Příběh s tímto nadpisem je delší, protože je na tisíce slov a vět, které bych do onoho článku chtěla vložit.  A proto jsem se rozhodla ho napsat ve více částech.   Příběh, sahající do daleké minulosti, přecházející v přítomnost a hledici na budoucnost. 

                                         I.  

  
Je všeobecně známo, že dvě dlaně se v jednu spojí a kráčí spolu cestou života napříč všemu a všem. Každý má na světě někoho, kdo je jeho chybějícím článkem k dokonalosti. Někoho, s kým to všechno dává smysl a víte, že jste tu správně.  A někdy k tomu clovek prostě potřebuje tri dlaně, z toho jedna je mou.

  Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý.  Bylo mi patnáct, byla jsem mladá, život poznavajici, neohrozena a taky už druhým rokem zadaná.  Ano, svého partnera jsem poznala, když mi bylo třináct let. Začalo to ve virtuálním světě v podobě žádosti o přátelství na sociální síti.  Psali jsme si hodiny, dny, týdny a měsíce, než jsme se odvazili poznat jeden druhého osobně.  On byl o čtyři roky starší, na první pohled sympaťák a když jsme se poprvé viděli, přišlo nám, jako bysme se znali roky. I přes veškeré pochyby tahle láska vydržela přes pět let. Víte, ono to nebylo vždycky růžový, ale zpátky na začátek. 

  Patnáctý rok života byl můj klíčový.  Vždycky jsem byla ta, co děti nechce. K čemu tolik trápení a omezování samu sebe? Mráz, sníh a náledí na cestě do školy probudilo dřímající monstrum v mém těle, kdy jsem na okamžik skončila na vozíčku, s dlouhou léčbou a diagnózou, jejíž součástí bylo i to, že bude problém donosit děti a jestli vůbec. Čím déle budu děti chtít, tím hůře na to tělo bude reagovat.  Bylo to jako blesk z čistého nebe, když se u mě probudila obrovská touha po dětech.  Začala jsem prehodnocovat celý svůj život a měnit priority. Vojtěch, kluk ze sociální sítě, byl moje podpora a věřil tam, kde já už to vzdala. I přesto, že naše láska byla nerozvazna, neuprimna a zranitelná, mysleli jsme si, že je to navždy.  Každý dělá chyby. Někdo malé, někdo větší. Tak tomu bylo i v našem vztahu.

   Od šestnácti jsem nežila s rodiči, takže pro mě všechno bylo jednoduší. Svá rozhodnutí jsem nemusela nikomu vysvětlovat, ani si je obhajovat, byla to má zodpovědnost.  Vojtěch byl student, žijící s rodiči, kteří v něm stále viděli malého kluka a podle toho se i chovali. Jako s dítětem zacházeli i se mnou. Spoustu věcí jsem neviděla, bohužel ani tu nejdůležitější - pupeční šňůru, která je spojovala a kterou ještě neodstrihli.  Vyhovovalo to tak jim, i jemu. 

Všichni tvrdí, že materska je ta nejkrásnější věc na světě, ale pak si všimněte, že jakmile je nějaká možnost, matky si stěžují na to, jak je to těžké, že jsou nedocenene, na nic nemají čas, že to chlapi nechápou a podobně. Ale pokud jim řekněte, že klidně můžou jít do práce a nechat chlapa doma, průšvih a lavina argumentů je na světě. 

    Říkám NE! Mateřská rozhodně není to nejkrásnější na světě, je to psychicky náročné období, mění se celý život i lidi kolem vás. Ve společnosti mizí vaše hodnoty, ztrácejí se vase dosavadní priority a najednou zjistíte, že to, co bylo a je normální, už si nemůžete dovolit. Ano, nemůžete celou noc nerušeně spát, nebo v neděli dopoledne vstávat až k obědu, nemůžete si libovolné pustit film v jakoukoli hodinu a klidně na něj koukat, jít neplánovaně na zábavu.  Přestávate se stýkat s přáteli z práce a že škol, protože vás pohltilo jiné okolí.  Ztrácíte spolecne veci s bezdetnymi kamarády, zkrátka už si moc nerozumíte. Společně s miminkem jste se znovu narodila i vy.

