Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
a uvidíš všechny příspěvky!
cobaltino
22. dub 2019 Čtené 789x

Na dětských hřištích potkávám nejčastěji čtyři druhy maminek – soukromě jsem si je nazvala mamky salámistky, mamky pohodářky, mamky nadšenky a mamky velitelky. Jak je poznáte?

Mamka salámistka

sedí opodál, všímá si svýho a zpozorní jen když se jí dítě zřítí z prolejzačky. Na veškeré požadavky o pomoc ze strany dítěte odpovídá popravdě, že se jí nechce, a že věří, že to dítko zvládne samo.

Mamka pohodářka

sedí nebo stojí poblíž a dítě střídavě pozoruje a střídavě nehlídá. Na každou žádost dítěte o pomoc ochotně přichází, pomáhá, a pak se zase vzdaluje.

Mamka nadšenka

má ruce hned u dítěte – pomůže mu vylízt všude, kam si usmyslí, ikdyby to mělo být až úplně nahoru na tu nejvyšší prolejzku. Asistuje i tam, kde by to dítě možná zvládlo samo. Jásá s ním, když jede dolů po skluzavce a ani na chvilku se nezastaví.

Mamka velitelka

dítě i ze skluzavky dolů přidržuje, na žebříku mu šteluje nohy na každý stupínek, rozhoduje, která prolejzačka se poleze teď, jak moc se bude dítě houpat, jak dlouho na hřišti budou, a hlavně pokud se něco dítěti nelíbí, urazí se.

Který typ jste vy? A který myslíte, že je nejlepší?

Pro mě to dlouho byl typ pohodářka. Minimálně s jedním dítětem jsem byla ochota sama! Ale s přibývajícími dětmi, roky a leností jsem sklouzla do typu salámistka. Obzvláště teď, v těhotenství, se fakt nepřetrhnu :grinning:

V konfrontaci s ostatními maminkami jsem občas na hřišti cítila výčitky svědomí. Jenže když se na to podívám z dlouhodobějšího hlediska, je salámistka opravdu tak „špatná“ matka?

Co se vlastně děti jednotlivých maminek v těch situacích učí?

Asi se  shodneme, že mamka velitelka žádné příjemné pocity v dítěti nevzbudí – celým svým jednáním dává najevo, že jedině ona je schopná rozhodnout, co je to pravé; vlastně tím nepřímo říká, že dítě toho schopné není. (Snižuje mu sebedůvěru.)

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
12. dub 2019 Čtené 79x

Velké coming out!

Naši starší kluci používali dudlíky. Tak. A je to venku.

Copak jsem nevěděla, že kazí přisátí a vůbec kojení neprospívá?

Případ první

Popravdě si to už u toho prvního nepamatuju. Asi jsem to věděla, ale pro jistotu jsem si dudlík do porodnice vzala. No – dostal ho hned první noc – pomohl mu na bolesti bříška.

Nadšená jsem nebyla, snažila jsem se nabízet spíš prso, než dudlík, ale pána štvalo, že to z prsu hned teče a on přece chce jen dudlat (no jo, nalitá prsa díky tříhodinovým intervalům … :frowning2: )

Když pak v půl roce už mléko neteklo tryskem, bylo už mládě na dudlík příliš zvyklé a vyžadovalo ho. Ne nějak vehementně a často, ale bez něj jsme to prostě neuměli.

Naštěstí jsme se dudlíku zbavili při první rýmě v devíti měsíci – nemohl s ním pořádně dýchat, tak ho nechtěl. Po vyléčení jsme mu ho už nevraceli.

Případ druhý

Byla jsem odhodlaná dudlík druhému synovi nedat. Jenže!

Vzala jsem si ho opět pro sichr do porodnice. Chyba!

Dostal ho druhou noc – nechtěla jsem budit spolubydlící maminku, tak jsem dítě umlčela dudlíkem. (Myslíte, že mě napadlo poprvé, nebo aspoň podruhé, vzít si dítě k sobě do postele? Ne. To bylo přece zakázané!)

Opět jsem se snažila dudlíku zbavit, ale pořád mi nikdo nevysvětlil, jak to dělat, když chce dítě jen dudlat a nechce pít mlíko.

Po roce měl dudlík už jen na spaní – na tu usínací část, pak jsme ho vyndavali. Dudlík byl vyhrazen pro stavy usínání nebo nejistoty. Když byl v pohodě, rozhodně ho neměl. Ale i tak – místo, aby se šel uklidnit k mámě, vrazil si do pusy kus gumy :-/ Nechala jsem ho, vytvořit si vztah s věcí, místo prohlubování vztahu se mnou.

Lituju toho? Teď už ne. Litovala jsem, než jsem zakusila, jaké to tedy s novorozencem bez dudlíku je.

Teď už vím, že s dudlíkem je všechno o tolik jednodušší! „Jen“ to kojení je pak těžší (ano, druhorozený měl s kojením problémy celý dva a třičtvrtě roku). Každopádně jsem tehdy dělala jen to, co jsem věřila, že je pro něj nejlepší.

Případ třetí

Tentokrát jsem dudlík do porodnice nebrala. (Ale koupený jsem ho srabácky měla – zůstal doma v pohotovosti.) Porodnici jsem zvládla levou zadní – byla jsem na pokoji sama a dítě si do postele brala ( i když jsem pak byla na black listu a i uklízečka mě hlásila doktorce!)

Pořád jsem nevěděla, jak řešit potřebu dudlání.

Pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
1. dub 2019 Čtené 555x

Asi se to na vás už teď valí ze všech stran – máma je na prvním místě! A je to dobře. Protože to je základ spokojené rodiny – mít každý sám sebe na prvním místě.

Ale také jste už určitě zaregistrovali, že – zejména v šestinedělí s čerstvým miminkem – to prostě vždycky nejde. (Novorozenec nepočká s kojením, až si zacvičíte nebo dopijete kafe :wink:)


Pro tohle období říkám, že se může pořadí v rodině dočasně upravit (samozřejmě že není nutné dodržovat striktně šest týdnů, ale neprotahujte to donekonečna :wink:).

Dočasně se zájmy miminka dostanou do popředí. Ale byla by velká chyba, svou osobu odsunout do pozadí. Je potřeba na sebe myslet stále.

Jak prakticky na to?

Dám konkrétní příklad:

Pokud moje miminko potřebuje, abych v noci na jeho hlavičce měla položenou ruku, můžu se k tomu postavit několika způsoby:

  • Pokud tuhle jeho potřebu budu ignorovat, protože mi to přijde při spánku nepohodlný, upřednostňuju sebe oproti němu. Staršímu dítěti se to dá vysvětlit, ale novorozenci těžko – nechápe, že jste dvě oddělené osoby.

  • Pokud mu položím ruku dlaní na hlavičku, a mám ji tam tak celou noc, i za cenu vlastní rozlámanosti ráno, upřednostňuju jeho oproti sobě a úplně potlačuju svoje potřeby.
  • Pokud chci děťátku vyhovět a zároveň nepotlačit svoje vlastní potřeby, hledám způsob, jak to skloubit. Třeba tak, že mu na hlavičku položím ruku dlaní nahoru (dotýkám se ho hřbetem ruky), protože tak je mi to pohodlné a nemám paži v nepřirozeném úhlu.

Tohle je to dočasné upravení pořadí členů v rodině během šestinedělí – miminko je na prvním místě. A znovu opakuju, že to, že je na prvním místě, ještě neznamená, že se máma má dostat na poslední! Je třeba hledat rovnováhu.

Ideálně pokud se vám to povede vybalancovat tak, že jste vy na prvním místě společně s miminkem, pak je partner a pak další děti. (Jak starší děti připravit na příchod sourozence, se dozvíte v tomhle článku.)

Nemáte už novorozence?

V tomto konkrétním příkladě se s rostoucím věkem dítěte bude měnit i přístup maminky – může zkusit tu ruku nahradit jinými částmi svého těla, nebo mu tam přisune polštářek, plenu, … Nebude mu tam pokládat ruku pokaždé automaticky – bude se snažit předejít (zlo)zvyku spím = ruka na mé hlavě.

Pokud už se z toho (zlo)zvyk stal, může se s dítětem na řešení situace domluvit– i kojenci rozumí tomu, co jim říkáme. Opět je to záležitost dobře nastavených vnitřních hranic. Miminko z nás tu pevnou hranici vycítí a přijme to (že vám to vadí). Je potřeba být k sobě upřímní – co mi vadí a co mi nevadí. Co jsem a co nejsem ochotna akceptovat.

Tak přeju šťastné hledání rovnováhy v rodině a mějte chladnou mysl a vřelé srdce :wink:

Článek byl poprvé zveřejněn zde

Čti celý článek
cobaltino
22. bře 2019 Čtené 268x

Šátek na nošení dětí s manželem zbožňujeme! Momentálně ten elastický, ve kterém nosíme našeho novorozence.

