wrtulka
7. kvě 2018
2019 

Příběh o Terezce

Dnešní příběh není z mé dílny, ani není o mě. Na můj popud ho zpracovala sama adoptivní maminka příběhu. Za což jí moc děkuji!

"S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici. "

Jsme taková normální rodinka, která se potýká s různými starostmi i radostmi jako každý jiný. S manželem jsme se velmi mladí rozhodli, že poskytneme domov minimálně dvěma dětem, které neměly to štěstí žít v rodině, do níž se narodily. Co předcházelo tomuto rozhodnutí, není v tomto příběhu až tak důležité……

Chtěli jsme to, rozhodli jsme se tak a podali žádost o osvojení děťátka. Rozběhl se „kolotoč“, který každý osvojitel velmi dobře zná: psychotesty, pohovory, dokládání různých dokumentů, posudků, návštěva soc. pracovnice. Byli jsme šťastní, že jsme si po půl roce od podání žádosti přivezli domů chlapečka Honzíčka přímo z porodnice, kterému bylo pouhých 9 dní.

Měli jsme obrovské štěstí, že nemusel ani jednu noc strávit v kojeneckém ústavu a mohl rovnou do své postýlky a ke svým rodičům, kteří ho od první minuty milovali. Honzíček byl velmi klidné miminko, jakoby ani neprožil žádné odmítnutí. Okamžitě jsme byli na sebe navázaní a bylo to nádherné období plné radosti, které může miminko rodičům a rodiče miminku vůbec dát. Po roce jsme se rozhodli opět podat žádost o osvojené druhého dítěte.

Čekali jsme 2 roky, když nám přišel telegram s informací, že na nás v kojeneckém ústavu čeká jedenáctiměsíční Terezka.  Druhý den jsme se jeli na Terezku podívat. Nejdříve s námi pohovořila paní ředitelka s početným zdravotnickým personálem a informovali nás o zdravotním stavu Terezky. Dozvěděli jsme se, čím si prošla, s jakou diagnózou se musela po narození potýkat, a mně postupně docházelo, že Terezka vlastně do této doby nejenže neměla domov, ale ani žádnou ale opravdu vůbec žádnou osobu, která by jí byla blízká, ke které by se mohla přitulit, kde by zažila pocit bezpečí….

Opakovaná hospitalizace v nemocnici a zpět do ústavu a takto stále dokola.To bylo dlouhých jedenáct měsíců života této holčičky. Proč na vše musela být sama? Proč nám nezavolali dříve? Kdo má právo ničit start do života nevinného děťátka, které se nemůže bránit? Kdo rozhoduje o osudu těchto dětí? Kolik jich to muselo zažít a bohužel stále zažívá? Hlavou mi probíhalo milion otázek a začalo mi být úzko, a to jsme Terezku ještě ani neviděli.

Asi po dvaceti minutách nám ji přinesli…. Nádherná okatá holčička se na mě dívala velmi podezíravě. Vzala jsem ji do náruče, a tak roztřesené děťátko jsem ještě nikdy neviděla. Co se děje, říkala jsem si, bojí se mě? Nezná mě, tak asi proto. Chtěla jsem si ji přitisknout blíže k sobě, jak mi napověděl mateřský instinkt, ale Terezka se ode mě lehce odtáhla tak, aby se mi mohla stále dívat do očí…oční kontakt nepřerušila ani na vteřinu, co jsem ji držela v ruce. Neuvěřitelně silně se mě držela a stále se na mě dívala.

Bez jediné emoce ve tváři. Ano, kamenný výraz dítěte, to byl další poznatek, na který nikdy nezapomenu. Žádný úsměv ve tváři ani v očích…vůbec nic…jen roztřesené dítě, které na mě koukalo nevěřícíma očima a s nedůvěrou. Stále mě mačkala, až to chvílemi bolelo. Nechtěla se mě pustit, když si ji brali zpět a mně se nechtělo odejít. Cítila jsem, že ji musíme mít hned doma, že každý den navíc jí jen ubližuje. Okamžitě jsme jeli vyřídit všechny potřebné doklady a ještě ten den jsem volala zpět, že nám můžou Terezku připravit, že si pro ni jedeme.

