Děti, o které pečují adoptivní rodiče se potýkají s mnoha různými problémy. Je to proto, že zažily na začátku svého života mnohdy nejednu traumatizující a duši zraňující událost. V podobě opuštění původními rodiči, pobytem v ústavu, nebo změny pečující osoby. (Více si můžete přečíst v mých dalších článcích)

Na adoptivní rodiče to pak při výchově a tvorbě pevného vztahu s těmito dětmi klade mnohem vyšší nároky. Nejen, že jejich děti potřebují, aby s nimi dokázali dobře zpracovat jejich příběh, ale také, aby rozuměli projevům traumatu a uměli léčivě reagovat.

,Adoptivní rodiny bohužel nemají státem garantovanou podporu a pomoc. Ale organizace Dobrá rodina je tu pro ně už šestým rokem! Prostřednictvím jejich služeb pomáhají rodičům lépe rozumět jejich dětem a vede je k rodičovství, které dokáže tato zranění léčit.

Peníze ze sbírky budou využity pro podporu a poradenství adoptivním rodinám prostřednictvím poradců pro rodinu a na vzdělávání adoptivních rodičů i jejich širších rodin prostřednictvím seminářů, sdílecích klubů nebo e-learningu

Čím vyšší částka bude, tím více rodin dokáží podpořit.

https://www.donio.cz/podpora-adoptivnich-rodicu?fbclid=IwAR3XkjkW-ees8mk0AMuwC-ga6cBs1DoEe-_wMY6BP2eG1FxxDdK0M_AipXo

Evi, vnímám jako důležité, jak je na téma adoptivního kojení nastavená naše společnost. Už roky sleduji jednu zahraniční skupinu kojících adoptivních maminek a je to pro mě velmi zajímavé, úžasné a inspirující. Už jen vnímat to jiné mentální nastavení a přístup k celému tématu. Jak se to tam mnoha ženám daří a třeba bílá maminka kojí tmavé miminko apod. Je opravdu zajímavé pozorovat, kolik je v tom lásky…

Právě. Člověk by si myslel, že kojení je přirozená věc tak jako třeba ,,chodit na záchod”. Ale bohužel to tak není ani v případě, když se ti dítě narodí. Už jen to, že se u nás nekojí na veřejnosti způsobuje, že ženy třeba vůbec nevědí, jak miminko k prsu přiložit. Mě nedávno třeba zasáhla situace, kdy jsme byli s manželem na jídle v restauraci, já šla na záchod a tam v kabince kojila maminka své miminko. 

K tomu mě napadá, že je asi velmi důležitá podpora okolí, když se adoptivní maminka rozhodne, že chce své miminko kojit.

Nejdůležitější je mít podporu ve svém partnerovi. To je úplně zásadní. Stejně tak jako žena potřebuje partnerovu podporu po porodu, protože dnes v té domácnosti většinou nikdo jiný není, tak potřebuje podporu i v tomhle. Protože jakmile jí muž začne říkat: ,,Helem vykašli se na to, to jsou jen zbytečné nervy,” tak ona se na to vykašle. Ale když ji naopak bude podporovat, např. : ,,Ty jsi tak skvělá a úžasná,” tak je to hned úplně jiný.

Častý argument tatínků je, že je vlastně prima mít dítě na flašce, protože můžou pečovat stejně jako maminky a mohou si ten vztah s dítětem rozvíjet hned od začátku. Přiznám se, že u adoptivních rodičů mi ten argument nepřijde úplně mimo.

Ano, to je velmi častý argument, na který tak nějak není co říci. Snad jen, že tatínek může tu péči dát miminku jiným způsobem, třeba prostřednictvím toho, že se stará také o tu ženu, aby měla prostor miminko kojit apod.

Evi, povíš mi o nějakém inspirativním příběhu adoptivního kojení, který jsi podporovala?

Určitě. Hned se mi vybaví příběh jedné úžasné přímé adopce. Adoptivní maminka mě kontaktovala v době krátce před porodem s tím, že chce kojit. Já jsem jí poradila co a jak. Ona nakoupila byliny a odsávačku a snažila se rozkojit už před porodem, ale měla na to málo času, asi týden nebo deset dní, takže se jí během přípravy na kojení nestihlo mléko vytvořit. Nakonec to ale nevadilo. Byla přímo u porodu a hned po něm mohla miminko bondovat (z ang. připoutání, propojení, attachment) a miminko se jí hned během té doby přisálo k prsu.

To je boží! Z toho mi jde mráz po zádech, kéž by tohle mohly prožít všechny adoptované děti!

Ono se jí nepovedlo rozkojit hned, trvalo to asi měsíc. To byly nejdříve jen kapičky mléka, takže na začátku krmila miminko pomocí doma vyrobeného sumplementoru a darovaného mlíčka. Postupně pak přidávala své, a co vím, tak kojí dodnes, a to je miminku téměř rok.

A pak, když už měla miminko doma, tak už prsy nestimulovala odsávačkou? Už to nechala jen na miminku?

Myslím, že ano. Takže to pro ni prostě znamenalo jen jiný způsob krmení, než běžné krmení z lahve, ale větší nárok to na ni nemělo. Ono to chvilku trvá, než se člověk naučí miminko krmit přes ty hadičky, ale pak už to jde snadno.

Víš, říkám si, že už skutečnost, že adoptivní maminka krmí miminko tak, že ho má u prsu přes ten sumplementor, je skvělé. Miminko tam cítí blízkost, slyší tlukot srdce a to vůbec není málo...

Já to vnímám tak, že tím kontaktem tělo na tělo, kdy je miminko třeba hodiny a hodiny na těle adoptivní maminky, se to kojení psychologicky v podstatě plně nahrazuje. Ono miminko opravdu potřebuje především kontakt a cítit tu blízkost. Samozřejmě pokud se nebavíme o nějakých zdravotních benefitech.

Jasně, umělé mléko na tohle není úplně to nejlepší. Ale o tom asi také můžeme mluvit, že se dá sehnat darované mlíčko, kterým můžeme miminko krmit. Máš k tomu nějakou radu?

K tomu musím říct, že Mezinárodní zdravotnická organizace vysloveně doporučuje krmit dítě darovaným mlékem, pokud nemůžeš kojit. Teprve když nemáš tuto možnost, máš krmit umělým. Bohužel se to darované mléko špatně shání a nesmí se prodávat za peníze. Je ideální domluvit se s kamarádkami, které zrovna kojí, a udělat si zásobu v mrazáku. Ono to mateřské mléko tam třeba půl roku vydrží. 

Evi, máš prosím závěrem nějakou radu nebo doporučení pro budoucí adoptivní maminky, které nad tímto tématem přemýšlejí? Víš, zvažují, zda přípravu na kojení přijatých dětí začít nebo ne, a pokud ano, tak kdy...

Adoptivní maminka, která uvažuje o kojení přijatého miminka, by určitě do svých úvah měla zahrnout svého partnera a blízké okoli, od kterého bude potřebovat podporu. A pokud takovou podporu (slovní ,,fandění", ale i praktickou pomoc) neposkytne rodina, tak zasvětit například blízkou kamarádku. Bez podpory, a zejména bez podpory partnera, je adoptivní kojení velmi složité. 

Pokud se žena rozhodne, že se o kojení pokusí, měla by si také na kojení a na sebe a na miminko zajistit dostatečný prostor - to znamená zejména udělat si čas. Hodně času. Ideální je zpočátku odmítat návštěvy, nevěnovat se úklidu a vaření (poprosit někoho jiného), zajistit si u blízkých osob péči o starší děti a domácí mazlíčky. Starat se o miminko je časově náročné vždy, ale adoptivní kojení sebou přináší další časově náročné výzvy - kojení se suplementorem, sterilování kojících pomůcek a kojení mnohem častěji než je běžně nutné (běžně po 2 hodinách).

Pokud je žena v procesu přímé adopce, může se na kojení připravovat už před narozením miminka, zhruba 2-3 měsíce před porodem může začít laktaci vyvolávat. Pokud neví, kdy miminko přijde, nevadí, může začít až v momentě, kdy ho bude mít v náručí. Každopádně před celým procesem je nutné zvážit možnosti celé rodiny a pokud do toho půjdete, tak hlavně začít s radostí, s vírou v pozitivní výsledek a s odhodláním. Adoptivní kojení určitě není jednoduchá cesta, ale ten proces i výsledek stojí za to! Já osobně jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčná a cítím se velmi obohacená.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Evi, pojďme si říct, jaké jsou benefity adoptivního kojení? Víš, takové ty velké důvody, proč se o něco takového snažit.

Rozkojování před synovým narozením mi s ním pomáhalo utvářet vazbu ještě dříve, než se narodil. Odsávala jsem pro něj mléko a dávala ho do mrazáku. Moje tělo pracovalo pro něj. Při každém odsávání jsem na něj intenzivně myslela a byla s ním ve spojení. Připadala jsem si užitečná a důležitá. Byl to můj způsob těhotenství.

Také díky blízkosti při kojení jsme mohli dohnat čas, kdy jsme nemohli být spolu. Zároveň jsem chtěla kojením svému synovi dopřát tu nejlepší potravu na planetě, kterou může dostat. Adoptivní kojení totiž přináší samozřejmě běžně známé kojící benefity - má prokazatelný pozitivní vliv na zdraví dítěte (i matky). 

Kojení mi dalo pocit normálnosti! Konečně jsem jako ostatní matky. I já mohu zažívat něco mateřského. Hovory o těhotenství a porodu jsou mnohdy pro nás ženy, které si těmito zážitky nemohly projít, velmi složité. Je náročné se nějak zapojit. Kojení mi nabídlo možnost být součástí konverzace.

Kojení mi také přineslo změnu vztahu k vlastnímu tělu. Podstoupila jsem náročné léčení neplodnosti, které vedlo k nedůvěře v moje vlastní tělo. Když syn začal sát u mého prsa, bylo to velmi léčivé. Byl to silný zážitek, který postupně obnovil důvěru k mému tělu. Svého těla si vážím a jsem mu vděčná, že dokázalo vyprodukovat tolik mateřského mléka a dokázalo naskočit na onu mateřskou hormonální vlnu.

Kojení mi tedy dalo možnost vyléčit mnohé mé ženské frustrace a bolesti. A věřím, že i našemu synovi kojení pomohlo překlenout a zahojit jeho krkolomný a nestandardní příchod na svět. Kojení je údajně léčivé pro adoptované miminko nebo pro miminko z náhradního mateřství, a pomáhá těmto dětem zahojit zranění způsobená ztrátou vazby, kterou mělo se ženou, která ho porodila. Takzvaný ,,bonding” neboli připojení je důležitý pro všechny děti. Při běžném průběhu narození vazba mezi matkou a dítětem začíná v děloze a prohlubuje se po porodu dítěte. Při adopci a náhradním mateřství kojení dítěti i matce pomáhá navázat a vybudovat tuto vazbu. I když je jistě pravda, že matky mohou milovat a cítit blízkost se svým dítětem bez ohledu na to, jak ho krmí, kojení bonding velmi usnadňuje.

Navíc vazba mezi kojící matkou a jejím dítětem je více než jen pocit. Když se dítě narodí, není dle antropologů tzv. ,,hotové”, ale mělo by pro svůj optimální vývoj zažít kojení. Matka při kojení zažívá kromě emocionálního spojení s dítětem i spojení biologické a hmotné, které je v mnoha ohledech podobné spojení mezi těhotnou matkou a dítětem.

Napadá mě jak jsi přišla na to, že své zkušenosti budeš předávat dál a budeš pomáhat s rozkojením ženám, které své děti neporodily?

To je takové delší. V podstatě to začalo asi tak, že mě primářka novorozeneckého oddělení a také jedna z hlavních žen v Laktační lize poprosila, abych náš příběh sepsala. Následně vyšel v časopise a já ho umístila ještě na další miminkovské weby, zkrátka na místa, kde se mi zdálo, že by mohl být užitečný. Na základě toho se mi různě ozývaly ženy, které mi někdy zpětně říkaly, že se mým příběhem inspirovaly a také se rozkojily. Tohle trvalo docela dlouho, různě jsem to téma otevírala a uzavírala, ale stále se ke mně v různých intervalech vracelo. Až jsem jednou měla pocit, že bych to celé mohla uchopit nějak lépe. Proto jsem tenkrát vytvořila web, facebook a návodný kurz o kojení dětí maminkami, které své děti neporodily.

Jenže ona ta odezva nebyla úplně taková, jakou jsi čekala, viď?

Právě. Já jsem asi tenkrát trochu neodhadla situaci. Kojení i v běžných případech není zase tak velkou prioritou, jak jsem si myslela. Byla jsem hodně ovlivněna tím, jak to mám já a lidé kolem mě. Zároveň jsem neodhadla, kolik dětí jde z porodnice do přechodné pěstounské péče. Myslela jsem si, že počty novorozených miminek v adoptivních rodinách jsou mnohem vyšší. 

Já vím, je to škoda...

Takže nakonec ten zájem o adoptivní kojení bohužel nebyl moc velký. Také se mi stávala jedna zajímavá věc. Ozvalo se mi dost žen se zájmem o kojení u kterých by kojit šlo, protože miminko měly ještě opravdu malé. Ale ony vlastně spíš tak nějak chtěly potvrdit, že to nejde.

Já asi tuším, co se tam dělo. Pro adoptivní maminky je to moc těžké. Dlouho řešíš neplodnost a tahle doba je psychicky velmi náročná. A pak najednou ze dne na den máš doma miminko. Musíš zvládnout tohle, tohle a ještě tamto a zároveň chceš být tou nejlepší a dokonalou mámou. Tohle je další nárok, který na sebe máš. Sice moc chceš, ale vlastně je toho na tebe už moc.

Ono to je tak, že velká část žen vnímá kojení jako stres, a to není jen při adopci, ale i obecně. A to není v pohodě, tam se pak vytváří blok. Při kojení po porodu se tohle dá ještě s dobrou laktační poradkyní obejít a pracovat s tím, ale když začínáš úplně od nuly, pak tohle překonat je těžké. A to není vůbec vina těch žen, za to nikdo nemůže. To je složitější věc, je to dané společenským vnímáním kojení, historií v té rodině a milionem dalších věcí. 

Rozumím, je to tak. Ono když tě maminka kojila a cítila se ve stresu, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, tak se ta energie přenáší dál. Víš, říkám si, že pak ta žena vlastně může utrpět další ztrátu. Je zde ztráta těhotenství, porodu a to kojení je další velká ztráta.

Přesně tak. A proto říkám, že to není pro každého. Určitě je část žen, pro které je to zbytečný stres, a ty děti budou milované i bez adoptivního kojení, to bezpochyby.

Máš pravdu. Pojďme si říct, jak adoptivní maminka pozná, že tahle cesta je pro ni. 

Myslím, že nejdůležitější je úplně ten nejbazálnější přístup ke kojení. Pokud je pro tebe kojení samozřejmé, příjemné a necítíš tam žádný problém. Když tě při zmínce o tom, že bys mohla kojit své adoptované miminko napadne: ,,To je super!” a cítíš se nadšeně a krásně, pak je to ono. Jak je tam tlak, stres, nepříjemné pocity a vlastně by ses do toho tak nějak nutila, tlačila nebo něco podobného, tak to nemá vůbec cenu a je to zbytečný stres.

Takže pokud to má v sobě maminka celé dobře nastavené, tak je téměř jedno, jak je to miminko staré a podaří se to?

No, úplně ne. Je to tak, že do čtyř měsíců miminka to jde mnohem snáz a naopak potom jde ta chuť dětí kojit se rapidně dolů.

Aha, ale do těch čtyř měsíců je při tomto správném nastavení velká pravděpodobnost úspěchu, chápu to dobře?

Ano, to je pravda. Ono je asi nutné říct, že kojení, ani běžné kojení, není nikdy úplně bez stresu - někdo má třeba hodně mléka, někoho kojení bolí, někdo má zánět apod. A stejně je to u toho adoptivního kojení. Že třeba někdy miminko chce kojit třicetkrát za den, prostě nikdy to není dokonalé. Kojení není úplně snadná cesta, ale je to obrovský benefit jak pro matku, tak pro miminko.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Při příchodu miminka do náhradní rodiny a následné výchově je úplně nejdůležitější bezpodmínečné přijetí a láska na všech možných úrovních a vrstvách, které Vás jen napadnou. Jedině tak může zraněné miminko opět začít důvěřovat sobě a světu kolem sebe. Může se začít léčit. Jednou z cest, jak lze léčení pomoci, je tzv. kontaktní rodičovství - kontakt tělo na tělo, nošení v šátku nebo nosítku, ale hlavně klidné, pohodové a láskyplné nastavení náhradních rodičů. 

Další možností, jak lze vznikající vztah podpořit, je tzv. adoptivní kojení. Ano, i přijatá miminka lze za určitých okolností kojit. Ale právě zde platí ještě víc než kdekoliv jinde, že důležitější než výsledek je cesta, po které jdete. Protože víc než o to, zda bylo miminko kojeno nebo ne, jde v tomto případě o energii přijetí, pohody a lásky, kterou potřebuje od své maminky cítit. Způsob, jakým se tato energie k miminku dostane, je vedlejší. 

Pokud se náhradní maminka rozhodne, že se bude o adoptivní kojení pokoušet, pak je důležité, aby si položila a zodpověděla otázku, jak moc by ji zasáhl případný neúspěch celé akce. Po mnoha ztrátách plynoucích z neplodnosti, kdy adoptivní maminka nemohla své dítě nosit v bříšku a porodit ho, je toto další potenciální bolest náhradního rodiče. Byla by velká škoda si první dny a týdny s vysněným miminkem zkazit, pokud by maminka neúspěch vnímala jako velké zklamání, které by mohlo celé toto období s miminkem negativně poznamenat. Kojení není nutnost, je třeba ho vnímat jako další možnost jak vznikající vztah podpořit a prohloubit. Děti, které kojení nezažily, určitě nemusí být o nic méně milovány a přijímány.

Téma adoptivního kojení, které je stále tak trochu tabu, nám přiblíží velmi inspirativní žena, Eva Laurinová. Eva se díky vlastnímu příběhu a zkušenostem stala laktační poradkyní s velmi zajímavou specializací - pomáhá s kojením ženám, které své děti neporodily. 

Evi, povíš mi na začátek kousek ze svého životního příběhu? Vím, že máš úžasného syna Hynečka, který se ti tak úplně nenarodil a přesto jsi ho více než rok kojila. Jak se to celé stalo?

Celé to začalo už před lety, kdy jsem po zamlklém těhotenství musela jít na revizi dělohy. Bohužel mi při této operaci byla poškozena děloha. Po několika operacích, kdy mi byly rozrušovány srůsty v děloze vzniklé nepovedenou revizí, a po marném využití obvyklých i neobvyklých cest k dalšímu otěhotnění, jsem byla v zoufalé situaci. Přestože moje tělo produkovalo zcela kvalitní vajíčka, která se prokazatelně spojovala s manželovými spermiemi, stav mojí dělohy neumožňoval uhnízdění embrya. Velkou nadějí se pro nás tehdy stala velkorysá nabídka kamarádky, která přišla s nápadem, že nám miminko odnosí. Což se také jako zázrakem hned při prvním pokusu podařilo. 

V které chvíli jsi zjistila, že bys svého syna mohla kojit? Byly vůbec tenkrát nějaké informace třeba na internetu nebo jinde?

To bylo legrační, protože to bylo ještě v době, kdy to naše náhradní mateřství bylo teprve ve formě úvah a příprav. Tenkrát byla u mě na návštěvě moje dobrá kamarádka, se kterou jsem celou tu situaci probírala. A ona mi říká: ,,Hele, já jsem viděla na youtube video, kde dvě lesby kojí dítě, které porodila jedna z nich. Když kojí obě, tak to ty bys přece taky mohla kojit!” 

Jaká byla tvoje reakce? Já bych se třeba cítila hodně překvapená, možná šokovaná...

Mě to strašně nadchlo. Moje reakce tenkrát byla něco jako: ,,Wau, to je úplně úžasný!” Hned v té chvíli jsem měla pocit, že jestli kojení takto opravdu jde, tak u mě určitě půjde také! A hned jsem si o tom začala hledat víc informací. Zajímavé bylo, že potom v procesu náhradního mateřství mi to řekli ještě dva další lidé. Nejdříve mě na to upozornil můj gynekolog, který mi nabídl, že pokud bych na rozkojení potřebovala nějaké léky, tak že mi je rád napíše. To jsem nakonec nepotřebovala, ale to předbíhám. A pak mi o tom ještě řekla paní doktorka Máslová, ke které jsem roky dojížděla a která se specializuje na psychogynekologii.

Říkám si, že jsi asi tenkrát moc informací v češtině nenašla. Pátrala jsi na zahraničních webech?

Přesně tak, na našich webech se moc informací najít nedalo. My jsme s manželem objevili knihu v angličtině, kterou jsme si objednali - jmenovala se ,,Kojení bez porodu”. Tuto knihu napsala žena, která kojila svou adoptovanou holčičku, a proto má mimo jiné i vlastní zkušenosti. Kniha obsahuje mnoho zajímavých informací a jsou tam uvedené konkrétní protokoly a návodné postupy jak se rozkojit. Já jsem si to načetla a vytvořila jsem si podle toho vlastní protokol.

Je hodně zajímavé, že například v Americe ženy hodně používají k rozkojení lék Domperion.

Ano, u nás se tento lék prodává pod názvem Motilium a je to lék na zvracení, jehož vedlejším efektem je zvyšování laktace. Já jsem si tenkrát také myslela, že ho budu užívat. Ale pak jsem zjistila, že to jde i bez něj, že vlastně vůbec není potřeba. Je zajímavé, že dnes v Americe vědí, že to jde i jinak, ale přijde jim úplně normální jít cestou užívání tohoto léku.

Rozumím. Já tam vnímám dvě věci. Zaprvé myslím, že brát léky je v tomto případě trochu nepřirozené. A zadruhé vím, že existují důvodné obavy lékařů, že tento lék obsahuje látky, které mohou prostupovat do mateřského mléka a nemusí být zdravé pro dítě.

Já úplně neříkám, že je to špatná cesta, ale je to cesta trochu neprověřená. Zatím nebylo provedeno dost studií na to, abychom opravdu věděli, jak to je. Co vím, tak byla dělaná studie asi na patnácti ženách, což je strašně malý počet.

Chápu. Takže ty jsi tedy stimulovala prsa odsáváním odsávačkou na mléko a k tomu jsi brala nějaké bylinky, je to tak?

Přesně tak. Ale zpětně si uvědomuji, že byly i jiné cesty, kterými jsem mohla jít.

Když se adoptivní maminka rozhodne, že chce kojit, je asi nejlepší kontaktovat tebe nebo někoho podobně zkušeného a nechat si postup přípravy na kojení sestavit na míru, viď?

