KočárkopedieZamlklé těhotenství
Zamlklé těhotenství, kterému se někdy také říká zamlklý potrat, je strašákem mnoha žen. Miminko se při něm v děloze z ničeho nic přestane vyvíjet, aniž by se to nějak navenek projevilo. Pokud chceš vědět víc, přečti si následující řádky.
Na zamlklé těhotenství obvykle přijde až lékař. Zdroj: Pixabay.
Co je zamlklé těhotenství a jaké jsou jeho příznaky?
- Zamlklé těhotenství spadá pod samovolné potraty, přičemž při něm dojde k tomu, že přestane vývoj miminka a to odumře. Stát se tak přitom může před začátkem srdeční akce i po něm.
- Obvykle k zamlklému těhotenství dochází v prvním trimestru těhotenství. Po 12. týdnu těhotenství jeho riziko klesá.
- Na rozdíl od „klasického“ samovolného potratu zamlklé těhotenství často nemá žádné příznaky. Žena tak netuší, že se něco děje, a až lékař na běžné kontrole s pomocí ultrazvuku zjistí, že je těhotenství u konce.
- Jen v některých případech se při něm objevuje výtok a slabší bolesti v podbřišku, které ale nemusí vždy znamenat zamlklé těhotenství.
- Existují i ženy, co před zjištěním, že těhotenství zamlklo, pozorovaly vymizení těhotenských příznaků. Jiné popisují zvláštní pocit, jemuž ale nedokázaly přiřadit příčinu, a další zase skutečně nic nepoznají a do oznámení smutné zprávy se domnívají, že je vše v pořádku.
- Zamlklé těhotenství je poznatelné na hladině hormonu hCG, která během prosperujícího těhotenství stoupá. Jakmile ale zamlkne, hCG klesá. I na to však je možné přijít pouze opakovanými těhotenskými testy (u nichž by druhá čárka začala slábnout) nebo rozborem krve.
Rizika a nejčastější příčiny zamlklého těhotenství
- Vyšší věk ženy – Podstatným rizikovým faktorem zamlklého těhotenství je vyšší věk ženy, protože právě u ní je zvýšená možnost, že miminko bude mít vývojové vady.
- Genetické a vývojové vady u miminka,
- Infekce.
Zamlklé těhotenství: A co dál?
Jakmile lékař potvrdí, že miminko se přestalo vyvíjet, probere s tebou další možné kroky. Pokud to není ze zdravotního hlediska jinak, lze buď podstoupit revizi dělohy, nebo počkat, až tělo obsah dělohy vyloučí samo.
Kyretáž neboli revize dělohy
- Revize dělohy je gynekologický zákrok trvající asi 15 minut.
- Jedná se o kyretáž (lidově //výškrab//).
- Provádí se v celkové anestezii.
- Žena se musí dostavit do nemocnice nalačno, po uspání jí gynekolog vyčistí dělohu pomocí tzv. kyrety.
- Po zákroku jde obvykle ještě ten samý den domů. Samozřejmě jen za předpokladu, že je vše v naprostém pořádku.
- Komplikace se u tohoto zákroku většinou nevyskytují. To ale neznamená, že neexistují. Může dojít například k infekci dělohy nebo poranění děložního hrdla a dělohy.
- Po revizi děložní dutiny je obvyklé slabé krvácení, které by zhruba do týdne mělo ustat.
- V případě, že by se objevilo silné krvácení, velké bolesti či horečka1, neotálej s návštěvou lékaře.
- Dodržená by měla být zvýšená hygiena a minimálně 14denní pauza od pohlavního styku.
Samovolné vyloučení obsahu dělohy
- Samovolné vyloučení obsahu dělohy se projevuje bolestmi v podbřišku a krvácením. Některé ženy bolesti popisují jako velmi silné a jiné jen jako o něco silnější menstruační bolesti.
Šestinedělí po zamlklém potratu
- Po zamlklém potratu je vždy potřeba dodržet tzv. šestinedělí10. Nech svoje tělo i duši odpočinout a nabrat nové síly.
- Po fyzické stránce bude nejspíš za pár týdnů vše v pořádku, ale psychice to může trvat o poznání déle. Neboj se případně vyhledat pomoc odborníka.
Pokud se právě vyrovnáváš s potratem, podívej se, co radí psycholožka
Vyrovnání se s potratem
Ztráta miminka je psychicky náročná situace – ať už jde o zamlklé těhotenství, spontánní potrat, nutnost ukončit těhotenství interrupcí, mimoděložní těhotenství, nebo úmrtí miminka před narozením či krátce po něm. Je nám moc líto, jestli se tě některá z těchto událostí týká, a rádi bychom ti na následujících řádcích alespoň trochu pomohli. Proto se na nich dozvíš, jak se podle psycholožky s touto tragickou událostí co nejlépe vyrovnat.
Kdy se můžeš pokusit znovu otěhotnět?
- Záleží, co ti ve tvém konkrétním případě poradí tvůj gynekolog. Obvykle se doporučuje nechat proběhnout alespoň dva cykly.
- Po revizi dělohy je obvykle nutné počkat delší časové období než po spontánním potratu. Tělo se musí po zákroku pořádně uzdravit a děložní sliznice narůst.
- Samozřejmě důležitý je také tvůj psychický stav.
Video: „Samovolný potrat a zamlklé těhotenství"
rozhovor s MUDr. Petrem Kolkem
Co vše ve videu zaznělo:
- 00:22 Co je samovolný potrat?
- 01:24 Jak samovolný potrat probíhá?
- 02:06 Lze rozlišit potrat od menstruace?
- 02:44 Jaké jsou příčiny potratů?
- 03:32 Může si žena potrat způsobit/vyvolat sama?
- 03:59 Co se děje po samovolném potratu?
- 05:30 Co dělat před dalším otěhotněním?
- 06:48 Co je to zamlklé těhotenství?
- 08:10 Jak poznat zamlklé těhotenství?
- 08:52 Příčiny zamlklého těhotenství
- 10:18 Závěrečné povzbuzení
Mohlo by tě také zajímat
Kyretáž
Kyretáž představuje poměrně častý gynekologický zákrok, přičemž mnoho žen neví, jak přesně probíhá. Proč tě tvůj gynekolog může poslat na kyretáž, jak dlouho pobudeš v nemocnici a co bude následovat po zákroku? To se dozvíš v našem článku.
Potrat
Potrat je bezesporu jednou z nejtěžších situací, které tě mohou potkat, a to a ať už mluvíme o samovolném ukončení těhotenství, nebo o rozhodování, zda na potrat jít.
Více nejen o zamlklém těhotenství na Modrém koníku
- Zapoj se ve fóru.
- Všechny diskuze
- Příklady diskuzí o zamlklém těhotenství: Zamlklé těhotenství. Jak se vyrovnat s potratem? • PCOS a zamlklé těhotenství • Zamlklé těhotenství a čekání na přirozený potrat
- Zařaď se do tematických skupin
- Napiš odborníkovi – zdarma a s možností anonymity
- Zeptej se v Poradnách.
