Povinný rok ve školce před nástupem do školy má naučit děti socializaci s ostatními vrstevníky a nastavit tak rovné startovací podmínky pro všechny. Co všechno by umělo dítě umět, znát a ovládat před nástupem do mateřské školky?

Co si vybavíte, když se řekne mateřská školka? Pravidelné svačinky, vycházky, spaní po obědě a hromadu hraček? Také zde vzniklo nejedno přátelství na život a na smrt nebo první lásky z pískoviště. Možná o tom ani nevíte, ale kromě toho všeho vás učitelky formovaly tak, aby jste byli připraveni na nástup do první třídy.

Následující seznam je spíše orientační, každé dítě je jiné a také požadavky školek se liší. Některé jsou striktnější, ty tolerantnější počítají s tím, že děti se mnoho naučí v kolektivu.

I když vám školka nedá seznam dovedností, které by mělo vaše dítě zvládat, může je považovat za samozřejmé. V každém případě se počítá s tím, že paní učitelka dětem pomůže a tyto dovednosti je bude učit. Je důležité, aby rodič spolupracoval.

Dítě by mělo:

• Znát své jméno a příjmení, k dobru by mělo znát svůj věk a kde bydlí
• Poznat svoji značku, kterou dostalo pro označení místa na ukládání věcí
• Poznat svoje oblečení a obuv. Je dobré dítěti ráno při oblékání říkat, co má právě na sobě a jaké s sebou bude mít náhradní oblečení
• Umět se svléknout, při oblékání může mít nedostatky (problémy se zipem, s knoflíky, s punčochami) – mělo by umět říct paní učitelce, s čím potřebuje pomoct.
•  Umět  se zout a obout, pokud má boty s tkaničkami, mělo by umět zavázat tkaničku – čtyřleté děti by ji měly umět se samozřejmostí, mohou potom pomáhat mladším
• Samostatně jíst lžící bez (velkého) bryndání a pít ze skleničky nebo hrníčku. Jídlo by po sobě mělo dojídat, ale pokud opravdu hlad/chuť nemá, nemělo by jíst násilím
• Umět se samo vysmrkat.
• S jistotou ovládat svůj močový měchýř. Ve školce jsou časové intervaly, kdy děti samostatně chodí na záchod, do té doby by dítě mělo vydržet suché nebo by se mělo umět ozvat, pokud potřebuje jít dříve. Paní učitelka dítě utře, šikovnější zkontroluje a také mu pomůže. Není velkou výjimkou, když dítě v zápalu hry prostě zapomene. Některé školky povolují plenu.
• Být zvyklé umýt si ruce, když jde ze záchodu, když jde jíst, když je jakkoliv špinavé, utřít se do ručníku a vyčistit si zuby.
• Umět chodit po schodech bez držení dospělého a také by se nemělo na schodech strkat s ostatními dětmi.
• Umět po sobě uklidit hračky a pracovní nástroje na správné místo.
• Umět pozdravit, poděkovat a pokud o něco žádá, mělo by to umět zdvořile (nevybafnout).
• Umět vyjádřit, co potřebuje nebo co se mu líbí a nelíbí.

I když vaše dítě něco neumí, ve školce se ji určitě naučí, není proto nutné vše násilně dohánět.

Reakce a rady ohledně různých směrů výchovy ve školkách naleznete na jednom z mnoha diskuzních fór věnovaných tomuto tématu:

• Waldorská školka 
• Montessori školka
• Lesní mateřská školka
• Logopedická školka

Všechno se naučí

Je velice důležité, aby dítě paní učitelce důvěřovalo. Nikdy byste dítě neměli zastrašovat ani paní učitelkou ani školkou. Pokud se vám něco na paní učitelce nelíbí, nikdy byste to s ní neměli řešit v přítomnosti dítěte – je ve vašem vlastním zájmu, aby dítě mělo paní učitelku rádo.

