nyc09
    20. led 2020    Čtené 1166x

    Jak jsme slavili Chanuku ve Vermontu

    Já vím, že je po svátkách, ale pro nás, kterým skončila Chanuka teprve 29. prosince se to až tak nezdá. Letos jsme se rozhodli pojmout svátky sto procentně po židovsku. Žádný stromeček a žádný dárek ráno nebo večer, prostě jenom svíčky na svícnu a dárek každý večer.  Ona ta Chanuka je pro děti  úplně dokonalá, osm nocí, osm slavnostě naladěných večerů a osm dárků. No prostě paráda.

    Už od Halloweenu se mě chlapík každý ráno ptal: "Mami a Chanuka bude kdy?" Ono to pětiletý dítě ten pojem o čase až tak nemá a tak ač jsem se snažila jak jsem chtěla, měla jsem štěstí, když se mě zeptal jen jednou denně.


    Chanuka je svátek pohyblivý a je každý rok jindy, letos se kryla s Vánocema parádně a my si užívali od 22. až do 29. prosince. Chanuka je svátek světel, každý večer se zapaluje jedna svíčka na osmi ramenném svícnu přitom se zpívá a jí smažená jídla. Ona ta Chanuka je totiž oslavou oleje, který vydržel oblehaným povstalcům místo jednoho dne, dní osm. Prý něco jakko kdyby baterka telefonu nabitá na 10 procent vydržela osm dní. Takový vysvětlení jsem letos viděla na facebooku a tam se najde vysvětlení všeho.

    Hned druhý den po oslavení první chanukové noci jsme se rozhodli vyjet z města a užít si venkova, čerstvého vzduchu a sněhu. 23. prosince jsme vyrazili do Vermontu. "Prosím tě, kde je můj inhalátor?" Ptá se Amík 24. prosince ráno, po noci strávené na čerstvém horském vzduchu, bohužel pro něj ale v pravých peřinách. "Já mám takovej jako pocit, že jsme ho nechali doma. Jak jsi mi říkal, abych ho dala do tašky, tak já jsem na to nějak zapomněla." Jako bylo mi Amíka líto ne že né, on taky tak dost hnusně sípal a celkově vypadal poměrně bledě. Naštěstí americké služby jsou nejlepší a v lékárně si byli schopní zjistit recept a nechat si ho urychleně přepsat do jiného státu.

    Bylo zajímavý chodit po malém americkém městečku na Štědrý den, lidi dokupovali dárky, my jsme scháněli astmatický sprej pro Amíka a chlapík se rozhodl vyzvědět kolik lidí slaví Chanuku místo Vánoce. "Veselé Vánoce," zdravila nás prodavačka v lékárně spojené k veliké chlapíkově radosti s hračkářstvím. "My Vánoce neslavíme, my slavíme Chanuku a co slavíte vy?" Hbitě odpověděl chlapík. Paní se zasmála a chlapík se neodbitně dožadoval odpovědi. "My máme jedna, dva, tři, čtyři a pět a šest a sedm a osm nocí." Vytahoval se chlapík dál. "Slavíte Chanuku?" vyzvídal chlapík v řeznictví, "protože my jo. K nám Santa nechodí." povídal dál a dál až do chvíle, kdy jsme našli Santu sedícího na křesle v lobby jednoho hotelu. "Chlapečku, nechceš si sednout Santovi na klín a říct mu, co bys chtěl, aby ti zítra ráno přinesl?" Lákala chlapíka paní převlečená za elfa. Chlapíkovi to v hlavě zašrotovalo, "Mami, pojď se mnou," chytl se mě pevně za ruku a táhl mě k Santovi. Na klín si mu nesedl, to ne, ale o Chanuce se nevytahoval, lízatko i cukroví si vzal a byl zticha. "Mami a daddy, to byl opravdovej Santa?" "No asi jo," odpovídal Amík. "Hmm, a on mi taky něco přinese zítra ráno?" ptal se chlapík. "No to by nebylo fér pro ostatní děti, by nemusely zbýt dárky na ty, co neslaví Chanuku." Snažili jsme se mu to vysvětlit logicky. "Hmm, tak já myslím, že Chanuka je lepší, mám jí osm nocí. Ale stejně, možná mi ten Santa taky něco dá a já bych si přál aby Chanuka byla 150 nocí." Nedal si chlapík vymluvit tu možnost návštěvy Santy.

    Santa nepřišel, ale to nám nevadilo, neb my jsme vyrazili hned 25. ráno na lyže. Jako ty Vánoce v  jsou skvělý, když je člověk neslaví, protože ty fronty na vleky, tak ty vůbec nebyly, a tím myslím jako vůbec a to jsme byli v největším lyžařském centru na východním pobřeží USA.

    Vermont je krásnej stát, plnej farem a taky je v něm továrna na zmrzlinu Ben&Jerry a podle jejich mapy, vím, že se prodává i v Čechách, jako do továrny jsme se podívali, ochutnávku ve formě jednoho amerického kopečku, který se rovná kopečkům minimálně třím v Čechách, jsme si dali a po pobízení pána s tím, že ty ochutnávkové zmrzliny, které nesníme skončí na kompostu se chlapík chopil příležitosi a v rekordním čase do sebe naházel kopečky tři.

    Vermont je také známý javorovým sirupem, který se v něm tradičně vyrábí. Jenom to kafe s javorovým sirupem, tak to nedoporučuju, on ten záchod nemusí být vždycky hned po ruce.

    A už jsem tu psala o tom, že Chanuka se slaví osm nocí? A jak to vypadá v praxi? To si odjete na týden do Vermontu, tam každej večer dostane vaše dítě dárek a vy se vrátíte domů a dítě pořád ještě dárek dostává.

    apacheeeAMBASADORKA
    21. led 2019    Čtené 7014x

    Rádi píšem na cizí zeď aneb Jedna fotka očima různých lidí

       Důležité upozornění:

    "Cílem tohoto článku není někoho naštvat. Pokud na vás při čtení následujících řádků přichází vztek, zavřete okno svého prohlížeče a pokračujte v jiné činnosti. Pokud se v následujích řádcích poznáváte, jedná se zajisté jen o shodu náhod. Všechny postavy jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je zcela náhodná."

         Pokud i vy patříte mezi lidi, kteří občas obšťastní v podstatě kteroukoliv ze sociálních sítí svým vlastním obrázkem, věřím že budete přesně vědět, o čem mluvím  (vlastně teda samozřejmě spíš píšu). Na svůj blog (zeď či jakkoliv jinak svůj vymezený prostor nazýváte) přidáte fotku. Líbí se vám. Máte z ní radost. Chcete se pochlubit. Chcete porozumění. Chcete radu. Chcete si uchovat vzpomínku. Nebo prostě jen tak. Ano, fakt JEN TAK. Po nějakém čase (dle vaší závislosti na internetovém světě) se k fotce vrátíte a jdete se podívat, jak si vede. Hmmm, docela dost lajků a několik komentářů. Zvědavě je rozkliknete a nestačíte se divit. Že to také znáte?

        V následujících řádcích si z tohoto tématu snažím dělat legraci a trochu přehánět, i když očekávám, že to někdo vezme jako píchnutí do vosího hnízda. Ne, nechci rýpat do nikoho konkrétního, spíš se jen snažím shrnout své poznatky z doby mé "modrokoníkovské slávy". Když jsem tu začínala, měla jsem pár sledujících a na mém blogu se neděly v podstatě žádné nepřístojnosti, ani nepříjemné sociální interakce. S přibývajícími sledujícími se tohle ale změnilo. A není se čemu divit, když vás sleduje takové množství lidí, je pochopitelné, že mezi nimi fakt nejsou jen samí takoví, kterým jste sympatická a "mají vás rádi". 

        Občas člověk přidá naprosto neškodnou fotku a strhne se pod ní smršť, kterou vážně nečeká. Ale časem se s tím naučíte pracovat, předvídat a podobným věcem tak většinou předejdete. Všechny níže uvedené komentáře vycházejí ze skutečných událostí - z důvodu špatné paměti či literární stylizace však mohlo dojít (a také došlo!!!) k jejich pozměnění či lehké nadsázce. Ale věřím, že pokud se na Modrém koníkovi už nějakou dobu pohybujete, budou vám některé komentáře více než povědomé. Berte to tedy, prosím , s rezervou, nadhledem a zkuste se nad tím zamyslet🙂

    I jedna naprosto obyčejná fotka může být různými lidmi vnímána naprosto odlišně

    Beruska_11:Teda, Veru, to je krásná fotka. Moc vám to všem sluší.

    Dana_ruzova: Super. Kdo fotil?

    Bu_bu_bu: Já bych se teda dost bála mít k dítěti takhle velkého psa. Přeci jen tohle plemeno není mezi bojovými plemeny náhodou! Mým známým zabil dítě.

            Miluju_sveho_psa:@bu_bu_bu Tohle rozhodně není bojové plemeno. Bojová  plemena v podstatě neexistují. Psi jsou takoví, jaké si je páníčci vychovají.

            Kynoložka_Agata:@bu_bu_bu Souhlas. Výmarský ohař k dětem nepatří!!!

            apacheee: @kynolozka_agata To je rhodézský ridgeback.

            Kynolozka_Agata:@apacheee To je úplně jedno. Je prostě úplně nezodpovědné  mít velkého psa k miminku. A neopravuj mě, to na tom nebylo to podstatné.

    Cestovatelka: To je krásné místo, kde je to prosím foceno?

    Teplomilka: Fotka je sice krásná, ale mě strašně zaráží, jak moc jste oblečení. U nás je dnes fakt hic. Některé matky prostě ty děti moc strojí a pak se diví, že jsou v zimě pořád nemocné.

            Meteoroložka: @teplomilka Vidíš, u nás dnes strašně fouká, já bych dala aspoň tomu malému dítěti radši slabou bundičku. Na těch stéblech trávy je vidět, že dost      fouká.

            modni_policie_v_akci:Hezká rodinka, ale proboha příště si lépe zkombinujte     oblečení na focení. Vůbec k sobě neladíte. Proužky a kostky k sobě přece fakt        nejdou. Škoda!

    Agnes_se_nerada_foti: Já nechápu, proč lidi vyhazují peníze za tyhle naaranžované fotky. Vůbec to nevypadá hezky a největší chudáci jsou ty děti. Takhle je nutit do něčeho, co nechtějí.

            Stare_dobre_casy: Přesně tak. Za nás tohle vůbec nebylo a žijem. Úplně vyhozené  peníze.

    Fashion_guru: Promiň, ale ty tvoje vlasy jsou hrozný. Měla bys změnit účes, dělá tě starší, tlustší a ta ofina je příšerná. Vyměň kadeřnici. Hned.

                                135 To se mi líbí (jo - ne každý má "koule" na to napsat sám za                     sebe ošklivý kometář, ale lajkovat cizí hnusy jde už mnohem líp)

            apacheee:@fashionguru Vidíš a mně se moje vlasy líbí. S ofinou si připadám        dobře, takže určitě nebudu účes v dohledné době měnit.

            Fashion_guru:To jsem teda nečekala, že jsi takhle namyšlená.

    Ochrankyne_detskych_prav: Jako fotka je hezká, ale patří jen do rodinného alba. Fakt nedokážu pochopit, co lidi vede k tomu, aby vystavovali své děti na internetu. Vždyť na to může koukat třeba kdejaký pedofil. Fuj. Navíc, ty děti si o tom nerozhodly samy a jednou se jim budou za to spolužáci smát. 

    Stouralka_za_kazdou_cenu: Mně přijde strašně nevhodný, že na fotce je zachyceno jen jedno dítě. Vždyť druhý syn bude zklamaný, že on není dost dobrý na to, aby byl vyfocen.

    Ekoložka_na_entou: Proboha, proč tam musí být ty balonky. Zaprvé to je kýčovité a za druhé? Ten dopad na přírodu!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

    Vsude_ciha_nebezpeci: Nebáli jste se, že vám dítě spadne do vody a utopí se? Ona stačí chvilka nepozornosti a neštěstí je na světě.

    Politik_telem_i_dusi: Jojo, rodinná idylka. To ale brzy skončí. Nastěhují se nám sem uprchlíci a je po pohodě.

            Peace: @politik_telem_i_dusi To já říkám taky. Je hrozný, co se dnes děje. K       nám cestují tisíce uprchlíků a naši vojáci odchází do Afghánistánu. Jen proto, že        USA. Konec tohle. A moje známá mi zrovinka říkala, že její známá má známou a ta      má sestřenici, jejíž manžel se dostal do uprchlického tábora, a to co tam viděl, to        prý ještě nikdy jinde neviděl.

    Proste_pohodarka: Jste krásná rodina a je vidět, jak spokojení všichni jste. Držím pěsti.        

            Zhrzena_a_nestastna: S tímhle já vůbec nesouhlasím. Naopak si myslím, že        lidi, kteří jsou skutečně šťastní, nemají potřebu svůj vztah nijak prezentovat na        veřejnosti. Takže bůhví, jak to je ve skutečnosti. Třeba ji bije!

    Pragmaticka_v_Kauflandu: A viděli jste už, kolik stojí máslo? Je strašný, jak ta cena roste. Letos asi ani nebudu péct cukroví z másla a nakoupím nějakou náhražku.

               Pecu_s_laskou:@pragmatik Já teda dbám víc na kvalitu a vůbec mi nevadí si  za ní připlatit. Radši méně, ale dobrého.

    Spasitelka: Všechny do jedné, které tu píšete cokoliv špatného, závidíte. Tohle není nic jiného než závist.

                Potrefena_husa: Proboha, člověk napíše něco jiného než vlezdoprdelkovské    řeči a hned závidí. Jojo, jak máš jiný názor, jsi hned špatný. Prostě se někomu          nelíbí, jaký má vlasy. Jinýmu zase ta vyumělkovanost u fotek.

                Uprimnost_za_kazdou_cenu: Jasně, jak má člověk jiný názor, měl by            mlčet. Ale autorka přece musí počítat s tím, že když dá na internet fotku, může se            vyjádřit každý. Od toho ten internet přece je. Já si myslím, že má strašný vlasy,            tak jí to prostě napíšu. Je to můj názor a mám právo ho říct. Jsem upřímná a na            nic si nehraju.

                Spasitelka: Ale já si nevšimla, že by se autorka na tvůj názor ptala. Když uvidíš na ulici ženskou a bude mít blbý účes, tak za ní taky hned poběžíš a budeš jí hlásit, že má debilní vlasy? Protože s touhle logikou bys rozhodně měla. Ale za klávesnicí je každej silnej...

    Maminka_trech_princezen: Krásní kluci. Teď by to chtělo ještě tu holčičku. Do třetice to určitě vyjde.

    Lingvistka: Já si mislým ze jen tupec může dávat fotky své rodini na intened. Kord v dnešní dobje. O vaší intelygenci to vipovýdá hodně.

                Korektorka: @lingvistka Prosímtě, nauč se nejdřív češtinu a pak někoho             kritizuj. Tohle je děs. Mám z toho úplně bolavé oči.

                Proti_spravne_cestine:@korektorka Tobě asi nedošlo, že ne každý je             dokonalý viď? Někdo může být cizinec, někdo je dyslektik. Není důležité, jak se to             napíše, ale ten obsah. Asi ti uniklo, že tady nejsme ve škole.

    Vychovala_jsem_tucet_deti: A to je přesně ta moderní kontaktní výchova. Začíná to nošením v šátku, spaním s dítětem v posteli, kojením do 2 let a takhle to končí. Ještě ani nechodí do školy a už mámě skáče po zádech. Potřeboval by pár na zadek a hned by věděl, co si může a nemůže k rodičům dovolit.

            Radobyfyzioterapeutka_Klara: A ještě to nošení ničí dětem záda. No jednou si  matka zapláče, jak moc dítěti zkomplikovala život.

