Tak mne napadlo, zda všechny maminky - prvo,druho,třeti...rodičky - starší 35let prožívají všechno podobně jako já. 

Jmenuji se Sister (když jsem si ve 13letech tuto přezdívku dala, neuměla jsem říci anglicky zdravotní sestra) a je mi 36let. Vlastním jedno osmileté čírtě, o kterém jsem již tady psala na začátku února. Momentálně jsem také 17+5tt. A není to jednoduché. 

Ale od začátku.

Po rozchodu s otcem své dcery jsem se smířila s tím, že další prcek zřejmě nebude. Jak víme, ukázal se v našich životech naprosto jedinečný tvor, ukázka starých  dobrých dob gentlemanských v moderním pojetí, se kterým sdílíme životy již čtvrtým rokem. A zhruba před dvěma lety jsem začla jít do sebe.

Při věku 36let mám taktéž 40kg nadváhy. Nestydím se za to. Trvalo mi celý život smířit se s tím, že prostě nikdy nebudu Twiggy, tak proč s lítostí začínat zrovna teď. Začala jsem se zajímat o zdravější stravování a sestra mne uvrtala do dámského kruhového tréninku s trenérem. Měla jsem slušně našlápnuto - ne na zhubnutí, to už si dávno jako cíl nedávám. Ale na to cítit se dobře a něco pro sebe udělat. A bylo to tak. A pak jsme se začali snažit o nějakého prcka. Přeci jen mě 36, jemu 40, na krku 8leté rozmazlené cosi... Co jiného by se tak dalo podnikat... Trvalo to asi půl roku, ale zadařilo se. 

Ale od začátku bylo všechno špatně - nevolnosti, neschopnost zvednout se z postele, bolesti v podbřišku... Zkrátka a dobře, prcek se rozhodl, že ještě není jeho čas a v 6tt těhotenství zaniklo. Bylo to pro mne bolestné. Asi jako pro každou matku. Nenáviděla jsem to období ne proto, že prcek odešel, ale pro ty účastné pohledy v práci. Pro ty řeči, že si tím každý prošel a že to každá žena zvládla a já taky musím. Kruci, lidi. Když máte v sobě zárodek něčeho, co jednou má být Vaše dítko, tak i kdyby v tomhle týdnu potratilo za existenci země celé lidstvo, mám přeci právo prožít si svou bolest tak, jako bych byla jediná na celé zemi, které se to stalo. Utápět se v sebelítosti a přemýšlet proč. Žena má právo truchlit, ikdyž to byl nějaký zámotek bez srdíčka. Nehledě na to, když vidíte protějšek, jak jen těžko se s tím sžívá. Nebylo to jednoduché - pooperační komplikace atp. Ale je to za námi.

Díky tomu v podstatě vynucenému procesu truchlení jsem došla vlastní vnitřní změny. Snažila jsem se začít chápat svoje tělo a svou duši. Začala jsem se na svět dívat jinýma očima. Se smrtí jako takovou jsem smířená již nějaký ten pátek - byla jsem nucena si tím projít v práci, neboť se pohybuji v prostředí umírajících. A nebylo to lehké. Ale díky tomu ji teď zvládám prožít a respektovat úplně jinak a lépe než ostatní a je jedno, zda se jedná o vlastní rodinu nebo cizí lidi. A ne, neznamená to, že jsem necitelná mrcha.  Ale dál.

Vrhla jsem se na budování kariéry, pronikala do tajů vlastní mysli a potřeb těla, snažila se udělat tunu věcí pro to, abychom se všichni cítili lépe. Chtělo to čas... dlouhej čas...

Mám nějak vyvinutější intuici... takže když jsem otěhotněla, věděla jsem to v podstatě hned po aktu, že to byl ten on. Dneska už bych si asi nevzpomněla na přesné datum, ale přesně po jsem to prostě věděla. Nevím jak.

Nechala jsem to být a čekala jsem. No a jako správný nervák jsem v den, kdy měla dorazit mentruace a nedorazila, zakoupila milion testů a zkoušela je. Hypnotizovala je a viděla v každém odrazu záblesk ducha. A on tam byl, ne zrovna den za dnem, ale sílil. Tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu plašit a počkám na řádnou kontrolu za šest týdnů na gyndě. Aby už bylo něco poznat. Objednala jsem se internetovým formulářem. 

