Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

A tak nějak to bylo u mě. Doma jsem nebyla od října. Nejdřív nás ubíjely nemoci dětí, po novém roce zas měla mamka hromadu práce (účetní pochopí). 

Takže KONEČNĚ jsme mohli přijet. A já nasála hromady pozitivní energie, dostala geniální nápad, který prostě musím zrealizovat a dotáhnout do konce, užila jsem si krásného počasí, sluníčka, konečně zašla i do obchodu a něco si nakoupila, viděla se s kamarádkami, které znám snad odjakživa, chodila na procházky a prostě zvolna a šťastne dýchala.

Doma je doma. Dokud jsem sama nezaložila rodinu, neuvědomovala jsem si, jak důležité je mít zázemí a místo, kam se vracet. A hlavně- což je hrozně zvláštní- čím jsem starší, tím víc mě to táhne ke kořenům. Tím víc si cením vše, co souvisí s mou vlastí, s kulturou a národem...

A ač jsem se narodila v Praze, ač jsme se přestěhovali až když mi bylo 6, jako svoji domovinu, svoji rodnou zemi, vnímám Slovensko. Nádhernou krajinu s nejkrásnějším folklorem a vřelým srdcem...

A co vy a domov? Rády se vracíte k rodičům? 

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Některé dny se cítím jako Superžena.

Vyřeším všechny problémy, které se mi nashromáždily v práci. Když mám přes oběd volno, protože dítě spí, dokážu napsat článek. Uvařím. Hraju si s Filipem bez toho, abych byla netrpělivá. Zeptám se Emči, jak se má a jak bylo v práci a opravdu poslouchám, co mi povídá. Dokážu přečíst několik kapitol z knížky předtím, než se v deset večer dostanu do postele. A mám ze sebe skvělý pocit.

Bohužel většina mých dní spadá do smyčky co- ještě- musím- udělat dnů. A není to proto, že bych si na sebe kladla příliš mnoho věcí, nebo se zahltila zbytečnými úkoly. Jsem prostě matka na plný úvazek, manželka na plný úvazek, zaměstnanec na plný úvazek, blogerka na částečný úvazek, čtenářka na částečný úvazek, uklízečka na částečný úvazek a taky sběračka hraček po celém bytě na částečný úvazek.

"Je to jenom rušný den a velmi únavná fáze mého života, která jednou přejde" říkám si.

A když jsou dobré dny, tak tomu i věřím.

V těch špatných si zalezu večer do postele, přehodím si přes hlavu peřinu a roním hořké slzy.

V poslední době cítím vinu. Je jako mlha, která všechno dusí a zahaluje: mou náladu, moje sny o budoucnosti, mou realitu, která je právě teď. Neustále cítím, jakobych dělala vše jenom napůl, v nejlepším případě. Mám pocit, že prostě nemám a nedělám "dost"- nemám dost času, nedokážu dělat věci dost dobře, a hlavně, nedokážu dát dost svým dětem.

Sice mi hodně lidí řekne: "Děláš toho dost," a taky to neustále slyším ze všech rádií, v mnoha písních, vidím to znovu a znovu na sociálních sítích (ty skvělé motivační fotky). Na okamžik se skutečně cítím dobře - Jo, dělám toho DOST! - ale myslím, že se mi nedaří tomu věřit hluboko uvnitř, a pak ta chvíle pomine a já se cítím prostě stejně jako jsem se cítila předtím.

V hlavě mi pořád rezonuje: Dost. Dost. Dost.

Dělám toho dost, ale ne opravdu.

Jsem dost, až na to, že nejsem.

Stíhám toho dost, dokud nezjistím za pět minut od teď, že jsem zapomněla objednat Lauru k oční- zase.

Cítím, že je všeho dost, než začnu přehodnocovat.

Tváří v tvář se setkávám s mými velmi reálnými nedostatky, chybami a hříchy.

A víte co? Nemám žádné iluze, že jsem jediná, kdo se tak cítí, kdo v duši cítí, že není dost. Jste tam se mnou, uvězněné v mlze?

Vzhledem k mým nedostatkům si připomínám, že jsme NIKDY nebyly stvořené na to být zcela perfektní, abychom absolutně naplnily význam slova "dost". Jsme lidi. Jsme matky. Jsme pohádkářky, poradkyně, vrby, učitelky, kuchařky, psycholožky, andělé, jsme srdce a duše, doktorky, komediantky, rozhodčí, soudkyně, nejlepší přítelkyně... Jsme vše, co dovolíme, abychom byly. Ale nikdy nebudeme vše najednou na 100%. Smiřme se s tím.

A já v nás věřím. V další generaci, kterou vychováme s tím, že je "dost" přesně taková, jaká je. Že slovo dokonalost existuje možná tak pro Boží plán. A že chyby jsou lidské.

My se budeme snažit trochu ubrat, přestat se porovnávat a tlačit se do toho být někým, kým nejsme. Přestaneme se snažit dosáhnout na tu pomyslnou dokonalost, která místo toho, aby nás zvedala nahoru, tak nás táhne vší silou dolů. A z hloubi svého srdce věřím, že mlha se rozplyne. A pak se dokážeme na svět koukat otevřenýma očima a možná i pusou, protože kvůli zbytečnostem a nepodstatným věcem nám kolikrát uniká pravá podstata bytí, ty důležité chvíle a prožitky. Krása tohoto světa...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Miluji Českou republiku. Ne, neděste se, nejde o pseudovlastenecké zvolání pravicového extremisty, nýbrž o vyznání vášnivé turistky. Zbožnuji českou krajinu, česká města, městečka i vesnice, boží muka u polních cest, české hospody a orosenou plzeň. A pokud ještě váháte, kam se v létě vypravit, dovolím si vám dát jeden tip na zapomenutou okrajovou část Vysočiny. Konkrétně oblast v okolí městeček Počátky, Žirovnice a Kamenice nad Lipou, kde jsme strávili krásné loňské léto.

Ubytovali jsme se u známých v Žirovnici, ale pokud bych si měla vybrat výchozí bod, zvolila bych k ubytování Kamenici nad Lipou.

Kamenice leží na půli cesty mezi Brnem a Prahou, Pelhřimovem a Jindřichovým Hradcem. Je to malebné městečko obklopené lesy, poli a lukami. Ráj pro rodiny

s dětmi i cyklisty. Nenajdete tu sice mnoho značených cyklostezek, ale pokud máte

k ruce mapu v mobilním telefonu, můžete si naplánovat výlet sami hustou sítí polních a lesních cest. Za cyklonávštěvu stojí vesničky Bozděchov, Bukovka a Betlém, kam dojedete po lesní asfaltce. U Betléma můžete ochutnat léčivou vodu z Vaňkovy studánky. 

Krásná cesta vede i k vesnici Častrov, přes Metánov na Lhotu-Vlásenici. Jednu

z nejhezčích vesnic na Vysočině, pár kilometrů od Kamenice. Koncem léta tam pořádají festiválek Vlásenické tvoření spojené se sochařským sympoziem. Sochy již vysochané lze vidět v nádherném arboretu nad vesnicí.

Jste-li zdatnější cyklisté, dojedete až do městečka Žirovnice, kde stojí krásný zámek se stálými expozicemi (prohlédnout si můžete vzácné gotické fresky) a sezonními zahrádkářskými výstavami. V zámeckém špýcharu děti potěší výstava o historii venkova a keramický betlém vytvořený žáky a učiteli ZUŠ z Humpolce. V blízkém pivovaru si zase můžete prohlédnout expozici knoflíkářství, perleti (Žirovnice byla proslavenou knoflíkářskou velmocí🙂), šicích strojů a pivovarnictví. Jen pivo se tu nevaří...Na to si můžete skočit do restaurace Artaban na náměstí. A nakonec se určitě projděte

v podhradí k zámeckému rybníku.

Při odpočinkovém dni vyražte na kamenický zámek s expozicí hraček nebo do pohádkového království skřítka Fábuly, kde na děti čeká dobrodružná cesta pohádkovou říší, dílničky a loupežnická hospůdka. A pokud chce rodičovská peněženka zakrvácet, pak doporučuji vyrazit do Kamenice v době od 12. do 16. července, kdy na zámku probíhá festival Hračkobraní - festival hraček z přírodních materiálů, dětských divadel i zajímavých rukodělných dílniček. Kávičku si dejte v zámecké kavárně a dopřejte si i výborný zákusek. Pak se jen tak projděte uličkami a obdivujte staré i modernější domy a domečky. Nad městem najdete starý židovský hřbitov a kousek od hřbitova překrásný lom, kde se můžete i vykoupat. Jste-li milovníci hřbitovů, tak zavítejte i na hřbitov městský, který stráží starobylá kaple. Kolem města je spletenec cest vhodných pro procházky i zmíněné cyklovýlety. Koupání nabízí i rybník Kalich či místní koupaliště. V Jindřichově Hradci a Pelhřimově jsou kryté bazény.

Ani milovníci vlaků nepřijdou zkrátka. Na výlet vyražte místní úzkokolejkou do Jindřichova Hradce, kde na vás čeká také spousta zážitků. Jen samotná procházka městem a podzámčím je báječná! Zámek asi celý za jeden den nestihnete prohlédnout, ale alespoň budete mít důvod se sem vrátit. Milujete-li nostalgii, vyjeďte si parním vláčkem. Dojet můžete až do Bystřice na hranicích s Rakouskem. Jen počítejte, že budete trochu od sazí🙂

Jindřichohradecké nádraží je trochu zklamání. Nenajdete tu žádnou občerstvovnu a celé je takové  neútulné. Nicméně Hradec nabízí množství malebných restaurací a kavárniček a echt nádražáckou atmosféru nasajete v Kamenici v hospodě U nádraží.  Ale nakouknout byste měli i do kamenického hotelu Berger, kde najdete historické fotografie města. Na dobrý hambáč zaskočte do fastfoodu Marty. Tuto návštěvu si nenechávejte na víkend, protože Marty o víkendu relaxuje a nevaří.