Hodnocení a zkušenosti se zamlklým těhotenstvím
Máš zkušenost se zamlklým těhotenstvím?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
Zamlklé těhotenství 12.tt a jak dál
Když jsme se s přítelem rozhodli, že je čas na druhé miminko, měli jsme mimořádné štěstí. Na první pokus jsem byla těhotná. Od čtvrtého týdne se dostavily ranní nevolnosti (v mém případě skoro celodenní). První kontrola na gynekologii, vše v pořádku. Druhá kontrola na gynekologii probíhala úplně normálně. Pak jsem šla na ultrazvuk a v té směsi šedivých odstínů jsem hledala ten pulzující bod. Nic. Gynekolog ještě chvíli nic neříkal a jen se snažil zachytit jiný úhel pohledu. Poté mi oznámil, že srdíčko nebije. Dle měření plodu už více jak 2 týdny. Byl to pro mě úplný šok. Gynekolog mi začal vysvětlovat, že musím jít do nemocnice, a já začala brečet. Neměla jsem sílu nikomu zavolat, a tak jsem nejdříve s brekem šla domů. Tam můj přítel hlídal naši dcerku a já mu mezi vzlyky řekla, co se stalo.
Tu noc jsem toho moc nenaspala. Ráno se opět přihlásily ranní nevolnosti. Pane Bože, říkala jsem si, už nejsem těhotná, tak proč se tak stále musím cítit. Pak jsem došla do nemocnice, kde potvrdili diagnózu, následoval sál a odjezd domů. Jediná útěcha byla, že jsem se konečně necítila těhotná. Bylo mi řečeno, že mě teď čeká jakési „šestinedělí“. V mém případě to platilo úplně přesně. Nevím, jestli to bylo způsobeno rozhozenými hormony (protože pro moje tělo jsem byla těhotná a během jednoho okamžiku jsem těhotná být přestala) nebo čím, ale šest týdnů jsem byla psychicky i fyzicky úplně mimo. Přehrála jsem několikrát snad všechny smutné písničky, které jsem znala (a pár nových přidala do seznamu), brečela jsem každý den a neměla jsem chuť se s kýmkoliv stýkat nebo chodit jen mezi lidi. Pak skočil šestý týden a všechna tahle depresivní nálada ze mě spadla. Tedy ne, že bych necítila smutek, ale byla jsem to zase já.
Mezitím jsem tuto smutnou zprávu musela oznámit i mým přátelům (protože těch pár lidí, kterým jsem řekla, že jsem těhotná, to řekli dalším….). A najednou se se samovolnými potraty a zamlklými těhotenstvími roztrhl pytel, ať už v rodinách mých přátel nebo u jejich známých. Samozřejmě i v pozdějších měsících než jsem byla já.
Za půl roku jsem opět otěhotněla. Tentokrát se zdálo, že je všechno od začátku špatně. Bolelo mě břicho, cítila jsem menstruační stahy, ranní nevolnosti se objevily dokonce ještě dříve, než jsem si vůbec mohla udělat první test. Gynekolog se také netvářil moc nadějně. Ale nějak se to doklepalo do 20.tt. Tam přišly další potencionální komplikace. Měla jsem nízko položenou placentu (takže možný předčasný porod, krvácení s hospitalizací atd…). Nakonec se nic nestalo a já jsem se úspěšně dostala do devátého měsíce.
Čekal mě jen porod a pak už tady budu mít druhé miminko. A mě začalo napadat, jestli ke svému dítě budu cítit takovou lásku, jako ke svoji prvorozené. Vždyť jsem se po celou dobu těhotenství podvědomě i vědomě snažila k miminku nevázat. (Protože, co kdyby to opět nevyšlo. Třeba i v pozdějších měsících, jak jsem věděla od svých známých. Nebo díky komplikaci s placentou nakonec předčasný porod skončil špatně.) Nechtěla jsem znova cítit tak hroznou bolest na srdci.
Když přišel porod a já jsem uviděla moje miminko, všechny moje obavy zmizely. Od té doby k němu cítím jen velikou lásku. Vím, že žádné další těhotenství už nebude tak bezstarostné jako to první. Pokud bych byla ještě někdy těhotná, jistě bych (alespoň v prvních měsících) cítila hodně nejistoty. Ale také vím, že všechny ty strachy se při pohledu na nově narozené mimko úplně rozplynou.
Tu noc jsem toho moc nenaspala. Ráno se opět přihlásily ranní nevolnosti. Pane Bože, říkala jsem si, už nejsem těhotná, tak proč se tak stále musím cítit. Pak jsem došla do nemocnice, kde potvrdili diagnózu, následoval sál a odjezd domů. Jediná útěcha byla, že jsem se konečně necítila těhotná. Bylo mi řečeno, že mě teď čeká jakési „šestinedělí“. V mém případě to platilo úplně přesně. Nevím, jestli to bylo způsobeno rozhozenými hormony (protože pro moje tělo jsem byla těhotná a během jednoho okamžiku jsem těhotná být přestala) nebo čím, ale šest týdnů jsem byla psychicky i fyzicky úplně mimo. Přehrála jsem několikrát snad všechny smutné písničky, které jsem znala (a pár nových přidala do seznamu), brečela jsem každý den a neměla jsem chuť se s kýmkoliv stýkat nebo chodit jen mezi lidi. Pak skočil šestý týden a všechna tahle depresivní nálada ze mě spadla. Tedy ne, že bych necítila smutek, ale byla jsem to zase já.
Mezitím jsem tuto smutnou zprávu musela oznámit i mým přátelům (protože těch pár lidí, kterým jsem řekla, že jsem těhotná, to řekli dalším….). A najednou se se samovolnými potraty a zamlklými těhotenstvími roztrhl pytel, ať už v rodinách mých přátel nebo u jejich známých. Samozřejmě i v pozdějších měsících než jsem byla já.
Za půl roku jsem opět otěhotněla. Tentokrát se zdálo, že je všechno od začátku špatně. Bolelo mě břicho, cítila jsem menstruační stahy, ranní nevolnosti se objevily dokonce ještě dříve, než jsem si vůbec mohla udělat první test. Gynekolog se také netvářil moc nadějně. Ale nějak se to doklepalo do 20.tt. Tam přišly další potencionální komplikace. Měla jsem nízko položenou placentu (takže možný předčasný porod, krvácení s hospitalizací atd…). Nakonec se nic nestalo a já jsem se úspěšně dostala do devátého měsíce.
Čekal mě jen porod a pak už tady budu mít druhé miminko. A mě začalo napadat, jestli ke svému dítě budu cítit takovou lásku, jako ke svoji prvorozené. Vždyť jsem se po celou dobu těhotenství podvědomě i vědomě snažila k miminku nevázat. (Protože, co kdyby to opět nevyšlo. Třeba i v pozdějších měsících, jak jsem věděla od svých známých. Nebo díky komplikaci s placentou nakonec předčasný porod skončil špatně.) Nechtěla jsem znova cítit tak hroznou bolest na srdci.
Když přišel porod a já jsem uviděla moje miminko, všechny moje obavy zmizely. Od té doby k němu cítím jen velikou lásku. Vím, že žádné další těhotenství už nebude tak bezstarostné jako to první. Pokud bych byla ještě někdy těhotná, jistě bych (alespoň v prvních měsících) cítila hodně nejistoty. Ale také vím, že všechny ty strachy se při pohledu na nově narozené mimko úplně rozplynou.
1 člověk považuje za užitečné
ZT 6x
První těhotenství bylo téměř bezproblémové, až ke konci mi ho vyvolávali kvůli vysokému tlaku a narodila se nám zdravá dcerka, to byl rok 2011.
