Deník "slaměné vdovy"

Jako jo, pár dní jsem teď nenapsala ani řádek a to buď proto, že jsem byla prostě unavená a líná zapnout počítač a tak jsem koukala v telce na Nova2 na Teorii velkého třesku anebo jsem byla moc unavená a šla jsem prostě hned po dětech spát. Ono to vlastně vyjde skoro nastejno, protože sedět u telky a čučet na teorii je taky dobrá hibernace. 

No a jelikož jsem to teď takhle celé zazdila tak dopíšu zbytek dní spíš jen ve zkratce. Po výletu vlakem jsme se chvilku s holkami ohřály doma (aspoň myslím, ale abych zjistila jak to bylo musela bych se podívat do kalendáře :D). Každopádně jsme v sobotu jely ještě s moji mamkou na chalupu kousek od Třeboně. Od nás je to cesta přes tři hodiny autem a s dětmi a zastávkami pro ně ještě víc. Každopádně jsme nechaly děti vyspat po obědě a pak jsme vyjely. No jak jistě tušíte tak to byla kravina a měly jsme jet po obědě, aby usnuly v autě jenže to bychom musely mít zabaleno. Starší byla tedy v autě dost protivná. 

DÍTĚ mi zase řve v pokoji. TEĎ. Už tam jdu asi po čtvrté tak jsem zvědavá co dneska napíšu :D.

Navíc jsem stáhla její oblíbený seriál prasátko Peppu do telefonu z Netflixu, abych si neplácala data. No jenže jsem zjistila, že ten debilní seriál má jenom 18 minut. Takže brzy řvala, že to chce znova pustit. No ta cesta tam byla fakt výživná. Jelikož má teď Naty období kňourání tak na chatě v podstatě pořád jen kňučela. No stejně jako doma. Musím říct, že to bylo vyčerpávající období. Je to šikovná holka a nikdy kvůli ničemu nekňourala, ale poslední asi dva měsíce to byl náš denní chléb. Tak jsme jednoho dne vyjeli na výlet do Třeboně. Vlastně to bylo hned druhý den po obědě. Natálka vylezla z auta a už to zase začalo. Moje trpělivost byla u konce a důrazně a v podstatě silným šepotem jsem ji vysvětlila jak se věci mají. Bylo jí oznámeno, že jestli bude dál takto pokračovat a kvůli všemu kňourat tak je to poslední výlet na jakém spolu jsme. Nechtěla jsem po ní křičet na ulici. Dál jsem jen zaklapla stříšku u kočárku a jelo se. Musím říct, že konečně ani necekla. Byla sice naprdlá, ale nekňučela a to byl takový malý zázrak. Když jsme došli k jakési kašně tak se dokonce odfoukla a vylezla z kočárku a byla to ta moje holčička. Byla moc hodná, přestala se stydět před holkami, které tam byly s námi a tím myslím mamky kamarádku a její děti. Nebo spíš děti jejího bráchy. Dokonce došla až k hrobce a zpět. Šla by asi až k autu, ale začínalo kapat a tak musela kvůli rychlému přesunu do kočárku. Zbytek pobytu už se obešel bez celodenního kňučení. Jo jednou za čas to přišlo, ale nebylo to kvůli všemu a pořád. 

Cesta zpět už byla možná lepší. No byla lepší co se starší dcery týče. Jely jsme tak, aby už byla unavená po obědě. Před odjezdem jsem stáhla do telefonu Mimoně, které taky zbožňuje. Jen na Netflixu byli v Aj, ale tak nějak je zvyklá na anglický prasátka a navíc Mimoně už musí znát slovo od slova. V půlce filmu to teda zalomila. Sedačku už měla sklopenou a tak ji ani nepadala hlava a spala asi hodinu. Zato mladší dcerka spala asi půl hodiny a to hned po startu. Potom si tam nejspíš v tichosti hrála. To by znělo jako fajn, ale venku nebylo ten den žádné horko a tak jsem nepustila klímu. Jenže jsme ani nevětrali a tak se madam udělalo samozřejmě zle. Nás to ale vůbec nenapadlo a po nějaké době dítě vzadu řvalo. Starší už byla taky vzhůru a tak jsme zastavily a daly malé napít. Po pár km řvala zase a hodně. Napadlo nás, že se možná pokakala. Nebylo pořád kde zastavit a tak jsem nakonec couvla do nějaké polňačky na konci vesnice. Mě se chtělo stejně čůrat. Jen co ji mamka rozdělala plínu tak to letělo, ale vrchem. Na to jak je to malé miminko tak tam vyblila snad tři litry. Zbytek cesty jsme měly puštěnou klimu a mamka seděla vzadu. Musela jsem ještě kousek od cíle zastavit u drogérie a koupit mladší kaši na večeři a u obchodu vrhla znova asi třikrát. Bylo mi bobka tak líto. Nakonec jsme radši spaly u našich. Dorazily jsme tak nějak na tu večeři. Nakonec se srovnala a spinkala celou noc. 

