Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

    Výsledky vyhledávání pro slovo #moje_profese

    Zruš hledání

    #moje_profese no ja se vyucil jako knihkupec, pak jsem nastoupil jako knihkupec...a jsem porad knihkupec... 🙂))))))

    viridie
    31. kvě 2019    Čtené 711x

    Tak tento #tag je bezva věc ! Nejenom, že se člověk dozví, pro mne (zahnívající) matku na RD je to i příjemné rozdmýchávání paměti a prastarých profesních dobrodružství !

    Čili i já bych Vam tímto ráda přiblížila mojí práci, respektive  jedno  kariérní období v životě jedné zdravotní sestry...🙂

    Jsem vystudovaná sestra specialistka pro ARO/JIP a před lety jsem si ještě doplnila bakalářské vzdělání v oboru ošetřovatelství, na magistru už jsem se nějak nezmohla.

    Nicméně od začatku.Když pominu nějaké ty brigády v nemocnicích ještě při studiích, moje první velká pracovní zkušenost byla v USA,kde jsem strávila 18 měsíců a kde jsem pečovala o lidi s mentáním postiženim.Toto byla opravdu škola života a určitě se o tom někdy rozepíšu.

    Po návratu jsem pak stravila skoro 2 roky jako sestra u lůžka na oddělení ARO, kde to bylo skvělé, leč  táhlo mne to opět ven.

    Tentokrat jsem se rozhodla pro Saúdskou Arábii, zemi pohlcenou islámem,pouští a obrovským bohatstvím.

    V Saudi jsem pobyla nesmírně náročné, ale zároveň fantastické tři roky, z této zkušenosti budu čerpat navždy...ach..jak ráda se nechávám unést vzpomínkami na tuto životní etapu ! 

    Když jsem se z Rijádu vracela, měla jsem již za sebou 9 let směnného provozu "v

    rukavicích/potu/krve/přeplněného močáku/bolavých zad a velkého vyčerpání"..... a došla jsem k závěru,  že potřebuju trochu oddych od klinické medicíny, zúrokovat letité zkušenosti ze zahraničí a take  držet úroveň mé angličtiny.

    Měla jsem veliké štěstí, záhy jsem narazila na nabídku pozice "Coordinating Nurse" pro jednu mezinárodni asistenční službu, jejíž hlavním posláním je zdravotnická pomoc lidem v zahraničí a o které se teď více rozepíšu.

    Klienty těchto společností jsou pak pojišťovny, které pojišťují turisty cestovních kanceláří nebo pak velke korporace, jejichž zaměstnanci jsou dlouhodobě rozházení různě po světě za prací a potřebují mí přístup k lokální a neakutni zdravotní péči.

    V praxi je to tedy pak velice rozmanité spektrum pomoci.

    Od telefonické rady, zda si lze v Budapešti koupit Aspirin, navigace průjmem skoleného turisty v Egyptě na místní kliniku, hledání pediatra pro MMR očkování v Jakartě, repatriace lyžaře se zlomenými koncetinami, až po logisticky komplikované evakuace osob, které postihla výšková nemoc v Himalájích.

    Tato konkrétní společnost má celosvětový rozptyl, v době mého působení fungovalo cca 16 tkzv. "alarm centers", každé "pokrývá" určitý region, pro Prahu to byla tenkrát celá Střední a Východní Evropa.

    Všechna alarm centra spolu komunikovali, pracovali jsme v propojeném systému, kam se zadávali všechny informace o daném případu a který by viditelný všem povolaným.

    Pražské centrum tedy komunikovalo s panem Novákem, který jel na dovolenou do Nikaragui, ale zubaře,který by ho ošetřil nám doporučilo centrum ve Filadefii.

    Nastoupila jsem do týmu lidí, kteři pracovali v režimu 24/7, já však nejprve pracovala klasickou pracovni dobu Po-Pá 08-16.