Ano. Protože například vím, že některé ženy mají problémy s braním bylin. Je jim po nich špatně. A ty bylinky nakonec nejsou úplně nutné. Někdo třeba zase vůbec nedá to odsávání. A vlastně se lze rozkojit až s miminkem - přikládáním miminka k prsu a používáním sumplementoru.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty 

Elenku jsem přijali do adopce přímo z porodnice jako naše druhé vytoužené miminko. Bylo jí šest dní a byla tak malinká, nádherná a taky moc zraněná. Biologická maminka se o ni nemohla postarat, a tak jsme, jakmile to bylo možné, nastoupili jako noví rodiče my. Elenku jsme přijali jako zdravé miminko s výbornou prognózou do budoucna. Vlastně, co se týče zdravotní anamnézy, tak na nás ze spisu nic děsivého nekoukalo. Byli jsme šťastní a vděční za naše druhé nádherné a vytoužené miminko.

V té době jsem už byla, troufnu si říct, docela vědomá adoptivní matka, takže jsme se snažili malou léčit kontaktním rodičovstvím a celkově jsme ladili novou konstelaci rodiny. Tím, že jsem už viděla vývoj zdravé starší dcery, tak jsem si některých signálů, že vše není asi úplně v pohodě, začala všímat někdy kolem čtvrtého měsíce života Elenky. Už pasení koníčků jí nešlo, tak jako u starší dcery, navíc ji dost trápil reflux. To znamená, že mnohem víc vracela mlíčko po jídle než starší dcera.

Nicméně brala jsem to tak, že každé miminko je jiné a vyvíjí se jiným tempem, proto jsem byla v úplném klidu až do osmého měsíce. V té době Elenka měla za sebou krásně zvládnuté druhé vzpřímení na bříšku a uměla se přetáčet ze zad na bříško a zpět. Nelezla ani se ještě neplazila. Přece jen trochu nervózní jsem šla na osmiměsíční preventivní kontrolu k pediatričce.

A tam to vlastně celé začalo. Paní doktorka prohlásila, že není na co čekat a odeslala nás na rehabilitace. V té době jsem o možnostech, jak podpořit psychomotorický vývoj, moc nevěděla. Znala jsem pouze Vojtovu metodu a té jsem se dost obávala, protože jsem vnímala, že tohle by určitě nebyla dobrá cesta pro mě. Naštěstí jsme narazili na citlivou fyzioterapeutku, která se snažila způsob cvičení co nejvíce přizpůsobit možnostem Elenky.

Elenka byla a je velmi citlivá a empatická holčička a také moc křehká. Asi právě proto nereagovala na cvičení jako takové moc dobře. Vlastně nesnášela a do dnes nesnáší, pokud na ni sahá cizí člověk a snaží se jí donutit, aby byla v pozicích, které jí nejsou příjemné. To se pak z klidné a usměvavé holčičky stala malá lvice bojující, řvoucí a dokonce i kousající. Prostě bojovala všemi prostředky a možnostmi, které měla.

Přišlo mi velmi důležité, aby cvičení nebylo pro Elenku psychicky zatěžující. Vnímala jsem a dodnes vnímám, že dítě, které se dostane do náhradní rodiny, už tak od světa dostalo zprávu “nejsi tu vítaný, jsi špatný, neměl ses narodit”. Úkolem nás náhradních rodičů je přesvědčit tyhle děti, že jsou na světě vítané, milované a přijímané a že svět je krásné místo. Že tak jak jsou, jsou úžasné. Čím víc bylo dítě na začátku svého života zraněno, tím obtížnější tenhle úkol je. Vnímala jsem, že cvičení prováděné s pláčem a odporem by přiživovaly už tak velká zranění Elenky a přesvědčovaly jí, že svět je špatné místo. Navíc jsem vnímala, že cvičit s ní několikrát denně s odporem a pláčem, by narušovalo její vztah a důvěru ke mě. A to jsem rozhodně nechtěla riskovat.

Naštěstí tohle nastavení Elenky a také moje tato fyzioterapeutka velmi rychle navnímala a respektovala. Proto cvičení nebo spíš stimulaci ke správným pohybům dělala v drtivé většině formou hry (tzv. Bobath koncept) a Elenka během cvičení téměř neplakala. Možná i díky tomu se velmi záhy sama rozplazila. S lezením to trvalo, ale i to se zdařilo a od jedenácti měsíců Elenka také lezla.

K chůzi ale měla být cesta ještě hodně dlouhá a trnitá. Zhruba od těch jedenácti měsíců, kdy Elenka začala lézt, se nám také začala stavět u nábytku. Bohužel ten pohybový vzorec, který používala, byl evidentně špatný. Nešla na to nákrokem přes “rytíře” jak to děti většinou dělají, ale přes obě do špiček natažené nohy a zůstala pak stát na špičkách jako baletka. Na první pohled se i zdálo, že má zkrácené achillovy šlachy. Vlastně nožičky natažené do špiček jako baletka měla i v klidu, pokud ležela například na zádech a hrála si. Zdálo se, že v nožičkách má jakési napětí, které ji k tomu nutí. Lékaři dodnes neví, čím přesně je toto napětí způsobeno.

Pokud jde o sed, tak Elenka do vzpřímených poloh začala jít přes klek a tzv. W sed, obojí není správně. Mnoho měsíců jsem jí tento W sed důsledně korigovala, ale nevedlo to vůbec k ničemu. Klasický sed s nožičkami před sebou začala používat až ve třinácti měsících věku.

Když Elenku na preventivní kontrole viděla pediatrička, tak i přes to, že krásně lezla, vyhodnotila, že je zde opožděný psychomotorický vývoj. Chtěla také, aby Elenku viděl neurolog. Dost mě to tenkrát zaskočilo, přišlo mi, že rehabilitace pomáhají, tak co řešit. Proč Elenku zbytečně zatěžovat dalšími vyšetřeními? Nicméně k neurologovi jsem Elenku po důkladném zvážení situace přece jen objednala.

Neurolog byl, co se týče odbornosti vyhlášená kapacita, trochu horší to bylo s empatií k dítěti. Během vyšetření, která byla nutná provést, Elenka moc plakala a já odcházela z ordinace díky nervům propocená jako myš. Nicméně neurolog stanovil diagnózu - lehký centrální hypotonický syndrom s doporučením, že máme pokračovat v rehabilitacích a všechno se postupně srovná. Vlastně mě tenkrát docela uklidnil, protože se tvářil dost nechápavě, proč nás tam pediatra vůbec posílá, protože jemu se Elenka do všech tabulek, co se týče vývoje jako takového, vešla, takže ji vůbec nebral jako opožděnou v čemkoliv.

Pokračovali jsme tedy další měsíce v rehabilitacích. Elenka lezla asi čtyři měsíce krásně po čtyřech a pak se naučila místo klasické chůze chodit po kolenou. Vlastně obecně nožičky nechtěla používat, tak jak bylo potřeba. Pokud ji člověk chtěl postavit, tak srolovala nožky pod sebe a nechala se dát maximálně do kleku. Když se postavila sama, pak jedině na špičky jako baletka a to se dlouhé měsíce neměnilo.

Pokud se jedná o chůzi po kolenou, tak to je velmi zajímavý pohybový vzorec s ohledem na to, že každý odborník Vám k němu řekne něco jiného. Například neurologovi se moc líbil, naše fyzioterapeutka si nebyla jistá, zda je to dobře nebo špatně a když po čase viděli Elenku další odborníci, tak mi někteří i dost spílali, že jí vůbec dovolím takto chodit! Ale to předbíhám.

Elenka prostě už v hlavičce dozrála a potřebovala chodit. Nohy jí z nějakého důvodu nesloužily, tak jak měly, a proto přešla na toto náhradní řešení. Ve všech ostatních směrech to totiž byla a je úžasná, usměvavá, bystrá a šikovná holčička. Jemnou motoriku, i mluvou odpovídala a odpovídá svému věku.

Asi v šestnácti měsících Elenky jsem trochu ztratila trpělivost. Viděla jsem, že na rehabilitaci si s námi už moc neví rady a nic se nezměnilo. Proto jsem začala hledat další možnosti, jak Elence pomoci ke zdravé chůzi. Dobrá známá, která se sama léčí s onemocněním svalů, mi doporučila vyzkoušet Vojtovu metodu druhé generace. Je to metoda dost nová a neznámá. Mně se na ní líbilo to, že je pro děti bez stresu a pláče. Jde o to, že se při cvičení pomocí balónků umístěných na těle stimulují totožné body jako u Vojtovy metody, ale tím že se jde přes balónky a dětem se u cvičení zpívá nebo se jim pustí pohádka, tak je pro ně cvičení úplně v pohodě.

Když jsem s Elenkou přijela k panu doktorovi na zmíněnou Vojtovu metodu druhé generace, tak mě překvapilo, jak byl milý a jak důležitá pro něj byla psychická pohoda Elenky. Vysvětloval mi, že na cvičení s míčky si musí zvyknout a že to trvá až tři týdny. Vše v klidu ukázal, vysvětlil. Uklidňoval mě, že cvičení Elence pomůže, ale že je dobře, že jsme přišli. Podle jeho názoru by později začala chodit po špičkách s nožičkami do X. Pokud bychom s tím nic nedělali.

Elence opravdu téměř tři týdny trvalo, než si na cvičení s balónky zvykla. Ale pak už neměla problém, vlastně si časem chodila o cvičení říkat, protože se těšila na písničky a pohádky. Hned během prvního měsíce cvičení jsem viděla krok kupředu. Elenka konečně začala dělat správně nákroky tzv. “na rytíře”. Naše fyzioterapeutka i lékař měli z pokroku radost.

Na klasických rehabilitacích jsme po čase spolupráci ukončily, protože bylo vidět, že si s námi bohužel naše fyzioterapeutka neví rady a pokračovali dál pouze cvičením Vojtovy metody druhé generace.

Jenže pak se dlouhé měsíce zdánlivě nic nedělo. Když bylo Elence osmnáct měsíců, měli jsme naplánovanou kontrolu neurologa a následně pediatry. Elenka obě vyšetření bohužel proplakala. Naštěstí Elenka nedostala žádnou novou diagnózu. Neurologovi se stále vešla do tabulek, pouze s poznámkou o pozdějším nástupu chůze a u pediatry měla “nálepku” opožděného vývoje už dávno, takže tam se nic nezměnilo.

Když bylo Elence dvacet měsíců, tak stále nechodila, neobcházela nábytek a stavěla se pouze na špičky. Stále jsme cvičili, ale pokroky jsem neviděla. Na kontrolách mi lékař vysvětlovat, že cvičení chce čas, a to, že pokroky nejsou viditelné, neznamená, že se nic neděje, že pak může zase přijít pokrok skokově. Nicméně i tak jsem už byla dost zoufalá, protože jsem měla pocit, že se k chůzi nikdy nepropracujeme. Naopak po kolenou běhala rychle, stále a moc ráda.

Začali jsme opět hledat, kde by Elence ještě mohli pomoci. Na doporučení známého jsem se dostala s Elenkou k uznávané fyzioterapeutce. Naše první a poslední návštěva u téhle lékařky začala nejdříve docela běžným povídáním o tom, co máme za sebou, zjištěním rodinné anamnézy apod. Následovalo vyšetření Elenky, kdy k ní lékařka přišla zezadu a bez předchozího upozornění jí vzala do rukou a začala vyšetřovat. Nedbala Elenčina zoufalého pláče a postupně přešla na to, že mi na plačícím či spíše řvoucím, bránícím se dítěti ukazovala cviky, které mám dělat. Následně mi sdělila, že Elenka nechodí díky tomu, že ji nechám běhat po kolenou a nemá u mě jasně dané hranice, protože jsem zbytečně přecitlivělá a děti přece brečí.

Lékařka se nás také s despektem ptala, co to vlastně cvičíme a když jsem se jí snažila něco o Vojtově metodě druhé generace říci, tak bylo vidět, že jí to vlastně vůbec nezajímá, že má názor dopředu jasný. Řekla mi, že tohle cvičení je úplně na nic. A Elence určitě nijak nepomůže, a že by měla cvičit s ní. Prý je Elenka úplně v pohodě - to jsem ji zrovna uklidňovala v mém náručí a prý, až by si na cvičení zvykla, pak by už neplakala.

Odcházela jsem od lékařky zralá na panáka. Vyřízená a v depresi. Co jsem věděla jistě, bylo, že tam už se s Elenkou nikdy nevrátíme. Běželo mi hlavou mnoho věcí, obviňovala jsem se, že jsem dopustila, aby ta osoba takovým způsobem sahala a manipulovala s Elenkou. A také jsem měla strach. Strach, že ta lékařka má v něčem pravdu. Stále jsem se ptala, zda opravdu nejde cvičit bez pláče a odporu dítěte? Opravdu to nejde jinak? Cvičení s balonky Elenka přijímala krásně, ale možná to bylo málo ... možná potřebovala víc ... Vůbec jsem tenkrát nevěděla, co mám dělat.

Na doporučení jiné dobré známé jsme asi za týden s Elenkou šly k jiné fyzioterapeutce. Byla to starší paní s mnoha zkušenostmi také s dětmi v náhradní rodině. Po všech těch zkušenostech, co jsme s Elenkou už měly, jsem se docela bála. Paní byla ale úžasná. Moc mne uklidnila a k Elence byla jemná a empatická. Cvičila s ní opět přes hru (tzv. Bobath koncept) a Elenku to moc bavilo. Doporučila nám, abychom Elence koupili dobré botičky, které by mohly pomoct s protahováním už přece jen zkrácených achillových šlach. Začali jsme kromě Vojtovy metody cvičit ještě s touhle úžasnou paní. Co mě hodně uklidnilo, bylo, že už podobné případy, jako byla Elenka, znala a dotáhla do úspěšného konce ve formě zdravé chůze.

A najednou se začaly dít zázraky. Co přesně pomohlo, sama nevím. Ale jednou večer jsme pozorovali Elenku, jak stojí opřená u stolu, na kterém je akvárium s rybičkami. Stála jako vždy na špičkách a najednou vidím, jak si jednu nožičku začíná celou ploskou nohy pokládat na zem.

Během měsíce se nám podařilo díky cvičení, botám a kdo ví čemu ještě, že Elenka stála na celých nožkách. Hodně jsme ji ještě korigovali, vždy si nejdříve stoupala na špičky a pak po upozornění na celé plosky nohou. Ale byl to obrovský pokrok. A zhruba v tu dobu začala také aktivně obcházet nábytek. Nejdříve po špičkách, ale brzo po celých nožkách.

To už bylo Elence téměř dva roky. Ale nakonec to nebylo vůbec důležité. Měli jsme z těch pokroků takovou radost. Vozila před sebou židle, vozíčky, obcházela aktivně nábytek a každý den měla nožičky o kousek silnější. Stále jsme pokračovali v obou typech cvičení dvakrát denně.

Na dvouleté prohlídce u pediatry Elenka stále ještě nechodila, ale už přišla do ordinace se mnou za ručičku. Vyšetření u neurologa ve dvou letech bylo pro mě i Elenku ještě o něco náročnější než ta předešlá. Elenka už bohužel měla z lékařů velký strach, kterého se nám dodnes nepodařilo zbavit. Nicméně lékař zkonstatoval, že hypotonii u ní už vlastně vůbec nevidí, takže dostala novou a to velmi obecnou diagnózu “koordinační porucha”. A to proto, že chůze za ruku stále nevypadala tak, jak by zdravá chůze a navíc u dvouletého dítěte vypadat měla.

Pediatra i neurolog s Elenkou v té době už tak trochu ztratili trpělivost, takže jí oba napsali mnoho žádanek na různá vyšetření. Šlo o to najít příčinu Elenčiných problémů s chůzí a také neprospívání. Elenka měla totiž ve dvou letech 10 kg a 83 cm na výšku.

Díky tomu jsem s Elenkou absolvovala hned dva diagnostické pobyty v nemocnici. Kontrola stravovacích návyků, odběry krve, moči, rehabilitační a další konzilia a nakonec magnetická rezonance mozku. V jednu chvíli lékaři měli podezření na nějakou metabolickou poruchu, ale nakonec se nenašlo nic. Vůbec nic. Pro mě to byl dost zvláštní pocit po všem tom stresu. Jsem moc ráda, že se nepotvrdila žádná děsivě znějící diagnóza, ale také vnímám, že to všechno nějaký důvod prostě má. Jen nikdo neví jaký.

A přesně někde v mezičase těchto událostí se stal zázrak. Jedno odpoledne si Elenka hrála se svou starší sestrou a ta jí kopala míček. Elenka stála u nábytku a kopala ho nožkami zpět a najednou se za ním prostě rozběhla do prostoru. Tak jednoduché, nádherné a úžasné to bylo. Ten samý den přešla celou místnost hned několikrát. Bylo to prostě úžasné! Bylo to, jako by se někde v hlavičce uvolnil nějaký blok a najednou to šlo. Chůze Elenky byla dlouho široká jako u ročního dítěte a také dost nejistá, ale to vůbec po tom všem nebylo podstatné. Ona i my jsme si to prostě jen úžasně užívali.

Vím, že chůze Elenky zatím není úplně zdravá. Zdá se, jako by její botičky vážily mnoho kilogramů - tak těžko nožičky zvedá a také má spadlé obě klenby. Vím, že nejsme na konci cesty - čekají nás lázně a další cvičení na úpravu stereotypu chůze, aby byl pokud možno co nejzdravější. Možná nás toho čeká ještě mnohem víc.

Co mě to všechno naučilo? Naučila jsem se, že i když problematice fyzioterapie vůbec nerozumím je, dobré dát na vlastní instinkt a hledat možnosti které Vám sedí. Nespokojit se s vysvětlením a návrhem řešení odborníků, pokud se Vám to řešení nesedí a hledat dál. Mnohokrát jsem slyšela, jak Vojtova metoda druhé generace je úplně na nic a že bychom měli cvičit něco úplně jiného i přes odpor Elenky. Protože děti nevědí, co je dobře. Opravdu? Že by to bylo účinnější a rychlejší? Že důležité je, aby přece chodila. “A kde je vztah?” ptala jsem se. To už tyto odborníky zase tak moc nezajímalo. Jenže tenhle přístup pro mě prostě nebyl. Chtěla jsem, aby Elenka zdravě chodila a zároveň utrpěla minimum psychických stresů a traumat z vyšetření a cvičení. A hlavně, aby neztratila důvěru ve mě. Jestli se mi to povedlo, nevím, snad ano. Ale udělala jsem pro to vše, co jsem v tu chvíli mohla. ...

Řada dětí, o které původní rodiče nemohou nebo nechtějí pečovat, má v lékařské dokumentaci uvedeno, že je mohla matka během těhotenství nebo po porodu infikovat žloutenkou typu C. Jedná se většinou o děti drogově závislých maminek. Co vlastně žloutenka typu C znamená do budoucího života? Je to onemocnění, které děti a jejich rodiny nějak ohrožuje? Nebo je to všechno jinak? Pojďme si na toto téma více posvítit s metodičkou pro pěstounskou péči na přechodnou dobu  organizace Dobrá rodina, Alžbětou Hláskovou. Ta se o toto téma více zajímala a konzultovala ho s lékaři z fakultní nemocnice Motol a IKEM, kde se na léčbu tohoto onemocnění specializují.

Alžběto, jak si mám vlastně žloutenku typu C představit? Co toto onemocnění způsobuje?

Jedná se o virové onemocnění, které způsobuje zánět jater.  Pokud nemoc není léčena, může vést k poškození jater - cirhóze, případně až k rakovině jater.

To zní trochu děsivě. Jak se vlastně tohle onemocnění přenáší?

Obecně se nemoc přenáší zpravidla krví, v zanedbatelném procentu také sexuálním kontaktem. Pokud matka není s touto žloutenkou léčena, může se někdy na miminko přenést toto onemocnění během těhotenství nebo při porodu, a to přibližně ve 4 - 13%.

Ale to není zase tak vysoké procento. Takže, když máš doma dítě s tímhle onemocněním, není vůbec snadné to od něj nějak chytit, chápu to dobře?

Přesně. Infekce od dětí se žloutenkou typu C se nedá dostat jinak než přímým kontaktem krve dítěte s krví další osoby (což se běžně neděje). Jiný přenos např. přes lůžkoviny, podáním ruky, objetím, polibkem nebo sdílením nádobí není pravděpodobný. 

Co to tedy v praxi znamená, že přenos na dospělého nebo jiné dítě není pravděpodobný?

Je to tak, že na vzduchu ani v textiliích virus nepřežívá. Třeba plenky je možné prát úplně běžně a žádná zvláštní opatření lékaři nedoporučují. 

Pravděpodobnost nákazy u rodinných příslušníků je velmi nízká, pokud jsou dodržována základní hygienická pravidla. Také záleží na množství viru v krvi dítěte, které obvykle nebývá vysoké. Proto se každodenní péče o dítě s tímto typem žloutenky vůbec neliší od péče o zdravé děti.

Ještě se vrátím na úplný začátek. Zavolají mi tedy z krajského úřadu, že  pro mě mají dítě od závislé maminky, které má ve spisu napsáno, že je pozitivní na žloutenku typu C.  Na co se mám ptát? 

První důležitou informací je, zda se v těle dítěte prokázala přítomnost viru této žloutenky nebo pasivně přenesené protilátky. 

Pokud má dítě v těle “jen” protilátky, pak jde v naprosté většině případů o přenesené protilátky matky.   Což znamená, že s největší pravděpodobností miminko nebude bude mít žloutenku typu C. 

Pokud je v těle dítěte přítomen vir této žloutenky, ještě stále to vůbec neznamená, že miminko bude tuto nemoc mít. Většina dětí neonemocní, případně se viru zbaví vlastní imunitou, což se ukáže po několika měsících sledování.

Jak vlastně probíhá sledování takového dítěte v čase?

Pokud má matka žloutenku typu C, mohou mít děti do jednoho roku pasivně přenesené protilátky od matky.

U dětí, které jsou určeny k osvojení, je možné již ve čtyřech měsících vyšetřit množství viru v těle a předběžně se k případnému přenosu infekce vyjádřit. 

Vyšetření protilátek je doporučeno až po jednom roce, nejlépe v 18 měsících. Přetrvávání protilátek proti žloutence C déle než 24 měsíců i bez zjištění viru v krvi znamená, že dítě infekci od matky dostalo, ale se jí záhy zbavilo. Tyto děti pak zkontroluje jaterní poradna. Pokud další vyšetření virus neprokáže, není třeba je dále sledovat. 

Velice vzácně se zjišťuje přítomnost viru v krvi, aniž by dítě vytvořilo protilátky. Proto je doporučeno při poslední kontrole vyšetřit nejen protilátky proti žloutence C, ale i vyšetření přítomnosti viru, abychom bezpečně infekci vyloučili. Zákeřné je u této nemoci, že bývá odhalena později, protože dlouho nemá žádné projevy. U dětí v náhradní rodinné péči se ale vyšetření dělá standardně, takže léčba bývá zahájena včas.

Rozumím. Jak se dnes tohle onemocnění vlastně léčí? Pokud vím, tak dříve byly nasazovány léky se spoustou vedlejších účinků a léčba byla dost náročná.