Bezpochyby je mu v něm dobře, ale dnes vám chci vysvětlit, proč se nošení dětí líbí i nám dospělým:

  • Máme volné ruce – na cokoliv, co je v domácnosti nebo se staršími dětmi potřeba (a nač si lhát, ono je to občas potřeba i kvůli základní hygieně nás samých :grinning:).

  • Je to přirozená pozvolná posilovna – šátek nás nutí chodit rovně, nehrbit se. Zároveň jak dítko roste a těžkne, pomaloučku se nám zvyšuje zátěž a jsme namakanější a namakanější :wink:

  • Kontakt s dítětem je léčivý na poporodní deprese a pomáhá s tvorbou mateřského mléka.

  • V zimním období obzvlášť oceňujeme hřejivé závaží.

  • Elastický šátek můžeme mít navázaný pod bundou pro strýčka příhodu a v případě potřeby do něj dítě rychle vložit (úvaz se nemusí rozvazovat).

  • Uspávání se smrsklo na pár metrů chůze (schody jsou obzvlášť účinné) nebo jeden ploužák s mimčem v šátku :wink:

  • Mateřská/otcovská láska, která ne a ne po porodu dorazit, se nejspíše předvede ve své největší parádě. (Nemilujte to sladké oddychování na vašem hrudníku a tu opojnou vůni mimískovy hlavičky!)

  • Na procházce zejména tatínci ocení babolapkový efekt dítěte v šátku – těch obdivných pohledů si nejde nevšimnout :wink:

  • Jsme opět plně mobilní – žádné schody, malý výtah, nesjízdný terén ani turnikety nás nezastaví B-)

  • A hlavně! Četnost dětského pláče se s šátkem rapidně snížila, protože miminko je v něm prostě spokojené (hřeje si bříško, vyprdí se, odříhne si, má mlíko na dosah, cítí naši vůni, slyší náš hlas i tep, někdo ho houpá, není na světě osamoceno). Starší děti oceňují rozhled z větší výšky, rády sledují naše činnosti, snadno získají naši pozornost a můžou si s námi popovídat nebo „popovídat“; připadají si zapojené do světa dospělých.

Jaké jsou vaše oblíbené důvody pro šátek?

Jaké jsou rozdíly mezi pevným a elastickým šátkem, jaké výhody a nevýhody mají oproti nosítkům, a jak vybrat ten správný šátek nebo nosítko, si povíme někdy příště. Stay tuned :wink:

Článek byl poprvé zveřejněn zde

Čti celý článek
cobaltino
13. bře 2019 Čtené 502x

Kojení v těhotenství nebo kojení dvou různě starých dětí pořád vyvolává v lidech úžas. A přitom je to tak přirozený …

Obavy

Hned na začátku si vyvrátíme mýty, ať se můžeme věnovat užitečnějším informacím:

Kojení v těhotenství a riziko pro nenarozené dítě

Oxytocin vyplavovaný při kojení způsobuje stahy dělohy silné asi jako při orgasmu. Pokud je tělo těhotné ženy právě připravené k porodu, může ho to spustit. Jinak fakt ne. Jenom v případě akutního rizika potratu (určí lékař) se doporučuje kojení zvážit.

Kojení v těhotenství a výživa pro nenarozené dítě

Ženské tělo je chytře na tyhle situace vybavené – první dostane živiny vyvíjející se plod, potom kojené dítě a matka bere, co zbude. Takže se o své mimi v bříšku fakt bát nemusíte. Hlídejte si dostatečnou pestrost stravy – jde o vaše zdraví!

Kojení nebývá problém ani při extrémně častém zvracení (zažila jsem, věřte mi).

Tandemové kojení a špatné složení mléka?

Složení mléka se primárně přizpůsobuje mladšímu dítěti. Staršímu ale to „jiné“ mléko neuškodí, nemusíte se bát. Jen mu možná bude chutnat jinak.

Kojení v těhotenství

Co vás může potkat?

Většina maminek si stěžuje v 1. trimestru na citlivost bradavek, některé na bolest při kojení. Taky bývá kojení pro těhotnou psychicky náročné – může se objevit až averze vůči staršímu dítěti. Na vině jsou hormony.

Mléka může být přechodně míň (cca od 3. měsíce) nebo může dočasně dojít. Pak je možné kojení na sucho (pokud to mamince nevadí a dítě o to má zájem). Často dochází i k odstavení dítěte (nejčastěji kolem 5. měsíce). Tohle odstavení nemusí být konečné, není výjimkou, že se dítě začne kojit zase po porodu (dokonce i po roce pauzy se to povedlo!). Ale nespoléhala bych na to.

Kojení kolem porodu

Těsně před porodem může dítě začít mléko odmítat – mění se jeho složení. Opět může dojít k dočasnému odstavu. Starší dítě často jako první pozná, že je porod za dveřmi :wink:

Pokud se dítě kojí i v den porodu, doporučuju ho nakojit hned na začátku. Kojení během kontrakcí totiž zesiluje jejich intenzitu. Později by to mohlo být pro vás už nesnesitelné. Na druhou stranu má prý kojící žena hladší průběh porodu.

Maminky často řeší, jak to prakticky provést s porodem – kde bude starší dítě a co jeho potřeba se kojit? Pokud rodíte v porodnici, můžete zvolit tzv. ambulantní porod (tzn. být tam jen na samotný porod). Další možností je zaplatit si nadstandardní pokoj, kdy s vámi může být jak starší dítě, tak tatínek. (Ale často ten pokoj nejde zamluvit dopředu, tak na to nespoléhejte.) Můžete taky kojit během návštěv na oddělení šestinedělí – bývají celodenní.

Náš nejstarší se kolem data porodu kojil méně (asi mu moc to jiné mléko nejelo), takže jsme to v pohodě zvládli i s třídenní přestávkou v kojení. Na návštěvách se totiž kojit nechtěl.

Po porodu můžete očekávat, že se starší dítě bude chtít kojit častěji, než dosud (příklady táhnou a asi si i bude chtít užít, že to zase teče :slight_smile:)

Tandemové kojení

Jako tandemové kojení se označuje kojení dvou dětí – můžou to být dvojčata (ale ty teď nechme stranou), nebo různě staré děti. Zúžený význam slov mluví o kojení dvou dětí současně, v jeden okamžik.

Tohle současné kojení jsem nikdy nezažila (starší syn ho nechtěl), ale i tak se vám ho pokusím přiblížit.

Naprostá většina maminek z mého malého průzkumu (konkrétně 90 %) totiž zažila kojení dvou dětí naráz. Takže je potřeba s tím počítat.

Jak to tedy prakticky provést?

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
5. bře 2019 Čtené 486x

Kolikrát jste tuhle větu už slyšeli? A kolikrát jste ji svému chlapci řekli? Přijde vám OK, nebo vám pije krev jako mně?

Nejčastěji ji slyším od tatínků nebo dědečků. Proč mě čílí? Tak zaprvý je to lež. Brečí všichni. Zadruhý umí napáchat hodně škody – potlačování emocí k ničemu dobrýmu nikdy nevedlo. A zatřetí nesnáším jakýkoliv dělení na chlapy a ženský – ve smyslu, že je jedno pohlaví lepší než druhý.

Ohleduplný tatínek

Naposledy jsem tuhle větu slyšela v čekárně u lékaře. Zazněla z úst tatínka a byla určená jeho synovi, který vycházel z ordinace s propíchnutým zánětem středního ucha. Ten „milý“ otec k tomu ještě přidal další věty hodné k tesání: „To přece nebolí!“ a „Brečet můžeš venku.“ :frowning2:

Klukovi bylo cca sedm let a vypadal, že ho to fakt bolí.

Typická ukázka, jak by to opravdu vypadat nemělo…

Tatínek se rozhlížel po lidech v čekárně a zcela jistě se za svého „srabíka, co brečí“ styděl. Ano, lidi se na ně divně dívali, ale určitě ne proto, že by odsuzovali kluka za to, že po bolestivém zákroku brečí. Spíš proto, že nechápali otcovu necitlivost a sebestřednost. (Hlavně ať si o něm lidi něco blbýho nepomyslej!)

Pevně věřím, že tohle není váš případ. Že vy klidně dítěti negativní emoce uznáte, bolístku pofoukáte, soucitně obejmete, když je třeba…

Ale stále je kolem nás spousta takových zažitých hrůzovět – tomu tátovi to kdysi v dětství taky někdo říkal. A on tomu uvěřil. A i když je teď v dospělosti na dně, i když třeba pro někoho truchlí, i když jeho duše i tělo ventil v podobě očistného pláče potřebují, stejnak si ho nedopřeje, zatne zuby a vydrží.

Případně uroní pár slz někde v ústraní, s pocitem viny, že selhal. Vždyť on chce být opravdový chlap, a chlapi přece nebrečí!

