Když pořídíte dětem tuhle hračku, asi u vás říkanky, potažmo tedy písničky, pojedou od rána do večera 😀 Aspoň u nás to tak je, jakmile si Maxim na tuhle hračku vzpomene a začne si s ní hrát, tak se s ní poměrně dlouho zabaví a nevadí mu (narozdíl od rodičů) pouštět si pořád dokolečka tu stejnou písničku 😀 

Hračka je tedy taková jakoby knížka se 3 otáčecími stránkami. Obsahuje celkem 6 písniček a k nim odpovídající ilustraci, každou na jedné straně. Doma nám tedy hrají písničky: Kočka leze dírou, Maličký pavouček, Pádluj na své loďce, Jedna dvě, Hodiny tik ťak tik a Koláčky, koláčky. Nutno říct, že písničky jsou dost chytlavé a zůstanou vám dlouho v hlavě. Takže třeba můj muž jde o půlnoci ze sprchy a najednou začne "hodiny tik ťak tik, myška je rázem v nich..." 😀

Na boku knížky jsou potom 3 tlačítka, první s písmenky, druhé s čísly a třetí s tvary. Po zmáčknutí tlačítka knížečka řekne něco z obrázku, třeba 5 myšek, dva pavoučci, kytičky, červené lodičky atd. Takže dítě může na obrázku hledat a ukazovat to, co knížečka říká. 

Písničky mohou jet ve 2 režimech hlasitosti, což regulujete vzadu vypínacím tlačítkem. Jak jsem psala už u jiné hračky, nejsem žádný hudební expert, takže kvalitu zpěvu moc neposoudím, ale mně to přijde pěkné a milé 🙂 

Osobně beru říkanky mimo jiné na cesty do auta, Maxim si může sám otáčet stránky a poslouchat písničky, tlačítka navíc blikají, takže se prostě zabaví. 

Podle mně je tahle hračka povedená, nezabere moc místa, dítěti se dobře ovládá a zatím se všem dětem v mém okolí líbila 😉

Zřejmě to nezní jako žádná věda. Jedna matka, jedna čtyřleťačka, 15 měsíční batole, jedno kupé ve vlaku a 248km kolejí. Rovnice s jednou neznámou- jak tohle asi dopadne? 

Budu k vám zcela úpřimná. Tato rovnice mě strašila už nějaký ten pátek a dnes jsem neměla na výběr. Musela jsem ji rozlousknout. Už sbalit sebe a ty moje dva pidi lidi do jediné cestovní tašky tak, abych ji byla schopna přesunout vlastnoručně z bodu A do bodu B se jevilo jako nadlidský výkon a potom, co jsem po příjezdu zjistila, že ten týden vlastně nemám co na sebe vím s jistotou, že byl nad moje sily.

Každopádně, cestu jsme přežili všichni tři ve zdraví a tady je několik tipů pro maminky stejně starých dětí, jak zabavit především obě děti a nezbláznit se.

1. Jídlo. Spousta jídla.

    Jídlo bylo v uzavřeném kupé moji Alfou a Omegou. Myslím, že opít rohlíkem by se nenechali, proto jsem stavila na ověřené "kokyna", které doma běžně nedostívají, proto se pod tlakem situace oba usadili do svých sedadel a spokojeně křupali dinodaury a krekry. Alespoň první půlhodinku. 

2. Logistika

    Při cestování se dvěma dětmi je hodně důležitý časový harmonogram a úplně nejideálnější je vyjet v době, kdy minimálně jedno z dětí bude alepoň s minimální pravděpodobností spát. 

3. Hračky

    V ideální situaci je dobré zísobit se hračkami pro oba, což v sestavě- jeden dospělý a dvě děti cestující na týdenní výlet, není moc možné, jelikož bychom s sebou museli nejspíš brát půl pokojíku a ten bychom do jedné tašky nedostali. 

4. Písničky a říkanky

    Ideálně tematické a ukazovací. Zaspívali jsme si všechny známé písničky o vláčku. Já a Káťa jsme zpívaly a pidižvík Beník tančil uprostřed kupé. Výsledek: Spokojenost  na všech frontech a úspěšně pokořených 20 minut.

