Mám ještě nějakou práci a taky jsem si chtěla pustit nějaký starší Gilmorky, jenže mladej pán si na svou novou postel teprve zvyká. Má ji krátce a běžně ho nad ránem nacházím vedle sebe, v naší velký posteli. Počítala jsem s tím, nevadí mi to. A tak, když po dnešní pohádce a zpívání pořád nechtěl pustit mou ruku, řekla jsem si, dojdu si pro knížku a budu u něho sedět, dokud neusne. Cestou pro knížku jsem to ale vzala přes WC a tam, jak známo, přicházejí nápady... zda dobré či špatné, to ať posoudí jiní.

            A tak tu sedím místo u knihy u PC a datluju, jelikož jsem během čůrání přemýšlela o tom, že mateřství je vlastně hlavně o mámě. O mámě, která sedí u postýlky a drží ručičku usínajícího chlapečka. O mámě, která vstane od čehokoliv, co právě dělá, když se ozve z toalety mládě, že je vykakané. O mámě, která přepere pyžamko, které si už zase pokydal jogurtem, protože ví, že v něm spí moc rád a že mu do večera uschne. Rodičovství je taky o tátovi, kterej ráno dělá vajíčka a nechá dospat mámu. O tátovi, kterýmu se sakra nechce hrát Dlouhý, Široký a Bystrozraký už po 139., ale hraje. 

            Bejt máma a táta znamená, vzdát se pohodlí, překonat lenost a dělat to, co musím, i když se mi nechce. Stát pod kopcem, mrznout a čekat, až se dítě dosyta nabaží jízdy na saních, protože zrovna dneska si nepřeje, aby máma jezdila s ním. Čekat, až překoná hranici, kterou včera nezvládl, vyleze zase o dvě větve vejš a nedbá, že fouká, a že mámu zrovna bolí břicho, protože menzes nezajímá, že se dneska odpoledne leze po stromě. Rozečtený knížky, na který po večerech není nálada, ani síla, protože máma usnula ještě o pár minut dřív, než dítě. 

            Bejt rodič, to nejsou nablejskaný fotky. To je bordel v kuchyni, mouka po celým bytě, hromady prádla, počůraná postel, hodiny strávený nad deskovkama a Legem, hodiny probdělý nad rostoucími zuby či nemocným děckem. Frustrace, že to nedělám dobře, když mi bouchnou saze a křičím. Strach. Už napořád. 

            Jsou to chvíle, kdy jdou všechny rady, poučky, chytrý knížky a webináře do kopru, protože každej je jedinečnej a nezbejvá, než to přijmout jak to je a vyšlapat si svoji vlastní cestu. Pochopit, že TO je napořád, že fakt musím vstát, i když jsem spala tři hodiny, jelikož měsíc se snažil mi vypálit díru do hlavy a po třetí partii prší, kterou dítě prohrálo, ještě ustát jeho záchvat vzteku, kdy lítají vzduchem karty, potomek křičí, dupe a pláče a řeči o tom, že se musí naučit prohrávat jsou to nejposlednější, co ho zajímá. 

            Nestěžuju si. Cítím vděk, lásku a děkuji, že jsem měla to štěstí, stát se mámou báječného chlapce. Ale někdy v tom šíleně plavu. Asi jako každá máma, která, když děťátko usne, zapomene na celý svět a kochá se pohledem do jeho spící tváře. Hladí jeho vlásky a něžně líbá jeho líčka. A tu myšlenku si uchová, protože až ho ponese za pár hodin vyčůrat, může se stát, že ji ten spící andílek poškrábe. A nad ránem, až k ní vklouzne pod její deku, ji zaručeně aspoň jednou probudí mocné kopnutí do zad nebo do žeber.