Po mateřské jsem nastoupila do práce a v r.2015 jsem po 2 letech v práci otěhotněla. Vše bylo ok až do 10tt, kdy nebilo srdíčko. Strašný šok. Brečela jsem a nevěděla jsem proč se to stalo. V nemocnici jsem poležela do druhého dne a pak šla domů. Začala jsem sportovat, soustředit se na něco jiného. V r. 2016 jsem zase otěhotněla a zase ZT v obdobném týdnů. Poté jsem změnila gynekoložku, protože jsem nevěřila, že je to náhoda a že se to může stát. Chtěla jsem odpovědi. Po změně jsem opět otěhotněla cca po půl roce od revize, ale opakovalo se to samé.... Už jsem si připadala v nemocnici jako robot, nebrečela jsem, prostě jsem to vytěsnila z hlavy. To stejné se opakovalo ještě v roce 2017. Mezitím jsme prošli genetikou, hematologií, všemi různými vystřeními a všude jsme s manželem vyšli jako zdraví a bezproblémoví.
Poté nás poslala moje dr ke kamarádovi do CAR, kde jsme se dohodli na vyšetření a poté IVF. Vše probíhalo ok. Měli jsme 2 životaschopná embrya. Jedno zavedeno v prosinci. V lednu vytoužený pozitivní test. V březnu opět ZT. I přesto, že embrya byla geneticky vyšetřena.
V květnu jsem byla odeslána na imuno do Iscare k Dr. Maličkové, našla mi deficit nějakého proteinu. Nasadila mi injekce od transferu. Nyní jsem po transferu a za 2 dny jdu na utz, zda se vše vyvíjí jak má. Pevně věřím, že vše dobře dopadne.
4x jsem byla na revizi, 2x to odešlo samo. Je to nepříjemný zážitek, nepřála bych to nikomu, bohužel i přes péči lékařů se to stává a ne vždy se najde příčina.
Buďte silné! Mě k tomu pomáhá, že mám doma dcerku a manžela.
Po mateřské jsem nastoupila do práce a v r.2015 jsem po 2 letech v práci otěhotněla. Vše bylo ok až do 10tt, kdy nebilo srdíčko. Strašný šok. Brečela jsem a nevěděla jsem proč se to stalo. V nemocnici jsem poležela do druhého dne a pak šla domů. Začala jsem sportovat, soustředit se na něco jiného. V r. 2016 jsem zase otěhotněla a zase ZT v obdobném týdnů. Poté jsem změnila gynekoložku, protože jsem nevěřila, že je to náhoda a že se to může stát. Chtěla jsem odpovědi. Po změně jsem opět otěhotněla cca po půl roce od revize, ale opakovalo se to samé.... Už jsem si připadala v nemocnici jako robot, nebrečela jsem, prostě jsem to vytěsnila z hlavy. To stejné se opakovalo ještě v roce 2017. Mezitím jsme prošli genetikou, hematologií, všemi různými vystřeními a všude jsme s manželem vyšli jako zdraví a bezproblémoví.
Poté nás poslala moje dr ke kamarádovi do CAR, kde jsme se dohodli na vyšetření a poté IVF. Vše probíhalo ok. Měli jsme 2 životaschopná embrya. Jedno zavedeno v prosinci. V lednu vytoužený pozitivní test. V březnu opět ZT. I přesto, že embrya byla geneticky vyšetřena.
V květnu jsem byla odeslána na imuno do Iscare k Dr. Maličkové, našla mi deficit nějakého proteinu. Nasadila mi injekce od transferu. Nyní jsem po transferu a za 2 dny jdu na utz, zda se vše vyvíjí jak má. Pevně věřím, že vše dobře dopadne.
4x jsem byla na revizi, 2x to odešlo samo. Je to nepříjemný zážitek, nepřála bych to nikomu, bohužel i přes péči lékařů se to stává a ne vždy se najde příčina.
Buďte silné! Mě k tomu pomáhá, že mám doma dcerku a manžela.
1 člověk považuje za užitečné
Pár hodin po revizi :-( Konec v 10 tt
Včera jsem šla na běžnou kontrolu a jako vždy jsem doufala, že uvidím srdíčko. Doktor se díval dlouze a zachmuřeně na monitor ultrazvuku, ale to nebylo nic divného, takový výraz má vždy a v tom řekl, že bohužel nevidí bít srdíčko. :-( Ještě chvíli zkoumal monitor, ale bohužel to byla pravda. Byla jsem v šoku, vždyt naposled ještě byl prcek v pořádku.
Než doktor vypsal papíry už mi tekly slzy, ale ještě jsem se držela až když mě objala sestra, jsem se téměř zhroutila. Během cesty do nemocnice jsem volala příteli, že miminko už nežije, taky ho to dost zasáhlo.
V nemocnici jsem se domluvila na revizi na dnešek, jak k vůli tomu, že je třeba být na lačno, tak i skrz odvoz. Dnes v 7 ráno nástup a v 9 jsem šla na zákrok a kolem 13. už si mě přítel vezl domů.
Celou dobu v nemocnici jsem psychicky byla celkem v pohodě, ale jak jsme jeli domů, úplně to na mě dolehlo a já jen brečela a brečela.
Nevím jak rychle se dokážu vzpamatovat. Až jsem překvapená jak bolestivé to na duši a srdci je.
Mám doma dvouletou dcerku a věrím, že díky ní se z toho rychle vzpamatuju.
Než doktor vypsal papíry už mi tekly slzy, ale ještě jsem se držela až když mě objala sestra, jsem se téměř zhroutila. Během cesty do nemocnice jsem volala příteli, že miminko už nežije, taky ho to dost zasáhlo.
V nemocnici jsem se domluvila na revizi na dnešek, jak k vůli tomu, že je třeba být na lačno, tak i skrz odvoz. Dnes v 7 ráno nástup a v 9 jsem šla na zákrok a kolem 13. už si mě přítel vezl domů.
Celou dobu v nemocnici jsem psychicky byla celkem v pohodě, ale jak jsme jeli domů, úplně to na mě dolehlo a já jen brečela a brečela.
Nevím jak rychle se dokážu vzpamatovat. Až jsem překvapená jak bolestivé to na duši a srdci je.
Mám doma dvouletou dcerku a věrím, že díky ní se z toho rychle vzpamatuju.
7 lidí považuje za užitečné
Moje zkušenost se zamlklým těhotenstvím
Početí druhého děťátka se nám zadařilo na první pokus, přestože předtím jsem po vysazení HA neměla 4 měsíce vůbec menstruaci - doktor mi píchnul agolutin, ale ani potom se nic nedělo, testy vycházely pozitivně a po potvrzení těhotenství na ultrazvuku jsme se začali radovat.
Svěřila jsem se rodičům a kolegyni v práci, jinak jsem to nechtěla zatím nikomu říkat, ale manžel měl velikou radost, tak to řekl i svým rodičům a v práci se také pochlubil - říkala jsem si: “A vlastně proč ne, první těhotenství bylo bez potíží a není snad důvod, proč tentokrát by to mělo být jinak..”. Měla jsem malý hematom, mám i rizikovou práci, tak mě doktor raději nechal doma na neschopence. Ale cítila jsem se dobře a postupně se i hematom zmenšoval.
Jednoho dne však jako mávnutím kouzelného proutku vymizely těhotenské chutě a nevolnosti - říkala jsem si, že je to divné, ale doufala, že si pouze tělo zvyklo a že se neděje nic vážného. Na kontrole v 10. týdnu však nebilo srdíčko, podle ultrazvuku se plod přestal vyvíjet cca týden předtím (7+6tt) - přesně v době, kdy jsem se začala cítit ,,netěhotně".