Paní ředitelka se mi snažila vysvětlit, že to takto nefunguje a že budeme muset počkat minimálně týden, než bude vše potřebné připraveno. Po mém naléhání a vysvětlování, že tohle dítě mělo být u nás už dávno a že každý den bez nás bude stresující, paní ředitelka nakonec svolila a za dva dny jsme si vezli Terezku domů.

Po příchodu domů si vše Terezka prohlížela, ale nejhlavnějším bodem jejího zájmu jsem byla já. Pokaždé, když jsem se jen na chvilku vzdálila, začala plakat, byla pořád smutná, nekomunikovala, jen ten smutný oční kontakt, ten tu stále byl. Jedinou její útěchou v prvních dnech byl její paleček, který byl úplně rozkousaný, plný puchýřů a odřenin. 

Všem nám bylo jasné, že dítko bude po pobytu v „kojeňáku“ a v nemocnici fyzicky lehce zaostalé, to ale Terezka velmi dobře během pár měsíců dohnala. Horší byla psychika Terezky. Ustrašené dítě, které na jednu stranu se umělo ozvat, když se jednalo o mě a musela jsme se na chvilku vzdálit (třeba na toaletu) a na druhou stranu sedělo jako vyděšené koťátko. Každý zvuk v domácnosti ji rozhodil.

Neuvědomila jsem si, jak bude těžké Terezku například vykoupat, sprcha nebo napuštěná vana = panika, když jsme jen pustili vodu, která tekla do dřezu = opět panika, spláchnutí záchodu = panika, zvuk lednice, televize, radia, výtahu = to vše bylo pro Terezku velmi stresující a vše zvládala lépe jen v mé náruči. Vše si musela osahat a na vše se podívat. Každé jídlo, které jsme jí dali, velmi hltala, až se dusila, jako by se bála, že jí to někdo vezme. Ale i toto období jsme zvládli a po pár měsících se s běžnými zvuky domácnosti srovnala. Najednou z ní bylo vyrovnané dítě, které bylo naopak velmi šikovné. Vše chtěla dělat sama, brzy se naučila na nočník, oblékání jí šlo velmi krásně, sama jedla. Člověk by řekl, poslušné děťátko, které ale stále má občas v očích TEN smutný výraz – netušila jsem, že toho máme ještě tolik před sebou.

Přišlo období, kdy Terezka nastoupila do školky, byly jí tři roky, byla velmi šikovná a krásně mluvila. Paní učitelka byla nejdříve velmi nadšená z tak šikovné holčičky. Najednou ale došlo ke zvratu. Ve školce se odmítala sama oblékat, sama jíst, vyžadovala neustálou pozornost a když ji nezískala tímto způsobem, tak začala zlobit. Ale zlobení nebylo klasické dětské zlobení, kdy se děti pošťuchují nebo si berou hračky. Terezka se rozhodla, že se postaví do opozice u každé činnosti, kterou ve školce pro děti učitelky vymyslely. Nebude zpívat, nebude tancovat, říkat básničky, nebude si malovat, nebude spát, když nechce.

Doma bylo ale vše v pořádku, režim natavený námi rodiči jí vyhovoval, cítila se bezpečně. Jednoho dne mi paní učitelka řekla, že Terezka nechce, abych pro ni do školky chodila já. Měla obavy, jestli se u nás něco neděje. Byla jsem v šoku. Terezka, která hlídá každý můj krok, najednou se mnou nechce jít domů? Bylo to zvláštní a najednou mi doházelo, že je zklamaná. V jejích očích jsem jí odložila do školky a Terezce se zřejmě v podvědomí vybavila situace z útlého dětství, kdy se cítila opuštěná a nechtěná. Dětská dušička ale nedokázala říct, co cítí, tak se začala chovat velmi chladně na všechny kolem sebe, kromě nás doma. V domácím prostředí bylo vše v pořádku. Manžel pracoval v té době na směny, tak si ji nechával velmi často doma, aby přechod na denní chození do školky nebyl tak frustrující. Terezka si ale vytvořila obrovskou bublinu, do které nechala vstoupit opravdu jen ty nejbližší a to jen ty, kterým věřila.