    Postupně jsem však taká najela na služby, kde obrovskou výhodou byla možná práce z domova.Náš kolektiv byl rozdělen na tým, který přijmal hovory, vyřizoval a řídil případy z té obecné stránky věci,pokud byla nutná nějaká medicínská asistence/konzultace-byl hovor přepojen na nás-zdravotnický tým.

    V přítomnosti byl vždy lékař a sestra.Já vyřizovala lehčí záležitosti, respektive komplikovanější situace a rozhodnutí jsem vždy konzultovala s lékařem či mojí nadřízenou "medical directorem".

    Mnohdy se činili opravdu významná rozhodnutí a protože naší nedílnou čiností byla i komunikace s pojišťovnami/korporacemi/klienty-kteří ve finále financovali naší asistenci, pokud se jednalo např.o doporučení o okamžité evakuaci, jejíž cena se můze vyšplhat až na milionové částky, museli být vždy dodrženy přísné komunikační a schvalovací algoritmy.

    Jinými slovy- já osobně jsem nemohla jen tak někomu poslat letadlo či sanitku jen proto,že si o to zažádal a do telefonu na mne křičel, že so zaplatil pojistku,tak ať s sebou hejbneme.

    Ti, kteří spravovali případy a ne-medicínsky se nazývali koordinátoři.Jednalo se o hlavné o mladé lidi, drtivá většina ovládala nejenom angličtinu,ale i dalši jazyk a to tak nutnou polštinu,maďarštinu,balkánské jazyky.....

    Občas ale nastala i situace, že hovor byl veden mezi mnou, českým pacientem,jeho ošetřujícím lékařem někde ve Stockholmu a holkou z naší účtarnykterá pomáhala překládat se švédštiny..

    Připady byly opravdu pestré, nechybělo vypětí, drama,shon a emoce.

    Já se zprvu nemohla nabažit prostředí kanceláře.Pochopte..roky jsem se převlékala do uniformy,v práci pořád nějaké puchy,upocená,v teniskách,kafe v běhu...A najednou jsme sukýnce a podpatkách seděla za stolem,srkala latte a byla děsně důležitá.

    Velkým kořením mé práce byla pak moje osobní úcast na převozech pacientů. Jednalo se buď o krátkodobé cesty,např.doleťet do Bruselu,kde jsem ze sanitky na letišti vyzvedla pána po operaci slepého střeva a letecky ho doprovodila do Prahy,kde jsem ho opět na letišti předala do další sanitky a celá akce trvala cca 8 hodin. Naopak náročnějši byla třeba mise do Tokya, kam jsme převáželi postaršķ Japonku, které byl v Praze diagnostikován zhoubný nádor,potřebovala se vrátit domů, ale byla na tom velice špatně.

    Tady v tom případě se jednalo převoz vleže, doprovázela jsem jí já a intenzivista, během letu dostávala léky,kyslík a bylo to opravdu náročné.

    Takovéto cesty jsou logistická výzva. Musí se oslovit letecká společnost,která je ochotná vzít takového člověka na palubu, připravit kabinu,zajistit kyslík, musí se zajistit asistence na přestupních letištích, sanitky na obou stranách, příjem do nemocnice a hodně modliteb,aby se něco po cestě s prominutím nepodělalo.

    Tady se toho událo hodně, byla jsem na cestách asi 4 dny, zestárla o 10 let, ale zase jsem stihla ochutnat pravé sushi a proletět se v A380 business class..🙂

    No,dalo by se toho napsat ještě mnoho....byla to pro mne neocenitelná zkušenost, tuto práci jsem vykonávala 5 let.Naučila jsem se hodně o cestovní/aviatické medicíně, procestovala svět a poznala práci sestry i jinak.

    A pokračování třeba příště, díky za přečtení ! 

    exbordelar
    30. kvě 2019    Čtené 797x

    Jsem sestra na vseobecnem centralnim prijmu. Me pracoviste je mistnost rozdelena na dve casti, ve kterych jsou dve a ctyri luzka. Nasim ukolem je prebirat pacienty od zachranne sluzby a pokracovat v zapocate prednemocnicni peci. Mezi nase pacienty patri take lide, kteri prijdou s akutnim problemem i tzv. “po svych”.