Nevychovávejme takové nešťastníky, přetrhněme spolu ten řetěz zažitých předsudků a umožněme našim dětem volně dýchat, přirozeně prožívat svůj život – teď i v budoucnu!

Má to smysl!

STAY COOL, ACT WARMLY!

článek poprvé zveřejněn zde

Čti celý článek
cobaltino
26. únor 2019 Čtené 124x

Scéna jako Brno!

Děti zas někde objevily plastovou lžící na obouvání bot – takovýho toho hada z IKEY, znáte?


Každý držel jeden konec a tahali vší silou a vřeštěli ty klasický slogany (Já to měl první! To je moje! Já to chci! …)

S manželem jsme na to hodili oko a mimicky se domluvili, že to tentokrát zkusí rozuzlit on. Ještě utrousil „co s tim? Přece nemá cenu zjišťovat, kdo to měl první!“ A já bohorově (plna důvěry v něj): „Vždyť víš, co jim říkat… “

Takže šel na to:

„Martínku, ty chceš toho hada, viď?“ „Uááááá!“

„Péťo, ty to chceš mít pro sebe, že jo?“ „Joo!!“ a povolil tah.

„Marťo, ty to chceš mít taky, viď?“ Marťa nic, jen využil situace a přitáhl věc na svou stranu. Péťa logicky zabral taky; oba: „Uáááááá!“

Následovala chvilka bezradnýho rodičovskýho dívání se jeden na druhého.

Já: „Mám to  zkusit?“ Manžel vydechl vděčné joo.

Pokus číslo dvě:

Přisedla jsem si k nim, chytla jim ručky a regulovala jejich tah za hada – momentálně velice cennou trofej. Otočila jsem se na Péťu: „Ty bys to potřeboval, viď?“ „Jo, já to měl první!“

Na Marťu: „Martínku, …“ Vidím, že naprosto nereaguje.

Blik – cvak příjem, matko!

Objímám Martínka: „Ty si s tím chceš hrát?“ Marťa: „Pistol!“ „To je pistol? A nechtěl bys nějakou jinou místo týhle?“ Povolil tah. „Podívej – támhle je ta červená tyč, to je skvělá pistol!“ Marťa automaticky: „Ne.“

Obracím se na Péťu: „A nemohl by sis hrát s něčím jiným?“ Odpovědí mi je dost nešťastné ne.

V tu chvíli Martin pouští hada a běží pro červenou „pistol“ a střílí na nás „vodu“.

Manžel má údiv v očích, já úlevně odcházím středem bojiště, a ještě než se svalím zpátky na gauč, zeptám se Péti, jestli by nechtěl Martínkovi poděkovat, když mu toho hada přenechal. „Děkuju Martínku, já už ji nepotřebuju – chceš? Marťo? Chceš pistol?“

Had-pistol je odhozena na zem a kluci společně běží si hrát s červenou tyčí.

Co se stalo?

Byla to náhoda? Kdepak!

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
20. únor 2019 Čtené 246x

„Na to ho nezvykej, to by se ti mohlo vymstít!“

„Tímhle ho rozmazluješ, pleteš si na sebe bič!“

„Jak jednou povolíš, bude to chtít furt!“

Znáte? No jasně že jo! Některou z těchhle vět uslyší všichni rodiče od okolí dříve či později. Jsou myšleny v dobrém – dotyčný nás chce chránit, ale vycházejí z jednoho velkého omylu a můžou napáchat dost škody.

Omyl jménem Když tohle jednou dovolím, bude to tak navždycky.

Ať už se to týká ulehnutí do postele bez vyčištěných zubů, nošení na rukách / v šátku, odchodu ze školky po obědě (místo obvyklého po spaní), krmení starších dětí, společného spaní, dívání se na televizi bez hotových domácích úkolů, sladkostí před obědem, … čehokoliv – všechno má společného jmenovatele. STRACH.

Zbytečný strach dopustit, aby se něco stalo jinak než obvykle, aby se z toho nestala nová norma. Případně strach že ta činnost bude trvat napořád. Anebo strach, že činnost je nenormální, vaše dítě je nenormální, vy jste nenormální. Strach vyčnívat a dělat věci jinak.

Proč je zbytečný?

Pokud je požadavek na změnu zavedených pořádků důsledek speciální situace, není třeba se porušení pravidla obávat. Je to ta pověstná výjimka potvrzující pravidlo :wink: Děti to dokážou pochopit.

Musí se o tom ale v tomhle duchu s nimi mluvit: „Dneska jedeme k babičce, dneska tě vyzvednu ze školky už po obědě. Zítra zas budeš ve školce spinkat.“ „Tak jo, pomáhal jsi mi s nádobím místo psaní úkolů, tak si můžeš dneska pustit ten seriál ještě dřív, než je napíšeš. Až to skončí, vrhneš se na ně.“ atd.

Dítě velmi ocení akceptování svého požadavku, a že vidíte jeho oprávněnost. Dáváte mu tak hmatatelně najevo, že jej plně vnímáte, a že se nad tím, co říká, doopravdy zamýšlíte.

Chce to tak znova a znova!

Dítěti se porušení pravidel líbilo a nechce se k nim vracet? Buďte k sobě upřímní – opravdu jsou ta pravidla, tak jak jsou nastavená, prospěšná pro všechny zúčastněné? Netrváte na nich jen ze setrvačnosti? Nebo strachu? („Tohle změníme, a bude chtít změnit všechno!“)

Pokud vám smysl dávají a vidíte v nich pro vás i pro dítě přínos, trvejte na nich. Pevně a s láskou.

To že se dítě vzteká, neznamená, že je není schopno akceptovat. Prostě jen vyjadřuje své pocity z toho, že není po jeho. Uznejte mu je („Chápu, že tě to štve. Chtěla bys to tak pokaždé.“), ale neberte to jako své selhání, že je má. Je to v pořádku.

Mít emoce je v pořádku. Projevovat emoce je v pořádku. (Ano, i ty negativní. Ano, i na veřejnosti.)

Naším úkolem je, naučit děti emoce projevovat společensky a eticky přijatelným způsobem. (Např. místo zmlácení poblíž stojícího spolužáka si třeba zadupat nebo zmuchlat svůj výtvor.) Je to úkol velmi obtížný, protože jdeme dětem především příkladem svým vlastním chováním. Takže pokud my sami ve vzteku nadáváme, těžko budeme ostrá slovíčka z dětského slovníku odstraňovat. Zároveň není dobré děti (nebo kohokoliv, včetně sebe) nutit emoce potlačovat – to je vyloženě nezdravé. Každá snaha o vhodné vyjádření emocí se cení a má smysl!

Nejedná se o porušení pravidla?

A co pokud se nejedná o speciální situaci? (Chování v náručí, společné spaní, krmení předškoláků, …)

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
12. únor 2019 Čtené 1155x

Tenhle článek bude taková obhajoba mého pohledu na hranice ve výchově. Toho jak to vidím já. Ale třeba to někoho inspiruje a víc se v tomhle uvolní (děti to rozhodně ocení :wink:)

Volnost dětem souvisí s vnitřními hranicemi rodičů, a ty máme každý nastavené jinak, takže nikomu svůj pohled nenutím :wink: Tak jdeme na to:

Skákání po gauči

Je mi jasný, že pokud máte sedačku za x desítek (nebo dokonce stovek) tisíc, tohle se vám bude pouštět těžko. Ale mé argumenty pro manžela zněly takhle:

  • Kdy jindy, než teď? Budou moct po něm skákat v dospělosti? V pubertě? Až budou vážit 20kg+? Dokud jsou to nicnevážící prťata, ani se o kondici gauče nebojím.
  • Pohyb na měkkém nerovném povrchu je skvělý trénink pro rovnováhu a plosky nohou. Vlastně se tím posiluje celé tělo. (Taky se u sebe při cvičení zaměřujete na core? :wink:) Pro silné kotníky, příčnou i podélnou klenbu a celkově zdravé nohy je takový gauč neocenitelnou cvičební pomůckou :wink:
  • Výška gauče nebývá nijak velká, takže případné pády tolik nebolí.
  • Když se děti vyblbnou doma, nebudou vám dělat ostudu na návštěvách – budou saturované a cizí gauče budou respektovat.
  • Nebudete muset kupovat trampolínu :grinning: (No dobře, tohle u nás neobstálo, trampolína se koupila, protože nám řízečci začínají nabírat váhu až moc rychle :stuck_out_tongue_closed_eyes:)

Lezení na parapety a jiné „nebezpečné“ kratochvíle

S ostatními, běžně dětem zakazovanými, věcmi to mám podobně jako s gaučem. Prostě jsem přesvědčená, že když dám dětem plnou důvěru, vyplatí se mi to. Ony se tím naučí nejvíc (opravdové sebe-vědomí, tzn. vědomí svých limitů, vědomí sebe sama) a já  mám klid, protože jim to neustále nemusím zakazovat, hlídat, jestli to dodržují a peskovat je za to, že to zas udělaly. Vycházím z předpokladu, že děti se zabít nechtějí. Věřím v jakýsi pud sebezáchovy.