S rostoucím věkem Terezky její bublina kolem ní stále sílila a sílila. Navenek se chovala velmi chladně, až hrubě ke každé autoritě, se kterou se setkala. Každý cizí člověk pro ni byla hrozba, nechtěla se s nikým bavit, odpovídat na pozdrav, raději mlčela nebo když už promluvila, působilo to drze. Jen v rodině jsme viděli druhou stránku její povahy, tu citlivou, až přecitlivělou, zranitelnou. Ale ona se nechtěla nechat nikým ranit, stále byla ve střehu, co se kolem ní děje a neustále byla v každém kolektivu v opozici.

Moc se těšila do školy, připravila si penál a tašku a byla šťastná, že už nemusí chodit do školky. Ve škole se zpočátku velmi snažila, ale brzy zjistila, že jí učení nepůjde tak snadno a že paní učitelka jí stále píše do notýsku, že něco dělá špatně. Terezka nedokázala pochopit, proč ji kárá, když ona se tak snaží. S učením jsme jí pomáhali, ale postupně už odmítala spolupracovat i s námi, zdálo se jí to zbytečné, když jí paní učitelka stejně nepochválí. Terezka často zapomínala pomůcky. Ona je ale nezapomínala doma, zapomněla si je vyndat z tašky a pak už nepřiznala, že je má a nepochopitelně si raději nechala dát poznámku, tak poznámek přibývalo a po dvou měsících jsem tedy zašla do školy, co se děje.

Učitelka se se mnou vůbec nebavila, se slovy, že Terezka má v sedmi letech „předpubertální chování“ se mnou hovor ukončila. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak s Terezkou pracovat, že bude šťastná za každou pochvalu a kdyby jí dala nějaký úkol – třeba zalévat květiny nebo něco podobného, za co by jí mohla chválit, Terezka by měla motivaci do školy opět chodit s radostí a na něco se těšit. Podle učitelky si to Terezka nezaslouží, protože zlobí, tak vše zůstalo při starém. Toto je ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i ve školách by měli být učitelé informováni, jak s těmito dětmi pracovat.

Ve škole jsme řekli, čím si právě procházíme, ale bohužel ze strany školy jsme nikdy neměli pochopení a už vůbec ne podporu, kterou Terezka tolik potřebovala. Právě v první třídě si Terezka velmi uvědomovala, že není úplně běžné, že se dítě nenarodí své mamince a že jí nosil v bříšku někdo jiný. Nechápala, proč jí její maminka nechtěla. Hodně jsme o tom mluvili, snažili jsme se, aby se Terezka tolik netrápila. A začala další fáze zlobení. „Nikdo mě nechtěl, tak mě nikdo nemá rád. Nikomu na mě nezáleží, nikomu nevěřím, s nikým se nechci o svých problémech bavit. Budu zlobit a je mi jedno, že mám poznámky nebo špatné známky…to mají všichni za to všechno, co se stalo mně.“

Tak přesně tato slova jsem slyšela od své holčičky v tak útlém věku. Na ničem jí nezáleželo, tedy tvářila se, že jí na ničem nezáleží. My s manželem ale jsme věděli, že je vše jinak. Doma se nám hroutila jako domeček z karet. Lehké fouknutí a vše bylo zbořené a my začínali od začátku a znovu a znovu a stále dokola a pořád jsme neměli postavené ani základy. Vždy přišla nějaká situace, která ji sestřelila na úplné dno a neměla už chuť bojovat. Měla pocit, že bojuje sama proti celému světu a všichni se proti ní spojili a chtějí jí ublížit. A my jsme s manželem nevěděli jsme, jak jí pomoct, aby pochopila, proč na tomto světě je. Jak je důležitá její role v životech nás všech kolem ní. Vždy stačil jeden nezdar, jeden člověk a jeden problém a vše bylo pryč. Byli jsme zoufalí, pro učitele byla jen „nevychovaný spratek“ a takto zaškatulkovaná procházela celou školní docházkou.

