Povinný rok ve školce před nástupem do školy má naučit děti socializaci s ostatními vrstevníky a nastavit tak rovné startovací podmínky pro všechny. Co všechno by umělo dítě umět, znát a ovládat před nástupem do mateřské školky?

Co si vybavíte, když se řekne mateřská školka? Pravidelné svačinky, vycházky, spaní po obědě a hromadu hraček? Také zde vzniklo nejedno přátelství na život a na smrt nebo první lásky z pískoviště. Možná o tom ani nevíte, ale kromě toho všeho vás učitelky formovaly tak, aby jste byli připraveni na nástup do první třídy.

Následující seznam je spíše orientační, každé dítě je jiné a také požadavky školek se liší. Některé jsou striktnější, ty tolerantnější počítají s tím, že děti se mnoho naučí v kolektivu.

I když vám školka nedá seznam dovedností, které by mělo vaše dítě zvládat, může je považovat za samozřejmé. V každém případě se počítá s tím, že paní učitelka dětem pomůže a tyto dovednosti je bude učit. Je důležité, aby rodič spolupracoval.

Dítě by mělo:

• Znát své jméno a příjmení, k dobru by mělo znát svůj věk a kde bydlí
• Poznat svoji značku, kterou dostalo pro označení místa na ukládání věcí
• Poznat svoje oblečení a obuv. Je dobré dítěti ráno při oblékání říkat, co má právě na sobě a jaké s sebou bude mít náhradní oblečení
• Umět se svléknout, při oblékání může mít nedostatky (problémy se zipem, s knoflíky, s punčochami) – mělo by umět říct paní učitelce, s čím potřebuje pomoct.
•  Umět  se zout a obout, pokud má boty s tkaničkami, mělo by umět zavázat tkaničku – čtyřleté děti by ji měly umět se samozřejmostí, mohou potom pomáhat mladším
• Samostatně jíst lžící bez (velkého) bryndání a pít ze skleničky nebo hrníčku. Jídlo by po sobě mělo dojídat, ale pokud opravdu hlad/chuť nemá, nemělo by jíst násilím
• Umět se samo vysmrkat.
• S jistotou ovládat svůj močový měchýř. Ve školce jsou časové intervaly, kdy děti samostatně chodí na záchod, do té doby by dítě mělo vydržet suché nebo by se mělo umět ozvat, pokud potřebuje jít dříve. Paní učitelka dítě utře, šikovnější zkontroluje a také mu pomůže. Není velkou výjimkou, když dítě v zápalu hry prostě zapomene. Některé školky povolují plenu.
• Být zvyklé umýt si ruce, když jde ze záchodu, když jde jíst, když je jakkoliv špinavé, utřít se do ručníku a vyčistit si zuby.
• Umět chodit po schodech bez držení dospělého a také by se nemělo na schodech strkat s ostatními dětmi.
• Umět po sobě uklidit hračky a pracovní nástroje na správné místo.
• Umět pozdravit, poděkovat a pokud o něco žádá, mělo by to umět zdvořile (nevybafnout).
• Umět vyjádřit, co potřebuje nebo co se mu líbí a nelíbí.

I když vaše dítě něco neumí, ve školce se ji určitě naučí, není proto nutné vše násilně dohánět.

Reakce a rady ohledně různých směrů výchovy ve školkách naleznete na jednom z mnoha diskuzních fór věnovaných tomuto tématu:

• Waldorská školka 
• Montessori školka
• Lesní mateřská školka
• Logopedická školka

Všechno se naučí

Je velice důležité, aby dítě paní učitelce důvěřovalo. Nikdy byste dítě neměli zastrašovat ani paní učitelkou ani školkou. Pokud se vám něco na paní učitelce nelíbí, nikdy byste to s ní neměli řešit v přítomnosti dítěte – je ve vašem vlastním zájmu, aby dítě mělo paní učitelku rádo.

Nástup bude trochu komplikovaný odloučením od maminky. Některé děti to ponesou opravdu těžce – a vy s nimi. Velice dítěti pomůžete, když nebudete ve stresu vy sama. Můžete své dítě chlácholit, ale musíte být pevně rozhodnutá odejít a odchod zbytečně neprodlužovat, naopak byste neměla odcházet tajně bez rozloučení. Je dobré dítěti vysvětlit, kdy se vrátíte a potom se opravdu včas vrátit.

Na závěr si dovolím ještě zlatá pravidla mého oblíbeného spisovatele, pastora a filozofa Roberta Fulghuma. Vychází z kouzelné knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce:

„Všechno, co opravdu potřebuju znát o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu ublížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech -DÍVEJ SE."

Zdroje informací:Vaše děti a kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Robert Fulghum, 2015

Zdroj fotografií: Pexels.com

Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.

"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.

Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já.  Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!

Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.

1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.

2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.

2. Kukuřičný chléb: Úplně vidím tu jakoby buchtu, kterou nám dali jako přílohu k BBQ masu v jedný opravdický, pravý a autentický BBQ restauraci. Kukuřice mi taky moc nechutná a tak se není co divit, že sladkej jakoby chleba udělanej z kukuřice, kterej se jako vrchol dobroty má jíst společně s masem mě moc neoslovil. Amík soudě podle mýho výrazu okamžitě věděl, že se nebude muset o tuhle lahůdku se mnou nikdy nedělit.

Samozřejmě že tahle kulturní výměna funguje i na druhou stranu a tak si Amík asi nikdy nepochutná na houskovým knedlíku (mě teda taky nechutná a tak ho ani nenutím), syrečky mu taky ostatně jako mnohým jiným lidem pořád budou smrdět a kdykoliv si je objednám smažené, tak bude prchat.

Smores podle Amíka:

Zarezervujete kemp, pokud možno v nějaké hodně vzdálené krajině plné medvědů, ideální je třeba New Hampshire a jejich White Mountains. Před postavením stanu jedete do samoobsluhy a nakoupíte ingredience:

2-3 balení grhamových, medových sušenek

2 pytlíky marshmellows

2 tabulky čokolády Hersheys

Postavíte stan, uděláte oheň, večeři, po večeři umyjete všechno nádobí, uklidíte všechno nesjedené jídlo, zubní pastu, prostě cokoliv co by v noci mohlo přilákat vyhladovělého medvěda. Vytáhnete ingredience na smores. Na jednu grhamovou sušenku dáte čtvereček čokolády, mashmallow, opět čtvereček čokolády a další sušenku. Vzniklý sendvič dáte na oheň a čekáte až se ingredience roztečou pak jíte. Marshmallow můžete napíchnout na klacek a opékat. Klidně jdete spát, protože víte, že jste udělali všechno co je v lidských silách, aby nepřišel medvěd. Pokud medvěd k vašemu nesmírnému údivu v noci přeci jen přijde, předstíráte, že tam nejste...funguje to!

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.

Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.

Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.

Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.

USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a  teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.

Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.

Naši lásku k přírodě jsme se rozhodli předat i mini chlapíkovi, kterého jsme zasvětili do tajů kempování už jako tříměsíčního, kdy jsme s kamarády vyrazili pod stan. A ne, ten ranger a jeho historka o tom, jak teď nedávno slyšel, že v jednom parku napadl medvěd ve stanu spící mimino, tak tahle historka mi nepřipadala ani vtipná ani poučná, mini chlapíkovi, ale byla srdečně jedno a prospal celou noc jako zabitej.

Kempování s mini chlapíkem je zábava a je krásný vidět jak se mu to čím dál tím víc líbí. Moje letošní snaha o poučnou bajku s tím jak nekrmíme medvědy, se ale nějak neujala. Mini chlapík se rozhodl, že když přijde medvěd do stanu dá mu rukou med, protože medvěd má med rád. Moje naléhání na to, že medvěd má med sice rád, ale krmí se tak maximálně Medvídek Pú, se s úspěchem nesetkalo. A tak mini chlapík při každým kempovacím výletě čeká se zatajeným dechem, kdy konečně přijde ten medvěd zatímco my s Amíkem uklízíme i ty nejmenší drobečky ze stolu se strachem právě před takovou návštěvou.

Ano, kempování v Americe má něco do sebe, osobně se už nemůžu dočkat, až vyrazíme do správný divočiny. My s Amíkem jsme připraveni, neb jsme před několika lety absolvovali dvoudenní kurz rychlé záchrany v divočině. Žádná zlomená ruka nás nerozhází, akorát ten rozdíl mezi medvědem černým a grizzlim, tak ten nám pořád nejde. Víme, ale že jeden z nich neumí běhat z kopce, který to se, hádám, dozvíme až před ním budeme prchat.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Po x letech vztahu nebo jen k nějaké speciální příležitosti je fajn si sexuální chvilky lehce zpestřit. Víte, jaké jsou v téhle oblasti novinky a co mají nejraději dnešní páry? Poohlédli jsme se ve světě a zjistili jsme tipy od odborníků i od našich milovaných mužů.

Oslavy lásky a erotiky možná sexuální náboj spíš ničí

S oslavami Valentýnu, 1. máje, mezinárodních dnů polibků apod. se poslední dobou roztrhl pytel. Místo čekání na tyhle dny, které často nevyjdou podle představ, je lepší si sex užít podle svého. Chvilky vášně ještě zpříjemní nejrůžnější hračky pro dospělé, erotické prádlo nebo změna polohy.

Žhavé novinky mezi pomůckami

Oblíbené zůstávají v podstatě stále ty stejné typy pomůcek. Co se mění, jsou hlavně materiály a vzhled. Právě tahle oblast totiž představuje jednu z možností uplatnění odvážných designérů. Vedle praktických silikonových pomůcek se tak objevují třeba i dřevěné nebo voděodolné. Vibrátor z přírodních materiálů, jako jsou sklo nebo dřevo dlouho vydrží a nemusíte se ho bát ani pokud trpíte na alergie nebo máte citlivou kůži. Skvěle zase vypadá kombinace gelového vnitřku s průhledným obalem, ten si můžete v ložnici klidně i vystavit.

Sexy prádlo podle trendů nebo osobních preferencí

Tipů na erotické prádlo je plno v lifestylových magazínech, na internetu i v samotných obchodech. Někdy ale otázka nezní, které vybrat, ale spíš jak ho použít. Při koupi se řiďte hlavně tím, co vám sluší a co má rád partner. Letos je trendy například růžová, stále se nosí sexy body i smyslné korzety. Jestli ale máte doma konzervativce, radši volte černou klasiku, maximálně v kombinaci s červenými detaily. Pak už jen zbývá najít vhodný okamžik. Počkejte na partnera než přijde z práce a přijďte mu v nové soupravičce otevřít nebo mu v ní jen tak bez varování naservírujte snídani do postele. Příště zase partnera překvapte, až to bude nejmíň čekat, třeba ve sprše.

Rozdílné potřeby partnerů

Po porodu nebo po mnoha letech vztahu se sexuální touhy často vytrácejí. Někdy ale naopak rostou, většinou bohužel jen u jednoho z partnerů. Co s tím, když máte každý jiné potřeby? Základem je si o tom promluvit, abyste se dozvěděli, co se za změnou skrývá. Tím spíš, když partner změní sexuální chování ze dne na den. Můžou za tím být hormony, spokojenost či nespokojenost v pracovních nebo jiných záležitostech, ale také nevěra.