Samozřejmě tohle vyžaduje, abyste s tím vy sami byli fakt v pohodě. Protože nechat dítě vylézt na skříňku a mít u toho skoro infarkt, jen proto, že chcete dítěti umožnit osahání si svých limitů, není to pravé ořechové. Poslouchejte své pocity a pravdivě je dítěti sdělte.

Já třeba nejsem taková frajerka, abych batole nechala si hrát s ostrým nožem, nebo netrnula hrůzou, když čerstvý chodec balancuje na okraji srázu. A vy to můžete mít posunuté ještě víc.

Jen chci říct, že není třeba se úzkostlivě snažit vyvarovat všem pádům dítěte, protože i ty mu něco důležitého sdělují, jsou součástí učení se.

Opatrník vs. Střemhlavník

Nastíním vám teď rozdíl v mých dvou synech – v době, kdy se učili chodit ze schodů.

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
5. únor 2019 Čtené 488x

Chcete předejít žárlivým scénám, až se vám narodí další člen rodiny? Bojíte se, že se děti nebudou mít rády? Chcete to vašemu staršímu broučkovi co nejvíce usnadnit?

Mám pro vás několik tipů, které se nám osvědčily:

Příprava před porodem

  • Mluvení o miminku už v těhotenství – Mluvte o tom jak to bude u vás doma vypadat, až se narodí. Není dobrý lhát.
    (Klidně přiznejte, že bude mimi plakat, že budete mít míň času. Zmiňte i to pozitivní – že si budou spolu moct hrát a bude mít kámoše na celý život.)
  • Uspořádání postelí – Připravte je přesně tak, jak budou, až se miminko narodí.
    (Obzvlášť pro batolata je dobrý udělat změny co nejdřív, ať mají čas si na nový „zasedací pořádek“ zvyknout. Snažíme se snížit počet negativních změn na minimum.)
  • Příprava dítěte na noční pláč – Nebojte se to zmínit a navrhnout nějaká řešení.
    (Můžete dítěti připravit další postýlku do jiné místnosti, aby mělo v případě zájmu kam jít spinkat. Můžete nabízet kojení na znovuusnutí. Většina dětí si ale na pláč miminka po pár dnech zvykne a už je v noci nebudí.)
  • Zvykání na tatínka – Pokud není dítě na péči od táty zvyklé, je nejvyšší čas to napravit.
    (Po porodu se tomu nevyhnete a je mnohem příjemnější, když už na sebe budou zvyklí natolik, že to dítěti vůbec nepřijde divné.)
  • Povídání si o kojení miminka – Váš přístup se bude lišit se podle toho, jestli je, nebo není starší dítě kojené.
    (Nekojeným dětem vysvětlete, že miminko se kojit potřebuje a že nedokáže vydržet čekat. Že se nedá kojení jen tak snadno přerušit. Kojeným dětem řekněte pravdu o tom, že miminko neumí jíst nic jiného, a že maminky mlíčko potřebuje, ale že ho budete mít dost pro oba dva. Děti to dobře chápou, když zdůrazníte, že mimi nemá zuby.)

Tipy pro první dny po porodu

  • Dárek od novorozence – Připravte si nějakou hračku pro staršího sourozence, miminko mu ji „předá“ při prvním setkání – třeba v porodnici.
    (Skvělá věc pro vytvoření dobrého prvního dojmu. Dítě si jejich společné setkání spojí s příjemnou emocí :wink: Taky se snažte návštěvu naplánovat tak, aby miminko zrovna neplakalo a ideálně nebylo u vás v náručí – tam bude chtít vaše starší dítě :wink:
  • Příprava před kojením – Vemte si k sobě všechno, co by se mohlo pro starší dítě během kojení hodit.
    (Mnohé děti chtějí taky hned něco jíst, takže drobná svačinka se šikne. Nějaká hračka nebo knížka po ruce pomůže starší dítě po čas kojení zabavit.)
  • Žádná očekávání – Nečekejte, že se starší dítě stane najednou „rozumnějším“ jenom proto, že se mu narodil sourozenec.
    (Snažte se mít pořád na paměti věk staršího dítěte a upřímně si odpovězte, jestli byste na ni/něj měli takové nároky, kdyby zůstal/a jedináčkem.)
  • Regrese dovolena – Starší dítě se po narození sourozence může začít chovat miminkovštěji, než dříve. Nebraňte jí/mu v tom.
    (Může to zahrnovat stesky, že se neumí najednou obléknout, může chtít krmit, nebo hodně chovat v náručí, nosit v nosítku, … Chce totiž zažít tu samou péči, kterou vidí, že dáváte miminku. Vyhovte jí/mu, je to jen způsob volání po vaší lásce. A je to dočasné.)
  • Uspávání v jeho/její režii – Dopřejte staršímu dítěti moc rozhodnout, jak bude večerní uspávání vypadat.
    (Může chtít být stále s vámi, takže bude nutné obě děti uspat najednou. Může ale i chtít být s vámi před spaním o samotě. Pak je dobré zapojit tatínka a předat miminko jemu. Čas před spaním je pro starší z dětí velmi důležitý, nepodceňte to.)
  • Častější kojení je normální – Starší sourozenec, pokud je kojen, může začít vyžadovat častější kojení, než dřív. Dopřejte jí/mu to.
    (Při kojení vás má dítě zase jen a jen pro sebe. Je to vaše společná chvilka a tak může tenhle příjemný čas chtít zažívat častěji. Opět je to jen období a až se ujistí, že tu jste stále i pro ni/něj, vrátí se to do vašeho normálu. Nebo se i odstaví – o tandemovém kojení chystám další článek.)
  • Plná důvěra ve starší dítě – Důvěřujte dítěti, že novému členovi rodiny neublíží.
    (Pokud to není za vaší vnitřní hranicí, neomezujte starší dítě v pohybu kolem miminka. Věřte jí/mu, že je opatrné a snaží se na mimi dávat majzla. Třeba když vám skáče na gauči a na jeho druhém konci miminko leží.)
  • Střídání se v péči o miminko – Svěřte mimi tatínkovi alespoň na chvíli.
    (Starší dítě s vámi potřebuje být alespoň někdy o samotě. V ten čas se jí/mu věnujte na 100 %! Skvělá jsou „randíčka“ s každým členem domácnosti zvlášť.)

Co se nám ještě osvědčilo

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
1. únor 2019 Čtené 235x


Víte co to je? Setkali jste se tím už? Je vám jasné, co se tím myslí?

Přesnou definici vynechám, určitě jich existuje víc – každý na to může mít jiný úhel pohledu.

Povím vám, jak je vidím já, a hlavně proč se jimi vůbec v rámci výchovy zabývat.

Vnitřní hranice je něco, co vám může hodně usnadnit vztahy s vašimi dětmi. Je to skvělý nástroj pro komunikaci (a nejen s dětmi – týká se to všech vztahů s lidmi kolem vás).

A v neposlední řadě to je věc, díky které si můžete každodenně potvrzovat svou vlastní hodnotu, své sebevědomí.

Jaké vnitřní hranice můžou tedy být?

Především je potřeba říct, že dobrým nástrojem jsou správně nastavené vnitřní hranice.

Špatně nastavené hranice vám naopak prokážou medvědí službu – budou vztahy pokřivovat a úspěšnou komunikaci s dětmi komplikovat.

Stejně tak nejasně nastavené, nebo úplně nenastavené vnitřní hranice vám žádnou službu neprokážou. Komunikace s takovým člověkem je totiž náročná – je nečitelný a je velmi těžké se mu zavděčit, jak brzy zjistíte.

A o co tedy v praxi jde?

Vnitřní hranice je něco, co si každý musí nastavit sám v sobě (proto vnitřní, že jo?). Měly by být nezávislé na mínění a postojích ostatních (jinak by to byly převzaté hranice).

A jak rozumět slovu hranice?

Já to vnímám jako nepřekročitelnou mez, bod, za který je pro mě nepřípustné nechat věc zajít.

Takže konkrétní příklad mých vlastních vnitřních hranic:

  • házení jídlem

  • bití mých dětí cizími lidmi

  • nadávky adresované mým dětem od kohokoliv

  • ubližování zvířatům (komáry, klíšťata a moly z toho vyjímám)

  • ponižování kohokoliv na veřejnosti (obzvláště starých lidí, jiných národností a ras, hendikepovaných, …)

  • nevyžádaná kritika mého způsobu života, mých hodnot, stylu výchovy mých dětí

To je jen malá ukázka, ten výčet může být nekonečný. V každé situaci se vynořují nové hranice, které nechci, aby byly překročeny.

Jakkoliv se vám tyhle věci můžou zdát sebestředný, o to právě jde – jsou to vaše vnitřní hranice, musí být o vás.