Ale co čert nechtěl. Za nějakou dobu jsem začala špinit a bolelo mne břicho, ale nekrvácela jsem. Když už mi bylo fakt mizerně, volala jsem na gyndu, aby mne vzali hned. Na uzv fakt nic nebylo a vzali mi krev na hcg. Druhý den mi volala odpoledne lékařka, že je výsledek pozitivní - 2500- jenže na uzv není nic vidět a tak si myslí, že je to mimoděložní. Čekala jsem všechno možné,ale tohle byla fakt děsně studená sprcha. Byla jsem přesvědčená, že prcek je přesně tam, kde má být. Vždyť před rokem slíbil, že se vrátí a já cítila, že tam je. No, tu cestu, těch 30km v šest večer v prosinci, kdy není na cestu vidět a vy jste v rozpoložení kdy nevíte, zda si máte dát panáka nebo začít řvát, tak tu vám nikomu nepřeju. S pohřebním výrazem jsem dorazila do ordinace, kde mi paní doktorka udělala ultrazvuk, který trval déle než obvyklé tři vteřiny. A ejhle, bylo to tam. Zárodeček přesně tak, jak má být a velikostně tak jak se čeká. Super. A co víc, už i se srdíčkem. Myslela jsem, že lékařku ulíbám k smrtí. Byla mi vystavena těhotenská průkazka a já se dala vlastně ihned na PN, neboť tím stresem v práci by to prcek měl ještě těžší, než má teď. A jela s radostnou novinou domu. Chlap to samozřejmě bral a bere střízlivěji, poučen z předchozího stavu. 

Já si radostně začala plánovat budnoucnost. Jenže ono to tak růžové nebylo. Začala jsem špinit, někdy víc, někdy míň. Do toho jsem měla bolesti v podbřišku, jako při zánětu močáku. Neustále jsem běhala čůrat. Chuť k jídlu se mi vytratila, pachy mne otravovaly kam jsem se vrtla. Ideální stav zůstat pod peřinou a dělat, že tu nejsem. Lékařka mi předepsala Utrogestan, baštila jsem ve velkym hořčík, chlapa iritovala věčným nestravováním se - když něco uvařil tak si to týden baštil sám, dítě se smířilo s faktem, že má mtku pouze v posteli. Nádherný první trimestr. 

Úderem začátku čtvrtého měsíce se stav zázračně nezlepšil. Všechno má svůj čas. Špinění pomalu ustalo, bolesti v podbřišku jako bych měla dostat menses taky. A začaly různé vaginální výtoky. Tu průhledný, tu bílý, tu žlutý. Ani nevím, na čem to závisí. Taky mi povolila TOT páska (operační řešení stresové inkontinence) a občas ukápnu, nedej bože když kašlu. A protože jsem astmatik, tak teda kašlu. Nu, takže do spodárků denně čistá vložka, důslednější hygiena spodních částí antialergickým píč gelem, lactobacily vnitřně a pusou, sex jen s latexem...Samý záživný věci máte-li doma protějšek, jež by se chtěl s vámi mazlit a je zvědavej na to, co máte v kalhotkách.

A co dalšího nás potkalo. No, co takové alergie na potraviny? Ne na všechno. Většinou jen na čokoládu. A protože nebaštím maso (prostě mi nechutná) a jím jen ovoce a zeleninu a sýry, tak jsem asi osypaná i z přemíry vitámínů. Někdy se můžu uškrábat k smrti a jindy je to cajk. 

A co ještě takové ty ostré bolesto v pravém nebo levém podbřišku při pohybu - například otáčení se v leže atp. Natažení vazů držících dělohu. To je taky lahůdka. Tréning na porod, řekla bych.

Většinu svých obtíží se snažím si vygooglit. Některé jsou mi jasné, jsem sestra. Ale celé tohle těhotenství je prostě úplné jiné než před osmi lety. Tolik nových přízanků a věcí, které jsem nikdy nezažívala. Nejsem hysterka, která všechno řeší. Prostě mne zajímá, co je tedy v těhotenství běžné, za co můžou hormony a za co si mohu sama tím, že jsem tlustá. Nedejbože tím, že už mi není dvacet, ale blížřím se ke 40. Což mi připomíná různé screeningy, tak šup k nim.

Prvotrimestrální screening - pro svůj věk a postavu jsem zvolila připlatit 1700 za rozšířený, abych věděla, zda tam bude dispozice k čemukoli. Jsem ve věku, kdy se potřebuji předem připravit na x druhů možných situací. Vím, namítnete, že to není možné. Ale za pokus to stojí. No, vše dopadlo negativně, čili dobře. Na ultrazvuku to bylo krapet složitější, neboť mi paní doktorka nechtěla na plnou pusu říct, že přes ty špeky se jí to dost dobře zrovna nevyšetřuje, nicméně nějaký genetický základ měla a bylo to cajk. 