Dříve se považovala nemoc dokonce za nevyléčitelnou. To již cca 20 let neplatí. Nejdříve se používaly léky, které byly nespecifické a měly značné vedlejší účinky (lék s názvem interferon). Nyní již existuje velmi účinná léčba. Jsou to přímo působící antivirotika, která nepůsobí na jiné viry, pouze na HCV. Jsou netoxické a pacienti léčbu proto velmi dobře snášejí. Nejdříve se zastaví množení viru a pak se zbytky viru úplně zničí, takže během 8, maximálně 12 týdnů je pacient úplně vyléčen. 

Jako že se nasadí antivirotika a maximálně za 12 týdnů je člověk zdravý? To je přece skvělé!

Právě.  Díky téhle moderní léčbě mají i děti, u kterých byla tahle nemoc diagnostikována, prognózu na plnohodnotný kvalitní život. 

U malých dětí se léčba odkládá, protože se musí nejdříve zjistit, jestli má dítě skutečně vir žloutenky typu C. Dokud se používal interferon, odkládala se léčba dětí i proto, že měla značné vedlejší účinky. Antivirotika na HCV mají zatím studie až na dětech od 12 let nebo od 35 kg váhy. Novou léčbu u dětí musí schválit pojišťovna (s tím ale nebývá problém), úhrada pojišťovnami je zatím běžná pro dospělé pacienty (tedy nad 18 let). Pacientům s HCV se věnuje Fakultní nemocnice v Motole, Centrum pro léčbu virových hepatitid.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Jak to tedy probíhalo, když jste se rozhodla, že chcete přijmout druhé dítě? Musela jste dávat znovu žádost nebo absolvovat nějaká školení?

Já jsem od začátku procesu měla v žádosti uvedeno, že chci přijmout dvě děti postupně. S doprovázející organizací jsem pak konzultovala, kdy je asi ten nejlepší čas zažádat o druhé dítě. Oni mého syna znali, protože jsem se tam průběžně dovzdělávala, a byli jsme tam také na testu attachmentu. Takže jsem se na ně mohla v tomto směru směle obrátit. Chtěli jsme, aby přijetí druhého dítěte bylo pro syna co nejjednodušší a nejhladší. 

Když přišla ta správná doba, tak jsem prostě jen obnovila žádost. A vlastně ještě na krajském úřadě chtěli, aby syna viděla paní psycholožka. To bylo asi jediné, co jsme museli v rámci druhé žádosti absolvovat.

Jenže ona ta cesta ke druhému dítěti byla trošku komplikovanější. Povíte mi o tom?

No, ono to bylo tak, že v té stejné době jsme se potkali s těmi přechodnými pěstouny, kteří měli tenkrát v péči mého syna. A oni měli zrovna nádhernou romskou holčičku. Tak jsem dala dotaz na krajský úřad, zda bych si právě tuhle holčičku nemohla adoptovat. Jenže její příběh byl velmi složitý a komplikovaný. Oni se jí sice snažili uvolnit do adopce, ale strašně se to táhlo a nebylo jisté, jak to celé dopadne. Celý rok jsme na tuhle holčičku čekali!

To muselo být psychicky dost náročné...

To opravdu bylo. Mě to psychicky vyčerpávalo a syn tím také trpěl. V té době jsem jela se synem na vzdělávací a sdílecí pobyt pro osvojitele a pěstouny. Tam jsem svůj příběh konzultovala s lektory a dalšími účastníky. Díky tomu se mi podařilo udělat si od toho celého odstup a uvědomit si, že v tomhle nemůžeme dál pokračovat. Že nás to ničí. Oba se synem jsme se s tou holčičkou vídali a bylo to opravdu šílené. Čekali jsme na ni celý rok a to už bylo prostě moc.

Takže jste čekání vzdali?

Přesně tak. Hned po tomhle pobytu jsem volala na kraj a řekla jim, že už nechci dál na tuhle holčičku čekat. Tenkrát jsem tam ještě upravila “kritéria” pro přijímané dítko. Posunula jsem věk až na dva roky.

A o dva měsíce později mi volali s tím, že  pro mě mají patnáctiměsíční úžasnou romskou holčičku.

Teda, tak to bylo nakonec zase hodně rychlé, že?

Přesně tak. Kdybych zbytečně nečekala rok na tamtu holčičku, tak si myslím, že by to bylo ještě rychlejší. Ale to je už dnes jedno.

A tahle holčička byla celou tu dobu u přechodných pěstounů?

Ano, naštěstí byla už od narození u těch stejných přechodných pěstounů. Je zdravá, krásná a podle mě úplně dokonalá, takže vůbec nechápu, proč jí nezvládli najít rodinu dřív. Ale vlastně je to tak dobře, věřím, že čekala na nás.

Také tomu věřím..

Oni jsou si se synem strašně podobní. Krásně si sedli.

Krásné bylo, když mi při seznamování se spisem ukazovali její fotku. Mě tehdy úplně dostalo, jak moc je podobná mně, když jsem byla malá.

Nádherné. Jaké tedy bylo přebírání dcery do péče?

V tomhle předávacím procesu jsem se cítila mnohem líp. S pěstouny jsem si krásně sedla, ale zase nám to celé trošku komplikovala pracovnice krajského úřadu. Měla totiž k předávání velmi osobitý přístup. Vůbec se nedívala na to, jak to potřebuje dítě, ale měla takovou šablonu, podle které vždy předávání řídila a nutila k tomu i nás.

Nejdřív mě třeba nutila, abych se na celý týden, a to podotýkám bez syna, nastěhovala k přechodným pěstounům. Vůbec ji nezajímalo co můj syn, že to beze mě sám nezvládne. Kam ho dám, nic. Následně jsem se měla odstěhovat do hotelu, odkud jsem měla malou týden navštěvovat. Pak měl následovat týden, kdy měli jet přechodní pěstouni k nám. No, pro mě totální šílenost.

Jak jste to tedy celé zvládli?

Naštěstí ti přechodní pěstouni byli moc fajn, takže jsem se s nimi domluvila. Když to šlo, tak jsem za malou dojížděla sama a pak i se synem. Občas jsem tam jednu nebo dvě noci přespala, to už jsem věděla, že to syn zvládne. No a pak jsme to všichni společně té sociální pracovnici nějak zdůvodnili a ta to naštěstí pobrala. 

A jak tedy zvládla  dcerapřechod k Vám? Přece jen to už nebylo miminko, tak to asi nebylo úplně jednoduché.

Naopak, bylo to úplně super. Myslím, že v tom velkou roli hráli ti úžasní přechodní pěstouni, kteří jí to celé dobře podali a celkově ji k nám snadno pustili. Ona na mě od prvních chvil reagovala fakt krásně. Vydržela se mnou dlouho spokojená. Jediné, s čím jsme bojovali, bylo, že tam u pěstounů jsem ji nedokázala uspat. Tam vyžadovala pěstounku. Obě s pěstounkou jsme se shodly na tom, že je to tím prostředím - že u nich je zvyklá na pěstounku a že u nás doma to určitě bude lepší. A opravdu bylo. Pěstounka pak u nás doma byla asi dva nebo tři dny, a když viděla, jak je to v pohodě, že malá je fakt spokojená a krásně to dává, tak v klidu odjela.

A jak to tedy nesl syn? Žárlil, nebo to bylo skvělé od začátku?

Bylo to těžký. Syn na dceru žárlil opravdu hodně. Ono to bylo asi i tím, že jsme na sebe byli hodně navázaní a najednou tu byl někdo, s kým se o mě musel dělit.

Já jsem se moc snažila, ale byly chvíle, kdy jsem si sahala fakt na dno a říkala si, jestli jsem neudělala chybu. “Udělala jsem dobře, že jsem malou přijala?” Myslela jsem to tak, zda je to dobře pro ty děti. Já jsem syna stále dokola ujištovala, že ho mám moc ráda, že v tomhle se nic nezměnilo. 

To muselo být moc těžké...

To těžké období naštěstí trvalo opravdu jen pár měsíců. To byl boj o hračky, o místo, o maminku…o všechno. Kolikrát syn do dcery nějak šťouchnul a ona začala plakat. On pak plakal, protože ona pláče a tak. A já pořád vysvětlovala a ujišťovala, že je mám ráda oba…. No, mazec.  

Já jsem si pak ale říkala, že to vlastně bylo dobře, že dcera už nebyla miminko. Mohla synovi být hned parťákem do hry a myslím, že díky tomu, že už nepotřebovala takovou tu totální miminkovskou péči, jsem to dokázala zvládnout. Myslím, že kdyby byla malé miminko, tak by to bylo ještě o něco těžší.

Podpořila Vás tenkrát nějak Vaše rodina? Nebo jste v tom byla sama?

Ano. Moje maminka a můj strejda mi v péči o děti moc pomáhali a pomáhají dál. Obě děti s nimi mají úžasné vztahy. Bez nich bych to opravdu nezvládla. Já sice nemám partnera, ale moje děti ten mužský element mají v mém strýci. 

Když jste si na sebe všichni zvykli, tak už bylo dobře? Jak vám to klape teď? Jaký mají Vaše děti sourozenecký vztah?

Postupně si na sebe děti zvykly. Teď mají, myslím, krásný sourozenecký vztah. Moc se milují a jsou skvělí parťáci. Dcera k synovi vzhlíží, je to její velký brácha. Prostě teď už je to moc fajn.

A vy dál využíváte nějak služeb své doprovázející organizace? Nebo už máte pocit, že není potřeba?

Tím, jak teď žijeme v zahraničí, tak je to složitější. Já jsem se třeba rozhlížela, jestli tady nenajdu nějaké podobné služby pro osvojitele a zjistila jsem, že tu nic takového neexistuje! Takže vždy, když jedu do ČR, tak se snažím si v doprovázející organizaci domluvit schůzku nebo chci jet zase na nějaký vzdělávací pobyt. Protože podle mě je to hodně důležité a užitečné.

Takže myslíte, že je dobré se nechat nějak během toho adoptivního rodičovství  podporovat nebo doprovázet?

Určitě. Já uvedu příklad. Mám před sebou úkol - jak vysvětlit synovi co to znamená, že je Rom. On je velmi citlivý a vnitřně velmi křehký. A já vím, že tady v zahraničí ho s jeho romskými kořeny nebude nikdo negativně konfrontovat, ale v ČR to může být jinak. Já mám štěstí, že díky tomu, že tu žijeme, můžu s tím vysvětlování trošku počkat, protože jsou tu teď v tomhle ohledu moje děti v bezpečí. Takže mu celou tu problematiku budu moct vysvětlit, až bude trošku větší a bude víc chápat souvislosti. Budu moc vděčná, když mi právě s tímhle pomůžou.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Velmi často se setkávám s otázkou, zda je možné, aby dítě adoptoval samožadatel. Nechají vůbec úřady takového odvážlivce projít přípravou a zakončit schvalovací proces úspěšně? Jak dlouho pak takový žadatel na dítě čeká? Dočká se vůbec? Jaké je následně takové rodičovství? Dá se to v jedné osobě vůbec dobře zvládnout? Na tyto a mnohé další otázky Vám možná odpoví rozhovor s adoptivní maminkou dvou nádherných dětiček, Martinou.

Kdy jste začala uvažovat nad tím, že byste si chtěla sama adoptovat dítě?

Já jsem si vždycky přála mít dvě děti. Životní okolnosti mi v tomto bohužel nepřály a tak jsem začala uvažovat o adopci. Díky své známé jsem se dozvěděla, že můžu adoptovat i jako samožadatelka, což mě potěšilo. Proto jsem tenkrát kontaktovala jednu doprovázející organizaci, kde mi už po telefonu dali spoustu informací a zodpověděli mnoho otázek. Následně jsem tam absolvovala několik schůzek a pak i celou přípravu žadatelů o osvojení.

Změnily se během té doby nějak Vaše původní představy o Vašich budoucích přijatých dětech?

Já jsem do celého toho procesu šla myslím s otevřenou myslí. Nicméně jednu představu jsem měla, chtěla jsem miminko. Ale během příprav nám vysvětlili, jaká rizika se vážou k přijetí dítěte přímo z porodnice. Také mi bylo vysvětleno, že jako samožadatelka mám mnohem vyšší šance, pokud si budu žádat o romské děti. Proto jsem se romskou tématikou tehdy delší dobu intenzivně zabývala, abych rozuměla tomu, co to znamená a zda je to to pravé pro mě. Hodně se mi během té doby změnily hodnoty a uvědomila jsem si, že pro mě některé věci nejsou vůbec důležité. Uvědomila jsem si, že chci přijmout klidně trošku větší romské dětičky.

Je mi jasné, že tahle doprovázející organizace pro Vás byla velkou podporou. Napadá mě ale, zda byl v tom procesu někdo, kdo Vás naopak od adopce odrazoval? 

Ne. Všechny úřednice se kterými jsem se během procesu potkala byly úžasné a moc fajn. Mám z toho celého procesu jen jedinou nepříjemnou zkušenost. Ta se stala hned na začátku procesu, kdy jsem odevzdávala na příslušný OSPOD všechny potřebné dokumenty. Já jsem totiž už od začátku procesu věděla, že až děti adoptuju, budeme žít v zahraničí, kde jsem už mnoho let pracovala. Když jsem tuto informaci řekla před sociální pracovnicí, tak ji to z neznámého důvodu velmi znepokojilo. Vyžadovala  po mně tenkrát, abych jí podepsala čestné prohlášení, že se s dětmi nikdy neodstěhuju nikam do zahraničí. To mě tenkrát dost sejmulo. 

Tomu věřím. To je přece nesmysl!

Ano, to už dnes vím, ale tenkrát jsem se z toho úplně zhroutila. Tak moc jsem chtěla, aby moje děti mohly vyrůstat v zahraničí bez předsudků. I proto jsem si troufla žádat o romské děti, protože jsem věděla, že tam, kde budeme žít, nebudou terčem žádných rasistických posměšků nebo šikany.

Myslím, že by mě tahle úřednice od celého procesu adopce dokázala úplně odradit, kdybych tenkrát za sebou neměla tu doprovázející organizaci. Tam mi tenkrát naštěstí vysvětlili, že je to nesmysl a dost mě uklidnili.

Je dobře, že jste měla za zády tak úžasnou podporu. Pojdme se posunout v příběhu o kousek dál. Jak dlouho jste pak po schválení čekala na ten tzv. “kouzelný telefon”?

Vlastně velmi krátce. Já jsem tenkrát šla na krajský úřad, už si přesně nepamatuju z jakého důvodu, ale myslím, že jsem jim tam nesla ještě do složky doplnit nějaké poslední dokumenty nebo tak něco. A tam se to stalo...

Žádný telefon? Žádné čekání?

Přesně. Úřednice mi tenkrát říká: “No, vy jste chtěla co nejmenší miminko a my tu máme devítiměsíčního chlapečka. Chcete vidět jeho spis?”

Já byla samozřejmě strašně zvědavá. Najednou mi bylo dost jedno, jak přesně je to miminko staré. Seděla jsem tam tenkrát nad fotkou toho malého chlapečka a plakala jsem jak želva. Byl tak úžasný! Hned jsem se s ním chtěla seznámit. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak rychlé a intenzivní.

Chlapeček byl v té době v péči přechodných pěstounů. Jak jste tohle vnímala? 

Byla jsem moc ráda. Bylo pro mě moc důležité, že není v ústavu. Věděla jsem, že chlapeček bude od přechodných pěstounů vymazlený a nebudu muset řešit následky deprivace z ústavu.

Jaké pro Vás tedy pak bylo celé to předávání chlapečka od přechodných pěstounů k Vám? 

Musím říct, že to úplně idylické nebylo. Co se týče péče o malého, tam nemůžu říct půl slova, přechodní pěstouni se o něj starali opravdu úžasně.

On byl můj chlapeček prvním miminkem těch přechodných pěstounů. A předat první dítě je vždy nejtěžší. Takže vím, že to pro ně nebylo jednoduché a kvůli tomu ani pro mě. Cítila jsem se tam hodně pod tlakem, abych zvládala péči o malého přesně tak, jak si to oni představovali, což bylo strašně těžké. Následně po předání se chtěli pěstouni s chlapečkem ještě mnohokrát vidět, což jsem nevnímala jako to nejlepší. Měla jsem pocit, že to syna dost mátlo. V noci mi po takových návštěvách plakal. Takže jsem v sobě musela sebrat všechnu odvahu a vytvořit jasnou hranici.

Co Vám pomohlo tohle náročné období zvládnout?

Já jsem naštěstí zůstala v kontaktu s tou doprovázející organizací, která mě provedla celým schvalovacím procesem. Takže jsem to celé konzultovala s nimi. Hodně mi tenkrát pomohli a podpořili mě. Dnes vím, že bych asi využila i toho, aby někdo z nich byl na těch předávacích schůzkách se mnou. Abych se v tom necítila tak sama. Já jsem do toho předávacího procesu šla totiž s mylným pocitem, že se musím totálně přizpůsobit tomu, co chtějí přechodní pěstouni. Měla jsem strach, že kdybych to neudělala, že by mi třeba chlapečka nechtěli dát. Opravdu jsem se bála cokoliv říct nebo jim v něčem oponovat.

Rozumím. Věřím, že tohle období pro Vás muselo být těžké a je dobře, že jste v tom nebyla sama. Ono stát se poprvé rodičem je vždy náročné..

Právě. S tím úplně souhlasím. Mám porovnání s druhým předávacím procesem, který proběhl úplně jinak a bylo to hodně znát především na malé. Ale o tom později.

Druhý díl rozhovoru s adoptivní maminkou najdete zde.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Při přípravě článku, který právě čtete, jsem jako dvojnásobná adoptivní maminka dostala zásah přímo do srdce. Proč? S Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci věnuje už mnoho let, jsme mluvily o velké a skryté bolesti našich milovaných přijatých dětiček. O takové Pandořině skříňce, kterou pečlivě ukrývají ve svých duších.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou ty naše přijaté dětičky uvnitř křehké. Jak moc jsou zraněné, i když to není třeba na první ani druhý pohled očím viditelné. Článek mi dovolil si uvědomit, že ztráta biologické rodiny není jen tak něco, ale je to naopak velká věc, která se vine v různých formách celým životem našich dětí jako ošklivá černá nit.

Došlo mi, že bez uvědomění a znalosti této problematiky se nám může často stát, že svým dětem a jejich projevům vlastně vůbec nerozumíme. Jen láska nestačí. Je třeba chápat, vnímat a rozumět.

Péťo, proč vlastně mluvíme u dětí v náhradní rodinné péči o „syndromu špatného já”? Jak vlastně vzniká?

V angličtině je někdy dokonce používán výraz „defective self” - defektní já. Jde o to, že přestože ke ztrátě biologické matky dojde většinou v době, kdy jsou děti velmi malé, toto oddělení plně vnímají, byť na nevědomé úrovni. Tato ztráta je jakoby vtisknuta do celé jejich bytosti, buněk, mysli. 

Vztah k mamince je výlučný a je to nejdůležitější vztah pro nás všechny. Pokud je tento vztah přerušen, je to pro dítě obrovské trauma. Dítě vnímá a cítí, že bylo odloženo, tedy nebylo chtěné (bez ohledu na realitu, která se mohla odehrávat zcela jinak) a tenhle prožitek ho pak pronásleduje dál dětstvím. Pokud mě někdo odložil, nechtěl, tak to znamená, že jsem špatný. Jde o velmi hluboké zranění, které sice není vidět, ale hluboko uvnitř je.

Proč se s tím vlastně tak špatně žije?

Vnímat sebe jako špatného je natolik těžké a nedá se s tím žít, že většina dětí tento pocit potlačí. Zároveň vklouznou do role, kterou pro ně mají jejich adoptivní rodiče: hodné, spokojené, šťastné dítě, kterému nic nechybí, protože má své skvělé rodiče. Ale pocit „špatného já” zůstává a vědomě či nevědomě se tyhle děti nemají rády, necítí se dobře ve svém těle, nejsou rády samy se sebou. To vytváří vnitřní konflikt, který navíc způsobuje, že dítě se vnímá jako divné a necítí se dobře. 

Pak je ještě druhá skupina dětí a to jsou děti, které pocit „špatného já” vede k neustálému testování rodičů, zda to s nimi myslí vážně a nevrátí je. Ty mají tzv. poruchy chování, jsou agresivní, drzé, ničí věci apod. Jako by se snažily donutit rodiče, aby je opravdu opustili, vždyť si to zaslouží.

Tohle je velmi těžké žít. Pokud se uvnitř cítíš nechtěný, špatný, ošklivý, prostě se nemáš rád, stojí tě pak mnoho energie „vyrobit” to dobré já, které je přijatelné pro tebe i okolí.

V budoucnosti pak má negativní vnímání sebe vliv na to, jakým způsobem adoptovaní utvářejí a udržují vztahy. Nevyléčené “špatné já” a zmíněný vnitřní konflikt může v dětství a pak v dospělosti vést k úzkostem, problémům v blízkých vztazích, někdy až k depresím.

To je moc silné. Jak můžeme těm našim dětem v tomhle pomoci? Říkat jim, že je máme rádi, je asi málo, viď?

Máš pravdu, tohle bohužel nestačí.  Tím, že dítěti řekneš: „Ne, neříkej, že jsi zlý, jsi přece prima!” jen sděluješ, že nerozumíš tomu, co prožívá. Vlastně se myšlenkově úplně míjíte. „Špatné já” je dost rezistentní záležitost a bojovat proti němu je těžké, ale ne nemožné. Problém je, že většina dětí ho opravdu poctivě schovává a projevuje se jen záblesky, nebo ve vypjatých situacích.

Aha, jak konkrétně?

Jeden adoptovaný chlapeček, kterého jsem znala, si třeba o samotě pozpěvoval: „Jsem debil, jsem kretén, jsem blbej.” Navenek ale působil jako spokojené a šťastné dítě. Jiná adoptovaná holčička ve chvíli, kdy měla záchvat vzteku, na svou maminku křičela: „Proč jste si mě brali? Když jsem špatná! Jsem hrozná, neměli jste si mě vůbec brát! Měla jsem v tom ústavu zůstat!”

A co tedy pomáhá? Co je opravdu léčivé?

Musíte na to jít ve více rovinách. Přijímat dítě vždy za každých okolností takové, jaké je. Neodepírat mu vztah, blízkost, lásku, protože se chovalo nějak nevhodně nebo něco provedlo. I ve chvílích, kdy je potřeba dítě limitovat, stále dávat najevo, že dítě samotné přijímáte, jste s ním. 

Vědomě se snažit trávit co nejvíc pozitivních chvil s dítětem. Takové to trhání kytiček na louce, spontánní hraní si. Prostě chvíle, kdy dítě intenzivně vnímá naši lásku, přijetí, vnímá, že jsme s ním rádi. Tyto momenty jsou velmi léčivé. Dítě zažívá, že rodič je s ním šťastný. Když je šťastný, tak to znamená, že jsem láskyhodný.