Zároveň si tu nelžu do kapsy (ani vám) a přiznávám, že já sama děti občas majznu, stejně tak i můj muž – ta hranice se vine mezi blízkými lidmi a cizími.

Protože naše vlastní dítě v nás umí zabrnkat na naše zasunuté vzpomínky, křivdy a programy z dětství – nikdo nás nedokáže vytočit tak, jako náš vlastní potomek! :wink:

pokračování článku (včetně tipu, jak si své vlastní vnitřní hranice správně nastavit)

Čti celý článek
cobaltino
21. led 2019 Čtené 2576x

Co vám brání začít?
Je to obava, že nebudete umět miminko správně držet? Nevíte kdy dítě dávat vyčůrat? Nedokážete si představit, jak bezplenkovku praktikovat venku? Hodláte zároveň s BKM přejít na látkové pleny a moc se vám do nich nechce? Nevíte jak si připravit místo, kde budete kyblíkovat?
Na to všechno se vám pokusím v tomhle článku odpovědět :wink:

Polohy miminka

Základní pozice je v klubíčku – dítě držíte pod stehny, jeho záda leží na vašem břiše, nahatou prdelku má strčenou v kyblíku nebo nad nějakou mísou/umyvadlem.

Můžete ho držet v rukách různě – zkuste, co vám a dítěti nejvíc vyhovuje.

Miminka s refluxem více položte – buď ho mějte v náručí (viz foto) nebo ho položte na svoje předloktí (viz obrázek).

Ty úplně nejmenší prcky poberete i do dlaní (viz obrázek).

Vždycky hlídejte, ať má dítě podepřenou hlavu (nejmenší ji potřebujou zajistit i do strany), záda podepřená na co největší ploše, kolena výš než zadeček, páteř dokulata nebo rovně, ale symetricky!

Kdy dávat na kyblík

Záleží na vaší povaze – který způsob je vám nejbližší (více viz tady). Pokud vůbec netušíte, zkuste dát dítě vyčůrat po každém probuzení. Ideální je, být u něj už když se probouzí, a hned ho začít rozbalovat z plen – některá miminka čůrají ihned po probuzení.

Jaké další časy k tomu postupně přidáte, je jen na vás. Jen opakuju, že cílem je spokojené dítě, ne dítě bez počůraných plen :wink:

Co zvolit za plenu jako pojistku?

Odkládáte bezplenkovku kvůli informaci, že s látkovkami to jde snadněji? Nemusíte. Dítě sice v papírové pleně mokro moc necítí, ale jejich používání není překážkou v BKM. Jestli vás to blokuje, klidně jeďte na papírovkách. (Viz mýtus č.4  v tomhle článku.)

To, jaký typ plen a svrchňáčků na bezplenkovku použít, je velké téma, na které chystám e-book zdarma.

Ale určitě se bezplenkovka dá praktikovat i s úplně normálními látkovými plenami – jenom třeba zjistíte, že je nemusíte tolik vycpávat – slouží jen jako pojistka při nehodě a víc než jedno čůrání nebývá potřeba zachytit. Na plenách to fakt nestojí, použijte libovolné. Ty speciální vám to jen můžou zpříjemnit :wink:

Jak prakticky na to

Pro první pokusy je nejpohodlnější sednout si na gauč. Pěkně se uvelebte (pokud se nemůžete opřít, dejte si za záda polštář), ať jste uvolnění. Vedle sebe si položte přebalovací podložku, nachystejte k ruce kyblík, něco na utření zadečku, něco na vyhození špinavého ubrousku nebo pleny.

Umístěte si kyblík mezi stehna – stehny si jej přidržujte. Rozbalte dítě a chyťte ho pod hlavou a pod prdelkou. Přemístěte dítě do svého klína nad kyblík. Ruku pod hlavičkou můžete vyndat – hlava a záda se opírají o vaše břicho. Přehmátněte ruce pod stehýnka dítěte. Pěkně ho do kyblíku usaďte – kostrčí se může o zadní stěnu kyblíku opírat. (Pohodlnější pro ně je, když u toho kyblík trochu nakloníte směrem k sobě – viz obrázek.)

Zkontrolujte, jestli chlapečkům nemíří penis mimo kyblík, případně ho prstem nasměrujte dovnitř. Řekněte, že už může čůrat, nebo vyslovte váš čůrací zvuk. (Nezapomeňte na kakání – některé děti opravdu čekají, až to vyslovíte.)

Při čůrání/kakání dítěte říkejte zvolený zvuk (my to vyslovujeme celou dobu – lépe se jim to slovo s tím dějem spojí). Pak dítě nahrubo osušte ještě na kyblíku, aby vás neznečistilo cestou.

Chytněte jej jednou rukou pod hlavou a přemístěte zpátky na přebalovací podložku. Kyblík položte stranou, ať ho nevylijete. Očistěte dítě, jak jste zvyklí. Máte hotovo :slight_smile:

A co bezplenkovka venku? U doktora? Na cestách? V šátku? A co v noci?

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
14. led 2019 Čtené 619x

Jedno všední odpoledne:

P: „Martínku můžeš mi, prosím, pučit toho bagžíka?“

M: „Ano.“ „Posim.“

P: „Jé – to je supe(r)! Děkujuuu!“

M: „Kuju!“

Odposlechnuto z dětského pokoje (P 4 roky, M 2,5 roku)

Chcete vědět, jak se nám to povedlo? Čtěte dále :wink:

Všeobecně maj’ dospěláci pocit, že aby děti děkovaly, prosily, omlouvaly se a zdravily, musí je to naučit. Že jenom neustálým připomínáním a napomínáním to do nich nahustí. A ono je to přesně naopak!

Respektující rodiče to asi už dávno vědí (hlavně ti, co žerou Naomi Aldort), ale taky jim to ne vždy funguje.

Jak to tedy je?

Děti se od nás učí nápodobou. Takže pokud je chceme naučit používat tyhle slova, musíme je sami používat. Jak prosté Watsone! No jó, to se snadno řekne, ale hůř provádí. Problém není v tom, že bychom my dospěláci v krámu nepozdravili, nepoděkovali, nebo neřekli na ulici „s dovolením“. Problém je ten, že se takhle nechováme k dětem.

Kolikrát jste se omluvili cizímu dítěti v obchodě, když jste o něj omylem zavadili? (Nepomysleli jste si spíš, co tam překáží?) Když doma po vás dítě něco chce a vy zrovna máte rozečtené noviny / rozepsaný koment na Facebooku / rozkoukaný seriál, poprosíte jej, aby vydrželo až to dočtete/dopíšete/dokoukáte? A když jo, poděkujete pak dítěti za trpělivost? Když potřebujete podat nějakou věc – poprosíte o to dítě, nebo se ho jen zeptáte, nebo mu to rovnou přikážete?

Omlouváte se svým dětem za to, že jste na ně křičeli, že jste se spletli, že jste je zdržovali, …? Prosíte je o pomoc v domácnosti, o úklid hraček v obýváku, o ztišení jejich her?

Nechci vám sahat do svědomí, ale tohle je ta cesta, jak je to naučit. Musí ta slova slyšet v reálných situacích, nejlépe od vás, adresované jim. Musí z vás cítit tu emoci vděčnosti, když říkáte „děkuju“. Musí cítit lítost, když říkáte „omlouvám se“. Vaše „prosím tě“ nemůže být jen automatická vsuvka do žádosti, ale opravdu míněná prosba o pomoc.

My jsme nikdy dětem neříkali: „Jak se říká?!“ „Pozdrav!“ „Popros!“ „Kouzelné slovíčko!“ „Tak snad poděkuješ, ne?!“

Těm nejmenším to prostě odpouštíme – například pozdravit cizí lidi po vstupu do neznámého prostředí je fakt těžký.

Těm starším pomáháme přípravou: Před otevřením dveří do obchodu jim (bez posluchačů) řeknu, že až vejdeme dovnitř, pozdravím paní prodavačku, a že by bylo dobrý, kdyby pozdravili taky. Pokud to udělají, dobře, pokud ne, nic  toho nevyvozuju. Na odchodu už většinou zdraví sami od sebe, dřív než já.

Vzpomínka z mého dětství: pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
3. led 2019 Čtené 1002x

Bezplenkujeme i třetí dítě, a tak se už zase setkáváme s otázkami, proč ty děti nutíme sedět na nočníku od miminka. Taky se nás lidi ptají, proč si to tolik komplikujeme, proč ho prostě nenecháme počůrat se? (Starší generace dokonce projevila obavu, jestli mi to dítě poroste, když nebude zalévané! – porodila jsem snad hlávku zelí? :grinning:) Další komentáře jsou v duchu: „Tak ho netrapte…“ nebo „Vždyť je malej, má právo se počůrat.“

Tak aby bylo jasno:

Beplenkovou komunikační metodu (bezplenkovku) neděláme proto, abysme byli nějaký cool rodiče, nebo abychom ušetřili pleny (to je jen příjemný benefit). Neděláme to pro masírování svýho ega, ani z nějakýho hlubokýho přesvědčení, že tak je to správné a tak to má být!