Chtěla jsem počkat, až potratím sama, což mi doktor nedoporučil a objednal mě na revizi. Pořád jsem měla takové podivné bolesti v podbřišku, ale nekrvácela jsem a vůbec to nevypadalo, že by se děťátko chystalo odejít z těla samo. Tak jsem nakonec byla za revizi vděčná. Protože pracuji jako zdr. sestra na ARO, vybrala jsem si pro tenhle zákrok jinou nemocnici, kde mě nikdo nezná. Vše proběhlo bez komplikací, jen jsem ze začátku skoro vůbec nekrvácela a začalo mě silně bolet břicho. Asi 4 dny po zákroku jsem začala pociťovat něco jako kontrakce a začala jsem silně krvácet. Celý večer jsem strávila ve vaně, postupně ze mě odešlo všechno, co tam po zákroku zůstalo a pak už mi bylo dobře. Krvácela jsem pak asi ještě týden.
Teď je to 5 týdnů od revize a já čekám na vytouženou menstruaci - takhle moc jsem se na ni netěšila za celý svůj život :-) protože to pro mě bude znamení, že jsem v pořádku a že jsme zase o krok blíž k miminku.
S manželem jsme se s děťátkem rozloučili a doma máme svícínek v podobě andělských křídel, kam mu zapalujeme svíčku. Mluvíme o něm, víme, že jednou se sejdeme, a to nám pomáhá se s tím vyrovnat. Vlastně hlavně díky manželovi a tomu, že o tom můžu otevřeně mluvit, jsem se s tím vyrovnala docela rychle a dokážu o téhle své zkušenosti už mluvit bez slz. Dokonce mi ani nedělá problém vidět těhotnou ženu nebo maminku s kočárkem - vím, že s mou ztrátou nemají nic společného, přeji jim to a věřím, že i já se zase dočkám...dřív nebo později určitě ano! :-)
Svěřila jsem se rodičům a kolegyni v práci, jinak jsem to nechtěla zatím nikomu říkat, ale manžel měl velikou radost, tak to řekl i svým rodičům a v práci se také pochlubil - říkala jsem si: “A vlastně proč ne, první těhotenství bylo bez potíží a není snad důvod, proč tentokrát by to mělo být jinak..”. Měla jsem malý hematom, mám i rizikovou práci, tak mě doktor raději nechal doma na neschopence. Ale cítila jsem se dobře a postupně se i hematom zmenšoval.
Jednoho dne však jako mávnutím kouzelného proutku vymizely těhotenské chutě a nevolnosti - říkala jsem si, že je to divné, ale doufala, že si pouze tělo zvyklo a že se neděje nic vážného. Na kontrole v 10. týdnu však nebilo srdíčko, podle ultrazvuku se plod přestal vyvíjet cca týden předtím (7+6tt) - přesně v době, kdy jsem se začala cítit ,,netěhotně".
Chtěla jsem počkat, až potratím sama, což mi doktor nedoporučil a objednal mě na revizi. Pořád jsem měla takové podivné bolesti v podbřišku, ale nekrvácela jsem a vůbec to nevypadalo, že by se děťátko chystalo odejít z těla samo. Tak jsem nakonec byla za revizi vděčná. Protože pracuji jako zdr. sestra na ARO, vybrala jsem si pro tenhle zákrok jinou nemocnici, kde mě nikdo nezná. Vše proběhlo bez komplikací, jen jsem ze začátku skoro vůbec nekrvácela a začalo mě silně bolet břicho. Asi 4 dny po zákroku jsem začala pociťovat něco jako kontrakce a začala jsem silně krvácet. Celý večer jsem strávila ve vaně, postupně ze mě odešlo všechno, co tam po zákroku zůstalo a pak už mi bylo dobře. Krvácela jsem pak asi ještě týden.
Teď je to 5 týdnů od revize a já čekám na vytouženou menstruaci - takhle moc jsem se na ni netěšila za celý svůj život :-) protože to pro mě bude znamení, že jsem v pořádku a že jsme zase o krok blíž k miminku.
S manželem jsme se s děťátkem rozloučili a doma máme svícínek v podobě andělských křídel, kam mu zapalujeme svíčku. Mluvíme o něm, víme, že jednou se sejdeme, a to nám pomáhá se s tím vyrovnat. Vlastně hlavně díky manželovi a tomu, že o tom můžu otevřeně mluvit, jsem se s tím vyrovnala docela rychle a dokážu o téhle své zkušenosti už mluvit bez slz. Dokonce mi ani nedělá problém vidět těhotnou ženu nebo maminku s kočárkem - vím, že s mou ztrátou nemají nic společného, přeji jim to a věřím, že i já se zase dočkám...dřív nebo později určitě ano! :-)
9 lidí považuje za užitečné
Zamlklé těhotenství v 11. týdnu
Ahoj holky,
i já jsem si prošla touhle nehezkou zkušeností. S přítelem jsme se snažili o miminko asi tak tři měsíce. Měla jsem tou dobou dost rozhozenou menstruaci, takže jsem popravdě ani nevěřila, že se to povede a spíš řešila s doktorem to jak se dostat do normálu. Ale podle mých výpočtů už jsem v tu chvíli těhotná byla.
Začaly mě bolet prsa, menstruace se také nedostavila a mohla jsem se radovat ze dvou čárek na testu. Vycházelo to tak krásně, že jsem to mohla dát i mamce k narozeninám. Neměla jsem žádné příznaky jako zvracení atd. Přímo ukázkové. Jenže...
V jedenáctém týdnu jsem začala špinit. Hnědý výtok. Sice slabší, ale celý den. Večer jsme tedy jeli do nemocnice, jelikož byla sobota. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že nevidí srdíčko. Zavolala raději ještě doktora a ten vše potvrdil. Plod odpovídal devátému týdnu a ne jedenáctému.
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem si představit zůstat v nemocnici sama přes noc, ale bylo mi to doporučeno. I přes prášek na spaní jsem neusnula.
Ráno jsem šla na sál. Je pravda, že jsem potom cítila úlevu. Už to není něco mezi, ale už prostě nejste těhotná. Psychika na bodě nula.
Bylo mi doporučeno zůstat do pondělí, ale já už bych to nezvládla být tam. Šla jsem domů. V pondělí jsem ležela. V úterý mě ale začalo hrozně bolet v levém boku. Bolest neustávala ani ve středu, tak jsem ve čtvrtek jela do nemocnice. Tam koloběh vyšetření a nic se nezjistilo. Jen crp dost vysoké, tak jsem dostala antibiotika. A doporučeno jen ležet a mít klid.
Není opravdu nic horšího, než po tom všem být jako lazar sama se svýma myšlenkama. Až skoro po týdnu je mi lépe kromě toho, že jsem si z nemocnice dovezla bacila. Takže zase musím jen ležet.
Už jen těžko vidím něco pozitivně.
i já jsem si prošla touhle nehezkou zkušeností. S přítelem jsme se snažili o miminko asi tak tři měsíce. Měla jsem tou dobou dost rozhozenou menstruaci, takže jsem popravdě ani nevěřila, že se to povede a spíš řešila s doktorem to jak se dostat do normálu. Ale podle mých výpočtů už jsem v tu chvíli těhotná byla.
Začaly mě bolet prsa, menstruace se také nedostavila a mohla jsem se radovat ze dvou čárek na testu. Vycházelo to tak krásně, že jsem to mohla dát i mamce k narozeninám. Neměla jsem žádné příznaky jako zvracení atd. Přímo ukázkové. Jenže...
V jedenáctém týdnu jsem začala špinit. Hnědý výtok. Sice slabší, ale celý den. Večer jsme tedy jeli do nemocnice, jelikož byla sobota. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že nevidí srdíčko. Zavolala raději ještě doktora a ten vše potvrdil. Plod odpovídal devátému týdnu a ne jedenáctému.