Někdy jde prostě jen o různé naladění každého z partnerů, jak píše jedna z uživatelek:

"Zkoušeli jsme to oživit ale vydrželo to 3 měsíce a pomalu to opět opadá, pouze z mé strany tedy... A pro přítele je to dosti podstatná věc mít v sexu vášen, touhu, chtíč, prožívat ho a být aktivní." 

Nové situace

Kromě nových poloh nebo zakázaných míst může být zajímavou změnou třeba  i těhotenství partnerky . Ženy v tomhle období, hlavně v pokročilejším stádiu gravidity, mívají zvýšené sexuální touhy, nebojte se o dojmy a postřehy podělit s ostatními uživatelkami, např. tady. Mnoho mužů zase těhotenství nějakým způsobem vzrušuje. Navíc je super, že nemusíte řešit antikoncepci. A potom si zase budete nadšeně užívat polohy, které v průběhu těhotenství nepřicházely v úvahu.

Sen o budoucnosti naplněné bohatstvím, slávou a věčným mládím se nikde jinde nerozplynou tak rychle jako v USA, zvlášť pokud onemocníte. USA jako země neomezených možností pokulhává na konci žebříčku všech vyspělých států v oblasti sociální, neb tu neexistuje možnost placené mateřské ani placené nemocenské.

Soustřeďme se na nemocenskou a mateřskou. Jak mateřská tak nemocenská spadají pod The Family and Medical Leave Act of 1993, zkráceně FMLA. Tento federální zákon byl jedním z hlavních prezidentských bodů prvního termínu Billa Clintona. Co tento zákon přinesl? Možnost 12 týdnů neplaceného volna s uhlídáním pracovního místa. Toto neplacené volno se vztahuje na zaměstnance pracující minimálně 12 měsíců na jednom místě pro zaměstnavatele s minimálně 50 zaměstnanců v okruhu 75 mílí. 

FMLA je jediním federálním zákonem, tedy zákonem, kterým se musí řídit firmy s více než 50 zaměstnanci po celých Spojených Státech, který se zabývá mateřskou či rodičovskou dovolenou nebo nemocenskou. Pokud se zaměstnanec kvalifikuje pro FMLA, nesmí být po dobu trvání propuštěn ze zaměstnání a zároveň nemusí platit plné zdravotní pojištění, tedy je zodpovědný pouze za část zdravotního, které jen normálně odečteno z platu. 

Zaměstnanec má také možnost být na FMLA s tím, že si vyčerpá všechny svoje našetřené dny dovolené a a dny určené pro nemoc (mimochodem, jako státní zaměstnanec dostávám každých dvacet odpracovaných dní jeden den dovolené a jeden den určený pro nemoc), tyto dny se sečtou a roztáhnou na 50 procent, takže nepřijdete o plat a nemusíte platit zdravotní, ale také vyčerpáte všechny dny volna, které máte. 

Během svojí tzv. mateřské jsem zvolila tuto možnost. Mých našetřených 35 dní, roztáhlo se mi to tehdy na skoro 3 měsíce, tyto 3 měsíce se mi zdály krátké a tak jsem byla ještě na měsíc a půl neplaceného volna, kde jsem ale tehdy byla zodpovědná za celé zdravotní, což činí kolem 1500 dolarů měsíčně. 

Nemocenská část FMLA je také 12 týdnů a opět neplacených, opět je zaměstnanec zodpovědný pouze za část zdravotního pojištění. Pokud potřebuje zaměstnanec dalších několik měsíců na zotavenou může tak učinit po vyčerpání všech dnů volna a poté jít na 6 měsíců na půl platu.

FMLA si zkouším i ve druhé možnosti a sice jako nemocenskou, myslím, že nemá cenu psát jaké štěstí to mám, že ochutnávám Ameriku ve všem, kde nemá co nabídnout. V prosinci jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. V lednu jsem byla na operaci, vzala jsem si 5 dní volna. 10. února jsem začala týdenní chemoterapii, která trvala 3 měsíce a týden. Se začátkem chemoterapie jsem si zkrátila pracovní úvazek na 70 procent. 

Týden před skončením chemoterapie jsem byla pozvaná na popovídání si se svojí šéfovou, mimochodem je nás celkem 6, která nebyla spokojená s mým pracovním nasazením za posledních několik měsíců. Rozhodla jsem se tedy jít na tzv. nemocenskou na 9 týdnů a to hlavně z důvodu očekávané radiace, která s koná jednou denně po dobu 20 dnů s výjimkou víkendů. 

Neuvěřitelné je, že si pořád ještě mohu říkat, jaké mám štěstí. 

• protože bych mohla být vyhozena z práce a tím ztratit svoje zdravotní pojištění, jako se tu stává hodně lidem, kteří jsou tak naivní, že neoznámí okamžitě svoje onemocnění na osobní oddělení.
• protože bych na tom mohla být tak špatně finančně, že bych si nemohla dovolit ani těch neplacených 9, jako se to stává tolika rodičům samoživitelům.
• protože bych mohla mít daleko horší zdravotní pojištění, například takové, kde by mi oddalovali chemoterapii z důvodu byrokratických chyb.

USA je země neomezených možností, hlavně pokud chcete mít srovnání v tom jak moc špatně byste na tom mohli být, kdyby...

Jak je vidět, pokud něco není uzákoněné, tak se to prostě neděje. Ano, existuje tu silné hnutí za možnost placené mateřské a také nemocenské a někteří zaměstnavatelé jako např. google či facebook to už i nabízejí, zákon jako takový ale leží už přibližně 5 let v senátu a prostě se čas zatím nenašel. S nynější vládou se ani nenajde, zato se najde hodně peněz na už tak neuvěřitelně nafouklý vojenský rozpočet.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Mini chlapík mluví hodně, mluví rád. Většinou anglicky, to se moc nezměnilo, prostě je to zrádce a schválně odmítá poetickou mluvu Vladislava Vančury a bohatá synonyma Karla Čapka. Je fakt, že zatím to ani s Čapkem ani Vančurou nepřeháníme. Ač je mini chlapík dítě velice chytré, nechci ho zahltit, a tak po večerech většinou čteme Ferdu Mravence, což mi připomnělo, že si musím napsat tátovi a zkásnout ho o nějaký nový český knížky. Ony se ty tři díly díly Ferdy přeci jen mírně zají. A ani ta blbá Beruna už nevyvolává ty správný emoce.

Včera večer jsem se rozhodla přerušit naši čtecí rutinu a vyrukovala s vlastní pohádkou a sice mírně pozměněnou formou "O vlku a kůzlátkách." Mini chlapík si to děsně užíval, zvlášť když jsem přidala přídavek ve formě rytíře, na kterýho skočí medvěd a lev. "Teda já ti řeknu, stejně je to neuvěřitelný, jak on ti fakticky rozumí," ozval se po dokončení pohádky obdivně Amík. "Neříkej, žes tomu nerozuměl?" "No pokud ta pohádka nebyla o vlku a třech prasátkách, tak asi ne." Řekl s nadějí v hlase Amík a když uviděl můj obličej hned zaspěchal s vysvětlením, "ale zase jsem se nesoustředil." Tak to se dá pochopit, když se nesoustředil, že nerozuměl, to je jasný.

Mini chlapíkova dvoujazyčnost nám ale dává taky docela zabrat. Nerada to říkám, ale někdy mu fakt nerozumím ani náhodou. Naštěstí jsem si vychytala několik odpovědí, který se hodí podle výrazu a mini chlapíkovi urgence. Většinou se dá odpovědět: "Fakt? Ne, to není možný!" Pokud gestikuluje a ukazuje hodí se: "Kde? Ukaž." Blbý je, pokud na něj není vidět a něco na mě volá, potom se rozhodně nevyplatí nezvednout se a nejít se okamžitě podívat, protože jeho nesrozumitelná hatmatilka může znamenat něco jako: "Našel jsem tvůj červenej lak na nehty, otvírám ho a matlám všude kolem." Popřípadě: "Jdu se sám napít, nalejvám si z tý třílitrový láhve a jde mi to docela dobře, myslím, že jsem to vychytal." Nebo: "Mami, kdes to nechala ten nůž, nemůžu ho nějak najít."

Asi měsíc nám unikalo mínění mini chlapíkova pořekadla: "Enděmation." Křičel to i několikrát denně, někdy si to i zpíval. Přiznám se, netušila jsem, až předevčírem jsem odhalila, že "enděmation" znamená "ants are marching on," to když jsem našla mini chlapíka, jak nadšeně výská nad pochodujícíma mravencema v jeho zapomenuté zmrzlině nechané na dvorku. Jak je vidět Ferda v něm zanechává vřelé city, které jsou viditelné nejen v mluvení, ale i v akci, což se pozná tím jak moc chce, abych na ně všechny vystříkala sprej, kterej je zahubí než ho sežerou. Ano, ze dvorku se k nám stěhujou celý čety Ferdů. Myslím, že je opravdu načase změnit literaturu.

Mini chlapík také přidává do svýho anglickýho repertoáru čím dál tím víc češtiny. To je pořád: "Poouzoul," neboli "pozor" "Dassi sám," je teď taky hodně oblíbený nebo "mami light no has," to když nechce, abych mu večer zhasla lampičku. Myslím, že ho budeme muset začít předávat tchánovi s tchyní s českým slovníkem. Je fakt, že se oba děsně snaží porozumět. Tchyni jsem teď nadávno zničila její naděje, že je mini chlapík genius a mluví plynule česky. "Hele, ale víš, že on mluví tak z 95 procent anglicky, že jo?" Chechtala jsem se potom, co se mě ptala na to, co to česky znamená "kašl," nepochopila, že takhle se přeci vyslovuje "castle." Chápu, že čeština zní dost nesrozumitelně, ale že by to bylo až tak děsný?

 Mini chlapík si ale tchána s tchyní skvěle vycvičil. Minulej tejden jsem se u nich musela jít natáhnout a než jsem usnula slyšela jsem mini chlapíka s tchánem, jak spolu konverzují. "Dassi no hají!" Děsil se mini chlapík toho, že by musel jít spát se svojí unavenou matkou. "No, of course not, you dont go hají. Only your mum goes hají." Uklidňoval ho tchán. "And would you like some ham?" Ptal se ho tchán, jestli nemá hlad, ne šunku mu nenabízel.

Moje máma, tak ta má z mini chlapíkovi většinový angličtiny radost velikou, neb neustálým opakováním se jí nová anglická slovíčka do hlavy přímo vpalují. A nedávno jsem ji přistihla, jak do mini chlapíka nenápadně šťouchá a ptá se ho co to znamená česky. Dávám mu tak půl roku, maximálně rok a bude z něho tlumočník.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Mám pocit, že ti rozumím, alespoň o trochu líp. "Jak mi můžeš rozumět? Ty, která máš dítě?" Zeptáš se s bolestí v očích. 