Mám tu od tebe jeden moc krásný příklad takové komunikace:

„Myslíš si, že když uděláš chybu, tak jsi špatný člověk? Tak to se nedivím, že je pro tebe těžké říkat pravdu. To už chápu, že tě vždy rozčílí, když ti řeknu, že jsi něco udělala špatně. To jsem nevěděla. Je mi líto, že se tak cítíš. To musí být opravdu těžké, když se tak cítíš. Tvůj život musí být těžký, když pokaždé když ti někdo řekne, že si něco udělala špatně, tak to vnímáš tak, že ty jsi špatný.

Zajímalo by tě, co si myslím já? Já v tobě vidím spoustu skvělých věcí, ale bojím se, že ty je zatím nevidíš. A doufám, že jednoho dne to uvidíš jako já. Jsi velmi odvážný, jak bojuješ s těmito pocity.”

Celé to ještě souvisí s tím, jak moc se u nás děti cítí v bezpečí, viď?

Naše děti potřebují ještě mnohem více, než děti biologické, vnímat, že jsou v naší rodině v bezpečí. Je potřeba být opatrný na to, jak a co dítěti sdělujeme. Pokud biologickému dítěti řekneš: „Ty jsi ale nemožný!” tak si z toho dítě pravděpodobně nic moc dělat nebude. Pokud, ale to samé řekneš adoptovanému dítěti, pak mu tato hláška nasedne přímo na jeho „špatné já” a jen mu ho potvrdí, přiživí mu ho. Dítě totiž slyší: „Jsi špatný, nemám tě ráda.”

Takže to by znamenalo, že pro ty naše děti obecně není taková ta výchova, která je v České republice běžná, úplně dobrou volbou, že?

Bohužel není. Běžný styl výchovy a třeba fyzické tresty opravdu poctivě přiživují „špatné já”. Terapeutické rodičovství je léčivé rodičovství a to naše děti potřebují, aby mohly vyrůst ve zdravé dospělé. Naučit se terapeutické rodičovství trvá a člověk se musí sám měnit. Musí se naučit nebrat si věci osobně, být napojený na dítě a vnímat, co se s ním děje, rozumět mu a ještě být vytrvalý. To vše vyžaduje čas, tedy přesněji co nejvíce času stráveného společně s dítětem.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Na jedné akci jsem měla možnost nedávno osobně poznat velmi zajímavou, otevřenou a úžasnou mladou ženu. Tereza byla jako úplně malé miminko zanechána svou biologickou maminkou v porodnici. Z té si ji pak domů odvezli její noví, adoptivní rodiče. Slyšet naživo její příběh bylo pro mě velmi přínosné a také moc silné, vždyť dvě taková stvořeníčka mi pobíhají po domě a budou jednou řešit tytéž otázky a tytéž problémy.

Vím, že s Terezou Kratochvílovou vyšlo v poslední době hned několik různých rozhovorů, ale v žádném z nich jsem se nedozvěděla odpovědi na své otázky. Proč? Otázky byly na povrchu, byly kladeny lidmi, kteří adopci nežijí… Proto jsem Terezu poprosila o možnost položit ji vlastní otázky, otázky adoptivní mámy.

Říkala jsi, že ti maminka o tom, že jsi adoptovaná, vyprávěla formou pohádky a pak ti to tak nějak oficiálně řekli v sedmi letech. A že to pro vás všechny byl velmi emotivní zážitek. Jak potom pokračovala komunikace s tvými rodiči o tomto tématu? Chodila ses ptát a doplňovat informace, nebo se o tématu moc nemluvilo? Kdybys byla rodič, jak bys tohle téma s dětmi komunikovala?

Co si pamatuju, tak jsem se jako malá na nic neptala, protože jsem asi měla pocit, že doma se o tom bavit moc nechtějí. Myslím, že moje maminka měla strach a bála se, aby o mě nepřišla, abych se pořád neptala na tu první maminku a jí tím nevyřadila „ze hry“.

Kdybych byla rodič, určitě bych o tom s dětmi mluvila, už odmala bych je připravovala na to, že pokud se budou chtít na cokoliv zeptat, řeknu jim pravdu, budu se o tom s nimi bavit otevřeně a řeknu všechno, co vím.

Zároveň bych si všímala situací, které se kolem dětí dějí, a kdybych měla pocit, že dítě řeší něco, co má co dočinění s biologickou rodinou a jeho kořeny, hned bych o tom narovinu mluvila a nečekala, až dítě přijde samo. Ono totiž nemusí přijít nikdy, ale uvnitř to může řešit každý den.

Hodně přemýšlím o té podobnosti. Myslím tím, že si adoptivní rodiče a děti bývají podobní. Jak tohle vnímáš, byla jsi ráda, když ti okolí řeklo, že jsi třeba celá mamka? Nebo ti to bylo naopak nepříjemné?

Bylo mi to vlastně nepříjemné. Vždycky jsme se s mamkou na sebe tak podívaly a uvnitř se zasmály a řekly si něco jako: „Kdybys věděl…“. Bylo ale těžké se na toho člověka nezlobit, protože to samozřejmě nemohl vědět.

Nedávno jsem byla u jedné doktorky, kterou znala moje teta, a i přesto, že jsem jí na začátku řekla, že jsem adoptovaná mi řekla: „Vy jste si s tetou strašně podobné!“ Velmi se mě to dotklo, protože jsem jí na začátku řekla, že jsem přece adoptovaná! Když se ale na to podívám zpětně, je přece normální, že jsou si i cizí lidé podobní a nevidí na tom nic špatného. Já to ale vnímám asi trochu jinak, protože jsem v několika případech měla pocit, že to lidé říkají jen proto, aby se mi zalíbili a aby mi dali najevo, že být adoptovaná je v pohodě, když jsem si přece se svojí maminkou podobná.

Vím, že ses původně jmenovala Petra, a také vím, že jsi to v dětství nevěděla. Kdy a jak ses to dozvěděla? Víš, říkám si, že to jméno je taková dost zvláštní a těžká věc. Vím, že některé děti to mají jako ty… že třeba všechny panenky se jmenují tak, jak se dítě jmenovalo původně, a přitom to jméno vůbec nevědí. Jak tohle vnímáš? Bylo by třeba lepší, aby ti původní jméno zůstalo, nebo by jen stačilo, aby ti o tom řekli rodiče dřív? Víš, mluví se o tom, že jméno je kus identity a mělo by se dětem nechávat. Ale je pravda, že to adoptivní rodiče velmi často nedělají...

Dozvěděla jsem se to až v dospělosti, na matrice. Když jsem to pak řekla mamce, odpověděla mi, že to ví a že když jsem byla malá, hrála jsem si na to, že se jmenuju Petra. To je jasný důkaz toho, že „něco“ mezi nebem a zemí rozhodně je a že to není náhoda.

Teď v dospělosti k tomu jménu žádnou vazbu nemám. Když se vysloví, nic necítím. Nedovedu si představit, že se tak jmenuju, a jsem ráda, že mám jméno takové, jaké mám.

Na druhou stranu si myslím, že nikdo nemá právo měnit dětem identitu a že by mělo samo mít tu možnost volby. Říct mu, jaká je jeho minulost, jaké jméno dostalo, a pokud ho chce, tak ať ho má. Chápu adoptivní rodiče, že chtějí mít to své děťátko, které má jméno po nich, nebo které se jim nejvíce líbí, ale tím absolutně popírají kořeny a identitu malého človíčka a chtějí tím na vše zapomenout. A s tím nesouhlasím.

Vím, že jsi pátrala po biologické mamince na vlastní pěst. A také vím, že jsi měla a máš s adotivními rodiči výborný vztah. Proč jsi nechtěla, aby ti při tom hledání a všem ostatním byli podporou?

Já jsem byla od malička do sebe hodně uzavřená. I přesto, že mamka za mnou pořád chodila a ubezpečovala mě, že když cokoliv budu potřebovat, je tady, a když budu chtít s něčím pomoct, pomůže mi, jak jen bude v jejich silách.

Bylo mi přirozené jednat vždycky na vlastní pěst a jít do všeho po hlavě bez jakékoliv konzultace s rodiči nebo kýmkoliv jiným. Přišlo mi to normální. A v osmnácti mi to hlavně přišlo jako „moje věc“. Zároveň jsem tím rodičům nechtěla ublížit.

Moje maminka je hodně starostlivá, citlivá a pečující a já jsem věděla, že když jí ráno oznámím, že jdu odpoledne na matriku, bude se celý den strachovat a bude z toho ve stresu. Chtěla jsem jí toho ušetřit. S taťkou se o adopci vůbec nebavíme. Ten vlastně všechno věděl až jako poslední.

Zpětně vím, že bych dala všechno za to, aby to mamka podstoupila se mnou, protože by nenastalo tolik nepříjemných situací, které nastaly. Ale nevyčítám si to ani toho nelituju, protože se to tak stát mělo a hodně mě to formovalo.

Kdy a jak se adoptivní rodiče dozvěděli, že jsi biologickou rodinu našla? A jak na to reagovali?

Nejdřív jsem to řekla mamce doma u kafe. Byla v šoku, ale hned jsem jí ubezpečila, že se ničeho nemusí bát a že jí a taťku miluju nejvíc na světě a nikdy bych je nevyměnila. Už v té době jsem věděla, že biologická matka se mnou odmítá komunikovat, a to pro ni asi bylo lehčí, než kdybych jí řekla, že je skvělá, krásná a úspěšná…

Mamka měla velký strach. Jsem extrémně citlivý člověk a věděla, že mě tohle hledání, pátrání a setkávání může hodně semlít. Od té doby jsem s ní ale všechno narovinu řešila a myslím, že se nám oběma ulevilo. Já jsem to do té doby neměla s kým řešit. Nikdo z mých přátel by to nechápal a konečně jsem všechno mohla říct mamce, která mi na všechno řekla svůj názor, a cením si toho, že se snažila být nezaujatá, i když to v těchto momentech je podle mě hodně těžké. Taťkovi to myslím řekla mamka, pro něj je adopce hodně citlivé téma, a i když se s tatínkem hodně milujeme, tyhle věci řeším spíš s mamkou.

Vím, že pro tebe bylo důležité a vlastně klíčové zjistit tu odpověď „proč“ – proč tě biologická maminka dala do adopce. Napadá mě, dokážeš říct, proč je ta odpověd tak moc klíčová a důležitá? Co přesně jsi potřebovala od své biologické maminky vědět?

Asi jsem si celý život nesla nějaký pocit viny. Podle mě to má takhle většina adoptovaných, dokud to PROČ nezjistí. Když vás v dospělosti partner opustí, tak si asi nějak logicky dokážete vydedukovat proč. Zeptáte se ho a on vám odpoví, a když ne, tak si spoustu věcí dosadíte. V tomhle případě ale nevíte. Někdo vás opustí a vy nevíte proč.

Nevíte co jste udělali špatně, že vás maminka nechce ve svém životě. Malinkého človíčka napadá jen tohle. Někdo mě opustil, protože jsem byl špatný. Pro mě to bylo důležité proto, že jsem chtěla vědět, jestli to teda opravdu byla moje chyba.

Teď v dospělosti vím, že nebyla, ale člověk si s sebou do života bere různé pocity méněcennosi a podobně. Chtěla jsem vědět, jestli i přesto, že věděla, že si mě nenechá, ke mně vysílala nějaké signály lásky. Jestli mě v břiše neproklínala a nepřemýšlela nad potratem nebo tím, jak se mě jinak zbavit. Taky jsem celou dobu měla jakýsi pocit neúplnosti, jako když hledáte sama sebe, ale ten poslední kousek je někde hodně daleko a vy vůbec nevíte, jestli se k němu někdy dostantete.

K tomu mě ještě napadá… Poslední dobou se vyrojilo mnoho dětí odložených do babyboxu, dětí které tu šanci na to dohledat informaci o své biologické rodině vlastně vůbec nemají. Dokážeš si představit, že bys byla v podobné situaci? Co by to znamenalo pro tvůj život?

Vůbec si to nedokážu představit. Nemít šanci a možnost své kořeny najít. Dostat odpovědi na svoje otázky. Je to strašně děsivé.

Mnoho adoptivních rodičů má z komunikace kolem biologické rodiny s dítětem strach. A už vůbec se bojí toho, až jednou dítě bude chtít své biologické rodiče poznat. Myslíš, že je tenhle strach oprávněný? Já to pořád vnímám tak, že moje děti vyrůstají u nás, my je milujeme, my se o ně staráme, my s nimi budujeme vztah… a proto by nás takové setkání asi nemuselo úplně ohrozit. Nehrozí něco ve smyslu „odejdu za nimi, oni jsou mí praví rodiče". Jak tohle vnímáš ty?

Já si myslím, že je to hlavně o výchově. Pokud rodič bezpodmínečně své adoptované dítko miluje a dává mu vše, co potřebuje (nemyslím teď materiální stránku), dítě nikdy nebude mít potřebu tu rodinu opouštět a vracet se ke své „původní“.

Přece nemůžu mít vztah s někým, koho neznám, kdo mě nevychoval… Proto je podle mě důležité o tom mluvit, mluvit a mluvit… Rodiče o tom mluvit nechtějí, protože nechtějí svým dětem dávat najevo, že jsou „jiné“, a tak radši mlčí. To je chyba.

Mluvila jsi také o to, že ses po několika kontaktech s biologickou maminkou až psychicky zhroutila. Protože ty situace, které se děly, byly velmi těžké. Co by ti tenkrát pomohlo? Jak se ty sitauce měly dít lépe? Víš, říkám si, že tohle se může vlastně stát i našim dětem.

Pomohlo by mi, kdybych všechno neřešila sama. Kdybych to řešila s maminkou anebo v té době už s nějakým terapeutem. Přišla bych k němu, řekla bych mu, co mám v plánu, že chci vyhledat svojí biologickou rodinu, a on by mi poradil.

Proto nevidím nic špatného na tom, kdyby dítě už od útlého věku mělo nějakého svého terapeutického průvodce. Rodič je rodič, ale ať chce nebo ne, pořád je v těchto věcech tak trochu zaujatý a myslím si, že by dítě mělo mít možnost to slyšet i od někoho, kdo má zkušenosti a dokáže na to dítě perfektně připravit.

Vím, že s biologickou maminkou vztah neudržuješ, ale s biologickým tatínkem občas ano. Jak tohle vnímá tvůj adoptivní tatínek? Já si pořád říkám, že to je, jako když mám dvě děti, obě můžu milovat a s oběma můžu mít krásný vztah bez toho, aby to jednoho nebo druhého ohrožovalo. Jak to vnímáš ty?

S tatínkem to neřeším. Vím, že je tohle obrovská bariéra mezi námi, ale ještě cítím, že nepřišel ten čas se s ním o tom bavit. Už se na to sice připravuju, že s ním i celou adopci proberu – píšu knížku a mám spoustu otázek, které by mi určitě v tvorbě pomohly.

Přemýšlela jsi někdy, že bys sama adoptovala dítě?

Neadoptovala ze dvou důvodů. Cítím, že na to nejsem dostatečně silná. Vůbec si nedovedu představit, že bych řešila to všechno, co se mnou řešila moje maminka, co všechno musela přetrpět, jak moc jí dalo práce ze mě vychovat člověka, jaký jsem. Je to všechno obrovská zásluha maminky a tatínka, že jsem taková, jaká jsem. V mém životě byly momenty, které nebyly vůbec lehké jak pro mě, tak pro rodiče, a klobouk dolů před nimi, že to všechno zvládli.

A ten druhý důvod je čistě sobecký – chtěla bych mít svoje dítě, které by mělo mé a partnerovy geny, když jsem tohle ve své rodině nikdy nezažila. Samozřejmě ale smekám před všemi, kteří chtějí adoptovat dítě, protože je to neuvěřitelně hrdinský a krásný čin a přála bych si, aby takových lidí tady bylo mnohem víc.

A poslední otázka na konec. Jsi ráda, že jsi adoptovaná? Víš, narážím na to, že ne všichni adoptovaní by si tuhle situaci dobrovolně zvolili.

Jsem. Tohle jsem já. A neměnila bych.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.

Jaké vzdělání, nebo „kvality“ byl dula provázející maminku, která se z jakéhokoliv důvodu chce nebo musí vzdát svého dítka měla mít?

Základem je, aby šlo o dulu s ukončeným výcvikem pro duly a již také se zkušenostmi. V ideálním případě kombinace, kdy je dula zároveň psycholožkou či terapeutkou nebo dula se zkušenostmi, která je schopna i dále poskytnout dobrou podporu v provázení během šestinedělí.

Osobnostně musí jít o dulu s velkou profesionalitou, pochopením a srdcem. Se schopností nesoudit, držet respekt a uměním nezasahovat do příběhu a do cesty dané ženy.

Jak by mohla služba pro biologické maminky vypadat? Co všechno může taková dula pro maminku udělat a v čem jí může porod a události kolem něj ulehčit?

Hlavním by byl samotný doprovod u porodu. Což zahrnuje i držení pohotovosti a případné telefonické konzultace v období kolem termínu a následně doprovod v šestinedělí.

Během doprovodu v porodnici by dula poskytovala mamince emoční, psychologickou i fyzickou podporu, aby porod byl pro ženu co nejlépe zvládnutelný. V této situaci by asi bylo důležité podpořit ženu směrem k personálu, umožnit ji vše prožít bez dalších traumat a zbytečných zákroků.

Naslouchat, být prostě přítomna a umožnit tak ženě, aby tímto procesem prošla tak, jak sama potřebuje.

Přítomnost duly během porodu a v prvních hodinách po porodu může pomoci vše lépe vstřebat, odtruchlit, pustit. Následně by bylo důležité zpracování a uzavření během šestinedělí.

Tady mě ještě napadá, že dula může mamince pomoci v tom, aby na ni nebyl v jakémkoli směru činěn nátlak a mohla si v klidu rozmyslet a přečíst dokumenty, které jí budou v souvislosti s dítětem předkládány k podpisu.

Ano, zcela určitě, dělat jakéhosi tlumočníka, podporu. Tak jako to děláme i u běžných porodů, kdy podporujeme ženy, aby rozuměly třeba tomu, jaký zákrok a proč je jim nabízen.

Dula by měla předem daný kontrakt s maminkou, vyjasnily by si, co a proč žena chce, a měla by ji podpořit v tom, aby svých práv využila.

Na druhou stranu, pokud by v procesu porodu maminka názor změnila, spontánně, vlivem vlastního zážitku, dula musí být na její straně a umožnit jí udělat takové kroky, jaké by si přála. Rozhodně by dula nesměla ženu jakýmkoli směrem ovlivňovat.

Tady mě napadá, jestli existuje nějaká cesta, jak by dula mohla situaci ulehčit miminku?

Toto by bylo hodně ještě ke zvážení. Dula by musela mít jasno, komu je hlavní oporou a kde je její místo. Pokud by měla především podpořit biologickou matku a být jí oporou v prvních hodinách po porodu, nemůže být zároveň přítomna u miminka a myslím, že by to bylo i komplikované právně.

Toto místo bych viděla spíše jako ideální pro nové rodiče, případně vybrané přechodné pěstouny. Role duly by se jinak dost křížila.

Na druhou stranu, dula může pro rodící se dítě udělat mnoho právě tím, že ženu s miminkem provede procesem zrození a budou se tak minimalizovat zákroky, medikace a podobně.

Kam by se mohly maminky se zájmem o takovou službu obracet? Je to v tuto chvíli možné? Jak je taková služba nákladná?

Konkrétní duly by měly na svém profilu informaci a nabídku této služby, případně by byla kontaktní osoba, která by tuto službu mohla zprostředkovat. Zatím, pokud vím, nic takového u nás nefunguje a je to spíše náhoda, když maminka takovou dulu najde.

Mojí vizí je otevřít letos nástavbový kurz pro duly, které by to zajímalo a vytvořit tak síť takovéto podpory.

Cena porodního balíčku se pohybuje v rozmezí 5 až 8 tisíc korun – zahrnuje držení pohotovosti, telefonické konzultace, doprovod u porodu, podporu v šestinedělí.  Záleželo by na možnostech duly, jejím ceníku, na tom, kdo by mohl takovou službu uhradit, z jakých zdrojů.

Zcela zdarma by toto šlo jen opravdu velmi výjimečně, možné by asi bylo se v konkrétních případech domluvit se na nějaké symbolické částce. Protože, pokud žena zvažuje dát dítě do adopce, většinou nemá zdroje si takovou službu sama uhradit.

Ano, s tím souhlasím a napadá mě, že v tomto by mohly být nápomocny neziskové organizace na podporu biologických rodin a tuto službu maminkám hradit.

Ano, tak nějak jsem to s těmi jinými zdroji myslela. Ono jde o to, že dula může pomoci zdarma jedné, dvěma maminkám, ale nelze to tak dělat ve velkém a stále.

Práce duly je velmi náročná, emočně, časově, energeticky. V době, kdy jsem u porodu, musím rušit jiné závazky, odhlašovat klienty, často ruším své osobní aktivity. Je proto potřeba mít tuto službu nějak kompenzovanou. V opačném případě hrozí vyhoření, protože se vydáme více, než máme kapacitu, a časem se to někde projeví. Často nechutí v takové práci dále pokračovat a to je škoda.

Vy tedy konkrétně nemáte s tímto žádnou zkušenost, ale mluvila jste o terapeutické zkušenosti se ženami, které tímto prošly. Bylo by možné alespoň obecně přiblížit důvody, proč děti do adopce daly a jak se jim s tím následně šlo životem?

Mám zkušenost s doprovodem u náhradního mateřství, kde šlo děťátko po porodu ihned do náruče biologické maminky. Já doprovázela ženu, která miminko odnosila, a zůstávala jsem s ní i v prvních hodinách po porodu, pomáhala jsem také nové rodině s tímto přechodem v momentech těsně po porodu.

U porodu adopčního jsem zatím nebyla. Pokud se na mě nějaká žena, která se takto dítěte vzdala obrátila, bylo to až s odstupem času. Mám také zkušenost se ženami, které zvažovaly během těhotenství tuto cestu, protože nechtěly jít na potrat, ale nakonec se rozhodly jinak.

Ženy, se kterými jsem pracovala na tomto tématu, měly většinou jako hlavní důvod špatné, nevyhovující sociální zázemí. Dítě, které čekaly, přišlo nevítané, neměly funkční vztah, už měly své děti a dalšího se bály – třeba že ho jako samoživitelky nezvládnou, neuživí. Bylo toho na ně moc. Nechtěly volit potrat, eticky to pro ně bylo nepřijatelné a hledaly způsob, jak se dítěti postarat o dobrý život.

Byly to ženy, které samy následně vyhledaly terapeutickou pomoc, takže asi i specifický vzorek žen s vyšším vzděláním, náhledem na situaci, kapacitou o tématu mluvit a pracovat na sobě.

Ještě mě napadá poslední otázka, jak v celém tom kontextu vašich osobních i profesních zkušeností vlastně vnímáte maminky vašich vlastních adoptivních dětí?