   Ze dne na den jste někdo jiný, jste otrok. Na povel vstanete, na povel uděláte cokoli, jen aby to dítě přestalo řvát, nebo aby se přestalo vztekat. Snažíte se mu zavděčit, ale je to to nejhorší povolání na světě.  Tolik ignorace, nevdeku, vzdoru a nulové pochopení od nikoho jiného, než od vlastních děti, nedostanete. Říkáte, že ne? Tak to zkusím napsat jinak:  Když vám dítě vyplyvne jídlo, které jste pracně připravovala celé dopoledne s dítětem na krku,  po probdele noci, kdy ten ďábel vstával každé dvě hodiny s budickem o páté, tak se vám dostalo vdeku, tolerance a pochopení? Nebo když lezite s angínou a bolesti hlavy v posteli a dítě vám skáče po hlavě, tak je tolerantní a souciti s vámi? Odpověď na obě otázky je NE, je to malý sobec. Jsou mu jedno vaše potřeby, chce naplňovat jen ty své. 

   Mít děti je nádherné a dokonalé, rodičovství je krásné, ale být na mateřské urcite ne. Souhlasím s tím, že být rodičem je to nejcennější, co v životě člověka může potkat.  Ať je to táta, nebo máma.  Jeden bez druhého by ten dokonalý uliček štěstí, který máte u sebe, neudělal.  Nestezuji si, určitě ne, plánujeme druhé dítě, kdy i já budu asi případ - z mateřské do mateřské - ale mám svůj relax, mám své studium a podnikani, kterému jsem se začala venovat, když malému bylo šest měsíců, protože od nás biologicky otec odešel. Našli jsme perfektního tátu, ale nebylo to důvodem v mém podnikání skončit. Věnují se v těch svých mateřských letech i něčemu jinému a je mi skvěle. 

Nestezujte si, můžete to změnit.  Nikdo vám nebrání jít do práce na plný úvazek a nechat chlapa zastávat děti a domácnost.  Nikdo vám nebrání najít paní na hlídání z vašeho blízkého okolí, pro vaše realizovani. Kdo vám zakazuje mít brigády, mít svoje koníčky, svůj soukromý život? 

  Seberealizace a styk s okolním světem je jedna z nejdůležitějších věci na světě. Nenechte se pohltit do mateřství tak moc, že pak nic jiného mít nebudete... ani tátu, protože i ten potřebuje péči a mít vás někdy jen pro sebe, vyjít si bez toho uzlicku a žít alepson jednu chvíli, jako když jste byli zase jen dva. Muž a žena, ne táta a máma. 

Od začátku těhotenství jsem se nebála porodu, naopak jsem se na něho moc těšila. Každý mě strašil tím, jak porod bolí a jak těžký to je, jakoby se snažili moje těšení se na onen den převrátit ve strach, ale nic mi ten pocit nevzalo. Jelikož chtěl být přítel u porodu, nemohla jsem se dočkat okamžiku, kdy spolu poprvé uvidíme, uslyšíme a ucítíme našeho syna, na ten moment, kdy přítel bude štěstím brečet jako želva a já budu hrdá na oba dva, šťasná a zničená. Říkala jsem si, že tohle zaručeně bude ten nejkrásnější okamžik a zážitek zárověň, jaký kdy s přítelem prožijeme....  

,,Ať mám porod jakýkoliv, ale ať nepřenáším a nemám císaře!" 

Devět měsíců uplynulo jakoby nic a slibovaný, tolik očekávaný den TP..... minul a já byla stále 2v1. 

SOBOTA 4.10. 