Jak ti můžu rozumět já, která jsem cítila růst nový život ve svém těle? Já, která jsem nevešla do dveří a kolem které se všechno točilo. Já, která jsem během hodin zažila tu nejintenzivnější bolest a tu největší euforii v momentě, kdy jsem porodila. Já, která má doma malé dítě objevující svět. Já, která mu fouká bolístky a drží ho v náručí. Já, které říká "mami." A přece mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Lidé, kteří říkají, že ti bolest něco dá, lžou. Bolest ti nedá nic, to jen ty sama si v sobě musíš přerovnat myšlení. Lidé, kteří říkají, že ti nemoc něco dá, lžou. Moje nemoc mi nedala nic, moje nemoc mi vzala možnost být znovu těhotná. "Jsou tu přeci možnosti," řekneš mi ty, která jsi prošla vším co ti nabídli a pak jsi čekala s nadějí, která se pokaždé změnila v zoufalství. "Ano, možnosti tu byly," odpovím ti. Ano, možnosti tu byly, ale s mojí diagnozou a vědomím toho, že na odebrání vajíček je potřeba hormonů, které moje tělo v tu chvíli nepotřebovalo. S mojí diagnozou, kdy dalších minimálně pět let budu brát prášky, které mě možná uvedou do předčasné menopauzy, se možnosti změnily v nic. Mám pocit, že ti rozumím, tak trochu líp.

Pamatuji si jak mě před čtyřma lety v době "tak to zkusíme a uvidíme" napadlo, že se to nemusí zadařit. Ta myšlenka vlastně nikdy natrvalo v mojí hlavě neuvízla. Tehdy to nebolelo. Tehdy nebyl čas. Musela jsem spát a živit toho novýho človíčka uvnitř. Nikdy mě nanapadlo, že se jednou budu potýkat s pocitem "nikdy víc!" Ten pocit, který je někde hluboko v hlavě a krákorá mi do ucha jako ten černej havran "Nikdy, nikdy víc!" Ten pocit tam někde hluboko v břiše, který mě svírá a svírá až mi nedovolí dýchat a mě pak vrhknou slzy do očí. Ten pocit, který někdy vypluje na povrch, když vidím těhotnou maminku. Mám pocit, že ti teď rozumím, tak trochu líp.

Taky jsem byla jednou z těch těhotných, které se štastně valí ulicí. Nevěděla jsem, že je ti tak strašně. Nevěděla jsem, že tě může bolet se na mě podívat a že tu bolest skrýváš úsměvěm. Ta bolest není vidět a je tam, tam hluboko v tobě, viď. Ta touha držet miminko v náručí a dívat se mu do očí. Ta touha poleví, viď? Já vím, někdy je silnější než jindy a někdy není vůbec. Tak to je alespoň pro mě, která ti rozumí jen tak trochu líp. 

Někdy se mi chce křičet na to, jak je život nespravedlivej. Někdy se podívám na věci, který jsem schovávala "na to další" a přes slzy se směju. Směju se, když si vzpomenu na ty okamžiky, kdy v těch teď prázdných tričkách pobýval můj chlapeček. A třeba zase jednou bude nějaké moje miminko nebo malé dítě. Dítě, které mě nebude kopat pod žebra a které tam někde pro mě určitě je. Dítě, které bude chtít, abych ho objala a pochovala. Já vím, že tobě rozumím jen tak trochu líp. 

Tobě rozumím jen tak o trochu líp, já jsem tady a ty tam. Obě ale slyšíme ten hlas v hlavě "nikdy víc!" Obě máme v sobě tu touhu a tu prázdnotu. Já vím, že jsme obě jiné, ale něco nás přece pojí. Kamarádko, které teď rozumím jen o trochu líp.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

http://mamazavodou.blogspot.com/

Nejhorší pocit na mateřské, který jsem kdy zažila, byl pocit osamění.

Pocit, že jsem jediná, kdo nemá perfektně upravené děti, dokonale uklizený byt a každý večer na stole teplou večeři.

Jediná, kdo ráno vybíhá v legínách bez make-upu a nasedá do auta s vlasy v culíku.

Jediná, kdo nemá absolutně ponětí, jak se správně vychovávají děti a co je pro ně nejlepší.

Kolem mě bylo spoustu matek, které byly sebevědomé, jisté svou výchovou i přístupem a mě jako prvorodičku jejich poznámky a poučování rozhazovalo a nutilo mě přemýšlet, jestli jsem nejlepší máma na světě.

NEJSEM.

Dnes už to vím.

Nikdy nebudu nejlepší máma na světě a nebudu vždycky dělat všechno dobře.

Nikdy nebudu mít perfektně uklizeno, vyprané všechno prádlo a každý den zdravé jídlo.

A moje dcery budou znát televizi, tablety a počítač.

A já budu chtít pro sebe trochu času.

A hlavně, nejsem sama.

Ani Vy.

Nejste sama, když se slyšíte opakovat stále dokola :"Ne, nemůžeš," nebo "přestaň to dělat," a "nestrkej do svého bratra nebo sestry,".

Nejste sama, když se podíváte na Facebook nebo sociální sítě a máte pocit, že se Váš život nevyrovná těm úžasným a dokonalým, které se tam objevují.

Nejste sama, když občas stojíte uprostřed kuchyně a nemáte absolutní představu o tom, co uděláte k večeři a jediné řešení je vytáhnout pizzu nebo kuřecí nugety z mrazáku.

Nejste sama, když děláte úkoly se svou dcerou nebo synem a bojujete se znalostmi z páté třídy a musíte hledat na internetu odpovědi a správné řešení.

Nejste sama, když sledujete akce pro děti a s dětmi. Nejste sama ani když to neděláte.

Nejste sama, když necháte své děti před televizí o hodinu déle nebo jim dáte do ruky tablet, aby jste si mohla odpočinout nebo dodělat nějakou práci. Nejste sama, když se za to cítíte vina, že se jim nevěnujete.

Nejste sama, když pochybujete, jestli jako máma děláte všechno dobře a jestli děláte dost.

Nejste sama, když se díváte na sebe v zrcadle a nepoznáváte se. Pochybujete o sobě a přemýšlíte, 

Nejste sama, jestli máte pocit, že všechno tohle cítíte jenom Vy a ostatní maminky to zvládají bez problémů.

Nejste sama, když se hned po ránu ptáte sama sebe, jak dnešek zvládnete.

Nejste sama, když chodíte do práce a těšíte se do ní každý den. 

Nejste sama, jestli jste doma s dětmi a jste za to ráda.

A nejste ani sama, jestli máte výčitky, že do práce chodíte ráda nebo že do ní nechodíte.

Nejste sama, když místo zapnutí pračky nebo uklízení kuchyně, si na chvíli sednete a zavřete oči.

Nejste sama, když milujete své děti tak bláznivě, že se Vám stýská hned po té, co je vysadíte před školou.

Nejste sama, když znáte všechny písničky z Ledového Království nebo jiné pohádky a zpíváte si je se svými dětmi.

Nejste sama, když Vám přináší radost mít uklizenou kuchyň nebo koupelnu a hotové prádlo.

Nejste sama, když se bojíte, jestli pro své děti děláte všechno, co by si přály.

Nejste sama, když se bojíte, že Vám jednou vyčtou, že jste na ně zakřičela nebo jim něco zakázala.

Nejste sama, když si přejete mít kamarádku, která Vás pochopí.

Nejste sama, když má Vaše dítě jeden ze svých záchvatů vzteku uprostřed nákupního centra, protože jste mu odmítla koupit hračku nebo lízátko a nebo se jen nudí.

Nejste sama, když je pro Vás cesta do obchodu samotná malým výletem a užíváte si to. 

Nejste sama, když bojujete se svým pocitem viny nebo snahou vyrovnat se ostatním mámám a máte pocit, že jenom Vy jediná na celém světě, nemáte absolutní představu o tom co děláte a proč.

Nejste sama, když máte plný dřez nádobí, koš na prádlo přetéká a když Vám pomalu dochází, že nikdy nebude všechno hotové.

Nejste sama, když máte doma otisky prstů za zrcadle, čmárance na zdi nebo stole, poházené ponožky v koupelně a hromadu dalších věcí, které by jste chtěla vyřešit.

Nejste sama, když jste celou noc vzhůru se svým dítětem, měříte mu teplotu nebo otíráte čelo. Držíte za ruku nebo chováte v náručí.

Nejste sama, když máte dny, kdy nejde nic podle plánu a modlíte se, aby byl už večer.

Nejste sama, když máte úžasný den a prostě se jen usmíváte.

Nejste sama, když máte dny, které jsou jako horská dráha.

Nejste sama, když jdete večer unavená do pokoje svých dětí. Díváte se, jak spí a zaplavuje Vás pocit štěstí a dojetí. I když dvě hodiny předtím jste měla pocit, že se zblázníte.

Nejste sama, když jdete večer spát tak unavená, že usnete hned, jakmile si lehnete.

Nejste sama, když vstáváte unavenější, než večer.

Nejste sama, když pláčete za zavřenými dveřmi, když počítáte do deseti, aby jste nevybuchla nebo když si dodáváte odvahu, že to zvládnete.

Nejste sama, když Vám každý den dochází, že i přes všechny chvíle, kdy sotva popadáte dech, být mámou stojí za to.

Nejste sama, milá maminko.

Nejste sama na téhle bláznivé cestě.

Nejste sama.

Jste silná, krásná, úžasná a důležitá.

Někdy si tohle potřebujeme my všechny připomenout.

I to, že prostě nejsme samy.

S Láskou,

Monika💖

https://www.facebook.com/KrayMonika/

www.zaslouzilamatka.blogspot.cz

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Prázdniny se blíží a vy přemýšlíte, kam vyrazit s vašimi dětmi, které jsou ještě docela malé? Doba naštěstí pokročila a už se jaksi nepředpokládá, že budete s dětmi sedět doma. Naopak, zařízení, kde vědí, že rodiny s dětmi jsou důležití klienti, přibylo a rodin s dětmi si zde váží.

Pobyty pro matky s dětmi

Velmi často se dnes organizují speciální pobyty pro matky s dětmi, které jsou jim šité přímo na míru. Takový pobyt koná v zařízení, které je dětem příznivé, takže zde najdete postýlky pro děti, přebalovací pulty, dětský koutek, hřiště apod. Dále je zde pro mámy s dětmi připraven program, který bude vhodný jak pro ně, tak pro děti. Chodí se například na společné výšlapy, na které můžete i s kočárkem, děti cvičí a hrají si. Pamatuje se ale určitě i na maminky. Jednak je pro ně připraveno nejrůznější cvičení, které mohou absolvovat i s dětmi, dále si mohou dopřát wellness, v některých případech se nabízí i hlídání dětí a maminky tak mají možnost si skutečně odpočinout.

Vydejte se po vlastech českých, nebo k moři

Takto je možné vyrazit buďto po vlastech českých anebo i do zahraničí k moři. Vybírány jsou vždy resorty, které jsou „baby friendly“, kde je dostatečné zázemí pro děti a hlavně velká možnost vybití. Velmi často jsou tyto pobyty zaměřeny na sport, a to maminek i dětí. Pokud se ale chcete zde setkat s ostatními maminkami s dětmi a odpočinout si, nikdo vás do sportování nenutí. Trochu větší děti se zabaví samy mezi sebou a vy máte zase o starost méně. Tyto pobyty dnes organizují cestovní kanceláře, nebo organizace, které nabízejí cvičení maminek a dětí, či některá aktivní mateřská centra.