Sama jsem často myslela na biologické mámy našich adoptivních dětí. Vždy jsem vůči nim cítila velký respekt a vděčnost, protože bez nich by naše děti nebyly. Nikdy by se nenarodily, vše mohlo být zcela jinak, pokud by se ony jinak rozhodly. Zvolily tuto cestu a my díky tomu měli možnost vychovávat skvělé a jedinečné bytosti.

Jsem také matkou vlastní dcery, takže jsem si trochu dovedla představit tu ohromnou zátěž a bolest, kterou musely prožívat.

Protože jsem se stala dulou a mým velkým tématem i jako terapeutky se stalo období prenatálního období a porodu a to, jak moc nás tyto zážitky ovlivňují, mnohokrát jsem si představovala, co asi naše děti se svými mámami v tomto významném a citlivém období zažily.

Přála bych si, aby ženy, které se ocitnou v takto náročné situaci, měly dobrou podporu, která jim umožní cestou projít co nejlépe. Také si uvědomuji, že někdy rozhodnutí dát dítě k adopci může být pod nátlakem, ať už nátlakem situace nebo partnera, a že někdy dojde následně k velkým výčitkám a pochybnostem. Dobrá, respektující podpora by mohla toto minimalizovat, dovolit ženě, aby věci udělala opravdu tak, jak je udělat chce. Ona, ne někdo jiný.

Moc děkuji za zajímavý rozhovor!

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Velmi dlouho jsem se snažila představit si, co asi ty naše přijaté děti zažily v nejútlejším věku ve chvíli, kdy z různých důvodů ztratily maminku¨, a jak se asi  musí cítit v momentě, kdy o ně začne pečovat maminka náhradní? Jak si takové zranění představit a jak pochopit, proč vlastně naše děti tak často sekají a kopou kolem sebe a lásku oplácí atakem, vztekem nebo lítostí?

“Představte si, že je to podobné, jako když se poprvé zamilujete a svou lásku ztratíte. Zlomí vám to srdce. A pak přijde jiný, nový partner. Vy chcete znovu věřit v lásku, ale bojíte se uvěřit po tom velkém zklamání a bolesti. Nakonec začnete pomalu věřit, ale občas se stane, že nový partner vám toho původního v něčem připomene…

Vybudování opětovné důvěry trvá déle a někteří, pokud prošli velkým zklamáním, si tu opravdovou, hlubokou důvěru, nevybudují už nikdy, i když se okolí bude snažit sebevíc. Láska od rodičů a hlavně od matky by měla být bezpodmínečná – vlastně naivní, stejně jako ty první lásky.“

Za tohle úžasné a trefné vysvětlení děkuji Elišce Kotrbaté. Mladé a velmi zajímavé ženě, která se díky svému vlastnímu onemocnění naučila jednu velmi zajímavou terapeutickou metodu. Díky této a dalším terapeutickým metodám pomáhá rodičům a dětem obnovit přirozené napojení mezi rodičem a dítětem.

Eliško, jak jste se tedy k senzorické integraci, jak se tato terapeutická metoda jmenuje, dostala? Je možné k tomu třeba vystudovat nějaký speciální obor?

Já jsem vystudovala psychologii a speciální pedagogiku, ale přišlo mi to celé takové prázdné, teorie bez dalšího obsahu. Takže, když jsem se díky svému onemocnění seznámila s jednou velmi zajímavou neuropsycholožkou z Ruska a následně měla možnost u ní celé dva roky pozorovat její práci, ptát se a dostávat odpovědi, moc mě to naučilo.

Díky ní jsem poprvé slyšela o senzorické integraci a o tom, jak funguje mozek – to, co by nás měli učit na škole. Hlavně díky ní jsem zjistila, jak mozek funguje, pochopila mnohé pochody u dětí.  Ona sama nepracuje pouze s jednou jedinou metodou a to byl pro mě také velký přínos – vidět, že člověk musí brát z více zdrojů, aby se přiblížil kýženému cíli. Je to vždy jako slepování mozaiky – musíte využít malých střípků, které slepujete dohromady, aby vám vyšlo něco, co bude dávat smysl.

Co přesně jste se tam naučila? Jak si tuhle terapeutickou metodu můžu představit?

Senzorická integrace pochází z Ameriky, kde ji objevila americká ergoterapeutka a doktorka psychologie A. Jean Ayres. Jde vlastně o to, jakými smysly nebo senzory přijímáme informace o svém okolí a zda ty informace správně vyhodnocujeme.

Každý z nás ví, že vnímáme svět díky našim smyslům, kterými jsou čich, zrak, hmat, sluch a chuť. Senzorická integrace ale definuje další dva smysly. Tedy já tomu říkám smysly pro lepší pochopení, ale řekla bych spíše další zdroje informací. Jedná se o VESTIBULÁRNÍ aparát (správné pojmenování i z hlediska medicíny) A PROPRIORECEPTIVNÍ vnímání. Emoce jsou další složkou, kterou vnímáme, ale ne smyslem.

To je moc zajímavé! Co si můžu pod těmi cizími názvy představit?

Proprioceptivní systém nám poskytuje informace z kloubů, svalů, vazů a jiných pojivových tkání. V souhře s dalšími systému nám dává informace, kde se nachází naše jednotlivé části těla a co dělají. Tak i bez zrakové kontroly třeba vím, že mám zvednutou pravou ruku nahoru nebo pokrčené levé koleno. Receptory jsou v kloubech, svalech a šlachách a vnímají kontrakce, protažení a stlačení.

Vestibulární systém se nachází ve vnitřním uchu a zaznamenává změny polohy celého těla. Díky tomu, že je v uchu, tedy v hlavě, je to hlavní zdroj informací.

Jak se tedy stane, že se některý z těchto smyslů nepracuje správně? Pak se tedy děje to, že člověk nesprávně vyhodnocuje vnější vjemy, chování druhých nebo emoce?

To je právě to klíčové, co na svých terapiích řeším. Já se vlastně spíš považuji za luštitele nebo průvodce při hledání příčiny problému.

Může jít třeba o něco, co se stalo už v průběhu těhotenství. Dítě velmi silně vnímá emoce, které k němu vysílá maminka během doby těhotenství, už tohle vytváří první synapse (spoje) v mozku. Pokud maminka třeba během těhotenství zažívala velké stresy, dítě vše cítí, vnímá a následně se to může projevit na tom, jak ono samo vnímá svět.

Problém mohl vzniknout také třeba při porodu. Víte, přirozené je, že si dítě vybere, kdy a jak přijde na svět. Ale dnes je dost běžné porody vyvolávat nebo rodit pomocí císařského řezu. A to už může, alenemusí, být příčinou poruchy senzorické integrace.

Celý první rok našeho života vnímáme své okolí a lidi kolem sebe přes emoce a smysly. V té době si vytváříme v mozku vzorce, spojení, která pak používáme a čerpáme z nich celý život.

Jak se tedy taková porucha senzorické integrace projeví na konkrétním dítěti?

To, že nepracuje správně některý systém, poznáme z chování dítěte v běžných situacích. Třeba to, jestli dítě hodně padá, naráží do věcí nebo například nepláče při častých pádech. Je málo citlivé nebo naopak hodně citlivé na dotek. Nesnáší cedulky na oblečení, určité látky, tohle všechno je ukazatelem toho, že něco nefunguje tak, jak by mohlo.

Téměř u každého dítěte najdeme něco z toho, co popisuje princip senzorické integrace, ale to ještě neznamená, že dítě bude mít v životě potíže. Když se ovšem sejde těch věcí více nebo jsou hodně silné, omezují dítě i rodinu v každodenním životě nebo životě v kolektivu, a později se tak mohou rozvinout další potíže.

Typicky třeba s nástupem do školy. Já se na začátku ptám po tom, jak dítě přišlo na svět, co všechno rodinu během jeho života (počítaje od početí) potkalo. Ale to mě zajímá více proto, abych věděla, s čím se dítě potýkalo a kde pravděpodobně mohl nastat problém. Protože důležitější je to, co se děje teď, a další postup.  

V tuhle chvíli mě napadá, jak je to asi s těmi našimi dětmi, které prožily první dny, týdny nebo měsíce v kojeneckých ústavech. Jak tedy takovým dětem pomáháte?

Každé dítě je možné podpořit prakticky už od narození. Důležité je, aby si s ním rodiče vytvořili rituály a dobře nastavili hranice. Dále je důležité, jak rodiče umí dítěti zrcadlit emoce.

K podpoře rozvoje smyslů je moc důležité, aby se dítě pohybovalo na čerstvém vzduchu, mělo možnost plavání, mazání (masáže) po koupeli. Jsou to všechno věci, které rodič běžně dělá intuitivně.

Třeba u takové běžné věci, jako je koupání, je velký rozdíl, zda dítě jen rychle vykoupete a osušíte, nebo zda u toho zpíváte písničky, osušíte ho teplou osuškou spolu s nějakou básničkou a následně dítko natřete olejíčkem od hlavy až k patě spolu s krátkou masáží.

Ten čerstvý vzduch a další věci jsou důležité pro celkový rozvoj, nejen pro smysly. Ale obecně lze říci, že pro děti, které se z různých důvodů dostaly do kojeneckého ústavu, je důležitý kontakt s další osobou. Tyhle děti pravděpodobně neprožily, že by se o ně starala jedna osoba 24 hodin denně. Tyto děti mnohokrát plakaly a jejich pláč nebyl často vyslyšen, protože to není v silách personálu.

Těžko budou mít tyto děti stejnou péči jako novorozeně, které je doma s jednou maminkou a třeba i více členy rodiny. Ti mají čas ho rozvíjet, chovat, komunikovat s ním. Dávat mu prožitek blízkosti. Pijí z lahvičky, a když dopijí, tak je těžko bude ještě někdo třeba další půl hodiny chovat nebo si s ním během dne několikrát hrát na dečce.

Například chování napomáhá právě vestibulárnímu aparátu, vázání do zavinovačky, propriorecepci. Zpívání ukolébavek rozvíjí sluch a řečové centrum, zároveň vytváří nové synapse, vyvolává příjemné emoce a tak dále.

Co byste tedy doporučila dětem, které měly nelehký vstup do života? Jak můžeme jako rodiče těmto dětem pomoci už sami doma?

U těchto dětí bych dbala na to, aby měly v životě pevný řád a pravidla. V tom smyslu, že když se něco řekne, tak to tak opravdu je. Jde o to, aby měly v životě jistotu – kotvu. Dává pocit bezpečí.

Pak bych se snažila o pravidelné společné rituály a kontaktní vztah. U těchto dětí je potřeba hlavně nasycení pocitu lásky, přijetí a načerpání pocitu, že jsem dobrý.

Jsou děti, které ke mně chodí, ale podstatnější než práce se smysly je u nich práce s přijetím, se získáním pocitu, že v něčem také vynikají. Často, když je někde problém, rodiče s dětmi přijdou ke mně až po celé řadě vyšetření a zkoumání. Dítě vnímá velmi silně, že je něco jinak a že nenaplňuje něčí představu o ideálu. A s tím je nutné pracovat.

Že selhaly?

Ano, že selhaly. I když to tak není, ale je to jejich pocit.

Protože to tak vnímají (náhradní) rodiče?

Protože je biologická maminka dala pryč, ale třeba další děti si nechala? Děti můžou chápat ve vyšším věku, proč to udělala, ale na emoční úrovni to je zcela jinak. “Nebyl jsem dostatečně dobrý, nesplnil jsem očekávání nebo ještě hůř nemilovala mě.” To se později může promítnout do dalších sfér života.

Ano to jsou otázky, které si naše děti řeší často. Jak takovým dětem pomáháte?

Takovým dětem pomáhám individuální terapií, prací na sebevědomí, sebehodnocení, hledání silných stránek. Poté v rodinné terapii – prací s emocemi. Když ke mně takové dítě přijde, většinou pracuji s rodičem, který má k dítěti nejsilnější vazbu. Ten musí dítěti ukázat tu bezpodmínečnou lásku a přijetí, a to opakovaně.

Vždy záleží na historii dítěte, ale také na současné rodině.

Tohle už se ale netýká jen senzorické integrace ani neuropsychologie, toto je spíš vývojová psychologie a psychologie osobnosti. Ono se to téma ani nedá uchopit jedním směrem.

Moc děkuji za rozhovor.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

Plusy i mínusy jsme znali a byli si jich plně vědomi. I přes to všechno nám to dávalo velký smysl. Ono přece nejde jen o nás, jde o to miminko, které může díky tomuto formátu adopce, být se svými, i když náhradními rodiči, od prvních chvil svého života. Což je hodně. Je to přínos do celého života, kdy minimalizujete poporodní trauma z odmítnutí biologickou rodinou. A to není vůbec málo!

Začali jsme se tedy lehce aktivně rozhlížet, zda takovou maminku nepotkáme. A stalo se. S maminkou jsme byli nějakou dobu v písemném kontaktu a následně se setkali osobně. Věřte mi, že to bylo setkání velmi silné a přínosné pro všechny strany. Uvědomila jsem si při něm mnohé. Jak těžké je žít s rozhodnutím, že dáte své dítě do adopce. Jak těžké je vůbec takové rozhodnutí udělat! Jak těžké je uvažovat nad životem, který přijde potom. Jak těžké je vybrat svému dítěti jiné rodiče.

Bylo to opravdu silné setkání, které mě utvrdilo v tom, že naše maminky si zaslouží vděčnost v našich srdcích. Svět není černobílý a vždy je zde vážný důvod, proč zůstane miminko samo v porodnici bez maminky. A vždy je to moc bolestivé. Navíc ony s tímto rozhodnutí jdou celým dalším životem.

S maminkou jsme si rozuměli a začali řešit všechny formality, a také hledat porodnici, která by byla takové přímé adopci otevřená. Měli jsme vybrané jméno pro miminko, všechno se zdálo být na nejlepší cestě. A přece možná nebylo. Kdo ví. Moc jsem se bála, že si to maminka rozmyslí. Ne v době těhotenství, to jsem brala tak, že by to bylo tak nějak v pořádku, a to nejlepší pro miminko. Ale potom, potom co bychom měli miminko doma a už ho milovali. Všichni…

Když tu najednou, jednou večer, zrovna jsem odvážela dceru domů od babičky, jsem se podívala na telefon. Bylo zde několik zameškaných hovorů. Nějaké pevné linky, nějaké mobily. Volám zpět…

„Dobrý den, tady krajský úřad...“

„Dobrý den, měla jsem zameškané hovory“.  V tu chvíli mi to ještě vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, proč by nám měli z krajského úřadu volat? To chtějí, abychom zrušili žádost nebo tak něco?

„Ano, no my tu už tak trochu panikaříme. Jsem ráda, že mi voláte zpět, můžete se prosím zítra přijet i s manželem seznámit se spisem...“

„Se spisem?“

„Ano, máme pro vás miminko...“

Stále jsem nechápala. Miminko? Jako to od té maminky? Nebo jiné…, pak mi došlo, že je to hloupost, že o té naší rozjednané akci vůbec nic nevědí.

„Miminko? Můžu se prosím zeptat, jestli je to holčička nebo chlapeček a jak je staré?“

„Je to holčička a je z porodnice, víc už zítra...“

Co se dělo potom si nedovedete představit. Já si také úplně všechno nepamatuji. Ale jedno jsem věděla hned. Miminka se neodmítají. Tohle miminko si nás vybralo a takhle to má být. Navíc na nás to miminko čeká v porodnici.

Dceru i babičku jsem v obrovském zmatku informovala, co se děje a snažila se dovolat manželovi, který byl v té době na služební cestě. Bohužel nebral telefon. Takže jsem obvolala alespoň rodiče a několik kamarádek, abych ze sebe nervozitu nějak dostala a měla o tom všem s kým mluvit.

Poprosila jsem babičku o hlídání a jela na nákup věcí, které asi budu potřebovat do porodnice.  V té chvíli jsem věřila, že miminko se narodilo předchozí den a já tam s ním budu několik dní pobývat, než nás pustí domů.

Celou cestu jsem telefonovala, takže nákup, který jsem pořídila, byl myslím velmi humorný. Dvoje miniponožky, podložka na přebalování, pleny a vlhčené ubrousky, víc jsem prostě nezvládla. Naštěstí se mi podařilo nakonec dovolat i manželovi, pro kterého byla informace o tom, že bude mít druhou dceru, parádní šok.

Tu noc jsme toho moc nenaspali. Dcera všechno prožívala s námi, takže z euforie že „hurá budeme mít miminko“ přešla do hysterie „já žádný blbý mimino nechci!“.

Tohle bylo pro nás nové, těžké a možná také trochu krásné.

Ráno, když jsme ji vezli do školky a mířili na krajský úřad seznámit se se spisem, tak vše vyjádřila velmi přesně „Maminko a myslíš, že bude to miminko pro nás?“ Ano, věříte, ale stále nevíte. Nevíte, dokud tu maličkou tvářičku neuvidíte a nevroste vám do srdce.

Na krajském úřadě nás seznámili se spisem novorozené holčičky a řekli nám, ve které porodnici ji najdeme. Jaké to bylo? Silné, a také trochu těžké slyšet, proč to maličké stvoření začalo život tak nedobře. Na co nás upozorňovali velmi důrazně a také jsme podepisovali, že jsme si vědomi toho, že maličká není právně volná. Ano, tenhle stav už jsme znali a jednou prožili s první dcerou. Znamená to, že si můžete miminko odvést z porodnice, pečovat o něj od prvních dní tak, jak je to pro něj nejlepší, zamilovat si ho, ale stále žijete s tím, že kdyby se v biologické rodině našel někdo, kdo by o miminko chtěl a mohl pečovat, vrátilo by se tam.

Úřady pracovaly na plné obrátky, protože maličká už byla v porodnici týden, chtěli ji propustit a nebylo kam. Bylo mi líto, že tam musela být celý týden sama, ale to je jedna ze ztrát náhradního rodičovství, se kterou je nutno se smířit. Ihned jsem se začala zajímat o to, jak maličké tohle trauma vyléčit.

Sedli jsme do auta a jeli celé dvě hodiny do porodnice podívat se na naši druhou dceru. Ten večer nám ji bohužel ukázali jen na dvě hodiny a zase si ji odvezli. Byli jsme pro ni jen návštěva. Zvláštní. Když nám přivezli ten maličký uzlíček, bylo mi smutno a zároveň jsem se hned zamilovala. Tak snadné to bylo. Vzala jsem ji do náručí, a bylo to tady. Prostě byla naše.

Nakrmila jsem si ji, přebalila a bohužel musela ji vrátit sestřičkám. Když ji odváželi, chtělo se mi plakat. Celý večer a noc jsem na ni myslela, jak jí tam asi samotné je. Maličké osůbce ve velké nemocnici, plné cizích lidí, pachů a zvuků. Bez jediného záchytného bodu. Bez mámy.

Druhý den ráno mě telefon soudního doručovatele zastihl v obchodě, kde jsem se snažila dokoupit vše potřebné pro to, abychom si naši dceru mohli odvést ten den domů. Byla jsem velmi mile překvapená, jak rychle zvládli rychlé předběžné opatření vystavit. Děkuji za to! Díky tomu, jsme si maličkou přivezli domů jen 48 hodin od kouzelného telefonu.

Někdy o ní říkám, že je to, jako by nám spadla z nebe. Stačí jeden telefon a život se vám obrátí o 180 stupňů. Je to adrenalin, je to masakr a je to nádherné, je to život.

Nakonec jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Byly doby, kdy jsem plakala pro to, že nikdy nebudu matkou. Nakonec jsem maminka dvou nádherných úžasných stvoření, za které moc děkuji. Komu? Osudu, životu? Kdo ví? Každopádně kdybychom s manželem pokračovali ve snahách o biologického potomka až do dnes, byli bychom smutní, možná už rozvedení, a myslím i zlomení lidé. Navíc tohle si prostě jen tak nezažijete.

A ještě Vám dlužím jednu informaci na závěr. Mamince, se kterou jsme měli rozjednanou přímou adopci, jsem ihned vše sdělila a jejich příběh dopadl tak, jak nejlépe mohl. Miminko zůstalo ve své rodině.

Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...

S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.

Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.

Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.

Ztráta kořenů

První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.

Co víc zažily dlouhé hodiny, dny, týdny v jakémsi meziprostoru, kdy nechápaly, co se s nimi děje a bude dít. Kde čekaly na svůj osud. Na novou rodinu. Tuhle ztrátu si většina našich dětí zvědomí až někdy v pubertě nebo dospělosti, pokud vůbec. Mají tak malou šanci si tuhle ztrátu ztruchlit, a přece tam někde uvnitř je a bolí.

Je to zvláštní, naše děti si osud adoptovaných nevybraly a přece jim společnost, možná i my sami podsouvá myšlenku, že by měly být vděčné. Ale za co? Za to že ztratily své kořeny? Za nás? Vybraly by si naše děti jako náhradní rodiče právě nás, pokud by tuto volbu mohly udělat samy? Kdo ví ...

To nikdy nezjistíme, jen chci touhle myšlenkou naznačit, jak moc absurdní je žádat po nich, aby byly vděčné. Myslím, že většina z nich by prostě chtěla mít normální život. Narodit se mamince, u které by pak vyrůstaly, nic víc nic míň. Vždyť kdo chce být jiný? Kdo chce mít komplikovaný život? Kdo by chtěl být adoptovaný?

Ztráta období těhotenství, kojení, prvních okamžiků

Nedávno se mi stala velmi zvláštní věc, vlastně ne, děje se mi opakovaně. Vždy, když je v mém okolí nějaká těhotná žena, tak to zabolí - u srdce. Co víc, bolí mě to také kvůli mým dcerám. A to jsou ty barvy duhy. Současně mám své rodičovské potřeby naplněné až na okraj, někdy až přetékají. Je tam růžová, bílá. Je to prostě, tak jak má být. A současně je tam černá a šedivá, protože vím, že další dítě nechci a přece vidět, jak nádherné období těhotenství a očekávání miminka může být a vědět, že ho nikdy neprožiji, navíc nikdy s mými dcerami, je bolestivé.

Už nemám ambice otěhotnět a přece, první myšlenka byla „já bych chtěla také“. Pak ale přichází další, jak bylo v bříšku těm mým milovaným holčičkám? Hladil je někdo? Mluvil na ně někdo? Určitě, ale jak? Jaké pro ně bylo odpojit se od svých maminek a už nikdy je necítit? Najednou mi tu přistály a tady začíná náš vztah. Začínáme ne na startu ale daleko za ním a tohle obrovské mínus možná nikdy nezvládneme dohnat. Nejde to ignorovat, je to něco, co nám chybí a vždy bude chybět. Je to ztráta.

Moje dcera tohle dokázala vyjádřit moc hezky už ve svých šesti letech - „Myslíš, že mě ta maminka, co mě nosila v bříšku, hladila?“ Kdo ví.

Je také velmi zvláštní, že okolí, přátelé a většinou i my sami čekáme, že ve chvíli, kdy se z nás stanou adoptivní rodiče, je a hlavně bude všechno v pohodě. Zalité duhou.