Nástup bude trochu komplikovaný odloučením od maminky. Některé děti to ponesou opravdu těžce – a vy s nimi. Velice dítěti pomůžete, když nebudete ve stresu vy sama. Můžete své dítě chlácholit, ale musíte být pevně rozhodnutá odejít a odchod zbytečně neprodlužovat, naopak byste neměla odcházet tajně bez rozloučení. Je dobré dítěti vysvětlit, kdy se vrátíte a potom se opravdu včas vrátit.

Na závěr si dovolím ještě zlatá pravidla mého oblíbeného spisovatele, pastora a filozofa Roberta Fulghuma. Vychází z kouzelné knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce:

„Všechno, co opravdu potřebuju znát o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu ublížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech -DÍVEJ SE."

Zdroje informací:Vaše děti a kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Robert Fulghum, 2015

Zdroj fotografií: Pexels.com

"Mám 19 měsíční holčičku a už začínám být psychicky na dně z jejího uspávání. V první řadě se nechá uspat jen ode mě. Je mi jasné, že je to naše chyba, měli jsme se v uspávání střídat. Největší problém ovšem je, že ji uspávám třeba i hodinu a půl. Leží v postýlce, dělá kraviny a ne a ne zabrat. Když na pár minut odejdu (samozřejmě řve) a pak přijdu, hned si lehne a vypadá to, že bude spát, jenže najednou někde nabere sílu a zase blbne. Tu vyřvávací metodu asi nedám, vždycky jsem z toho úplně vyřízená..."

O uspávání dětí by se toho dalo napsat mnoho. Názory i způsoby se různí a mnoho maminek se neshodne. Samozřejmě je ideální, když miminko uložíte,  ono okamžitě usne a spí celou noc, ale každé dítě je jiné. Hodně maminek má potíže s uspáváním svých dětí a zkouší různé způsoby.

Neexistuje univerzální postup vhodný pro všechny děti

Jedna z maminek do diskuze o uspávání dětí přidává svou zkušenost: "Moje dcerka spala bez problémů v postýlce cca do 5.  měsíce, nejhorší byla první noc po návratu z porodnice, nejspíš jí vadilo to nové prostředí. Jako nejpřirozenější mi tenkrát přišlo položit si ji na břicho. Takhle má dcerka strávila první noc doma." V první řadě zkuste poslechnout svůj vnitřní hlas, třeba vám napoví, co máte dělat.

Není žádný univerzální postup, který pomůže každému dítěti usnout. Svou roli hraje věk, zdravotní stav, denní režim i okolní prostředí. Pokud máte potíže se spaním svého dítěte, zkuste se zamyslet, kde by mohl být problém a následně sjednejte nápravu.

Teplota v místnosti, nadměrný hluk, světlo nebo tma, nevhodné oblečení i těžká strava před spaním. To vše může usínání ovlivnit. Nejdříve se tedy zaměřte na tyto zdánlivě nedůležité detaily, které ale svou roli jistě hrají. Vezměte to ze svého pohledu, když jdete spát a je vám zima nebo příliš teplo, tlačí vás žaludek, táhne vám na záda, ruší vás moc světla. Můžete usnout? Pravděpodobně ne. Vaše děťátko to bude mít podobně a umí vám to sdělit pouze pláčem.

Zaveďte rituály. Pravidelnost děti potřebují a každá nepravidelnost vede k potížím. Spíše než o dodržení přesné hodiny uspávání, se zaměřte na pravidelnost činností. Může to být třeba večeře - koupel - pohádka. Záleží jen na vás, jaké rituály si nastavíte. S velkou pravděpodobností to ale při usínání pomůže.

Pozor na zážitky přes den, pokud jich má dítě více, než zvládne, pravděpodobně bude mít problém usnout i přes všechny rituály. Myslete na to včas a zkuste svůj den plánovat tak, abyste se přemíře nových zážitků a změnám v režimu vyhýbali.