Nespokojte se s málem, jděte do hotelu, kde mají děti rádi

Pokud chcete vyrazit na rodinnou dovolenou, i u nás už můžete vybírat z opravdu široké nabídky hotelů, chat, chalup a kempů. Je jasné, že k cestování trocha toho nepohodlí patří, obzvláště, když cestujete s dětmi, ale nespokojte se s málem a volte takové zařízení, které na děti skutečně myslí, písek a pár prolézaček dnes už rozhodně nestačí. V hotelích, kde jsou děti skutečně vítány, toho totiž nabízejí mnohem více. Například vám zde půjčí chůvičky, můžete si koupit plínky do bazénu, děti vám zde pohlídají a to dokonce i na celý den, pokud chcete jet třeba na výlet, kde by se to dětem nelíbilo. Pro děti je zde připraven program, tvořivé dílničky, ale také třeba karneval, diskotéka, mohou se projet na koni, nebo se učit nějaký sport. Samozřejmostí je pak kuchyně uzpůsobená dětem, palačinky a smažený kuřecí řízek opravdu není jediné dětské menu na světě.

Jaké české wellness hotely doporučují maminky?

Než odjete na dovolenou, podívejte se do naší wiki na článek Jak se připravit na dovolenou s dětmi?

Přidejte se také do skupiny Dovolená v Česku a na Slovensku s malými dětmi, kde vám nejlépe poradí maminky!

Zkušenosti ukazují, že pro děti opravdu není důležité exotické místo, ale to, aby měly na prázdninách dostatek zábavy a pohody. Míst, kde jim to můžete dopřát, naštěstí přibývá.

Foto: Hotel Peklo

Když jedete na dovolenou určitě doufáte, že si celá rodina užijete spoustu legrace a vrátíte se plni energie, odpočatí a příjemně naladění. Pokud ale cestujete s dětmi, může se pro vás dovolená stát i noční můrou. Jak tomu předejít? Základ je vybrat pro vaši rodinu ubytování, které poskytne komfort jak vám, tak vašim dětem. Když budete mít pohodlné zázemí, hned je vyšší šance, že strávíte příjemnou dovolenou.

Ať už budete trávit prázdniny v Česku nebo v zahraničí, u moře nebo jezera, porádíme vám, na co se při výběru hotelu zaměřit.

Pohodlné spaní

Na dovolené, kde si všichni chcete odpočinout je důležité se dobře vyspat. Pokud cestujete s malým miminkem, které je zvyklé spát v postýlce, je dobré ověřit, zda hotel poskytuje službu zapůjčení dětské postýlky, případně pokud si povezete svoji, zda je v pokoji na postýlku dost místa.

Pokud máte větší děti, je dobré zjistit, jak je to s přistýlkou. Pokud máte 2 a více dětí (nebo jen jedno větší, ale chcete trochu soukromí) ověřte si, zda hotel nabízí rodinné pokoje (pokoj se dvěma ložnicemi, atd.). Pro delší pobyty určitě oceníte trochu víc prostoru.

Jídlo

V prvé řadě je samozřejmě potřeba zjistit, zda hotel nabízí stravování a jaké jsou možnosti (předpokládáme, že si nebudete chtít o dovolené sami vařit). Nabízí hotel také jídlo vhodné pro děti? Mají dětské menu, nebo speciální dětský bufet?

Ověřte si také, že v restauraci mají dětské židličky, případně stolek, kde se můžou vaše ratolesti u jídla usadit, tak jak jsou zvyklé z domova.

Pokud budete mít s sebou vlastní jídlo pro vaše dítě, je možnost si ho někde pohodlně ohřát? Samozřejmě mnohdy není problém si s sebou přibalit mističku, dětský příbor či jiné dětské nádobí, ale pokud by ho hotel nabízel, určitě to bude příjemné plus.

Koupelna

Jestli s sebou máte miminko, které se doma koupe ve vaničce, zjistěte, zda hotel má nějaké k zapůjčení, případně zda je v koupelně kromě sprchového koutu i vana, kde se můžou vykoupat starší děti.

Ostatní vybavení pokoje 

Jelikož v létě bývá někdy velmi horko a to nejen u moře, ale třeba i v Česku, ujistěte se, že je v pokoji individuálně ovladatelná klimatizace. To samé platí v chladnějším období pro topení. 

Samozřejmostí by měla být rychlovarná konvice, abyste mohli uvařit dítěti čaj, případně kaši či umělé mléko. Pokud vaše dítě papá příkrmy, určitě byste je měli zvláště v horkých měsících uchovávat v lednici.

Jasně, že jedete na dovolenou, abyste strávili čas venku a zažili nové věci, nicméně pro dlouhé večery, případně špatné počasí se hodí mít s sebou usb s oblíbenými pohádkami či písničkami, takže televize s usb vývodem v pokoji je určitě dobrá věc.

Lokalita

Jedete na dovolenou autem? Pak si nezapomeňte vybrat hotel s možností parkování, ať nemusíte tahat všechny věci a děti, kdoví jak daleko.

Pokud letíte letadlem, určitě budete unavení po cestě a natěšené děti, by mohly špatně snášet dlouhý transfer z letiště do hotelu. Vyberte proto hotel, který není daleko od letiště. 

Jestli plánujete poznávat okolí a jezdit na výlety a nemáte s sebou auto, je dobré zvolit hotel v blízkosti dopravních spojů či MHD.

Pokud jste zvyklý spát v tichu, ujistěte se, že hotel neleží na dopravní tepně a vám pod okny pokoje nebude každou půl hodinu projíždět nákladní vlak, či nad hlavou přelétat letadlo. Na vesnicích by vás taky mohly časně ráno vytáhnout z postele kostelní zvony, i když o to se možná stejně dobře zvládnout postarat vaše děti.

Zábava

Snem každé mámy je, aby se její ratolest na dovolené krásně zabavila a ona měla alespoň chviličku pro zasloužený odpočinek. Určitě si proto vyberte takový hotel, který nabízí bohaté vyžití pro děti. Samozřejmostí by měl být dětský bazén, s většími dětmi byste určitě ocenili alespoň menší aquapark.

Dětské hřiště a různé průlezky vám taky dokáží velmi zpříjemnit pobyt. Některé hotely nabízí dokonce dětský klub s animačními programy, většinou pro děti starší 4 let. Nebo například službu hlídání dětí, takže si můžete zajít na masáž nebo strávit příjemné chvíle s manželem.

Pokud máte v plánu se na dovolené koupat, ověřte si, že kvalita vody ve vodní nádrži v blízkosti vašeho ubytování splňuje hygienické normy a koupání v ní je bezpečné.

Jestli jedete k moři, určitě zvolte hotel v bezprostřední blízkosti moře. Ideální pro děti je písčitá pláž s pozvolným vstupem, kde si můžou hrát a dovádět.

Jelikož pěkné počasí se nedá na termín vaší dovolené objednat, je třeba počítat i s alternativou, že to nebude na koupání. Abyste se nenudili, vyberte takový hotel, kde je možnost výletů po okolí a program v případě horšího počasí.

Další služby

Nikdo si to nepřejeme, ale bohužel se někdy stane, že na dovolené onemocníme, nebo se stane úraz. Hlavně pokud budete v cizí zemi, určitě si ověřtě, že v hotelu nebo jeho blízkosti je lékárna a nemocnice, nebo alespoň hotelový lékař.

Během dovolené budete určitě vděčni za možnost nákupu, blízkost obchodu či supermarketu je tedy také jedním z kritérií, které byste měli zohlednit.

Když si hotel rezervujete sami, pohlídejte si, jaké jsou podmínky pro zrušení či změnu rezervace. Zvlášt u dětí člověk nikdy neví, jestli nebude nutné například kvůli nemoci dovolenou zrušit či přeložit.

Kdo někdy letěl na dovolenou letadlem (hlavně když se jedná o charterový spoj) ví, že časy odletů a příletů nekorespondují s časy check-in / check-out v hotelech. S malými dětmi určitě přivítáte možnost dřivějšího ubytování, případně pozdějšího odhlášení, abyste nemuseli "sedět na kufrech" v recepci a čekat než vám poletí letadlo.

A jaký je ten váš "hotel snů"? Máte nějaké oblíbené hotely, kam jezdíte s dětmi a rádi se tam vracíte? A co podle vás nesmí v hotelu chybět? Podělte se s námi o vaše zkušenosti!

zdroj obrázků: pixabay.com 

Osobně jsem nikdy nebyla až tak velkým fanouškem Velikonoc. Ono to bití tou pomlázkou mi nikdy nepřišlo až tak strašně vtipný, nevím, možná to bude tím, že jsem holka a ani žádný mazání medu kolem huby v podobě slibů neuschnutí a krásy mě nepřesvědčily, že je to vlastně absolutně boží zvyk. Je možný, že jsem cynikem po mámě, která nakupovala tu nejsušší pomlázku mýmu malýmu bráchovi. "Ta se rychle zlomí a hlavně to s ní nebojí." Dělila se o zkušenosti moje máma s mým šestiletým já zatímco předávala šťastnýmu chlapečkovi ubohou, vopelichanou, rozpadající se soušku s pár krepákama na konci. To trvalo jen rok nebo dva, pak se táta s bráchou naučili plíst svoje vlastní.

Ano, český Velikonoce jsou fakt uhozený a ty moravský jakbysmet. Můj devadesátiletej děda pocházející z Těšínska nelenil a na každý Velikonoční pondělí vstal za kuropění, aby hrníčkem studený vody polil babičku a absolutně mu nevadilo, že mu ta cesta z koupelny do ložnice díky jeho šouru a plicím fungujícím na třetinu trvala klidně čtvrt hodiny. Ten jeho potměšilej úsměv, když pak vyprávěl jak babička vždycky ječela, stál opravdu za to.

No a vhoďte do tohohle šílenství Amíka a stačí jedny český Velikonoce a Amík má vzpomínku na celej život. To jsem ho takhle dva měsíce a něco po našem nezapomenutelným seznámení pozvala na hory. Na hory, kam jsem jela s rodičema, jejich kamarádama a plán zněl jasně, nebudeme muset platit za ubytování.  Amík přijel den před Velikonočním pondělí, můj otec a jeho kamarádi se slezli a začali při notným posilováním slivovicí plíst pomlázky. Přizvali naprosto nechápajícího Amíka a začali mu vysvětlovat, proč pletou ty větve dohromady. Po čtvrtý slivovici už bylo stejně jedno, že Amík nemluví česky. Někdy kolem půlnoci chudák utekl. To ještě netušil, co se bude dít ráno. Ano, koledování, honění dospělejch ženskejch po baráku, včetně jeho nový přítelkyně. Zážitek naprosto neopakovetelnej a námět mnoha veselejch historek tady za oceánem.

Ani se chudákovi Amíkovi nedivím, že nechápal. Ono to srovnání je dost brutální tady v New Yorku se Velikonoce tolik neslaví. Velikonoční pondělí je normální pracovní den a pokud chodí lidé do kostelů, tak chodí v neděli. Obchody jsou trochu nazdobený, ale ve srovnání s Halloweenem nebo Vánocema je to pěkný prd. Žádný bandy koledníků nikde neuvidíte, ono se tady nekoleduje. Pokud vím, tak u kostelů pořádají hledání vajíček a to je tak všechno.

Takže Veselý Velikonoce! Já se pomlázky nebojím a myslím, že mini chlapíkovi taky nechybí a až jednou budem na Velikonoce v Praze, tak mu možná koupím jednu sušenou pomlázku.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Stála jsem u okna a přes závěsy pozorovala oblohu. Bylo šero a začínalo sněžit. V dubnu. Normálně by mě to trápilo, ale moje myšlenky lítaly úplně někde jinde. Upoutalo mě hýření na zemi. Pořád přijížděla nová auta, ze kterých vystupovaly známé tváře. Srdce mi bušilo jak o závod a na chvilku se mi zamotala hlava. Chytla jsem se za břicho a snažila se zhluboka dýchat.