    Boty_s_zirafkou: Ajaj, koukám, že další husa, která věří všemu, co se dočte na internetu. Barefoot je prostě zlo, naše děti na tohle nejsou stvořeny. Každá dětská noha by měla být v pevné a vysoké botě. To je ta dnešní doba. Porodní plány, otcové u porodu, neočkování,... Děs, tyhlety matky. Lesanky.

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    .

    A takto bychom mohli pokračovat donekonečna...

    Jak s tím naložit?

        Nebudu říkat, že mě některé komentáře nezasáhly, protože by to prostě a jednoduše nebyla pravda. Některé se mě opravdu dotkly, obzvlášť byly - li napsány člověkem, kterého jsem považovala za internetového přítele. Člověk ale zocelí a po nějaké době se smíří s tím, že ne všichni jsou takoví, za jaké se ve virtuálním světě vydávají.

        Tímto zjištěním jsem se naučila nebrat si ty zlé věci tak osobně. Nad každým takovým komentářem se snažím zamyslet a třeba se z něj i poučit a popřemýšlet, jak působím na své okolí. Ale rozhodně kvůli tomu nebrečím do komentáře. Musím říct, že 6 let na Modrém koníku mě opravdu hodně zocelilo a beru to jako dobrou školu života. Nicméně jsem fakt ráda, že jsem na sociální sítě přišla až v době, kdy jsem byla (téměř) hotový člověk. Neumím si ani představit, jak náročné to musí být ve fázi, kdy si je člověk sám sebou nejistý a neví, co od života chce. Neví, jak poznat dobré lidi od těch špatných. 

        A to si odsud odnáším jako nejzásadnější úkol ve výchově svých dětí - nenechat je semlet virtuálním světem!

    A co jsem tímhle článkem chtěla říct?

        To, co někdo píše pod vaše fotky, nevypovídá nic o vás. Zato o pisateli to vypovídá mnohé. Zlé, útočné a rýpavé komentáře prostě nepíší lidé, kteří jsou šťastní a spokojení se svým životem. A potvrdilo se mi to opravdu už mockrát.

        Na závěr bych jen ráda podotkla, že každý máme hranici sdílení na internetu nastavenou někde jinde. Věřte ale, že před tím, než zvěřejním kdekoliv na internetu fotku svých dětí, projde tahle fotka náročnou samocenzurou. V životě bych nenahrála fotku, kde je moje dítě zachyceno nahé, nemocné či v situaci, za kterou by se mohlo cítit zesměšněno.

    Já sama se na internetu řídím heslem:

        Když nemůžeš nebo nechceš napsat něco hezkého a nikdo se tě neptá na tvůj názor, nekomentuj. A pokud se někdo na názor ptá, dá se vždycky napsat slušně a s taktem. Nikdy totiž nevíš, kdo se na druhé straně monitoru schovává za písmenky a jak moc mu tím, co napíšeš, ublížíš!

        Děkuji všem, které jsem zde poznala a denně mě přesvědčujete, že i v internetovém prostředí, kde jsou skoro samý baby, se dají poznat skvělé ženy, jež se ze zprvu virtuálních přítelkyň stanou těmi opravdovými!!!

    apacheeeAMBASADORKA
    10. led 2019    Čtené 5062x

    Tak do třetice tu holčičku...

        Jsem máma dvou kluků. Strašně se mi chce dodat, že spokojená máma dvou kluků. Nevím proč to tak je, ale jakmile máte dvě děti stejného pohlaví, vaše okolí nutně získá pocit, že jste pro společnost neudělaly dost a je minimálně vaší morální povinností dát osudu třetí šanci a pokusit se počnout dítě opačného pohlaví. Skoro bych řekla, že jsem na tom o malý chloupek lépe než maminky, které mají dvě dcery. Já jsem aspoň dala rodině mužského potomka, který ponese minimálně do příští generace naše jméno dál. Uf. Kecy. Myslím, že kdo to máte stejně, nesnášíte ty řeči taky tak jako já.

        Fakt nechápu, proč by mě měl někdo litovat, že mám dva kluky. Jsou úžasní, jsou moji a jsou zdraví. Co víc sakra člověk může od života chtít? Pro okolí si však stejně nesu cejch, kterého se pravděpodobně nikdy nezbavím.

        Když se odprostíte od toho, že vás ty kecy štvou, je to vlastně strašně vtipný, jak vás soudí úplně cizí lidé. Jak vám cizí lidé s naoko vtipným tónem rozkazují, že musíte mít třetí dítě. Vrcholem toho pak je, když vám někdo takový radí, že je potřeba při sexu zmenit pozici. Fakt, holčičky se přece dělají zezadu. Že jste to nevěděly? Chyba, možná právě proto máte dva kluky. Jako já. Možná by tito chytráci zůstali hodně překvapení, kdybych jim na oplátku začala popisovat chvíle, při kterých vzešli naši kluci🙂

        Nejsem žádný puritán, opravdu ne, ale fakt nejsem schopná pochopit tu drzost naprosto cizích lidí (nebo lidí, které znáte v podstatě jen od vidění), kteří si myslí, že vám mohou jen tak mezi řečí říct, jakým způsobem to máte dělat, taková intimní záležitost. Kdyby to bylo jen jednou, člověk nad tím mávne rukou, ale když to slyšíte poněkolikáté, máte chuť vystřelit pěstí směrem k jejich nosu. Kdybych byla Saturnin, tak to asi i udělám. Na co se zdržovat s koblihama🙂

    Pokud máte 2 (nebo nedejbože  více dětí stejného pohlaví), připravte se na tyto fráze:

    "Tak aspoň že jsou zdraví."

    (Každý holt máme ty priority jinde.)

    "Tak do třetice tu holčičku."

    (A vy mi ji fakt zaručíte?)

    "Tatínek má asi radost, že má syny, ne? "

    (Tatínek po klukovi rozhodně netoužil, vlastně mu to bylo naprosto šumák.)

    "Pořád lepší dva kluci než dvě holky."

    (Proč proboha, copak jsou holky méněcenné? Žijeme ve 21. století - aspoň někteří z nás tedy, mám pocit.)

    "To máš teda blbý, že se musíš starat o 3 chlapy."

    (Nemusím, velký se o sebe zvládne postarat zcela sám a ty dva malé prostě povedeme tak,  jak nám to bude vyhovovat.)

    "To se teda v pubertě z nich zblázníte."

    (Fakt si nemyslím, že se dvěma holkama by to byla procházka růžovou zahradou.)

    "Škoda, že vám nevyšel ten páreček."

    (A kdo říká, že my jsme o něj vůbec stáli?)

    "Chudinko, já bych dva kluky nechtěla ani náhodou." 

    (Je mi to jasný, hodila bys je hned po porodu ze skály.)

    A co bude teda dál s naší rodinou?

        Myslím, že vůbec nic. Vždycky jsem žila s představou, že budu mít dvě děti. Ty mám. Nebudu si vymýšlet, občas mě zamrzí, že nebudu s dcerou vybírat šaty do tanečních nebo na svatbu, a tak. Ale tak nějak mám pocit, že se ke mně ti kluci hodí vlastně víc. Ani já nejsem typická holka a nebyla jsem jí nikdy. I tady se mě hodně ptáte, zda budeme mít třetí dítě, tak upřímně říkám, že si myslím, že ne. Momentálně si strašně užívám to, že kluci už jsou větší, rozumní a my máme s mužem čas pro sebe a můžeme třeba podniknut něco i bez dětí. Poslední dobou trávíme více času o samotě a musím říct, že je to úžasný, skvělý a strašně mi to chybělo.

        Cítíme se prostě kompletní a už nemám pocit, že nám někdo chybí. Ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy." Třeba se za pár let zblázníme a názor změníme. Ale i tak si myslím, že bych radši volila třetího kluka, pokud bych měla možnost volby.

        O tom, že mi dvě děti stačí, jsem se přesvědčila zrovna minulý měsíc. Trochu se mi zpozdil cyklus a musím říct, že se mi vážně neskutečně ulevilo, když dorazila menstruace. V těchto chvílích si člověk asi nejvíc uvědomí, co opravdu chce🙂

        PS: Občas se mi samozřejmě zasteskne při představě, že už nikdy nebudu ňuchňat svoje malé miminko. A víte, kdy mě přepadají tyto touhy nejsilněji? Když se jako ambasadorka účastním veletrhů For Kids a vidím všechny ty nádherné věci pro mrňousky. Manžel už si ze mě dokonce dělá srandu, že u nás zase bude chvilku hlavním tématem otázka třetího dítěte🙂

    karja
    10. říj 2018    Čtené 554x

    Seberozvoji, buď pochválen

    Tuším, že většina maminek si teď nad mojí naivitou poklepe na čelo, ale mateřská dovolená pro mě vždy měla být bodem zlomu. Konečně se zamyslím nad tím, co vlastně od života chci, urovnám si priority a sepíšu seznam přání pro příští léta. 

    A protože moje dítko/ dítka budou pohodáři po tatínkovi a milovníci spánku po mamince, dostuduji i dva až tři cizí jazyky, po čemž toužím již léta, ale znáte to - pracovní vytížení a lenost mi to zatím neumožnily. A že už jsem nastudovala stohy příruček a zhlédla stovky videí, jak se jazyku naučit rychle a bez námahy!

    Čtyřicítka se přehoupla, mateřská nikde, budoucnost v roli polyglotky je silně ohrožena. Přemítám, zda čekat s učením na důchod, ale vzhledem k tomu, jak vytížené jsou mí penzionovaní příbuzní, asi skončím u němčiny.

    Nicméně, během svých krátkých těhotenských epizod jsem se na budoucí mateřskou pečlivě připravovala a nastudoval, kromě příruček jazykových, i příručky seberozvojové. A tak vím, že pracovat na sobě musí člověk v každém věku. A vzhledem k tomu, že moje kolegyně onehdá u kávy došla k závěru, že : "Hele, ona určitě bere nějaký antidepresiva, jinak by nemohla být tak vysmátá, ne? A taky dost přibrala. Moje sestra přibrala po antidepresivech 20 kilo!", rozhodla jsem se zapracovat na mém lepším já. 

    Ano, přiznávám, někde se na mě kila nabalila. A protože před sebou netlačím kočárek jako omluvu pro svoji pomalou transformaci ve věstonickou Venuši, a břicho ani celulitida po nepovedeném porodu nezmizely, ba naopak, rozhodla jsem se pro začátek zapracovat na tělesné schránce. Ono pěkné ženské toho projde víc, než ženské chytré.  

    Doma jsem našla tepláčky, které jsem před několika měsíci zasunula na dno šuplíku. Tepláky jsou bezva. V pase mají gumu... Oprášila jsem tenisky a na internetu nastudovala nabídku blízkého fitness centra. Upoutal mě body styling. Pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie. Nenásilnou cestou zformujete problematické partie. Odhodlaně vyskakuji od počítače a problematické partie se zachvějí. Strachy, samozřejmě. 

    V rozvrhu nacházím nejbližší hodinu a vyrážím na cestu za mým pevnějším já. Při vstupu do tělocvičny se zachvěly nejen partie. Místnost je zaplněna vysportovanými bohyněmi, oděnými do miniaturních topíčků, které dávají vyniknout dokonalým bříškům. O pohádkově tvarovaných stehnech ani nemluvím. V panice se skrývám za nejširším sloupem. Bohyně by se tam vešly minimálně tři, ale mě kousek přečuhuje, takže mě drsně vypadající cvičitelka ihned po vběhu do tělocvičny odhalí. 

    "Aaaa, máme tady novou cvičenku. Tak paní, pojďte si tady ke mě, dopředu. Ať si vás můžu kontrolovat." Jdou na mě mdloby, ale nějak se mi podaří dovrávorat před zrcadlo. Co následovalo je slušnými slovy nepopsatelné. Šedesát minut čiré hrůzy - poskoky, výpady, angličáky, kliky, dřepy, předklony, záklony... Vypotácela jsem se z místnosti a naštvaně si jdu přečíst rozvrh nalepený na dveřích šatny. Tak tohle je pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie? To asi někomu přeskočilo v hlavě kolečko, ne? 

    Ne. Jen paní se o hodinu překoukla. Šatna se začíná plnit čupr dámami ve střední a pokročilejším věku. Začíná hodina body stylingu. Holt, děvče, přišel čas přestat navštěvovat kliniku reprodukční a vyrazit na kliniku oční...

    karja
    3. říj 2018    Čtené 1070x

    Když je štěstí unavené

    Když je štěstí unavené, sedne i na vola. A tak se na těhotenském testu objevují dvě čárky i u nás. Sice ne poprvé, ale tentokrát už to bude tutovka. Protože smůlu už jsme si vybrali a do třetice všeho dobrého, no ne? Dvakrát se vývoj zastavil z neznámé příčiny, potřetí už se vývoj zastaví až za osmnáct let.

    Během předchozích dvou těhotenství jsem byla cool těhule, co svůj stav neřeší. Ale teď, teď svůj stav řešit budu! Mám za léta nastudováno, tak přesně vím, co jíst, čemu se vyhnout, jak sportovat i jak efektivně meditovat, aby dítko po porodu bylo klidné a relaxované. Do stařičké empétrojky stahuji meditační hudbu pro těhotné a v obchodem plením regály s ovocem, zeleninou a mléčnými výrobky. Také zakupuji drahý preparát pro těhotné. A teď - embyjko rosť! Nepochybuji o tom, že z tebe bude génius! Jediné, čeho se odmítám vzdát, je můj ranní šálek kávy. Na ten si sáhnout nedám!

    První dny jsem vzorová těhotná. Vyvážená strava, lehký pohyb, žádný stres. Po pár dnech mě ráno přechází chuť na kávu. No což, alespoň nebudu mít výčitky, že dítě bude vinou mnou zkonzumovaného kofeinu přehnaně hyperaktivní. Pak odchází i chuť na sladké, což kvituji s povděkem. Postupně odchází chuť na cokoli. Vůně jídla mě nutí vyhledat nejbližší toaletu. Nakonec jsem schopná pozřít jen rohlík s kouskem vysočiny a rajče. Občas jogurt. Drahé preparáty se urží v žaludku maximálně pět minut a vystupují. Holt tělo si musí poradit i s tím málem, co jsem schopná do žaludku protlačit. Manžel radostně poskakuje za dveřmi koupelny a ujišťuje se : "Zvracíš? To je dobře, jen zvracej."  Vlastně v této životní fázi zvracím ráda. Kdo zvrací, nepotrácí, jak pravil můj gynekolog.  Ze zdravotních procházek také pomalu sešlo, protože jsem ráda, že se doplazím z práce domů. Pupek roste, bují i celulitida a křečovým žilám se také začíná dařit dobře. Hurá.

    Pár nervózních ultrazvuků a už jsem ve dvanáctém týdnu a za pár dní valím na první screening. Konečně se řadím mezi těhule…Pyšně sedím v čekárně  a vyvaluju břuch. No, ono to zvětšení asi nebude mít na svědomí jen těhotenství, ale i ty rohlíky udělaly své...

    Na obrazovce se objevuje malý človíček. A euforie dosahuje vrcholu. O to prudší pád nás čeká. Miminko se nehýbe, přestávají se vyvíjet končetiny. Rozhodněte se, maminko a tatínku, jestli máte sílu na to vychovávat těžce postižené, nepohyblivé dítě. Nedokážeme se rozhodnout hned, chodíme od lékaře k lékaři a doufáme, že šlo jen o náhodu, že malá tvrdě spala a ultrazvuk ji neprobudil. Nejhorší měsíc života - jak se rozhodnout. Nevíme ani při posledním ultrazvuku, který nám jsou ještě ochotni udělat. Malá rozhodla za nás. Zastavil se vývoj plic i celého tělíčka. Naděje umřela. 