Další výlet můžete naplánovat do městečka Počátky. Zejména obdivovatelé Postřižin budou plesat. Na náměstí stojí kašna, kterou objížděla paní správcová a najdete tu, teď již chátrající, filmové kadeřnictví. Kousek za městem stojí Letohrádek Svatý Vojtěch

s krásnou zahradou a expozicí o slavné Popelce. (A jsou tam fotky Trávníčka zamlada🙂)

Máte-li čas, navštivte i Pelhřimov - město rekordů. Muzeum rekordů a Muzeum strašidel vám zaberou většinu dne, duchovno nasajte u bělostného kostelíku na Kalvárii (kousek od náměstí) a jídlo si dejte třeba v hotelu Slávie či v Hodovně na Kolíbce. Případně kousek nad Pelhřimovem v restauraci a wellness centru Farma. Romatici mohou vyjet směrem na Humpolec a těsně za městem odbočit vpravo do zahrádkářské kolonie, odkud pak vystoupají na vrch s chátrající kaplí. Z Pelhřimova je to nedaleko i k poutnímu místu Křemešník s periodicky vyvěrající léčivou vodou, křížovou cestou, nádherným kostelem a rozhlednou Pípalkou.

Vyrazit můžete i za historií na zříceninu hradu Choustník (zajděte i do skalního města) nebo  na pohádkovou Červenou Lhotu, kde každé léto o víkendech hrají dětská divadla.

A ubytování? To už nechám na vás. Můžete bydlet v romantickém kempu u rybníka,

v hotelu i v soukromí. Tak šťastnou cestu!!!

Zámecký areál Žirovnice: http://www.zirovnice.cz/profil.asp?p1=22614

Hračkobraní:  http://www.hrackobrani.cz/

Zámek Kamenice nad Lipou:  http://www.kamenicenl.cz/zamek/d-77788

Letohrádek Vojtěch:  http://www.svatyvojtech.cz/

Úzkokolejka : http://jhmd.cz/

Fábula: http://pohadkova-rise.cz/

Seděla jsem nad kompem a lustrovala jednu stránku za druhou. Oslava měla být za měsíc a já pořád neměla vybrán ústřední motiv. Chtěla jsem, aby Filip nestrádal a byla mu uspořádaná stejně velká oslava prvních narozenin, jakou jsem připravila Lauře.

Nakonec, ani nevím jak, napadla mě Panda (a ano, jsem ráda, že je ještě tak malý, že mi do toho nemůže kecat 😀 ). Protože co je víc fotogenické, než kombinace bílé a černé, že jo? 😀

Dekorace se u nás bohužel moc neprodávají, velkou inspirací mi byl tedy Pinterest, podle kterého jsem pak dělala i plakátky. Zbytek mě napadl asi den před oslavou.

Tentokrát přípravy měly ale velkou výjimku- nepekla jsem a nevařila. Prostě jsem si řekla, že nebudu stát 2 dny u plotny a chystat jídlo pro 8 lidí, že si ho nechám udělat a já v klidu rozvěším ozdoby a naaranžuji si dekorace. A péct bych stejně nemohla, když mi dobře nepeče trouba 😀 (to je výmluva, co?).

Takže! Tentokrát úplně bez stresů, v příjemné společnosti kamarádky Mišky z yummymummyfoodie, proběhlo celé dopoledne hladce, mile a v pohodě. A o to mi šlo.

Jídlo bylo božské a já si ho vychutnala asi nejvíc, protože jsem zrovna z těch lidí, kteří neocení svoji vlastní práci (kdo také není nikdy 100% spokojen s tím, co uvaří?). Takže pokud uvažujete o rodinné oslavě, nebo klidně i jiné, doporučuji rauty od Mišky. Má je zdravé a skutečně výborné.

My třeba měli kuřecí řízečky v mandlové krustě, batátový salát, trhané vepřové maso s guacamole, chlebíčky s rybí a vajíčkovou pomazánkou (polovina vajíčkových mi při přenosu na stůl upadla na zem 😀 no, alespoň se dostalo i na psa 😉 ), zeleninový talíř s dipem. K tomu ještě sladké kuličky z datlí obalené v kokosu a černém sezamu- no fakt, doporučuji zkusit!

Dort jsem už jako na předešlou oslavu mých narozenin, objednávala. Stejně tak jsem vzala pár cupcaků, cakepops a makronky. A bylo to jako vždy- kvalitní provedení a hlavně domácí, pravé zpracování. Oblizovali jsme se všichni až za ušima 🙂

No a jaké to vše bylo? Skvělé. Miluji ty chvíle, kdy se sejdeme skutečně celá rodina a slavíme spolu růst další generace. Je fajn se vidět, pokecat, užít si děti, které se začínají pořádně předvádět 🙂 Za měsíc čekáme další přírustek do rodiny (synovce/neteř), na který se moc těšíme, tak nás v září, kdy má narozky Laura, bude zas o jednoho více.

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.

Jsem manželka!

V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂

Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )

Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)

Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)

Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)

Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂

Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂

Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.

Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂

*photo by: Zuzana Scharf

* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Budík mi sice nezvonil, ale probouzí mě Filip, který si něco v postýlce mumlá. Od doby, co mám děti, mě dokáže vzbudit každé šustnutí oddělené od naší ložnice dalšími dvěma panelovými stěnami. Přála bych si získat jinou super sílu :-/ Co třeba přinutit děti spát déle? Snažím se znovu usnout a v duchu se modlím, aby se stejně rozhodl i on. Zůstalo ticho a já se zachumlám hlouběji do peřin. Byla to ale pouze sluchová fatamorgána, řev mě v průběhu pár sekund postavil na nohy. Letím do pokojíku, aby se nevzbudila i Laura. Marná snaha- ta už sedí na posteli a usmívá se od ucha k uchu. Zoufale si vzdychnu- no nic. Spát budu snad jindy.

Beru z postýlky Filipa. Skoro ho nevidím přes všechny hračky, které mu tam Laura před chvílí naházela. Poslepu hledám vypínač a žmourám do ostrého světla. Snažím se probrat a u toho oblékám Filipa, kterému se to tedy vůbec nelíbí. Kde jsou časy, kdy mi ležel na přebalováku a ani se nehnul? Teď se snaží vší silou spadnout. Přetáčí se, křičí, nechce si nechat nasadit plenu. Sahám po svém esu- zpívám o pavoučkovi a snažím se u toho dělat grimasy. Zabírá to. Trhám rekord v rychlosti oblečení bodyčka, punčoch, ponožek a tepláků. Mezitím už Laura sedí v obýváku u pohádek a dožaduje se kakaa. Loudavě otevírám lednici a jakoby náhodou zavadím zrakem o hodiny. Půl šesté ráno????

Snažím se sama sebe přesvědčit, že jsem nic neviděla. Zbytečně, hlavou se mi honí, že se vlastně posouval čas a ono je ve skutečnosti půl páté. Jsem zralá na litr kafe.

V půl osmé odvážím Lauru do školky. Než se vrátím domů, Filip mi samozřejmě usne v autě. Klasika. Snažím se ho opatrně odepnout a přenést domů, do postýlky. Taková naivní představa- mám ji pokaždé a doufám, že to jednou vyjde 🙂 Nicméně se samozřejmě budí u otevření dvěří. No nic, beru ho do náruče a funím do třetího patra. Konečně se můžu nasnídat!

Malý si chvilku hraje a já usedám k pc. Práce čeká. A je jí hodně. Pracuji a pracuji. Hodiny utíkají. Filip se dožaduje pozornosti. Vstávám tedy chtě- nechtě od rozdělaných věcí a jdu si hrát. Mezitím dám ještě vařit oběd, přebalím, dám čaj a po pár minutách blbnutí ukládám unavené dítě.

Zvoní mi budík, abych nezapomněla jíst.

Sedám si k práci a pracuji dále. Snězení svačiny se protahuje na celou hodinu. Ehm, nevím zda má takhle fungovat krabičková dieta, když každé jídlo jím hodinu i déle 😀

Rychle utíkám ven se psem. Čerstvý vzduch mi dělá dobře, konečně se můžu nadechnout. Snažím se v duchu rekapitulovat, co vše ještě dnes musím stihnout udělat. Samozřejmě půlku věcí hned zapomenu.

Doma si sedám na gauč a zavírám na chvilku oči. Řev. No nic, spát budu snad jindy.

Filip má hlad, dnes mi nechce sedět v židli, tak ho honím po pokoji a když se zadaří, šoupnu mu do pusy lžičku. On si občas šoupne do pusy drobky, co najde na zemi. Je to gurmán!

Miska je prázdná, nicméně Filip je celý oranžový. A stejně tak náš stolek, gauč a moje tepláky. Mávnu nad tím rukou- nemám kapacitu řešit takové banality.

Odcházím znovu k pc, mezitím mi zvoní další upozornění na jídlo. V rychlosti si ohřívám oběd a snažím se najíst u mailů.

Ježiš! Školka! To už je tolik hodin?