Děláme to čistě v zájmu dítěte – prostě proto, že to od nás vyžaduje.

Důvody, proč začít bezplenkovat se můžou u rodičů lišit (viz můj předchozí článek), ale jakmile vám dojde, že čůrání dětí mimo plenu je jim přirozené, že je jim takové chování vlastní, nemůžete přestat :wink:

Pokud totiž začnete dostatečně včas, dítko ještě nebude naučené čůrat si a kakat do kalhot, a bude dělat všechno proto, aby mohlo vykonat potřebu mimo ně.  U nás to zahrnuje vyplazování špičky jazýčku (signál Chci na kyblík), když to není zaregistrováno, následuje pofňukávání a vrtění se, a pak přijde na řadu pláč. V ten moment to máme tak padesát na padesát, jestli je, nebo není počůraný. Když ho dáme včas (tzn. před tím, než se rozbrečí), máme momentálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že bude suchý a do kyblíku se vyčůrá.

Jeho spokojenost, když mu vyhovíme, je pro nás tím motorem, co nás žene v tom pokračovat.

A že je spokojený, víme jistojistě – taky se vám dítě začne chechtat při rozbalování z plen? :wink: Stačí rozepnout suchý zip svrchňáčků a z fňukání se přepne do sladkého úsměvu a někdy i smíchu :hearts:

Až ho zas trůnění na kyblíku zajímat nebude (a z předchozích zkušeností už víme, že takové období přijde), nebudeme na tom trvat. Ať už z přesvědčení nebo jiného „bohulibého“ důvodu. Náš cíl je spokojené dítě!

Pěstujeme tímhle mezi námi důvěru – on s námi komunikuje o svých potřebách (chci čůrat, chci kakat) a my mu je v rámci svých možností naplňujeme. Jsme pro něj parťáci, o které se může opřít. Už teď, i když ještě mluvit neumí.

Takže až vám zas někdy prolítne hlavou, co si o bezplenkovce pomyslí vaše okolí, hoďte na ně bobek a připomeňte si, že spokojenost vašeho dítěte je pro vás důležitější, než „mediální obraz“ vás, jako rodičů :wink:

Buďte sebevědomí rodiče – takové si vás vaše děťátko zaslouží!
Článek byl poprvé publikován zde

Čti celý článek
cobaltino
20. pro 2018 Čtené 278x

S tímhle článkem asi nebude souhlasit hodně lidí. Ale já si nemůžu pomoct. Mně se současný způsob Vánoc, jak je prezentovaný ve většině rodin, prostě nelíbí. „Napiš dopis Ježíškovi a pak buď hodný, jinak ti ty věci nepřinese.“

Svým dětem odmítám lhát

Proč bych jim měla říkat, že dárky nosí Ježíšek, když jim je s láskou vybíráme my s manželem?

Proč bych je měla strašit, že žádné dárky nedostanou, pokud budou zlobit? (Chtěl by Ježíš, abychom takhle jeho osobu zneužívali k manipulaci s dětmi? Jakkoliv si připadám nevěřící, o tomhle silně pochybuju! :wink:)

Proč vyhrožovat dětem, že je odnese čert do pekla, pokud nebudou hodné? (Co to vlastně je, být hodný? Znamená to poslouchat na slovo? Neprojevovat žádné emoce? Být potichu? Chcete tohle pro své děti? Já teda ne.)

Nechci svoje děti balamutit – ani ve jménu strachu, ani ve jménu „kouzla Vánoc“.

To pravé kouzlo pro mě totiž nespočívá v pojmenování domnělého dárce tajemným jménem Ježíšek. To pravé kouzlo je schované v té atmosféře Vánoc. Vytváříme ho ze spousty drobností, které vůbec nemusí mít s Ježíšem spojitost (anebo taky můžou, jak je libo :wink:).

Jak to tedy na Vánoce koulíme my?

Praktikujeme drobné tradice, jako je pouštění lodiček, lití olova, krájení jablíčka, zapalování svíček na adventním věnci. Pečeme cukroví, chodíme na adventní trhy, díváme se na pohádky, zpíváme koledy, vyrábíme adventní kalendář, zdobíme domov, vyrábíme dárky pro naše blízké, krmíme ptáčky a stavíme sněhuláky,… A v budoucnu třeba i vyrobíme betlém, půjdeme si poslechnout nějaký vánoční koncert nebo se zúčastníme nějaké charitativní akce.

Děláme zkrátka to co ostatní rodiny, jen jsme z toho vynechali ježíškování :wink:

Víra v Ježíška = dětství?

Dalším argument zastánců Ježíška zní, že to tajemství kolem Vánoc k dětství patří. Já si myslím, že patří k Vánocům nejen v dětství. Každý rok 24. prosince vstávám s naprostým nadšením, že už je to tu! Už jsou Vánoce a je ten báječný Štědrý den. Jsem plná radostného očekávání a mám sváteční náladu. A to si představte, že na Ježíška nevěřím už 25 let! :grinning:

Když jsem na několika místech prozradila, že na Ježíška doma nehrajeme, bylo mi vyčítáno, že děti ochuzuju o kouzlo Vánoc.

Kdybyste viděli ta rozzářená očička našich dětí u vánočního stromečku na Štědrý den, nepochybovali byste o tom, že je to kouzelné pro ně i tak! :dizzy_face: Dárky jim tam dáváme tajně, zvoníme na zvoneček a prskavky musí být taky :slight_smile:

Proč si to komplikuju

A proč se na to prostě nevybodnu a nehraju to stejně jako ostatní?

pokračování článku
Čti celý článek
cobaltino
26. říj 2018 Čtené 127x

Je vám sympatický zero waste trend? Děsíte se miminkovského „bezdůvodného“ pláče? Chcete zažít napojení na své dítě už od narození? Nechcete řešit opruzeniny miminka? Rádi byste předešli miminkovským prdíkům?

Máte alespoň jedno ANO? Pak je pro vás bezplenkovka to pravé! :wink:

Jak jsme začali my

Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna my s mužem budeme nadšeně provozovat něco tak alternativního, okrajového a, na první pohled i dóst ezotericky působícího, jako je bezplenková komunikační metoda (bezplenkovka).

Přišli jsme k ní vlastně jako slepý k houslím – v plánu jsem měla jen umožnit dítěti vyčůrat se po každém spaní. Ale šlo nám to tak dobře, že jsme jeden čas odchytávali veškeré kakání (a že ho v kojeneckém věku je!) a 90 % čůrání našeho prvorozeného chlapečka.

Už ve třech týdnech jeho života nám dával konkrétní signály (viz foto), když se mu chtělo čůrat. A vydržel se nepočůrat, než jsme ho vybalili a naštelovali nad kyblík.

A když víte, že se vašemu dítěti chce čůrat, máte možnost ho nechat vyčůrat mimo plenu a zároveň víte, že když to neuděláte, bude se rozčilovat – vybodnete se na to, nebo mu to umožníte?

Když vidíte, jak se nad kyblíkem vždycky skvěle vyprdí, motivuje vás to pokračovat v tom dál.

Bezplenkovku oceníte už od prvních dnů – taková smolka rozmatlaná po celém zadečku novorozence je fakt chuťovka (u holčiček obzvlášť). Děsně lepí a jenom vodou se umýt nedá. Když se vám podaří ji odchytit mimo plenu, tahle hegeš práce vás mine :wink:

Už se vám stalo, že se vám čerstvě rozbalené dítko počůralo na přebalováku? Nebo vám pravidelně čůrá do čisté pleny hned po přebalení? Nedivte se – děti prostě rády čůrají mimo pleny. Tak jim to zkuste umožnit, uleví se vám oběma :wink:

Kroutí se vám miminko z nenadání u kojení a pouští se prsu? Pravděpodobně se mu chce čůrat/kakat. Frajerky zvládnou kojit a u toho mít pod dítětem misku na čůrání. Pokud nemáte pomocníka, nebo pár rukou navíc, prostě kojení na vteřinku přerušte a pak zas pokračujte – děláte to v zájmu dítěte, bránit se nebude.

Jestli vám to celý furt přijde jako velký sci-fi, mám pro vás pět způsobů, jak se bezplenkovka dá pojmout – vyberte si ten, který je vaší povaze nejblíž.

Pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
11. říj 2018 Čtené 86x

Pokud se s kontaktním rodičovstvím zatím jen oťukáváte, možná jste se už setkali s vtipnými obrázky, které zobrazují společné spaní s dětmi. Většina jich vypadá nějak takhle:

(Děkuju LiliDraw za ilustrace!)

Člověk se tomu zasměje, že jo? (Ať už to zná na vlastní kůži, nebo si to jen představuje.)
Ale pro hodně lidí je právě tohle důvod, proč do společného spaní s dětmi nakonec nejdou.

