Co všechno jsem zvládla za posledních osm let...

Dnes je to na den přesně 8 let, kdy se narodila Eliška. Strašně rychle mi to uteklo. A tak si tak přemítám, co jsem vlastně zvládla za tu dobu.

Před devíti lety jsem našla chlapa, o kterém jsem si myslela, že je to ten pan pravý. Před osmi lety a devíti měsíci jsem s ním nečekaně počla dítě. On dítě vlastně nikdy nechtěl a já z toho byla rozpačitá, protože jsem to věděla a navíc mi ve 22 řekli, že budu moci otěhotnět asi jen jinou cestou než běžně, kvůli vrozené vadě. No, zmylili se...

Před osmi lety a šesti měsíci jsem zjistila, že Elišky otec je zadluženej kam se podívám a že ji tudíž přivedu do světa, kde nebude ani na plíny a ani na nic jiného. Přestěhovala jsem se tedy zpět k mamince. Patří jí můj dík za to, že byla tak moc hodnou babičkou a přežila to. Ely tatínek za náma jezdil každý víkend.

Před osmi lety a pěti měsíci jsem si koupila svoje první auto - mazda 626, sedan, 18letá slečna. Můj sen.

Před osmi lety a čtyřmi měsíci jsem musela začít ležet, protože Ela měla v bříšku málo místa a nechtěla růst. Nevadí. Bolely mne záda, kurvovala jsem a kdoví co všechno, ale vydržela jsem. Maminka mi začala nosit z různých obchodů oblečení a spodní prádlo velikosti Prahy, abych měla co na sebe 🙂 Tehdy jsem moc nadšená nebyla, protože to byl styl stará mladá, dneska na to s úsměvem vzpomínám a některé kousky ráda oblékám dosud.

Před osmi lety se mi nějakým způsoberm podařilo za veliké pomoci porodních asistenek (rozuměj lehly mi na břicho a tlačily) přivést na svět malé škvrně, které dosud nese krom jiných názvů (Prevít, Zmeťour, Prďoch smrďoch a jiné) jméno Eliška. Musím říct,že z porodu si nic moc nepamatuju. Snad jen na milé povzbuzení partnera - tak už tlač, je šest večer, sestřičky se budou měnit a už jsou naštvané. No, kdybych tehdy měla dost energie, asi bych ho zabila. Fakt díky za takovýhle povzbuzení. Ale v rauši z toho, že Ela je tu, jsem na to zapomněla.

Před sedmi lety jsme slavili první Eliny narozeniny. Společně s dědečkovými. Mají je ve stejný den 🙂 A Ela se postavila a prostě šla. Za ten rok vychlemtala litry Sunaru, čaje, zkoušela jsem na ní různé pochutiny, byla očkována, dostala naušnice které ji vyhnisaly a musely ven, začala lézt. Také jsme se přestěhovali do Kralup nad Vltavou.

Před šesti lety to mezi mnou a Eliným otcem začalo skřípat. Zkusila jsem najít si práci alespoň na dohodu, kvůli financím. Bylo to velmi složité. Partner začal dělat noční. Elišku jsem zkusila dát do soukromé AZ školky, kde probíhala lehce anglická výuka. No, byl to propadák 😀

Před pěti lety jsem sebrala odvahu a vykopla Eliščiného otce. Ani neprotestoval, sbalil se a od té doby byl kontakt minimální. Tedy snažila jsem se mu Elu vozit do práce, než jsem pochopila, že se chovám jako debil. Po té co odešel, jsem si dovolila sesypat se a přemýšlet, co jsem to kurňa provedla. Ale více méně se stav rodiny nezměnil. On stejně nebýval doma, takže Ela ani nezpozorovala rozdíl. Ela začala chodit do soukromé AJ školky v Ymce, kde jsem pracovala.Taky se Ele podařil zázrak a začala normálně chodit na WC. Kdo nezná souvislosti, nepochopí. A taky byla přijata do normální státní školky. Před čtyřmi lety si Ela uvědomila, že je něco jinak a začala jsem si odsírat vše, co se jejího otce týkalo. Přibyly i další potíže a já jsem vyhledala odbornou pomoc. Jenže se s tím nedalo nic dělat, prostě být asertivní a počkat, až si to Ela v sobě sama přebere. Dávat jí najevo lásku a podporu. Ještě jsem zkoušela zastat mámutátutetustrejdu dohromady,aby se měla dobře. No, rozmazlila jsem jí. Taky se mi vdalo dvojče - normálně bych to nezmiňovala, ale na její svatbě jsem potkala úžasného chlapa. Bylo to ztělesnění mého životního snu. Ale taky jsem věděla, že je to nedosažitelné. Přestěhovaly jsem se s Elu do Sezimova Ústí. Mám úžasného kamaráda, který risknul a pronajal nám svůj byt. Ten úžasnej chlap z té svatby za náma začal jezdit jak do Kralup, tak později nám pomohl stěhovat se do Sezimáku a jezdil za náma i tam.

