tercasv
1. čer 2019
830 

Můj dlouhý porod

Termín porodu jsem měla 10. května. Na kontrolách byla Viktorka v pořádku, ale nic nenaznačovalo, že by se porod blížil. V pondělí, 13. května, jsem byla na poslední kontrole u svého gynekologa, při monitorech měla Viktorka vyšší tep, než by měla mít a tak mě poslal do porodnice. Byla jsem 40+3tt, ale i tak by mě předal do péče porodnice. Tam natočili minitory, vše bylo v pořádku a poslaly domů s dalším termínem kontroly. Ve čtrvtek, 16. května, byla další kontrola v porodnici. Ozvy byly v pořádku, ale porod v nedohlednu. Vyšetřil mě doktor, na jméno si už nevzpomínám, ale holky mu říkaly Medvídek. Pan Medvídek nebyl zrovna jemný a milý, neměla jsem ho ráda, ale dalo se to vydržet. Další kontrola v pondělí. Doufala jsem, že přes víkend porodím. A nic. Bylo pondělí, 20. května, bylo celkem teplo, ale pršelo. Nechtěl se mi brát deštník, pak jsem chtěla jít ještě na nákup, tak jsem si vlasy nemyla. Umeji si je, až přijdu. Myslela jsem, že mi udělají Hamiltona a dají termín další kontorly. Do porodnice jsem přišla s půl 11, chvíli jsem čekla, měly hodně rodiček. Monitory dopadly v pořádku, ale porod pořád nikde, nález stejný jako ve čtvrtek. Přišly za mnou dvě doktorky. Vzhledem k tomu, že jsem přenášela (10 dní), mojí výšce a váze Viktorky (ve čtvrtek odhad 3529g) mě řekly, ať si dojdu domů pro tašku a v půl 2 se hlásím na příjem. Začneme preindukcí a pak vyvolávat porod. To jsem vůbec nečekala. Tak jsem jela domů, tam se vykoupala a umyla vlasy a na půl 2 jeli s manželem do porodonice.

Tam se mnou udělali příjem, monitory v pořádku. Začalo se s preindukcí, bylo něco málo po 14. hodině (dozrání děložního čípku). Do čípku mi zavedli 4 tyčinky a jednu tabletku. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Poté jsem se ubytovala na pokoji č. 6 a čekalo se. Manžel odešel domů okolo půl 5 s tím, že kdyby se něco začalo dít, zavolám mu a on přijede. Na pokoji jsem byla sama. Občas jsem měla menstruační bolesti, ale nic dramatického. Konečně jsem usnula a v půl 12 v noci mě vzbudily silnější křeče. Sestřiška říkala, že to je nornální, že tyčinky zafungovaly a roztahují čípek. Od půl 1 do 3 ráno jsem měla pravidelné bolesti po 5 minutách. Stopovala jsem to přes aplikaci v mobilu. Říkám si super, začíná se něco dít. V půl 4 ráno se natočily další monitory a tyčinky se vyndaly. Ráno (úterý, 21. května) byla další kontrola, zavedla se další tabletka a čekalo se. Bolesti jsem měla občas, trvaly ani ne minutu. Odpoledne přišel manžel. Bolesti se zhoršovaly. Při jedné silnější kontrakci se mi udělalo strašně špatně a zvracela jsem. Ještě, že jsem nic nejedla. Byly to jen žaludeční šťávy. Pohotově jsem si podala misku, žádná kadastrofa se nekonala. Manžel vtipkoval, že i po 8 letech vztahu máme další poprvé. Prvně mi držel misku (kbelík) u pusy, když jsem zvracela. Odpoledne plynulo a já měla další kontrolu, mohlo být okolo 5 večer. Čípek je nachystaný, já otevřená volně pro 2 prsty. Sestřička řekla, ať manžel radši domů nechodí a zůstane. Hurá, něco se děje. Ale opět jsem zvracela. Přestěhovala jsem se na porodní box. Udělali mi klystýr, při další silné bolesti jsem zvracela. Kontrakce byly cca po 5 minutách a silnější. Šla jsme do sprchy a skákala na míči. To mi neskutečně pomohlo. Celkově jsem za celý pobyt na rodícím boxu byla ve srpše asi 5 hodin. Porod postupoval, ale pomalu. Aspoň se něco děje. Dali mi prášky na bolest a na spaní, ať si trochu odpočnu. Manžel by přes noc se mnou na kopoji, spal na křesle. V noci jsem občas spala, ale kontrakce byly silnější. Ráno (středa, 22. května) byla další kontrola. Monitor v pořádku (spolu s poslechem srdíčka ho dělali snad každou hodinu), ale porod vůbec, ale vůbec nepostoupil. Porodní cesty byly připravené, ale nic moc se nedělo. V 11 hodin mi navrhli, že propíchnou vak blan. Souhlasila jsem, bylo to sice nepříjemné, ale plodová voda začala ihned odtýkat. Myslela jsem, že ji bude víc. Doktorka řekla, že už je zakalená a Viktorka se musí víc hlídat.