Letím se obléct, honím Filipa a snažím se obléct i jeho. Je to jako krocení divé zvěře. Když vstávám, jsem zpocená až na zádech.

Beru kočár a rychou chůzí pospícháme pro Lauru...

Manžel přichází v půl sedmé. Netuším, co se mu honí hlavou, když vejde do obýváku. Sedím na gauči, nohy mám vyložené a těžce oddechuji. Laura sedí vedle mě a hraje si na tabletu. Filip stojí u mých nohou, křičí a rukou mě bouchá do stehna. Dokola. Nemám sílu se hnout, natož být milá. Unaveně zvednu rty k polibku a dále koukám do blba. Nějaká zvláštní síla setrvačnosti mě přinutí se postavit a jít dělat večeři. Zvoní mi upozornění na jídlo, bohužel na něj teď nemám čas. Když dokrmím raracha, odcházíme koupat.

Ukládám děti a v duchu se modlím, aby usnuly bez problémů. Je půl deváté. Padám do křesla a snažím se ještě kontrolovat maily.

V půl jedenácté ležím ve své milované posteli, zakrytá až po bradu, schoulená do pozice plodu a usínám. Sladce upadám do krásného snu, když mě budí řev. No nic- spát budu snad jindy 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Znáte to, když před víkendem sedíte večer na gauči a zuřivě přemýšlíte, co podniknete o víkendu, abyste neseděli doma? A ono vás stejně nic moc nenapadá?

Tak to se mi stalo minulý týden. Asi dva dny jsem strávila myšlenkami nad tím, co budeme dělat. Kam půjdeme. První návrh byl Matějská. Když jsem si ale představila těch milion lidí a hledání místa k parkování, raději jsme tento nápad zavrhli.

A pak mě napadlo- Farmapark Soběhrdy! Chtěli jsme se tam podívat už dááávno, akorát mě (nevím proč) odrazoval.

Tentokrát jsme vyrazili a můžu vám říct- URČITĚ se zajeďte podívat! Farma je krásná, rozlehlá, a upravená. Dovolím si tvrdit, že je vidět, s jakou láskou se o ni starají. Všude, na každém kroku, jsou nějaké atrakce pro děti- pískovište, houpačky, trampolíny, prolézačky, dokonce se staví i vodní tobogán.

Výběhy pro zvířata jsou dost prostorné a když si u pokladny zaplatíte krmení, tak můžete s ošetřovatelkou dávát jídlo zvířatům až do pusy. Tedy jestli se dostanete na řadu 😉 Dětí je hodně a co si budeme povídat- tady nějaké čekání v řadě nefunguje. 

Akorát doporučuji, abyste se předem podívali na jejich stránky, kdy, v jakou dobu a kde tato krmení probíhají. Bohužel tam to už nezjistíte, nikde nejsou značeny. Což mě osobně bylo líto, protože jsme si krmení zaplatili. Nakonec se nám podařilo zúčastnit jenom jednoho a to celkem náhodou.

Určitě je lepší sem zavítat v teplém počasí. Venku je krásný výhled, super posezení i s občerstvením. Na piknik nebo procházku úplná bomba. S přibývajícím sluníčkem se návštěvnost bude určitě zvyšovat, o víkendech ještě víc- už teď bylo hodně lidí a to si troufám říct, že extra teplo nebylo. Tak jenom abyste s tím počítali 🙂

Pokud se vám stane, že se zkazí počasí nebo prostě už nebudete chtít být venku- nic se neděje! Naleznete zde obrovské kryté dětské hřistě se skluzavkami, skákacími hrady a prolézačkami. Dokonce tady najdete i kino 🙂 Vy si zatím můžete sedět v kavárně, popřípadě zajít do restaurace.

Je i možnost zaplatit si farma taxi, které Vás rozveze po celém parku, případně VIP krmení nebo jízdu na poníkovi 🙂

Mohu říci, že se nám Soběhrdy moc líbily a Laura o tom mluví doteď (i když jsem si 100% jista, že tu šílenou chřipku chytla v přeplněné dětské herně). Příště určitě pojedeme za většího tepla. Koupíme si buřta a opečeme na ohni (což je jedna z možností, které Farmapark nabízí).

Navštívili jste tuto malou Zoo u Benešova? Nebo máte v plánu návštěvu? Popřípadě mi klidně do komentářů napište další tipy na výlet, budu jenom ráda 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv... No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: "Protože ho nemám ráda." Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře... Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: "Tohle nechci. Nechutná mi to." Zhluboka jsem se nadechla: "A co bys tedy ráda?" "Polívku." Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: "Já nechci polívku!" Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: "A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?" Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: "Tak špagety." Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik "To je moje" slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: "Já chci..."

5. Nechce se mi spinkat... Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce! 

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  "Děda Mira se dívá" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě, co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Cestou na mý třetí rande mi zněl v uších nářek mýho bráchy, když viděl jak mini chlapík těsně před odchodem našeho teamu zasedl na nočník a čůrat se mu nechtělo. "Prosím, počkejte ještě chvilku!" Žadonil můj brácha klečíc ve dveřích s rukama v prosíku. Byli jsme neoblomní. "Na rande se chodí včas."

Po usazení a znovu upozornění sestry na minulou skoro reakci jsme do toho šli znovu. Všechno bez problémů až do doby, kdy se moje máma rozhodla jít na chvilku ven zrovna ve chvíli, kdy mi měli nasadit mýho už ne tak dobrýho kamaráda taxola. Myslím, že to tušila a tak tam prostě v tu chvilku nemohla bejt. Nedivím se jí. Alergická reakce na taxol nebo jak mu v Čechách říkají taxitacel není zrovna dvakrát příjemná. Během dvou minut od nasazení do kapačky jsem dostala křeč do břicha následovanou bolestí všech vnitřností, znovu křečí tak silnou, že jsem si na chvilku připomněla porod, najednou se mi sevřela hruď nemohla dejchat a od břicha do hlavy mi projela vlna tlaku.

To všechno během ani ne minuty, ač mě se to zdálo jako minimálně minut deset, Amík hned při prvních symptomech volal sestru, viděl mě zrudnout a taky jak nemůžu dejchat. Ještě, že jsem to nemusela vidět. Okamžitě mi vysadili taxola, nasadili steroidy a další antialergika, epinefrin si nechali na příště. No a za hodinku už jsem byla sjetá na cestě domů. Jedna dobrá zpráva brácha se nepoblil, při mytí mini chlapíkova zadku dejchal pusou.

Třetí rande bylo fiasko. Okamžitě jsme se spojili s mojí doktorkou, která už začala pracovat na plánu B. Stála jsem před třema možnostma. Možnost první byla tzv, desenzibilitační kůra, kde by se mi normální rande protáhlo o šest hodin, do těla by mi kapali taxol typem jedna kapka za půl hodiny a intervaly mezi kapkama by se postupně prodlužovaly. Možností druhou pak byl lék, kterej taxol nahrazuje a alergie na něj nejsou, má to malý háček, jedna dávka stojí 5000 dolarů a pojišťovny ho prý neradi hradí, v Evropě ho kvůli ceně ani nenabízejí. Možnost třetí a vítězná bylo nahrazení taxolu vinebrelem, další chemoškou, na kterou nejsou alergie, celý nakapání trvá místo hodiny a půl jen deset minut, není k tomu potřeba steroidů ani antialergik, prostě vítěz.

Naivně mi vrtalo hlavou, proč se nenabízí okamžitě, když je o tolik jednodušší. Farmaceutický firmy ji nemají rády, je totiž o dost levnější než taxol a nemusí se k ní přidávat další látky jako steroidy. Jelikož ji farma firmy nemají rády není tolik tlačená na trh a jelikož není tlačená na trh lékaři ji raději nenabízejí, chrání se před možností soudu, kdy by mohli být souzeni, že nenabídli ten nejrozšířenější lék. Začarovanej kruh způsobenej farmaceutickejma firmama. Kšeft s rakovinou jede o sto šest. Jen jsou v něm zamotaný doslova životy lidí a dětí.

Na moje další rande jsme se chystali tak trochu se staženým žaludkem, teda hlavně Amík já si řekla, že na novýho kámoše definitvně alergická nebudu a radši jsem o tom dál neuvažovala. Amík na to nějak myslet nemohl přestat asi ten pohled nebyl moc příjemnej. Moje rande proběhlo v klidu. Za hodinu jsem byla venku a dokonce jsem mohla i mluvit a nechtělo se mi spát. Prostě pohoda. Už jsem měla i čtvrtou a taky pohoda. Prostě mám teď novýho kámoše, na toho starýho kašlu.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

www.mamazavodou.blogspot.com

Nedokážu si přesně vzpomenout, kdy se mi podařilo začít kojit Lauru. Vím, že na porodním sále to nebylo. Od doby, co vylezla ven, jenom chrochtala a brečela. Zkoušeli jsme ji nechat přisát, bohužel nejevila žádný zájem. Prvně se pak přisála někde na oddělení šestinedělí. Na co si ale vzpomínám bylo, že ačkoliv neměla žádné zuby, bolelo to jak tisíce jehliček, které se zabodávaly do mého prsu. Taky si pamatuji, že mi trvalo, než jsem ji dokázala přimět otevřít pusu dostatečně na to, aby začala správně pít. V té chvíli jsem si pomyslela- jak to proboha uděláme, aby to fungovalo- respektive co udělám já, aby to fungovalo a zda skutečně bude.