    A tak se mi plní  přání, které jsem kdysi vyslala k Vesmíru - chci zažít, jaké to je být těhotná a chci si zažít porod. Vesmírná centrála byla asi v době přijímání požadavku trochu porouchaná... 

    Kolegyně mě po měsíční pauze přivítala v práci obdivným zvoláním. "Teda, ty jsi za ten měsíc fakt krásně zhubla! Sluší ti to!" Jojo, to víš, holka, někdy ani nemusíš na liposukci a břicho zmizí samo. 

    A proč o tom všem píšu? Protože bezdětnost je stále ve společnosti stigmatem. Protože nejsem sama, kdo takovou bolest prožil. A neumím si vůbec představit bolest, když zemře dítě, které jste už mohli držet v náručí, dítě, kterému jste četli pohádky... Je nás hodně.  Okolí kolem nás chodí po špičkách, protože si není úplně jisto, kdy se hodláme definitivně zhroutit. Bezdětnost, zamlklá těhotenství, porody mrtvých dětí jsou tabu. Ale neměly by být. Bohužel patří k životu...

    V době, kdy jsme čekali na ultrazvukový zázrak, jsem se chtěla ukonejšit myšlenkou, že jiní na to jsou mnohem hůř, a ponořila se do čtení detektivek. Pár vybraných jsem i shlédla v televizi. Ve dvou byla vrahem žena, které zemřelo dítě, v několika vystupovala mírně vyšinutá žena, která touží po dítěti - ať už jako pachatelka nebo jako troska, závislá na alkoholu a antidepresivech. V několika drsného detektiva alkoholika nahradila drsná detektivka, ze které touha po dítěti udělala trochu excentrickou osobu, která utápí žal v práci. Všem těm nešťastnicím se samozřejmě hroutí, či zhroutilo, manželství. Žena bez dětí je líčena buď jako sobecká kariéristka, které ujel vlak, nebo zoufalka počítající plodné dny a otravující své okolí fňukáním a depresemi. 

    Sorry jako... Potkala jsem v dobách toho svého snažení (ano, někdy i zoufalého, ale nikdy nepřesáhlo hranice zdravého rozumu) mnoho žen v různém stádiu smutku z  nemožnosti dobrat se vlastního dítěte. Všechny byly normální ženské se svými koníčky a radostmi. A své smutky, kterými se zaobíráme, máme všichni. Věřím tomu, že puberťák na šikmé ploše nebo nezaplacené alimenty, mohou být stejně frustrující jako prázdná postýlka. 

    Nebojme se spolu mluvit. Ano, trochu mě bodne u srdce, když mi oznámíte, že jste těhotná. Ale přeji vám to a jsem ráda, že mi někdo bude vydělávat na důchod. C'est la vie.A každý si neseme to, co nám Život nadělil. 

    wrtulka
    13. srp 2018    Čtené 470x

    Ústav nebo nemocnice pro osamělou dětskou duši totéž

    "Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."

    Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…

    Starší syn

    Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.

    Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.

    První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.

    Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.

    Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.

    Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…

    Bouře je tu!

    Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou.  Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.

    Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.

    Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.

    Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.

    Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…

    Co dál?

    Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.

    Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!

    Kouzelný telefon podruhé

    Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.

    Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem.  Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.

    Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.

    Smutné podezření

    Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou?  Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.

    Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!

    Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.

    A co dál?

    Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.

    Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.

    Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    wrtulka
    7. črc 2018    Čtené 907x

    Smutná realita současnosti

    „Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „

    O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano?  Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?

    Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...

    Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.

    Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.

    Mé pocity?  Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!

    Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.

    Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.

    Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.

    Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí,  to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.

    Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.

    Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu?  Velmi mě to zasáhlo a zranilo.

    Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.

    Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo -  co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.

    Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila.  Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.

    Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“  Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!

    Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
     

    A jak se nám dnes žije?

    Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    dexin
    26. bře 2018    Čtené 1393x

    Porodní báby - neviditelní andělé - 400.000 let domácích porodů

    Události posledních měsíců mého života v heslech: nádherné těhotenství, krásný porod, úžasné šestinedělí, silná a spokojená maminka, šťastný chlapeček, pečující manžel, veselé děti, domácí pohoda! Naše nejmladší děťátko Mariánek se narodil doma. A díky tomu jsme zažili doslova přerod celé rodiny a vnímáme tak nějak víc, jak se máme všichni rádi.

    Jsem přesvědčena, že naše miminko by mezi nás nevklouzlo tak plynule a lehce, kdyby byla celá atmosféra rodiny narušena odchodem do porodnice. Když už jednou obleču denní oděv po porodu, nesvleču ho a příjezdem z porodnice začínám dělat své běžné domácí práce. Tentokrát jsem strávila 6 týtnů v posteli a nikomu doma to nepřišlo divné. Ani mě.

    Za toto znovuzrození děkuji především sama sobě, mému muži a svým dětem, ale nemalou úlohu při něm sehrály porodní asistentky, které mi u mého domácího porodu pomáhaly. Byly mi velkou oporou a díky jejich profesionální péči jsem se cítila bezpečně a přirozeně. Aniž by mě vyrušovaly z mého porodního nastavení, dbaly o to, abych byla v teple, masírovaly mi bolavé kříže a velmi jemným způsobem mě motivovaly k tomu, abych třeba změnila polohu, aby se porod pohnul dál. Patří jim mé díky, vděčné a převeliké! Pomohly mi pochopit, jak silná a dokonalá jsem! Díky nim jsem mohla konečně prožít celý porodní proces v jeho přirozenosti na vlastní kůži. A protože já umím říkat jen to, co sama žiju, můžu až od narození Mariánka sdílet tuto velkou pravdu o moudrosti těla a velké ženské pomoci.

    Když jsem sepisovala svůj porodní příběh, chtěla jsem hlasitě do všech stran zakřičet jejich jména, ale nemohla jsem to udělat a mrzí mě to.

    Porodní báby, které asistují u domácích porodů, se totiž pohybují na hraně zákona. Mají sice umožněno legálně poskytovat své služby ženě před porodem a po něm, ale během porodu by měly nechat ženu na holičkách. Možná si systém myslí, že takto přinutí ženy odjet do porodnice.

    Ačkoliv porodním asistentkám zákon umožňuje vést porody, krajský úřad jim k tomu nevydá oprávnění. A tak jsou tyto ženy neviditelnými anděly se začmáranými obličeji na našich porodních fotkách. Zveřejňujeme jen jejich ruce, které nás opečovávaly, ale tváře zůstávají skryté, ne však našim vzpomínkám a našemu srdci.

    Kdybychom žili před 100 lety, těžko bychom hledali někoho, kdo se narodil v nemocnici. Porod přeci není nemoc, tak proč rodit v nemocnici. Při vyřizování rodného listu Mariánka jsme se na matrice dozvěděli, že se děti přestaly rodit doma až v padesátých letech dvacátého století. Logicky se tak ptám, co se stalo tak přelomového, že je dnes nemocnice jediným společností uznávaným místem pro rození našich dětí.

    Svým článkem bych chtěla zviditelnit případ porodní asistentky Johanky Kubáňové, se kterou je v současné době vedeno správní řízení na jejímž konci může být statisícová pokuta. Pokuta za to, že se neotočila ve dveřích a neodešla od porodu žen, které se rozhodly neodjet do porodnice a zůstat raději doma. Dokážete si představit, že jste porodní asistentka, přijedete ke klientce, zjistíte, že rodí a vy se otočíte na podpadku a odjete pryč? Na místo, abyste ji poskytla odbornou pomoc, kterou máte vystudovanou, zákon ji umožňuje, ale úřad vám ji v podstatě zakázal? Asi už vám došla nesmyslnost celé věci. Vítejte v Matrixu!


    Proč přestalo být možné porodit děti doma, ačkoliv v dějinách lidstva bylo vlastní sociální prostředí pro porod běžné? Proč se najednou po stovkách a tisících letech stalo domácí prostředí nepřijatelným? Přestalo snad mít ženské tělo schopnost porodit dítě? Zhoršily se životní podmínky? Je to důsledek rostoucího vlivu odborné lékařské veřejnosti? Nebo společenský systém?

    Pokud se ohlédnu zpět za svým porodem, byl prožitý, bezpečný, láskyplný, silný a transformační. A ačkoliv jsem prožila všechny své porody, tento byl tak přirozený, že si troufnu říct, že mi umožnil zažít sílu zrození, jak ji prožívaly po tisíce let ženy, díky kterým jsem dnes tady. A nebylo na něm nic nebezpečného, prostě jsem ve vyhovujících podmínkách nechala své tělo dělat to, co umí, stejně jako mé prababičky.

    Necítím se být divoženkou žijící mimo společenské normy pobíhající v batikovaném tričku po lesích. Jsem vysokoškolsky vzdělaná žena, která zvážila všechny pozitiva a negativa a rozhodla se, že porodí dítě doma. Mé důvody, které mě k tomu vedly, můžou být každému ukradené. Jsem svobodná lidská bytost, mám právo na soukromí a ochranu rodiny. Mám tedy právo se rozhodnout, kde porodím se vší zodpovědností, kterou běžně v životě za sebe a mé děti mám.

    400 tisíc let se rodil člověk ve svém vlastním sociálním prostředí. Proti těmto tisíciletím je posledních 70 let plivanec na ženy, které necítí potřebu odjíždět rodit děti do nemocnic. Nechci, aby to vyznělo tak, že haním práci lékařů, naopak se domnívám, že mít možnost využít jejich služeb u žen, které mají zdravotní problémy nebo miminka v kolizních polohách, je velmi důležité. A aby měli pro tyto ženy prostor, určitě by se jim ulevilo, kdyby ty zdravé, pokud by chtěly, mohly rodit doma nebo v porodním domě pod dohledem porodních asistentek, které jsou k tomu erudované. Otázkou je, proč tato varianta není z ničeho nic (kontext 400 tisíc a 70 let) možná!

    Co zapříčinilo dnešní “blbou” situaci. Jak moc do tohoto zvratu zasáhl rozvoj moderní medicíny? Přesněji řečeno vstup muže a jeho rozumu do umění porodního.


    Do konce 50. let 20. století se děti rodily doma úplně běžně. Ženy, především z venkova, vůbec neuvažovaly, že by kvůli porodu odjížděly do zdravotnických ústavů. Na porod se nijak zvlášť nepřipravovaly a většinou ještě v den porodu okopávaly pole nebo vozily brambory do sklepa. Rodily tam, kde žily, kde otěhotněly, kde se cítily dobře a v bezpečí. Považovaly porod za přirozenou součást života. Když nastal den D, poslaly pro porodní bábu. Jejich manželé ohřáli vodu v hrnci, sedli si na zápraží a když vyšla porodní babička ven z místnosti s úsměvem na tváři, věděli, že se stali otci. To byla tehdy jediná povinnost muže u porodu.

    Ještě ve 30. letech 20. století se 90% porodů odehrávalo v domácnostech, z toho 5% odvedli lékaři, zbytek připadalo porodním bábám. Zbylých 10% proběhlo v ústavech. Zprvu byly porody v nemocnicích výsadou bohatých, později se rozšířily i mezi ostatní vrstvy obyvatel. Porody vedly porodní asistentky, lékař byl v případě nutnosti na blízku.

    Přes velký pokrok lékařské vědy se v 30. letech lékaři setkávali s horečkou omladnic, která vznikla zavlečením patogenních bakterií do rodidel ženy po porodu. Podle informací ze státního statistického úřadu zemřelo v roce 1925 na puerperální infekci 800 žen. O tři roky později dokonce až 872.

    K motivaci rodit doma se tak v té době krom zvyklosti mohla podílet vysoká novorozenecká a mateřská úmrtnost v porodnicích či vysoký výskyt lékařských zásahů a snaha zmedikalizovat porod.

    Porody s lékařskými zásahy byly čím dál častější. Lékaři vymýšleli různé tišící prostředky, všelijaké druhy porodnických manévrů, tedy spíše způsobů, jak vytáhnout dítě z ženy, aby jej nemusela sama porodit, ve snaze pomoci ženám od porodní bolesti a těžkých porodů. Zkrátka a dobře porod jako přirozený proces vymizel a stal se ve zdravotních ústavech předmětem mužského zkoumání. Nenechali si vymluvit, že porodní bolesti jsou pro ženy u normálně probíhajícího porodu snesitelné a není zapotřebí je uměle tišit a že místo farmakologických zásahů, stačí psychické povzbuzení rodičky a její důvěra v porodní asistentku a prostředí, ve kterém rodí. Chtěli pomoci, ale nikdo se jich o to nežádal, aneb cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

    Statistika za rok 1945 říká, že s celkovým počtem 153 329 narozených dětí byla kojenecká úmrtnost 11%. Každé deváté dítě zemřelo před dokončeným prvním rokem. Důvodem byl přesun rizikových a patologických porodů do ústavů, kde tehdy bylo vysoce infekční prostředí. Pokud ženy rodily doma, děti se nesetkaly s takovým množstvím nákaz. Byla tedy nižší pravděpodobnost jejich úmrtí. Jednoduše řečeno porody v přirozeném prostředí s sebou nesly nižší riziko zavlečení infekce než tomu bylo u porodů v nemocnicích. I přesto se v kontextu toho všeho porody pomalu institucionalizovaly, ne však na základě rozhodnutí samotných rodiček, ale rozhodnutím státu.

    V roce 1948 byl přijat zákon č. 248/1948 Sb. o okrskových porodních asistentkách a úpravě oprávněnosti k výkonu pomocné praxe porodnické. Tímto zákonem byly porodní asistentky přičleněny k okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) a pověřeny obstaráváním poradenské zdravotní péče i poskytováním porodní pomoci v domácnostech. Péči poskytovaly především těm rodičkám, které neměly nárok na národní pojištění, a byly nemajetné. Tímto výnosem Ministerstva zdravotnictví byly rovněž zřízeny okrsky pro porodní asistentky.

    V 60. letech se lékaři postavili proti porodním bábám a začali o nich mluvit jako o nedostačujících pomocnicích při porodu. Jak jinak, porodní báby neměly do porodního procesu potřebu zasahovat a místo předcházení možných patologií, je řešily, až nastaly, tím na ženy nenahlížely jako na pacientky a umožnily jim především co nejpřirozeněji rodit své děti. To jistě nezní moc vědecky ani moderně a naše socialistická republika přece chtěla být ve všech odvětvích pokroková.

    V té době se díky politickému systému uplatňoval princip, že nadřízený má vždy pravdu. Vedoucí rozhoduje, podřízený vykonává, co se mu řekne a rodička musí poslechnout. Tehdy se začaly porody masivně přesouvat do porodnic. Lékaři usilovali o přesun porodů do porodnic, aby nad nimi měli kontrolu.

    A tak se postupně z těhotenství stala diagnóza. Na místo vnímání porodu jako přirozené součásti života, byly ženy nuceny odejít do umělého prostředí - nemocnice, a to i přesto, že se jejich starší děti ještě v pořádku narodily doma. Velká změna nastala i ve vedení porodu. Zatímco po tisíce let byly průvodkyněmi rodícím ženám ženy - porodní báby. V nemocnicích na ně čekali převážně gynekologové - muži.


    Když v roce 1953 vyšla vyhláška o zákazu činnosti porodních asistentek v oblasti porodů doma, byly báby nuceny odejít do porodnic a v terénu jim byla svěřena jen péče o šestinedělky.

    Profese porodní asistence, která u nás měla dlouholetou tradici, byla v roce 1963 oficiálně zrušena a nahrazena profesí "ženské sestry", s odlišnou náplní práce i postavením. "Ženské sestry" mohly i nadále poskytovat péči ženám s fyziologickým těhotenstvím, porodem a šestinedělím, vést fyziologické porody a provádět první ošetření novorozence, zákon však nespecifikoval rozsah práce prováděné samostatně a podle pokynů lékaře. Rozsah samostatně prováděné práce byl vyjednáván v rámci každého jednotlivého pracoviště. Lékaři tak postupně přebírali kompletní zodpovědnost za výkony a ženské sestry přestaly být asistentkami ženy a staly se asistentkami lékaře. Specifičnost této ošetřovatelské profese se prakticky vytratila.

