Od zahájení letošního školního roku již uběhlo pár měsíců a můj poslední článek je již mírně zastaralý, a tak je na čase sepsat nějaký aktuálnější článeček o tom, kam jsme se posunuli, co se u nás změnilo a jak to celé vnímám teď, když jsem již nabrala nějaké ty zkušenosti...


Mám dva domškoláky - třeťáka a druháka, k tomu předškoláka a dvouleté batole. K domácímu vzdělávání svých dětí jsem se rozhodla poté, co mi jednak došla trpělivost s místní školou, jednak jsem zatoužila po svobodě, kterou oceňuji úplně ve všem ve svém životě, a jednak jsem se prostě nadchla pro ty úžasné věci, které jde díky tomuto způsobu života zažít se svými dětmi, pro tu spoustu možností, které nyní máme... A v neposlední řadě můžu svým dětem poskytnout a dopřát individuální přístup, což přináší velikou spoustu výhod. Nemusíme čekat na pomalejší spolužáky při probírání témat, které nám jdou rychle, a máme dostatek času a prostoru věnovat se tomu, čemu potřebujeme... Máme více času na sebe, na své koníčky, můžeme si dny organizovat po svém...


Ovšem abych nepřeskočila něco důležitého, musím v každém případě zmínit, že začátky byly těžké. Těžké je samo o sobě už jenom to, že jsem nezačala s pouhým jedním domškolákem, abych se v tom vůbec nějak "našla", ale rovnou se dvěma, k tomu se snažím věnovat i předškolákovi a získávat si tak mírný náskok na příští rok, kdy už bude také školákem, no a pak nám tady řádí také naše batole, což byl ze začátku asi největší zádrhel. Chtělo se po něm totiž, aby si zvykl, že holt v určitou denní dobu nebude středem pozornosti, že školní pomůcky, ať vypadají jakkoliv lákavě, nejsou úplně všechny na hraní, nebo že po stole, na kterém se starší sourozenci pokoušejí o nějaký takový, dá-li se to tak nazvat, krasopis, se neleze... a nechodí... a neskáče... 


No, trvalo to, ale naše nejmladší dítě už si evidentně zvyklo. Umí se dokonce zabavit samo, aniž by k tomu nutně potřebovalo "školní" pravítko, nebo kalkulačku, nebo lepidlo či fixu... A já už jsem si také asi zvykla, naučila jsem se spoustu věcí, např. přehlížet nepořádek a jiné nepodstatné detaily :slight_smile: a dokonce mě to baví stále více. Nacházím další a další možnosti, způsoby, výhody... Občas i nevýhody či nedostatky, ale tak už to bývá asi se vším...


Zásadní změna nastala především v našem rozvrhu. Tak např. již nezačínáme před osmou, tak jako na začátku, jelikož před osmou ranní poslední dobou obvykle teprve vstáváme. :grinning: Naše vyučování začíná teoreticky o půl deváté, prakticky ale až v devět, protože toho musím po ránu ještě hodně stihnout, mimo jiné poklidit naše zvířata, což někdy zabere celkem hodně času, obzvlášť od té doby, co máme i koně, který není zrovna nenáročným koníčkem... Pokud se nám podaří vstát ráno dříve - a já doufám, že již brzy se do toho zase dostaneme (zpohodlněli jsme přes Vánoce a od té doby se to s námi táhne :grinning: ), mohli bychom, konečně podle našeho platného rozvrhu, začínat s učením o půl deváté a nebýt neustále v časovém presu a skluzu :grinning:


A nyní naše nejdůležitější změna: Inspirovala jsem se alternativním školstvím, a místo několika předmětů denně a skákání od jednoho ke druhému jsem zvolila mnohem poklidnější, a dle mého i efektivnější, způsob výuky, a to, vyučování v epochách. Každý den tedy máme tzv. dvouhodinovku, kdy máme jen jeden hlavní předmět. Jeden týden češtinu, další týden matematiku. Po krátké přestávce následuje cca půlhodinka angličtiny, ve čtvrtek místo angličtiny hudební výchova plus něco jako tělocvik... A nakonec samostatná práce - chvilka čtení, psaní do písanky či zápisek do naší kroniky. To už zvládají kluci sami a já se můžu věnovat vaření. A pátky věnujeme celé pouze prvouce. Pokud tedy začínáme v devět ráno, nejpozději ve dvanáct "už" vařím. :grinning: Je to možná pozdě - pro někoho. My jsme zvyklí obědvat třeba ve dvě odpoledne a vůbec nám to nevadí. :slight_smile: Naše odpoledne bývají z části pracovní, z části odpočívací, z části aktivně prožité, ať už v kroužcích, na zahradě, v lese, v koňském sedle, či u něčeho, co nás baví a zajímá...


