"Kdy už tam konečně budeme?" aneb výlet očima tříleťáka🙂

    Maminka má novou práci a my díky tomu vyrážíme na výlet - jedeme do Prahy. Nakupovat. Mámě u toho září oči radostí a tátovi se naopak jas v očích vytrácí🙂 Moc teda nerozumím tomu proč, ale je mi to jedno - já se těším. Máma totiž řekla, že se mi tam bude líbit. A moje maminka má vždycky pravdu.

    Je tu sobota ráno - tedy Den D a my vyrážíme. Hurá. Pořád se moc těším, máma taky, Tobimu je to jedno a Sunny kňučí, že zůstává doma. Sice by prý mohla jet taky, ale rodiče (prý) nejsou blázni, aby se tam museli zlobit ještě se psem. Vůbec nevím, co tím myslí, ale důležitý je, že jedu já. Prý tam budou hračky a knížky. A taky motokáry. I když táta tohle všechno ví, tváří se pořád lehce zoufale, ale co by pro maminku neudělal.

    Sedáme do auta a jedeme. Čeká nás prý  krásných 100 kiláčku. Aby to rodičům rychleji uteklo, rozhodl jsem se, že se budu pořád na něco ptát. Už z předešlých cest se mi velice  osvědčila otázka: "Kdy už tam budeme?". Je zajímavé, že na stejnou otázku dostane člověk vždycky úplně jinou odpověď. Naši zpočátku odpovídají docela ochotně a radostně, ale při 156. zopakování dotazu jejich trpělivost a ochota odpovídat klesá. Moje ale taky. V autě už mě to nebaví, takže říkám, že už to nevydržím. Nechápu proč, ale mámu to rozesměje. Zopakuji to tedy důrazněji. To už se směje i táta a se zlověstným pohledem říká: "Neboj, vydržíš. Za chvíli tam už budeme."

    A měl pravdu - za chvilku vjíždíme na parkoviště. Je tam strašně moc aut. Zapomínám na to, že se na tátu zlobím a hlásím mu značky. Audina, Škodovka, Ford, ... to mě moc baví. Hned vedle parkoviště je malé letiště a lítají tam letadla. Hustýýýý. Chci koukat, ale na to prý není čas. Máma slibuje, že tam budou zvířátka, takže se nechávám ukecat a vcelku ochotně jdu s nimi dovnitř. Všude je strašně moc lidí a dostávám přednášku o tom, že se nesmím ztratit. To vím, nejsem přece blbej. Ještě nikdy jsem se neztratil.

    Konečně vcházíme dovnitř a hnedka vidím spoustu skvělých věcí. Kouzelné čtení a mluvící knížky od Albi, dřevěné hračky, kola,...všechno chci a HNED. Chytnu mámu a táhnu ji k hračkám. Mají tam úplně boží dřevěný vysavač, který sám sbírá ze země kostičky. Chci ho. Máma nesouhlasí. Kupodivu ani táta. Slibují, že se sem vrátíme. Moc jim nevěřím, ale dám tomu šanci. Na hysterák je prozatím času dost. Procházíme obrovskou halou se spoustou lidí. A spoustou věcí - podle mě je tu strašně zbytečností, který mě absolutně nezajímají - kočárky, sedačky do auta, hadříky pro mimina, stánek s čaji,... A máma si to všechno fotí. Nechápu. Ale pozor, já asi něco vidím... "Hurá, mají tu i balonky." Nutně nějaký potřebuju. Aspoň jeden. Táta mi ho sehnal. Je to prostě můj hrdina. Nesu ho strašně dlouhou dobu (3 minuty - pozn. mámy) a už mě to nebaví. Ještě že tu nejsem sám a máma mi ho "ochotně" ponese, abych měl volné ruce na všechny ty zajímavé věci.

    Pořád někam jdeme a já stále přemýšlím nad tím vysavačem. Chci ho. Ale co to je? Promnu si oči a pořád to vidím. Přímo naproti mě jde žirafa. A za ní hroch. Je to ale nějaký divný, jdou po dvou a jdou...přímo ke mně. Bojím se a chci zdrhat. Za zády se mi však objeví lev. A už mě drží  za ruku. Pomoooc..... Kupodivu jsem to přežil a nakonec se mi zvířátka i líbila. Naštěstí, protože jsem jich pak potkal ještě hodně. 

    Obcházíme všemožné stánky a musím říct, že je to skvělý, protože všude dostávám nějaké dárky - pastelky, čaj, dobroty, omalovánky, puzzle s Blesk McQueen, pexeso,... 

    Taky jsem se svezl na motokáře - ale bohužel mám prý krátké nožičky, takže mi to moc nešlo. Pohrál jsem si s vláčkodráhou, vyzkoušel si "kouzelné" botičky, viděl spoustu zvířátek (opravdových i převlečených) a všichni na mě byli moc hodní. K obědu jsem měl párek v rohlíku (to by mi teda doma rozhodně neprošlo) a hořčicí jsem se pokydal jen trochu. Takže úspěch.

    Naši mě taky odtáhli do ateliéru na focení. Byl tam pan fotograf. Naprosto skvěle se smál. Strašně zvláštně. Hodně nahlas. A pořád. Musel jsem se smát taky. I máma. I táta. I Tobi. Ale ten se směje furt, takže to se nepočítá. Každopádně tam ale byla sranda. 

    Potom jsme přešli do jiné haly a tam bylo strašně moc zvířátek - koníci, morčata. Dokonce i nahatá kočka. Pohladil jsem si ji, ale moc nás to nenadchlo. Ani mě, ani tu kočku🙂 Ale držela a ten dotek byl hodně zajímavý. Krásně mě hřála. Šli jsme dál a pak jsem to uviděl. Traktůrky! Dalo se na ně vylézt a "řídit", takže vrchol dne byl dosažen.

    Viděl jsem spoutu zajímavých věcí, mám spoustu zážitků, ale pořád nemůžu z hlavy dostat ten vysavač. Čas od času ho připomenu a vždycky se mi dostane ujištění, že se tam vrátíme, ale až nakonec. Začínám být fakt hodně unavený. Tobiášek už spinká v nosítku a mě už začínají strašně bolet nožičky. Mě už ale nikdo nosit nebude. 

    Máma s tátou už si koupili už spoustu věcí, pro Tobiáška už taky sehnali, co potřebovali a teď jdeme vybírat pro mě. Hurá🙂 Vybral jsem si knížku o prasátku Pigy a konečně se vracíme ke krámu s dřevěnými hračkami. Jedna je lepší než druhá a nakonec si nechám vcelku ochotně rozmluvit ten vysavač. Místo toho jsem si vybral dřevěnou garáž, kde je sanita, policejní auto a hasiči. Ke každým dveřím od garáže je klíč, který opravdu funguje. Tuhle hračku už pro jistotu nedám z ruky.

    Vracíme se k autu a já si sedám do sedačky. Budu koukat z okna a zase budu rozveselovat rodiče svými zvídavými otázkami. Nebo spíš asi ne. Usínám hned po výjezdu z parkoviště. Na podzim prý přijedeme zase, bylo to totiž boží🙂

Pár údajů od mámy na závěr

Datum konání: sobota 14. dubna 2018

Místo výletu: Praha Letňany - EXPO Arena

Cíl výletu: Veletrh For Kids

#forkids