    Na základě výše uvedeného přemýšlím, jak je možné, že se systému podařilo něco tak zvrhlého jako přesun zdravých rodiček do nemocnic, ve kterých nejdříve umíraly kvůli infekčnímu prostředí a později se stávaly předmětem mužského zkoumání porodního procesu? Nějak mi v tom chybí neustále omílaná mantra “bezpečí rodičky a dítěte nadevše.”

    Mám takový pocit, že pro tehdejší komunistický režim bylo především žádoucí, aby se rodilo kontrolovaně. Aby se nestalo, že sebevědomé ženy budou rodit sebevědomé děti. Daleko lépe se totiž soudruhům ovládaly traumatizované bytosti odebírané okamžitě po porodu v nemocnicích matkám, které tak přišly o své mateřské kompetence už s první porodní kontrakcí. Dětská separace prznila děti, ze kterých rostli bolaví lidé a zlomené matky si k nim těžce hledaly cestu, když je záhy odkládaly do jeslí, aby mohly plnit všechny nesmyslné pětiletky.


    Pokud by má domněnka byla správná, proč by ale současný liberální stát stále trval na tom, že žena nemá právo si zvolit místo porodu svého dítěte? Nezasahuje tak do přirozených práv osobnostního charakteru? A to i přesto, že současná legislativa porody doma nezakazuje, neupravuje a v podstatě je umožňuje tím, že v roce 2004 přijala ČR v souvislosti s připravovaným vstupem do Evropské unie, nové dva právní předpisy. Jednalo se o zákon o nelékařských zdravotnických povoláních a k němu příslušnou vyhlášku. Tyto předpisy oficiálně obnovily profesi porodní asistence v souladu s její mezinárodní definicí a s legislativou EU. Můžeme se domnívat, že šlo pouze o krok vypočítavý ve snaze vyhovět sladěním českého právního řádu ČR s předpisy ES?

    V současné době je tedy pro porodní asistentky stěžejní zákon, č. 96/2004 Sb. ze dne 4. února 2004, O podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). Zákon stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání. Tu má ten, kdo má požadované vzdělání, je bezúhonný a zdravotně způsobilý.

    Ve vyhlášce MZ ČR č. 55/2011 Sb. jsou stanoveny činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. V § 5 vtéto vyhlášky jsou uvedeny specifické činnosti porodní asistentky. Porodní asistentka poskytuje a zajišťuje bez odborného dohledu a bez indikace základní či specializovanou péči těhotným, rodičkám a šestinedělkám. Mezi tyto činnosti patří mimo jiné péče o ženu s fyziologickou graviditou, péče o ženu během fyziologického porodu ve všech dobách porodních a péče o ženu ve fyziologickém šestinedělí. Porodní asistentka je dle tohoto zákona kompetentní i pro potřebu případné epiziotomie a ošetření porodního poranění.

    Ustanovení § 5 této vyhlášky dále stanoví, že porodní asistentka poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům a provádí jejich první ošetření, včetně zahájení okamžité resuscitace, je-li zapotřebí, poté ustanovení  § 4 vyhlášky MZ ČR č. 55/2011 Sb. stanovuje činnosti pro všeobecnou sestru, které spadají i do kompetencí porodní asistentky. Mezi tyto kompetence například patří měření a hodnocení fyziologických funkcí, odběry biologického materiálu, rehabilitace s klientkami, edukace klientek, aplikace injekcí a další.

    Z těchto právních předpisů jednoznačně vyplývá, že porodní asistentka je plně kompetentní k samostatnému vedení porodu. Zákon se neomezuje na stanovení místa porodu, a proto se lze domnívat, že poskytnutí odborné pomoci porodní asistentkou u porodu v domácím prostředí nemůže být státem postihnutelné. A přeci to není až tak pravda.


    Porody doma jsou v současné době démonizovány a ženy, které se pro ně rozhodnou jsou hanlivě označovány za lesany, které by nejraději rodily v lese pod smrkem. Tento hanebný hon na čarodějnice, je úplně stejně zlý a vykonstruovaný jako všechny represe, které kdy byly v historii spáchány na moudrých ženách ať už to bylo z náboženského nebo vědomostního důvodu.

    S ohledem na historii porodnictví je to směšná manipulace a neúcta k lidskému životu. Ochrana života se tak smrskává do ochrany fyzického života aniž by byl brán v potaz duševní stav matky a narozeného dítěte. Systém poskytování péče v nemocnicích je nejednotný. To lze vidět i při podpoře kojení na jednotlivých pracovištích, na kterých se běžně děje, že jsou ženám poskytovány protichůdné rady, děti jim jsou odebírány s odůvodněním, že žena ještě nemá mléko, přestože ženě se rozjíždí laktace právě v kontaktu s dítětem. Naše společnost bagatelizuje porodnické násilí na ženách slovy: “Buď ráda, že máš zdravé a živé dítě.” A jaksi se pozapomíná na to, že pokud je žena traumatizovaná, nemá zrovna lehký start do svého mateřství a následně do výchovy nového člověka.

    Vyjádřuji podporu nejen porodní asistentce Johance Kubáňové, ale všem komunitním porodním asistentkám, kterým denně hrozí pokuta za to, že poskytují ženám při porodu svou odbornou pomoc. Pokuta za to, že ženě nevzniklo trauma, že se narodily děti spokojeným a kompetentním matkám. A stát přitom všem ještě ušetřil.


    A pokud se ohradíte, že možný komplikovaný porod může způsobit u dítěte postižení, jehož léčení by nás daňové poplatníky stálo statisíce, chytněte se za nos a přiznejte si, kolik je takových případů v porovnáním s případy, ve kterých stát hradí z veřejného zdravotního pojištění odvykání kuřáků, alkoholiků a narkomanů. Nesnaží se nám tady zase někdo nenápadně vtisknout svou vůli? Nehledě na to, že porody v domácím prostředí jsou nesrovnatelně levnější než ty nemocniční. Úsporou, která by vznikla, by se mohla hradit jakákoliv jiná potřebná zdravotní péče, třebas i ta, kterou by vyžadovalo dítě či matka po domácím porodu.

    Jestli budete stále namítat, jak je porod mimo nemocnici nebezpečný, přečtěte si tento text znovu a znovu a uvědomte si, že jste zde jen díky svým předkům, kteří se narodili doma.

    Informace pro tento článek jsem čerpala z bakalařské práce Jany Škardové https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/9894/1/Skardova%20Jana%20BP%202013%20.pdf

    a článku prof. Ivo Telce https://zdravotnickepravo.info/porody-ve-vlastnim-socialnim-prostredi-podle-prava/

    zdroj http://www.sebevedomarodina.cz/400-000-let-domacich-porodu/

    Až se dnes na konci dne zeptáte sama sebe a já vím, že to uděláte...děláte to každý večer a já to dělám také.

    Už během dne se ta otázka přikrádá pomalu a číhá za Vámi za rohem kuchyně, kde jste nestihla uvařit teplou večeři.

    Je schovaná v dětském pokoji, kde jste možná příliš přísně trvala na úklidu ve chvíli, kdy už toho na vašich ramenou leželo příliš.

    Plíží se pomalu, ale jistě a večer až všechno utichne s objeví a Vy jí budete čelit.

    Až se samy sebe na konci dne zeptáte, jestli jste dobrá máma dnes jste dělala vše správně..odpověď většinou bude, že NE.
    Místo ANO, Vám budou znít v hlavě myšlenky jako "Měla jsem, mohla jsem, kdybych..."

    Nezáleží na tom, co se ten den přihodilo, stále máme pocit, že musíme být lepší, že to co jsme udělaly nebylo dost dobré a my nejsme dost dobré mámy.

    Když bychom se ale zeptaly našich dětí, jaké jsme mámy, pravděpodobně byste dostaly tu samou odpověď, kterou dostávám denně já od svých dcer:
    "Jsi nejúžasnější máma na světě!"
    A to jsem neudělala nic výjimečného...

    Přesto v nás naše děti vidí hrdinky, které jim připravují oblíbená jídla, chystají svačiny a přikrývají je večer, zatímco spí...

    Ano, máte pravdu. Tím, že dáte své dceři do boxu ke svačině kousek čokolády nezastavíte kácení lesa ani vymírání ohrožených druhů.
    Svět venku neovlivníte nijak, pojede si dál svým tempem.

    Ale jeden malý svět uvnitř Vašeho dítěte ovlivníte hodně a uděláte z něj hezké místo plné klidu, štěstí a bezpečí.

    A až se na konci dne zeptáte, jestli děláte dost, neodpovídejte si.

    Podívejte se kolem sebe a vezměte do náručí své děti.

    V tu chvíli bude každá odpověď zbytečná.

    Monika<3
    #blogujeme #mk_academyblog #modrykonik#maminka#zbytecneotazky#milujije

    dexin
    10. led 2018    Čtené 2492x

    Zrození Mariánka

    Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

    Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

    Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

    Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

    Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

    Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

    Vše začalo jemnými vlnkami, které se pohupovaly na klidném dopoledním moři. Po dvou hodinách, kdy ke mně neznatelně připlouvaly a odplouvaly, mi při vaření oběda, došlo, že je to tady, a že tohle moře už klidnější nebude. Nerušily mě, a tak jsem se se svátečním klidem věnovala kuchyni i lehkému úklidu. S každou další jemnou vibrací, jsem se musela usmát. Několikrát jsem se snažila si tento stav uchovat ve své paměti, kdyby tak šlo zmáčknout tlačítko „record“.

    V hlavě mi pěkně zněla myšlenka „rodíš!“

    Milovala jsem pocit, že jsem těhotná, ale to, co se začalo dít, bylo ještě líbivější. Započal se proces, na který jsem se poctivě chystala 39 týdnů a 3 dny, a který nešlo odvrátit.

    „Tak už je to tady, chlapečku můj!“ řekla jsem si v duchu asi stokrát! A milionkrát pohladila své veliké bříško.

    Napsala jsem jedné z porodních asistentek, že se už pomalinku chystáme, ale že to pravděpodobně dneska ještě nebude. Napsala mi obratem, že taky doufá, protože zrovna začala rodit jiná žena a že by chtěla stihnout také můj porod. Vzhledem k tomu, že kontrakce přicházely častěji, ale stále nepravidelně a jemně, napsala jsem raději i druhé porodní asistentce, aby měla čas se připravit. Stále neodtekla plodová voda. Čekala jsem, že tím porod začne jako vždy a že díky tomu budu mít průběh pod kontrolou. Teď už vím, že tím započala velká zkouška mého ega, protože tentokrát to mělo být prostě jinak a já se měla naučit ryze důvěřovat svému tělu, které už mělo nutkání se čistit a zároveň bylo pořád hladové.

    Po obědě jsem ucítila potřebu napsat si porodní afirmace. Představovala jsem si sebe, jak si je čtu mezi silnými kontrakcemi o pár hodin později a jak z nic čerpám sílu z doby, kdy byly jen příjemným šimráním. Těšila jsem se na chvíle, kdy je budu potřebovat a propojila si v hlavě přítomnost s budoucností, aby se mi za pár hodin spojila přítomnost s minulostí! Však víte, jak to myslím.

    Prociťovala jsem tu pomalu se blížící nevyhnutelnost a užívala si jejího pozvolného průběhu. Trošku jsem uklízela a chystala, co ještě nebylo nachystáno. Vítala každou vlnku, která přicházela. Objímala a tulila se s dvojčaty při slabých kontrakcích a užívala si intimní atmosféry domova, plné lásky a klidu. Bylo mi nádherně, ani jednou jsem nepomyslela na odjezd do porodnice, nechával mě klidný dokonce i fakt, že do ní nemám sbalenou tašku. Nepotřebovala jsem zadní vrátka. Bylo mi příjemně při pomyšlení, že se nikam nemusím přesouvat a že všemu mohu nechat vlastní tempo, vypnout hlavu, a jen se nechat unášet klidným proudem z vlnek.

    Ještě pořád se dokážu do těch pocitů naladit, stačí si pustit hudbu, která tehdy hrála. Nejvíce s mým srdcem spojila tato mantra, ve které jsem uslyšela jméno svého chlapečka.

    (Můžete si ji pustit zde a pokračovat ve čtení)

    Evelínka a Šimi se rozhodli odpoledne odejít. Trošku mě mrzelo, že u porodu nebudou, ale nechala jsem rozhodnutí na nich. Zavolala jsem sestře, abych se s ní předběžně domluvila, že by přijela i pro dvojčata, kdyby bylo potřeba.

    Když se začalo stmívat, nachystala jsem si na stole malý oltář s afirmacemi, svíčkami, amulety, kamínky, pustila hudbu, navlékla náramek z předporodního rituálu, zapálila aromalampu a začala počítat kontrakce, aby měla porodní asistentka relevantní informace.

    V podvečer se vrátil z práce Martin. Bylo mi chladno. Poprvé od doby, co jsem otěhotněla, jsem cítila chlad, který se mi vkrádal pod kůži, a já si uvědomila, že je to další znamení pomalu se blížícího porodu. Proto jsem jej požádala, aby rozdělal oheň v krbu.

    Zavolala jsem své přítelkyni Martině, která měla být původně u porodu, ale nemohla dorazit, aby dala vědět všem ženám z předporodního rituálu, že rodím, aby mi mohly posílat sílu a mohl se tím naplnit záměr celého rituálu.

    Martin mezitím nachystal na stůl misky s ořechy a sušeným ovocem a nalil si trochu vína. Zadělal těsto na chleba, zapálil svíčky, pustil tu nejúžasnější porodní hudbu a lehl si ke mně a k dvojčatům na postel. Tulili jsme se a užívali si poslední společné chvíle s miminkem v bříšku, které o sobě dávalo krásně vědět. S porodní asistentkou jsem se domluvila, že vyjede z domu kolem osmé večer, i přesto, že jsem tušila, že to bude ještě pár hodin trvat než jí bude zapotřebí.

    Dvojčata už dávno spala, vlny nepatrně zintenzivněly, ale frekvence se prodloužila na 10 minut, když porodní asistentka volala, že už je kousek od nás, ale že by ještě zajela za tou druhou, aby společně pomohly porodit druhé ženě, která už rodila od rána. Neměla jsem s tím problém, protože jsem cítila, že ještě uteče moře času, než je budu potřebovat. Navíc už byla kousek od nás a stačilo by zavolat a byla by tu hned. S klidem jsem ji ubezpečila, že určitě dneska neporodím. Oblékla si noční košili a šla spát, abych ušetřila co nejvíce energie.

    Jenže jak chcete spát, když kontrakce chodí každých 10 minut a pokaždé vás proberou? Když mě kontrakce vzbudila, minutu jsem ji prodýchávala, potom se snažila 5 minut usnout a dalších 5 minut jsem spala, než přišla zase další. Od 4 do 6 hodin jsem je začala v aplikaci na mobilu evidovat, ale interval se nijak nezkracoval a já už z toho začínala být mrzutá. Od 6 hodin rána jsem mezi nimi zase pravidelně usínala a budila se. Sledovala jsem svítání a bylo mi líto, že jsem přišla o šero noci, které mi bylo tak příjemné. Najednou bylo 8 hodin ráno a doma začal ruch. Byla jsem zklamaná, že jsem prožila takovou nanicovatou noc, která mě připravila o sílu.

    Až nyní se dojímám nad moudrostí celého procesu. Nad tím, jak mé tělo porod přibrzdilo a počkalo na to, až porodí žena, která v tu chvíli potřebovala porodní asistentky mnohem více než já.

