... A je to TADY!!!! 

Dýchej, dýchej, ať nevybouchneš hned, ale až za chvíli.... Teď nic neříkej, mlč, mohlo by tě to potom mrzet... Jsi rozumná dospělá ženská, tak se podle toho chovej, buď nad věcí, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří...

Moje rozumnější a lepší já právě pracuje na plné obrátky, aby ukonejšilo a zklidnilo tu druhou část mojí osoby, která by nejraději zařvala, vylítla, vyškrábala někomu oči a byla sprostá jako dlaždič, protože prostě PROTO a takové věci se nedělají ani v tom nejhorším snu... Konečně, posuďte samy...

Naše třeťátko adopčátko chodí do druhé třídy. Dnes přišel ze školy s tím, že mu spolužák před celou třídou řekl, že je "blbej cikán z děcáku", protože mu to říkala jeho maminka... Celých pět let, co máme chlapečka doma, se na tuhle chvíli chystám a stejně na ni nejsem dost připravená... Chlapeček pochopitelně o svém pobytu v kojeňáčku ví, není to pro něj ani pro spolužáky žádná novinka... ale blbej cikán je pro něj fakt podpásovka... Naštěstí paní učitelka zareagovala naprosto dokonale, dotáhla celou věc do konce a vše dořešila.

A já zadržuju slzy a vztek (je to fakt dřina) a ptám se toho svého malíčka, jestli je smutný nebo jestli ho trápí, že o něm tak ošklivě spolužák mluvil. "Ne, mamko, nejsem smutnej, protože vím, že mě máte rádi, jako bych byl úplně celej váš, víš? Taky jsem to ve třídě všem řekl, aby to věděli a teď už to vědí..." A jde na chodbu trénovat floorball, protože ho určitě o tělocviku budou hrát, tak.

A tak tu sedím, regulérně brečím, už se mi nechce škrábat oči ani vulgárně nadávat, protože to nejdůležitější je přece TADY a je to úplně jasný...

Tak až se potkáte s blbcem, dejte pozor na to, co je opravdu důležitý, já už to díky chlapečkovi vím... Pěkné dny vám všem!

     ...je sobotní večer, chlapeček už zavřel oči i pusu najednou a konečně usnul, ještě tu u něj sedím, hlídám jeho sny, voní mi tu čaj a krásný jarní den otevřeným oknem a celá ta nálada mě nutí k bilancování, protože jsem právě završila další rok života na světě, pobyt na tomhle báječném místě k žití jsem lehce zakulatila a vzhledem k dlouhověkosti v naší rodině mi vychází, že mám za sebou možná půlku svého života běhu...

     Co jsem za tu dobu vlastně stihla? Vyrůst, vzdělat se, najít si báječného chlapa, osamostatnit se, nastoupit do pracovního procesu, slíbit manželovi, že při něm budu stát v dobrém i zlém, 5 let čekat na zrození naší holčičky za odměnu, ustát velmi těžkou manželskou krizi, po tom všem počít a porodit naší druhorozenou, která je pro radost, milovat a žít se svými dcerami a mužem, přesadit celou rodinu a vrátit se do rodného domu, pochovat nejdůležitějšího muže v mém životě - svého tátu, rekonstruovat celý dům, být nablízku své mamce a babičce, když mě potřebují, zrealizovat adopci našeho chlapečka s velkou nadějí, život v pěti, zpívat, tančit..., prostě BÝT na tomhle světě, aby můj život stál za to...

     Mám ráda svoje roky, už bych nechtěla být mladší, žiju teď mnohem svobodněji a barevněji, baví mě to, protože každý den je jiný, ještě pořád zažívám svá životní "poprvé", díky Bohu za ně...

     Myslím, že jsem dobro došla do tohoto dne, jediné, co mě na té druhé půlce děsí, že budu ztrácet své nejbližší, odejdou mi tam, odkud není návratu. Ale s tím nic nenadělám, život dává, život bere, už jsem velká holka, jen abych stihla všem opravdu říct, jak moc pro mě byli důležití a jak moc jsem je měla ráda... U táty jsem to bohužel nestihla, odešel velmi náhle, ale snad to ví i tam v tom svém holubářském ráji... Každou chvíli totiž najdu holubí pírko, myslím, že mi je posílá právě táta... Jsou věci mezi nebem a zemí, kterým nemusíme tak úplně rozumět a být ti nejrozumnější...

     Tak až zítra ráno načnu tu druhou půlku, budu si přát, abych vždycky došla dobro, o tom přece život je a pro mě je právě cesta jeho cílem...

Pěkné jaro vám všem! 

     Včera jsem měla konflikt s asi 18ti letou slečnou... Já naprosto snášenlivý a bezkonfliktní člověk, který opravdu vyjde s každým, se ještě teď lámu smíchy a hřeju si o kousek větší sebevědomí, protože dnes si to doopravdy zasloužím...