5. Pohádky

    Bohužel, nevyhli jsme se ani tabletu a pohádkam na něm a to ve fázi, kdy jedno dítě řvalo únavou a druhé už začalo vymýšlet, jak nejefektivněji zdemolovat celé kupé. Naštěstí, Mickeyho Klubím, přes moji averzi, zabírá stoprocentně, a tak starší dítě se zájmem odpovídalo na dotěrným hlasem Mickeyho pokládané otázky a mladší usnulo i přes otravné pištění. 

6. Zlatá okna

    Po probuzení mladšíko Krakena do konce cesty zbývala ještě téměř hodina, a tak přišlo na řadu nosítko a čumákování z okna. Se starší jsme počítaly, kolik závor potkáme a mladší mlátil o sklo a mával na auta. Ale to vydrželo jen 20 minut.

7. Procházky

    Ke konci cesty pak v konečném důsledku už nezabíralo na nervní unuděné batole nic, jen procházky tam a zpátky uličkou a bouchání na dveře všech okolních kupé. Naštěstí ale pak už byl čas se obléct a čekat až vlak zastane.

Jízd vlakem s malým dítětem od 2 měsíců, do dvou let jsem absolvovala několik. Kratších i delších a nikdy jsme neměly problém. Jedno dítě zabavit byla taková pohodička. Se dvěmi už si to zřejmě příště nechám pořádně projít hlavou. Nebylo to sice nic hrůzostrašné, ale celou dobu jsem se modlila, ať starší nezahlásí, že musí na záchod. To by byl zcela jistě zážitek.

Měla jsem spoustu plánů, jak asi bude cesta probíhat a tak jsem zbalila vše, co bylo v rámci našeho úsporného režimu možné, včetně pastelek a papírů, hru Plásat medu a doufala jsem, že mládě bude spát v poloze, která mi umožní s Katkou si zahrát a takovou dobu, abych se mohla věnovat jen jí. Člověk míní... A tak pŕi pokusu vytáhnout pastelky, byly zaráz všechny na zemi a v Beníkove puse a karty jsem nakonec ani nevytahovala.

Nakonec jsme ale přežili! VŠICHNI!

Co bych na závěr chtěla zdůraznit je až šokující přístup paní průvodčí, která naběhla do kupé zrovna, když jsem se pokoušela batolátko uspat u prsu a než jsem se stačila vzpamatovat, řekla mi, ať jsem v klidu  a jelikož vidéla moji jízdenku na stolečku, "obsloužila" se sama. Navíc se mě zeptala, jelikož jsme seděli v oddíle pro cestující s dětmi, jestli máme dost místa a nemá poslat slečny, co s námi sdílely kupé, pryč. Byla jsem až v šoku. Ještě nám zatáhla závěs, abych nebyla u toho kojení tak na očích. Byla jsem ohromena tímto přístupem. Slečny následně vystoupily a hodinu jsme měli kupé jen pro sebe. Touto jízdou si vlaky EC vysloužily novou fanynku v řadách maminek a už jim chybí fakt jenom dětský koutek.

Máte další tipy, jak zvládnout dlouhé cestování?

Těhotenství znamená v životě ženy řadu změn. Třeba pro mě touha po miminku znamenala vzdát se oblíbených tréninků krav magy a pověsit činky na hřebík. To jsem ještě netušila, jak moc mi fyzička bude scházet. Ani že se pořádného cvičení tak úplně vzdát nemusím. 

„Nemám už vůbec žádnou sílu,“ stěžovala jsem si manželovi při večerní procházce po nábřeží. Tehdy jsem byla asi v třetím měsíci s prvním miminkem. U doktorky na prohlídce jsem s hrůzou zjistila, že ačkoli mi bříško krásně rostlo, váha šla dolů. Těžce vybudované svaly hold mizely.

„To nebude tak strašný,“ odvětil povzbudivě můj muž. „Zkus mi zabrat do ruky. Pořádně…“ Věděla jsem, že mě bude chtít podpořit. Ale záhy jsem pochopila, že v tomto případě se ani na milosrdnou lež nezmůže. Nedokázal uvěřit, že jsem skutečně až tak zeslábla. „No… Ale po porodu se zas k cvičení vrátíš,“ pokusil se mě alespoň uchlácholit.

