Nikdy jsem nebyla vyloženě rodinný typ. Miminka mě nebrala, děti jsem považovala za smrady (koneckonců, to se mě stále drží) a asi nikdy nebude patřit k hejnu holek z maminkovské kavárny. Ale i na mě zatikaly biologické hodiny. Psal se podzim 2016 a my s manželem začali otevřeně mluvit o dětech. V té době jsme stavěli dům, domluva tedy byla taková, že na jaře vyndáme tělísko a uvidíme. Mirena šla ven v dubnu 2017 a já, zblblá ze všeho toho strašení z nechráněného styku (stačí kapka a seš matka), jsem měla představu, že musím být okamžitě v tom. Na první menstruaci jsem čekala sedm týdnů a během nich také poprvé okusila kouzlo testování. První dva tři měsíce jsem byla v pohodě, no co, nejde to hned, tělo se musí srovnat po té Mireně. Sem tam jsem nakoukla do nějakého fóra, začala jsem kapat Gynex, koupila si kontryhelový čaj. Nestalo se nic. Pak jsem řešila potíže s ekzémem, který se mi po letech vrátil a hrála si s čínskou medicínou a napadlo mě, zkusit něco na podporu z tohoto soudku. Pár tisíc zmizelo z peněženky, a zase nic. 


A po roce...


A zničeho nic, rok byl za námi, opět jaro a já pořád neměla bříško. Bylo jedno takové upršené nedělní odpoledne, koukali jsme s manželem na Zoufalé manželky, tuším že poslední série. Julie přijela domů s tím, že je těhotná a chce dát dítě k adopci. A já jsem propukla v šílený pláč, v takový, který nešel zastavit. Hergot, tak ona si čeká dítě a nechce ho? Tehdy jsme si to s manželem narovinu řekli - ono to asi nebude tak snadné. Pár dní na to mě čekala preventivka u gynekologa a tam jsem to nakousli, chceme, nedaří se. Navrhnul, ať počkáme přes léto, bude dovolená, odpočinek a pak ať v září přijdu a začneme to případně řešit. Ten zářijový deadline nám přišel fajn a přišlo takové osvobozující rozhodnutí, že to zatím necháme plavat a musíme si užít to, že jsme ještě bezdětní. Čekalo nás fantastické léto - náročná turistická dovolená, stopovačka na fesťák, závody v OCR, kolo. Na podzim jsme si naplánovali dobrodružnou dovolenou v Maroku, s cílem vylézt na svou první čtyřtisícovku. Já jsem se mezitím rozhodla dát trochu do pucu svojí figuru, vrátila se ke své dávné lásce - fitness, i manžel začal cvičit, trochu jsem učesala náš jídelníček a bylo nám strašně fajn. Dovolená v Maroku byla úžasná a třebaže jsem v koutku duše doufala, že si odtamtud přivezeme miminko, menstruace po dovolené mě už snad ani nerozhodila. Pak nastal klasický předvánoční blázinec v práci, dlouhé šichty, pracovní víkendy.... Doma jsme si řekli, že si jako předsevzetí do nového roku dáme to, že konečně půjdeme na nějaká ta vyšetření. 


A z ničeho nic...

14. prosinec - den našeho firemního vánočního večírku. Už jsem meškala druhý den, ale hodila jsem to za hlavu, že nebudu zase šílet, beztak mám zpoždění z toho stresu z práce. Ale cestou jsem se přeci jen stavila v lékárně a koupila dva testy  - Mamatest a Digi Clearblue. Ten večer jsem příjemně zapařila, dala si pár panáků a pravidelně chodila kontrolovat intimku, zda už. Následující den u nás byli kamarádi, něco se popilo a to už ve mě trochu hlodalo a tak jsem pila spíš nealko drinky. V neděli ráno jsem se vzbudila s potřebou jít se vyčůrat a říkám si, že bych si udělala ten test? No moc se mi nechtělo, ani jsem si nenandala čočky, ale šla jsem. Na mamatestu snad něco malého bylo, ale spíš stín. A tak jsem otevřela ten Clearblue. Přesýpací hodiny se otáčely nekonečně dlouho, byla jsem v napjatém očekávání. Však meškám čtvrtý den, to co se teď ukáže, tak musí být průkazné. A najednou to bliklo. +1-2. Vteřinu jsem zírala a pak propukla v pláč. Nechápala jsem to. Znovu jsem zkoumala Mamatest - asi tam něco bylo, ale já neměla ty čočky a navíc bylo ještě šero a fakt to bylo vidět naprd. Ale na tom digi testu to pořád bylo. Asi za pět minut jsem se uklidnila, uklidila stopy po testování a s digi testem jsem se vrátila do ložnice. Přitulila jsem se k manželovi a významně jsem se vrtěla, aby se probral. Povidám mu: Já vím, že si šetříš na pressovač, ale budeš ho muset oželet, já budu potřebovat přispět na kočárek. Vykulil oči, objal mě, mačkal mě, měl strašnou radost. 