Konkrétní tipy k lepšímu usínání

Před spánkem  vyvětrejte, nepřetápějte a oblékejte děťátko do pohodlného oblečení. Individuálně pak nechte svítit malou lampičku nebo naopak vytvořte tmu. Vyzkoušejte usínáčka. Zkrátka vytvořte vhodnou atmosféru pro spánek.

Mnoha maminkám děti usínají u prsa, tak pokud kojíte, můžete to zkusit. Pokud dítě spí v postýlce, stačí pak jen opatrně přemístit do postýlky. U některých dětí se osvědčilo i hlazení přes čelo, oči nos a pořád dokola. Nebo zkuste sedět u postýlky a dítě hladit po ruce či tváři a zpívat mu. 

Další z možností, která se nejvíce pomohla u nás, je položit si dítě na břicho a lehce pohupovat, dcerka většinou usnula velmi rychle. Teď, v roce a půl, když nemůže usnout, sama si mi vleze na břicho a začne se houpat, čímž mi naznačí, jak moc intenzivně houpat potřebuje. Pravidelný pohyb prostě zklidňuje. Pravidelného pohybu u menších dětí můžete využít při chování, chování a současném pohupování na míči nebo pohupováním v kolíbce či popojíždění v košíku. Obzvlášť malé děti potřebují někdy cítit blízkost svého rodiče, k tomu je pak ideální využít pro uspávání šátek nebo nosítko, tam malé děti velmi dobře usínají.

Sporná Estevillova metoda

Existuje také metoda, pro mnoho maminek nepřípustná, která pomáhá naučit pravidelnému spánku. Sporná Estevillova metoda. Zjednodušeně jde o to, že dítě uložíte do postýlky a pokud pláče, vy za ním v pravidelných intervalech chodíte, řeknete mu připravenou větu, třeba "Dobrou noc, broučku!"  a odejdete. Opět chvíli čekáte, pokud pláče, přijdete. Takto se to opakuje každý den s prodlužením doby intervalů, dokud po vašem odchodu nepřestane dítě plakat. Většinou to do týdne zafunguje.

Součástí tohoto způsobu uspávání je ovšem i pravidelný rituál před spaním. Jde o to, aby se dítě naučilo pravidelnému spánku. Proto je vhodnější praktikovat ji u větších dětí, které už chápou, co se po nich chce. 

Komunikujte s dítětem

A určitě vyzkoušejte vysvětlovat. Řekněte dítěti, co po něm chcete, co si přejete a očekáváte. Nutné však je, aby toto vysvětlování bylo opravdu s klidným hlasem a v naprosté pohodě. "U nás něco podobného funguje v noci, když se dcerka čas od času probudí a vyžaduje prso, v klidu jí řeknu, že mlíčko bude ráno, ona se otočí a spí dál."

"Jelikož je matka s dítětem jaksi propojena a dítě vše vycítí, je velmi důležité, aby uspávání probíhalo v psychické pohodě matky. Ano vím, že je těžké se nestresovat, když mimčo pláče a nemůže spát. Věřte ale, že pokud vy budete v klidu, dítě to ucítí a bude klidnější i ono a vše půjde lépe," dodává jedna z maminek.

A jak uspáváte vy?

Chystáte se s dítětem poprvé do letadla? V každém případě byste měli mít zjištěné konkrétní informace o pravidlech cestování s dětmi u konkrétní letecké společnosti. My se dnes společně podíváme na trochu jinou přípravu - tu psychickou.

Než vyrazíte na letiště

Příprava by měla samozřejmě probíhat přiměřeně věku. S batolaty můžete denně pozorovat letadla na obloze, ukazovat obrázky v knížkách, zakomponovat je do pohádek. S předškolními dětmi se vrhněte například na vystřihovánky nebo malování. Starším dětem můžete na internetu například ukázat aplikaci, kde lze sledovat letový provoz nad Českou republikou a podívat se na detail jednotlivých letů, odkud letí, kam letí. Zkrátka a dobře - seznámit ratolest s tím, jak letadla fungují.