    V osm ráno jsem se rozhodla, že si napustím vanu a že zkusím popohnat kontrakce. Jenže místo toho se dostavil úplný klid, občas vlnka, která vodu ve vaně ani nerozvířila. A tak jsem hodinu a půl v koupelně spala a kupodivu načerpala sílu, kterou mi vzala noc.

    V průběhu koupele jsem požádala Martina, aby zavolal mé sestře, ať si přijede pro děti. Potřebovala jsem se soustředit na sebe. Kolem půl desáté se objevila porodní asistentka a s ní přišla i pozitivní energie a podpora zkušené ženy, kterou jsem v tu chvíli potřebovala. Domluvily jsme se na vyšetření. Lehla jsem si na postel a ona si prvně zahřála ruce, dotkla se jemně bříška a počkala, až jí miminko dá znamení, že si jej může nahmatat. Bylo ještě vysoko, ale v dobré poloze. Poté mě jemně vyšetřila, aby mi mohla říct, že jsem otevřená na 2 cm, a že už nikam nepojede, že mi pomůže porod rozběhnout, což mě naplnilo neskutečnou nadějí a vrátilo do porodního režimu. Během vyšetření přijela pro děti moje sestra a dala mi pusu, a já ji byla neskonale vděčná za to, co pro mě dělá.

    Díky pozornosti porodní asistentky i mé sestry, jsem znovu uvěřila, že rodím, a hodila zklamání za hlavu. Ještě než jsem vstala po vyšetření z postele, přišla vlna. Ale silná vlna. Velká vlna! Taková tu ještě nebyla. Vstala jsem a hned tu byla další! Od té chvíle začaly kontrakce přicházet častěji a častěji a v takové intenzitě, že by se mi kroutily prsty na nohou, kdybych je neprozpívala. Ještě jsem stačila postřehnout, že porodní asistentka volá té druhé, aby už přijela. Moc jsem stála o to, aby tady také byla. Navíc mi došlo, že už plujeméééé!

    Byla jsem opřená u svého oltáře, četla si mezi kontrakcemi afirmace a musela se usmívat, když jsem si uvědomila, že ta chvíle, pro kterou jsem je včera psala, je tady. S úsměvem na tváři kontrakce méně bolela. Porodní asistentka stála za mnou a pomáhala mi uvolnit se.

    Když dorazila druhá, už jsem ji skoro nevnímala, jen ten její úsměv! Pak už ani nevím, co všechno se mnou mé průvodkyně dělaly, protože já se zmohla jen na dýchání, zpívaní a pohybování se opřená o stůl, o gauč, o Martina, o holky, ve stoje, v kleče…. Cokoliv, jen aby to nebylo tak intenzivní! Cože jsem si to ještě před hodinou přála? 🙂

    Vybavuji si, jak mě masírují, nahřívají bedra, zahřívají mi mé studené tělo, potírají mě esenciálními oleji, pamatuji si vůni jasmínu na mé ruce a dotaz, zda jej chci nebo ne. Mačkají mi akupresurní body, mluví na mě přesně tím způsobem, jakým potřebuji, povzbuzují mě. Jednoznačně o mě pečují tak, jak ještě během porodu nikdo nepečoval. A přitom nic nebylo navíc. Atmosféra porodu v červeném stanu, jinak se to popsat nedá. Moudré ženy tady byly se svým kumštem jen pro mě. A můj muž tam prostě jen byl a tím mi dodával pocit bezpečí.

    A pak přišly ty šíleně nekončící vlny. Rozbouřené moře. V době, kdy jsem mohla odpočinout, mě bolela kostrč a kříže tak, jakoby vlna neodešla. Já opřená o gauč, hlavu zabořenou v nastlaných polštářích, jsem si požádala o vyšetření. Měla jsem z porodnice naučené, že je potřeba to vědět. Jenže ty lišky podšité se na sebe podívaly a odvětily mi, že mě vyšetřovat nebudou, ať dělám, co mi tělo říká. Neměla jsem sílu se s nimi dohadovat, přicházela další šílená vlna, kterou jsem už nemohla ani vítat, ani prozpívat, byla jsem jak paralyzovaná, pomyslela jsem si v tu chvíli, že toto už dlouho nezvládnu. Zmohla jsem se jen na pohupování hlavou sem a tam.

    Něco si za zády ti tři řekli a Martin na mě promluvil, že je načase změnit polohu a posunout to dál. Zrovna jsem neměla kontrakci, a tak byť paralyzovaná, chytla jsem příležitost za pačesy a k udivení všech jsem vyskočila jako srnka z křoví a zavěsila se do Martina, protože nabíhala další silná kontrakce! Po jejím skončení mi porodní asistentky nabídly, abych si sedla na záchod, že se tam můžu uvolnit. Trvalo to ještě jednu kontrakci, než jsem se do koupelny dostala.

    Sedím na záchodě, kontrakce se uklidnily, a porodní asistentka mě vybízí, ať se zkusím vyčůrat a dopouští teplou vodu do vany. Najednou to luplo a do ticha před bouří ze mě vyšplouchlo tryskem obrovské množství plodové vody, vypadalo to jako, když splachujete záchod ve vlaku. Podívala jsem se na své břicho a viděla, jak se samo stahuje a roztahuje a přitom jsem ucítila silné nutkání tlačit. Vlastně netlačila jsem, tělo tlačilo. Porodní asistentka vypíná vodu a přemlouvá mě, ať rychle vstanu a nerodím miminko do záchodu.

    Pomohla mi vstát, přesunuly jsme se do obýváku a já, přísahám, hledala porodní křeslo! Vždycky jsem rodila jen na něm, kde mám, kruci, rodit? Naštěstí na tohle přemýšlení nebyl velký prostor, rychle jsem si klekla na matraci u gauče. Levá noha v kleku, pravá v dřepu. Moje tělo tlačilo tak intenzivně, že jsem se bála, že se roztrhnu. Snažila jsem se vydýchat vlnu a co nejméně tlačit, abych tu intenzitu zmírnila. A najednou mi porodní asistentky řekly, ať si sáhnu na hlavičku. Já na to „cože, už je venku?“ A byla! Vlhká teplá, tvrdá hlavička mého dítěte. Pohladila jsem si ji, a aniž by na ni sahal někdo jiný, přišla další silná kontrakce a miminko vyplulo ven, jedna z porodních asistentek jej zachytila a rychle mi jej podala.

    Zmohla jsem se jen na „ty už jsi tady, Mariánku?“ a nemohla uvěřit, že už je to za mnou. Bylo 12 hodin a 9 minut. Mariánek se narodil po dvou a půl hodinách od příjezdu porodní asistentky a začátku prvních silných kontrakcí. Pupečník k údivu všech dotepal téměř okamžitě.

    Držela jsem si svého syna v náručí, opřená zády o gauč a dívala se na něj, on na mě. Neplakal, byl klidný. Občas zavřel oči jako by se v myšlenkách vracel, kdo ví kam, pak je zase otevřel a jeho pohled byl tak čistý a nádherný, že jsem se okamžitě zamilovala a dojetím rozplakala. Tím jsem rozplakala i moji drahou… porodní asistentku. (mrzí mě, že nemůžu psát jejich jména, tak moc by si zasloužily, aby o nich věděli všichni, kteří čtou můj porodní příběh) A pak to moje miminko bez vydání jediného hlásku usnulo.

    Za dvacet minut, nevím přesně, jsem porodila dokonalou a malou placentu, se kterou byl Mariánek spojený ještě následujících 5 hodin, než jsme odstřihli za jeho souhlasu pupečník. Cítili jsme, že víc než placentu potřebuje naši náruč a naše uvítání na světě, placenta už svou roli splnila.

    Po porodu placenty jsem odešla za doprovodu porodní asistentky do sprchy, bylo mi skvěle, nemotala se mi hlava, cítila jsem se lehce a šťastně. Během toho byl Mariánek na nahé hrudi Martina. Když jsem se vrátila zpět, druhá porodní asistentka už měla nachystanou postel, ve které jsme společně strávily ještě několik hodin povídání, smíchu, dojetí a vítání toho našeho novorozeňátka na světě.

    Martin nám nachystal jídlo a uvařil čaj. Ve vzduchu voněl čerstvě upečený chleba a plodová voda. Vůně mého porodu. Vůně domova.

    zdroj: sebevedomarodina.cz

    karja
    19. pro 2017    Čtené 821x

    Vánoce, Vánoce...

    Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?

    Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.

    Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.

    Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě.  Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.

    Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...

    Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva. 

    Přeji Vám tedy šťastnou ruku při výběru dárků, rozzářené oči obdarovaných, hodně pohody a klidu a nádherný nový rok 2018!!!

    #mk_blog_academy #blogujeme #rodina #vztahy#Vánoce

    wrtulka
    2. pro 2017    Čtené 5592x

    Kruh se uzavřel

    „Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"

    Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.

    Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.

    Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?

    Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…

    Moje maminka

    Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.

    Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…

    Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.

    Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.

    Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.

    Do rodiny?

    Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.

    Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.

    Dětství

    Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.

    Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.

    Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.

    Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.

    Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.

    Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.

    Dospívání a puberta

    Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.

    S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.

    V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.

    Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.

    Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.

    Na vlastních nohou

    Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.

    Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.

    Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.

    Kruh se uzavírá

    Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.

    Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.

    Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.

    Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.

    O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.

    Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.

    Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    wrtulka
    24. lis 2017    Čtené 1649x

    Temno a samota

    „Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“

    Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.

    Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?

    Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…

    Kojenecký ústav

    Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.

    Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.

    Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.

    Dětství

    Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.

    Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.

    Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.

    Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.

    Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.

    Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.

    Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.

    Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.

    Dospívání

    O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.

    Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.

    Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.

    V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.

    Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.

    Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.

    S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.

    Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…

    A co dál?

    Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.

    Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.

    Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…

    Co bych byla potřebovala jinak?

    Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    dexin
    2. lis 2017    Čtené 578x

    Předporodní rituál

    Kdo čtete mé články a příspěvky na FB, víte, jak moc si své těhotenství užívám, jak moc dělám vše proto, abychom byli s miminkem šťastní, a cílovou čarou jsme proběhli v takovém tempu, na jaké jsme spolu za těch 8 měsíců natrénovali. Ladím se, ačkoliv jsou poslední týdny dost pracovní, a potíže spojené s těhotenstvím se snažím hodit za hlavu. Nevšímat si jich nejde, ale ulevit si ano. Dělám vlastně jen to, co radím svým klientkám a ono to funguje. Je skvělé si vše vyzkoušet na vlastní kůži! Být pozitivní, ve všem vidět vyšší smysl (třeba i v bolesti lýtek, která přešla ve chvíli, kdy mi můj doktor oznámil, že se miminko otočilo hlavou dolů) a vítat ve svém životě každou zkušenost, která přichází, a zároveň s důvěrou neztrácet hlavu, když to není zrovna nic na první pohled pozitivního!

    A tak si nosím mexickou bolu, podvazuji bříško šátkem, piju maliník, nechávám si masírovat nohy svým mužem, jím vše, na co mám chuť, chodím k fyzioterapeutce, která mě vždy krásně uvolní a snažím se být otevřená všem možnostem porodu, i přesto, že mám o tom ideálním svou představu! Krom toho, co jsem teď demonstrativně uvedla, jsem jednoho dne ucítila potřebu obklopit se ženami a sdílet s nimi pár hodin své těhotenství. Proto jsem poprosila své kamarádky, zda by pro mě neuspořádaly předporodní rituál.

    Co to je předporodní rituál? A proč něco takového chtít prožít?

    Předporodní rituál je pro mě projevem úcty ženě jako nositelce života, je vyjádřením hluboké přátelské lásky a solidarity ostatních žen k nastávající mamince. Je to zároveň oslava života, mateřství a ženy bohyně jako dárkyně života. Je to propojení se s ostatními ženami, které se zavazují, že budou směrem k nastávající mamince vysílat svou energii, která jí bude provázet po zbytek těhotenství a při porodu.

    Předporodní rituál je silný motivační zážitek. Budoucí maminka na něm dostává péči a lásku ve chvíli, kdy se ve fázi pokročilého těhotenství, se vší fyzickou zátěží, častým nočním močením a nateklýma nohama, může přestat cítit krásně a mít tendenci podlehnout svým neduhům. Takže na místo, aby si poslední dny s miminkem v bříšku užila a pozitivně se naladila na jeho příchod, začne jí její stav obtěžovat a ona má pocit, že si jen stěžuje. Možná i proto, že potřebuje podpořit, jenže okolí jí spíš než to vyjadřuje lítost ve smyslu:“ Chudáčku, ti nezávidím tahat se s takovým břichem.“ nebo „už abys to měla za sebou“, ale z lítosti ještě žádná radost nevzešla, a proto jsem požádala mé přítelkyně, aby mě nelitovaly, ale aby mě podpořily na konci těhotenství ve směru, kterým jsem se rozhodla kráčet.

    Od té doby vidím v zrcadle bříško plné života, ne břicho plné k prasknutí. Nevidím nateklé prsty na rukou a 20 kilo navíc, vidím krásnou těhotnou ženu, vidím sebe.

    Tímto článkem vám chci poděkovat, Lucko, Peťko, Marťo, obě Lenky, Radko, Kamčo, Miluško, Blanko a Zuzko! Budu dnes psát hlavně o tom, jak moc lásky a pozornosti jsem od vás dostala a jak si vážím toho, jak jste ve vší tajnosti a ve své režii, zosnovaly sítě a připravily mi ten nejkrásnější těhotenský ženský kruh, který jsem kdy prožila! Srdce mi tluče radostí jen si na něj vzpomenu!

    Naposledy jsem se takto hýčkaná cítila na své svatbě, kdy jsem si dopřála všechnu péči a pozornost jakou zná každá nevěsta. V sobotu ve mně ten nádherný pocit jedinečnosti zase ožil a já si uvědomila, jak jsou rituály v našem životě důležité a že je vlastně jen na nás, zda je do svého života pustíme. A že stejně jako je svatba rituálem běžným, tak předporodní rituál je něčím, o čem se moc neví. Kdyby se totiž vědělo, žádná nastávající maminka by se o něj nenechala připravit.

    Logicky, kdo jiný než ženy nám blízké, by nás mohl v těhotenství podpořit, motivovat, pohladit a dodat sílu! Ženy, které samy porodily a moc dobře ví, jak se žena před porodem cítí. Na svém předporodním rituálu jsem zažila tak obrovskou solidaritu, empatii a podporu, že se o to nelze nepodělit.

    Nevěděla jsem, kolik z mých přítelkyň k nám domů přijde a co mi přichystají, jen jsem se těšila, že si užiju večírek zorganizovaný na počest mého blížícího se porodu, jenom pro mě. Líbila se mi představa, že se starají a zařizují, domlouvají se za mými zády, která co zastane a já o tom nic nevím. Dokonce jsem měla zakázáno cokoliv péct a připravovat, všechno přinesly s sebou a zařídily.

    S blížícím se dnem rituálu jsem ale začala být lehce nervózní! Budu umět přijmout tolik péče a pozornosti? Jsem zvyklá ji dávat, ale budu umět si ji dopřát?

    Jako první přijela Lucka, má drahá! Strávila jsem s ní její druhé těhotenství a porod. Žena, mému srdci blízká i beze slov. Nachystala oltář, přivezla květiny, vykouřila náš posvátný prostor. A přenesla na mě okamžitě slavnostní atmosféru. V tu chvíli jsem věděla, že si to užiju!