A přece je pro nás minimálně velmi zvláštní a spíše bolestivé účastnit se rozhovorů jiných žen o porodu a kojení jejich dětí. Sedět tam a nemít co k tomu říct. Prostě proto, že jsme neměli možnost a šanci tohle s našimi milovanými dětmi prožít. Není to nic, je to mnoho, je to ztráta pro nás i naše děti.

Proč vlastně tento článek o ztrátách vznikl?

Myslím, že náhradní rodičovství je úžasné a jsem za něj velmi vděčná. Díky mým milovaným dcerám jsem se naučila strašně moc, otevřely mi spoustu dveří, které jsem před ním neviděla nebo vidět nechtěla. Díky nim je můj život nádherný, veselý, hektický, náročný, někdy smutný, ale většinou jsem prostě jen moc šťastná. Ztráty, které jsme všechny od života obdržely, nejsou nic, myslím ale, že jejich zvědomění je důležité pro to, abychom je mohly začít léčit.

Naše děti jsou nám velkými učiteli. Já vím, možná jste tuhle frázi už slyšeli a říkáte si, co na ní může být pravdy, vždyť děti ještě o životě neví nic, vše je přece musíme naučit my. Moje dcera mi ukázala, tak jako vždy, že je to přesně naopak.

Když jsem začínala psát blog, tak jsem se snažila v jednom z prvních článků odpovědět na otázku, kdo je pravá maminka - já nebo maminka biologická. Tenkrát jsem měla pocit, že je to jasné a že to musí stejně vnímat i moje dítě. Jak moc nezralá jsem tenkrát ještě byla ...

Moje šestileté dítě mi ukázalo, díky jedné zajímavé zkušenosti, že vše je jasné a tak moc správné ...

Měli jsme s manželem naplánovaný moc hezký výlet, kde součástí programu byla i prohlídka jeskyně. Když to dcera uslyšela, tak se nám totálně zasekla a řekla: „ Do jeskyně nikdy nechci jít, je tam tma a je to tam stísněný, já se tam bojím!“

Hledali jsme fotky jeskyně a zkoušeli jí na ně nalákat, protože vůbec nevypadaly tak, jak jeskyni popisovala. Byly to velké osvícené prostory, nic čeho by se měla bát. Ale dcera stála za svým.

Udělala jsem si na ni chvilku a ptala se, co se děje. Odpověděla mi: „Víš, maminko, já si myslím, že už jsem někdy v jeskyni byla, když jsem ještě byla v bříšku u té mojí pravé maminky. Vůbec se mi tam nelíbilo, bylo to tam tmavý a stísněný a já se tam prostě bojím! Já tam nechci!“

V tu chvíli ve mě trochu hrklo. Že by se jí vybavila nějaká prenatální vzpomínka? Nebo jsou to strachy a konstrukce, které si v té malinké hlavičce už vytváří?  O tom, jaké to asi muselo být vyrůstat v bříšku maminky, u které pak po porodu nezůstala?  Nakonec jsem usoudila, že to asi není důležité, protože ať je to tak nebo onak, je důležité její strachy nezlehčovat a citlivě je vnímat.

Zvědavě jsem reagovala: „Aha, u té pravé maminky, a co jsem tedy já?“

Dcera se na mě podívala, a tónem, který vyjadřoval, že se ptám na úplně jasnou až téměř hloupou  věc, mi odpověděla: „Ty seš přeci taky pravá! Díky tý první mamince jsem na světě a já sem tady moc ráda a díky tobě taky žiju, protože ty ses o mě starala potom, až do teď ...“

Pohladila jsem jí po vlasech a cítila jsem jen obrovskou hrdost a radost ... Je úžasná …

"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

Starší syn

Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

Bouře je tu!

Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

Co dál?

Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

Kouzelný telefon podruhé

Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

Smutné podezření

Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

A co dál?

Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
 

A jak se nám dnes žije?

Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Nádherný a moc moudrý článek. Není z mé dílny. Za překlad a opravu moc děkuji dvěma dobrým duším🙂

Když neplodnost nekončí zázračným otěhotněním…

Byla jsem dvakrát těhotná. Když jsem opouštěla porodnici, odnášela jsem si s sebou místo uzlíčku radosti jen cáry mého zlomeného srdce. Dvě těhotenství, dva potraty, roky čekání, měsíce zkoušení, jedna konečná diagnóza, roky léčby a později jedna finální operace...a jsem neplodná. A nevadí mi to.

Trvalo mi skoro deset let vyrovnat se s mou neplodností, a i když jsem se s tím smířila, bolest úplně nezmizela. Ale poznala jsem, že ten klid a bolest mohou vlastně docela pohodlně existovat vedle sebe. Také jsem se naučila, že existuje více než jeden úspěšný konec v příběhu s neplodností. Obvykle slýcháme pouze o jednom šťastném konci- o zázračném těhotenství, jehož výsledkem je buclaté miminko a nadšení rodiče. Ale to je jen jeden příběh - jeden šťastný konec z mnoha stejně úžasných možností. Koneckonců, u neplodnosti není zázračným koncem jen biologické dítě.

Pokud na tom lpíme jako na JEDINÉ naději, jediné odpovědi, tak jsme si svůj příběh zkrátili a uzavřeli se v kruhu. Všichni z nás, kdo žijeme s neplodností, si dříve nebo později stejně musíme položit tu stejnou otázku: „Co když nikdy neotěhotním a nebudu mít dítě?" Ta otázka musí být položena a zodpovězena, protože pro spoustu neplodných žen to bude realita.

V průběhu nejtěžší části mé cesty se mi dokonce zdály příběhy žen, které otěhotněly po letech neplodnosti, jako odrazující a frustrující. Myslím, že jsem hluboko uvnitř věděla,že toto nebude můj příběh, ale bylo mi to prezentováno jako nejlepší možný výsledek. A nechce snad každý pro svůj život to nejlepší? Takže co to znamená pro mě a ostatní páry, kterým by se nikdy nepodařilo porodit biologické dítě? Byli jsme odsouzeni k druhému nejlepšímu životu? Kde byly příběhy o vítězství a naději, které neobsahují otěhotnění a miminko?

Našla jsem si svou vlastní cestu - přes mnoho nočních slz, zoufalých motliteb a neustálého hledání v duši. Našla jsem tam místo tichého přijetí mé neplodnosti. A pomalu se toto přijetí obrátilo v naději...naději,že tam venku je pro mě něco úžasného a jen to vypadá trošku odlišně...naděje, že můj nejlepší život nemusí vypadat jako nejlepší život někoho jiného.

Nakonec jsem dostala můj zázrak. Jen nepřišel domů z nemocnice celý růžový, zmačkaný, zabalený v malé dečce. Bůh mi ukázal jeho dobrotu, ale ne v podobě dvou purpurových čárek a velikém kulatém bříšku. Můj zázrak přišel v klidných nocích, když můj polštář byl promočený od slz a já byla schopna říct: „Bože, jsi dobrý. Já vím, že mne miluješ."

Přišlo to, když jsem konečně byla schopna účastnit se baby shower (parta kamarádek s „těhulkou“ před narozením miminka) bez vytrácení se do koupelny a propukající v pláč. Přišlo to, když jsem zpozorovala, že jsem vnitřně vyrostla. Krásný efekt tento konkrétní příběh měl na mé srdce: přišly věci jako odolnost, soucit, empatie, vděk, láska a vytrvalost. Můj zázrak přicházel s každým dnem, ve kterém jsem si volila důvěru a naději, přičemž jsem soustředila svůj pohled na to, jak by život měl vypadat. Vybrat si radost a víru a naději uprostřed období s těžce zlomeným srdcem je vlastně jako malý zázrak.

Stále ještě mám své "zázračné děti".

Ale místo ultrazvuku a krevních testů jsme vyplnili hromady papírování a předložili otisky prstů pro ověření naší spolehlivosti.

Spíše než prozrazení pohlaví jsme oslavili naše schválení stát se osvojiteli.

Namísto mapování tras do porodnice jsme si koupili letenky do Etiopie. Namísto hlučného porodního sálu jsme čekali potichu v ponuré budově soudu.

Místo abychom brali domů mrňavého novorozence v mlze poporodní vyčerpanosti, vezli jsme domů pětiměsíční miminko v mlze časového posunu.

Ale naše radost byla úplně stejná.

Vás, ženy, které bojujete s neplodností a říkáte si „Co když nikdy nebudu mít miminko?“ mohu ujistit, že vás příběh je stále důležitý a stále můžete čekat na zázraky.

Možná nikdy neotěhotníte a může se to dnes zdát jako ta nejhorší věc na světě, vím, jak se cítíte a soucítím s vámi, nechci vám nic slíbit nebo dat falešné naděje, jen chci říct, že pokud vaše neplodnost neskončí otěhotněním, tak záleží na vás a na vašich příbězích záleží. Je tu ještě něco dalšího (ať už adopce nebo pěstounská péče nebo něco úplně jiného a pro vás teď nepředstavitelného), co čeká právě na vás. Jednoho dne to nebude bolet, tak jako to bolí dnes. Jednoho dne najdete své místo a svou cestu a budete se cítit sebejistě, budete s tím smířené.

A bude to nádhera.

Zdroj: http://community.today.com/parentingteam/post/when-infertility-doesnt-end-with-a-miracle-pregnancy

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

Opakovaná hospitalizace v nemocnici a zpět do ústavu a takto stále dokola.To bylo dlouhých jedenáct měsíců života této holčičky. Proč na vše musela být sama? Proč nám nezavolali dříve? Kdo má právo ničit start do života nevinného děťátka, které se nemůže bránit? Kdo rozhoduje o osudu těchto dětí? Kolik jich to muselo zažít a bohužel stále zažívá? Hlavou mi probíhalo milion otázek a začalo mi být úzko, a to jsme Terezku ještě ani neviděli.

Asi po dvaceti minutách nám ji přinesli…. Nádherná okatá holčička se na mě dívala velmi podezíravě. Vzala jsem ji do náruče, a tak roztřesené děťátko jsem ještě nikdy neviděla. Co se děje, říkala jsem si, bojí se mě? Nezná mě, tak asi proto. Chtěla jsem si ji přitisknout blíže k sobě, jak mi napověděl mateřský instinkt, ale Terezka se ode mě lehce odtáhla tak, aby se mi mohla stále dívat do očí…oční kontakt nepřerušila ani na vteřinu, co jsem ji držela v ruce. Neuvěřitelně silně se mě držela a stále se na mě dívala.

Bez jediné emoce ve tváři. Ano, kamenný výraz dítěte, to byl další poznatek, na který nikdy nezapomenu. Žádný úsměv ve tváři ani v očích…vůbec nic…jen roztřesené dítě, které na mě koukalo nevěřícíma očima a s nedůvěrou. Stále mě mačkala, až to chvílemi bolelo. Nechtěla se mě pustit, když si ji brali zpět a mně se nechtělo odejít. Cítila jsem, že ji musíme mít hned doma, že každý den navíc jí jen ubližuje. Okamžitě jsme jeli vyřídit všechny potřebné doklady a ještě ten den jsem volala zpět, že nám můžou Terezku připravit, že si pro ni jedeme.

Paní ředitelka se mi snažila vysvětlit, že to takto nefunguje a že budeme muset počkat minimálně týden, než bude vše potřebné připraveno. Po mém naléhání a vysvětlování, že tohle dítě mělo být u nás už dávno a že každý den bez nás bude stresující, paní ředitelka nakonec svolila a za dva dny jsme si vezli Terezku domů.

Po příchodu domů si vše Terezka prohlížela, ale nejhlavnějším bodem jejího zájmu jsem byla já. Pokaždé, když jsem se jen na chvilku vzdálila, začala plakat, byla pořád smutná, nekomunikovala, jen ten smutný oční kontakt, ten tu stále byl. Jedinou její útěchou v prvních dnech byl její paleček, který byl úplně rozkousaný, plný puchýřů a odřenin. 

Všem nám bylo jasné, že dítko bude po pobytu v „kojeňáku“ a v nemocnici fyzicky lehce zaostalé, to ale Terezka velmi dobře během pár měsíců dohnala. Horší byla psychika Terezky. Ustrašené dítě, které na jednu stranu se umělo ozvat, když se jednalo o mě a musela jsme se na chvilku vzdálit (třeba na toaletu) a na druhou stranu sedělo jako vyděšené koťátko. Každý zvuk v domácnosti ji rozhodil.

Neuvědomila jsem si, jak bude těžké Terezku například vykoupat, sprcha nebo napuštěná vana = panika, když jsme jen pustili vodu, která tekla do dřezu = opět panika, spláchnutí záchodu = panika, zvuk lednice, televize, radia, výtahu = to vše bylo pro Terezku velmi stresující a vše zvládala lépe jen v mé náruči. Vše si musela osahat a na vše se podívat. Každé jídlo, které jsme jí dali, velmi hltala, až se dusila, jako by se bála, že jí to někdo vezme. Ale i toto období jsme zvládli a po pár měsících se s běžnými zvuky domácnosti srovnala. Najednou z ní bylo vyrovnané dítě, které bylo naopak velmi šikovné. Vše chtěla dělat sama, brzy se naučila na nočník, oblékání jí šlo velmi krásně, sama jedla. Člověk by řekl, poslušné děťátko, které ale stále má občas v očích TEN smutný výraz – netušila jsem, že toho máme ještě tolik před sebou.

Přišlo období, kdy Terezka nastoupila do školky, byly jí tři roky, byla velmi šikovná a krásně mluvila. Paní učitelka byla nejdříve velmi nadšená z tak šikovné holčičky. Najednou ale došlo ke zvratu. Ve školce se odmítala sama oblékat, sama jíst, vyžadovala neustálou pozornost a když ji nezískala tímto způsobem, tak začala zlobit. Ale zlobení nebylo klasické dětské zlobení, kdy se děti pošťuchují nebo si berou hračky. Terezka se rozhodla, že se postaví do opozice u každé činnosti, kterou ve školce pro děti učitelky vymyslely. Nebude zpívat, nebude tancovat, říkat básničky, nebude si malovat, nebude spát, když nechce.

Doma bylo ale vše v pořádku, režim natavený námi rodiči jí vyhovoval, cítila se bezpečně. Jednoho dne mi paní učitelka řekla, že Terezka nechce, abych pro ni do školky chodila já. Měla obavy, jestli se u nás něco neděje. Byla jsem v šoku. Terezka, která hlídá každý můj krok, najednou se mnou nechce jít domů? Bylo to zvláštní a najednou mi doházelo, že je zklamaná. V jejích očích jsem jí odložila do školky a Terezce se zřejmě v podvědomí vybavila situace z útlého dětství, kdy se cítila opuštěná a nechtěná. Dětská dušička ale nedokázala říct, co cítí, tak se začala chovat velmi chladně na všechny kolem sebe, kromě nás doma. V domácím prostředí bylo vše v pořádku. Manžel pracoval v té době na směny, tak si ji nechával velmi často doma, aby přechod na denní chození do školky nebyl tak frustrující. Terezka si ale vytvořila obrovskou bublinu, do které nechala vstoupit opravdu jen ty nejbližší a to jen ty, kterým věřila.

S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici.

Moc se těšila do školy, připravila si penál a tašku a byla šťastná, že už nemusí chodit do školky. Ve škole se zpočátku velmi snažila, ale brzy zjistila, že jí učení nepůjde tak snadno a že paní učitelka jí stále píše do notýsku, že něco dělá špatně. Terezka nedokázala pochopit, proč ji kárá, když ona se tak snaží. S učením jsme jí pomáhali, ale postupně už odmítala spolupracovat i s námi, zdálo se jí to zbytečné, když jí paní učitelka stejně nepochválí. Terezka často zapomínala pomůcky. Ona je ale nezapomínala doma, zapomněla si je vyndat z tašky a pak už nepřiznala, že je má a nepochopitelně si raději nechala dát poznámku, tak poznámek přibývalo a po dvou měsících jsem tedy zašla do školy, co se děje.

Učitelka se se mnou vůbec nebavila, se slovy, že Terezka má v sedmi letech „předpubertální chování“ se mnou hovor ukončila. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak s Terezkou pracovat, že bude šťastná za každou pochvalu a kdyby jí dala nějaký úkol – třeba zalévat květiny nebo něco podobného, za co by jí mohla chválit, Terezka by měla motivaci do školy opět chodit s radostí a na něco se těšit. Podle učitelky si to Terezka nezaslouží, protože zlobí, tak vše zůstalo při starém. Toto je ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i ve školách by měli být učitelé informováni, jak s těmito dětmi pracovat.

Ve škole jsme řekli, čím si právě procházíme, ale bohužel ze strany školy jsme nikdy neměli pochopení a už vůbec ne podporu, kterou Terezka tolik potřebovala. Právě v první třídě si Terezka velmi uvědomovala, že není úplně běžné, že se dítě nenarodí své mamince a že jí nosil v bříšku někdo jiný. Nechápala, proč jí její maminka nechtěla. Hodně jsme o tom mluvili, snažili jsme se, aby se Terezka tolik netrápila. A začala další fáze zlobení. „Nikdo mě nechtěl, tak mě nikdo nemá rád. Nikomu na mě nezáleží, nikomu nevěřím, s nikým se nechci o svých problémech bavit. Budu zlobit a je mi jedno, že mám poznámky nebo špatné známky…to mají všichni za to všechno, co se stalo mně.“

Tak přesně tato slova jsem slyšela od své holčičky v tak útlém věku. Na ničem jí nezáleželo, tedy tvářila se, že jí na ničem nezáleží. My s manželem ale jsme věděli, že je vše jinak. Doma se nám hroutila jako domeček z karet. Lehké fouknutí a vše bylo zbořené a my začínali od začátku a znovu a znovu a stále dokola a pořád jsme neměli postavené ani základy. Vždy přišla nějaká situace, která ji sestřelila na úplné dno a neměla už chuť bojovat. Měla pocit, že bojuje sama proti celému světu a všichni se proti ní spojili a chtějí jí ublížit. A my jsme s manželem nevěděli jsme, jak jí pomoct, aby pochopila, proč na tomto světě je. Jak je důležitá její role v životech nás všech kolem ní. Vždy stačil jeden nezdar, jeden člověk a jeden problém a vše bylo pryč. Byli jsme zoufalí, pro učitele byla jen „nevychovaný spratek“ a takto zaškatulkovaná procházela celou školní docházkou.

Vždy jsme se snažili s manželem s dětmi mluvit narovinu, vše jsme doma řešili otevřeně, žádná tabu u nás nebyla. Věděli jsme, že je to ta cesta, kterou půjdeme, dětem říkat pravdu a vše narovinu. Vždy jsme vše vysvětlovali úměrně k věku dítěte. Honzík velmi rychle pochopil, jak je to vlastně s osvojením a u něj si vzpomínám jen na jeden moment, kdy došlo ke smíření se s touto situací. Honzík vždy krásně kreslil a jednou jsem u něj na stole viděla obrázek, kde byla namalovaná ženská postava, krásně vybarvená, až na jeden detail.

Ta postava měla černou pastelkou vybarvený obličej, ale ani škvírka nebyla bílá, jen černá hlava. Když jsme se ho ptali, koho to nakreslil, tak vysvětlil, že je to ta paní, které se narodil a že ji nechce vidět. Nechtěl nic slyšet, nechtěl nic vysvětlit, žádné otázky, zřejmě již jsme mu dříve na vše odpověděli, tak neměl tu potřebu se ptát dál. Od té doby se ke své pravé mamince nikdy nevracel, jen tak mezi řečí, když řešil v pubertě, komu je asi podobný a podobně….

U Terezky to bylo vše jako na houpačce, nechtěla se smířit s tím, že jí maminka dle jejích slov „odložila“, že ji nechtěla a stále hledala důvody a stále se ptala:  Jsem tak špatná? Proč mě nechtěla? Jsem k ničemu? I přes naši snahu, aby pochopila, že jsme šťastní, že je s námi a že je skvělá holčička, se stále dokola takto ptala. Když bylo Terezce dvanáct, tak jsme si krásně povídali u snídaně a já jsem se jí zeptala (jako mnohokrát před tím), co jí právě trápí.  A její odpověď mě šokovala: „Maminko, já jsem neměla žít, já jsem se neměla vůbec narodit, jen každému přidělávám starosti a jsem k ničemu. Nic neumím a ani nechci umět, jen vám ubližuju, protože žiju.“

Propukla v obrovský pláč a já ji objímala a pevně ji tiskla a neustále jsem opakovala, jak ji milujeme a že vše společně zvládneme. Nevěděli jsme si rady, žádná pomoc, žádná rada, vůbec jsme netušili, jak toto řešit. Jsme špatní rodiče? Nezvládáme to? Něco se nám nepovedlo? Sami sebe jsme se ptali a byli bezradní. Byli jsme velmi smutní z psychického stavu naší dcery. Problémy ve škole se stupňovaly, do školy jsem chodila stále, ale třídní učitelka na druhém stupni také nepochopila náš problém. Terezka se v tomto věku rozhodla, že bude bojovat, sama proti všem a svým způsobem.

Jakmile cítila nějaké příkoří nebo nespravedlnost ve své třídě, okamžitě do všeho vstupovala a vždy drze své spolužáky obhajovala. Bohužel k její škodě se toto chování vždy obrátilo proti ní samé. Vysvětlovali jsme jí, že takto se problémy neřeší a že si tím ubližuje, ale nenechala si říct a s odpovědí „na mě stejně nezáleží“ pokračovala ve svém boji.

Vůbec jsme to s manželem nechápali, nevěděli jsme, co máme dělat. Navenek Terezka působila chladně a nepřístupně a doma byla zranitelná, plná bezmoci a úzkosti.

Rozhodli jsme se, že půjdeme na pohovor k psycholožce, která si námi promluvila o všech našich problémech. A před touto úžasnou paní se Terezka poprvé otevřela. Vše řekla, jak to cítí, šlo ven vše, co v sobě tolik dusila a svěřovala se většinou jen mně. Moje citlivé dítě s tvrdou slupkou se rozplakalo a otevřelo před úplně cizí paní. Paní psycholožka jí dala na sebe kontakt s tím, že může kdykoliv zavolat a že o tom nikdo ani nemusí vědět, Terezka odcházela s pocitem obrovské úlevy, že přeci jen je někdo, kromě rodiny, kterému může věřit.

Začala nad vším více přemýšlet, naše rozhovory od té doby byly daleko přínosnější. Začala pomalinku naslouchat a uvědomovat si, že doma má tu lásku a podporu a že vše společně zvládneme. ŽE NENÍ NA TOMTO SVĚTĚ NA VŠECHNO ÚPLNĚ SAMA.

Samozřejmě problémy ve škole byly neustále, naše bojovnice se „probojovala“ až do deváté třídy. Vše se uklidnilo až s odchodem ze základní školy.

A jak je to u nás dnes? Synovi je 20 let a je z něj sebevědomý mladý muž s plány do budoucna. A Terezka? Je z ní úžasná sedmnáctiletá slečna, která sice má stále kolem sebe tu pomyslnou bublinu, ale postupně se učí lidem kolem sebe věřit. Jde to velmi pomalinku, ale jsme na dobré cestě. Nyní již chápe a rozumí všemu, co se kolem ní odehrávalo. Celé dětství bylo pro ni velmi těžké a nesrozumitelné. Naštěstí se již tolik netrápí a užívá si mladého života.