Od téhle doby mám vše „v mlze“. Manžel byl celou dobu se mnou. Přikládal mi zahřátý sáček na záda, druhý jsem měla v podbříšku. Kontrakce už byly k nevydžení. Nevěděla jsem, jak je prodýchat, zda si jinak lehnout, máchala jsem rukama. Při kontrakci si říkala, ať jsme v klidu, že brzy odejde. Při každém výdechu jsem máchala rukama od těla, asi v domění, že to pomůže té kontrakci odejít. Ležela jsem hlavně na levém boku, na zádech jsem měla ještě větší bolesti. Pravý bok nepřipadal v úvahu. Do sprchy jsem už nedošla. Řekla jsem manželovi, že bych brala císaře. Manžel byl už taky vynervovaný. Řekl mi, že chápe ostatní chlapy, že se všude řeší, co prožívá žena, ale nikde už moc nepíší, jak bezmocně se cítí manžel/partner. Nemohl mi nijak pomoc. Přišel pan doktor Medvídek. Achjo, to zase bude nepříjemné, víc než obvykle. Když mě vyšetřovaly doktorky, bylo to nepříjemné, ale mnohem míň, než od pana Medvídka. Doktor mě vyšetřil. Konstatoval, že se od večera a rána absolutně nic nezměnilo (ani po prasknutí plodové vody) a zda bych v případě nouze souhlasila s císařem. Hned jsem ho začala mít ráda a děkovala, že císaře navrhl. Prý mě další noc trpět nenechají. Okamžitě jsem souhlasila. Přišla sestřička, oholila mě a nachystala vývod do močové trubice a obvazy na omotání nohou. Aby pak příprava na císaře šla rychle. Přišla další doktorka, zástupkyně přimáře, a vyšetřila mě. Její vezdikt zněl: porodní cesty připraveny, porod se chystá sám, ale pomalu, císař není potřeba a odešla. Začala jsem brečet. Bolestí, ale hlavně tou bezmocí, že se pořád nic neděje. Opět jsem zvracela. Manžel se ke mně naklonil a taky mu nejspíš ukápla slzička. Byl hodně vynervovaný. Přišla sestřička a řekla, že ještě vezmou krev. Doktoři se ještě budou radit, co se mnou. Po odberech krve jsem čekala asi půl hodiny, než doktor dokončí na dalším sále císaře. Bolesti byly strašné. Ptala jsem se sestřičky/porodní asistentky, zda je císař ještě možný a prosila je, ať mi ho udělají. Muselo se počkat na doktora. Pak se naštěstí vystřídaly směny a přišel jiný doktor. Náš Bůh. Mudr. Dionýz Dvořák. Ano, opravdu se jmenuje Dionýz. Představi se mě i manželovi. Měl strašně hezkou voňavku. Řekl, že mám špatný krevní obraz, měla jsem rozjeté  zánětlivé makra (nebo tak nějak). Prostě jsem už měla v těle zánět a se zakalenou plodovou vodou není na co čekat. Jde se okamžitě na císaře. Pak to šlo ráz na ráz a moc si toho nepamatuji.