A pak přišel triple test. Věc, která je 100% nespolehlivá a všechny maminky dokáže pěkně vyděsit. Měla jsem si to uvědomit hned na začátku. A taky jsem netušila, že by se to mohlo dát odmítnout. Jsem vychovaná tak, že co řekne lékař, to se prostě udělá. Pokud to není fakt pitomost. Inu absolvovala jsem krev (mimochodem další takovou prima zábavou je fakt, že v těhotenství při odběru vlastní krve mám tendenci jít k zemi :grinning: ) a čekala jsem. A ono nic, tak si říkám dobrý. A ono nene. Za několik dní mi volá doktorka, že mi vyšly pozitivní rozštěpové vady páteře a objednala mne na uzv. Víc jsem z ní nevypáčila.

Tohle mne vykolejilo. Protože tohle je něco, v čem se fakt neorientuju. Takže jsem gůglila. Našla jsem pár vysokoškolských prací na toto téma a četla. Dnes už vím, že jsou tři vady a jedna z nich je prostě neslučitelná se životem. Modlila jsem se, ať to není pravda. Bála jsem se, že i přes to, že se mi podařilo úspěšně prcka donosit až do 17tt, se budeme muset rozloučit. A to už vím předem, že bych další pokus už nechtěla. Nějak jsem nemohla pochopit, že to vyšetření ukazuje riziko výskytu této vady a brala jsem to asi 24h tak, že tu vadu prostě má.

Myslím, že chlapa tato informace taky dostala, protože ani neprotestoval a na kontrolu vyrazil se mnou. Až jsem si říkala, zda to byl dobrý nápad, neboť svou frustraci vybíjel rychlostí 130km/h na silnici, kde můžete jen 90. Ale dorazili jsem živi a zdrávi. A bez pokuty nebo bouračky. (pravda, nemám páru kolik radarů jsme minuli)

Lékařka nám nejprve ukázala krevní testy. Riziko rozšpěpové vady se ukázalo jako 1 z 90. Při věku 36let a váze jakou mám. Trochu jsme se uklidnili, protože je to opravdu nízké, nicméně i tak můžeme být ti devadesátí. Toto se kontroluje a vyšetřuje pouze ultrazvukem. Já hlupák, zblblá informacemi o odběru plodovky při pozitivním TT, jsem byla připravena toto odmítnout a jít na krevní testy za prachy. Ještě že jsem to neřekla nahlas, byla bych tam za blbce. Ne proto, že to jako maminka řeknu, ale proto, že u zdravotních sester se automaticky předpokládá, že to všechno přeci vědí. Diskriminace, nemyslíte?

Samotný ultrazvuk trval asi dvacet minut. Jako první se rovnou kázala páteř - prcek byl zrovna zády k nám. A ta byla díky Bohu fakt celá v pořádku. Pak se lékařka podrobněji zaměřila na každou část těla, sdělila nám i pohlaví (protože tu mám sestru a je velká pravděpodobnost, že to bude číst, tak ho zamlčím) a celkový výsledek je - negativní. Všechno v naprostém pořádku. Myslím, že ten šutrák, co nám spadl ze srdce musel být slyšet přes celý svět. Po odchodu z ordinace jsem si musela sednout v čekárně, protože se mi roztřásly nohy a nebyla jsem schopna chvíli se pohybovat. 

UFFF. Další uzv screening až v březnu a ještě čekám na OGTT. To bude taky sranda, protože tři odběry krve a k tomu vypít sladkou břečku - jestli jí tam neomdlím nebo nevrhnu, tak to bude zázrak.

Jak vidíte, jako maminka, které je prostě o něco víc než je zvykem, má velké věkové rozdíly mezi dětmi a navíc je zdravotní sestrou, prožívá těhotenství asi stejně, jako jakákoli jiná maminka, možná trochu víc intenzivněji, pokud si dovolí přemýšlet o věcech více do hloubky a nebo je zkoumat či porovnávat. Nevidím to jako vadu. Beru to tak, že každá věc v mém životě a každá komplikace má svůj účel a něco mne to má naučit. 

Teď mne ještě čeká se psychicky připravit na porod císařem. Normální porod u mne nepřipadá v úvahu ze zdravotních důvodů. 

Jak tento dlouhý výlev mých zmatených myšlenek ukončit? Po pravdě - neměnila bych. Ať už mne potkalo, potkává nebo ještě potká cokoli, zvládnu to. Kvůli sobě, kvůli prckovi, dceři i partnerovi. Všichni mi za to stojí. A ikdyby to mělo být něco trochu horšího, dokud lze všechno řešit medicínou, pak jsem v klidu. Ono to prostě nějak dopadne.