A my si užíváme našich skvělých dětí

********************************************************

Tento příběh je náš život, jsou to skutečně prožité situace, skutečné emoce a vše jsem napsala ze svého pohledu – z pohledu starostlivé matky (jen jména dětí jsou pozměněna). Samozřejmě, že jsme zažívali i spoustu krásných chvil s našimi dětmi a vždy jsme se snažili, aby jejich dětství bylo plné zážitků, krásných vzpomínek a šťastných chvilek, na které budou rádi vzpomínat celý život.

Napsat náš příběh jsem se rozhodla, protože je důležité, aby hlavně ti, co rozhodují o osudech těchto dětí, které musely projít ústavním zařízením, věděli, s čím se tyto malé křehké dětské dušičky potýkají a co si nesou s sebou do života. Jak je důležitá podpora adoptivních rodičů, jak je nutné ještě před převzetím dítěte do rodiny budoucí rodiče informovat a poradit jim, jak s dětmi pracovat.

Z našeho příběhu je velmi zřejmé, že škola v tomto směru naprosto selhala. Učitelé ve školkách a školách by měli mít dostatek informací o dětech, které si prošly pobytem v ústavu. Měli by vědět, jak s nimi pracovat, jak jim pomáhat, jak spolupracovat s rodiči. Ve škole tráví děti velmi dlouhé chvíle a je zapotřebí, aby se škola stavěla k tomuto tématu profesionálně. Dejme dětem šanci na lepší život a na bezstarostné dětství.

„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

Moje maminka

Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.

Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…

Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.

Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.

Do rodiny?

Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.

Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.

Dětství

Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.

Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.

Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.

Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.

Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.

Dospívání a puberta

Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.

S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.

V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.

Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.

Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.

Na vlastních nohou

Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.

Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.

Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.

Kruh se uzavírá

Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.

Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.

Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.

Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.

O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.

Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.

Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

Kojenecký ústav

Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.

Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.

Dětství

Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.

Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.

Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.

Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.

Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.

Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.

Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.

Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.

Dospívání

O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.

Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.

Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.

V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.

Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.

Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.

S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.

Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…

A co dál?

Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.

Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.

Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…

Co bych byla potřebovala jinak?

Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

O čem mluvím?

Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

Životní zkouška

Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…

Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…

Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.

Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.

Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.

Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.

A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.

Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..

A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.

Rodina?

Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.

Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.

Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.

Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.

Kouzelný telefon

Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.

O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.

Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.

Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů.  Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.

V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!

Náš syn

Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…

Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!

Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.

Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.

A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.

Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.

Prostě tam je.

Co nám brání přiznat si, že naše děti si tato zranění nesou?

To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.

Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?

Možná hledáme chyby sami v sobě?

Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.

Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…

Proč bychom si to měli přiznat, když to tak zpropadeně bolí?

Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?

Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.

Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.

Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.

Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“

Jaké rodiče naše děti tedy potřebují?

Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.

Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..

To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“

Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?

A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.

Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.

Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.

Náš syn

Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.

Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!

Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.

Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.

Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.

Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…

K přechodným pěstounům?

O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.

Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“

Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?

Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…

Ticho před bouří

Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.

Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.

O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.

Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.

Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.

Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!

Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.

Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.

Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.

Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.

A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.

Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!

Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.

Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.

Máma nebo ne?

Mohlo tedy začít předávání.

Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.

Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.

Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.

Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.

Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.

Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.

Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.

Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…

Jak to všechno zvládnu?

První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.

Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.

Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.

Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.

Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!

Jsme rodina!

S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.

A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“

Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?

Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.

Cesta k adopci

Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.

Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.

Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.

Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.

Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.

Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.

Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.

Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.

První setkání

Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.

První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.

Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.

Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.

Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.

Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.

Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.

Jak to celé dopadne?

Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.

Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.

Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.

Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.

Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.

Do porodnice?

Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.

Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.

Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.

Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.

Náš syn

Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.

Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.

Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.

Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.

Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!

A co bylo dál?

Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.

Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.

Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.

Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen. Věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.“

Myslím, že je úžasné, pokud se člověku podaří splnit si svůj dětský sen. A když jeho prostřednictvím ještě pomáhá ohroženým dětem, je to opravdu obdivuhodné.

Někdy je ale cesta k jeho realizaci dosti trnitá. O to víc inspirativní je, když se podaří ho vybojovat. Tak jako se to podařilo v následujícím příběhu této silné ženě.

Začátek příběhu

Když jsem byla malá, moc jsem si přála mít živé miminko, které by mi nikdy nevyrostlo. Pěstounstvím si vlastně plním svůj tajný dětský sen.

Už někdy na začátku našeho společného života s manželem jsme se poprvé začali bavit o pěstounské péči. Nakonec jsme se domluvili, že nejdříve budeme mít vlastní děti. A tak se nám narodily dvě zdravé a krásné děti a my žili jako každá normální rodina.

Děti rostly a já jsem zase začala chodit do práce. Starala jsem se o manžela, děti, domácnost, své pacienty a nějak jsem se zapomněla starat sama o sebe. Vše bylo vždy důležitější a přednější. Až mé tělo mě začalo upozorňovat, že něco není v pořádku. Ale já ho ze začátku bohužel moc neposlouchala…

Jenže jednou ráno jsem nedokázala vstát z postele. V té době mi bylo lehce přes třicet let a moje diagnóza zněla „celkové vyčerpání organismu“.

Bohužel tato diagnóza nebyla jediná, navíc mi byly zjištěny dvě vyhřezlé meziobratlové ploténky na krční páteři. Lékaři mi řekli, že záleží jen na mně, jak se k tomu postavím a jak se dál budu ke svému tělu chovat. Že jestli nezměním svou práci a způsob života, že skončím velmi brzy v invalidním důchodu.

Ale ani potom jsem ještě hned nepochopila, že je čas se nad sebou zamyslet a začít dělat něco jinak. Trvalo mi dalších několik měsíců, než jsem konečně došla k pochopení toho, že musím přestat přemýšlet nad tím, že bych se měla co nejdříve vrátit do práce, protože za mě musí kolegyně pracovat, a že musím začít myslet v první řadě sama na sebe. Takže jsem začala intenzivně cvičit, chodit na rehabilitace a také jsem jela do lázní.

Náhoda nebo osud?

V této době se mi dostaly do rukou noviny, kde byl velmi zajímavý rozhovor s prvními pěstouny na přechodnou dobu v České republice. Předtím jsem nikdy o přechodné pěstounské péči neslyšela, ale moc se mi tato myšlenka zalíbila.

A tak jsem začala zjišťovat více informací a následně jsem také s tímto nápadem seznámila i mého manžela a naše děti. Zjistili jsme, že se v Praze konají semináře na toto téma pro veřejnost, a tak jsme se tam vypravili, abychom se dozvěděli další informace.

Z tohoto semináře jsme odjížděli oba s tím, že to, co jsme se tam dozvěděli, zhruba odpovídalo již tomu, co jsme si sami zjistili, a že tedy zkusíme zažádat o pěstounskou péči na přechodnou dobu.

Dlouhá cesta ke schválení

Musím říct, že celá naše cesta ke schválení pro nás byla velkým „zkouškovým obdobím.“ Ale věřím, že není na škodu, když všechno nejde hladce a člověk prochází řadou překážek. Určitě ho to posílí ve vytrvalosti a umožní mu to více přemýšlet nad tím, zda to, co si vybral, je to pravé a zda má cenu o to bojovat za každou cenu.

Ale od začátku. Hned po návratu z toho úžasného semináře jsem vyrazila na místní OSPOD pro informace a formuláře pro žadatele o pěstounskou péči. Sociální pracovnice mi ale řekla, že pěstounskou péči na přechodnou dobu tam má na starosti pouze vedoucí OSPODu, která je dlouhodobě nemocná. Nikdo jiný bohužel nebyl kompetentní mi k tomu cokoliv říct a ani mi příslušné formuláře dát. A tak nastala první doba čekání (zhruba tři měsíce), než se vedoucí uzdravila.

Když jsem formuláře konečně obdržela, vyplnila jsme je rychlostí blesku a volala ihned na OSPOD, kdy je mohu donést. Sociální pracovnice byla velmi překvapená, že jsme to stihli tak brzy, ale nabídla mi termín dle svého plného diáře až za celé tři týdny!

To se mi samozřejmě zdálo za dlouho, a tak jsem ji začala přemlouvat, zda by to nešlo dřív. Nakonec ustoupila a řekla mi, že když to stihnu do patnácti minut, tak mohu přijít hned. Stihla jsem to!

Podobný scénář se opakoval i v případě místního šetření u nás doma, které pak mělo následovat. Nejdříve byl stanoven termín až za dva měsíce, což se mi zdálo za dlouho, takže jsem opět přemlouvala sociální pracovnici, která našla jiný mnohem bližší termín.

Místní šetření u nás doma trvalo celé tři hodiny. Sociální pracovnice si nejdříve prohlédla dům, následně si popovídala o samotě s našimi dětmi. Potom jsme odpovídali s manželem ještě na velké množství otázek, dle připraveného tiskopisu.

Při odchodu nám sdělila, že se jí u nás líbilo a že nás doporučí!

Když naše žádost po celých šesti týdnech doputovala na Krajský úřad, volala jsem tam a chtěla vědět, zda je vše v pořádku a jak budou probíhat přípravy.

Vyskytly se ale dvě komplikace, kvůli kterým se během celého schvalovacího procesu opakovaně zdálo, že nás vůbec neschválí a naši žádost zamítnou.

První otazník visel nad naší žádostí kvůli věku naší dcery, které v té době bylo skoro devět let. Sociální pracovnice a psycholožky nás v tomto ohledu opakovaně prověřovaly, protože se bály, aby pěstounství na přechodnou dobu moji dceru nějak nepoškodilo.

Chápala jsem jejich obavy, ale byla jsem si jistá, že dcera tuto novou situaci určitě zvládne.

S našimi dětmi jsme se snažili a snažíme o všem mluvit velmi otevřeně a o pěstounské péči jsme s nimi mluvili opravdu velmi hodně a velmi často. A také si myslím, že když si chci udělat čas na děti a věnovat se jim, tak nezáleží na tom, co dělám – jakou profesi, nebo o koho se starám – když chci, tak si ten čas najdu za všech okolností.

Druhým velkým strašákem, pro který chtěli úředníci opakovaně naši žádost zamítnout, byl můj zdravotní stav, jenž se nelíbil posudkové lékařce na Kraji– v té době jsem byla v rekonvalescenci po problémech s plotýnkami. Napsala, že mě doporučuje k pěstounství, ale jen pro děti, které už není třeba nosit a zvedat.

Což se zase nelíbilo psycholožce na Kraji, protože díky tomu, že dceři bylo devět let a přijímané děti musí být vždy mladší a nejlépe o několik let než děti v rodině, tak by nám v podstatě nemohli žádné dítě svěřit.

Nicméně mezitím jsme zvládli absolvovat psychologické testy, které byly sice dlouhé, ale těžké naštěstí nebyly, a pak následovala příprava žadatelů…

Sezení se účastnilo celkem osm párů žadatelů a přednášely nám dvě lektorky. Přípravy byly velmi interaktivní, takže bylo třeba, abychom se často zapojovali, což není pro každého příjemné. Velmi pozitivně mě v tomhle směru překvapil manžel. Zvládl to velmi statečně a báječně si dokázal poradit.

Musím říct, že tyto přípravy velmi obohatily náš vztah a také změnily náhled na vztah k našim dětem.

Náplň samotných seminářů byla velmi zajímavá, ale chybělo mi zde více podrobnějších informací k samotnému fungování pěstounské péče na přechodnou dobu. Proto jsem pak absolvovala ještě cyklus seminářů od jedné výborné doprovázející organizace, z kterých jsem pak hodně čerpala a čerpám stále při své práci pěstounky.

Na závěr školení jsme dostali hodnocení. Konečně jsem měla dobrý pocit, protože bylo vynikající.

Bohužel ještě stále nebylo vyhráno, otázky věku naší dcery a mého zdravotního stavu se stále vracely jako bumerang a my argumentovali, doplňovali posudky a opravdu do poslední chvíle netušili, zda budeme schváleni nebo ne.

Nevím, čemu nakonec přesně vděčíme za to, že posudková lékařka a psycholožka svůj názor změnily, ale jsem nesmírně šťastná, že to udělaly. Takže jsme se po téhle dlouhé cestě nakonec přece jen stali přechodnými pěstouny.

První miminko

Na první telefon jsme čekali přesně čtrnáct dní od zařazení do evidence. Telefon zazvonil v úterý odpoledne a ve středu jsme si jeli pro miminko přímo do porodnice.

Byla jsem hodně nervózní, asi proto, že to bylo poprvé a vůbec jsem netušila, jak to bude v porodnici probíhat, a měla jsem také strach, abych na něco nezapomněla.

Před porodnicí jsme se sešli ještě se sociální pracovnicí a soudním úředníkem, kteří byli moc milí. Na oddělení nás pak přivítala vrchní sestřička, která nám ukázala malinkatou holčičku, která vypadala jako andílek.

Paní primářka se velice nedůvěřivě vyptávala, jestli máme svoje děti a kolikáté dítě budeme mít v péči? Jestli vím, jak se o takové miminko postarat. Chápala jsem její obavy, ale ty otázky mi už byly trochu nepříjemné. A tak jsem řekla, že máme své dvě odrostlé děti a že jsem zdravotní sestra – a bylo po dotazech. Asi po půl hodině jsme si mohli odnést ten růžový uzlíček do auta.

Holčička u nás nakonec strávila celých jedenáct měsíců a bylo to nejhodnější miminko v okolí.

Moc jsme si období soužití s ní užívali. Pro mě to bylo těžké v jedinou chvíli - když přišla domů obálka se zeleným pruhem - oznámení o tom, že se bude konat soudní jednání, kdy jsem si naplno uvědomila, že u nás holčička nebude navždy.

Když pak maličké vybrali novou rodinu, čekala jsem, co to se mnou udělá. Ale opravdu a upřímně jsem cítila jen obrovskou radost. Protože její nová rodina je prostě báječná.

Samotné loučení probíhalo podle předem domluveného scénáře. Přijela jsem s miminkem k nové mamince, přespala u nich doma – ale už bez miminka – to spalo s novou maminkou a druhý den jsem odjela domů.

Samozřejmě že i když jsem věděla, že je holčičce výborně, padl na mě doma smutek při pohledu do prázdné postýlky… Ale pustili jsme se s manželem do malování domu, a tak na smutek nezbylo moc času. Za pár dní jsme jeli na návštěvu, a když jsme viděli, že se všem daří dobře a jsou šťastní a spokojení, smutek se rozplynul úplně.

Další děti

Druhé miminko jsme přebírali také z porodnice. První čtyři měsíce ho trápily abstinenční příznaky. Bylo to velmi náročné období, protože miminko bylo takřka „neodložitelné“. Zjistila jsem, že skoro vše se dá dělat s miminkem v šátku.

Ale po čtyřech měsících vše úplně odeznělo a zase jsem měla nejhodnější miminko v širokém okolí, které jsem po šesti měsících mohla předat nové mamince.

Momentálně máme v péči třetí miminko – a dá se říci, že péče o něj byla zatím nejnáročnější, protože nebylo úplně zdravé a také jsem si ho přebírala až po měsíci, který strávilo miminko bohužel samo v nemocnici.

Předchozí miminka jsem přebírala ve třech a deseti dnech a navazování vztahu s nimi bylo mnohem bezprostřednější a spontánnější. Nevěřila bych, že už měsíc strávený bez jediné výlučné pečující osoby může takhle malého človíčka tolik poznamenat.

Další velmi zajímavou a zároveň bolavou zkušeností pro mě bylo, že se na mě čtyřměsíční miminko po operaci „zlobilo“ a nechtělo se mnou vůbec komunikovat. Když se k němu po této operaci kdokoliv přiblížil a chtěl na ně sáhnout, velice plakalo a trvalo mu pár dní, než ho to přešlo a začalo světu opět důvěřovat.

Ale dnes je z něho opět to nejspokojenější miminko v okolí.

S odstupem času mohu říct, že fungování pěstounské péče na přechodnou předčilo v mnoha ohledech má očekávání. S každým přijatým dítětem poznávám více jak samu sebe, ale i svého manžela, děti, širší rodinu i lidi kolem nás.

Dlužno dodat, že moje dcera, o kterou se psychologové tak báli, vše kolem pěstounství zvládá velmi přirozeně a samozřejmě, tak jako jiné události v životě. Ať miminko zrovna máme nebo ne, děláme vše stejně a myslím, že se i tak chováme. Jezdíme na výlety, víkendy a trávíme společný čas.

A moje záda? Poctivě cvičím a starám se o ně, ale také všechna miminka nosím v šátku a záda mě vůbec nebolí.

Ty dva roky, co jsme pěstouny, mě nesmírně obohatily – novými zážitky a zkušenostmi.

Také díky tomu máme spoustu nových přátel a kamarádů -  ať už z řad pěstounů, osvojitelů nebo odborníků, kteří nám pomáhají. A za to všechno jsem nesmírně vděčná. Vždyť co může být lepší, než „dělat práci“, která má smysl a která vás baví a naplňuje…

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Jedna z méně častých, ale o to zajímavějších otázek týkající se adopce dítka zní nějak takto „Mohu být schválena a přijmout dítě do osvojení také v případě, že nemám partnera?“

Odpověď zní kupodivu ano. Je to možné, i když se na začátku celého toho úředního procesu může zdát, že to taková samožadatelka má mnohem těžší než manželský pár.

Inspirací a pro dodání odvahy těm, kdo o takovém životním kroku uvažují, bude určitě následující příběh, o který se s námi podělila adoptivní maminka dnes tříletého chlapečka.

Cesta k adopci

Můj příběh začal před několika lety, kdy se mi po letech marného snažení o miminko, umělých oplodněních a potratu rozpadlo manželství. V té době jsem si řekla, že je dost miminek, která nemají maminku, a ráda jedno takové stvořeníčko přijmu do svého života. Život bez dětí jsem si nedovedla představit, ale život bez partnera ano.

Bála jsem se, protože jsem nevěděla, zda je možné, abych celým tím úředním procesem, na jehož konci by bylo miminko, prošla úplně sama, bez partnera.

Naštěstí se mi dostal do rukou kontakt na jednu z organizací zabývajících se náhradní rodinnou péčí. Okamžitě jsem tam zavolala a měla tisíce otázek. Paní na druhé straně byla naštěstí moc milá a na všechny otázky mi odpověděla, velmi mě uklidnila a vlila do mě naději, že vše dobře dopadne.

Než jsem zamířila na úřad podat žádost o osvojení, stihla jsem ještě u této organizace projít přípravným kurzem. Na toto období vzpomínám moc ráda. Vůbec si nedovedu představit, že by bylo možné adoptovat dítě bez dobrých příprav! Až tam jsem si uvědomila, co vlastně chci. Jaké dítě jsem ochotna a schopna přijmout. A hlavně co tyhle děti potřebují a jak specifické potřeby mohou mít.

Například z rodiny jsem znala takovou tu klasickou výchovu, kde se dává „přes ručičku“ nebo „jedna přes prdel“. Na přípravách jsem se naučila, že to není vůbec to pravé. Pochopila jsem, že tyhle děti potřebují lásku, pochopení a hlavně mnoho fyzického kontaktu. A že je to vše moc důležité pro budování vztahu – attachmentu.

Ujasnila jsem si, že zvládnu přijmout i romské dítko. Bylo mi vysvětleno, že neexistují žádné romské špatné geny. A že tyto děti mohou být živější a hlučnější, ale že mnoho mohu ovlivnit výchovou.

Následně už moje cesta vedla na OSPOD, kde jsem podala žádost o osvojení. Bála jsem se především psychologických testů. Co když je přece jen nezvládnu a neschválí mě? Odpovídala jsem velmi poctivě a upřímně, což se mi vyplatilo a já prošla.

Dají mi miminko?

Pamatuji se velmi dobře na den, kdy jsem těsně po schválení nesla na OSPOD upřesnit své požadavky na dítko. Byla jsem trochu nervózní, ale sociální pracovnice byla naštěstí moc milá. Přečetla si mé požadavky, kde stálo, že bych ráda přijala co nejmenší miminko. A řekla mi, že zrovna hledají maminku pro chlapečka romského původu, ale že je mu už sedm měsíců. Zeptala se mě, zda bych o něm chtěla vědět víc.

Vzala jsem do ruky fotku, na které bylo maličké miminko s velkýma hnědýma očima, a byla jsem ztracená. Věděla jsem, že tohle je můj syn, moje miminko. Bylo mi jedno, jak je starý, kdy se narodil, věděla jsem, že udělám vše pro to, abych si ho mohla odvést domů.

Pamatuju se, že mi tekly slzy a říkala jsem sociální pracovnici, že tohle je můj chlapeček. Můj syn.

První setkání

Poprvé jsem svého syna uviděla na úřadě, kam ho přivezli pěstouni na žádost sociální pracovnice. Byla jsem hodně nervózní a rozechvělá z čekání a z otázek, jaký malý asi bude naživo?

Najednou se otevřely dveře a v nich stál pěstoun, který nesl v náručí moje budoucí miminko. Ano, můj syn měl to štěstí, že nebyl umístěn v ústavě, ale vyrůstal u pěstounů.

Jsem za to moc vděčná, protože vím, jak moc může ústav miminko zranit. Dodnes si přesně vybavuji, co měl můj syn na sobě, jak voněl a jak měl krásně vyčesané vlásky do kohouta. Tekly mi slzy a nemohla jsem je zastavit. Byly to pro mě tak silné a nádherné okamžiky!

Celé dvě hodiny jsem maličkého držela v náručí, a když návštěva končila, trhalo mi to srdce.

Domů

Od prvního setkání uběhl dlouhý měsíc, než jsem si mohla syna odvést konečně domů. Do té doby jsem ho jezdila asi dvakrát týdně navštěvovat k pěstounům. Nemohla jsem se těch návštěv dočkat. A potom bylo zase těžké loučení. Bylo to tak krásné a těžké zároveň. Ke konci už směl syn i se mnou domů na návštěvu a úplně ke konci už u mě mohl i přespat.

Měla jsem velké štěstí na pěstouny.  Působili na mě moc mile a troufám si tvrdit, že sympatie byly oboustranné. Velmi jsme si rozuměli a dokázali jsme se bez problémů domluvit na všem, co bylo třeba. Aby byl přechod z jejich péče do mé pro syna co nejjednodušší, snažili jsme se sladit opravdu všechny detaily péče o něj.

Takže jsme se třeba domluvili, jakou značku mléka maličký pije, jakou kosmetiku pěstouni používají, nebo na které léky při nastydnutí je zvyklý. Dokonce jsem nakoupila i některé hračky, které znal od pěstounů.

Předávání bylo pro mě krásné, ale těžké a smutné pro pěstouny, protože byl jejich první děťátko.

A co bylo dál?