    Po ní se začaly scházet ostatní. Blanka, vypadala jako víla! Marťa a Kamča, u jejichž porodů jsem byla přítomna, a tak nás nejen díky nim pojí krásné pouto. Lenka s Miluškou, které jsem o rituál jako první požádala a ony neváhaly ani minutu. Lenka, která si udělala čas, ač ho nemá nazbyt a je vždycky tak upřímná! Zuzka, od které bych to nečekala. Peťka, sousedka moje nejlepší! Přijížděly jedna za druhou, navzájem se vítaly, ačkoliv se některé znaly jen prostřednictvím emailu. Přesto jsem měla pocit, jako by se zdravily dávné přítelkyně. Příprava mého rituálu je spojila. Bylo hezké je pozorovat, objímat je, přijímat dary a pozornosti, dobroty a pohoštění. Cítila jsem, jak začínám zářit a jak to vnímají ony, a také celé září a nasávají atmosféru, kterou jsme společně tvořily, jak je to mezi námi vzácné a slavnostní. Tohle je přesně to sesterství mezi ženami, o kterém se často tak mluví! Žádné soupeření, jen souznění!

    Když už chyběla jen jedna z nás, která doma dovařovala polévku (Raduško, byla výborná! Ty jsi vždy ta, která přínáší humor!), usedly jsme do kruhu a Lucka, zahájila rituál povídáním o tom, proč jsme se sešly. Prohlížela jsem si je jednu po druhé a hlavou mi probíhala myšlenka: “Opravdu mě má rádo tolik žen? Tolik žen mohu požádat, aby mi posílaly sílu při porodu Mariánka?“

    Lucka pokračovala žádostí k ženám v mé linii předků, aby učinily totéž, aby za mnou stály v době, kdy budu potřebovat nejvíce síly. A poté jsme jen mlčely a držely se za ruce. Děkovala jsem v duchu ženám svého rodu, ale i svým přítelkyním, že mě obdarovaly tak posvátnými okamžiky ženského sdílení.

    Hrály mi na tibetské mísy, bubínek a carimby. A poté vzaly misku s korálky a začaly pro mě navlékat náramek. S každým korálkem jedno přání směřované ke mně a Mariánkovi, k mému porodu, k našemu společnému životu. Utírala jsem si slzy. Byla jsem dojatá. Mé slzy však vysušoval smích, když korálek nechtěl sklouznout na šňůrku a bavily jsme se navzájem svou neobratností. Mariánek se pohnul s každým přáním. Když byl náramek hotový, vstala jsem a přinesla amulety, které jsem si pro ně připravila já. Všechny si je navzájem uvázaly kolem zápěstí a slíbily, že je budou nosit do té doby, než porodím, aby jim připomínaly, že na mě mají myslet.

    Můj amulet pro ně jsem vyrobila z kamenů, které jsme nasbírali s Martinem a dětmi letos u moře s Mariánkem v bříšku. Do každého z nich voda sama vyvrtala dírky. Líbilo se mi to jako symbolika přirozeného toku věcí. Voda sama provrtala a já budu stejnou nevyhnutelností sama rodit. Vybrala jsem k nim světlé modré korálky, které symbolizují čistotu a plynutí vlnek na moři, jako chci, aby můj porod plynul svým tempem. A nakonec jsem je navlékla na modrý provázek, který symbolizoval nejen očekávání chlapečka, ale i barvu vody, ve které byly kameny a ve které je ještě nyní v mém lůně mé dítě.

    Po těch silných i veselých okamžicích jsme se vrhly na plný stůl dobrot. Ale tím to neskončilo. Po občerstvení mě uložily na postel, kde o mě tři z nich pečovaly. Lucka pracovala na mých čakrách pomocí reiki, Blanka mě hladila a kdo ví, co krásného mi nakvantila a Peťka mi masírovala nohy! Užívala jsem si to a byla v sedmém nebi. Mariánek celou dobu klidně spal. I já jsem byla úžasně relaxovaná.

    Zatímco o mě tři přítelkyně pečovaly, ostatní pro mě a pro Evelínku tvořily porodní věnečky jako korunky, pro bohyně a taky podzimní věnec z listí, kterým se dozdobil oltář. Během toho, co jsem si užívala doteky, poslouchala jsem jejich kuchyňské štěbetání a smích, který mi připomněl, jak je úžasná ženská pospolitost, a že kuchyň je jako dělaná na ženská setkání.

    A pak jsem věneček dostala na hlavu a prošla si spirálou ze svíček a kamenů. Když jsem vyrazila směrem ke středu, lehla si mi do cesty naše kočka Ronja, která je mou obrovskou inspirací díky tomu, jak úžasně, rychle a plynule jako prvorodička před třemi měsíci porodila. Ona je pro mě symbolem hladkého porodu, a tak její přítomnost na mé symbolické porodní cestě byla krásným znamením. Cesta zpět ze spirály symbolizovala mé šestinedělí. Ani jednou jsem neznejistěla. Ani na cestě tam, ani na cestě zpět. Prošla jsem z rozvahou a jistotou. Bude to tak? Zvládnu to i doopravdy?

    Následoval společný tanec v kruhu. A loučení s některými z mých přítelkyň, které musely rychle domů nakojit své děti, protože přišly bez nich, aby se mohly věnovat jen mě. Kamčo, Peťko, Lucko! Tak moc si toho vážím!

    Když jsem se vracela z koupelny, bylo uděláno přítmí, hrála krásná hudba a já si prošla uličkou lásky! Se zavřenýma očima jsem pomalým krokem našlapovala a cítila jejich doteky a hlazení po celém mém těle! Chtělo se mi zastavit ty příjemné okamžiky na věky! Už po několikáté jsem prožívala pocity absolutního štěstí. Vše vyvrcholilo hromadným objetím!

    Nakonec mi Zuzka namíchala mou porodní vůni z éterických olejů, které jsem si vybrala, a pak jsme usedly k hostině a jedly, pily a zpívaly, smály se a povídaly. A bylo nám dobře! A já se cítila jako bohyně a ten stav ve mně doznívá a pravděpodobně nevyprchá do porodu, protože moje duše byla nakrmena takovou pozorností a láskou, jakou jsem jen dokázala snést.

    Až začnu rodit, budou se mnou v myšlenkách a já o tom napojení budu vědět. Můj porod bude vyvrcholením celého rituálu, bude tou chvílí, pro kterou jsme se navzájem provázaly. Všechny je tady budu mít u sebe. Tentokrát budu rodit v červeném stanu s ženami pomyslně stojícími po mém boku.

    Ještě jednou děkuji za ty vzácné okamžiky, ženy moje drahé!

    zdroj: http://www.sebevedomarodina.cz/predporodni-ritual/

    wrtulka
    2. lis 2017    Čtené 2055x

    Všechno zlé je pro něco dobré

    „Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“

    Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.

    Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.

    O čem mluvím?

    Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.

    Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.

    Životní zkouška

    Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…

    Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…

    Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.

    Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.

    Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.

    Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.

    A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.

    Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..

    A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.

    Rodina?

    Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.

    Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.

    Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.

    A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.

    Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.

    Kouzelný telefon

    Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.

    O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.

    Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.

    Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů.  Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.

    V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!

    Náš syn

    Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.

    Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…

    Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!

    Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.

    Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.

    A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.

    Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…

    http://adopce-donaha.infoblog.cz/

    https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

    nyc09
    16. říj 2017    Čtené 840x

    Biligvní soužití a jídlo

    Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

    "Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

    Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

    Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

    1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

    2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

    2. Kukuřičný chléb: Úplně vidím tu jakoby buchtu, kterou nám dali jako přílohu k BBQ masu v jedný opravdický, pravý a autentický BBQ restauraci. Kukuřice mi taky moc nechutná a tak se není co divit, že sladkej jakoby chleba udělanej z kukuřice, kterej se jako vrchol dobroty má jíst společně s masem mě moc neoslovil. Amík soudě podle mýho výrazu okamžitě věděl, že se nebude muset o tuhle lahůdku se mnou nikdy nedělit.

    Samozřejmě že tahle kulturní výměna funguje i na druhou stranu a tak si Amík asi nikdy nepochutná na houskovým knedlíku (mě teda taky nechutná a tak ho ani nenutím), syrečky mu taky ostatně jako mnohým jiným lidem pořád budou smrdět a kdykoliv si je objednám smažené, tak bude prchat.

    Smores podle Amíka:

    Zarezervujete kemp, pokud možno v nějaké hodně vzdálené krajině plné medvědů, ideální je třeba New Hampshire a jejich White Mountains. Před postavením stanu jedete do samoobsluhy a nakoupíte ingredience:

    2-3 balení grhamových, medových sušenek

    2 pytlíky marshmellows

    2 tabulky čokolády Hersheys

    Postavíte stan, uděláte oheň, večeři, po večeři umyjete všechno nádobí, uklidíte všechno nesjedené jídlo, zubní pastu, prostě cokoliv co by v noci mohlo přilákat vyhladovělého medvěda. Vytáhnete ingredience na smores. Na jednu grhamovou sušenku dáte čtvereček čokolády, mashmallow, opět čtvereček čokolády a další sušenku. Vzniklý sendvič dáte na oheň a čekáte až se ingredience roztečou pak jíte. Marshmallow můžete napíchnout na klacek a opékat. Klidně jdete spát, protože víte, že jste udělali všechno co je v lidských silách, aby nepřišel medvěd. Pokud medvěd k vašemu nesmírnému údivu v noci přeci jen přijde, předstíráte, že tam nejste...funguje to!

    https://www.facebook.com/Mamazavodou/

    http://mamazavodou.blogspot.com/

    lullaby87
    14. říj 2017    Čtené 852x

    NEW YORK Vol.2 (MANHATTAN & YANKEES)

    Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc. 

    V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!

    Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/

    Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.

    Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.

    Ale nakonec jsme byly nahoře.  Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...

    K výhledu- no, byl hezký. Viděly jsme jak na Central park, tak na Manhattan s Empire. Ale musím říct, že větší zážitek byl pro mě Empire. Už jenom tím, že bylo všechno v zlato- červené a zaměstnanci měli krásné červené obleky...

    Po vyhlídce jsme zašly na Time Square, což mě celkem ohromilo, i když nebyl večer. Všude blikající billboardy, reklamy, hromada lidí. Zašly jsme do M&M obchodu, kam mě Romí vytáhla s tím, že je to Must visit. Jako jo 😀 3 patra plná různorodých bonbonů, hraček, oblečení, suvenýrů... A hlavně- ony ty čokolády chutnají úplně jinak než ty naše!

    Nakonec jsme zakotvily v restauraci, abychom přečkaly do večera, chystaly jsme se na vyhlídku na Empire.

    A jak jsem psala, byla boží. Strávily jsme nahoře asi hoďku a půl, ale viděla jsem denní NY, pak NY při západu slunce a noční NY. A to bylo něco!

    Den jsme zakončily procházkou po večerním Time Square, kde bylo světlo jak ve 12 v poledne a jely do postele, znavené...

    Úterý... Vstávalo se docela těžko. Když člověk chodí vkuse 3 dny a není na to zvyklý, tak je to celkem náročné. Snídani připravila Romí a pak jsme se v půl jedenácté konečně vypravily z domu. Nechaly jsme si ten den jako mírně odpočinkový. V plánu byla pouze vojenská loď a večer baseballový zápas Yankees. Někdo nás varoval, že na lodi strávíme i 5 hodin- a! Světe div se, skoro i ano 😉

    Myslím, že to bylo v celku zajímavé. Viděly jsme jak vojenské americké stíhačky, tak celou loď, každou část. A řeknu Vám, fakt bych tam být nechtěla :-/ Tak depresivní, stísněný prostor... Palandy na chodbách... Hrůza. Co nás bavilo nejvíc, byly různé atrakce, co se daly vyzkoušet. My třeba z hecu nasedly do simulátoru stíhačky a celou jízdu letěly dolu hlavou (jako skutečně se celá kabina s námi otočila, takže jsme visely jak netopýři), protože jsme nemohly přijít na to, která z nás řídí 😀 No, stálo to za těch 10$ 😀

    Co se mně osobně líbilo byla místnost s Enterprise. Já ty vesmírný věci prostě můžu.

    Prohlídka byla zakončena v ponorce. Doporučuji tam nechodit lidem s klaustrofobií :-/ I já jsem občas měla co dělat a říkala jsem si, že kluci na lodi se měli ještě dobře. Tady se totiž stěží dalo chodit. Prostor byl tal malý, že když se někdo zastavil, automaticky zablokoval všechny za ním. Takhle jsme si postály asi 15 minut, než se "kolona" zase rozjela. 

    Zašly jsme si na pozdní oběd do mexické restaurace a odtud rovnou domů zahodit tašky s nákupem (opět!) a utíkaly jsme na zápas. Tady se nám omylem stalo, že jsme metrem zajely jinam, tak jsme se musely vracet a na přestupu čekat dlouho na další. A to je teprve lahoda- v NY totiž metra vypadají strašně. Upřímně, bez servítky, jsou příšerná. Venku je horko, ale dole u kolejí je sauna. A pokud stojíte a čekáte třeba 10-15 min, tak už je to skoro na omdlení. No a pak přijede metro, vy nastoupíte a ovane vás klíma puštěná na plné obrátky, ze 40 najednou šok na 15. Takže co se nestalo? Ano, obě jsme prochladly...

    Takže nakonec jsme zdárně dojely na stadion, jako pravé fanynky koupily čepky a dres (ne, nikdy jsme baseball neviděly, natož Yankees, ale chtěly jsme mít i sportovní zážitek) a usadily se. Výhled byl parádní, zašla jsem koupit pivo (chtěli občanku! Yayyy!- no spíš jsem vypadala divně, nevěděla jsem si vybrat které 😀), daly jsme si párek, poseděly 3 hodiny, vyděly houmran, daleký odpal, který zázrakem chytili, hráče jak utíká metu a klouže po hřišti a šly dom 🙂

    Zážitek pefektní, já se za tu dobu skoro i naučila pravidla 😀 Bylo neuvěřitelné zažít atmosféru, když se zpívá hymna a všichni stojí, bez čepice s rukou na prsou. Bylo úžasné zažít, jak děkují vojenským veteránům a jaký postoj mají ke své zemi a vlasti. Neuvěřitelné...

    Znaveně jsme usly v 11 večer a nastavily budíka na 7 ráno. Jely jsme totiž busem do Woodbury outletu- a jaké to tam bylo, zase příště :-*

    A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s

    denikzaslouzilemamy
    12. říj 2017    Čtené 639x

    Když loučení bolí

    Bezcílně bloumám po bytě a poklízím.

    Takhle uklizeno u nás doma ještě nebylo.

    Nervózně tikám očima na velké hodiny visící v kuchyni.

    Odtikávají minutu po minutě a mě to přijde jako hodiny.

    Beru do ruky koště a zametám, myslím, že už za posledních deset minut potřetí.

    Nemyslím na to co dělám, potřebuji jen zaměstnat hlavu a nemyslet na ni.

    Jak se asi má...pláče ještě? Hraje si nebo mě volá?

    Moje myšlenky přehluší zapípání zprávy na mobilu.

    Vím od koho je.

    Shýbám se ještě a urovnávám krabice s mlékem vedle lednice, snažím se oddálit tu chvíli, kdy půjdu ke svému telefonu.

    Chvíli, kdy budu čelit pravdě.

    Nervózně zírám na displej a čtu řádky, které mě za deset vteřin trochu uklidní.

    Ale jen trochu.

    Je v pořádku, hraje si s dětmi a odpoledne až pro ní půjdu, bude nadšeně říkat, jak je školka príma. 

    V noci nepláče, nemá zlé sny a nijak netrpí.

    Přesto se ptám sama sebe, jestli je opravdu šťastná nebo jen uzavřená?

    Jestli když vyběhne se záchoda a nevidí mě, tak místo pláče, neuzavře svoji bolest a stesk uvnitř sebe.

    Přesně tak jak to dělám celý život já.

    Už dnes se bojím zítřejšího rána, dalšího rána, kdy moje malá holčička bude plakat a držet se mě kolem krku tak pevně jak ještě nikdy nedržela.

    A já ji budu muset s těžkým, krvácejícím srdcem předat učitelkám ve školce.