    Jak to tedy u nas chodi? 

    Pred vchodem do hlavni vysetrovny je velka cekarna s recepci. Zde se musi nahlasit kazdy pacient, ktery potrebuje akutne osetrit. Prijede-li zachrankou, udela to za nej zachranar. Na recepci sedi vzdy zdravotni sestra a vedle v okynku administrativni pracovnice, ktera vyrizuje poplatky, administrativu a v neposledni rade podava nejruznejsi informace v ramci kudy kam po nemocnici. 

    Vedle sedici zdravotni sestra ma za ukol roztridit prichozi pacienty a zadat je do pocitace. Trideni spociva v tom, ze musi toho cloveka vyzpovidat a spravne odhadnout, jestli je nutne ho neprodlene prijmout k osetreni nebo zda na to osetreni muze chvili pockat. Priradi mu tzv. prioritu 1, 2 nebo 3. 

    Prioritu 1 dostava pacient, kteremu bezprostredne hrozi selhani zivotnich funkci a bez okamzite lecby by mohl zemrit znebo mit velmi vazne trvale nasledky. Patri sem pacienti napr. po tezkych autonehodach s mnohacetnymi zranenimi, srdecni selhavani, mozkove prihody, masivni krvaceni do zaludku atd. atd.

    Prioritu 2 obdrzi pacient, ktery sice ma vazne obtize, ale ktere ho bezprostredne na zivote neohrozuji. Muze se jednat napr. o vysokou horecku, nejruznejsi bolesti bricha, hlavy, atd.

    Prioritu 3 ma pacient, ktery ma obtize, jez snesou odklad i nekolik hodin, aniz by to ohrozilo jeho zivot ci pozdejsi uzdravovani - napr. narazena ruka. 

    Sestra nove prichozimu pacientovi polozi zakladni otazky:

    “Co se vam stalo?”

    “Jak se to stalo?”

    “Kde to boli?”

    “Jak to boli?”

    “Kdy se to stalo?”

    “Co tomu predchazelo?”

    “Uz jste tyto obtize nekdy mel?”

    Popr. “Ukazte mi, jak to vypada?” (V ramci etickych moznosti samozrejme)

    Podle techto (a mnohych dalsich) otazek sestra rozpozna, jakou ma prichozi pravdepodobnou diagnozu. 

    Musi si dat vsak do souvislosti plno dalsich faktoru jako je vek, pridruzene choroby, se kterymi se pacient leci, charakter bolesti, grimasy, ulevove polohy atd. Protoze neni bolest jako bolest. Napr. bolest bricha muze znamenat obycejnou strevni chripku ale i praskle “slepe strevo”. V prvnim pripade by dostal prioritu 3, v tom druhem 1. Zamenenim 3 za 1 by se nic nedelo, obcas se stava, ze priznaky pacienta se jevi dramaticteji, nez ve skutecnosti jsou. Ovsem opacna zamena, resp. podceneni situace, by byl velky prusvih. A prave proto v recepci sedi vzdy sestra zkusena, ktera charakter jednotlivych obtizi dokaze rozpoznat a podle toho mu urcit prioritu, podle niz se lekari na vysetrovne rozhoduji, kdo dalsi pujde na radu. 

    Nase akutni ambulance ma sest luzek. Velmi casto se stava, ze jsou po vetsninu dne temer vsechny plne obsazene, a proto pacienti s prioritami 2 a 3 mnohdy na osetreni cekaji i nekolik hodin. Dokonce i pacienti, kteri prijeli zachrankou a jsou jim tyto priority prideleny, casto cekaji na zidli v cekarne, protoze je zkratka neni kam ulozit. Uz davno bohuzel neplati, ze sanitkou se vozi jen velmi tezke pripady, pacienti, jimz visi zivot doslova na vlasku. Casto si zavolaji RZP chodici mladi lide napr. s bolestmi zad, ci zvysenou teplotou. Ale to je na samostatny clanek, v brzke dobe urcite neco na tema - “Jak to chodi na zachrance” napisu.