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem si představit zůstat v nemocnici sama přes noc, ale bylo mi to doporučeno. I přes prášek na spaní jsem neusnula.
Ráno jsem šla na sál. Je pravda, že jsem potom cítila úlevu. Už to není něco mezi, ale už prostě nejste těhotná. Psychika na bodě nula.
Bylo mi doporučeno zůstat do pondělí, ale já už bych to nezvládla být tam. Šla jsem domů. V pondělí jsem ležela. V úterý mě ale začalo hrozně bolet v levém boku. Bolest neustávala ani ve středu, tak jsem ve čtvrtek jela do nemocnice. Tam koloběh vyšetření a nic se nezjistilo. Jen crp dost vysoké, tak jsem dostala antibiotika. A doporučeno jen ležet a mít klid.
Není opravdu nic horšího, než po tom všem být jako lazar sama se svýma myšlenkama. Až skoro po týdnu je mi lépe kromě toho, že jsem si z nemocnice dovezla bacila. Takže zase musím jen ležet.
Už jen těžko vidím něco pozitivně.
2 lidé považují za užitečné
Dvě zamlklá těhotenství - náhoda?
Prodělala jsem ZT dvakrát, po prvním jsme vydrželi ty 3 měsíce a pak se snažili, ale opět se nezadařilo. Podle západní medicíny bylo se mnou vše v pořádku, svedlo se to na blbou náhodu. Před třetím pokusem jsem zašla na kliniku tradiční čínské medicíny, kde vyšlo najevo, že až tak v pořádku mé tělo nebylo. Dali mě dokupy a na potřetí už to vyšlo. :-)
Ani u jednoho ZT jsem to do poslední chvíle nevěděla, nekrvácela jsem ani mi nebylo nijak výrazně špatně. Že něco není v pořádku se zjistilo až podle utz, když se dr na další kontrole podívala, tak nebyl vidět žádný vývoj, ani srdíčko nebilo. :-(
S tím, že ve mně začal klíčit život, ale tak záhy zanikl, jsem se vyrovnala až teď, po narození dcerky.
Ani u jednoho ZT jsem to do poslední chvíle nevěděla, nekrvácela jsem ani mi nebylo nijak výrazně špatně. Že něco není v pořádku se zjistilo až podle utz, když se dr na další kontrole podívala, tak nebyl vidět žádný vývoj, ani srdíčko nebilo. :-(
S tím, že ve mně začal klíčit život, ale tak záhy zanikl, jsem se vyrovnala až teď, po narození dcerky.
1 člověk považuje za užitečné
Zamlklý potrat bez krvácení
Otěhotněla jsem po hormonální léčbě. Už od začátku se těhotenství nevyvíjelo "tabulkově". Byla jsem i hospitalizovaná s podezřením na mimoděložní, což se naštěstí vyloučilo nálezem gestačního váčku v děloze. Bohužel se v 7tt vývoj zastavil a na radu lékaře jsem čekala, až "to" odejde samo. Bohužel se tak nestalo a v 9tt jsem podstoupila revizi. Za celou dobu těhotenství jsem ani nešpinila, ani nekrvácela.
1 člověk považuje za užitečné
Dnešní zjištění zamlklého těhotenství
Dnešní den měl být dnem, kdy domu přinesu první snímek z ultrazvukového vyšetření, už i se srdíčkem. Bohužel příroda rozhodla za mne.Dnešní den byl můj 8+0 tt. Čekala jsem v čekárněu své gynekoložky, než na mě přijde řada. Mezi tím jsem si četla časopis pro nastávajicí maminky, okukovala bříška jiných maminek a přemýšlela nad tím jak vymaluju pokojíček a jak budeme skvělí rodiče.
V ordinaci jsem ještě zažertovala jak se cítím skvěle, že nezvracím a že je to bájo. Bohužel po třech minutách, co do mně paní doktorka zavedla ultrazvuk mi úsměv zamrznul. Hned jak jsem se podívala na monitor mi bylo jasné, že vše, nad čím jsem dumala, je pryč. Nebylo tam nic. Moje reakce ? Pláč. Pláč a zas jen pláč.
Doktorka mi předala papír na další vyšetření v nemocnici u Apolináře. Dokonce jsem si mohla vybrat jestli tam a nebo Podolí. Bylo mi to úplně jedno. Chtěla jsem pryč. Druhá nejhorší věc po tomto rozsudku byla věta "nezapomeňte prosím zaplatit sestřičce regulační poplatek", bože, to nepočká? Třetí nejhorší věc: projít kolem maminek s vyčnívajícími bříšky a udržet tu bolest a pláč.
A pak následovalo volání manželovi, kterýmu jsem jen dokázala říct, je to špatný, přijeď a kde jsem. Pak volání do práce, že už dnes nepřijdu. Čtvrtá nejhorší věc: zvedla to moje kolegyně, která právě ukončila 3.měsíc. Co jí jako mám vyprávět? Jsem v háji, sotva mluvím a mám sto chutí na ni zařvat PROČ JÁ A NÉ TY!!! TY SE NECHOVÁŠ TAK JAK MÁŠ,TAK PROČ JÁÁÁÁ??? Jenže ona prostě za to nemůže. A kdo teda?? Já?
Než přijel manžel, tak jsem stála před poliklinikou, brečela, volala mámě a mlela dokola, že jsem vadný kus a proč my. Lidi na ulici na mě koukali a já měla podruhé sto chutí na ně ječet a být sprostá, jen aby se mi ulevilo.
Manžel přijel a my se z Karláku přesunuli k Apolináři. Vcelku už jsem byla klidná. Cestou jsem jen vykřikovala, že už nikdy nechci být těhotná, že jsem to neměla nikomu říkat a že jsem v návalu euforie neměla kupovat tak roztomilý hadříky. Kdybych věděla co mě čeká dál, nechala bych si v zásobě o pár slz více.
To že jdu do porodnice mi bylo jasné od začátku, ale že vlezu do hnízda, kde na mě z každé strany vystrkují svoje bříška budoucí maminky, tak to mě položilo. Sakra to tu neni jiný vchod ? Tajný vchod, kde vyťukám tajný kod, dveře se otevřou a v tu chvíli přijde sestřička, která mě obejme, usadí mě do křesla a řekne pár slov, jen aby mi neteklo po tváři Labe. Jen by stačilo JÁ VÍM.
Realita je hrozná. Nejdříve kartotéka, kde se vás neosobně bez citu vyptávají na věci, na který nechci a ani nemůžu odpovědět. Chci křičet, mám v sobě mrtvý plod, prosím rychle a bez průtahů!!! Pak znovu ultrazvuk a znovu potvrzení zamlklého těhotenství. Naděje ve mě však byla. Co když se moje doktorka spletla,t ady mají silnější přístroje. Ne, ne a zase ne. Nespletla.
A všude potkávám samá velké břicha. Manžel má málo k slzám, ale drží se. Je to chlap s velkým CH.
Celkové čekání třech hodin před ambulancí mě vcelku hodilo do letargie. Nastala však situace , kdy před ambulancí přivezli maminku ve stavu polovnímání jen v košilce asi s kontrakcemi. Odhaduji 7.měsíc těhotenství. Nechali ji na vozíku stát uprostřed chodby, s bolestma a stavem, kdy skoro nevnímala. Personál okolo chodil a nikdo se jí nezeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Nikdo ji nenabídnul pomocnou ruku nebo jen pár slov. Prostě nic.