Probouzím se s pocitem vlhosti na kalhotkách a cestou na toaletu mi tekl slabý čůrek průhledné, nezapáchající tekutiny po stehni. Na zemi loužička velikosti zhruba padesátikoruny. "Je to tu!" říkala jsem si celá natěšená. Vzbudila jsem přítele, že mi asi unika plodová voda, oblékli jsme se a vyrazili i se vzorkovou vložkou do porodnice, kde moje natěšení zase rychle přešlo. Na monitoru nic a plodová voda se nepotvrdila! "Co to teda bylo?"  pravděpodobně prý hlenová zátka, říkala PA 

"Chci aby mi praskla plodová voda!" 

Nevěnovala jsem žádnou pozornost nezvyklm bolestem v kříži a slaboučkým, avšak nepravidelným bolestem v podbřišku. Na oběd ke tchýni jsme dorazili - jak bylo domluveno, pokud neporodim. V odpoledních hodinách už jsem začala bolesti vnímat, stále maličké, nepravidelné a ve vaně se po bolestech slehla zem, ale po chvíli se zase vraceli. Nic co by mě nějak omezovalo - menstruace. 

Úderem 22:0 bolesti zesílili a zpravidelněly po 10 minutách. Vzorně jsem prodýchavala každou přicházející kontrakci, stále to nebylo nic strašného. Bolelo to, ale ne moc. 

,,Jestli jsou tohle porodní bolesti, budu rodit klidně do alejůja!!"

Bolesti sílili, sílili a interval mezi nimi se snižoval, už jsem bolesti prodáchávala hlasitěji, rychleji a začala zapisovat časy, přicházejících kontrakcí. Uronila jsem i slzu... ne jednu. Ležet, sedět, chodit - NIC. Bolesti po šesti minutách, sprcha nepomohla... po pěti... po OSMI?! ... po šesti, šesti, šesti... pěti, pěti...

"Vojtí já už bych asi chtěla ject!"  - 02:00 hod. bolesti po čtyřech minutách 

Při příjezdu do porodnice, kterou máme od baráku pět minut jízdy autem i s červenou na semaforech (!!) se bolesti snížili na dvě minuty a sílili každou chviličkou. Na monitorech se krásně rýsovali, ale nález jen na prst a kousek, mezitím interval kontrakcí nabral zase na čtyři minuty a ustálil se. Sepsal se příjem, přítel se poslal domu a já šla hekat na pokoj. Celou noc jsem nezaspala, bolesti neustali. 

NEDĚLE 5.10.

07:00 hod. Bolesti se poskakovali mezi třema a dvěma minutama. Snídám a brečim... 

09:00 hod. Sedim, čekám na přítele a jsem naštvaná. Nález stejný, bolesti nikde - porod přestal, nebo co? 

12:30 hod. Aaaa, dlouho jsme se neviděli, bolesti přišli, nabrali obrovskou sílu a rovnou v intervalech dvou minut. Chodila jsem na monitory každou chvilku. Ve sprše trávila hodiny a nahřívala břicho pecičkama. Byla mi píchnutá injekce, že prej si ulevim... kecy, bolesti sílili nesktečnou rychlostí... 

13:00 hod. Rodim, brečim.. 

,, Nechci epidural!! " 

Přítel se mnou trávil celé dny až do večera, kdy šel spát. Slíbila jsem mu, že každou změnu poctivě nahlásim a tak jsem i konala. Kontroly každou chvilku a beze změny, kontrakce stále po dvou. V noci nespim, chodim do sprchy, rodim, brečim a chodim prosit na sál, aby se mnou sakra už něco udělali, že už nemůžu, jsem unavená, všechno mě bolí a vystřelují mi bolesti do kříže.. K.O! V noci změna - otevřená na dva prsty volně.. WOOOAAA! 

PONDĚLÍ 6.10. 

Brečim, brečim, rodim... 