Tato myšlenka mi bleskla hlavou ještě několikrát: když byla bolest tak velká, až mi vytryskly horké slzy a stékaly pomalu po tváři dolů, zatímco Laura sála přitisknutá k mému tělu. Když jsem se pokoušela udržet ji vzhůru, aby se najedla, protože ji krmení vždy uspalo. Když jsem vstávala v noci co 2 hodiny, vyčerpaná na smrt, celá mokrá od tekoucího mlíka, bolavá v průběhu šestinedělí a snažila se jí na rukou ukonejšit.

Také si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem Lauru kojila. Vím, že to bylo v 9 měsících. A také vím, že to nebylo úmyslně. Těhotenství a porod moje tělo rozebraly takovým způsobem, že od té doby mám neustále problém se zády. A to se přesně tehdy stalo- luplo mi v kříži a už jsem se nepostavila. Bylo to tak zlé, že jsem ležela v posteli celé 2 týdny neschopna pohybu. Tudíž jsem nemohla ani kojit, bolestí bych umřela. Laura pila v té době i čaj, změnu tedy nijak nevnímala. Za to já si to určitým způsobem vyčítám dodnes. I když vím, že to nebyla ničí vina, že Laura už byla dost veliká a podobně, stejně tam někde hluboko v duši zůstává hořká pachuť selhání.

Na co si ale vzpomínám je mnoho chvil, sladkých a těžkých, které byly mezi začátkem a koncem.

Když jsem si ji asi 2 týdny po propuštění z porodnice brala v noci do postele. Slzy mi díky poporodní depresi a vyčerpání tekly proudem, ona pořád brečela a já nevěděla, co dělat. Přisunula jsem si ji tak blízko, až mi ručkou pohladila prso, přisála se a podívala se mi do očí. To bylo poprvé, kdy jsem ucítila to pověstne "propojení".

Půlka října, kdy jsem si ji v rychlosti přiložila a ona se hned přisála správně. Kojení se stalo přirozeností a já si uvědomila, že to společně dáme jako tým.

Vánoce, kdy jsem snědla talíř zelné polévky a následně byla mezi 4 a 5 hodinou ranní vzhůru, nosila ji na rukou a proklínala sama sebe za pošetilost. Pak přišla mamka, která mě vystřídala a já padla únavou.

Leden, kdy zkusila první bramboru a já si uvědomila, že už nejsem jediný přísun potravy, ztratila jsem status jedinečnosti.

S Filipem to bylo všechno úplně jinak. Pamatuji si první kojení, protože proběhlo přímo na sále, krásně se přisál, chvilku pil a pak usnul. Nepopírám, že už jsem měla výhodu druhorodičky, takže kojení pro mě bylo jako jízda na kole- nezapomíná se.

Krásně pil od začátku, i když bodavé jehličky se bohužel dostavily i tentokrát. Po týdnu, kdy jsem se nemohla ani sprchovat, protože tekoucí voda mi způsobovala na prsou hotové utrpení, jsem manžela prosila o kojící kloboučky. A ty tady mám nepoužity dodnes, myslím, že zrovna ten den byl zlomový a pak bolest zmizela.

Filip byl a je od začátku jedlík. Celé období kojení jsem si užívala na 100%, protože v podvědomí mi hlásek šeptal, že je to už naposled. A já jsem ho chtěla mít pro sebe co nejdéle.

Vzhledem k tomu, jak nečekaně bylo kojení ukončeno posledně, jsem se zuby nechty držela 9 měsíců, které jsme úspěšně překročili. Nepamatuji si momenty jako s Laurou. Tentokrát to bylo celé lehké, přirozené, velmi osobní a jednoduché. Měsíce plynuly bez zádrhelů, půlku z nich jsem ho měla k sobě připoutaného v šátku nebo nosítku.

Filip už všechno jí, pije čaj a já vím, že den našeho posledního přisátí se neskutečně rychle blíží. O mléko už nežádá. Dávám mu ho pro můj dobrý pocit jenom před spaním a i to chce pouze pravé prso. Na chvilku. Kojím zhruba minutu, než jde do postýlky a ještě se dopije čajem.

Nikdy nepřestanu být vděčná za pouto, které jsem si díky kojení s oběma vytvořila. Teď, když už je téměř u konce, hlavou se mi honí myšlenky, zda ta tenká nit, která nás spojovala, nebyla přerušena. Ale když se skutečně vážně zamyslím nad tím, co nám kojení dalo, tak tohle specifické pouto není jenom minulostí- položilo totiž základy naší lásky.

Jedna maminka jednou řekla, že má pocit, jakoby kojení krmilo více ji, než dítě. A já nemohu než souhlasit. Kojení bylo výživou mého srdce. Byl to zdroj ranní energie a večerního znovunabití, bez ohledu na to, co se ten den stalo, bez ohledu na to, zda jsem byla nazlobená, unavená nebo bolavá. Bez ohledu na to, jak moc Laura nebo Filip brečeli, jak moc jsem selhávala, měli jsme TOHLE.

Konec kojení je v mnoha ohledech signál pro oba, že jsme teď dva oddělení lidé. A já to musím přijmout, pokorně a s úctou.

Jednou jim ale řeknu, jak mě moje a jejich potřeby zlomily a následně zocelily.

Řeknu jim o společně strávených nocích, kdy nikdo na světě nebyl vzhůru, kdy nikdo na světě neexistoval, jenom my.

Řeknu jim, že i když jsou to oni, kdo ze mě pil život, oni jsou ti, kteří mi ten život dali...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

Ty čtyři a něco hodiny utekly jako nic, pro mě. Amík a máma mají jinej názor.  Cestou domů usnu v autě. Doma je mi mírně nanic, ale prášky proti nevolnosti to rozeženou. Je mi jako na začátku těhotenství, teda nic moc. Jakmile moje tělo rozežene zbytky benadrylu začne působit steroid, takže přijde i na ten prášek na spaní. Není to geniální oni mají prášky na všechno a mně se v koupelně rapidně rozrůstá lékárnička.

Ne, to první rande nebylo tak špatný. Únava se dala, aktivní jsem zůstala, nevolnost taky za pár dní zmizela, jen to nechutenství zůstalo, starosti s ztloustnutím můžu pustit z hlavy. Jazyk je jako spálenej, takže chuť stejně žádná. Vlasy mi začnou padat, teda řídnout až po třetí dávce, teda po třech tejdnech. Oťukávání s chemoškou proběhlo docela dobře, alergická reakce se nedostavila. Jedno jsem se ale dozvěděla, tenhle parťák je neyzpytatelnej a první rande nemusí bejt nutně nejhorší.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma.

Chtěla jsem být přesně taková, o kterém jsem jako dítě snila.
Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.

A tak jsem se snažila jí být....

Když jsem včera psala tento článek, tak to bylo tak trochu napůl. Napůl jsem seděla a napůl odbíhala. Včera se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdálo se tedy, že bylo  nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Ale po porodu jsem se snažila být perfektní a všechny své plány každý den zvládnout.

Alespoň prvních pár měsíců.
Chtěla jsem to všechno zvládnout s úsměvem, protože jsem si tolik přála být mámou.
Ale nakonec jsem se jako většina maminek sotva zvládla  převléknout z pyžama, poklidit plenky a lahvičky a smotat vlasy do culíku.
S plačící a nikdy neusínající dcerou, to bylo hodně náročné.
Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí.
Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.

Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se jí uspat. A ona plakala. A já plakala s ní.

Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací a chtěla jsem zpátky svůj starý život.

Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi.
Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce.

Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala.


Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená.
Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to co jsem jí chtěla říct bylo jediné.
Že to nezvládám a je to těžké.

Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.

Být máma je samo o sobě veliký úkol. Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy.
Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět.
Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou.

Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku.
Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.

To všechno jsou důležité věci. Jestli máte na hlavě poslední trend v kadeřnictví nebo jste nachystala večeři o pěti chodech, není podstatné.

Mimochodem všimly jste si, že děti jsou nejšťastnější právě za obyčejná jídla?
Naše dcery milují chleba ve vajíčku a zapečené tousty.

Určitě i ty Vaše mají rády obyčejná jídla, která nezaberou příliš času. Možná právě proto, aby jste s nimi mohla ten drahocenný čas trávit Vy sama.

Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije.

I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.

 Proč?
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Protože nejsme dokonalí.

Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji.
Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď dokonalý není. Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery.

Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu.

Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
 Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát.

Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly. A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho co mají.

Skutečné mámy, které s  dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí o které dopředu vědí, že je nemohou stihnout.

Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí.

Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.

Tohle je dnes moje zpověď a přiznání.

Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k Mcdrive cestou z obchodu.
Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla.

Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo.

Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se docela dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid.

Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.

Myslím, že se každá budíme ráno s tím, že dnes to zvládneme lépe. Dnes splníme ten dlouhý seznam úkolů, vypereme všechno to špinavé prádlo a náš dům bude uklizený.

I já jsem dnes měla plán. Každý den mám nějaký plán. Ten se ale většinou stejně změní hned po té, co se probudí naše nejmladší dcera.

Dřív bych se snažila držet původního plánu a všechno splnit. Běhala bych sem a tam, hlavně, aby bylo všechno hotové. A už před obědem bych padala únavou.

Místo toho dnes cítím, že potřebuji zvolnit.

Minulý týden jsem prodělala silnou chřipku a byla jsem velmi vyčerpaná.

Takové dny nesnáším, protože mě hrozně omezují a já nemohu zvládnout to, co bych si přála.

Ale uvědomila jsem si, že i když jsem nakonec jen polehávala, každý den nezametala a jídlo si nechala dovézt, nic se nestalo.