Náš nový rozvrh a způsob výuky jsme si oblíbili, a asi už u něho zůstaneme. Děti se naplno věnují jen tomu jednomu předmětu, střídáme různé aktivity, nemusíme se zdržovat chystáním jiného předmětu... Máme dostatek času na dokončení práce, což se např. v matematice podle profesora Hejného perfektně hodí, jelikož tyhle úlohy vyžadují klid a dostatek času na zamyšlení, a pouhá hodinka byla často málo - sotva se do toho kluci "dostali" a začalo je to bavit, už jsme zase chystali jiný předmět, což bylo prostě takové chaotické, a byla to i škoda, v "nejlepším" přestat. :slight_smile: A když jedeme třeba tu češtinu týden v kuse, jsme do toho natolik zabraní, že i po odpolednech si o probíraném učivu povídáme (děti samy chtějí, zajímá je to), prostě tím žijeme. Je to prostě takové "ponoření se" do předmětu... Od předmětu, který jsme měli minulý týden, zároveň odpočíváme, necháváme to uležet, což má také své výhody, např. neděláme chyby z únavy...


Vidím na svých dětech každý den, jak úžasná je dětská zvídavost, a jaká by byla škoda tohle v nich ubíjet a degradovat tento přirozený proces učení a vzdělávání se na pouhý hon za dobrými známkami...


Nejstarší syn chce být spisovatelem, v mladším se probouzí hudební talent... Minulý týden si můj druhák sám vzal knížku a opsal na papír celý článek o delfínech, protože ho tahle zvířata velmi zajímají. Také se sám naučil hrát na klavír skladbu "Pro Elišku" a spoustu dalších. Hru na klavír miluje a pořád se něco učí... Třeťák už má sepsanou velkou spoustu svých knížek, tvoří si vlastní webové stránky, kde zveřejňuje různé vlastní články či vědomostní soutěže... Dává dohromady encyklopedii zvířat, momentálně se zabývá tím, jak se živočichové maskují... Předškolák už hezky čte a umí i docela slušně anglicky... Tohle jsou naše největší úspěchy - to neutuchající nadšení našich dětí do tohoto všeho, jejich představy a projekty a plány do budoucna, jejich přirozené vzdělávání se, aniž by je k tomu musel kdokoliv nutit, motivovat, přesvědčovat... A hlavně také dostatek času na tohle všechno.


Jako opravdu velkou výhodu vnímám ale i to, že máme vlastně spojené ročníky, a tudíž se naše děti učí a obohacují vzájemně. Starší si opakuje učivo nižšího ročníku, mladší už umí velkou část učiva vyššího ročníku, takže, ač je to někdy hodně náročné, jelikož musím dělat spoustu věcí naráz, má to smysl. :slight_smile: 


Ale abych zde nebásnila jen o všech těch výhodách, zmíním samozřejmě i naše problémy. Např. to, že dětičky se holt chovají jinak ve škole s "cizí" paní učitelkou, jinak doma se svojí maminkou - aneb, když se mi něco nedaří a jsem líný se nad tím zamyslet, prostě se rozbrečím a maminka se slituje. :slight_smile: Ve škole bychom si to nedovolili, ale doma na maminku občas ječíme jeden přes druhého, když potřebujeme s něčím poradit... A v neposlední řadě - když nám něco nejde, bere si to maminka osobně a dává to za vinu sobě... No, tak na tomhle ještě zapracujeme. :slight_smile:


Úžasná věc je ovšem přezkoušení. V první řadě jsme samozřejmě museli zvolit školu, která má s domácími školáky zkušenosti, je otevřená alternativě a chová se přátelsky. :slight_smile: V přesně takové škole jsme byli přezkoušeni v pololetí, a po téhle zkušenosti už máme jasno, na co se v rámci domácího vzdělávání těšíme nejvíce - na ty zkoušky. :grinning: Přátelská a pohodová atmosféra, ocenění talentů a jedinečnosti každého dítěte, žádný stres... A jakákoliv pochvala od paní učitelky (a že jich bylo!) je pochvalou také pro mě. A ujištěním, že to stálo za to, a že to dělám dobře. :slight_smile:



Takže tolik aktuálně od nás. Závěrem napíšu, že rozhodně nelituji svého rozhodnutí vzdělávat své děti doma, a že už si to neumím představit jinak. :slight_smile: Děkuji tedy svému úžasnému manželovi, že nás v tomto podporuje, že nám to trpí :grinning: a že mu nevadí, že se celé dny takhle "flákám" doma s dětma, zatímco on na nás těžce vydělává. :grinning: