Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
andulinka
20. říj 2012

Dnes ráno jsem u FB plakala... A myslím, že to nebyly nadarmo prolité slzy - snad si to budu dlouho pamatovat...

.....................

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.
SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě, na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
......MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?"

Odpověděla žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"
Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
"Už spíš, synku?" Zeptala se.
"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.
"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.
"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."
Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.
Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec
spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?
Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.
Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.
Čti celý článek
andulinka
13. pro 2011 vybrali jsme

"Víťulí, co děláš?"

"Vařím Májince obídek, maminko."

"To jsi hodný. A co bude mít Mája dobrého?"

"Rybičku s kaší. Už máš hotovo, mami? Já už mám hotovo. Májo, obídek! Hmmm, ňam ňam, to je dobrota!" Mája zmateně otvírá pusu na bráškovo imaginární jídlo a po chvilce se hladově rozpláče. Vítek sestřičku láskyplně pohladí po hlavičce a loučí se s ní slovy: "No jo, Májo. Já už musím do práce." Nasedne na autíčko-odrážedlo a přes rameno na mě volá: "Jedu autem do práce, mami!"

"Aha, kdy se vrátíš?"

"Odpoledne po spinkání. Jedu do práce."

"Dobře, dej pozor ať cestou nenabouráš."

"Jo jo, neboj se, mami. Koupím ti lízátko. Jedu do práce."

"Vítku, a co budeš v práci dělat?"

"Nic, jedu do práce."

... Co k tomu dodat? Dobře si to ti tátové zařídili, že? :slight_smile: Doma oznámí, že jedou do práce a zmizí v "nicnedělání", kde je nikdo neruší a mají tam klid - asi na hraní nebo něco jiného velmi zajímavého. Alespoň tak to vnímají jejich malá robátka.

Tohoto faktu my maminky využíváme k určování časového období ("Než se taťka vrátí z práce, budeme si hrát na zahradě"...), motivace ("Hezky spinkej. Až se vzbudíš, přijde domů tatínek."...) , ale i jako výchovný prostředek ("Počkej, až se vrátí táta!"...). Proč ale "pracujícího tatínka" nevyužít i v s ním zdánlivě nesouvisející situaci jako je odchod do jeslí nebo do školky?                                                                                                                         Od Víťovi první návštěvy jesliček jsem bojovala s pláčem a prosbami typu "Maminko, já nechci do jesliček! Maminko, kam jdeš? Buď tu se mnou!" Syn chodí do jeslí jeden den v týdnu a od "tet" vím, že je tam spokojený, hezky se zapojuje a při odchodu domů vesele mává a slibuje, že zase přijde. Jen to předávání je náročnější a plačtivé. Mrzelo mě to. Z kraje jsem potají v autě brečela s ním  a doufala, že si zvykne. Časem jsem přestala smutnit já, malý vyvádět, ale fňukal a přemlouval dál. Až jednoho dne mladší dcera onemocněla a "na jesle" musel nastoupit tatínek.                                                            V němém úžasu jsem sledovala, jak se Víťa bez odporu obléká, spolu s tátou snídá (ani jednou se nezvedl od stolu, jen po očku sledoval taťkovu sklenici s kávou, aby měl čaj vypitý dřív) a s úsměvem a s poskokem(!) odchází z domu a volá: "Maminko, příjdem! Jdu do jesliček." Nasedli do auta, zamávali a byli pryč. O hodinu později volal hrdý tatínek, že vše proběhlo v klidu, bez pláče a že ho cestou z práce vyzvedne. Cože?!? Bez pláče?? Vítek chce být v jeslích celý den?? To jsou mi věci... Odpoledne se otevřely dveře a v nich rozzářený Vítek spokojeně hlásí: "Ahoj maminko, ahoj Májo! Už jsem doma!"                                                                                                                                                                                                                        Následující tři týdny byla situace stejná. Měla jsem samozřejmě radost, ale stále mi vrtalo hlavou, jak je možné, že já - máma - jsem Vítka nedokázala namotivovat k pohodovému odchodu do jeslí a tátovi - který Vítka půlhodiny přemlouvá k oblíknutí ponožek - se to jakoby mimochodem povedlo hned napoprvé. A dneska ráno mi to došlo! Máma je neměnná jistota. Když není na očích, šla se nejspíš vyčůrat nebo otevřít pošťákovi. Největší dobrodružství po jejím boku je nákup v obchoďáku, kde se dítko může vmísit do davu a zkoušet, jak dlouho bez ní vydrží. Ale táta, to je jiná! Táta jde ráno "do práce" a tam přinejmenším zachraňuje svět, zatím co maminka s božnou láskou čeká doma, aby mu po návratu uvařila kávu a zahrnula ho pozorností. Být s mámou doma, je nuda. Jet s tátou do jeslí, je jako jet do práce - do práce! Důležité. Zajímavé. Dospělé. Z malého kluka se náhle stává "velký chlap" jako je tatínek a táťkové přeci nepláčou a do práce chodí, protože... protože to prostě tátové dělají. 

Takže maminky, proč se ráno stresovat  shonem, odchodem do jeslí nebo do školky a následným pláčem, když to jde i bez toho a ještě dítko získá pocit důležitosti. Je-li to alespoň trochu možné, přenechme tuto činnost tatínkům - superhrdinům a dopřejme celé rodině pocit radosti a pýchy nad tím zázračným "pracovním nicneděláním".  

Čti celý článek