     Představte si orvanou matku tří dětí (16, 13 a 5 let), která už ani nepamatuje, kdy se naposledy pořádně vyspala (vlastní i nevlastní  jsou všechny extrémní nespavci už od miminek , navíc adoptovaný chlapeček má stále zvýšenou potřebu mazlení, tulení a ujišťování, že už na světě není sám...), přes den se totálně nenudící (život čtyř generací v jedné chalupě je už ze své podstaty námětem na román, mám velmi dobrý vztah se svou mamkou i se svou babičkou - obě už jsou vdovy, ale někdy si do těch pěti prostě napočítat musím...), náročná profese, kde ze sebe musím vydat velké množství energie, trpělivosti a tolerance, dům, zahrada a zima na maličké vsi pod horami, prostě úžasný koktejl, život, který mě baví, protože má grády, fakt si nestěžuju, protože se nenudím...

     Jediná aktivita, kterou si zuby nehty držím, je náš tančící babinec, už jsem to tu kdysi psala, odreagování a báječné chvíle, kdy si připadám jako královna, protože prostě TANČÍM a jsem to já... Včera jsme vystupovaly na plese s předtančením, myslím, že se nám to moc povedlo až na finále, kdy mi jedna velmi mladinká slečna ve velmi kratinkých šatičkách naprosto okatě a brutálně nastavila nohu... Ustála jsem to, i když jsem stála na jedné a ještě u toho poskakovala, nesložila jsem se a dojela i závěrečnou pózu. Říkala jsem si, stalo se, nezhroutím se, asi jsem se jí nelíbila, na to má každý právo... Jenže slečna si na mě počkala, vůbec se nechtěla omluvit nebo něco podobného, jen mi potřebovala sdělit, že to byla pomsta, protože její kluk na mě celých 10minut koukal, takže to mám ZA TO!!!

     Dostala jsem takový záchvat smíchu, že jsem nebyla k zastavení... Nevyspalá, nastydlá, natěšená na další tulivou noc s chlapečkem, kdy se zase nevyspím a ON na mě 10minut zírá... Dořehtala jsem se, vypnula hruď (prsa velikosti -2...) a odkráčela středem... Díky, má milá neznámá, díky za báječný pocit, že to ve svých čtyřiačtyřiceti ještě dávám tak, že na mě dvacetiletý kluk vydrží koukat... Říkám to pořád, každá z nás může být KRÁLOVNA...

Pěkný den i vám!

Listopad 2013 - duben 2016...

Psát si deník, toto období ve svém životě zarámuju do výrazných barev a velkým písmem nadepíšu ADOPCE NAŠEHO CHLAPEČKA. V listopadu 2013 jsme podávali žádost na příslušný sociální odbor a minulý týden jsme tuhle kapitolu ukončili převzetím rodného listu s chlapečkovou novou identitou a s našimi jmény v kolonce MATKA, OTEC. Je opravdu oficiálně náš, máme to černé na světle zeleném...

Nechci se rozepisovat znovu o tom nejosobnějším a nejcitlivějším, to si každý schovává stejně v koutku srdce sám pro sebe, nebudu nadávat na nový občanský zákoník ani malovat vzdušné zámky pro ty, co o podobném kroku uvažují, nebylo by to fér...

Byla to totiž zatracená dřina, maximální výdej fyzických i duševních sil (podruhé v životě jsem si fakt hrábla až na dno...), boj s byrokracií (mám snad i potvrzení o tom, že mi na pravé ruce opravdu narostlo pět prstů...), se zákonnými lhůtami  (nesnáším přístup "ty musíš hned všechno a já mám na zbytek nekonečně mnoho času...") a postupné přijímání věcí, které stejně nezměním, i když moc chci...

Ale na druhé straně toho všeho někdo stojí, můj chlapeček s velkou nadějí... Má nádherné čokoládové oči, hluboké a přemýšlivé, věčně otevřenou pusu (mluví nebo zpívá prostě pořád...), neustále potřebuje mít své lidi blízko, velmi vyžaduje fyzický kontakt, tulím, mazlím, hladím, držím za ruku a špitám naše mazlivé špitánky, je to sice čtyřleťáček, ale v noci k němu vstávám jako k miminku, má neklidné spaní, takže si o prospané noci můžu nechat jen zdát (akorát nevím kdy, protože toho s ním fakt moc nenaspím...)... Je tady, je tu s námi a je NÁŠ se vším všudy...

A já? Strašně unavená, nevyspalá, zuby nehty si držím alespoň svůj milovaný tančící babinec, protože vydávám tolik ze sebe, že už mám strach, aby mi něco zbylo. Prostě pracující matka se třemi dětmi a jedním malým tanečním bonusem pro radost, víc se mi do života nevejde. Ráno si připadám jako stoletá stařenka, ale nakonec vstanu a když je nejhůř, celá se vlastně otočit taky můžu (řečeno slovy klasika), tak co si stěžuješ, Bedřichu... Škoda, že je Pelhřimov od nás tak daleko, takhle ani nevím, do čeho jdu...

Ale já si vlastně nestěžuju, já jsem vlastně STRAŠNĚ ŠŤASTNÁ, fakt. Můj život má grády (my vesničtí burani říkáme "koule") a všem pochybovačům, sýčkům a věštcům, kteří už teď vědí, že nám chlapeček jednou určitě podpálí chalupu a zabije nás (když je z toho děcáku, jak jinak, že...) můžu jen vzkázat, STOJÍ MI TO ZA TO!!!