"Jsi v pořádku?" Ozvalo se mi za zády a já nepatrně přikývla. Lucie, seber se! Okřikla jsem sama sebe, narovnala se a nasadila úsměv. Velmi těžce jsem snášela všechnu tu pozornost, já, největší trémistka ze všech. Taky jsem si plně uvědomovala důležitost situace a tíhu odpovědnosti, že je to na celý život. 

"Co když cestou zakopnu?" Špitla jsem směrem k Romči (mojí družičce). 

"A proč bys zakopávala?" Zasmála se.

Vyhrnula jsem šaty nad kotníky a demonstrovala, jak jsou mi velké boty, že se mi v nich hýbe noha. V tom jsem za dvěřmi uslyšela hrát hudbu.

Knedlík v krku mi narostl na velikost bochníku, ale moje srdce narostlo s ním. Cítila jsem neviditelné lano, které se začalo utahovat směrem ven, z místnosti. Netrpělivě jsem si stoupla ke dvěřím a čekala, když do pokoje vešel můj kmotr, aby mě odvedl k oltáři. Nastavil paži jako pravý gentleman a povzbudivě se na mě usmál. Oba jsme čekali na počáteční tóny Hallelujah. 

A pak si pamatuji už jenom ústřižky. Kráčím a klepou se mi kolena. Brní mi strašně ruka a přísahám, že mě na chvilku napadlo, že právě prožívám infarkt. První pohled do Emilových očí. Ledabylé rozloučení u oltáře s kmotrem, kterému jsem nedala ani pusu. "Moc ti to sluší" zašeptáno do ucha těsně před obřadem. Naše rozhodné ano. Strašná rána do ticha, když něco někomu upadlo. My dva si nasazujeme prstýnky, líbáme se a připíjíme sklenkou sektu.

Jsem manželka!

V pátek uběhlo přesně 5 let od jednoho z nejkrásnějších dní mého života (jsou přesně 3- uhodnete zbylé dva? 🙂 ). Za tu dobu se stalo tolik věcí - krásných, těžkých, důležitých, úsměvných,... A všechny nás poznamenaly, všechny k nečemu byly a posunuly nás dál. Formovaly náš vztah, naše osobnosti se vyvíjely a změnily. A nejvíc nás změnily děti. Jako každé rodině dodají to správné koření 🙂

Co předtím nebylo důležité, je teď skoro nemožné (jako třeba víkend osamotě? 🙂 )

Co předtím bylo důležité, teď skoro nedává smysl (jako třeba celovíkendová párty)

Co předtím platilo, teď neexistuje (jako třeba můj muž jezdící domů v 5 hodin odpoledne)

Co předtím neplatilo, je teď zákonem (jako třeba nedělní společná snídaně)

Jsem šťastná? Jsem. Miluji ho i po 9 letech a nedokážu si představit, že by nebyl mým manželem. Není dokonalý, má hromadu chyb, ale já jsem na tom úplně stejně, ne- li hůř. A je takovým malým zázrakem, najít si tu druhou půlku, která Vás bere, akceptuje a miluje přesně takové, jaké jste. I po ránu, kdy se sama bojím podívat do zrcadla. I v průběhu PMS, kdy bych si nejraději občas nafackovala já sama. I po měsících nemocí u nás doma, kdy člověk lítá kolem dětí a nemá čas sám na sebe, tak se mu lepí mastné vlasy na tvář. Dokonce i v momentech, kdy nastupuje moje období nespokojenosti a výčitek- drží, poslouchá a občas dokonce i koupí kytku. A taková kytka bez důvodu, je prostě vždy nejkrásnějším dárkem 🙂

Miluji náš život v té formě, v jaké je teď. I když je místy ukrutně těžký a vyzývá mě, abych si šáhla až na samé dno. Ale pokud nespadnete tak hluboko, nedokážete pak zvednou hlavu a vidět modrou oblohu a svítící slunce 🙂

Dnes večer jdeme po hrozně dlouhé době na rande, oslavit výročí- i když s týdenním zpožděním. Ale moc se těším, konečně budeme mít pro sebe alespoň 2 hodiny klidu, kdy si budeme moci říct novinky, to, jak se máme rádi, dát si pusu, dívat se v tichosti jeden druhému do očí a být si duševně zase blízcí.

Vzpomínáte rády na svoji svatbu? Já kdybych mohla, dám si repete 🙂

*photo by: Zuzana Scharf

* u mě na blogu najdete i krátký sestřih z videa 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Každej rok tak kolem března mi začne při pohledu na kalendář běhat studenej mráz po zádech neb se blíží Amíkovi narozeniny.

Amík bral odjakživa svoje narozeniny smrtelně vážně. Byl to pro něj ten nejdůležitější den v roce, beze srandy. Pamatuju si měsíc a půl po seznámení jsem Amíka na jeho narozeniny odtáhla na večeři a pak mu řekla, že podle českýho zvyku za mě může zaplatit. Málem ho chudáka kleplo, zvlášť kvůli tomu, že měl slíbenou večeři a pití od kamarádů. Velice rád na tenhle večer vzpomíná a ještě raději na náš českej zvyk za odměnu narozenin zvát jiný lidi na pití a večeře.

Před třema a něco lety se mi skoro podařil ten nejlepší dárek. Mini chlapík se měl narodit dva dny před Amíkovejma narozeninama a já bláhová žila skoro 8 měsíců v naději, že budu mít na furt vyřešenej problém s dárkem. Tak krásně jsem si to malovala, že budu rok co rok vázat mini chlapíkovi mašli kolem krku a jako dárek nejvzácnější ho předávat jeho milujícímu otci. Bohužel mini chlapík se rozhodl jinak a raději se narodil o měsíc dřív. Je to jasný, narozeninový šílenství mají oba dva v genech.

Letos se stal zázrak, Amík nešílel, normálně nešílel ze svejch narozenin. Šílel mini chlapík, kterej se rozhodl, že pro velikej úspěch si svoje třetí narozeniny zopakuje o měsíc později. Kdykoliv jsme jenom nadhodili možnost, že narozeniny bude mít jeho dáda, mini chlapík začal srdceryvně protestovat: "Dassi sad, dassi haptoo." Ano, dokonce si i vytvořil svoje vlastní slovo pro narozeniny. "Haptoo," zkratka z "happy birthday to you." Amík vesele rezignoval a smířil se s pošťuchováním mini chlapíka: "Narozeniny budou moje, jenom moje." "No, no Dassi haptoo. Mama, Dassi haptoo." Křičel mini chlapík dožadujíc se rozsouzení celýho sporu nejvyšší instancí matky.

Den před Amíkovejma narozeninama jsme dokonce scháněli mini chlapíkovi i dárky a s mámou jsem se přistihly jak nerozhodně dumáme v hračkářství nad několika možnostma. "Hele, vždyť to ani nejsou jeho pravý narozeniny. Co tu šílíme." Rozsekla to se smíchem máma v ruce dva dary.

Můj sen se stal skutečností a my jsme slavili Amíkovi a mini chlapíkovi narozeniny najednou. Tchýně upekla dva dorty a mini chlapík si vzal ten větší. Pokud to takhle půjde i příště, mám Amíkovi narozeniny z krku, těch pár angličáků nebo lego vymyslím vždycky. A Amík? Ten se dobrovolně vzdal svejch narozenin. Tomuhle se, pánové, říká láska!

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Nejsou zábavné a nejsou ani moc vidět. Někdy mi přijdou zbytečné.Zodpovědnost za někoho jiného, kdo je navíc tak strašně bezbranný. Pocit osamění. Odloučení. Ztráta svobody, téměř žádný čas pro sebe. Domácí povinnosti, které mě nebaví. Stresové situace, které mě vyčerpávají. 

A tak už zhruba v deset dopoledne jsem vyčerpaná, frustrovaná a v takových chvílích se mi prostě nelíbí být mámou.

Nesnáším nedostatek spánku.

Dny, kdy jsem byla vzhůru do noci a mohla vstávat v deset dopoledne. Spala celou noc bez přerušení.

Už je to ale tak dávno, že nevím jaký je to pocit, být vyspaná naplno. Už si to prostě nepamatuji.

Věděla jsem, že po porodu budu muset vstávat s miminkem, ale netušila jsem, jak moc to bude náročné. Nespat několik dní v kuse a přesto muset fungovat.

Pokaždé, když se z dětské chůvičky před půl nocí ozval dětský pláč, věděla jsem, že to není normální a se sevřeným krkem jsem se šla podívat na některou z dcer.Když byly úplně malé, bylo to nejhorší.

Někdy nevím co dělat a jak se zachovat, aby to bylo správně.Došlo mi to hned po porodu. Nevěděla jsem co dělat. A nevím to dodnes.

Roční dítě s horečkou 39 stupňů nejde utišit a tak kromě strachu, co jim je, jsem zažívala i stres.

Stres z pláče, který neměl konce a stres z další noci, která prostě bude hrozná.Zní to sobecky, ale pokaždé, když byly dcery nemocné, jsem myslela i na to, že se zase nevyspím.

Měla jsem strach i o ně, každá máma by nejraději na sebe vzala všechno, co naše děti trápí, ale bála jsem se další noci, nevěděla jsem jaká bude.

Spánková deprivace je rozhodně to, co nesnáším na tom být mámou, úplně ze všeho nejvíc.

Po těch letech mám někdy pocit, že už to nikdy nedospím.

Možná bych se ale vyspala lépe, kdybych věděla, jak a co dělat.Nesnáším nevědět, co dělat.

Ano, určitě existují vzácné případy žen, které vědí, proč jejich dítě pláče, jak ho mají utišit, nakrmit, přebalit a celý jejich den je zalitý sluncem.Tedy měly bysme si myslet, že existují, protože je máme stále na očích a všude se na nás usmívají a nadšeně mluví o mateřství.

Děsí mě i ony. Jejich úsměvy, dokonalé outfity a hlavně jejich pohledy. Jakoby říkaly: ty to nezvládáš, přitom je to taková brnkačka!

Ale ony mají pravdu.

Pro někoho je to snadné. Ráno vstát v šest, udělat dětem palačinky, zabalit svačiny, políbit na čelo a těšit se na celý den uklízení, praní a stavění kostek. Ano, znám takové matky, vím, že jsou.

Zatím já, vstávám ráno nejpozději jak to jde, vyndám z lednice jogurty nebo nasypu cereálie. Když se vrátím domů po té co odvezu pětiletou do školky, jdu si udělat presso a těším se, jak si pustím k snídani oblíbený díl seriálu. Ten je několikrát přerušen hrou nejmladší dcery, takže to po čtvrt hodině vzdávám a pouštím jí pohádku, abych si mohla aspoň na chvíli něco přečíst.

Jenže víte co? Myslím si, že je to normální. A naprosto v pořádku. Někdy nemít ráda "být máma".

Chtít si v klidu pustit film, dát dobré jídlo, projít se s manželem, dát horkou vanu a nebýt nikým rušena.

Je to normální, všichni to chtějí. Jenže jako mámy bysme vlastně měly být rády, že nemáme tolik příležitostí, jako ostatní.