Už jsem nebyla schopná snad ani prodýchávat bolesti, horká sprcha zaměněna za vařící a pecičky na nahřívání břicha ohřívané každých 15minut! Jsem zoufalá, už nemůžu.. 

14:30 - Slečno, pojďte si na monitor a kontrolu... 

Kontrakce snad už po minutě, monitor cca přes hodinu, usínám - omyl.. kontrakce. Otevřená jsem byla, jak řekl přimář  na "skoro tři" 
Zoufale jsem se na něho podívala, oteklá, rudá, ubrečená v bolestech s pupkem jako hrom.. Na sále jsem už zůstala. 

PA už nevěděly, jak mi pomoci, tak zkusily přípravu - Klystýr, vanu.. A hele.. jsem na 4 prsty. Řvu. Bolí to. Chci epidural! Přišel anesteziolog, píchl epi, beru do ruky telefon, volám příteli - RODÍME! 

17:00 - Už jsme na sále kompletní, čára na monitoru skáče jak splašená, bolesti po minutě, dlouhé, táhle, vysilující.. Nespim třetí den a noc, super, ted jim tu mám porodit. To je sranda.. 

18:00 - ,,Vy jste tu ještě? No a já jsem tu zas" připomenula jedna PA, která přišla na další svou směnu. Ano, mezitím byla doma, vyspala se, naobědvala a šla znovu do práce a já stále 2v1, zase sranda. ,,Čekám na vás, ted už porodíme!"  Neodpustila jsem si. Na šesti prstech se rozhodlo, že už mi píchnou vodu, dali cévku a celkově dopřipravili na samotný porod.  

Bolesti sílili až došli přesně do bodu, jakého potřebovali. Je to tu, můžu tlačit! Celá nadšená se pouštim do tlačení, ale nemůžu. Jak jsem nespala, neměla jsem žádnou sílu - to jsem přesně věděla... Dali příteli do rukou kyslíkovou masku, at mi přidržuje u pusy, chudák nevěděl, jak dlouho, tak to držel u pusy hlava nehlava, kontrakce nekontrakce až mě přifetoval! :D Proč ne.. Otíral mi čelo hadrem, držel za ruku, nosil pití, mluvil se mnou, snažil se odlehčit.. byl úžasnej. Nikdy jsem ho nemilovala víc, než při porodu. Myslim, že to dva stmelí ještě víc! Čas utíká a hele, je už DEVET! Tlačim přes dvě hodiny a PA s Dr. se netváří moc nadšeně. Na deseti prstech, jsem si měla jít zaskákat na míč a dělat jim tam akrobatický cviky - nebo alespon pro mě to bylo nadlický, se v kontrakci přetočit na bok, záda, bok.. a ještě se snad usmívat. Měla jsem dost! Tlačim, tlačim, tlačim a dr. kroutí hlavou. Už jsem byla vysílená, usínala jsem napříč nepřetržitým bolestem a najednou slyšim, jak doktorka vážnym tónem vysvětluje příteli situaci a že musí provést císařský řez - prudce se vzbouzim a brečim, císaře ne! Rychle ze mě sundali košili, navlíkli andělíčka, postavili na nohy, byla jsem podpíraná z obou stran doprovozená na operační sálek. Kontrakce bolí, že křičim na celou porodnici (chudinky prvorodičky, co ještě neporodily) Lehla jsem si na stůl, a jen pozorovala nával doktorů, co okamžitě začali dělat svou práci. Křičim, kontrakce! Příprava proběhla v rychlosti je 21:15 a já cítím, jak narkoza zabírá - vysvobození! 

* Theodor Knebl 6.10.2014 , 52cm, 3 050g, 21:29hod. 

Ihned po "porodu" přítel držel malého v náruči a já byla převážená na JIPku. Absolutně nic mi nevyšlo, jak jsem chtěla, malého jsem viděla druhý den na fotkách a následně odpoledne na pokoji. Brečim... teď už štěstím. Je nádhernej a dnes už skoro třímesíční ♥