Přišla sestřička, zavedla hadičku do močové trubice a ovázala nohy. Ležet na zádech bylo strašné, ale říkala jsem si, že už jen chvilinku a bude to za mnou. Vím, že manželovi řekli, ať zabalí věci, co jsem měla s sebou a počká, na sál ho za mnou přivedou. Přelezla jsem na jinou postel, zavezli mě na sál. Všude byli doktoři a sestřičky, celý zakuklení v bílých pláštích. Přelezla jsem si na operační postel, lehla si, zavedli mi kanilu. Poté jsem se posadila. Jeden zakuklenec (měl strašně husté a nevytrhané obočí) mi držel hlavu a ranema svěšené a doktor začal podávat/píchat do zad anestezii. Já se ptala, kdy přijde manžel. Řekli mi, ať se nebojím, že už čeká venku. Doktor hledal na zádech to správé místo, píchnul 3 injekce, ale říkal, že to nejde. Nechtěl dál čekat a zkoušet další injekce, jelikož monitory byly před hodinou a nevěděl, jak se Viktorce v bříšku daří. Oznámil mi, že bude nutná celková anestezie. Opět jsem si lehla, do pravé ruky zavedli další kanilu, dali mi na hrudník nějakou plachtu a začali mazat břicho desinfekcí. A pak se objevil, jako blesk z čistého nebe. Další zakuklenec mi stál u hlavy. Nejspíš anesteziolog. Ptala jsem se, kdy přijde manžel. Řekl mi, že u celkové narkozy být nemůže. Začal mě hladit po tváři a říkal, ať se ničeho nebojím, že to za chvíli  bude za mnou. Strašně mě tím pohlazením po tváři uklidnil. Představovala jsme si, jak manžel stojí venku a bezmocně čeká. Poté mi dali masku a dýchat kyslík. Myslím, že říkali, ať se 8x nadechnu a pak mě uspali. Bylo to na 3 nádechy… Viktorka se narodila 22. května v 16.16. Od začátku preindukce po 50 hodinách.

Vzbudila jsem se na pooperačním pokoji (č. 1). Přišlo mi, že je venku strašný šero, ale bylo něco 18. hodiny. Vedle postele stál manžel a kolíbka s Viktorkou. Viděla jsem ji jen na půl oka, byla jsem ještě strašně ospalá. Manžel říkal, jak je krásná a ať odpočívám. Podal mi mobil a ukázal fotky. Viktora byla na fotkách už umytá, ustrojená a zabalená v zavinovačce, měla čepičky a zelenou peřinku se žirafami. Poslala jsem nějaké fotky mamce, ale i u toho jsem usínala. S manželem jsme se domluvili, že půjde domů a přijde druhý den. Okamžitě jsem usnula. Vím jen, že si sestřička vzala Viktorku k sobě.

Brzy ráno (23. května), mě vzbudily, chtěly, ať se jdu osprchovat a na normální pokoj. Vstala jsem, ale strašně se mi motala hlava. Naštěstí jsem jenom prošla koupelnou na druhý pokoj (č. 2). Do sprchy jsem nešla, lehla si a hned usnula. Nějak podoledne jsem se vzbudila, cítila se lépa (až na motání hlavy) a Viktorku jsem měla u sebe. Byla jsem nesmírně šťastná. Během dne přišla tchýně a švagrová, po nich přijela moje mamka, babička, teta, sesteřenka a druhá teta. Manžel přišel taky. Mamka mi pomohla do sprchy, hlava se mi pořád motala. Začala jsem pomalu fungovat. Další den jsem šla na nadstandard, byla jsem za něj strašně ráda. Pořád se mi motala hlava a měla jsem zvýšenou horečku. Doktoři diskutovali a nakonec mi dali 2 transfuze krve. Při porodu jsem měla trochu větší ztrátu krve a velkou roli hrál i ten zánět. Další den mi ještě nasadili antibiotika. Viktorka po porodu hodně zhubla a byla dehydratovaná. Musela jsem dávat roztok na hydrataci, zvážit, nakojit, zvážit, dát odsáté mléko/umělou výživu. Mléko se mi tvoří hodně pomalu. Moje tělo dostalo hodně zabrat, ale vše se postupně srovnalo a 8. den po císaři nás pustili domů… 

Doma jsem se ptala manžela, co řekl, když volal mojí mamce, že se nám narodila Viktorka. Prý si nic nepamatuje. Byl hodně na nervy, nevěděl, co se mnou bude, nemohl být u mě při císaři. Setřička mu po zákroku nabídla, ať si Viktorku pochová. Nechtěl, nechtěl ji prý rozbít a pořád byl ještě hodně mimo. Já se v těhotenství těšila, jak porodím, přiloží mi ji na hruď, manžel tam bude s námi a bude volat rodičům, že jsme to zvládli. Těšila jsem se na jejich reakci. O tohle jsem přišla, ale jse strašně ráda, že to máme za sebou a jsme s Viktorkou v pořádku.