Ano, mohla jsem si  říct, že jsem  nezvládla, ale poslední dobou začínám zjišťovat, že představa o tom "zvládnutí" je úplně špatná.

Co to vlastně znamená, že jste všechno zvládla? Nebo já?

Že je všude naklizeno, zameteno, děti stojí v řadě, na stole je upečená kachna a každý kout se leskne?
Kde jsou napsaná ta pravidla, kdo je vymyslel?

Já jsem je nikde neviděla, možná proto, že není žádný dokonalý seznam pro dokonalé mámy.

Ale my jsme se snažily a snažíme ho najít nebo vymyslet.

Když někde čteme, že je nějaká maminka pyšná na to, že místo vaření oběda šla s dětmi na hřiště a cestou domů koupila párky, měly bychom si říct, že to udělala nejlépe jak mohla.

Ale určitě tu budou mámy, které se zhrozí a budou nevěřícně kroutit hlavou. Ony totiž na hřiště dneska nešly. Hřiště mají naplánováno přesně na 14:30 hned po té, co všude vysají, vytřou, uvaří a když poskládají všechno prádlo zjistí, že jsou už tři hodiny odpoledne a ven se nejde.

Možná to přeháním a zní to až příliš vymyšleně, ale takové mámy jsou. Vím to.
I já jsem byla taková.

V neděli jsem si plánovala, jak zajdu během týdne do bazénu s dcerou, až konečně budeme samy doma. Ve středu jsem zjistila, že musím udělat hromadu jiných věcí a v pátek se mi už do bazénu nechtělo.

Nejhorší na tom ale podle mě je to, že práce, kterou doma každý den děláme, není vidět.

Já každý den zametám, opravdu důsledně. A víte co? Zrovna teď kolem sebe mám zase drobky.

Zjistila jsem tak, že když zametu obden, nic se nestane. NIC.

Ale jestli jsem  něco za dobu co jsem máma také zjistila, je fakt, že být mámou znamená naučit se být trpělivý a a to hlavně k sobě, i když nic nejde podle plánu.

Na sebe jsme přísné a chceme toho od sebe opravdu hodně.

Určitě budou dny, kdy ráno vstanete plná energie, všechno zvládnete a po večeři bude ještě jablečný koláč jako dezert. A vy budete mít moc dobrý pocit sama ze sebe.

Ale také tu budou vždycky dny, kdy bude náročné i uvařit běžný oběd nebo ho jen ohřát.

V takových dnech, je  naprosto v pořádku, pokud  Vám chutná mražená pizza, kterou  máte k večeři.

Nepřemýšlejte nad tím, jestli to tak dělají i jiné mámy. Jestli i ony místo večeře o dvou chodech, právě ohřívají pizzu. Věřte, že dělají.
Miliony matek po celém světě právě teď v tuto chvíli, připravují rychlé, mražené nebo instantní jídlo pro svou rodinu.

Někdy je prostě nejlepší vzít děti na hřiště a koupit párek k obědu. Nechat viset prádlo na sušáku, nádobí ve dřezu a sednout si s kávou a knížkou.

Znám to sama. Jakmile dcera usnula, vrhla jsem se do úklidu a vaření a místo, abych odpočívala, jen jsem se unavovala. A když se vzbudila, byla jsem ještě podrážděnější, než předtím.

Práce nemá nožičky a neuteče, to je známé přísloví nad kterým jsem roky mávala rukou a kroutila hlavou. Dnes ale vím, že je to pravda.

Právě teď, i když Vám to přijde jako že nic neděláte, nabíráte sílu.
Sílu na další náročný den, kdy budete bojovat s únavou a pláčem svých dětí, který nebude mít konce.
Všechny víme, že takových dní je více, než těch pohodových s knížkou, ale o to více, si musíte umět užít toho klidu.


Uvědomte si, že děláte všechno dobře, správně. Ale nikdo Vám nemůže nikdy říct, co to vlastně znamená.

Jak se to projevuje, že jste dobrá máma?

Žádné psané pravidlo není, protože všechny jsme dobré a všechny si zasloužíme o tom samy sebe přesvědčovat každý den.

Děláte všechno dobře i když Vaše děti dnes nebudou chtít být v posteli. Nebo nesní večeři.

I když nesnášíte nočník. Kdo vlastně má rád nočníkovou fázi?

I když jste podrážděná a potají jíte zmrzlinu, aby Vás nikdo neviděl. Doufám jen, že si to užíváte, protože by jste měla!

Každý den se snažíme být perfektní, ale nikdy nejsme. Vlastně ani nemáme být perfektní a to bychom měly pochopit.. Ale je to dlouhá cesta.

Ani já nejsem perfektní, ani má rodina.

Ale vím, co potřebují naše děti. A vy to víte také. Všechny mámy to ví.

Nepotřebují dokonalost, potřebují nedokonalou mámu, která v jejich očích je DOKONALÁ.

A to je dnes má zpověď. Dnes  nezvládnu spoustu věcí a zítra, je pravděpodobně nezvládnu také.

Když přijde den, který je těžký, berte ho jen jako jeden z mnoha. Vždycky tady bude a Vy se s ním musíte co nejlépe poprat.

Nechtějte po sobě příliš, neptejte se sama sebe, jestli jste dobrá máma děláte dost.

Děláte, každý den a možná víc, než byste měla.

Jen si to musíte uvědomit.

S Láskou,

Monika ♥

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

#mk_academy_blog #materstvinenidokonale #rodina #materstvi

Když jsem potkala Amíka věděla jsem jedno, ne to, že bych s ním chtěla mít dítě nebo si ho vzít, ale to, že chci cestovat, hodně, daleko a často. Naštěstí k tomuhle nápadu byl Amík jako dělanej. Vlastně to byla jedna ze základních věcí, který se nám na sobě navzájem líbila. On už tehdy prokázal, že je na dobrodružství stavěnej a to když se rozhodl opustit rodnou brooklynskou hroudu a vrhnul se do pražský divočiny.

Rok po seznámení jsme byli na Novým Zélandě, kde jsme zjistili, že spolu můžem bejt a rozhodli se vydat na cestu manželskou. Po ušetření peněz a zajištení nechutnejch imigračních formalit jsme se rozhodli vydat na několik měsíců do Jižní Ameriky. Po návratu jsme zjistili, že nás to cestování pořád děsně bere a snili jsme. Snili jsme o roční cestě po světě. Našli jsme si práci a byt a pořád snili. Já našla další mnohem lepší práci, ale sen nás neopouštěl.

 Nakonec jsme se rozhodli s tím vším praštit a pustit se do opravdickýho plánování. Cesta se v našich myslích začínala formovat ze snění do reality. Amík dal výpověď. Já se pokusila, ale bylo mi tehdy nabídnuto půl roku neplacenýho volna. Po dospělým rozvažování jsme se rozhodli kejvnout na těch šest měsíců. Byl to kompromis, ale dobrej a navíc jsme si říkali, že kdyby se nám chtělo, tak to můžeme vždycky prodloužit.

Zabalili jsme náš oranžovej byt, dali kocoura na opatrování ke kamarádům, vyhodili náš gauč, přetáhli hromady krámů, tašek a neuvěřitelný množství pitomin k tchánům, naočkovali se strašlivejma bakteriema a konečně zabalili naše dva bágly a jeli jsme. Tak ono to samozřejmě až takhle jednoduše nešlo. Formalit jsme až na očkování moc neměli, ono není nad to vlastnit americkej pas, to těch víz ubude a hlavně jsme se nemuseli bát žádný jazykový bariéry, další výhoda života po boku Amíka.

Kam pojedem jsme si naplánovali docela dobře, věděli jsme akorát země s tím, že si ten zbytek vždycky cestou předem někde zjistíme. Tohle je náš osvědčenej styl cestování, neradi plánujeme a navíc plány jsou plány a realita je vždycky jiná. Plán cesty zněl Nepál a trekování v Himalájích, Thajsko a pobyt u kamarádů, Myanmar a Kambodža, další kus cesty měl být Indonésie a Uganda. Kambodža a Uganda se do naší agendy dostaly, protože Amík pracoval pro neziskovku, která měla místa v obou těhle zemích a oba dva jsme chtěli poznat jaký to je na místě.

26. ledna (to si pamatuju, protože mě na to upozornil facebook) jsme nasedli do letadla směr Praha. Tak žádná cesta by nebyla pořádná bez pořádnýho vykrmení máminou kuchyní a posilnění pravým českým pivem, který se dá sehnat i tady, ale neznělo by to tak poeticky.

Přesně na den před čtyřma lety, na svatýho Valentýna, jsme touhle dobou seděli někde v letadle směrem Kathmandu. Pamatuju si ten šok na letišti v Abu Dhabí, přesně jako z Tisíce a jedný noci, ženy v dlouhejch splývavejch abájách, chlapi v bílejch košilích a my dva s Amíkem v pohorkách, připraveni na zimu a sníh. Naše první seznámení s Nepálci ve frontě na letadlo, který bylo plný námezdních dělníků vracející se z bohatejch perskejch zemí domů do Nepálu.

Nás pár treku a dobrodružství chtivejch Evropanů, Američanů a jinak celý letadlo plný utahanejch většinou mladejch chlapů. kteří vezli domů výdělek a dárky. Tenhle rozdíl světů nás pak doprovázel skoro celej zbytek naší cesty a nejen tý nepálský. Ano, šok to byl už tehdy v Abu Dhabí na letišti, už tehdy byla vidět ta šílená propast mezi západem a východem, mezi superbohatejma státama a Nepálem, jedním z nejchudších států na světě.