Soud, kde mi byl syn svěřen do péče, se konal den před Vánoci. Byl to nádherný vánoční dárek. Maličký byl se mnou v soudní síni, a když soudkyně pronesla tu nejkrásnější větu na světě „Adopce se povoluje, od teď jste maminka,“ tekly mi po tvářích slzy štěstí.

První noc, kdy jsem měla syna u sebe, jsem nedokázala vůbec usnout. Stále jsem ho pozorovala, hladila a kontrolovala.

Díky výborným přípravám a také díky tomu, že první dny a týdny svého života syn strávil u přechodných pěstounů, se náš vztah vyvíjí velmi dobře.  Nenechávám nic náhodě a chodíme do výborné doprovázející organizace na pravidelné konzultace, kde se ptám, pokud si nejsem jistá, jak se v daných situacích správně zachovat.

Hlavně ze začátku, kdy jsme se synem poznávali a hledali k sobě cestu, byly tyto konzultace k nezaplacení! Poslechla jsem tenkrát dobré rady a maličkému dnem i nocí věnovala pozornost. Nosila jsem ho v šátku, hladila a pusinkovala. Od první chvíle spal se mnou v posteli a spí tak dodnes. A bude tam spát tak dlouho, jak bude chtít a potřebovat.

Dnes máme úžasný a otevřený vztah. Maličký už sám říká, že ho maminka nosí stále v srdíčku. Je to mazlivý, bystrý, citlivý a nádherně živý klouček. Připadám si, jako bych měla syna od narození, jako bych ho porodila. Každý den si říkám, jak velké štěstí mám. Můj život s ním dostal úplně jiný smysl.

A jak reagovala rodina nebo okolí na to, že je syn Rom? Rodina ho přijala úplně úžasně a zatím jsem nezažila ani žádnou jinou negativní reakci. Ale čekám, že to přijde. Jsem na to připravená. A jak připravuji syna na takové situace? Především se ze syna snažím vychovat silného a sebevědomého člověka, který když mu bude někdo nadávat, že je cikán, tak řekne „Ano, jsem cikán a jsem dobrý člověk“.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.“

Sen každého adoptivního rodiče je přivést si domů krásné, zdravé miminko přímo z porodnice. Rodiče tak zažijí s miminkem vše od prvního úsměvu, přes první krůčky až do dospělosti. Je to úžasná životní zkušenost, která s sebou ale alespoň na začátku nese velkou pachuť strachu z toho, aby se miminko nevracelo zpět do biologické rodiny.

Někdy je ale celá zkušenost s adopcí mnohem komplikovanější ve smyslu směsice pocitů a zkušeností, které přinese. Více už se dočtete v příběhu, který nás dnes zavede do blízkého zahraničí a za který moc děkuji adoptivní mamince dnes tříleté holčičky, kterou přijali s manželem přímo z porodnice …

Cesta k adopci

V době, kdy jsme s manželem měli za sebou už velmi dlouhou cestu za miminkem a dozvěděli jsme se, že ani poslední pokus o umělé oplodnění nevyšel, jsme se rozhodli podat žádost o adopci.

Přípravy ani všechno to papírování, které proces schvalování obnášel, nás vůbec nestresoval nebo nezatěžoval. Naopak vnímala jsem obrovskou úlevu v podobě naděje, že na konci celého tohoto procesu určitě budeme rodiči!

Když nás po šesti měsících schválili a zařadili do pořadníku vhodných žadatelů, věděli jsme, že s našimi představami o dítěti budeme čekat tři až čtyři roky. Což nám v tu chvíli přišlo jako neskutečně dlouhá doba.

První dva roky čekání pro nás pak byly opravdu velmi dlouhé a těžké. Ze začátku jsme byli plni nadšení, takže jsme vybírali jména pro miminko, nakupovali výbavičku a často volali na kraj, kam už jsme postoupili v pořadníku žadatelů.

Čím delší naše čekání bylo, tím více naše nadšení opadávalo a my jsme se vraceli ke svému zaběhnutému způsobu života. Začali jsme si opět plánovat dovolené a výlety a v podstatě jsme si po tom všem začali vychutnávat život takový, jaký byl.  Nakonec jsme s manželem přemýšleli i nad tím, že se nám život tak, jak právě je, moc líbí a nic měnit vlastně nechceme a začali jsme uvažovat i nad tím, že žádost o adopci zrušíme.

Kouzelný telefon nebo ne?

Přesně tři roky od schválení mi jednou v práci zazvonil telefon. Volala mi paní z úřadu s tím, že pro nás mají miminko – chlapečka. Dozvěděla jsem se také, že biologická matka je feťačka, která se v době těhotenství léčila. S manželem jsme dostali den na rozhodnutí, zda chceme miminko vidět. Já i manžel jsme měli velký zmatek v hlavě, to že je matka feťačka, nás velmi zaskočilo.

Představa, že bychom po tak dlouhém čekání miminko odmítli, byla velmi zvláštní. Vždyť je to malý človíček ne nějaké zboží, které lze v době záručí lhůty vrátit!

Zavolala jsem tedy naší sociální pracovnici, u které jsme podávali žádost o adopci, a chtěla vědět, jaké má s takovými dětmi zkušenosti.  Ani nevím, co jsem vlastně přesně potřebovala slyšet. Ale bylo moc dobře, že jsem jí zavolala, protože se ukázalo, že její kolegyně, která nám volala, se nepodívala do spisu na naší adresu a že prarodiče miminka, které nám nabízí, jsou naši sousedé. A proto pro miminko nejsme vhodní rodiče.

Spadl mi obrovský kámen ze srdce, že to těžké rozhodnutí nemusíme dělat my.

O měsíc později u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé. Měli pro nás ročního chlapečka, u kterého ale bylo hned jasné, že neodpovídá požadavkům, které jsme na dítko měli. Bohužel tedy ani tohle miminko nebylo pro nás. S obrovským pocitem viny jsem chlapečka musela odmítnout.   

Protože to celé pro nás bylo velmi silné a těžké, začali jsme tehdy s manželem uvažovat, že žádost o adopci opravdu stáhneme. O dva týdny později jsme si objednali a zaplatili dovolenou na Silvestra a následující den to přišlo ...

Kouzelný telefon

Byla jsem zrovna v práci, když telefon zazvonil potřetí. Sociální pracovnice na druhém konci mi prozradila, že má pro nás maličké miminko – holčičku, dvanáct dní starou. Holčička je zdravá a z utajeného porodu, takže se o rodinné anamnéze více nedozvíme.

Dostali jsme hodinu na rozhodnutí, zda ji chceme vidět. Byla jsem v šoku, v takovém, kdy Vám vypne mozek, klepete se, zhluboka prodýcháváte a pak začnete plakat.

Zavolala jsem manželovi a oba jsme byli zajedno. Druhý den jsme se šli podívat na porodnice na naši dceru ...

První setkání

Pocity před prvním setkáním s maličkou jsme měli smíšené. Nebylo to slepé nadšení, které by se po tak dlouhé době dalo očekávat, spíše váhání, zmatek, nerozhodnost a pochyby, zda to ještě vůbec chceme. Dlouho jsme postávali na parkovišti před nemocnicí a nemohli se rozhodnout, zda se na novorozenecké oddělení máme vydat nebo ne ...

Čekali jsme na chodbě, kam nám lékařka donesla v peřince zabalenou nádhernou, maličkou holčičku. Dala mi miminko do náručí a já necítila nic, vůbec nic, kromě obrovského zmatku v hlavě. Ano, byla nádherná, ale bylo to, jako když Vám dají do náruče jakékoliv cizí dítě.

Necítila jsem žádné nadšení z toho, že si ji můžeme za pár dní odnést domů. Sama jsem byla překvapená a zklamaná z toho, co cítím. Myslela jsem, že budu štěstím celá bez sebe, a místo toho jsem uvažovala,  jestli to opravdu chceme ...

Lékařka nám řekla, že všechna vyšetření, která maličká v porodnici absolvovala, jsou v pořádku, takže se jedná o zdravé miminko.  Zmínila jedinou drobnou abnormalitu v podobě chybějící příčné čárky na pravé ručičce. V tu chvíli nám to nepřišlo vůbec důležité.

V porodnici jsme s manželem pobyli asi půl hodiny a odcházeli jsme stále velmi nerozhodní. Stále jsme nevěděli, co řekneme sociální pracovnici, které jsme měli ihned volat a sdělit jí rozhodnutí, zda maličkou chceme přijmout.

Po návštěvě porodnice jsme ještě celou hodinu chodili po parkovišti a rozhodovali se. Nebyl důvod odmítnout, ale my stále váhali. Nakonec jsme zavolali na úřad a sociální pracovnici řekli, že chceme maličkou adoptovat. Nicméně stále jsme nebyli úplně přesvědčení, že to chceme a že to tak cítíme celým srdcem.

Když jsme přišli domů, vzpomněli jsme si na tu chybějící rýhu na pravé ruce a začali jsme na internetu pátrat, proč to u novorozenců vlastně sledují. A zjistili jsme, že se jedná o jeden z příznaků Downova syndromu.

To nás dost vylekalo. Proto jsme vše hned druhý den konzultovali s primářkou na

novozeneckém oddělení. Lékařka nás uklidnila, že pro diagnostiku Downova syndromu je třeba více než tento jediný příznak a žádný jiný u maličké nezaznamenali. Tehdy nám řekla něco velmi důležitého: „Pokud se ji rozhodnete přijmout, musíte ji milovat takovou jaká je, ať se stane cokoliv!“

Měla obrovskou pravdu, možná něco tušila nebo věděla něco, co nám nemohla říci, kdo ví.

Domů

Celých dvanáct dní trvalo, než nám soud maličkou svěřil do péče a my si ji mohli odnést domů. Během té doby jsme nakoupili veškerou výbavičku a každý den za maličkou chodili do porodnice. Chovali jsme si ji a učili se jak ji přebalit, nakrmit a pomalu se u nás probouzelo takové to rodičovské nadšení. I když stále to nebylo úplně ono.

Když pak přišel ten den, kdy jsme si ji mohli konečně odnést domů, bylo to velmi zvláštní, takové neskutečné.

Po příjezdu domů to pro nás bylo náročné a také zvláštní. Učili jsme se vše za běhu a tím, že maličká byla z utajeného porodu, ji velmi poctivě sledovali lékaři, aby se něco nezanedbalo.

Rodina přijala maličkou s velkým nadšením, stala se nejoblíbenějším vnoučátkem našich rodičů. Naše okolí pak reagovalo na kočárek velmi pozitivně. Sousedé, kteří nás před tím ani nepozdravili, se najednou zastavovali a zajímali se. Přátelé, kteří se běžně neozývali, najednou psali, volali a chtěli vědět, jak se máme.

Náročný začátek

Prvních sedm měsíců pro nás bylo velmi těžkých, protože maličká byla velmi nespokojené a uplakané miminko. Dokázala plakat celých dvanáct hodin denně s několika málo přestávkami.

Usínala nám jen, když jsme ji chovali. Ve chvíli, kdy jsme ji položili do postýlky, hned byla opět vzhůru. Většinu dne jsem ji proto nosila v náručí. Byly to náročné dny. Někdy, když jsem maličkou uspala a podařilo se mi ji na chvilku konečně odložit, tak jsem se radši vůbec nepohybovala po bytě, ani na záchod jsem nešla, jen abych ji neprobudila ...

Necítila jsem nic, jen únavu, vyčerpání a obrovský pocit viny z toho, že ta pravá mateřská láska stále nepřichází.

Mezitím jsme samozřejmě navštěvovali lékaře, poradny a cvičili Vojtovu metodu. Měla jsem pocit, že toto cvičení bylo lékaři naordinováno spíše z preventivních důvodů a zbytečně nás obě zatěžuje. Což mi bohužel až mnohem později opravdu jeden výborný neurolog potvrdil.

Zhruba po sedmi měsících se u nás situace naštěstí začala pomalu lepšit a já si začala rodičovství konečně trochu užívat.

Je vše tak, jak má být?

Maličká působila jako krásné a zdravé miminko. Já měla ale stále pocit, že něco není tak, jak má být. Neumím vysvětlit proč, prostě tu ten pocit byl. Tak jak maličká rostla, narůstalo také moje podezření.

Když bylo maličké asi rok a půl, byla jsem už přesvědčená, že se nevyvíjí tak, jak by měla. Při porovnání s podobně starými dětmi jsem viděla obrovský rozdíl. V tomto věku neuměla nic z toho, co už uměly jiné děti. Například nepoužívala žádná z takových těch běžných prvních dětských slovíček „máma, táta“

Na dětském hřišti jí pak vůbec nezajímaly houpačky, prolézačky nebo pískoviště tak jako jiné děti. Chtěla běhat, jen běhat ...

Běhala z místa na místo a sbírala vše, co našla na zemi. Svoje poklady si potom nosila na lavičku. Takto vypadala její jediná hra venku. Já běhala za ní a dávala pozor, aby nesbírala sklo nebo aby si někde neublížila. 

Malička vůbec nereagovala na to, když jsem ji volala jménem. Takže tohle období bylo velmi náročné.

Doma si hrála pouze tak, že všechny hračky a všechno co našla, stavěla do řady. Naší milované fenky si naopak vůbec nevšímala.

Viděla jsem, že nerozumí tomu, když jí něco vysvětlujeme a na neznámé situace proto ze strachu reaguje až hysterickým pláčem.

Cesta k diagnóze

Tehdy jsem začala rodinu upozorňovat na to, že je s maličkou něco v nepořádku. Ale nikdo mi nevěřil, vůbec nikdo z celé rodiny. Hned na začátku mě napadlo, že by se mohlo jednat o autismus. Začala jsem tedy hledat na internetu informace o této nemoci.

Plakala jsem, když jsem četla o tom, jak se projevuje, bylo to jako bych četla o mojí dceři.

Rodina i přátelé, se kterými jsem o tom chtěla mluvit, mě ale považovali za úplného blázna. Nikdo z rodiny ani přátel mi nevěřil. Jen dvě nejbližší kamarádky si to celé vyslechly a radily mi, abychom zašli s maličkou ke specialistům a dali ji vyšetřit.

V očích ostatních jsem byla neschopná matka, která nezvládá své dítě, nevěnuje se mu a celé se to tímto snaží omluvit.

Bylo to asi to nejhorší období, které jsem zažila. Měla jsem velký strach z toho, co bude dál a neměla jsem žádnou psychickou podporu od rodiny ani přátel.

Když byly maličké asi dva roky, rozhodla jsem se, že ji nechám vyšetřit u odborníků a oznámila jsem to také manželovi. Manžel souhlasil, protože viděl, jak moc jsem odhodlaná.

Celé kolečko vyšetření začalo u naší pediatričky, které jsem se s mým podezřením svěřila. Poslala nás na ušní, oční, neurologii, dětskou psychiatrii a další vyšetření. Nikde podezření na autismus nekonstatovali, což mě zarazilo.

Až nakonec jsme se dostali k dětské psychiatričce, která se mě po několika málo větách zeptala, zda jsme uvažovali nad tím, že by se mohlo jednat o autismus? Může to znít zvláštně, ale já v tu chvíli pocítila obrovskou úlevu, že nejsem blázen. Že po roce, kdy mi moje podezření nikdo nevěřil, se mnou konečně někdo souhlasí.

Tato psychiatrička nám dala kontakt na speciální centrum, kde diagnostikují autismus. Vybrali jsme si tam velmi uznávanou lékařku. Na vyšetření jsme k ní jeli v době, kdy dceři byly tři roky. Asi po dvou hodinách pozorování maličké a rozhovorech s námi konstatovala lékařka dětský autismus.

Bylo nám řečeno, že většinou je toto onemocnění u dětí diagnostikováno mnohem později, ale že je moc dobře, že jsme nečekali, protože čím dříve se diagnostikuje, tím lépe se dá s dítětem pracovat.

Co bude dál?

Dcera začala navštěvovat speciální mateřskou školku, kam se dostala na základě doporučení ze speciálního psychologického centra. Mám pocit, že je tam šťastná.

Po třetím roce začala dělat velké pokroky v mluvení a porozumění řeči. Její první slova sice byla anglická, ale to není myslím důležité. Některá slova opakuje jen jako papoušek a je vidět, že jejich smyslu nerozumí, ale u jiných vidím, že je to naopak. Už také začíná reagovat na jednoduché příkazy, což velmi usnadňuje život.

S čím bojujeme, je jídlo, maličká má jen několik málo oblíbených jídel, které vyžaduje stále dokola a nová jídla nechce ani ochutnat. Toto chování je pro tyto děti typické.

Jsem šťastná, že maličká nemá agresivní nebo sebepoškozující tendence.

A kdy přišla ta opravdová mateřská láska? Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že dceřin pláč má mnoho důvodů, které my nechápeme. Že je jiná než ostatní děti. Tak v tu chvíli to přišlo, v tu chvíli jsem si ji zamilovala opravdu celým srdcem.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

Některé životní události změní kompletně Váš pohled na svět. A to se stalo také mně, když jsem byla s mým synem po těžkém úraze hospitalizována v nemocnici na oddělení JIP.

Na stejném pokoji naproti v postýlce leželo maličké miminko z ústavu. Bylo úplně samo! Sestřičky se samozřejmě moc snažily! Nakrmily, přebalily, obstaraly vše potřebné, občas i nějaká stihla něco navíc – pomazlit a pohladit.

Ptala jsem se, zda můžu nějak pomoci? A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo. Každé dítě má přece právo na doprovod mámy nebo jiné blízké osoby!

Doma jsem se pak o vše začala více zajímat a dozvěděla jsem se o pěstounské péči na přechodnou dobu, která byla v té době ještě v úplných plenkách.

Rozhodla jsem se, že bych se takovou pěstounkou také chtěla stát. Vše jsem probrala s manželem a dětmi, úžasné bylo, že všichni byli pro! Takže jsme se mohli vrhnout do schvalovacího procesu, který trval celých dvacet měsíců.

Přípravy byly vedeny opravdu výborně. Moc ráda na ně vzpomínám, protože jsem se díky nim poznala s úžasnými lidmi.  Nakonec jsme absolvovali i konečné psychologické posouzení o tom, zda je naše rodina vhodná a zvládne všechny otřesy, které můžou s přijatými dětmi přijít.

O Aničce

Dva dny po zařazení do registru přechodných pěstounů jsme si jeli pro první odložené novorozeňátko do porodnice! Mou náručí prošlo už několik dětiček. Anička to ale měla myslím úplně nejtěžší …

Pro Aničku jsme si jeli jako pro zdravé pětidenní novorozeňátko zanechané matkou v porodnici.

Ve spisu byla zmínka o tom, že matka užívala v těhotenství pervitin a THC. Trošku nás zarazilo, jak byla Anička maličká. V době, kdy jsme ji přebírali, měla totiž jen něco málo přes 2 kg.

U pediatra, kam vedla naše cesta přímo z porodnice, padlo podezření, že maličká není narozená jen o tři týdny dříve, jak nám bylo řečeno lékaři na novorozeneckém oddělení.

Což se později také potvrdilo.

Složitý vstup do života

Anička neuměla sát, takže jsem jí doma krmila speciální maličkou lahvičkou s miniaturní savičkou. Maličkou jsem držela prakticky v dlani s hlavičkou mírně zakloněnou a při krmení jsem jí lehounce masírovala bradičku. Pomaličku takhle pila jeden mililitřík za druhým.

Problém byla také horší funkčnost střev. Anička tak mnohem pomaleji přibývala na váze než jiná miminka.

Co bylo horší, byl novorozenecký abstinenční syndrom, který si Anička přinesla sebou na svět. Nehezké, bolestivé stavy, kdy se Vám miminko prohýbá do luku a celé jeho tělíčko se třese, trvaly tři měsíce. Byla jsem vždy u ní a držela jí v teple a náručí.

S čím jsme ale bojovali nejvíce, byly dechové apnoe – zástavy dechu. Na začátku nám zapomínala Anička dýchat někdy i desetkrát za den! Později třeba už jen dvakrát týdně a postupně těchto příhod ubývalo, až zmizely úplně.

Někdy stačilo malou rázněji pohladit, někdy jsem ji musela zvednout (to je prakticky taktilní stimulace). Bohužel se stalo, že to nepomohlo a to jsem pak musela Aničku resuscitovat. Manžel mezi tím volal záchrannou službu.

Zpočátku jsem se proto bála kamkoliv od ní hnout. Neluxovala jsem, nechodila na zahradu ani nikam jinam. Jenom v případě, že byl někdo jiný doma. A když začal houkat monitor, tak jsme se celá rodina seběhli z různých části bytu k postýlce nejrychleji jak jsme uměli.

Ve chvíli, kdy Vaše miminko nedýchá, prostě jednáte. Možná tak trochu jako robot. Rozdýcháte ho a stres v podobě třesu na vás dolehne až následně.

V nemocnici

Díky všem těmto komplikacím musela být Anička několikrát hospitalizována v nemocnici. Já tam vždy byla s ní, a to i v průběhu různých vyšetření, které musela absolvovat.  

Vždy se na mě dívala velkýma smutnýma očima. Ale byla ráda, že jsem tam s ní!

Pokaždé, když slyšela můj hlas nebo jsem si ji vzala do náručí, tak se krásně uklidnila.

První měsíc vlastně ani neměla sílu plakat. Poprvé se na mě pak usmála, až když jí byly tři měsíce, ale stále s těma smutnýma očima.

O měsíc později se Anička začala opravdu probouzet k životu. Očička jí začala zářit a naučila se smát nahlas. Někdy se smála tak, až se zajíkala. A já měla velkou radost.

Postupně se zbavovala jednoho problému za druhým. Pomohly rehabilitace, lékaři, láska a péče celé rodiny a samozřejmě její velká vůle a chuť žít.

Stala se z ní nádherná, šikovná a mazlivá holčička.

Máma a táta?

Díky jejímu zdravotnímu stavu u nás Anička zůstala dlouho – celých šestnáct měsíců. Už jsme se začali bát. Přece jen díky nehezkým informacím ze spisu o zdravotním stavu malé se rodiče hledali velmi těžko. A u nás mohla zůstat jen rok od soudního rozhodnutí.

V jednu chvíli se zdálo, že se rodiče pro Aničku vážně nenajdou. Věděli jsme, že bychom Aničku nikdy nezvládli umístit do dětského centra – zůstala by u nás. Nicméně tohle rozhodnutí jsme nakonec naštěstí dělat nemuseli.

Když její rodiče poprvé přijeli, Anička jako by věděla, že jsou to oni. Dívala se na ně jinak, než na všechny předchozí návštěvy. Její výraz ve tváři nikdy nezapomenu, vážný a zkoumavý pohled, kterým si své budoucí rodiče prohlížela. Nebála se, neplakala, ale jako by přeskočila jiskra ...

Předání Aničky rodičům trvalo celé dva měsíce. Bylo to krásné a náročné zároveň. To víte, že jsem měla knedlík v krku, ale jsem šťastná, jak úžasné rodiče Anička dnes má! Rodiče mi posílají její fotky a píšou mi o jejích pokrocích. Moc ráda si ty fotky prohlížím. Dnes je z ní šťastná a zdravá holčička …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/