    Vždy jsem ráda sledovala, co je u Vás nového a zda už se malá narodila. Držela jsem ti palce, ať máš rychlý a krásný porod. To, co jsem si teď přečetla mě moc mrzí, že jsi se tak dlouho trápila. Ale už to máte za sebou, máte nádhernou dceru a věřím, že to brzy bude zapomenuté. 😉 Užívejte si dcerku a měj se krásně 🙂
    1. čer 2019
    Mam hodne podobny porod, vyvolavany, dlouhy s akutni sekci a naslednymi komplikacemi. Vim o cem je rec. Zvladla jste to statecne. Nesmutnete, ze jste ji nemela hned na hrudi a manzel byl s Vami. Me to trapilo asi rok nez sem se s tim vyrovnala. Ale muzeme byt rady ze zijeme my i nase deti.
    1. čer 2019
    Jojo, člověk se těší a pak je všechno jinak. Vím, jaké to je... Ale hlavně, že jste obě v pořádku. Přeji hodně štěstí a zdraví 🍀 ❤️
    1. čer 2019
    tercasv
    autor
    Teď mi manžel řekl, že už byl při porodu připravený, oblečený do toho jejich munduru a čekal, až hibzabikaji já sál. Nikdo mu nic neřekl, jen slyšel sestřičku jak říká, že bude celková narkóza, tak mu došlo, že u porodu nebude a pak už uslyšel malou, jak brečí 🙂
    @babe_lka děkuji 🙂 už jsem na to skoro zapomněla, ještě, že to mám sepsané.
    @lynnuska hlavní pro nás je, že vše dopadlo dobře a zvládli jsme to🙂
    @dasadigi děkuji 🙂
    1. čer 2019
    Krasne jste to zvladli! 🌻🌻🌻
    6. čer 2019
    Mrzí mě to 😔 Ale doktoři jsou spokojení, statistiky nezkažené - maminka i děťátko přece žijí a na šrámy na těle a na duši se nehledí...
    Váš příběh mě zaujal, měla jsem stejný termín porodu pár let zpět. Zajímavý je bod, jak vás na predindukci přijdou přemlouvat ve dvou, co přemlouvat - oznámí vám ji. Znám nátlak na vyvolávání, prošla jsem si jím a bylo to opravdu otřesné, ale ustála jsem to, odmítla jsem (vše bylo v pořádku) a nakonec přirozeně porodila 23. května. Z porodu jsem pak odešla (obrazně i doslova) silná a hrdá a zamilovaná do svého miminka, byl to krásný zážitek a čerpám z něj sílu dodnes. Vás o tohle všechno okradli. ☹️ Není to vaše vina, podobné příběhy jsou bohužel "normální". Píšu proto, že v těchto případech si ženy často neuvědomují, že se staly obětmi, trpí pocity viny a selhání atd., trápí se, cítí se odcizené od svého dítěte, nerozumí svym pocitům... Nic z toho není vaše chyba a nejvíc vám pomůže, když najdete cestu, jak se s vašim porodním zážitkem smířit, přijmout jej jako součást své cesty. Dají se dohledat skupiny žen s podobným zážitkem, tam byste jistě našla porozumění, útěchu a podporu. Jste silná žena a ta nejúžasnější maminka pro své miminko. ♥️
    7. čer 2019
    @portinari
    To hej,ale zase si zober ze 10 dni prenasala,zdravotne nebola uplne v poriadku,malej Vktorke klesali ozvy a podobne.

    Ja som tiez mala vyvolavany porod a cela sranda trvala presne 10 hodin.Porodnik cakal kym nebude krcok na porod aspon trochu pripraveny,inak je to zahul.
    7. čer 2019