Před třemi lety jsme se přestěhovaly do Přerova za tím úžasným chlapem. Zdejší město je moc super. Na magistrátě mi ochotná paní našla volné místo ve školce, doporučila další postupy - co a jak po přestěhování. Nikdy jsem netušila, že se dá s úřady takhle vyjít. Ela začala chodit do školky, kde byla spíše národnostní menšina - a tím se naučila být tolerantní k lidem jiné barvy pleti a jedná s nimi jako s kýmkoli jiným. Taky se naučila díky panu P plavat. A začala chodit do Sokola. To jsem podporovala - není nad úžasnou hodinku bez dítěte doma.... 🙂 Já si našla práci v Olomouci a přebrala panu P jeho auto 😀

Před dvěma lety začala Ela chodit do školy, do skauta. Naučila spoustu nových věcí. Taky hrát na flétnu. A obstojně mě na nervy. Našla si nejlepší kamarádku, která bydlí blok od nás. Ty dvě dohromady jsou nezřízené tornádo, ale budiž. Asi jsme nikdy nebyli jiní. Taky jsem zjistila, že je děsný nervák, odmítala nosit domu cokoli jiného než jedničku. No, tak když dostala trojku, šly jsme to oslavit do cukrárny. Pochopila, že je mi víceméně jedno jaké má známky, důležité je, že jí škola baví a že se dokáže učit. A pokud nemá špatnou známku za lajdáctví, tak mi je to fuk. 🙂 Stejně donesla samý jedničky... Já jsem se v práci vypracovala na kancelářskou krysu a ta práce mne děsně baví. Mám úžasné kolegyně a skvělou šéfovou. Změnila jsem kompletně svůj postoj k životu a začla věci řešit od příčiny,ne od důsledku. Přivolala jsem si na pomoc svoje Anděly a díky nim zvládám všechno. Cokoli mi den přináší mne má něčemu naučit a posílit mne.

A co tento rok? Ela je druhák, stále chodí do skauta, flétnu nestíhá. 50% času je na zabití, zbytek je normální. Někdy vypadá strašně dospěle až mám sto chutí jí celou oblíct do růžovýho jako malou panenku. Má zajímavé názory a dovednosti. Začala sama používat NB a miluje Youtube. Nevím proč, ale zbožňuje panenky LOL. Já mám stále to samé zaměstnání a snažím se, aby naše rodinka fungovala. Pan P je stále s námi a vypadá to, že si ho necháme, nebo on nás?? 🙂

Pochopila jsem jednu z věcí, které se mi život snažil sdělit. Nekoukej se na zevnějšek, koukej dovnitř. Celý život jsem vysazená na dlouhovlasé kluky. I pan P je měl, když jsme se poznali. Navíc má práci, auto, úžasnou rodinu, žádné dluhy a je moooc hodný. A to hlavní - má nás rád. Ikdyž chápu, že s našima povahama to jistě není zrovna jednoduché. Oba dva jsme se nechali ostříhat. Vlastně i Elu udržuju s polodlouhýma vlasama. Zjistila jsem, že můj šťastný život nevisí na princi s dlouhými vlasy. Je potřeba vědět co je uvnitř a umět s tím pracovat. Naše životy jsou plné kompromisů, lásky, splněných přání a pozitivního přístupu. Vážím si svého pana P, snažím se mu být dobrou partnerkou, milenkou, kamarádem. Nenahrazuji mu maminku, to bych ani nechtěla. A on se snaží přecházet mou povahu, naučit mne nebýt bordelář a nic netajit.

Máme s Eliškou obrovské štěstí. Ikdyž jsme si prošly občas docela peklem, protože prostě nebyly finance a já si potupně šla pro jídlo třeba k tátovi, nebo nám ségry poslaly prachy, myslím, že dnes jsem již vše splatila a budu navždy každému vděčná, že nám tak pomáhali. A panu P vděčím za to, že nám ukázal, že život má i další stránky a né jen vydělávání peněz a cestování do a ze školky či práce. Naučil nás vážit si sama sebe, milovat. Ovšem nenaučil mne nerozhazovat 😀 😀

Osm let mého...našeho života.

Hodně jsme toho zvládly, hodně jsme pokakaly, ale zformovalo nás to v ty osoby, kterými jsme dnes. Ikdyž by někdo mohl říci, že mám rozmazlenou dceru, říkám no a co. Ví ten někdo co má za sebou? Jaké dětství jsem jí připravila? Neví. To, zda je to hádě rozmazlený prevít na zabití, to mohu říci jen já, jako matka. Nikdo jiný na to právo nemá. A ikdyž to tak je, je mi to jedno. Miluji tohoto prevíta již osm let a devět měsíců a budu ještě dalších milion. Protože je můj. Náš...🙂