Já jsem to nevydržela a šla jsem do kartotéky, kde v tu chvíli byly tři sestry a předávaly si recepty na meruňkový koláč. Odpověďí mi bylo, že paní čeká na odvoz na ultrazvuk. Po oční výměně k ní sestra vyběhla. V ten samý okamžik pro sténající paní přišel bratr a odvezl ji na ultrazvuk.
Uběhla nějaká doba a paní přivezli na zpátek a zas ji nechali na chodbě v bolestech a samotnou. Mohlo uběhnout 10 minut a z ordinace vyšla sestra a zavolala moje jméno. Nabídla jsem se, že počkám, ať vezmou tu paní. Odpověď: "vezmeme vás, paní už tu chvilku počká"- tak to už jsem neměla slov.
V ordinaci mě čekalo už jen potvrzení, že se věc má jak se má a že mě čeká revize a to až v pátek z důvodu toho, že mám opar. Vysvětlení zákroku, šestinedělí a ujištění, že káždé čtvrté těhotenství bohužel takto dopadne. Smířená se vším, odcházím z ordinace a slyším sestřičku, jak se baví o té paní. Ta paní, co tam takhle celou dobu trpěla sama na chodbě, tak ta paní měla vyvolaný porod z toho samého důvodu, kvůli kterému jsem tam byla já. Rozdíl mezi náma ona cca 7.měsíc, já 8+00tt.
Dnešní den byl pro nás hrozným dnem, ale i uvědoměním si, že příroda je mocná. Měla jsem neštěstí v štěstí. Co kdybych na tom vozíku na té chodbě seděla já s bříškem, kde ještě ráno byly pohyby. Za mě to příroda rozhodla včas. Já se z toho vzpamatuju. Ale co ona, ta neznámá. Ta musí udělat tu nejhorší věc z dnešního dne a to přivést na svět své mrtvé miminko.
S manželem jsme si koupili Nutelu, zmrzlinu a lehli si spolu do postele. A já v tu chvíli věděla, že náš čas stát se rodiči ještě přijde.
Mě to však nedalo a musela jsem už jen z úcty k té paní napsat pár těchto řádků. Pár řádků pro nás všechny, u kterých ještě nenastal ten právý okamžik se stát maminkami.
Vzkazuji všem, pokud vás toto potká, udělejte cokoliv co vám pomůže. Snězte na co přijdete, napište si dopis do šuplíku a nebo jen sem :) Ale hlavně bojujte.
S úctou a bolestí v srdci Vám.
V ordinaci jsem ještě zažertovala jak se cítím skvěle, že nezvracím a že je to bájo. Bohužel po třech minutách, co do mně paní doktorka zavedla ultrazvuk mi úsměv zamrznul. Hned jak jsem se podívala na monitor mi bylo jasné, že vše, nad čím jsem dumala, je pryč. Nebylo tam nic. Moje reakce ? Pláč. Pláč a zas jen pláč.
Doktorka mi předala papír na další vyšetření v nemocnici u Apolináře. Dokonce jsem si mohla vybrat jestli tam a nebo Podolí. Bylo mi to úplně jedno. Chtěla jsem pryč. Druhá nejhorší věc po tomto rozsudku byla věta "nezapomeňte prosím zaplatit sestřičce regulační poplatek", bože, to nepočká? Třetí nejhorší věc: projít kolem maminek s vyčnívajícími bříšky a udržet tu bolest a pláč.
A pak následovalo volání manželovi, kterýmu jsem jen dokázala říct, je to špatný, přijeď a kde jsem. Pak volání do práce, že už dnes nepřijdu. Čtvrtá nejhorší věc: zvedla to moje kolegyně, která právě ukončila 3.měsíc. Co jí jako mám vyprávět? Jsem v háji, sotva mluvím a mám sto chutí na ni zařvat PROČ JÁ A NÉ TY!!! TY SE NECHOVÁŠ TAK JAK MÁŠ,TAK PROČ JÁÁÁÁ??? Jenže ona prostě za to nemůže. A kdo teda?? Já?
Než přijel manžel, tak jsem stála před poliklinikou, brečela, volala mámě a mlela dokola, že jsem vadný kus a proč my. Lidi na ulici na mě koukali a já měla podruhé sto chutí na ně ječet a být sprostá, jen aby se mi ulevilo.
Manžel přijel a my se z Karláku přesunuli k Apolináři. Vcelku už jsem byla klidná. Cestou jsem jen vykřikovala, že už nikdy nechci být těhotná, že jsem to neměla nikomu říkat a že jsem v návalu euforie neměla kupovat tak roztomilý hadříky. Kdybych věděla co mě čeká dál, nechala bych si v zásobě o pár slz více.
To že jdu do porodnice mi bylo jasné od začátku, ale že vlezu do hnízda, kde na mě z každé strany vystrkují svoje bříška budoucí maminky, tak to mě položilo. Sakra to tu neni jiný vchod ? Tajný vchod, kde vyťukám tajný kod, dveře se otevřou a v tu chvíli přijde sestřička, která mě obejme, usadí mě do křesla a řekne pár slov, jen aby mi neteklo po tváři Labe. Jen by stačilo JÁ VÍM.
Realita je hrozná. Nejdříve kartotéka, kde se vás neosobně bez citu vyptávají na věci, na který nechci a ani nemůžu odpovědět. Chci křičet, mám v sobě mrtvý plod, prosím rychle a bez průtahů!!! Pak znovu ultrazvuk a znovu potvrzení zamlklého těhotenství. Naděje ve mě však byla. Co když se moje doktorka spletla,t ady mají silnější přístroje. Ne, ne a zase ne. Nespletla.
A všude potkávám samá velké břicha. Manžel má málo k slzám, ale drží se. Je to chlap s velkým CH.
Celkové čekání třech hodin před ambulancí mě vcelku hodilo do letargie. Nastala však situace , kdy před ambulancí přivezli maminku ve stavu polovnímání jen v košilce asi s kontrakcemi. Odhaduji 7.měsíc těhotenství. Nechali ji na vozíku stát uprostřed chodby, s bolestma a stavem, kdy skoro nevnímala. Personál okolo chodil a nikdo se jí nezeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Nikdo ji nenabídnul pomocnou ruku nebo jen pár slov. Prostě nic.
Já jsem to nevydržela a šla jsem do kartotéky, kde v tu chvíli byly tři sestry a předávaly si recepty na meruňkový koláč. Odpověďí mi bylo, že paní čeká na odvoz na ultrazvuk. Po oční výměně k ní sestra vyběhla. V ten samý okamžik pro sténající paní přišel bratr a odvezl ji na ultrazvuk.
Uběhla nějaká doba a paní přivezli na zpátek a zas ji nechali na chodbě v bolestech a samotnou. Mohlo uběhnout 10 minut a z ordinace vyšla sestra a zavolala moje jméno. Nabídla jsem se, že počkám, ať vezmou tu paní. Odpověď: "vezmeme vás, paní už tu chvilku počká"- tak to už jsem neměla slov.
V ordinaci mě čekalo už jen potvrzení, že se věc má jak se má a že mě čeká revize a to až v pátek z důvodu toho, že mám opar. Vysvětlení zákroku, šestinedělí a ujištění, že káždé čtvrté těhotenství bohužel takto dopadne. Smířená se vším, odcházím z ordinace a slyším sestřičku, jak se baví o té paní. Ta paní, co tam takhle celou dobu trpěla sama na chodbě, tak ta paní měla vyvolaný porod z toho samého důvodu, kvůli kterému jsem tam byla já. Rozdíl mezi náma ona cca 7.měsíc, já 8+00tt.