    Prijede-li pacient sanitkou, zpovidani sestrou z recepce odpada. Zachranar jen prijde k okynku s kartickou pojistence a obcankou, heslovite sdeli diagnozu a pokracuje dale na ambulanci, kde lekarum a sestram rekne, s cim pacienta privazi. Ti si pacienta prevezmou na luzko, podepisou zachrance papiry a je “jejich” (resp. nas).

    U kazdeho luzka v akutni ambulanci je monitor a napojeni na centralni kyslik. 

    Kdyz si pacienta prevezmeme, prvni, co udelame, je zmereni jeho zakladnich zivotnich funkci. K tomu nam slouzi zmineny monitor, od ktereho vedou kabely s tlakovou manzetou a “slavnym” kolickem na prst. Je to cidlo, ktere nam hlasi, kolik je v krvi kysliku a zaroven dokaze spocitat tlukot srdce. Je-li na tom pacient opravdu bidne, napojime mu jeste na hrudnik kabely EKG, ktere nonstop zobrazuji aktualni srdecni cinnost. U opravdu nemocnych pacientu se totiz muze stat, ze se mu srdce nahle zastavi nebo zacne tlouct hodne pomalu ci naopak silene rychle, a nebo delat jine neplechy v podobe fibrilaci apod. To jsou zivot ohrozujici stavy, ktere potrebuji okamzity lekarsky zasah. Monitor to hned pozna a alarmem zburcuje cely tym k akci.

    Krome zmineneho tlaku, tepu a kysliku merime take telesnou teplotu a v nekterych pripadech natocime dvanactisvodove EKG, coz je mnohem podrobnejsi a presnejsi nez EKG na monitoru. Sestra vse zapise do dokumentace, kterou preda doktorovi a ten se pak pusti do samotneho vysetrovani. Pote se rozhodne, co se bude dal dit. Obvykle nasleduji odbery krve, leky v infuzich, odjezd na dalsi vysetreni jako je treba RTG, CT. Kdyz je to vsechno hotove, obvykle se ceka i hodinu na vysledky vsech vysetreni a krve. Je-li pripad zapeklity, vola se jeste z oddeleni tzv. konziliar, ktery je specialista ve svem oboru a pomuze nasim doktorum “rozseknout” tu spravnou diagnozu - je to napr. neurolog, kardiolog, psychiatr, urolog, internista, chirurg atd. Ve chvili, kdy doktori stanovi konecnou diagnozu, propousti pacienta bud domu a nebo v pripade hospitalizace obvolava a zajistuje volne luzko. Pote se pacient preveze na oddeleni. Ma-li vystupni prioritu 3, veze jej tam poze sanitar (pomocna pracovni sila), v pripade priority 2 je doprovod se sestrou, a je-li priorita 1, pridava se k nam i lekar.

    Pote se vydesinfikuje luzko a muze se na nej prijmout dalsi pacient.

    Na ambulanci mivame mix vseho mozneho, nekteri pacienti jsou vicemene zdravi nebo jsou spise chronicky nez akutne nemocni (a tech je vetsina) a my jim suplujeme obvodniho lekare. Proto byva vetsinou na ambulancich tohoto typu narvano k prasknuti.

    Za denni sluzbu osetrime zhruba 40-50 pacientu, z nichz obvykle maximalne dva z nich maji prioritu 1. Zbytek obsazenstva je v drtive vetsine neakutniho charakteru. 

