Naše dvojka 🙂

Ano, konečně se dostávám k tomu, abych zde napsala něco o našem "párečku". Možná by bylo výstižnější uvést, že si dovolím porovnat našeho Chlapečka a Holšišku (tak jí totiž Mareček říkal, než se narodila, po úspěšném absolvování logopedie už "č" zvládá 😀 ). Jenže kdo má rád, když je s někým srovnáván, nebo porovnáván? Nikdo.

Tak prostě uvádím, že bych ráda něco napsala o mateřské s Márou, a o probíhající mateřské s Dulčou. 

JE TO MAZEC!!! Před 10 lety bych se asi všem vysmála, kdyby mi tvrdili, že muž i žena mají spoustu vlastností, zvyků, povahových rysů a dovedností již geneticky dáno.

Nebo kdyby mi kdokoliv tvrdil, že budu téměř dokonalá hospodyňka (denně naklizeno, navařeno, děti čisté, slušně oblečené, atd). A to jsem doma přes týden sama a mám poloviční úvazek 😉

Tak to jen na úvod. Děti obecně, obě dvě, mě naučili, že nemám NIKOHO a nic soudit.

Například jsem nikdy nechápala, když maminka krmí své dítě "v běhu". Vendulka se jinak nenají. Velmi výjimečně. Běhám za ní. V klidu se nají jen v kočárku, další věc, kterou jsem neuznávala. Tam má čas, protože děj probíhá aspoň kolem ní.

Nějaké takové to tvrzení, že oba miluji stejně, to si asi nechám do pohádky. 

Mareček od malička neuvěřitelně rád spí. Za to ho opravdu neskutečně moc miluji. Měla jsem sotva pár nocí za jeho 6,5 roku, které jsem probděla. I když byl hodně nastydlý, bolelo ho bříško, nebo jeho odpolední spánek trval moc dlouho, vždy v 20 hodin odchází ulehnout a spinká, dokud ho násilím netahám z postele. Často mám dojem, že spí ještě když odcházíme do školy. Je skvělej!

Jsem na něj neskutečně pyšná, co nastoupil do školy, je to už prostě jiný, velký kluk. Mívá úniky stylem, že mu něco říkám třikrát, on vnímá, ale nereaguje. Je drzý a dokáže mi vše vrátit. Ale to, jak je empatický k lidem, jak přijal a miluje svou sestřičku a vůbec co všechno on dokáže, takový pořád malý člověk, to má můj veliký nekonečný obdiv.

Vendulka... no nebudu tu nikomu lhát. Je to vymodlená holčička.

Manžel má o jedno dítě více než já, syna, s bývalou přítelkyní. Dlouho jsme ho piplali, ale nakonec stejně vyhrála jeho máma, také asi puberta, atd. Jako rodina ho nezajímáme, pouze co do peněz se týče. Smutné, ale pravdivé. Za zlé mu to nemám, je to výchovou. 

Proč to píšu? Manžel si holku přál už při prvním pokusu, já jsem si od malička, kam až si pamatuji, přála kluka a holku. Nakonec jsme se domluvili, že alimenty a náš společný syn bude dostačující. Pár let jsme o tom opravdu byli přesvědčeni. Rychle jsme ale pochopili, že nám někdo chybí. A příroda nám byla nakloněna.

Mareček od začátku tvrdil, že to bude holčička, protože ji chce. 

Takže ji máme. Lvici. A jak nejsem nijak poblázněná astrologií, tak ale nějaké základy mě zajímají a na tu naši Lvici vše sedí do puntíku. My jsme její smečka, a počítám, že do dvou let nám tu bude velet 🙂.

Spaní ji už tolik nebaví jako Marečka. Tedy klidně by se se mnou mohla dívat na Ordinaci, ale nechce trhat partu, tak chodí stejně se starším bráchou. V noci ji občas trápí zuby. Jsou tedy dny, kdy se klidně prospí od 20 do 6, výjimečně 6:30, ale jsou také dny, kdy vstane třeba v 1 nebo ve 3, a dvě hodiny se převaluje, chce si povídat, směje se, pokňourává...prostě nespí. A já nespím s ní. Nejdřív jsem byla dost v šoku, zlobila se, ale už jsem si zvykla. Neexistuje, že by byla sama v postýlce, raději okopává manžela nožičkama a mačká se co nejvíc na mě.

Je neuvěřitelně šikovná, od hodně brzkého věku nám rozumí, ví, co chceme, ne vždy to chce samozřejmě udělat. 

Další, co jsem opravdu vůbec neznala, je to její krámování. Během dopoledne dokáže vytahat a vysypat vše, co před ní někam neuteče nebo neschováme. Na druhou stranu, tak jak mě ona vyškolila s úklidem a celkově s tím, že si mám naplánovat skoro každou půl hodinu, co jsme vzhůru, to by nezvládl ani sebelepší manažer. 

No ale obě máme takový nějaký holčičí svět, rozumíme si i beze slov. Marečka se někdy snažím pochopit a marně.. třeba když se vidíme 10 minut a on nemá nic rád, je naštvaný na celý svět a mohu za to já. To jsem vždy ztracená .

Asi není potřeba, abych pokračovala. Jistě to každá znáte 🙂. 

Závěr? Vendulku také miluji. Oba miluji, upřímně, čistě, z celého srdce. Co se narodila Dulinka, ta láska se jen znásobila, zesílela. 

Na oba dva si také někdy z plných plic křiknu a nebo se na ně prostě a obyčejně zlobím. Ale trvá mi to jen pár minut, než si uvědomím, že jsou přece moji, a že já jsem jen jejich a manžela.

Skončil nám odpolední spánek a tím i můj výlev. Takže dětičkám ZDAR 🙂 a holky, PEVNÉ NERVY!