Dnešní den byl pro nás hrozným dnem, ale i uvědoměním si, že příroda je mocná. Měla jsem neštěstí v štěstí. Co kdybych na tom vozíku na té chodbě seděla já s bříškem, kde ještě ráno byly pohyby. Za mě to příroda rozhodla včas. Já se z toho vzpamatuju. Ale co ona, ta neznámá. Ta musí udělat tu nejhorší věc z dnešního dne a to přivést na svět své mrtvé miminko.
S manželem jsme si koupili Nutelu, zmrzlinu a lehli si spolu do postele. A já v tu chvíli věděla, že náš čas stát se rodiči ještě přijde.
Mě to však nedalo a musela jsem už jen z úcty k té paní napsat pár těchto řádků. Pár řádků pro nás všechny, u kterých ještě nenastal ten právý okamžik se stát maminkami.
Vzkazuji všem, pokud vás toto potká, udělejte cokoliv co vám pomůže. Snězte na co přijdete, napište si dopis do šuplíku a nebo jen sem :) Ale hlavně bojujte.
S úctou a bolestí v srdci Vám.
27 lidí považuje za užitečné
12tt jsem žila v domění, že čekáme druhé miminko.
12 týdnů jsem žila v domnění, že čekáme druhé miminko.
Moje druhé těhotenství bylo od začátku "divné". Snažili-nesnažili jsme se o miminko asi rok. Chtěli jsme navázat na první mateřskou, stejně jsem neměla práci, do které bych se vrátila.
Byl červenec a už jsem si začla zvykat, že syn půjde od září do školky a já holt budu hledat práci. Když v tom jsem zjistila, že to asi bude jinak. Ale nějak to přišlo asi v nevhodnou dobu. Od začátku jsem se z toho zjištění nějak "neradovala". Rozhodla jsem se, po předchozí zkušenosti, kdy mi nedělalo dobře v prvním těhotenství jak všichni kolem to řešili, radovali se a já vlastně "vůbec nic nevěděla", že to do konce rizikového 3.měsíce neřekneme. Asi nějaká intuice :-N .
Na prvním ultrazvuku v 8.tt bylo vše v pořádku. Odcházela jsem "poučena" lékařem, že 20% těhotenství do konce prvního trimestru končí (velmi povzbuzující :-N ). A s tímhle vědomím jsme čekali, až se přehoupneme do té druhé třetiny. Těhotenství probíhalo velmi dobře, tak jako to první, bez nevolností. Jen s tím rozdílem, že to nikdo nevěděl. Ale pořád tady byla ta myšlenka, zda je vše v pořádku.
Na první velký ultrazvuk ve 12.tt šel manžel se mnou. Ještě v čekárně si pamatuji, že jsem mu říkala, že nic není jisté. A já to čekala. Koukám na doktora a "čekám", kdy to řekne. Stačilo jen jeho letmé zakroucení hlavou. Plod se přestal vyvíjet v 9.tt. Celou dobu jsem to tušila. "Byla jsem na to připravená". Byla jsem připravená a nebo v šoku? Byla jsem prostě v pohodě. Celý den. Prostě se stalo a já to "očekávala".
Následovala návštěva nemocnice, druhý den nástup na revizi dělohy. Všichni tam na mě byli tak strašně hodní. Že se nám jistě podaří brzy otěhotnět znovu, že nemám být smutná - až teď se dostavily první slzy. Po zákroku to byla taková bolest, takový ten pocit, že se mi tam "hrabou". A ta prázdnota! Ale musela jsem se hned uklidnit, abych se fyzicky po zákroku dostala do "formy". Jinak by mohlo být zle. A bylo to těžké se udržet :-|
Ale s bolestí "dole" odešlo vše, i ten smutek. Tři dny se mi žilo "krásně". Žádná bolest, skoro žádné krvácení. Odpočívala jsem a šetřila se doma.
Čtvrtý den jsem už měla vyřizování. Ten den jsem měla hrozné bolesti. A s tím se mi začla otevírat i jizva na srdíčku. Pomalu se všechno připomínalo. Kam jsem vkročila předtím těhotná a teď netěhotná, nezaměstnaná, pouhá fotka, která mi připomínala těhotenství, každá myšlenka. Bolelo to. Bolelo to dlouho. A to jsem si původně myslela, jak jsem silná. Nejsem. Tohle nikoho nemůže nechat chladným, i když to nějakým způsobem "čekal".
Z těch velkých bolestí , čtvrtý den po zákroku, se vyklubal zánět dělohy. Antibiotika, odpočinek, teplo, šetřit se. Za týden jsem prozměnu lehla s nachlazením, 4dny zdravá a znovu jsem lehla a tak se to táhlo opravdu dva a půl měsíce. Do toho záchvaty smutku a spousta otázek "proč". Věčně na hromadě se nedá ani hledat práce naplno. Byla jsem chvílemi "vyřízená".
Dva a půl měsíce trvalo, než jsem se dostala z nemocí i z toho špatného psychického rozpoložení.
Vím, že se to stalo z nějakého důvodu. Nic není jen tak. Možná bylo "miminko" nemocné a nebylo by mu tady dobře. Možná to měl být nový začátek našeho manželství. Dát mu zcela jiný směr. Nevím. Dnes to vidím pozitivně. Prostě se to mělo stát. Byla to Boží vůle. Ale nikdy nezapomenu. Vždycky tady bude vzpomínka - myšlenka na to, co se stalo. Někde "tam nahoře" JE a kouká na nás dolů :-)
Co se týká nových pokusů o otěhotnění, není třeba čekat. Jsou to pouze "doporučení". Dva lékaři tvrdili to samé. Vyčkat šestinedělí do první menstruace. Pak dalšímu pokusu nic nebrání, ba právě naopak se to doporučuje. Po revizi jako "pohnojeno" ;-) :-)
Moje druhé těhotenství bylo od začátku "divné". Snažili-nesnažili jsme se o miminko asi rok. Chtěli jsme navázat na první mateřskou, stejně jsem neměla práci, do které bych se vrátila.
Byl červenec a už jsem si začla zvykat, že syn půjde od září do školky a já holt budu hledat práci. Když v tom jsem zjistila, že to asi bude jinak. Ale nějak to přišlo asi v nevhodnou dobu. Od začátku jsem se z toho zjištění nějak "neradovala". Rozhodla jsem se, po předchozí zkušenosti, kdy mi nedělalo dobře v prvním těhotenství jak všichni kolem to řešili, radovali se a já vlastně "vůbec nic nevěděla", že to do konce rizikového 3.měsíce neřekneme. Asi nějaká intuice :-N .
Na prvním ultrazvuku v 8.tt bylo vše v pořádku. Odcházela jsem "poučena" lékařem, že 20% těhotenství do konce prvního trimestru končí (velmi povzbuzující :-N ). A s tímhle vědomím jsme čekali, až se přehoupneme do té druhé třetiny. Těhotenství probíhalo velmi dobře, tak jako to první, bez nevolností. Jen s tím rozdílem, že to nikdo nevěděl. Ale pořád tady byla ta myšlenka, zda je vše v pořádku.
Na první velký ultrazvuk ve 12.tt šel manžel se mnou. Ještě v čekárně si pamatuji, že jsem mu říkala, že nic není jisté. A já to čekala. Koukám na doktora a "čekám", kdy to řekne. Stačilo jen jeho letmé zakroucení hlavou. Plod se přestal vyvíjet v 9.tt. Celou dobu jsem to tušila. "Byla jsem na to připravená". Byla jsem připravená a nebo v šoku? Byla jsem prostě v pohodě. Celý den. Prostě se stalo a já to "očekávala".