Takhle tehdy na letišti přesně před čtyřma lety začala naše velká cesta.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Jen chci, abyste věděly, že nejste samy.

Vím, říkám to často, ale zrovna dnes a při čtení tohoto článku, je to moc důležité.

Často se totiž cítím sama a jediná na světě, která prožívá tyhle pocity a situace.

Dívám se kolem sebe a vidím samé šťastné mámy, které jsou spokojené, že na svět přivedly své dítě a vidí v tom naplnění svého snu.

A pak vidím sebe.

Někoho, kdo bojuje sám se sebou. S temnými myšlenkami a pocity, které se mísí s radostí a láskou.

Někdy tak stojím uprostřed vyčerpání, kdy posouvám hodiny kupředu, už aby šly děti spát a jen co ulehnou, dívám se jak spí  a říkám si, jestli jsem nepospíchala moc.

Že to tak nebude jsem pochopila vlastně až moc brzy.

Hned po porodu a o tom Vám dnes chci psát.

Také jste viděla stovky filmů, kde žena přivádí na svět dítě a pláče radostí?

Všechny ty emoce štěstí z ní přímo prýští a tak jste se také těšila na porod, jaké to bude.

Nejdřív Vás zaskočila bolest, mě také.

Co mě ale zaskočilo více byl fakt, že jsem své tělo nemohla ovládat a to mě děsilo.

Ale pořád jsem si říkala, už to bude a za chvíli budu mít v náručí svou dceru a všechno bude pryč.

A pak jsem ji v náručí měla a všechno bylo opravdu pryč.

Všechna bolest, byla nahrazena úzkostí, panikou a děsem.

Jak tohle proboha zvládnu?

Nebudu lhát. Neuměla jsem si vůbec představit, jaké to bude, být máma.

Myslela jsem si, že to bude těžké, ale ve skutečnosti jsem doufala, že to bude snadné a já tím vším propluji s úsměvem na rtech.

Úzkost, která se objevuje, když ji nejméně čekáte.

O vlastním strachu ze sebe, že se neovládnete, že zakřičíte, praštíte hračkou do kouta.

A tak raději odcházíte z místnosti a necháváte plačící dítě v postýlce.

Jen popadnout dech, nabrat sílu, abyste se mohla vrátit a vzít ho do náručí, po desáté už dnes.

Vím, že zrovna teď se cítíte zahnaná do kouta a nejraději byste se zavřela někam, kde bude ticho a mohla jste dýchat zhluboka. Chtěla byste si dát kapuci přes hlavu, aby Vás nikdo neviděl.

Ale jste v přední linii a musíte se vrátit zpět a zkusit ignorovat všechny ty pocity, které se ve Vás mísí.

Na jednu stranu, své děti milujete nade vše a udělala byste pro ně cokoliv je ve Vašich silách. Ne, opravdu to nemá nic společného s tím, že byste je nemilovala a chtěla být bez nich.

Láska, bezmoc, frustrace, vztek a úzkost.

Úzkost není dobrá. Není v módě. Není to výkřik radosti a není snadné si přiznat, že ji cítíte.

Protože byste měla cítit úplně jiné pocity.

Chtěla byste je cítit. Chtěla byste se chovat jinak.

Chtěla byste skákat štěstím, plakat dojetím, měla byste cítit ty nejkrásnější pocity na světě právě teď, když jste se stala matkou. Trávit celé dny lepením zvířátek z papíru, běhat s dětmi okolo domu a péct s nimi muffiny.

A místo toho cítíte vztek, když tlačíte kočárek s těžkým nákupem a naproti Vám jde mladá žena, která drží v ruce horkou kávu a prohlíží si okolí s takovou lehkostí.

Kdy naposledy jste se takhle cítila Vy?

Měla byste se podívat s pýchou do kočárku na své dítě a říct si, jak výjimečně požehnaná jste byla, že jste se mohla stát matkou.

Tak proč to teď necítíte?

Bojíte se přiznat to nahlas.

Tak já to přiznávám.

Občas cítím velkou úzkost.

Dívám se na své dcery a říkám si, jak rychle ten čas utíká, jak se mění a rostou a mám pocit, že jsem nestihla ani polovinu toho, co jsem si slíbila, že zvládnu.

Chtěla jsem podniknout zajímavé výlety, když byly dcery malé, ale dnes už na ně jsou velké.

Chtěla jsem jim každý večer číst pohádky dokud neusnou, ale neměla jsem na to čas ani sílu.

A tak cítím úzkost z toho, že nejsem taková máma, jaká bych chtěla být. Že nevím jak skloubit všechny povinnosti a být tady pro ně vždycky. Každou vteřinu jejich života vyslyšet jejich potřeby.

Místo odmítnutí, místo útěku do ticha.

Tolik věcí se kolem nás děje a tolik jich musíme zvládnout.

Někdy stačí opravdu málo a Vám to přijde jako veliký problém. Někdy je toho totiž už tak moc.

Zlobíte se sama na sebe, že jste zakřičela na své dítě, které přitom milujete nejvíc na světě.

Víte, že za to nemůže a tolik se stydíte přiznat, že cítíte zrovna tohle.

Ne, to není štěstí.

Není to láska ani něha.

Je to vztek.

Na sebe, že to nezvládáte.

Na děti, že zrovna teď musí běhat okolo stolu a vy znovu musíte utřít vylité pití. Není to jen pití, je to poslední kapka.

Něco Vám povím.

Je to jen emoce a je Vaše.

Patří k Vám stejně jako všechny ty krásné pocity, o kterých se všude mluví a pěkně nahlas.

Úzkost, že Vám život utíká mezi prsty a den za dnem jen přežíváte a snažíte se popadnout dech.

Někdy si připadám, že utíkám, utíkám a snažím se doběhnout do cíle, ale on se jen vzdaluje.

Pak si musím přiznat, jaký život skutečně je.

Ne, není to ten dokonalý, blýskající se obrázek z facebooku s popisem "další úžasný den s úžasnými pocity."

Je těžký. Je depresivní. Staví nás do situací, které neumíme řešit, protože nevíme co dělat.

Přemýšlíme, jestli to co děláme je správné.

Jestli to naše děti neovlivní.

I já se ptám sama sebe právě na tohle každý den.

Když zakřičím, neovlivní je to?

Nebudou to považovat za normální a samozřejmé a nebudou se tak chtít chovat až budou dospělé?

Ale co je vlastně na křiku špatného?

Křik, je zase jen další projev emoce. Emoce k nám ale patří.

Když sedíte na zemi se slzami v očích, přestože jste plakat nechtěla, protože to bude vidět.

Budete mít červené a oteklé oči a někdo by se mohl zeptat, proč pláčete?

Když není důvod plakat. Máte rodinu a zdravé děti, trápit Vás nemá vlastně co.

A že Vás trápí? Možná spíš děláte problémy tam, kde nejsou. A přeháníte to. Takhle zlé to být nemůže.

Měla byste se přeci podívat kolem sebe, jiní jsou na tom hůř.

Upřímně?

Ve chvíli, kdy se cítím na dně a totálně vyčerpaná, je mi jedno, kdo je na tom hůř nebo jinak. Každý to své "hůř" vidí jinak. Nechci poslouchat, že se nic neděje, protože ono se děje, uvnitř mě se toho děje opravdu hodně.

Ale ať už cítíte cokoliv, chci Vám říct pár věcí.

Za prvé, nechci, abyste cítily vinu.

Vina, je příliš těžké břemeno v tom všem, co cítíme.

Protože, když máte kolem sebe děti, které každých deset vteřin volají maminku a Vy jen tak tak, stačíte udržet krok s životem. Když sedíte za zavřenými dveřmi koupelny a slyšíte ťukání na ně.

To poslední co teď potřebujete, je ještě cítit vinu.

Netrapte se věcmi, které neděláte, ale měla byste je dělat.

Děláte jiné, které za to stojí a jsou vidět.

Za druhé, děláte dobrou práci. Pořád jste tady, i když byste nejraději někam utekla. Jste silná s statečná. 

Dokonce i když máte pocit, že nejste.

A nakonec. Být máma nemusí znamenat, být dokonalá a cítit se šťastná každou vteřinu Vašeho života.

Není to jen o perfektních dnech a jiskřivých okamžicích.

Dýchejte, dopřejte si chvilku a buďte k sobě milosrdnější.

Dokonce i když máte úzkostné pocity.

Věřím, že právě všechny ty nedokonalé momenty, které i s vypětím sil a se slzami stékajícími po tvářích zvládneme, když se jednou ohlédneme zpět, uvidíme úžasnou ženu a matku, která se nevzdala.

I já mám ty chvíle, kdy se nemůžu zbavit úzkosti a chci okamžik svobody.

Čím více budeme o takových pocitech mluvit, tím rychleji prolomíme ten pocit viny a osamělosti, který cítíme.

A nejen my.

Kolem nás je takových žen spousta.

Je to risk, říct někomu, že se cítíte na dně, ale právě to je ten důvod, proč tohle píši.

Sdílejte své pocity s ostatními, se svými kamarádkami, rodinou.

I když máte strach, mluvte o tom, protože můžete pomoct druhým také se otevřít. A necítit se odsouzené k nemilosti jinými matkami, které si myslí, že jsou dokonalé a jiné pocity, než radost si nepřipouštějí.

Stojíte za to.