Vždy jsme se snažili s manželem s dětmi mluvit narovinu, vše jsme doma řešili otevřeně, žádná tabu u nás nebyla. Věděli jsme, že je to ta cesta, kterou půjdeme, dětem říkat pravdu a vše narovinu. Vždy jsme vše vysvětlovali úměrně k věku dítěte. Honzík velmi rychle pochopil, jak je to vlastně s osvojením a u něj si vzpomínám jen na jeden moment, kdy došlo ke smíření se s touto situací. Honzík vždy krásně kreslil a jednou jsem u něj na stole viděla obrázek, kde byla namalovaná ženská postava, krásně vybarvená, až na jeden detail.

Ta postava měla černou pastelkou vybarvený obličej, ale ani škvírka nebyla bílá, jen černá hlava. Když jsme se ho ptali, koho to nakreslil, tak vysvětlil, že je to ta paní, které se narodil a že ji nechce vidět. Nechtěl nic slyšet, nechtěl nic vysvětlit, žádné otázky, zřejmě již jsme mu dříve na vše odpověděli, tak neměl tu potřebu se ptát dál. Od té doby se ke své pravé mamince nikdy nevracel, jen tak mezi řečí, když řešil v pubertě, komu je asi podobný a podobně….

U Terezky to bylo vše jako na houpačce, nechtěla se smířit s tím, že jí maminka dle jejích slov „odložila“, že ji nechtěla a stále hledala důvody a stále se ptala:  Jsem tak špatná? Proč mě nechtěla? Jsem k ničemu? I přes naši snahu, aby pochopila, že jsme šťastní, že je s námi a že je skvělá holčička, se stále dokola takto ptala. Když bylo Terezce dvanáct, tak jsme si krásně povídali u snídaně a já jsem se jí zeptala (jako mnohokrát před tím), co jí právě trápí.  A její odpověď mě šokovala: „Maminko, já jsem neměla žít, já jsem se neměla vůbec narodit, jen každému přidělávám starosti a jsem k ničemu. Nic neumím a ani nechci umět, jen vám ubližuju, protože žiju.“

Propukla v obrovský pláč a já ji objímala a pevně ji tiskla a neustále jsem opakovala, jak ji milujeme a že vše společně zvládneme. Nevěděli jsme si rady, žádná pomoc, žádná rada, vůbec jsme netušili, jak toto řešit. Jsme špatní rodiče? Nezvládáme to? Něco se nám nepovedlo? Sami sebe jsme se ptali a byli bezradní. Byli jsme velmi smutní z psychického stavu naší dcery. Problémy ve škole se stupňovaly, do školy jsem chodila stále, ale třídní učitelka na druhém stupni také nepochopila náš problém. Terezka se v tomto věku rozhodla, že bude bojovat, sama proti všem a svým způsobem.

Jakmile cítila nějaké příkoří nebo nespravedlnost ve své třídě, okamžitě do všeho vstupovala a vždy drze své spolužáky obhajovala. Bohužel k její škodě se toto chování vždy obrátilo proti ní samé. Vysvětlovali jsme jí, že takto se problémy neřeší a že si tím ubližuje, ale nenechala si říct a s odpovědí „na mě stejně nezáleží“ pokračovala ve svém boji.

Vůbec jsme to s manželem nechápali, nevěděli jsme, co máme dělat. Navenek Terezka působila chladně a nepřístupně a doma byla zranitelná, plná bezmoci a úzkosti.

Rozhodli jsme se, že půjdeme na pohovor k psycholožce, která si námi promluvila o všech našich problémech. A před touto úžasnou paní se Terezka poprvé otevřela. Vše řekla, jak to cítí, šlo ven vše, co v sobě tolik dusila a svěřovala se většinou jen mně. Moje citlivé dítě s tvrdou slupkou se rozplakalo a otevřelo před úplně cizí paní. Paní psycholožka jí dala na sebe kontakt s tím, že může kdykoliv zavolat a že o tom nikdo ani nemusí vědět, Terezka odcházela s pocitem obrovské úlevy, že přeci jen je někdo, kromě rodiny, kterému může věřit.

Začala nad vším více přemýšlet, naše rozhovory od té doby byly daleko přínosnější. Začala pomalinku naslouchat a uvědomovat si, že doma má tu lásku a podporu a že vše společně zvládneme. ŽE NENÍ NA TOMTO SVĚTĚ NA VŠECHNO ÚPLNĚ SAMA.