Mělo by nás těšit, že můžeme celý den měnit plenky, pozorovat rostoucí zoubek a mixovat dětský oběd. Završeno plodným výletem na dětské hřiště, kde s ostatními maminkami budeme vesele tlachat o dětských potížích, skvrnách a plánech na nedělní oběd.

Nesnáším dětská hřiště.

Jen si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. 

Začalo to už doma. Hledáním báboviček,chystáním pití a potřebných věcí, naložení motorky a vyrazily jsme.

Už při procházení brankou jsem se rozlížela, jestli neuvidím někoho, s kým si budu moct popovídat.

Většinou ale bylo hřiště plné párů, které byly rádi, že jsou spolu, matek s telefony přirostlými k ruce a jasně vysílající signál: "nemám chuť se bavit." 

Prvorodiček, které nadšeně pobíhaly a klouzaly se s dětmi a nakonec party několika maminek, evidentně každá měla více dětí a tak se snažily působit starší a uvědomělejší, než zbytek lidí kolem.

Vždycky mě zajímalo, kde jsou ty obyčejné mámy, které přijdou na hřiště se svými dětmi, nechají je hrát si a povídají si. Nikdy jsem je neviděla a to jsem hřišť s pěti dcerami prošla desítky.

Nakonec jsem dětská hřiště nesnášela.

Snažila jsem se zapadnout, opravdu. Kolikrát jsem se i pokusila bavit o tématech, která mě nezajímala jen proto, abych se necítila tolik osamělá. Nepovedlo se mi to a tak jsem se začala stranit.

Vybavená kávou a časopisem jsem každou návštěvu hřiště pojala jako relax. Byla jsem sice připravená kdykoliv to odložit a zahájit nějaký smysluplný rozhovor, ale nikdy jsem neměla příležitost.

Nesnáším stresové situace.

Začne to hned porodem.

Jakmile klesnou hormony štěstí, s prvním pláčem přijde stres. A hned tak neskončí.

Každodenní stres je to, co nás jako mámy vyčerpává a dostává do situací, kdy klečíme na zemi a chce se nám plakat.

Nebo chceme bušit do zdi, házet věcmi, křičet na děti, na sebe do zrcadla.

Jestli jsem něco jako máma nechtěla, tak to byly situace, které mě stresují.

Když stojím vedle dětské lékařky a domlouvám se s ní na lécích a do toho začne nejmladší dcera kňourat a protože se jí nemůžu v tu chvíli věnovat i vztekat. V tu chvíli se cítím pod stresem, modlím se, abysme už mohly jít pryč, protože se cítím hrozně. Když přijdu do prodejny s obuví a věnuje se nám milá prodavačka. Místo, aby si moje dcera stoupla na měřič velikostí, začne se mě chytat za nohy a odmítá si i boty vyzkoušet. Nevím co s ní a nevím co s touhle situací.

Je tisíc a jeden okamžiků, které nás zaskočí a my nevíme, jak dál. Ohromí nás, vyčerpají a dostanou až na dno.

A ne, není to stejné jako běžný náročný den v práci.

My totiž ještě máme neustále kolem sebe nevypočitatelné dítě, které se v jednu chvíli směje a v druhou, kdy potřebuju něco řešit s úředníkem po telefonu, začne chytat záchvat křiku a pláče.

Každá se se stresem vyrovnáváme po svém. Ale je důležité ho dostat ven a nedusit v sobě.

Nesnáším ztrátu soukromí a prostoru.

Upřímně, většinou o všechno co máme rády se musíme dělit. Když si dělám snídani, automaticky mažu chleba navíc pro tříletou dceru. Vím, že bych se jinak hned, když dosednu, musela zvednout. Když si chci dát vanu, pustím dcerám pohádku, která trvá alespoň půl hodiny. Je mi totiž jasné, že stejně nejméně dvakrát se přijdou ty dvě nejmladší podívat, co dělám. Případně si budou chtít dát taky masku na obličej.

A film? Kdysi jsem měla představu, že dítě usne a já si v klidu něco pustím a u toho se najím. Pak jsem měla děti a představa, zůstala představou.

Když už jsou větší a povede se, že si hrají v horním patře a já si skutečně něco pustit můžu, většinou je stejně kolem takový hluk, že se nemůžu pořádně soustředit. A tak si dál pouštím filmy až večer, když už všechny jsou v postelích.

Nesnáším omezení.

Omezit se pro někoho, koho milujete nejvíc na světě by Vás mělo těšit. A někdy možná těší, ale většinou ne.

Nikdo se nechce omezit, všichni chceme být sobci, ale když jste matkou, sobecká už moc být nemůžete. Alespoň ne, když jsou děti malé. Tehdy musí být na první místě ony.

Nejdřív se nají ony, pak usnou, nastane čas na úklid a pak si sednete teprve Vy. Pořadí se moc nemění prvních pár let a to je hodně frustrující.Být mámou je hlavně o omezení.

Těšíte se na klidný večer s mužem, ale Vašemu synovi nebo dcerce zrovna dnes rostou zoubky. A nebo chce pořád chodit na záchod, pít a další neodkladné věci.

Já své dcery miluji nade vše a kdykoliv bude potřeba, budu u nich spát na zemi, držet je za ruku a poběžím je uklidnit, když budou mít zlé sny. Ale proč bych měla předstírat, že když pětiletá dcera jde po páté na záchod a po třetí se napít, mám z toho radost?

Nemám a ani nevím, proč bych to měla tvrdit.

Nastavení hranic je s dětmi podle mě důležité. Nikdy jsem nebyla matkou, která nechává děti ještě v deset večer dle libosti vzhůru a mění režim podle toho, aby byly spokojené. Vždycky jsem věděla, že musím nastavit režim a hranice a že takto to musí být. Možná je to mou povahou, která nesnáší změny a jakékoliv vykolejení mě stresuje, spíš je to ale jen snaha zachovat si trochu zdravého rozumu a prostoru.

Vsadím se, že se hodně maminek teď bude cítit dotčené, ale podle mě, obětovat dětem všechno, všechny své zájmy, plány, sny i čas, nikomu nemůže dělat radost.

Dobře, někomu snad ano, ale i tak věřím, že je nás víc, které to cítíme opačně.Dokáži se omezit, hodně, ale ne navždy.

Dcery jsou mým světem, ale nejsou středobodem mého Vesmíru jen ony. Mám také sebe a svého muže.

Nesnáším předstírat.

Je totiž snazší dívat se na všechny ty roztomilé obrázky šťastných rodin z časopisů nebo sociálních sítí a chtít je následovat. Dělat spoustu hezkých věcí každý den, k tomu pracovat, zvládnout plné nasazení kolem rodiny a tvářit se spokojeně. A když se někdo zeptá, jak se máme, odpovídáme vždycky stejně: "Máme se dobře."

Ale je to vždycky pravda?

Schválně, kdy naposledy Vám nějaká kamarádka, kdokoliv odpověděl: " Stojí to za houby, synovi rostou zuby, takže v noci nespí. Nebo se vzteká a válí po podlaze a já se cítím jako v pasti a totálně vyčerpaná."

Nikdo.

Nikdo totiž nechce mluvit o pocitech, které jsou sice reálné, ale nejsou hezké.Kdy jste tohle řekla někomu Vy? 

Neříká se to.

Nahlas nepřiznáváme, že se cítíme osamělé, neschopné a že být celý den s dětmi je někdy nejenom otrava, ale i vyčerpávající. Že se těšíme, až půjdou do školky a my budeme moct jen tak ke kadeřníkovi nebo na kávu s kamarádkou.

Zvlášť když kolem nás jsou mámy, které zamačkávají slzu už jen při zmínce o školce, která je čeká až za dva roky. Ony pláčou, protože se jim bude stýskat. Já se na to naopak těším.

Mám radost nejenom proto, že si budu moct vydechnout, ale i nad tím, že si dcera bude moct pohrát se stejně starými dětmi, něco nového se přiučí a hlavně se zabaví.

Nesnáším se srovnávat s ostatními a cítit vinu.

Bohužel nejsem schopná vymýšlet denně 12 činností, abych jí bavila, rozvíjela a posouvala. Takže si myslím, že od určitého věku se děti doma s matkami nudí a potřebují do kolektivu. Nevidím na tom nic špatného.Ale to také moc často nahlas neřeknu, protože hned mám tendenci klopit oči k zemi a stydět se za to, že jsem ráda, když je pondělí a děti jdou do školky a školy. 

Srovnávám se s těmi nadšenými matkami, které dýchají a žijí pro své děti a i když vím, že děti potřebují být samostatné a spoustu věcí si vyzkoušet, stejně pořád přemýšlím nad tím, kde dělám chybu.

Jak to že mě to tolik netěší? To je nemám ráda, když chci, aby byly samostatné a poznávaly nové věci beze mě? Neměla bych neustále s nimi být, aby neměly pocit, že je nemám ráda?

I když nechci, stejně mě takové otázky napadají a pokaždé, když si hrají samy a já se dívám na film, hlodá to ve mě.

Nesnáším neustálý tlak na to být perfektní a čelit všem těm očekáváním.

Mateřství je bláznivé místo plné stresu a očekávání, že náš domov bude krásný, plný smíchu a radosti, sedm dní v týdnu.

Očekávání, že se nemusíme nadechnout, zastavit ani nabrat sílu.S radostí objíždíme školy a školky, uklízíme a vychováváme děti, které poslouchají všechno co jim řekneme.

Pořád bysme měly přemýšlet, co zdravého dáváme dětem k jídlu, kolik to obsahuje éček, barviv a dalších jedů.

Když jsem byla malá já, natřela mi babička chleba sádlem. Bylo to něco, na co jsem se těšila pokaždé.Vím, že teď někdo by mohl namítnout, že dnes už víme, jaké věci jsou škodlivé a jaké ne.

Ale opravdu je nutné jít do extrémů? Nutit děti jíst jáhlové koláče a dušenou zeleninu a nic jiného?A kromě přemýšlení nad nutričními hodnotami, bysme měly být upravené, veselé plné energie i nápadů a máme se radovat.Nevím jak Vy, ale já často stáhnu vlasy do culíku a nasadím sluneční brýle, abych se nemusela líčit.

Ráda se upravím a hezky obléknu, ale někdy je to prostě nad moje síly. Když v noci špatně spím a necítím se dobře, poslední na co myslím je make-up a boty s podpatkem.

Zůstat ženou je pro mě důležité, ale také přiznávám, že někdy mám dny, kdy je to nesplnitelné.

Nesnáším ideály Supermatek.

Všechny je známe.

Mají vlastní mateřská fóra, vlastní kostýmy i jazyk a nad námi, obyčejnými matkami ohrnují nos. Nebo ještě hůře.

Kritizují naši výchovu, styl stravování a vyjadřování. Když už neví co by řekly, počastují nás výroky jako: "dřív ženy neměly tolik moderních spotřebičů a i s osmi dětmi to zvládly." nebo "kdybyste neseděly celý den na facebooku/internetu, tak byste to zvládly."Pravda je, že kdybych neseděla často na internetu, tak bych se asi zbláznila.

Nehledám recepty ani výlety pro děti. Hledám další mámy, které se cítí stejně jako já, u nich najdu pochopení a pocit, že v tom nejsem sama.