    I když mě bude volat, budu slyšet její pláč. A pak co nejrychleji odejít. Nastoupit do auta a řídit jako ve snu. Moje srdce zůstává s ní a prvotní nadšení ze školky rychle opadává.

    Zítra už to budou dva týdny a zatím se do školky těšila jen dva dny.

    Nevěřte nikomu, kdo Vám říká, že je to snadné a že si aspoň odpočinete.

    I já jsem tomu věřila, hladkému průběhu, puse mezi dveřmi a zamávání. Loučení bez slz. Tedy alespoň bez jejích.

    Ze všech stran slyším útěchu, že nejsem sama, kdo to zažívá a že se to poddá. Že jí mám dát čas, aby si zvykla. Nemám prodlužovat loučení, protože je to mnohem horší.

    To všechno vím.

    Přesto je mi to k ničemu.

    Jak odtrhnout od sebe dítě, které se Vás drží a pláče?

    Jak ho předat jiné osobě, jak utéct rychle pryč?

    Zní to tak snadně, přirozeně.

    Měla by se do školky těšit, mezi kamarády. Má tam přeci spoustu hraček a nových zážitků. Podnikají výlety, zpívají a tancují.

    To by mi mělo být útěchou a jí vlastně taky.

    Jenže ani to nemusí stačit.

    Věta paní ředitelky ve školce, že do dětské dušičky nevidíme mě tedy moc neuklidňuje.

    Snažím se nemyslet na to, že jí něco trápí, když mi říká o svém strachu. Snažím se vnutit sama sobě myšlenku, že se bát nemá čeho a i vím, že je to logické.

    Odpoledne, když pro ni jdu je veselá, přesto si říkám jestli to není jen předstírané a celý zbytek dne jí pozoruji, jestli jí něco nechybí.

    Uplácím jí, nabízím cokoliv za to, když do školky půjde bez pláče. Nezabírá nic.

    Čas je prý nejlepší a mám jí ho dát.

    Vnitřně ale bojuji s myšlenkou, že jí ze školky vezmu a zkusíme to příští rok. Přestože vím, že to nic neřeší a za rok by to možná mělo stejný průběh.

    Kdyby alespoň nebyla jediná, kdo pláče.

    Ostatní děti se na ní dívají, zatímco jí svačinu.

    A ona se drží kliky u dveří a já stojím bezradně nad ní.

    Je snadné radit druhému, co by měl dělat.

    Kolikrát už jsem řekla jiné mámě to samé, co slýchám teď denně.

    Jenže říkat to a dělat je rozdíl.

    Doufám, že zítra to bude snazší a když ne zítra, snad pozítří nebo za týden.

    Pokud i Vy prožíváte denně to samé co já, věřte, že neděláte nic špatně.

    Ani Vaše dítě.

    Nedělá Vám to naschvál, nechce Vás zdržovat.

    Je to přirozené, že má strach z neznámého. Doteď bylo jen s Vámi celé dny, dlouhé roky a najednou má být bez Vás.

    Mnohé z nás nemají na výběr a musí zpět do práce nebo k lékaři, na důležitou schůzku a ve chvíli, kdy Vás Vaše dítě drží kolem krku není lehké odejít.

    Separační úzkost

    Ještě dodnes si pamatuji, jak úderem devátého měsíce Sofinky začala separační úzkost. Po zkušenostech s ostatními dcerami, jsem na to byla připravená, věděla jsem, že to přijde. Přesto mě zaskočilo s jakou razancí špatně snášela i můj odchod na toaletu nebo do kuchyně.

    Často jsem ji musela brát sebou, aby neplakala.

    Ve třech letech dítě prochází tou samou separační úzkostí, protože je ve věku, kdy se citově odpoutává od mámy. I my mámy to snášíme stejně špatně.

    Určitě si teď povzdychnete, že se nemůžete dočkat, až Vašemu chlapečkovi nebo dcerce budou tři a půjdou do školky a Vy s kamarádkou na kávu nebo jen tak kamkoliv. Bez nich.

    Ale věřte, že až to přijde, nebude to snadné ani pro Vás.

    Já jsem se Sofinkou strávila poslední rok a půl sama. Ostatní dcery byly ve škole a ve školce a byly jsme to jen my dvě.

    Jezdily jsme na nákupy, dávaly si zmrzlinu, hrály si, povídaly, mazlily se.

    Zvykla jsem si na ní a ona na mě. A najednou jsme bez sebe.

    Nemám jí vedle sebe a i když vím, že je to pro ni teď důležité být mezi svými vrstevníky, stejně mi chybí. A já chybím jí. Vím to, cítím to každý den.

    Vzít jí ze školky by nic nevyřešilo, ona potřebuje se ode mě odpoutat a být s kamarády.

    Můžu udělat jen to, že v čase, kdy spolu budeme jí dám najevo lásku a pozornost.

    Všechno čím jsem mámou a Vy také, mi velí ochránit ji, zabránit tomu, aby byla smutná a trpěla.

    Držme si palce společně, aby ti naši nejmenší zvládli nástup do školky co nejlépe a s co nejméně slzičkami.

    Jestli budete stát zítra ráno uprostřed šatny a Vaše dítě bude plakat nebo vztekat se, věřte, že tam budu s Vámi.

    V myšlenkách a budu přesně vědět, jaké to je.

    A až budete vybíhat ze školky a rychle nasedat do auta a za první křižovatkou se Vám oči zalijí slzami, i já budu cítit to samé co Vy.

    Možná se potkáme, možná mě minete na přechodě a nebo se vůbec neuvidíme.

    Uvnitř ale půjdeme po stejné cestě a s námi další tisíce maminek, které každé ráno nervózně čekají na první větu nebo slovo od svých dětí, které naznačí, že dnes to bude opět těžké.

    Nejste v tom samy.

    S Láskou,

    Monika💘

    Přidejte se ke mě: https://www.facebook.com/blogmamy/

    NESOBECTVÍ.
    To je jedna z důležitých vlasností, které typicky přisuzujeme k tomu "být mámou".
    OBĚTOVAT SE.

    Být tady ve dne v noci, odložit svoje přání a potřeby stranou pro druhého. Pocit ztráty něčeho, co jsme měly dříve.

    Často máme ten pocit, že čím více se obětujeme, čím více tady budeme a čím méně se budeme starat samy o sebe, tím lepší mámy budeme. Protože mámy přeci trpí, nespí, neudělají si na sebe ani hodinku čas, jenom přežívají den ze dne a uprostřed toho všeho stojí, křičí a chtějí utéct pryč.

    Ještě rok zpátky mi to přišlo naprosto nereálné, jít někam sama bez dětí, chvíli na ně nemyslet, být sama sebou. Když už jsem někde byla, rychle jsem chvátala domů a cestou poslala alespoň pět zpráv typu: "Tak co doma? Nezlobí holky? Zvládáte to?"
    Měla jsem pocit, že beze mě se nezvládne nic.
    Už ve dveřích se mi honily hlavou myšlenky, jestli to bude dobré, jestli nejsou moc malé, nebudu pryč až příliš dlouho?

    Samozřejmě je to jiné, když máte doma miminko, které Vás potřebuje a je zvyklé na nějaký režim a systém, který jste si nastavili. Ale věřte mi, že jedno krmení opravdu bez Vás zvládne. I jedno vykoupání. Není to dlouhá doba, je to jen pár hodin, které POTŘEBUJETE.
    Pochopila jsem totiž jednu věc.
    Že ten vynucený pocit o sebeobětování a nesobeckosti je jen přeceňovaný pocit důležitosti.

    Starat se o sebe, NENÍ SOBECKÉ.
    Dělat, co si přejete, NENÍ SOBECKÉ.
    Být i někým jiným, než mámou, NENÍ SOBECKÉ.
    Chci Vám také ale říct jednu věc. ROZUMÍM VÁM.

    Pokud si teď neumíte představit, že odejdete byť jen na hodinu od svého dítěte a děsí Vás myšlenka, že někdo jiný ho bude chovat, krmit a utěšovat, když bude plakat. Chápu Vás, že cítíte v srdci tíhu a i když se díváte z okna a přejete si mít pro sebe alespoň hodinu, nikam nejdete.

    Ani já jsem nešla. První tři roky naší poslední dcery jsem nikam sama nechtěla jít. Všude jsem jí brala sebou, zvykly jsme si na sebe a když najednou přišla ta chvíle, kdy nebyla se mnou, bylo mi smutno. A věřte nebo ne, první dny ve školce byly pro mě stejně těžké, možná těžší, než pro ní.
    Najednou tu nebyla a místo úlevy jsem cítila prázdno.
    Ano, ano vím všude se píše, hurá ať už jdou děti do školky, do školy a často na to myslíme my všechny, protože být mámou je náročné, ale někdy také jen sedíme, pijeme KONEČNĚ HORKOU KÁVU BEZ PŘERUŠENÍ a cítíme se samy.

    Proto je v pořádku, když trávíte čas bez dětí a užíváte si ho. I já už si ho užívám. Vím, že jsou v pořádku a já se vracím odpočatá a mohu být lepší mámou. Ale stejně tak je v pořádku, pokud nikam nejdete a cítíte, že na to ještě nejste připravená. Je to Vaše volba, Váš život.

    S tím vším, co se po nás vlastně požaduje a co být mámou obnáší, musíme ale myslet i na sebe. Musíme.
    Tolik času trávíte zajímáním se a staráním se o potřeby druhých, kromě sebe. Vaše jméno je někde na spodní straně, nekonečného papíru, na posledním řádku.

    A dojde Vám to až ve chvíli, kdy zjistíte, že už prostě nemůžete dál.
    Slyšíte dítě plakat z chůvičky, ale nemůžete se zvednout.

    Ale co mi také od doby, kdy myslím i na sebe došlo, je vlastně legrační. Došlo mi, že nepotřebuji nutně víkend pro sebe, o kterém jsem kdysi snila. Nepotřebuji někdy ani celé odpoledne, abych se cítila dobře.
    Někdy je to tak jednoduché, že nemusím ani jít ven z domu.

    Naše potřeby jsou stejně důležité, jako potřeby našich dětí. Vím, je to těžké přiznat si to a nemít pocit viny, protože děti by měly přeci být na první místě. Možná by měly být, ale měla byste na něm také mít samu sebe. Naopak tím, že budeme vychovávat děti vedením k tomu, aby respektovaly druhé, v nich vybudujeme pocit, že touhy a potřeby každého člověka jsou důležité. Tedy i jejich.

    Pokud je dnes nějaká možnost, jak byste pro sebe mohly něco udělat, udělejte to. Vezměte slovo "Sobecké" ze svého slovníku a zahoďte ho. Protože to, co je důležité pro Vás, je důležité i proto, abyste mohla být mámou.

    TAKOVOU MÁMOU, JAKOU CHCETE BÝT.

    Monika❤
    #mk_academyblog #blogujeme #bytmamou #neobetovatse#rodina

    PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/blogmamy/

    bar21
    10. říj 2017    Čtené 910x

    U jídla se nemluví

    Opravdu?

    Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři  "po svém".

    Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční  italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?

    Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.

    A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne. 

    Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.

    Všechno lítá, co má křídla.

    Všechno jede, co má kola.

    Všecho chodí, co má nohy.

    Sice létá letající talíř, který nemá křídla a stůl má nohy, ale nechodí (jako starší děti, jsme měly rády právě ty chytáky), ale je to jednoduchá hra bez pomůcek sloužící k rozvoji porozumění slovesům. U nás se osvědčila, náš Toník ji má rád a neustále se jí dožaduje. Každá večeře teď u nás končí "všechno lítá...." a porcelánové talíře to nejsou. 🙂

    další tipy k rozvoji řeči najdte na

    www.proslova.cz

    a ještě více na fb stránkách proSLOVA

    MĚJTE SE A UŽÍVEJTE VŠECH SPOLEČNÝCH CHVILEK U DOBRÉHO JÍDLA.

    #blogujeme  #mk_blog_academy  #blogujeme #materstvi #vyvoj reci 

    lullaby87
    8. říj 2017    Čtené 1049x

    KDYŽ SE PLNÍ SNY- NEW YORK Vol.1

    Budík zvoní ve 4 ráno. Unaveně se po něm natahuji, stejně jsem skoro nespala. Filip celý hořel po očkování a budil se co hodinu- alespoň jsem nezaspala, že? 🙂

    Snažím se vytratit co nejvíc potichu, abych nevzbudila celý dům. Celkem se mi to daří, i když je chvilka, kdy malý zase pláče, ale usíná. Leju do sebe hrnek kafe a snažím se kufr dostat ze 3 patra dolů. A to jsem si skoro nic nevzala, abych kdyžtak měla místo na něco koupeného!

    Vítá mě moje nejvíc nejlepší kamarádka Romča. Smějeme se, vypadáme obě jak moc krásné zombie...

    Na letišti už vše proběhlo hladce. Kufr vážil 15 kg, takže jsem zvědá, co se bude dít při cestě zpátky 😀 Zapluly jsme rovnou do Duty free, abychom koupily Bailey's (taková naše tradice z cest). Ano, v šest ráno 😀

    Ještě jsme si koupily kafe, které bylo fakt hnusné 😀 A vlezly jsme do letadla. Cesta do Bruselu utekla rychle. Popíjely jsme vesele likérek, než k nám přišla letuška, že se tady pít nemůže a přísně mi čichla ke kafi (ehm, tak to byl první trapas, jo mámo, ty se nezapřeš).

    V Bruselu jsme měly zhruba 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jenom couraly, dopily tedy ten likérek a pak čekaly další hodinu na zpožděný let.

    Ale! Nakonec jsme obě seděly v letadle a mířily směr New York! Já prvně zažila jídlo v letadle a pití zdarma, což jsem si celkem užívala, k tomu filmíky na obrazovce přede mnou.... Letušky byly moc milé a záchod kupodivu čistý a voňavý.

    Spát se mi moc nedalo. Ač jsem se snažila jak jsem chtěla, podařilo se mi to maximálně na hodinku, i to jsem se budila.

    Přistály jsme v pořádku a tam mě teprve čekalo peklíčko. Romí, jako člověk NY znalý (už tam jednou byla), rychle přešla přes kontrolu a já si musela vystát ve frontě 1,5h na otisky prstů a otázku na jak dlouho tady jsem a jestli mám v kabelce jídlo a pití 😀

    No nic... Nakonec jsme to zvládly, vzaly kufry a tadááá na ubytko.

    Řeknu vám, tak unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. Spát jsme šly zhruba v 9? Monžná v 10 večer? Což znamená, že u nás v Praze byly 4 ráno... 24 hodin vzhůru- to byl asi můj rekord... A to nejsem nejmladší 🙂

    Druhý den jsme vstávaly už nějak po šesté (vítej Jet legu), ale zas na druhou stranu jsme měly delší den. Vypravily jsme se rovnou do Central parku, kam nás zavedla navigace na snídani. Nicméně tam, kam jsme měly původně namířeno, jsme nezapadly, protože to byla nějaká zvláštní budka 🙂 Naštěstí po ulici nahoru se objevilo nejvíc krásné bistro Le Pain Quotidien (pokud budete v NY, určitě zajděte!), kde jsme zkusily Sunny Side Breakfast Bowl, což byla quinoa s batáty, zeleninou, avokádem a vajíčkem- to byl teprve pořádný food porn! A to kafe bylo neskutečné...

    Pak jsme se po výdatné snídani šly projít zpátky po Central parku, kde běhalo milion lidí (nevím zda je to tak každý den, nebo jenom v sobotu ráno). Probíhal tam nějaký koncert, tak byla půlka parku zavřená.  Takže nás čeká ještě jedná procházka 🙂 Ale našly jsme tam malý bar u vody, kde jsme si daly vínko a nějakou chvilku poseděly.