Následovala návštěva nemocnice, druhý den nástup na revizi dělohy. Všichni tam na mě byli tak strašně hodní. Že se nám jistě podaří brzy otěhotnět znovu, že nemám být smutná - až teď se dostavily první slzy. Po zákroku to byla taková bolest, takový ten pocit, že se mi tam "hrabou". A ta prázdnota! Ale musela jsem se hned uklidnit, abych se fyzicky po zákroku dostala do "formy". Jinak by mohlo být zle. A bylo to těžké se udržet :-|
Ale s bolestí "dole" odešlo vše, i ten smutek. Tři dny se mi žilo "krásně". Žádná bolest, skoro žádné krvácení. Odpočívala jsem a šetřila se doma.
Čtvrtý den jsem už měla vyřizování. Ten den jsem měla hrozné bolesti. A s tím se mi začla otevírat i jizva na srdíčku. Pomalu se všechno připomínalo. Kam jsem vkročila předtím těhotná a teď netěhotná, nezaměstnaná, pouhá fotka, která mi připomínala těhotenství, každá myšlenka. Bolelo to. Bolelo to dlouho. A to jsem si původně myslela, jak jsem silná. Nejsem. Tohle nikoho nemůže nechat chladným, i když to nějakým způsobem "čekal".
Z těch velkých bolestí , čtvrtý den po zákroku, se vyklubal zánět dělohy. Antibiotika, odpočinek, teplo, šetřit se. Za týden jsem prozměnu lehla s nachlazením, 4dny zdravá a znovu jsem lehla a tak se to táhlo opravdu dva a půl měsíce. Do toho záchvaty smutku a spousta otázek "proč". Věčně na hromadě se nedá ani hledat práce naplno. Byla jsem chvílemi "vyřízená".
Dva a půl měsíce trvalo, než jsem se dostala z nemocí i z toho špatného psychického rozpoložení.
Vím, že se to stalo z nějakého důvodu. Nic není jen tak. Možná bylo "miminko" nemocné a nebylo by mu tady dobře. Možná to měl být nový začátek našeho manželství. Dát mu zcela jiný směr. Nevím. Dnes to vidím pozitivně. Prostě se to mělo stát. Byla to Boží vůle. Ale nikdy nezapomenu. Vždycky tady bude vzpomínka - myšlenka na to, co se stalo. Někde "tam nahoře" JE a kouká na nás dolů :-)
Co se týká nových pokusů o otěhotnění, není třeba čekat. Jsou to pouze "doporučení". Dva lékaři tvrdili to samé. Vyčkat šestinedělí do první menstruace. Pak dalšímu pokusu nic nebrání, ba právě naopak se to doporučuje. Po revizi jako "pohnojeno" ;-) :-)
5 lidí považuje za užitečné
Zamlklý potrat v šestém měsíci
I mě bohužel potkala tato ohavná věc. Missed abbort.
Byla jsem v šestém měsíci, 24tt. Doma už skoro všechno, protože jsem od začátku ležela a miminko se na svět chystalo dřív.
V pátek jsem se ráno vzbudila s divným pocitem, celou noc mi tvrdl pupík. Jen tak pro jistotu jsem si dojela ke svému gynekologovi a tam mě, nic netušící, zasáhla věta, která se stala mou noční můrou při následujících těhotenstvích. Miminku nebije srdíčko!
V nemocnici ultrazvuk jen potvrdil slova gynekologa. V hlavě mi znělo milion otázek a já jsem se zmohla na jedinou: Co bude teď!?
Následovala hospitalizace a začal se vyvolávat porod. Lékař, který měl právě službu mě vyděsil, když mi dával čas do neděle večer. Že když se vše povede do sobotního večera, půjde to rychle. V tu chvíli se mé tělo nastavilo na autopilota. Emoce se vytratily. Kolem osmé jsem se přestěhovala na porodní pokojík a poslouchala šťastné maminky, jak se vítají se svými právě narozenými dětmi. A v jedenáct večer jsem se stala maminkou i já. Maminkou andílka, který odletěl do nebe ještě dřív, než se vůbec stihl podívat na tento svět. Porod trval osm hodin a já si až s odstupem času uvědomila, že to bylo vlastně rychlé.
Následovalo šestinedělí a my se hned pustili do snažení. Po zdravotní stránce bylo fyzično v pořádku, psychika jakž takž také.
Po půl roce bez MS a bez pozitivního testu jsem podstoupila hysterografii a hysteroskopii, při níž mi rozrušili srůsty v děloze. Dostala jsem agulotin na půl roku, abych si ho vždy 28.DC nechala píchnout. Za tři měsíce přišly Vánoce a já jsem se rozhodla, že si užijeme Ježíška, hory a Silvestra a v lednu se vydáme do CARu pro pomoc.
Té už však nebylo potřeba. Otěhotněla jsem na Štědrý den a 3.1. o sobě miminko dalo vědět pozitivním testem a narodil se Matyášek. Rok a půl po něm pak Štěpánka. I když jsem obě těhotenství proležela na střídačku doma a v nemocnici, děti jsou narozené obě 38+0tt. Zdravé, krásné a naše :-)
Na první holčičku často vzpomínám, v srdíčku mám pořád kousek prázdného místa.
Byla jsem v šestém měsíci, 24tt. Doma už skoro všechno, protože jsem od začátku ležela a miminko se na svět chystalo dřív.
V pátek jsem se ráno vzbudila s divným pocitem, celou noc mi tvrdl pupík. Jen tak pro jistotu jsem si dojela ke svému gynekologovi a tam mě, nic netušící, zasáhla věta, která se stala mou noční můrou při následujících těhotenstvích. Miminku nebije srdíčko!
V nemocnici ultrazvuk jen potvrdil slova gynekologa. V hlavě mi znělo milion otázek a já jsem se zmohla na jedinou: Co bude teď!?
Následovala hospitalizace a začal se vyvolávat porod. Lékař, který měl právě službu mě vyděsil, když mi dával čas do neděle večer. Že když se vše povede do sobotního večera, půjde to rychle. V tu chvíli se mé tělo nastavilo na autopilota. Emoce se vytratily. Kolem osmé jsem se přestěhovala na porodní pokojík a poslouchala šťastné maminky, jak se vítají se svými právě narozenými dětmi. A v jedenáct večer jsem se stala maminkou i já. Maminkou andílka, který odletěl do nebe ještě dřív, než se vůbec stihl podívat na tento svět. Porod trval osm hodin a já si až s odstupem času uvědomila, že to bylo vlastně rychlé.
Následovalo šestinedělí a my se hned pustili do snažení. Po zdravotní stránce bylo fyzično v pořádku, psychika jakž takž také.
Po půl roce bez MS a bez pozitivního testu jsem podstoupila hysterografii a hysteroskopii, při níž mi rozrušili srůsty v děloze. Dostala jsem agulotin na půl roku, abych si ho vždy 28.DC nechala píchnout. Za tři měsíce přišly Vánoce a já jsem se rozhodla, že si užijeme Ježíška, hory a Silvestra a v lednu se vydáme do CARu pro pomoc.
Té už však nebylo potřeba. Otěhotněla jsem na Štědrý den a 3.1. o sobě miminko dalo vědět pozitivním testem a narodil se Matyášek. Rok a půl po něm pak Štěpánka. I když jsem obě těhotenství proležela na střídačku doma a v nemocnici, děti jsou narozené obě 38+0tt. Zdravé, krásné a naše :-)
Na první holčičku často vzpomínám, v srdíčku mám pořád kousek prázdného místa.
8 lidí považuje za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