Zbytek dní už přeskočím, protože vůbec nevím co se kdy dělo. Byly jsme tak nějak doma a teď v pondělí na očkování, ale asi nic zvláštního. Kvůli očkování jsem si na dnešní den musela sehnat hlídání, protože naše starší šla dneska poprvé do školky. Nechtěla jsem tam sebou hnedka tahat i mladší a zároveň jsem chtěla být se starší dcerou ve školce, aby tam nebyla hned sama a neplakala. 

25. den - školka

Ráno jsem Natálku nemohla dostat z postele. Sice se po chvilce pod svým rozcumlaným palcem usmívala, ale vstávat se jí moc nechtělo. Nakonec jsem ji i přeprala, aby si vzala šatičky. Na culíky už jsem se nezmohla. Nechtěla, takže jsem ji jen rozčesala vlásky a šlo se. Do školky se nakonec asi i těšila. V šatně jsem ji musela přezout já i když jsme tam byly samy. Ve třídě už si našla svoji kamarádku sousedku a mě už prakticky nepotřebovala. Po chvilce se mladší děti přemisťují do prvního patra a starší děti zůstávají dole. Pár zmatených dětí tedy odchází s rodiči v zády nahoru do patra. Tam jsem se se sousedkou usadila pokud možno do ústraní ať si děti zvykají, že tam maminka nebude. Hraní ve třídě se obešlo bez následků. Děti se později hromadně odebírají na wc a do umývárny a pěkně v řadě jdou všichni po schodech dolů. Probíhá svačinka. Naty se nažbrundila hlavně mlíkem a rohlíku se skoro nedotkla. V šatně si převlékají tepláky a boty a jde se ven na zahradu. Naty se sama nesvlékne ani nepřezuje ačkoli doma to zvládá. Když spěchá ven právě za onou sousedkou tak má kecky nazuté tak rychle, že nestihnu mladší dát ani čepici. Jenže školka je jiný kafe matko. No nic tak ji pomůžu a vystrkám ji ven. Venku si mě ani nevšímá takže si dojdu do místního krámku na nákup a domů za tchýní hlídající mladší dceru na kafe. Celá nervózní se rychle vracím do školky. Kupodivu naše dost divoké dítě stále sedí na místě u stolu a hraje si s kinetickým pískem. Sedím tam teda na lavičce až do oběda. Jednou za mnou přiběhla, že chce čůrat. Tak jsem ji musela vysvětlit, že to musí říct paní učitelce, která ji teda pohotově hned brala na wc. Natálka mě nutila jít taky. Takže ji paní učitelka vysvětlila, že já jsem děsně pomalá a oni musejí jít rychle. Zůstala jsem tedy ve dvěřích ze dvora a poslouchala jsem jak to zvládá a jestli neřve. Neřvala, hurá. U oběda už jsem skoro celou dobu musela asistovat nebo být minimálně na očích. No zítra nás to čeká zase. Adaptace nebude až tak snadná, ale jistě si zvykne. Nakonec se jí nechtělo po obědě doma ani spinkat jak byla plná zážitků, ale po ulehnutí do postýlky byla do pěti minut tuhá. Večer mi bohužel říkala, že zítra do školky nepotřebuje. Že chce být doma. Tak snad ji to do rána přejde anebo se ji tam zítra bude líbit. Zažila tam dneska i první konfrontaci s šestiletým klukem a nebyl zrovna moc něžný. Naštěstí je to holka vesnická a nedala se, ale i tak bylo vidět, že ji mrzí jak na ni byl hrubý. 

Konec dnešního psaní. Uvidím, co nám přinese zítřek. Naštěstí to máme do školky pět minut chůze takže není problém pro ni kdykoli doběhnout. Jak já ji miluju... ♥