Samozřejmě problémy ve škole byly neustále, naše bojovnice se „probojovala“ až do deváté třídy. Vše se uklidnilo až s odchodem ze základní školy.

A jak je to u nás dnes? Synovi je 20 let a je z něj sebevědomý mladý muž s plány do budoucna. A Terezka? Je z ní úžasná sedmnáctiletá slečna, která sice má stále kolem sebe tu pomyslnou bublinu, ale postupně se učí lidem kolem sebe věřit. Jde to velmi pomalinku, ale jsme na dobré cestě. Nyní již chápe a rozumí všemu, co se kolem ní odehrávalo. Celé dětství bylo pro ni velmi těžké a nesrozumitelné. Naštěstí se již tolik netrápí a užívá si mladého života.

A my si užíváme našich skvělých dětí

********************************************************

Tento příběh je náš život, jsou to skutečně prožité situace, skutečné emoce a vše jsem napsala ze svého pohledu – z pohledu starostlivé matky (jen jména dětí jsou pozměněna). Samozřejmě, že jsme zažívali i spoustu krásných chvil s našimi dětmi a vždy jsme se snažili, aby jejich dětství bylo plné zážitků, krásných vzpomínek a šťastných chvilek, na které budou rádi vzpomínat celý život.

Napsat náš příběh jsem se rozhodla, protože je důležité, aby hlavně ti, co rozhodují o osudech těchto dětí, které musely projít ústavním zařízením, věděli, s čím se tyto malé křehké dětské dušičky potýkají a co si nesou s sebou do života. Jak je důležitá podpora adoptivních rodičů, jak je nutné ještě před převzetím dítěte do rodiny budoucí rodiče informovat a poradit jim, jak s dětmi pracovat.

Z našeho příběhu je velmi zřejmé, že škola v tomto směru naprosto selhala. Učitelé ve školkách a školách by měli mít dostatek informací o dětech, které si prošly pobytem v ústavu. Měli by vědět, jak s nimi pracovat, jak jim pomáhat, jak spolupracovat s rodiči. Ve škole tráví děti velmi dlouhé chvíle a je zapotřebí, aby se škola stavěla k tomuto tématu profesionálně. Dejme dětem šanci na lepší život a na bezstarostné dětství.

Díky za nádherný článek. Patřím k těm, kteří se dětem věnují ve škole, o problémech osvojených dětí něco málo vím, tato problematika mě vždy zajímala, a číst takovou osobní zkušenost, je pro mě velmi přínosné. Přeji, ať se daří vám i vašim dětem!

7. kvě 2018

Tak tohle by si měl přečíst každý, kdo se dětem být jen na okraj věnuje. Úžasně silný článek, který jsem obrecela. Ale má aspoň trochu šťastný konec a bude určitě ještě šťastnější. ❤️ Ať je holčičce jen lépe! Tohle by si nemělo prožít žádné díťe 😢

7. kvě 2018

Smutný, ale nádherný příběh.. 💜pokud je to ta holčička na fotkách, tak je přenádherná a do života ji přeji hlavně psychickou sílu a bojovnost😊

7. kvě 2018

díky za tenhle článek.......

7. kvě 2018

Krásný článek, vaše děti mají obrovské štěstí, že se k vám dostaly. Mrazí mě z pomyšlení na to, kolik dětí tohle štěstí nemá...

7. kvě 2018

Take dekuji,bylo to velmi zajimave cteni. Jako ucitelka jsem se s takovymi detmi setkala a opravdu v tomto ohledu chybi informace. Mne velmi mi pomohlo povidani kolegyne,ktera ma adoptovane deti. Je mi moc lito,ze jste nemeli empatictejsi ucitelku.
Mohu se zeptat (a nemyslim to vubec zle), neuvazovali jste o presunu na nejakou jinou ci alternativni ZS? Odbornou psychologickou pomoc jste vyhledali na muj vkus zoufale pozde, melo to duvod?