Když jsem si o den později stěžovala své mamince, připomněla mi, jak ráda jsem v minulosti cvičila podle videí Jillian Michaels. „Ale to teď asi není zrovna vhodné, co?“ usoudila. S hořkostí jsem přikývla. Na cvičitelku, která na mě bude hulákat, že se určitě cítím, jako bych umírala, ale hlavně nesmím přestat a polevit, bych si teď vážně netroufla…

Jen ze zvědavosti jsem se podívala, jestli nevydala i nějakou edici pro ženy v jiném stavu. A velká náhoda tomu chtěla, že v Česku jen o pár měsíců dříve vyšla její publikace Hurá, miminko! Asi nemusím zmiňovat, že ještě ten den jsem uháněla do knihkupectví. A brzy jsem se cítila jako znovuzrozená.

Abych uvedla věci na pravou míru: Nepatřím rozhodně mezi ženy, kterým by těhotenství bylo na obtíž. Svůj nový stav jsem si užívala od první vteřiny, kdy jsem začala skákat po zahradě s dušíkem na těhotenském testu v ruce a nevěřila svému štěstí. Začala jsem chodit na břišní tance pro těhotné, ponořovala jsem se do relaxací, přečetla jsem haldu knih o jemném zrození… A všechno mě to nesmírně naplňovalo. Ale tréninky byly hold něco, co mi v té době scházelo. Cvičila jsem sice velmi ráda gravidjógu, ale tušila jsem, že dlouho nevydržím jen u „sportu“, podle kterého i přetočení na druhý bok může být svým způsobem cvičení. Tak jsem se vrhla na Jillian.

Na začátku tréninku jsem se pokaždé na pět minut proběhla nahoru a dolů po našich teráskách a vybrala jsem si dva krásné šutry, které jsem začala používat místo činek. (Ano, Jillian sice samozřejmě píše o rotopedu a opravdových činkách, ale já jsem si výbavu tématicky uzpůsobila našemu divokému bydlení na chatě bez pitné vody.) Někdy jsem mívala pocit, že cviků je na mě v sestavě až příliš, ale takové věci jsou naštěstí vyřešeny obecnými doporučeními pro jednotlivé trimestry. Pokud se zadýcháte, máte si dát ihned pauzu. Celé cvičení včetně rozcvičky a závěrečného pětiminutového protahování je časově omezené, takže jednoduše zkrátíte, kdybyste přetahovaly. Byla jsem velmi vděčná, že tyto rady umlčovaly můj vnitřní hlas, který občas jako by našeptával: „Udělala jsi jen deset, do těch dvaceti to už dáš na jeden zátah! Nejsi přece padavka!“ V požehnaném stavu je prostě dobré mít u cvičení své hranice.

A s výsledkem, který Jillian slibovala, jsem nakonec byla nadmíru spokojená. Udržela jsem si vcelku dobrou kondici až do konce těhotenství. (Ano, v devátém měsíci jsem se samozřejmě na procházkách ploužila daleko za manželem a volala na něj, ať zpomalí. Nemůžeme očekávat zázraky. Ale tu půlhodinka s Jillian párkrát do týdne jsem prostě milovala.) Po náročném dvoudenním porodu jsem si na hodinu zdřímla a potom bych ani nepoznala, že jsem kdy rodila. O synka jsem se od začátku zvládala energicky starat. Mívala jsem taky vždycky velké obavy z toho, jak půjdou po porodu kila dolů. A k mému obrovskému nadšení spadla tak nějak sama. Za pár měsíců jsem měla méně než před otěhotněním.

Teď jsem znovu v požehnaném stavu a knížku jsem ihned vytáhla z knihovny. Na svoje oblíbené cvičení už jsem se velice těšila. A rozdíl oproti minulému těhotenství? Ani teď činky příliš nevyužiji. Místo nich zvedám do vzduchu svého ročního synka a užíváme si to tak oba dva.