Pravda je, že my všechny potřebujeme skutečné mámy, které si stoupnou v davu a řeknou, jaké to doopravdy je. Kolik úsilí je stojí upéct s dětmi koláč. Jak moc se musí ovládat ve chvíli, kdy se všude sype mouka, padají vajíčka a vylévá mléko. Výsledný koláč je opravdu zasloužený.

Chtěla bych zbořit tenhle smyšlený a nereálný ideál supermatky, která je stále šťastná a miluje každý moment a den a nemůže se dočkat, až ráno vstane s dětmi. Hned po té co jim naservíruje zdravou snídani z pohanky a jáhel, je připravená ladnými pohyby poklidit celý byt, aby už v devět byla na cestě do tělocvičny. Celý den proplouvá ve vlastním světě radosti, s čerstvými květinami na stole každý den a teplou večeří.Přesně tahle nesmyslná představa nutí nás všechny cítit se podřadně, neschopně a pochybovat o sobě každý den.Kvůli takovým obrázkům se cítíme provinile, když zakřičíme, zavíráme se v koupelně s rukama v dlaních nebo prostě jen máme chvíle, "kdy nejsme rády matkami".

Ze všeho nejvíc, ale nesnáším někdy samu sebe.

Trvalo mi deset minut, než jsem tuhle větu napsala. Několikrát jsem ji vymazala a znovu napsala a znovu smazala.

Nesnášet samu sebe se může zdát jako hrozné, ale nejde o přímo o mě.Nesnáším na sobě tu část povahy, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Vždycky jsem se považovala za klidného člověka.Když by na ulici někdo zkolaboval, patrně ten člověk, co by nad ním v klidu klečel, volal záchranku, případně ho oživoval, bych byla já.

Nechápu, že se ale takto snadno nedokážu vyrovnat se stresem jako máma.Když mi padají věci z rukou nebo z kuchyňské linky nebo pravidelně, když řídím a nastane nějaká nečekaná dopravní situace, panikařím a často vybuchnu. Hned vzápětí toho lituju a vím, že jsem měla reagovat jinak, ale nejde to.

Nevím, jestli je to tím, že jsem máma a nebo prostě jen tím, že je to už stá věc ten den, která mě prostě vykolejí. Když pak zezadu slyším dvě z dcer jak se dohadují, nejmladší chce napít, prostřední si stěžuje na horko a na přechodě mi skáče pod auto pes, prostě to nezvládnu.

Nejste špatné mámy, když máte takové chvíle.Pokud dnes máte zrovna jeden z dnů, kdy nejste ráda mámou, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod, chci abyste věděly, že nejste samy.

I já a další maminky takové dny máme.

Nesrovnávejte se s ostatními matkami.

Ony mají svůj život a Vy nevíte jaký skutečně je. Ani jestli ten šťastný obličej, který všude ukazují, není jen maskou, pod kterou se skrývá smutek, frustrace, panika a strach.

Strach, že by někdo odhalil, že nejsou tak spokojené, jak chtějí vypadat.

Strach, že by jim došlo, že být máma je někdy prostě jen nudné a ničím nezajímavé.

Strach, že cesta po které jdou, je stejná jako ta naše.

Je to cesta.

A jako na každé cestě i tady jsou dobré dny, špatné dny, nudné dny, náročné dny, dny, které nemáme rády a to vše společně s úžasnými dny, šťastnými dny a dny, kdy jsme vděčné za to, že jsme matkami.

Zvládnete to.

Každý jeden mateřský den za druhým.

S Láskou,

Monika 💟

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv... No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: "Protože ho nemám ráda." Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře... Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: "Tohle nechci. Nechutná mi to." Zhluboka jsem se nadechla: "A co bys tedy ráda?" "Polívku." Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: "Já nechci polívku!" Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: "A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?" Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: "Tak špagety." Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik "To je moje" slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: "Já chci..."

5. Nechce se mi spinkat... Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce! 

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  "Děda Mira se dívá" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě, co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Měsíce po svatbě jsem přešla z beremka, které mi už bylo vlastně k ničemu, na modrého koně. Rodina byla v plánu a já musela prozkoumat další vody. A to teda bylo něco! Kdo nebyl součástí téhle komunity, absolutně nemůže tušit, o čem teď mluvím. V průběhu roku jsem znala všechny "hvězdy". Věděla jsem o nich skoro všechno, protože na "koňovi" neexistovala tajemství.

Každý den jsem měla přečtenou celou zeď a jak jsem byla těhotná, tak jsem už i přispívala a kamarádila se. Pořádaly se tam "hony na čarodejnice", pranýřovaly se maminky, které trochu vybočovaly, veřejně se řešilo všechno a všude. Pokud jste udělaly něco, co se nelíbilo jedné z TOP, skončily jste.

Zní to hrozně? Ano! Bylo to strašné! Já jsem totiž hrozný pacifista. Jsem člověk, který nechává ostatní lidi žít tak, jak chtějí. Nevnucuji svoje názory, nemoralizuji, neodsuzuji. Jakým právem bych tohle dělala? Každý má svoji pravdu, důvody, vize... Já nejsem Bůh, abych si dovolila říkat co je a co není správné... Trvalo to nějaký čas, než byla tahle zvláštní vlna umlčena, eliminována a myslím, že od té doby se kůň začal ubírat jiným směrem, vlastně vše se tehdy změnilo. Já jsem se spíš zaměřila do své skupiny "zářijovky", kde jsme společně prožívaly jak období těhotenství, tak období zhruba prvního roku dítěte. Pak vám totiž moc nezůstane čas sedět u kompu a pořád si s někým psát.

Modrý koník šel tehdy do ústraní...

Jenomže hádejte, co přišlo pak? Ano, ano.... Instagram... Sice byl předtím i Twitter, ale tomu jsem  nějak nepřišla na chuť. Za to Instagram byl něco. Sdílet fotky s příběhem? Wow... Tolik inspirace!

A jsem přesvědčena, že v té době se to zlomilo. Že mě virtuální realita chytla do svých spárů a už mě nepustila. Tam jsem našla zbytek blogů, které miluji a doteď čekám na každý nový článek! Ráda jsem sdílela, co právě dělám... Nebo jaký mám den... Úplně neznámým lidem...

Přinutilo mě to začít se víc věnovat focení. Zkoušet fotky upravovat a hledat si svůj vlastní "otisk". A také jsem začala přemýšlet aktivně o tom si blog založit.

Ono když máte určité ambice a vize (třeba psát úspěšný blog), dost lehce se stane, že ten sen se pro vás stane vším. Takovým světlem, majákem v dáli a vy se snažíte udělat vše pro to, aby jste dosáhli cíle. VŠE. Jestli jsou ty cesty dobré a správné, je už otázka jiná...

Pokud se tomu věnujete aktivně, zabere to hromady a hromady času. Všude vidíte čísla. Čísla followerů na insta, čísla "to se mi líbí" na facebooku, čísla návštěvnosti blogu... Pořád dokola. A je skutečně těžké se od toho všeho odpoutat. Popravdě si myslím, že sociální sítě jsou jakousi formou drog. Potřebujete je ve svém životě. Podvědomě na ně zabrousíte pokaždé, když máte v ruce telefon. Automaticky. Bez zaváhání.

Proč tohle vůbec píšu? Z jednoho důvodu. Abychom se všichni nad tím zamysleli. Jak moc důležité tyto platformy jsou. Jestli nám něco dávají nebo spíš více berou? Já se nad tím dneska zamýšlím od rána. Poslední dobou totiž nejsem úplně ve své kůži. Mám pocit, že mi vše bere energii, nic mě netěší a spíš jsem pořád ze všeho otrávená (možná za to může trochu i to, že už přes 2 týdny v noci vstávám co hodinu k Filipovi a do toho mě pekelně bolí ten zánět zubu). Nicméně, když mi jedna dobrá duše napsala: "Luci, co to děláš?" tak mě to tak nějak restartovalo.

Nechci být taková, jaká jsem.

Vše nám má být pro radost. A je sakra na nás se rozhodnout, jak k čemu budeme přistupovat! Už jsem si několikrát řekla, že na ty pekelný čísla koukat nebudu a vždy mě to zase vtáhlo dovnitř. Ale TENTOKRÁT to myslím vážně. Jdu na to z jiného konce. Jdu vše dělat ne proto, abych měla výsledky, ale proto, že mě neskutečně baví psát a fotit. Jdu to dělat hlavně pro sebe.

Už jsem se nějak smířila s tím, že mezi TOP blogery asi nikdy patřit nebudu. Dokonce když jsem brouzdala internetem (ano, mám za sebou neskutečné množství přečtených článků a nakoukaných videí, jak být úspěšný blogger, jak mít vyšší čísla na sociálních sítích, jak zlepšit reklamu a bla, bla, bla...), tak jeden pán psal, že nejúspěšnější blogy zaznamenaly raketový vzestup už v prvním roce existence. A něco na tom asi bude :-/ Tady totiž neplatí, že si postupně sbíráte čtenáře- znovu říkám, pokud chcete být ti NEJLEPŠÍ.

Takže moje rozhodnutí je velmi jasné, ač těžké. Protože pokud máte jako jeden ze svých snů, být úspěšný v tom, co děláte, hledáte všechny cesty, zkoušíte vše, aby jste ten sen naplnili. Dokážete si každou věc a rozhodnutí obhájit, jste přesvědčeni o své pravde a že co děláte, děláte pro sebe. Ale je tomu skutečně tak?

Já se odpojím. Nebudu pořád něco kontrolovat. Začnu znovu volně dýchat, přestanu mít výčitky, že třeba teď zrovna na to nemám čas. Jednou za den se podívám, ať zas nevypadnu z obrazu, ale toť vše. KONČÍM s tímto otroctvím sociálních sítí.

A co budete dělat vy? Jsem si 100% jista, že v tom nejsem sama. Že je z vás hodně chycených v kybernetické síti, ze které se dostává jen velmi těžce. Buďme upřímní- dává nám to něco?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Cestou na mý třetí rande mi zněl v uších nářek mýho bráchy, když viděl jak mini chlapík těsně před odchodem našeho teamu zasedl na nočník a čůrat se mu nechtělo. "Prosím, počkejte ještě chvilku!" Žadonil můj brácha klečíc ve dveřích s rukama v prosíku. Byli jsme neoblomní. "Na rande se chodí včas."

Po usazení a znovu upozornění sestry na minulou skoro reakci jsme do toho šli znovu. Všechno bez problémů až do doby, kdy se moje máma rozhodla jít na chvilku ven zrovna ve chvíli, kdy mi měli nasadit mýho už ne tak dobrýho kamaráda taxola. Myslím, že to tušila a tak tam prostě v tu chvilku nemohla bejt. Nedivím se jí. Alergická reakce na taxol nebo jak mu v Čechách říkají taxitacel není zrovna dvakrát příjemná. Během dvou minut od nasazení do kapačky jsem dostala křeč do břicha následovanou bolestí všech vnitřností, znovu křečí tak silnou, že jsem si na chvilku připomněla porod, najednou se mi sevřela hruď nemohla dejchat a od břicha do hlavy mi projela vlna tlaku.