    Na smene pracujeme v tomto slozeni tymu:

    • dva lekari
    • tri sestry
    • dva sanitari

    Vsichni mame stejne bile mundury a neni poznat kdo je kdo 😀takze pacienti casto oslovuji sanitare “pane doktore” a lekarky “sestri” 😀 

    Vzhledem k tomu, ze to je narazova a nepredvidatena prace, jsou dny, kdy se takrikajic “kopem do zadku” ale pak jsou zase dny naprosto silene, kdy clovek lita celych dvanact hodin jak hadr na holi a nestiha se ani napit (tech je bohuzel vetsina). Ale i tak mam svou praci rada. Pravda, mohla by byt mnohem lepe ohodnocena, ale to je dalsi tema na samostatnou kapitolu. 

    Snad jsem vam aspon trochu priblizila to nase zdravotnictvi... z jineho uhlu nez jej znate 🙂

    katerina20
    Zpráva byla změněna    30. kvě 2019

    #moje_profese Kde začít.. Jako úplně malá jsem chtěla být policistkou.. Nakonec jsem ale šla na SOU a vyučila jsem se prodavačkou.. V té době to moc placený nebylo ale ja byla spokojená... Když mi bylo asi 20 tak jsem si říkala že bych chtěla zkusit něco úplně jiného ale pořád jsem nevěděla co.. Roky běželi, ja stále pracovala jako prodavačka.. V jednom obchodě jsem se dokázala vyšvihnout z pokladní až na vedoucí prodejny..Během té doby přišla svatba, pak rozvod, stěhování, hledání nové práce.. Po pár letech jsem si našla chlapa co pracuje u dopravních podniků v Plzni jako řidič trolejbusu.. Na trolejbus jsem si netroufla ale začali mě zajímat tramvaje.. Rok trvalo než jsem se odhodlala a nastoupila do kurzu.. Nastal měsíc učení, učení, učení.. Jízdy, technika, typy tramvaji, krizový situace, plno papírů, testů atd.. Po měsíci kurzu jsem držela v ruce drážní průkaz a šla jsem jezdit sama..Žádný instruktor který by mi zachránil zadek když se tramvaj rozhodla na křižovatce že prostě nepojede.. Jako protest že s ní nehnu se z podvozku linul kouř a smrad a 100 lidí uvnitř nevědělo co se děje..Ustala jsem to a jezdila dal.. Strašně me to bavilo.. Byla jsem hrdá na to že dokážu ovládat 30 metrů dlouhý kolos i když je to jen stroj co jede po kolejích.. Vstávání ve 2:15 mi sice dělalo trošku problém ale všechno se dalo zvládnout.. Měla jsem perfektní kolegy a kolegyně, o volnu na pivko, na pokec.. Bohužel po roce přišel den kdy všechno krásný skončilo.. Paní mi vběhla přímo před tramvaj.. Nemohla jsem nic dělat.. Tramvaj prostě nezastavíte na místě... Zkrátim to.. Psychicky jsem se úplně složila.. Půl roku na nemocenské, užívání antidepresiv, spát jsem nemohla, jist jsem nemohla, pořád jsem to měla před očima.. Musela jsem skončit.. Nešlo to.. Zkoušela jsem si do kabiny sednout ale nešlo mi to.. Začala jsem se klepat a nebyla jsem schopná vyjet.. Tím moje cesta v nejlepší práci kterou jsem měla skončila.. Obrecela jsem to.. Moji rodiče i přítel me podporovali takže jsem s těžkým srdcem odnesla vedoucímu papír od psychiatricky s razítkem zdravotně nezpusobila, vrátila jsem všechny věci a se slzama v očích opustila středisko elektrické dráhy. V současné době pracuji opět jako prodavačka a práce mě baví.. Nikdy ale nezapomenu na čudlíky které jsou v kabině tramvaje a na tolik známý zvuk zvonku.. ☹

    (3 fotky)
    dashyyy
    Zpráva byla změněna    30. kvě 2019

    #moje_profese

    Už od útlého dětství mě životem provázela angličtina a já snad od třetí třídy měla jasno, že mě jednou bude moje huba živit 😀 Vystudovala jsem soš cestovního ruchu, VŠ jsem bohužel z různých důvodů nedostudovala. Pak však přišla otázka co dál? Vždycky jsem chtěla z ČR vypadnout, ale tehdejší láska byla bohužel silnější a vlastně díkybohu za to, protože bych jinak nikdy nepoznala pana manžela.