Bojí se, že se nevyspí. Anebo druhá varianta strachu: Bojí se, že dítě zalehnou.

Není třeba z toho mít strach!

Pokusím se vám vysvětlit proč:

Pokud nejdete spát opilí, pod vlivem drog, nebo prášků na spaní, nemáte šanci dítě zalehnout. I to nejmenší škvrně se umí ozvat, když se mu něco nelíbí. Opravdu není znám případ, že by bylo dítě zahubeno v posteli vlastními rodiči, pokud byli střízliví a psychicky zdraví.

A co to nevyspání se?

Pokud se budete snažit dítěti v posteli uhýbat (aby mělo dost místa), pravděpodobně vás vystrká až na okraj (nebo dokonce ven z) postele :slight_smile:

Ale myslíte si, že vás dítě chce z postele vyštípat a užívat si ji samo pro sebe? Omyl! Chce vás cítit u sebe – proto na vás furt šahá a ochmatává vás, plácá a mačká se k vám. Chce cítit vaše teplo, váš tep a dech.

Prohlídněte si ty obrázky ještě jednou! To dítě je rozvalené, všechny končetiny má natažené – hledá svoje rodiče :wink:

Takže teď když už víte, že ho nezavalíte, a že vás chce mít co nejblíže u sebe, nic vám nebrání si ho přitáhnout blíž k sobě (třeba pod křídlo) a vychutnat si klidný spánek. Třeba takhle:

Pozice s dítětem tělo na tělo má i tu výhodu, že při nočním převalování se, pořád víte, kde dítě je, a nemusíte se bát, že ho omylem praštíte třeba rukou. Budete jedno tělo :wink:

Jak to vyřešit s peřinou?

Záleží, jak moc teple se přikrýváte. Je mnoho možností, jak to vyřešit:

  • Společná peřina (vy se přikryjete jen pod prsa),
  • každý má svou slabou deku (aby mezi vámi nebylo moc materiálu),
  • dítě spí ve spacím pytli/uzavřeném overalu a vy pod slabou peřinou (některé děti to milují, jiné nesnáší),
  • spíte každý v dlouhém pyžamu bez přikrývek (nebo v krátkém za horkých nocí).

Každopádně ani udušení dítěte peřinou se nemusíte bát – i novorozenec se umí hlasitě ozvat, pokud se mu připlete na hlavičku :wink:

S pokrývkami souvisí i další obava:

Nebude nám vedro?

Odpověď záleží spíš na teplotě v místnosti, než na tom, jestli spíte pohromadě. Ale určitě je dobré před spaním řádně vyvětrat a i v noci mít zajištěn přísun čerstvého vzduchu:

  • Pokud máte pasivní dům s rekuperací / klimatizaci, máte vyřešeno,
  • pokud nemáte okno blízko postele, můžete otevřít ventilačku nebo celé okno,
  • pokud by vám průvan vadil, doporučuju aspoň mikroventilaci (nová okna ji mívají všechna),
  • pokud nic z toho nepřichází v úvahu, zkuste větrat přes jinou místnost – otevřete dveře a v jiné místnosti bytu otevřete okno.

Pro spánek dvou osob se doporučuje místnost o velikosti 12 m², takže je super, pokud můžete mít společné spaní v místnosti úměrně větší. Pokud ne, dobře řešte větrání (otevřením dveří si množství vzduchu k dýchání zvětšíte o objem vedlejší místnosti).

Tohle se týká ale spaní všeobecně, není to problém jen společného spaní.

„Jak je pak z vaší postele dostanete?“

Tahle obava trápí především prarodiče a vaše okolí. Často vás před tím varují ale i rodiče, kteří mají děti v pokojíčcích a společné spaní nepraktikují. Jak to? No protože jim ty děti ze svých postýlek v noci cestují k nim do postele. A proč asi? Protože se u rodičů cítí bezpečněji.

A kdy je tedy ta správná chvíle k přesunu dětí do vlastního pokojíku?

pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
6. říj 2018 Čtené 133x

V porodnicích bývá zakázané, psychology opatrně doporučované, dětmi vyžadované, příbuznými odsuzované, rodiči milované, výrobci nábytku opomíjené – co? SPOLEČNÉ SPANÍ RODIČŮ S DĚTMI.

Jak může takové společné spaní vypadat?

  • Celá rodina spí na klasické manželské posteli (levné, ale nekomfortní),
  • rodiče spí na manželské posteli a z obou stran jsou k ní přiražené postýlky bez postranic, tzv. balkonky (nejčastější řešení; někdy se to zvrtne do první varianty nebo si účastníci místa prohodí : – D),
  • celá rodina spí na několika postelích přisunutých k sobě (pohodlné, ale prostorově náročné),
  • rodiče s dětmi spí na posteli vyrobené přesně na míru jejich požadavkům (drahé, ale ideální řešení).

Odborníci na kontaktní rodičovství vám vyjmenují hned několik důvodů, proč je společné spaní pro vaše děti to nejlepší.

Já vám povím, proč je to super pro vás:
pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
4. říj 2018 Čtené 55x

(Kdo nezná Kontaktní rodičovství, v tomto článku najde shrnuty jeho principy.)


Neznámé věci v některých lidech vzbuzují strach, obavy, ale často i zvědavost a fascinaci.

Čeho se na kontaktním rodičovství bojíte vy? Čemu nerozumíte? Co je pro vás překážkou v tom, to zkusit?

Napište mi to do komentářů nebo na mail – věnuju tomu jeden z příštích článků :wink:

Tady pro vás mám 5 mýtů a obav, které kolem kontaktního rodičovství vytvářejí auru alternativnosti, nenormálnosti, až divnosti:

1. MÝTUS: Kontaktní rodiče mají dítě neustále přilepený na sobě v šátku, a kočárky by nejraději upálili na hranici.

REALITA: Velká část lidí, co kontaktní rodičovství praktikujou, doma kočárek má a využívá ho. Osobně si tipuju, že je to tak půl na půl.

PROČ: To že dítěti chcete dát co nejvíce tělesného kontaktu neznamená, že ho nikdy nesmíte položit. U náročňátek se vám to pravděpodobně nepovede, ale většina dětí má kočárky ráda – obzvláště v období, kdy chtějí mít rozhled, všechno je zajímá a mámina hlava by jim překážela.

Kontaktní rodiče na procházce s kočárkem poznáte tak, že mají dole v košíku připravený šátek nebo nosítko pro případ, že by si to prcek rozmyslel a chtěl nosit :slight_smile: Když je nejhůř, bere takový rodič dítě do náruče a zbytek cesty řídí kočárek svým břichem nebo jednou rukou (vhodné obzvláště pro namakané tatínky). Dělají tak i ve svém vlastním zájmu, protože úprk domů s vřešťanem v kočárku není něco, po čem byste zrovna toužili :wink:

2. MÝTUS: Rodila jsem akutním císařem / kvůli zdravotním problémům mám naplánovaný císařský řez / zapšklá porodnice nás od sebe s miminkem po porodu separovala, TUDÍŽ neproběhl bonding, takže už nemá cenu se o kontaktní rodičovství snažit.

REALITA: Po plánovaném i akutním císaři může bonding proběhnout. Pokud jste při vědomí, může být přímo s vámi, pokud ne, alespoň s tatínkem (tisíckrát lepší než s nikým!) Ale i když bonding v prvních hodinách po porodu neproběhl, nic není ztraceno!

PROČ: Pevná vazba mezi vámi a vaším miminkem vzniká po celé šestinedělí i déle. Takže co s takovou situací?

Pokud praktikuje porodnice rooming-in, ihned jak vám dítě vrátí, vysvlečte jej, odhalte svůj hrudník, a šup s novouškem na prsa. Pěkně se přikryjte, ať je v teple, a užívejte si to! Hlaďte jej, mluvte na něj, dívejte se na něj, nechte ho zkusit samopřisátí k prsu, očichávejte ten svůj poklad a nenechte se nikým rušit.

Správný bonding probíhá 2 – 12 hodin, takže pokud vás moc mrzí, že jste přišli o ty první dvě hodiny, vynahraďte si to odloženě, ale o to déle :wink: Ideální je, když jde miminko pěkně z ručky do ručky a vůbec se v té době neodkládá – pokud potřebujete na wc, předejte jej taťkovi. Bonding s tátou je taky moc užitečná věc! (malý spoiler: bude vám pak s děťátkem mnohem ochotněji pomáhat :wink:)

Pokud je to v porodnici fakt na pytel, hned jak to půjde, podepište revers, a šup se ňufat a bondingovat domů. Celé šestinedělí je od toho, abyste se po porodu zotavila a s dítětem sžila, tak toho plně využijte :wink:.