    Pak jsme si to zamířily kolem Plazy na 5-tou Avenue, plnou obchodů. Jo, nejlepší rozhodnutí pro 2 shopaholičky 😀 Takže zastávka byla v Zaře samozřejmě... Ale o nákupech bude pak samostatný článek 🙂

    Prošly jsme se kolem Top of the Rock, nastoupily do metra a odvezly se směrem k Brooklynskému mostu- ten máme na příště. Spíš jsme se jenom kochaly okolím a najedlou- ani nevím jak- jsme se ocitly zase v obchoďáku 😀

    A byl večer... My přišly znavené domů, lehly a usly.

    V neděli jsme si chtěly dát trošičku oraz a vyrazily jsme na Cony Island. Já se hrozně těšila, protože v  oceánu jsem svoje nohy nikdy nesmočila 🙂 Kdo sleduje Instastories, tak byl historicky u toho 😀

    Cesta byla hodně dlouhá, jely jsme zhruba 1,5 hodiny metrem. A vystřídalo se v něm několik divných lidí (to je na New Yorským metru to zvláštní... Prostě nastoupí lidi, kteří se baví sami se sebou, nebo někdo začne vykřikovat, rapovat, vybírají peníze... Tam se naše Pražské metro ještě nedostalo 😀 ). Konečně jsme dorazily, prošly si promenádou, která žije a udělaly pár (no více než pár) fotek v oceánu.

    Daly jsme si vyhlášený Nathan's hotdog a zamířily na atrakce, které ve 12 otevíraly. No, řeknu vám, to jsem ještě nezažila 😀 Dokonce ani v Holandsku v Lunaparku. První- nejstarší dráha Cyclon- byla asi nejlepší. Člověk zaplatí 10$ za jízdu (jojo, Matějská konkuruje cenami) a trvá to zhruba 30 sekund 😀 Ale jízda stála za to, lepší dráhu jsem nezažila.

    Pak jsme se hecly a šly ještě na další 3, z kterých na jedné jsme ležely a letěly jako supermani 😀

    Pak Romí zkusila 2x házet kroužky na lahve, zda se podaří vyhrát plyšáka (jako jsem ráda, že ne, nevím jak bychom ho dostaly do letadla 😀 ), daly jsme si v bárku Mojito a skočily ještě do krásného obchůdku na promenádě, plného Cony Island reklamního zboží 😀 No, něco jsme si odvezly, že jo...

    A vyrazily jsme zpátky, cestou vzaly ještě Bloomingdales outlet na Brodwayi a unavené jely do postýlky spát... A tam se nám stal kiks num.2, kdy jsme zašly do jiného baráku (přísahám, že vypadají úplně stejně a k tomu už byla tma!) a dobývaly jsme se dovnitř, než vyšla statná černoška a rázně nás přesvědčovala, že tady FAKT nebydlíme 😀 No jo... Měla pravdu, bydlíme o pár domů dál 😀

    A co dál? Tak to zas příště 🙂 A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz

    www.recipefor30s.cz

    https://www.facebook.com/recipefor30s/

    https://www.instagram.com/recipefor30s

    karja
    7. říj 2017    Čtené 983x

    Romantický experiment

    Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.

    Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu. 

    Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se  mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky. 

    Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice. 

    Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel.  A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...

    dexin
    20. zář 2017    Čtené 364x

    O ženské cykličnosti

    Po pátečním setkání s Kateřinou Juřenčákovou jsem si uvědomila, že jsem na konci článku Menstruace při úplňku slíbila, že napíšu o cykličnosti ženy. A protože se mi spojily ještě nějaké informace s vlastními zkušenostmi, které už nějakou dobu považuji za samozřejmost, plním, co jsem slíbila a nabízím vám svůj pohled na moji cykličnost, jak jsem ji přijala na své životní cestě a jak mi ji pomohla sledovat ženská bylinná napářka.

     Paradoxem je, že článek plodím těhotná a tudíž svou cykličnost teď vůbec nevnímám, ale dost si pamatuji, nebojte. Nyní si užívám úplně jiný druh ženského bytí a vnímání sebe sama, těhotenské dvojjedinečnosti, splynutí dvou těl a duší, komunikaci s miminkem, vypořádávání se svým rostoucím tělem, pomatenými hormony, které způsobují totální návaly štěstí střídané s pocity lehkého vzrušení, jak zvládneme porod. Ale je mi v tom stavu tak dobře!

    Něco málo teorie, ale fakt jen špetka.

    Měsíční cyklus ženy se skládá ze 4 fází, které souvisí s dozráváním vajíčka a jeho vypuzením z těla. Mluvíme o fázi preovulační, ovulační, premenstruační a menstruační. S každou fází je spojena i určitá dominantní ženská energie, pojmenovaná jako energie panny, matky, čarodějnice a stařeny. Jde o energie, které je vhodné přijmout, ale nemusíte jim zcela podlehnout. Třeba v průběhu menstruace s energií stařeny můžete jen těžko vypnout a 5 dní prospat. Co ve skutečnosti můžete, je dovolit si více odpočívat a odmítat návštěvy, na které nemáte energii nebo s dětmi nejít na hřiště. Pokud to tak ale cítíte, můžete si jít klidně zaběhat nebo dělat to, co v jiné dny, jen je docela možné, že vám to úplně nesedne nebo se budete cítit více unaveně. Je to způsobeno tím, že z vás v tuto fázi odchází energie (i hmatatelně v podobě menstruační krve) a vy byste si to měla uvědomit a upravit svůj program, díky čemuž se úplně v tyto dny nevydáte a budete v rovnováze.

    Ženské tělo, nálada a kvalita života, jsou měsíčně ovládány snižováním a zvyšováním hladiny hormonů, které tělo produkuje, aby připravilo ideální podmínky pro oplodnění vajíčka spermií nebo v případě, kdy k tomu nedojde, ho vyloučilo z těla. Každý měsíc přibližně ve stejných etapách probíhá celý cyklus znovu a znovu do té doby, dokud neotěhotníme nebo nedojde k menopauze. (Ale i po menopauze dokáže luna ženě její cykličnost připomenout.) Reagujeme tedy na fyziologické procesy, které právě probíhají v našem těle. Je to prosté. Moc ráda vždy připomenu, že se vlastně nejedná o nic ezoterického, nýbrž praktického.

    Zjednodušeně řečeno, naše duševní rozpoložení je projevem fyziologie našeho těla, ale zároveň zdůrazňuji, že naším duševním nastavením, můžeme svému tělu poměrně hodně ulevit nebo mu naopak dát zabrat ještě víc.

    Naším duševním nastavením k sobě samé a vztahem ke svému ženství přesněji řečeno. Abychom byly vyrovnanými sebevědomými ženami, měly bychom přijmout, že jsme ženy se vším, co k nám patří. Jsme cyklické, propojené s lunou, bezpodmínečně se přijímající jako dokonalé lidské bytosti se všemi chybami, které na sobě vidíme a učíme se v nich číst. Cokoliv, co se nám na sobě nelíbí, je vlastně hnacím motorem ke změně. Učíme se neustále se sebou být a žít, a protože i my se v průběhu života měníme z panny na matku, z matky na moudrou ženu a na konci života ve stařenu, tak nám práce na sobě a na vlastním přijetí zabere celý život.

    Když jsem si tuto skutečnost uvědomila, hledala jsem způsob, jak udržovat své vnitřní ženské orgány v kondici a jak svůj měsíční cyklus, co nejvíce očistit a harmonizovat, aby mě neovládala hormonální bouře mého těla. Objevila jsem v tu dobu kouzlo vaginální bylinné napářky, která se pro tyto účely stala mým pravidelným ženským rituálem.

    Není pravidlo, že každá fáze trvá přesně týden nebo určitý počet dní, a že je pokaždé na den stejná. Spíše se nenápadně prolínají, což se odráží v tom, jakým způsobem dokážu nahlížet na svět a projevovat svou náladu. Je příjemné umět se pozorovat, zorientovat a vysvětlit, proč se cítím tak, jak se cítím. A hlavně využít toho, že vím, že dneska jsem ještě plná energie (a proto stihnu uklidit celý dům, odpovědět na všechny emaily a potom všem ještě upéct s dětmi sušenky), protože zítra už může být všechno jinak.

    Po každé menstruaci oslavím nový cyklus napářkou, díky které cítím, že ze svého těla vytahuju ještě zbytečky starého. Pomohu svému tělo se pročistit a mám možnost vykročit do dalšího cyklu s čistým štítem. Většinou smažu všechny rozepsané články, které mám uloženy v počítači a vrhnu se do psaní nových. Mám chuť běhat, přemýšlím, jak protáhnu svou oblíbenou trasu. Miluji v tu dobu vymýšlet nové recepty a vařím spíš pro radost než pro rodinu. Fáze panny je pro mě spojena s lehkostí života. Nelámu si hlavu řešením problémů, protože všechny jsou v tu chvíli snadno řešitelné okamžitě.

    Ovulační fáze střídá fázi panny, a krom toho, že fyzicky ohlašuje hlenovitým výtokem, vnímám ji i změnou libida. Této fázi se říká fáze matky, a já jsem v ní opravdu taková trpělivá a starostlivá maminka, ale přitom stíhám spoustu věcí a moc mě baví spolupráce s budoucími rodičkami, jejich příprava k porodu i doprovod k porodu samotnému.

    Premenstruační fáze, koresponduje s dobou, kdy mé tělo uvolňuje vajíčko, které není oplodněné. Bývá spojená s premenstruačním syndromem a známou podrážděností ženy. Je to taková egoistická fáze, ale i té je zapotřebí, protože umožňuje ženě zahledět se do sebe a věnovat se vlastním potřebám a uspokojovat svou kreativitu a své sny tak. Být čarodějkou, moudrou ženou nebo i zlou čarodějnicí! Od doby, kdy jsem zařadila do své ženské hygieny napařování, jsem tyto silné projevy zahojila. Energii, která je trošku temněji zabarvená prohřívám teplem. Nemusím s ní bojovat, nachystám se předem na její odliv, kdy bude v další fázi odcházet s menstruací. 

    A proto, když začnu menstruovat, jsem připravená na únavu. Tělo si samo říká o odpočinek, zpomalení a spánek. A já ho poslouchám, to ale samozřejmě neznamená, že se na 5 dní vypnu a nereaguji na požadavky své rodiny. Můj muž se snaží mi v této fázi stařeny dopřát odpočinek a pomáhat s dětmi ještě víc, než to dělá normálně. Jediné, co bych mohla konkrétně zmínit v této fázi je, že nevyhledávám společnost a zříkám se svého oblíbeného běhání. A to úplně vědomě, protože vím, jaké to u mě má následky. 

    Chtěla jsem, abyste si udělaly představu o cykličnosti svého těla a o tom, jak ji využít, protože je to dar, který nám pomáhá žít naše životy v souladu se sebou a být spokojenými ženami. Neměla jsem v úmyslu vyzdvihnout naší božskou podstatu, sama každá víme, na čem jsme a jaký kus cesty je za námi. Pokud se chcete o ženské cykličnosti dozvědět více, přečtěte si nějakou knížku od Mirandy Grey nebo si zajděte na seminář, nebo se jen na sebe nalaďte, pozorujte se a jděte vlastní sebezkušenostní cestou. Udělejte, co uznáte za vhodné. On vám totiž žádný seminář nebo kurs nezaručí, že přijmete své ženství, že se pro sebe stanete „bohyní“ ale možná, že vás obohatí díky tomu, že pobudete v ženské komunitě, ve které spolu ženy nesoutěží, ale podporují se, a to je něco, co v reálném životě chybí a mělo by se do něj přenést.

    Kdysi jsem si udělala poznámku z knížky Rudý měsíc od Mirandy Grey, kterým bych své dnešní zamyšlení zakončila: “Všechny energie pomalu přecházejí jedna v druhou. V každé fázi máme my ženy v sobě podíl temných i světlých energií. Když se ve fázi matky uvolní vajíčko, zahajuje se proces směřující k menstruaci, a když se uvolňuje děložní sliznice ve fázi baby, začíná dozrávat vajíčko pro další ovulaci. Zárodek světla v temnotě a zárodek tmy ve světle. Jin a Jang.“

    To jsem já a to jste i vy! A je fajn si to uvědomit!

    zdroj obrázků Pinterest

    článek najdete na: http://www.sebevedomarodina.cz/o-zenske-cyklicnosti/

    lullaby87
    10. zář 2017    Čtené 547x

    Mojí princezně jsou... 4!!!

    A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!

    Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....

    Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂

    Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.

    Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...

    Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂

    Tento rok jsme prvně řešily oslavu s Laurinkou spolu. Já se zeptala, co by chtěla a ona mi sladce odvětila, že chce párty jako Angelina ballerina (kdo nezná, je to kreslená pohádka o myšce, která tančí balet).

    V prvním momentu jsem zajásala. Hurá! Moje holčička bude holčičkou a oslava nebude modrá! No jenomže potom jsem začala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na přípravu budu mít jenom jeden týden. Musím se přiznat, že tentokrát jsem to vzala velkým hopem a nepřipravovala se na to i měsíc předem, jak jsem měla zvykem... Ale troufám si říct, že vše dopadlo skvěle. Prvně jsme pozvali děti, což se ukázalo jako nejlepší nápad, protože my dospěláci, jsme mohli v relativním klidu posedět a popovídat si 🙂

    Vařila jsem sama a zapřísahávám své budoucí já, že příště už to fakt dělat nebudu 😀 Tolik hodin u plotny, záda mě bolely, padla jsem únavou ve čtyři do křesla a už se nepostavila do večera 😀 A cenově to vyšlo nastejno, jako objednaný catering... Takže příště raději bez práce 🙂

    Dort a sladký raut jsem chtěla vzít znovu z Velvet bakery, bohužel tentokrát to nevyšlo. Nevadí, sáhla jsem tedy pro doporučenou Veroniku z cupcakes Veronika. Musím říct, že vše bylo DOKONALÉ! Jak vizuálně, tak chuťově. Malinová náplň byla malinová, těsto vláčné... Byla jsem moc ráda, že mi vzala objednávku i na tak málo kousků. Co už tak fajn nebylo, byla cena... Jako chápu, že je s tím hodně práce a je zjevné, že je vše z kvalitních surovin a ne žádných náhražek. Nicméně pořád, cena je  hodně vysoká...  Myslím, že se dají najít stejně kvalitní cukrářky za menší peníz, což bych asi řešila, kdybych měla více času :-/

    Ohledně dárků- letos jsme měli jasno. Kouzelná tužka od Albi a k tomu nějaké knížečky. Myslím, že je to vděčná interaktivní záležitost, děti to zabaví na dlouho a něco i naučí. My sáhli po pohádce Perníková chaloupka a po encyklopedii lidské tělo.

    Určitě musíte zkusit, pokud jste o ní neslyšely nebo nad ní jenom uvažovaly. Tužkou se jednoduše ukazuje na obrázky a ona vše opisuje, učí a povídá. Nakonec si můžou děti zahrát mini kvíz a zjistit, co vše si zapamatovaly 🙂 Tužka se dá použít i třeba jako mp3 přehrávač...

    Jako další věc dostala kočičku Biancu. Upřímně jsem nečekala, že bude mít takový úspěch. Kočička mňouká, chodí, reaguje na volání a na hlazení. Je z velmi příjemného materiálu a Laurinka si ji hned vzala i na spaní do postele 🙂 Takže u nás se teď mňouká o sto šest! Já si pamatuji, že jako malá holčička, jsem nějaké chodící plyšové zvířátko vždycky hrozně moc chtěla...

    Děkujeme i našim přátelům za všechny dárečky a za skvělou společnost a atmosféru. Užili jsme si to moc!

    A těšíme se za rok, až bude mít ta moje slečna celých 5!!! Bože, letí to...

    VÍCE ČLÁNKŮ NA BLOGU:

    www.recipefor30s.cz

    INSTAGRAM: @recipefor30s