    Zakotvila jsem tedy u jedné velké telekomunikační společnosti jako operátor zákaznické linky. Pro 20letou holku super práce za pěkný kačky. Tady jsem si prošla různé pozice zákaznické linky, přes anglickou linku po super projektový tým. Pak přišel nástup na mateřskou - 6let doma, zapojila jsem se do cestovního MLM, který mě pronásleduje doteď 🙂 každopádně po mateřské jsem se zkoušela vracet k telekomunikacím, ale dlouhé dojíždění, dlouhá pracovní doba mě přesvědčily, že toto není vhodná práce pro mámu s dětma. Ačkoli se manžel moc netvářil z telekomunikací jsem utekla. Posílala životopisy jako divá několik týdnů, ale to víte matka s malýma dětma? To se nezlobte nejste persperktivní.. a pak to přišlo.. pohovor do malé textilní firmy přímo ve městě, krásný nástupní plat, angličtina, němčina a až neuvěřitelná pracovní doba.. NIKDY by mě nenapadlo, kam mě vítr zavane a už 14měsíců je ze mě Specialistka Logistiky.. komunikuji ve třech jazycích s lidma po celém světě. Počítám ložní metry, organizuju dopravy silniční, letecké i námořní. Věčně sedím u emailu, v tabulkách, v SAPu, ve fakturách, ale práce mě opravdu moc baví. Mám luxusní zázemí a fajn kolegy. Z domu jsem autem v práci za tři minuty a ve školce za pět 🙂 s tím, že můžu končit ve 14:00.. co víc si přát 🙂

    #moje_profese
    Jednoducho napsané.. je pecovatelka..ne vždy je je to lehká práce.. mám tam lidi co trpí různými demencemi ať to samo nebo díky své životospráve..ale můžu říct že ti to lidé mě vždy obohatili..a už jen tím že jsou nebo jak na Vás působí..
    Může Vám být sebe hůř či lip..ale máte se kam vratit"domu"oni čekají každý den na Vás.. pamatuji si Vaše směny.. neublíží,neurazi..jejich radost je prima..ikdyz to má své mouchy jako přebalovani,krmení...a jiné.. je to krásné.. tam cítíte že jste opravdu potrebni..
    Tak nějak rodina to bere vše co děláte pro ne...jako samozřejmost...oni to berou jako dar..

    Takže za rok budu zase s těmi svými.. ikdyz mi to moje polední spaní taky bude chybět.. 😘😘😘

    Ahoj mile uzivatelky! Drtiva vetsina z nas jsou maminky nebo se na tuto novou roli teprve chystate. Co se tyka materstvi, jsme na to expertky. Ale me hrozne zajima, jake je vase puvodni nebo soucasne povolani. Jak to chodi ve vasi praci? Jaky mate vystudovany obor? Jak probiha vas klasicky pracovni den, co vas tam stve a co naopak vas na te praci tesi? Tato vyzva ma dva cile: 1. Poznat ruznorode a zajimave profese. Mnoho z vas dela povolani, o kterem spousta lidi nema ani tuseni, ze vubec existuje a pritom je velmi potrebne.
    2. Pochopit princip a uskali dane prace tech druhych. Mozna treba po precteni osobnich clanku uz nebudeme nadavat na postacky, prodavacky ci uredniky, ale budeme citit k sobe vice respektu a pochopeni.
    3. Muze to byt skvele pocteni a trochu oddych od clanku o materstvi.

    Pokud se do vyzvy zapojite, prosim, oznacte svuj clanek hashtagem #moje_profese, at si muzem kdykoliv v poklidu vse precist a neuniknul nam zadny zajimavy text 🙂

    Tesim se na prispevky!