Pokračování článku tady

Čti celý článek
cobaltino
3. říj 2018 Čtené 90x

Základních 7 principů podle autora Williama Searse:

  • BONDING – Skvělá věc na navázání ultravřelého vztahu s vaším dítětem. Důležitá záležitost, ale nestresujte se, pokud vám ho porodnice neumožnila – dá se „dohnat“ během celého šestinedělí.
  • KOJENÍ – Bezesporu všestranně prospěšné! Pokud se i přesto rozhodnete nekojit, můžete kontaktně dělat i krmení z láhve.
  • NOŠENÍ DĚTÍ – S šátkem nebo nosítkem praktická záležitost, co vám ušetří čas i nervy, a ještě se mrňatům líbí. Pokud se dítěti v šátku nebo nosítku nelíbí, nahrazuje se částečně nošením na rukách.
  • SPOLEČNÉ SPANÍ – Bezvadně ulehčuje noční provoz rodiny. Tady se dozvíte víc>>
  • DŮVĚRA V PLÁČ DÍTĚTE – Tohle je fakt těžký si zvnitřnit. Člověk má pořád tendenci v některém pláči dítěte vidět z jeho strany manipulaci. Ale rodič, co se fakt snaží příčinu pláče najít, v koncovce na něco přijde. Takže za mě – fakt jim věřte!
  • ROVNOVÁHA V RODINĚ – Podle mě ta vůbec nejdůležitější část – bez toho děti kvalitně vychovávat ani nejde.
  • POZOR NA „CVIČITELE DĚTÍ“ – Tak jsme často byli vychováváni my – nechávali nás vybrečet a moc nás nenosili, aby nás „nerozmazlili“ – přesný opak kontaktního rodičovství.

K těmhle zásadám bývá často připojováno jako doporučení ještě tohle:

  • HRANICE – Základ respektující výchovy. Pokud máte pevné své vlastní vnitřní hranice, nemusíte je dítěti uměle nastavovat. Pozná samo, co už je za čárou. Velmi závisí na sebelásce konkrétní mámy nebo táty.
  • VĚDOMÉ POČETÍ – Aby bylo mimi chtěné a plánované, je jistě lepší, ale netrapte se tím, že netušíte, ze kterého sexu dítě vlastně vzniklo :wink:
  • PRENATÁLNÍ KOMUNIKACE – Bytosti vyšších tříd, než jsem já, by o tom věděly jistě víc; mně stačily ukolébavky, zpívané každý večer budoucímu synátorovi :wink:
  • DŮVĚRA VE VLASTNÍ SCHOPNOSTI VYCHOVÁVAT – Plnej souhlas! Neposlouchejte slepě nikoho, ani mě! :wink: Dělejte si výchovu po svém – zjistěte si dostatek informací, a pak se řiďte svým pocitem z toho všeho.

Článek byl poprvé publikován zde

Čti celý článek
cobaltino
1. říj 2018 Čtené 37x

Dvě nejdůležitější informace, které si z tohohle článku musíte o kojení odnést:

1. Máma potřebuje podporu okolí

To znamená žádné řeči o nedokonalých bradavkách, malých/velkých prsou, líných dětech, malém toku mléka, „slabém“ mléku, nedostatku mléka a podobně!

Potřebuje plnou důvěru v její mateřské schopnosti, ve schopnost kojit své dítě a důvěru v dítě, že to dokáže.

Vaše prsa jsou ta nejlepší prsa pro vaše dítě. Dokážou mu dát mléko přesně takového složení a přesně v tom množství, jaké dítě potřebuje.

Pokud někdo z okolí (babička, manžel, lékař, …) nedokáže mamince takovou podporu dát, měl by se komentářů na téma kojení zdržet. Psychika je mocná a i zdánlivě nevinná poznámka může nadělat pěknou paseku.

2. Miminko potřebuje maximum kontaktu s mámou – kůže na kůži

A sem patří nejen poporodní bonding, ale veškeré tulení a nošení dítěte v šestinedělí. Pokud to jen trochu jde, ležte celé hodiny a dny nahatí v posteli s miminkem na hrudníku, jakkoliv se to může zdát bláznivé, nebo příliš přitažené za vlasy.

Už po jednom dni nonstop kontaktu skin on skin se vám může spustit mléko proudem a (dosud nepřisávající se) miminko začít předpisově pít. Vaše tělo potřebuje informaci o nutnosti vyrábět mléko – dlouhodobým kontaktem s miminkem mu ji předáte.

Pokud máte obavy z toho, jak to provést v noci, jukněte sem – společného spaní se bát nemusíte.


Tímhle bych tenhle článek mohla ukončit, protože de facto nic víc vědět nepotřebujete, ale pro úplnost si povíme ještě něco o technice kojení a o možných problémech, které můžou nastat.
Pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
30. zář 2018 Čtené 66x

Je to pár měsíců, co jsem přestala kojit. Po 4 letech a cca 4 měsících.

Né že bych tak dlouho kojila jedno dítě, taková borka nejsem, ale sešlo se to tak, že jsem neměla mezi dětmi pauzu. Kojila jsem v těhotenství a pak ještě půl roku oba najednou.

Teď pauzu mám. Ale za pár měsíců si dám pokračování, takže se dá říct, že kojení je v mém nynějším  životě stále přítomná věc :wink:

Zažila jsem bezbolestné, bezpracné kojení staršího syna, které mě fyzicky vůbec neomezovalo. A zažila jsem i vydřené, vždycky problémové kojení mladšího syna, který se kojit správně nikdy nenaučil.

Kvůli staršímu jsem svou stravu  nikdy nijak neupravovala, kdežto s mladším jsem si zažila protikvasinkovou dietu (spočívá především v naprostém vyloučení sacharidů).

Starší se běžně kojil 40 – 50 minut a já si u toho mohla číst, nebo jen tak relaxovat. Kojení mladšího vyžadovalo minimálně dvě ruce a plnou soustředěnost, navíc se až do odstavení kojil pokaždé z obou prsou.

Vím jaké to je, zažívat při kojení tu pravou mateřskou lásku, i jak vyčerpávající činnost to může být, když se nedaří.

A tak tu pro vás mám takový miniseriál článků o kojení

Dnes začneme letem světem. Snad si najde užitečné info maminka v očekávání, máma kojící půlroční dítě i zastánkyně dlouhodobého kojení.
pokračování článku

Čti celý článek
cobaltino
19. říj 2017
Velmi aktuální téma.
Volebníkalkulačka se zeptala stran mimo jiné na tyto otázky. Kopíruji jejich odpovědi (vynechávám pro mne nepřijatelné strany :wink:)
Mimochodem mne veeelmi příjemně překvapili Piráti - přečtěte si ten jejich odkaz, tohle by se asi líbilo všem ženám, nejen těm, co se rozhodnou rodit doma :wink:


otázka: PORODNÍ ASISTENTKY PRO ŽENY, KTERÉ SE ROZHODNOU RODIT DOMA, BY MĚL PLATIT STÁT?

ZELENÍ: ANO - Zasadíme se o úpravu postavení porodních asistentek, která umožní výkon jejich profese v plném rozsahu jejich kompetencí. Zasadíme se o to, aby byly služby porodních asistentek plně hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění.

PIRÁTI: Piráti především chtějí umožnit lidem, aby si skrze samosprávné pojišťovny mohli sami určit, jakou péči chtějí. Podrobnější stanovisko k porodnictví zde: http://www.piratskelisty.cz/clanek-1732-program...

KDU-ČSL: ANO - Ano, v rozsahu hrazeného z veřejného zdravotního pojištění v nemocnici. Některé otázky si zaslouží víc než ANO/NE. Podívejte se na náš program přímo na zodpovedne.eu

NÁS: ANO - Je důležitá podpora rodiny a rodinného zázemí. Mělo by se respektovat přání ženy. Navíc toto není ekonomickou zátěží.

RADOSTNÉ ČESKO: ANO

TOP 09: NE - Když už by se o tom uvažovalo, měly by to hradit zdravotní pojišťovny.

ČSSD: NE

STAN: NE

ANO: NE

ODS: NE

ODA: NE - Rodit doma bez asistence lékaře považujeme za experiment na nenarozených dětech



otázka: DOMÁCÍ PORODY BY MĚLY BÝT TRESTNÉ?

ZELENÍ: NE - Umožníme ženám se svobodně rozhodnout, zda chtějí rodit v porodnici, porodním domě či doma.

PIRÁTI: NE - Podrobnější Pirátské stanovisko k porodnictví: http://www.piratskelisty.cz/clanek-1732-program...

KDU-ČSL: NE - Některé otázky si zaslouží víc než ANO/NE. Podívejte se na náš program přímo na zodpovedne.eu

NÁS: NE

RADOSTNÉ ČESKO: NE

TOP 09: NE

ČSSD: NE

STAN: NE

ANO: NE

ODS: NE

ODA: ANO - Pokud se nenajde model, aby nebyl ohrožen život novorozence, je trestuhodné přivést na svět dítě bez asistence lékaře.
Zobraz celou zprávu