S Láskou,

Monika ❤

Už je to dvanáct let od toho památnýho únorovýho večera, kdy jsem v Lucerna Music Clubu na osmdesátkách potkala jednoho týpka. Teda já ho nepotkala, já měla napilno na tanečním parketě, kdy jsem se ovíněná svíjela do rytmu Madonny, potkala ho moje kamarádka, která předstírajíc, že je Francouzka potkala jeho kamaráda, kterej předstíral, že je Američan. Každopádně ten moment nastal u baru, zastavujíc se na sklenici piva: "Hi," řekl on. "Ha ha ha, taky děláš, že seš Američan?" Pravila zvesela ona. On se na ní jenom tak nechápavě podíval svejma černejma očima, ruce zastrčený v kapsách svý vorvaný kožený bundy. "I am Jordan." "Sure like Micheal Jordan," pravila opět rozverně ona. Zasmál se, bylo vidět, že tohle opravdu ještě nikdy neslyšel. Ano, to byl ten moment před dvanácti lety.

Tak a takhle to začalo, tehdy před dvanácti lety v Praze na tom nejposlednějším místě na světě, kde bych si představila, že potkám svýho budoucího muže, otce svýho budoucího syna. Jak řekl předevčírem Amík :"Last place on Earth I would ever think to be and meet you."  No je fakt, že absolutně netuším, jak jsme se tam oba takhle octli. V židovský tradici se tomu říká bešert, teda něco, co mělo bejt, potkání vaší předurčený duše...v Lucerně na osmdesátkách.

Za necelý dva roky mě v jednom hostelu na Novým Zélandu požádal o ruku. "Hele, tak se vezmem, ne? Zjednodušíme si tím imigrační a bude. Spolu zůstat chcem, tak co." Po skoro roce života pod stanem, trhání jablek v sadu, prořezávání vinic, trekování po horách, přežití několika děsnejch bouří, vytahování kanoe z hlubin divoký řeky a to všechno u protinožců a teda vzhůru nohama, jsme se o sobě dozvěděli hodně a rozhodli se do toho jít.

Před desety lety jsme se na začátku února dva dny po mým příjezdu do New Yorku vzali. Řekli jsme si tehdy v dobrým i zlým a v nemoci i ve zdraví a ani tlumočnici jsem k tomu nepotřebovala. Za těch deset let jsme toho prožili hodně, honili nás divocí psi v rumunskejch horách, tučňáci v Patagonii, vedro v Burmě, zdolali jsme himalájskej Thorong La Pass, trpěli nadmořskou vejškou v Cuzcu, já se naučila žít a pracovat v New York City, dokonce jsem tohle šílený město začala považovat za svůj druhej domov, Amík se pořád ještě nenaučil česky, ale zato se naučil, jak se žije s českou rodinou, pořídili jsme si spolu kocoura a před skoro třema lety se nám narodil náš mini chlapík.

Každej tenhle krok jsme udělali spolu a konečně jsme si po těch letech i oba zapamatovali to datum našeho výročí. Mně k tomu pomohlo nekonečný vyplňování imigračních dokumentů a Amíkovi jeho táta, kterej mu to každoročně připomínal.

Letošní výročí jsme oslavili opravdu ve velkým, když už je to těch deset let, tak jsme si vyhodili z kopejtka a strávili celej den po doktorech na vyšetřeních před začátkem mý chemoterapie. Já holt vím, jak se vodvázat a zpestřit náš vztah. Tohle výročí dokonce trumflo i to, kdy jsem se otrávila jídlem a strávila celou noc na komunálních záchodech v jednom hostelu.

Deset let manželství je opravdu něco, ani se mi nechce věřit, že už je to tak dlouho. Jak se nám to povedlo, nevím, žádnou chytrou radu se ode mě nikdo nedozví, ale jedno vím jistě.  Jestli Amíka někdy chytne druhá míza a bude mít chuť mě vyměnit za mladší materiál, tak potom, co jsem mu věnovala svoje mládí a krásu, mu to hodně rychle rozmluvím, třeba i s pomocí tupějšího typu nože, protože to by teda nebylo fér.

Ať už to tehdy bylo bešert nebo ne, lepšího chlapa jsem si pro sebe nemohla najít.  Tehdy v tý Lucerně jsem si našla chlapa se kterým se v životě nebudu nudit, člověka o kterýho se, když jde do tuhýho, můžu opřít, perfektního parťáka a chlápka, se kterým se dokážeme fakt zasmát. A ne, není to vždycky všechno růžový, ale kdyby to bylo, tak by člověk ani nevěděl, která barva je růžová.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

https://www.mamazavodou.blogspot.com

Na konci prosince oslavil tchán s tchyní svoje 50. výročí svatby. Oni jsou spolu už půl století. Pane, jo půl století s jedním člověkem neuvěřitelný. Fakt, že jo!

Tchán s tchyní se potkali v jednom letním rezortu, kde oba dva pracovali na letní brigádě. V takovým tom rezortu, kde si Baby a její Patricka a zatančili svůj Hříšnej tanec. Tchán netančil, tchán dělal číšníka, tchýně zpívala. Potakli se ve stejný době, kdy jezdili ty široký americký káry a vzali se v době kdy:

1. Cassius Clay se ještě nejmenuje Mohammed Ali.

2. Válka ve Vietnamu bere na intenzitě, USA tam má kolem 500 000 amerických vojáků. Aby se tchán nestal jedním z nich hned po škole jde učit, protože jako učitel je vyřazenej z loterie. Mají s tchyní taky záložní plán pasy v šuplíku připravený na cestu do Kanady.

3. V Čině začala kulturní revoluce.

4. Simon a Garfunkel publikovaly moji oblíbenou desku Sounds of Silence.

5. Beatles a Rollings Stones jedou, John Lennon tvrdí, že Beatles jous slavnější než Ježíš.

6. Elvis Presley ještě není alkoholikem.

7. Šílenci z Manhattanu jsou opravdový a ne jen hraný v seriálu.

8. V USA se formuje hnutí Black Panthers.

9. Na živu je i skladatel Dimitri Šostakovič, ten z učebnice hudební výchovy jak bylo jeho jméno vždycky okamžitě přeměno na Šustakoviče.

10. A na koncert ve Woodstock se bude čekat ještě dva roky.

Jednu chvilku to teda vypadalo, že se snad ti naši dva oslavenci těsně před oslavou rozvedou. Tchán, kterej strašně rád plánuje třeba rok dopředu měl plán. Ale jak to tak s tím jeho plánováním je, skoro nikdy se mu to, chudákovi, nepovede tak jak si to v hlavě představil.

Tchán nám všem někdy na začátky roku řekl, ať si zarezervujeme první víkend v lednu roku 2017. Měl v plánu rodinnou oslavu. Málem jsme jeli na:

1. Dude ranch někde tady po US. To padlo, protože by nejmladší účastník a sice mini chlapík těch aktivit moc neměl. No a když slyšela tchýně, že by měla jezdit někde na koních nebo schánět bejky, tak z toho dvakrát moc odvařená nebyla.

2. Do sportovního rezortu, tak tam jsme skoro vážně jeli.

3. Do Philadelphie jako města, jenže tam nechtěl zase tchán.

4. Večeře v luxusní restauraci, rezervace byly dokonce dvě, ale obě padly, protože se několik účastníků nemohlo dohodnout do který zajít.

Soukromá oslava výročí, taky v tchánově podání nebyla to, co si představoval. Plán měl jasnej probudil v sobě romantika, jenže mu to zkazila realita. Na den výročí objednal 50 žlutejch růží, protože jedna zvadlá žlutá růže byla první kytka, kterou dal kdy tchýni. Taky objednal 50 malejch čokolád, jenže ty ho donutila tchýně vrátit s tím, že se zbláznil a že chtějí žít zdravě. Tak za to jasně může moje rakovina a tímto se tchánovi omlouvám.

Taky měli jít na Broadway do divadla na stejný představení, na který kdy šli poprvý spolu. Jenže to mělo bejt překvapení a tak řekl tchán tchýni, že jdou na jiný. Jenže! Jenže tchýně tohle vidět nechtěla a začala vyhrožovat, že je to i její výročí a ona si představovala, že půjdou někam jinam. Ten skvělej plán, kdy jdou oni dva po Broadwayi a on najednou řekne: "Hele, není to ta první hra, na které jsme kdy spolu byli." Ona:" Je, to je škoda. Tak bych ji ráda znovu viděla." On: "Miláčku, pojď se podívat. Náhodou mám lístky." Tak tohle všechno se vypařilo do mlh hollywoodskejch filmů a místo toho. Tchán tajemství prozradil, aby měl klid. Nikam stejně nešli na den výročí chytly tchána záda.

Náš první víkend v lednu se nekonečnejch domluvách usadil na "budeme všichni u švagrový a objednáme jídlo." Tak tenhle plán nabourala tchýnina sestra skoro dokonale, to když se rozhodla, že překvapí spolu se svým manželem svoji oslaveneckou sestru a přijede na tajňačku z Floridy. Problém nastal v pátek, kdy mi volá mírně roztřesenej Amík :"Hele, já je nemůžu dostihnout. Na letišti na Floridě se střílelo a je to na jejich terminálu a je tam 5 mrtvejch a nefungujou jim mobily a je to přesně v tý době, kdy tam měli bejt." Pokusila jsem se ho uklidnit. Amík si ale nedávno přečetl, že v takovejch situacích jsou mobilní telefony vypínany obětem, aby mohli záchranáři v klidu pracovat. Amíkova sestra to rozčísla :"Hele buď to jsou ve vzduchu nebo mrtví. Hlavně nevolej mámě, ať nezkazíš překvapení a neznervózníš jí." Byli ve vzduchu Amíkova teta, chtěla ušetřít 20 dolarů a tak si na poslední chvíli změnila let, jen to Amíkovi zapomněla říct.