To všechno během ani ne minuty, ač mě se to zdálo jako minimálně minut deset, Amík hned při prvních symptomech volal sestru, viděl mě zrudnout a taky jak nemůžu dejchat. Ještě, že jsem to nemusela vidět. Okamžitě mi vysadili taxola, nasadili steroidy a další antialergika, epinefrin si nechali na příště. No a za hodinku už jsem byla sjetá na cestě domů. Jedna dobrá zpráva brácha se nepoblil, při mytí mini chlapíkova zadku dejchal pusou.

Třetí rande bylo fiasko. Okamžitě jsme se spojili s mojí doktorkou, která už začala pracovat na plánu B. Stála jsem před třema možnostma. Možnost první byla tzv, desenzibilitační kůra, kde by se mi normální rande protáhlo o šest hodin, do těla by mi kapali taxol typem jedna kapka za půl hodiny a intervaly mezi kapkama by se postupně prodlužovaly. Možností druhou pak byl lék, kterej taxol nahrazuje a alergie na něj nejsou, má to malý háček, jedna dávka stojí 5000 dolarů a pojišťovny ho prý neradi hradí, v Evropě ho kvůli ceně ani nenabízejí. Možnost třetí a vítězná bylo nahrazení taxolu vinebrelem, další chemoškou, na kterou nejsou alergie, celý nakapání trvá místo hodiny a půl jen deset minut, není k tomu potřeba steroidů ani antialergik, prostě vítěz.

Naivně mi vrtalo hlavou, proč se nenabízí okamžitě, když je o tolik jednodušší. Farmaceutický firmy ji nemají rády, je totiž o dost levnější než taxol a nemusí se k ní přidávat další látky jako steroidy. Jelikož ji farma firmy nemají rády není tolik tlačená na trh a jelikož není tlačená na trh lékaři ji raději nenabízejí, chrání se před možností soudu, kdy by mohli být souzeni, že nenabídli ten nejrozšířenější lék. Začarovanej kruh způsobenej farmaceutickejma firmama. Kšeft s rakovinou jede o sto šest. Jen jsou v něm zamotaný doslova životy lidí a dětí.

Na moje další rande jsme se chystali tak trochu se staženým žaludkem, teda hlavně Amík já si řekla, že na novýho kámoše definitvně alergická nebudu a radši jsem o tom dál neuvažovala. Amík na to nějak myslet nemohl přestat asi ten pohled nebyl moc příjemnej. Moje rande proběhlo v klidu. Za hodinu jsem byla venku a dokonce jsem mohla i mluvit a nechtělo se mi spát. Prostě pohoda. Už jsem měla i čtvrtou a taky pohoda. Prostě mám teď novýho kámoše, na toho starýho kašlu.

https://www.facebook.com/Mamazavodou/

www.mamazavodou.blogspot.com

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Staráte se o to, jestli dostatečně pije a jestli není hladové, kontrolujete, kam dítě šplhá a leze, zakazujete pro vás nebezpečné dětské atrakce. Vnímáte to, co máte naučené z dětství a důvěřujete dětem jen napůl.

Pro děti důležité situace, ale vy bez rozmyslu soudíte, požadavky dítěte okamžitě odmítáte a pak si stěžujete na to, že ta vaše ratolest je pěkně drzá. Po kom to asi má? Zkuste si sednout a zahledět se na své dítě, co vidíte? Vidíte sebe a tak trochu i tatínka?

Vidíte, jak dítě používá ta samá slova, co vy? Vidíte, že v některých situacích jedná naprosto přesně jako vy? Jak už jednou Katka Králová řekla na webináři, děti se od nás učí čistou nápodobou a není až tak důležité, co jim říkáme, ale co jim ukazujeme.

Proto se zkuste nad tímto pozastavit a všímat si i toho, jak jednáte a reagujete na situace vy. Jaká jsou vaše první slova, jak se u toho tváříte? Zuříte, když se vám něco nedaří?Divíte se, že to dítě opakuje?

Všechny malé děti na světě chtějí být jako máma nebo táta, obouvají si boty rodičů, kluci zkoumají tátovo nářadí, holky naopak vaří v kuchyňce a starají se o panenku naprosto stejně, jako vy o mladšího sourozence.

„Vnímáte sebe jako rodiče a příklad pro své dítě?“

Abych se ale vrátila zpátky k první otázce, „Co vlastně to je, mít mámu a tátu?“ Dle mého názoru je to mít milující mámu, která se rozzáří pokaždé, když své dítě uvidí, která chápe, že jste ještě dítě a skoro každá situace je pro vás poprvé.

Věří ve vás a má s vámi trpělivost, protože ví, že potřebujete především čas. Také milující táta vždy ví, jak vykouzlit úsměv na vaší tváři, dokáže své tělo proměnit v letadlo či jiný dopravní prostředek a postaví vás na nohy i po padesátém upadnutí se slovy, „teď už to půjde lépe, uvidíš“.

Moje zkušenost: Já nikdy nepoznala, co je mít tátu na blbnutí, neznala jsem pocit sednout si tátovi na klín, nepoznala jsem, jaké to je schovat se v tátově náruči a cítit se v bezpečí. Dnes vím, že pro dítě je velmi důležité mít svého ochránce a velkého kamaráda na hraní. Samozřejmě i já máma blbnu a vracím se do dětských let, ale tátu dítěti nikdy nic nenahradí. Proto tatínci, nepřipravte sebe ani své dítě o tyto nezapomenutelné chvíle s vámi.

Mít milující rodiče není samozřejmost!

Mít milující rodiče už není taková samozřejmost, jak si spousta lidí myslí. Dnes se rodiče vymlouvají na styly výchovy, málo času, málo peněz, hodně práce. Nepodívají se sami na sebe, ale soudí to, co dělají druzí, nehledají řešení pro sebe a svůj život, ale pro své okolí.

Více je zajímá to, jak se daří kamarádce nebo lidem na internetu, než to, že ztrácí dětskou důvěru, pocity bezpečí a lásky. Každý si přejeme mít se svým dítětem láskyplný vztah založený na vzájemné důvěře, stejně jako si to přejeme i se svým partnerem, ale ne každý už pro to dělá to, co také očekává.

Většinou se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají rodiče, co by se pro ně rozdali a oni na ně neustále nadávají. Vadí jim ta přehnaná péče a starost. Stále povídají o tom, jak se chovali, když oni byli malí a že teď to dělají jinak.

Neuvědomují si, ale že rodiče byli také mladí a spoustu chyb už udělali, aby se poučili. Vychovávali vás a dnes už mají jiný pohled, chtějí si svá vnoučata co nejvíce užít. Mají potřebu kontrolovat vás, stejně jako to vy budete dělat svým dětem a vnoučatům za pár let.

Jak by vám bylo bez rodičů?

Představte si ale na chvíli, jaké by to asi bylo, kdybyste rodiče neměli. Bylo by to už dva roky, co byste svou mámu ani tátu neviděli a nevěděli byste o nich vůbec nic. Nepopřáli by vám k narozeninám, nezeptali by se vás, jak se máte, nepozvali by vás na oběd, jednoduše by se o vás úplně přestali zajímat.

Nepocítili byste už nikdy jejich objetí a zájem o vaši osobu. Nedokážete si to představit? Já jsem to zažila. Je to smutné a prázdné, nevím, jak bych to popsala, svým způsobem ke svým rodičům cítím vztek a nenávist, na druhou stranu ale vím, že tyto cesty si zvolili oni sami.

Nesoudím jejich volby, i když bych možná mohla, ale k ničemu by mi to nebylo. Vím jen jedno, kdyby byli mí rodiče alespoň z části, jako jsme pro své dítě my, byla bych ta nejšťastnější na světě. Píšu to hlavně proto, abyste se vy, co rodiče máte, zamysleli nad tím, zda je opravdu tak strašné mít někoho, komu na vás záleží.

K zamyšlení: Ano, možná to někdy přehání a možná se vícekrát neshodnete, ale přece jen máte mámu, která vás miluje a tátu, který vám věří, a to i přesto, že to tak možná na první pohled nevypadá.

Dva lidé, kteří ve vás věří již od narození

Mít kolem sebe dva lidi, kteří vás přivedli na svět a věří ve vás a vaše sny, je k nezaplacení. Mají možná odlišné názory, ale to k tomu patří, oni také vyrůstali a vy také ještě „vyrostete“  Je to možná někdy otravné, ale buďte rádi za to, že to je.

Mít mámu a tátu je v dnešní době vzácnost, a proto buďte vděční za to, že vy jste této vzácnosti součástí a své rodiče prostě jen tak obejměte. Řekněte jim „MÁM TĚ RÁD/A MAMI, TATI“. Snažte se s nimi komunikovat otevřeně a ukazovat jim, že to, co děláte, děláte proto, že cítíte, že to takto je správné.

Nemusíte si hájit svá rozhodnutí, jen se snažte ukázat rodičům, že se chcete řídit vlastním pocitem, a nahlas jim jen řekněte, že věříte tomu, že to takto je správně.

Na internetu najdete spoustu článků a tipů, knížek a názorů, pomůcek a návodů, ale věřte, že článek, tip, ani video za vás nikdy nevyřeší váš problém, může vás jen inspirovat. Musíte se nejdříve podívat sami na sebe, odpovědět si na zásadní otázky a vnímat to, jak jednáte a reagujete.

Jedině TY můžeš ovlivnit svůj život a život svého dítěte

Teď ti budu tykat, protože, chci, abys to vnímal/a ještě víc, než celý článek. Možná ti už někdo řekl, ty jsi špatný rodič, tvoje dítě je vzteklé, rozmazlené, ubrečené, moc velké, moc malé, moc zaoblené, moc vyhublé, drzé, moc špinavé, moc čisté, často nemocné, je mu už rok a neumí paci paci anebo ještě jinou (nedůležitou) připomínku, která se tě dotkne tak moc u srdce, že bys dotyčnému řekl/a něco od plic. 

Víš, být mámou nebo tátou je jako být propojen se svým dítětem, naladěn na jeho vlně, je to pouto, které se nedá slovy popsat, je to něco magického a každý člověk na světě to cítí jinak, ale každý se snaží světu říct, že přesně on miluje to své dítě úplně nejvíc. Ano. Každý milujeme své dítě úplně nejvíc, co to jde, je mezi námi nějaké silné pouto, které je potřeba malinko povolit. Tohle pouto povoluješ tím, že dospíváš, najdeš si protějšek, zakládáš rodinu a začínáš milovat své dítě, tuto lásku nedokáže nic přemoci, proto, když máma, táta, tchyně, tchán radí, cítíš ten nepříjemný pocit, co v tobě křičí (NEEEE, já to chci jinak), a to je v pořádku.

Jen ten pocit nesmí křičet jen uvnitř, nebo se z toho zblázníš. Ten pocit musíš vyslovit i nahlas, to je otevřená komunikace a jedině s ní je možné milovat svého rodiče takového, jaký je. V životě tě potká spousta špatného a dobrého, to čeká každého člověka, možná tvé dítě nebude vždycky nejlepší a nejkrásnější, možná také nebude premiant třídy, ale bude vždy takové, jaký jsi ty sám. Z tebe a tvých reakcí si bere daleko více, než si myslíš, chce být jako ty a velmi rychle se učí, jednej s ním alespoň trochu jako s kamarádem či kamarádkou a budeš koukat.

PS: Měj trpělivost, i ty ji mnohokrát oceníš, když se ti něco nedaří, že jo?

Zdroj: kouzelnavychova.cz