10. kvě 2018
wrtulka
autor

@nelam Dobrý den, vzhledem k tomu že je dnes slečně z příběhu 17 tak je odpověd na snadě..v té době takové možnosti alternativních škol bohužel nebyly. Nemohu mluvit za maminku příběhu..ale myslím, kdyby nějakou jinou možnost viděli tak by ji rádi využili. Pokud jde o psychologa..najíd dobrého odborníka který se zabývá dětmi v NRP je problém i dnes..natož před 10 lety..stále se dost často děje to, že se porucha attachmentu zaměnuje v diagnostice za ADHD..takže myslím, že i tady maminka vyhladala odborníka ve chvíli kdy jí to okolnosti umožnily..

11. kvě 2018
wrtulka
autor

@nelam vím, že se podobné příběhy dějí bohužel i dnes..proto jsem maminku příběhu o zpracování příběhu poprosila..vím že jsou školy, kde informace jsou a kde bohužel ne. Napadá mě jesslti byste se nechtěla o své zkušenosti podělit ze svého pohledu..je opravdu třba tohle téma otevřít, aby se pro tyhle děti ty podmínky zlepšily..

11. kvě 2018

@wrtulka moc dekuji za odpoved,mate pravdu,tou dobou to opravdu muselo byt mnohem tezsi. O to uzasnejsi cist,jakym zpusobem tito rodice obe deti vychovali.
Premyslim,zda uz je dnes system propracovanejsi (tedy alespon v te psycholigicke rovine).
Ja fakultu opustila zhruba pred sedmi lety, toto tema otevreno nebylo ani jedenkrat. Taktez problematika deti v pestounske peci,ktera uzce souvisi. Ja jsem jiz pred praci cca od 17ti let dochazela do detskeho domova, pribehy techto deti mi dodnes lezi v hlave. A kdyz se pak cloveku narodi vlastni dite,pohled na praci s detmi se jeste 100x zintenzivni. Umim pochopit vyhoreni ucitele,klacku pod nohy v podobe papirovani, nulovych pravomoci,problematickych rodicu,nizkeho ohodnoceni,aj.,ale neumim pochopit lhostejnost k detskym osudum.
Rada bych pridala nektere pribehy,obsahuji vsak informace,ktere nemam pravo sdelovat a bez nich to nelze popsat.
Vam i autorce moc dekuji, tech pribehu v tak dlouhem casovem rozpeti znam jen malo.

11. kvě 2018
wrtulka
autor

@nelam mám tu ještě odpověd přímo od maminky příběhu:
Je pravda, ze jsme se nejdříve zaměřili na sebe, jestli jsme my jako rodiče něco neudělali špatně, vůbec jsme netušili, ze by všechny ty problémy měly jiný důvod, než naše selhání ve výchově. Vůbec nás nenapadlo vyhledat odbornou pomoc dříve. Jednou jsme se přeci jen rozhodli, že pomoc psychologa vyhledame (to bylo dceři asi deset let) a hned po prvni návštěvě jsme odešli s papírem s ADHD. Já jsem si následně o ADHD dohledala více informací a nezdálo se mi to.....Mate naprostou pravdu, ze ani psycholog nemusí umět poradit a muže špatně diagnostikovat. Poté jsme po čase vyhledali jiného odborníka, který nám otevřel oči a to už je v našem příběhu 😊

11. kvě 2018

Je dost šílené,že žádný učitel neměl pochopení a nechtěl vam pomoc. Já jako učitelka tohle fakt nechapu a velmi mě mrzí,že někdo takový učí... Takoví lidé svou práci očividně neumí dělat a do školství nepatří! Je úžasné,že vás Terezka má,hodne štěstí!❤️

12. kvě 2018

Je strasny, ze jeste v dnesni dobe jsou skoly s tak nepedagogickym chovanim. U kazdeho problemoveho ditete je treba prohlednout proc je problemove, proc to dela, a ne zaskatulkovat do kolonky spratek. Ne kazde dite se chova spatne jen protoze je nevychovane... Sama jsem se jako holcicka setkala s nepedagogickym chovanim, a verte nebo ne skola dela hodne, a bohuzel do budoucna se i skola muze na diteti podepsat. Dite tam stravi spousty casu, a proto i tam musi mit duveru, pochopeni. Preji hodne stesti🍀

13. kvě 2018

Začni psát komentář...

Odešli