Život po pozitivním testu


Do té doby všechny moje myšlenky směřovaly k tomu, že najdu dvě čárky, ale už jsem nevěděla co bude dál. A najednou to bylo tady. Myšlenky byly divoké, emoce rozjitřené. Stáhla jsem si aplikaci na počítání těhotenství a dvacetkrát denně do ní koukala, který týden a den, že to jsem. První dny mi nebylo nic a tak jsem pracovala jen se svou hlavou. Blížily se Vánoce a já žila v blaženém oparu. Neřekli jsme nikomu nic, přeci jen bylo brzo. Objednala jsem se k doktorovi na 9. ledna a nemohla se dočkat prvního obrázku. S koncem roku pomalu začala končit tělesná pohoda. Prsa se mi nafoukla do obřích rozměrů, břicho stále jako balon, nadýmala mě snad i převařená voda. A ty pachy, ach bože, ty pachy. Vyhodila jsem dvě kytky, manžel musel přestat používat vodu po holení. Kdokoliv s parfémem byl můj nepřítel. A žaludek? Ten se začal taky ozývat - pomalu, zlehka, ale bylo to tady. Nevolnosti. Ranní? Ale kdepak, permanentní. Díky bohu,nezvracela jsem. Ale zle mi bylo pekelně. V práci jsem se potácela jako mátoha. Fitko se pro mě stalo sci- fi, domácnost začala upadat, uvařit oběd byl neřešitelný problém. A pak tady byla první kontrola. Byla jsem vyklepaná úplně stejně, jako když jsem si šla v 15 pro antikoncepci. Musela jsem někomu cizímu nahlas říct, že jsem těhotná. Bylo to divný. Fakt divný. Když jsem lezla na kozu, byla jsem jako v tranzu. Mám zakloněnou dělohu, takže pan doktor se musel ve mně trošku ultrazvukem pošťourat. Pořád jsem si říkala, třeba tam nic nebude, nebude srdíčko, nebude nic. A najednou bum. Už mi ho ukazuje, je tam, je to šíleně maličký a buší tomu srdíčko. Všechno je v pořádku, zda dva týdny znovu. Opět slzy v očích, jsem šťastná. Plod je o týden mladší oproti teoretickému výpočtu, ale prý to nic neznamená. Je tam, žije a to hlavní. Dva týdny do další kontroly byly ve znamení hooodně nepříjemných stavů. 3 dny dovolené, kterou jsem si musela vzít, protože mi bylo příšerně. Bolest hlavy, žaludek na vodě, málo jsem pila, ale víc to nešlo, protože by to šlo ven. 


Dneska jsem absolvovala druhou kontrolu. Dostala jsem průkazku, termín screeningu, neschopenku, abych se dala trošku dohromady a hlavně fotečku, na které je opravdový človíček. Má hlavu, tělo a náznaky končetin. A tak jsem se  já, holka co žila hlavně pro sebe, pro zábavu, cestování a volnost pro ní byla všechno, stala pyšnou budoucí mámou. Jsem šťastná. Tak nějak hrozně jednoduše, ležím, popíjím si Bílinskou kyselku na žaludek a je mi prostě dobře. Jsem klidná a věřím, že bude všecko dobré.