Nakonec jsme se všichni sešli. Tchán se opil a k jídlu jsme měli čínský jídlo, to z těch krabiček.

https://www.facebook.com/Mamazavodou

V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

Tchán s tchyní a Amíkem uklidili. Máma schání letenku.

Jedno se za ten nekonečnej víkend změnilo. Našla jsem v hlavě únikovou cestu, když mě přepadly černý myšlenky představila jsem si mini chlapíkovu spící tvář. Ten jeho nevinnej výraz mě uklidnil a přenesl někam jinam. Zároveň jsem se rozhodla změnit myšlení, měním to na "tohle nemůžu mít" na "mám tohle a jsem za to strašně vděčná."

Nehledám na netu, ale tchýně u nás přesto spí.

Přišly výsledky, domluvili jsme se, že Amík bude ten, komu budou doktoři telefonovat. Přiznávám se, další výsledky už nedám. Moje rakovina je estrogen pozitivní. "Přesně tuhle rakovinu jste si měla přát." Říká doktorka, tak když opominem, že je to to hnusný slovo rakovina a že jsem si jí vlastně nepřála, ale když už tady je, tak jsem ráda, že je to právě tahle no. Podle švagrový paráda. Super výsledek.

Estrogen pozitivní je nejčastější typ rakoviny prsu, taky prej nejlíp léčitelný a taky prej tý na kterou mají nejvíc léků. Prostě vlastně brnkačka. Amík je v sedmým nebi a mně se taky trochu ulevilo. Malinko, aspoň teď vím, co to vlastně mám.

Máma balí.

Ve středu jsem šla na magnetickou rezonanci zjistit, jestli se mi rakovina nerozlezla dál. Bojím se jasně, že jo. Amík jde se mnou a celou dobu mě uklidňuje, že to není důležitý, hlavní je, že víme, kde co to je. Zase ten pruhovanej plášť a tentokrát se půl hodiny nejhejbat. Samozřejmě, že se nutně potřebuju pohnout během prvních dvou minut, ale zvládla jsem to. Amík mě uklidnil, za dva dny na to mi řekl, že byl tak nervózní, že se málem složil v čekárně.

Doma lítají slova jako chemoterapie, radiace, mastektomie, lumbektomie, biopsie. Prej teď dělají rekonstrukci po mastektomii z vlastního tuku. "Liposukce a zvětšení prsou v jednom." Veselí mě máma. Kamarádka, která mastektomii prodělala před dvěma lety mi ukazuje krásný pevný prsa, prej jako dvacítka. Ano, černej humor to je naše. Když už je to blbý aspoň se můžem smát.

V noci se držíme s Amíkem a on mi říká, že neumí vařit, ať neblbnu ať mě ani nenapadne žádná kravina. Mini chlapík se k nám v noci přesune, jen tentokrát si nestěžujeme, že nás kope do hlavy.

Výsledky z tunelu jsou dobrý, prej je to jen v tý bulce. Uvěřím, že je to dobrý až to bude vyndaný. Zatím se to bojím zakřiknout.

Přijela máma.

Držela mě v náručí.

Jsem zodpovědná za její nový vrásky tvrdí. Mini chlapík ráno nevěří tomu, že je jeho babá tady a konečně přestala lítat v tom letadle, kde podle něj strávila měsíc a půl. Tak to se vysvětujou ty vrásky, mami, taky bych po měsíci a něco v letadle zestárla!

Je nám líp. Zvykáme si na nový normál. Mám úžasnou rodinu, kamarády, prostě lidi kolem. Myslím na ty, co s tím bojují a nemají nikoho.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Dítě, které je běžně usměvavé, nevadí mu být u jiných lidí, umí si samo pohrát a jako mávnutím kouzelného proutku se ze dne na den změní v plačtivé, když se od něj vzdálíte na pár sekund či pár metrů? Neustále si nárokuje vaši pozornost, s nikým jiným nevydrží? Výše popsané zná asi většina rodičů, i takto se může u dětí projevovat separační úzkost. Co to přesně separační úzkost je a jak na ni, to vše si popíšeme v tomto článku.

Separační úzkost vzniká nejčastěji u kojenců, a to mezi šestým až dvanáctým měsícem. Jde o úzkostnou poruchu, která se však může u kojenců objevit i dříve či přijít až později, v batolecím období. Při této úzkostné poruše dochází k nadměrnému a nepřiměřenému prožívání strachu a úzkosti.

Dítě v takovouto chvíli odmítá kohokoliv, kdo není jeho máma či jiná blízká osoba, která o něj pečuje. Dítě pociťuje strach, bojí se, že už tuto blízkou osobu nikdy neuvidí, že se nevrátí, bojí se tuto osobu opustit. I když si mnozí lidé myslí, že je dítě rozmazlené, nemusí tomu tak být.

Dítě si utváří citové vazby a pouta k nejbližším lidem, formuje si osobnost, jde o běžný vývojový proces. Jestliže by k tomuto nedocházelo, je možno to chápat také jako poruchu ve vývinu. Dítě si k matce či blízké osobě totiž netvoří silné citové pouto.

Toto separační období u dětí může trvat různě dlouho, pár dní, týdnů či měsíců. Podobně jak se objevilo, tak i odejde. Ze dne na den. Separační úzkost se může objevit i u většich dětí, v předškolním i školním období.

Jaké jsou příčiny „období“ zvaného separační úzkost?

• Odloučení od rodičů či jiné blízké osoby
• Změny v rodině, hádky, rozvod rodičů
• Déle trvající aktivity, kdy děti nejsou s rodiči, obvykle u větších dětí (tábor, výlet, škola v přírodě, soustředění)
• Změna prostředí, přestěhování se
• Nástup do školky, školy

Jaké jsou projevy separační úzkosti?

Separační úzkost se objevuje ze dne na den, dítě bez nejbližší osoby nevydrží, provází vše velkým až hysterickým pláčem, řve, není k utišení až do příchodu blízké osoby. Blízká osoba nemůže dítě ani na chvilinku opustit, dítě si ji neustále hlídá.

• Strach ze tmy
• Zlé sny, noční můry
• Strach z cizích lidí (návštěva, procházka, obchod…)
• Strach z jiného než domácího prostředí
• Noční pomočování
• Odmítání spánku, zvláště u starších dětí
• Neklidný spánek, časté buzení, těžké usínání
• U jiných osob, které však zná, vydrží krátkou chvíli, nebo vůbec
• Neustále se dožaduje přítomnosti druhé osoby, volá ji, natahuje k ní ruce
• Dítě si žádá kontakt, nestačí být v jednom pokoji, chce nosit na rukou
• Kojené dítě chce jíst častěji, může se stát, že vyžaduje nonstop prso

Jak ji zvládnout?

Separační úzkost není dobré ignorovat, nevšímat si jí. V pozdějším období to může být jedna z příčin, proč si dítě k rodičům nevytvořilo pevné citové pouto, nebo proč má nízké sebevědomí. Na dítě proto nikdy nekřičte. A to ani tehdy, když vás jeho pláč otravuje.

Je dobré na něj mluvit pomalu, klidným tónem, který ho uklidní a ujistí, že jej máte ráda. U kojenců je dobré potřebu kontaktu s blízkou osobou dítěti dopřávat co možná nejvíc, a to především pro zdravý emoční a citový vývoj dítěte.

Jestliže bez vás dítě opravdu nikde nevydrží a vy nemůžete udělat samostatně ani pár kroků, pak využijte autosedačku, křesílko, nosítko a mějte jej všude sebou. Na toaletě nechte dveře otevřené, aby na vás dítě vidělo.

Někdy postačí dvacet minut intenzivního mazlení či hraní s dítětem a ono pak  bez vás v postýlce vydrží i několik minut. Potřebujete-li si zařídit něco, co vyžaduje opustit domácnost, pak byste na to měli jít pozvolna a trénovat to.

Odchod blízké osoby by měl být hladký, bez stresu, emocí. S dítětem se rozlučte krátce, žádné je mi to líto, že musím odejít, tím u dítěte úzkost zvětšíte a posílíte. Když odcházíte, dítě by mělo být v dobrém rozmaru, najezené, vyspané, nejlépe doma, v prostředí, které zná.

Pro hlídání si zvolte osoby, které s dítětem mají vztah. Dítě by je mělo znát z minulosti, například jedna chůva. Zařiďte dítěti také prostředí, které důvěrně zná. Děti v batolecím a předškolním věku ujistěte, že na ně nezapomenete, že se jim vrátíte. Řekněte dítěti, že ho máte rádi a obejměte jej.

Takové dítě už rozumí mluvenému slovu. Proto s ním o odchodu z domácnosti mluvte, vysvětlete mu, proč jdete pryč, ujistěte jej, že přijdete zpátky. Má-li nějaké pocity nejistoty a strachu, vyvraťte mu je. Když dítě odloučení od vás dobře zvládne, pochvalte ho. U větších dětí je potřeba dát si pozor na to, co říkáte. Své sliby musíte dodržet, například přijít v dobu, na které jste se domluvili a podobně.

Na toto téma jsem poskytla také rozhovor do časopisu Miminko, celý článek si můžete přečíst níže. Doporučuju si obrázek stáhnout a přiblížit.