Není od věci také ukázat dětem, jak to funguje uvnitř letadla. Můžete si například hrát na cestujícího a letušku, a to ideálně se vším všudy. Vysvětlit, proč se musí sedět, z jakého důvodu se rozsvítí světýlko bezpečnostního pásu (a co se musí udělat), provést dítě bezpečnostními pokyny, přesně jako letuška. A také si vyměňte role, ať si to váš potomek sám vyzkouší. 

Zároveň také nezapomeňte na to, že cestovat letadlem nemusí být jen příjemné, ale můžete se setkat také s negativními pocity. Například v okamžiku vzletu a přistání. Děti by měly být připraveny na to, že dochází ke změnám tlaku a že můžou cítit tlak v uších. Dítě by mělo také vědět, co jsou to turbulence a samozřejmě to, že z nich nemusí mít strach. Dá se říct, že pokud je s "nebezpečím" seznámeno, lépe pak reaguje, pokud situace nastane. Dítě je klidnější, protože nastalá situace pro něj není něčím úplně neznámá a je už z domova seznámen s tím, co znamená a jak se v té situaci má chovat. 

V žádném případě děti nestrašte a pokuste se vyhnout tomu, aby (i kdyby ze srandy) to dělal kdokoli ve vašem okolí. Stejně tak se vyhněte ventilování svých strachů v jeho blízkosti. Jak je známo - děti jsou houby a nasají všechno, včetně negativním pocitů.

Na letišti

Je obvyklé, že na letišti musíte být nějakou dobu předem. Zejména, když cestujete s cestovní kanceláří, jsou to obvykle 2 hodiny. I ty se dají s dítětem poměrně hezky vyplnit. Ukažte mu, kdo je kdo - letušky, personál při odbavení, prodejce cestovních kanceláří, bezpečnostní složky apod.

Se staršími dětmi si můžete například zahrát hru Kdo-kam? Spočívá v tom, že pozorujete ostatní a na základě různých znaků hádáte, kdo kam cestuje. 

Nezapomeňte také navštívit vyhlídková místa, která jsou prakticky na každém letišti. Odtud můžete pozorovat, jak letadla vzlétají a přistávají. 

V letadle

Pro dítě je většinou první let velmi silný zážitek. Můžete tedy počítat s tím, že část letu strávíte povídáním o tom, co se děje (vzlet, přistání). Pravděpodobně budete také koukat z okénka, pozorovat mraky, města apod. Nespoléhejte však na to, že s tímto si vystačíte po celou dobu, zejména pokud se jedná o delší let. 

Rozhodně pracujte s myšlenkou, že v letadle většinu času prosedíte. A je tedy potřeba dítě zabavit v sedě. Nejspíš se párkrát projdete uličkou (minimálně na toaletu) a pokud natrefíte na ochotný palubní personál, mohou vám nabídnou, že ukáží potomkovi zákulisí, ale neberte to jako samozřejmost. 

Do příručního zavazadla na palubu proto nezapomeňte pro dítě vzít:

•  omalovánky
• pracovní sešity (omalovánky kombinované se samolepkami a úkoly typu vybarvi, spoj apod.)
• menší pastelky/fixy
• knížku/časopis
• tablet, notebook (ne všechny lety mají zabudované obrazovky v sedadlech před vámi) s oblíbenou pohádkou/písničkami/aplikacemi pro děti
• oblíbeného plyšáka

S většími dětmi si můžete krátit volnou chvíli hraním her, karty příliš místa nezaberou a klasika typu Prší nebo Oko bere nezklame. Přibalte také balíček na Černého petra, určitě neuděláte chybu!

Jídlo a pití

Omezení jídla na palubě letadla je dáno spíš omezením velikosti příručního zavazadla. Některé potraviny přesto nejsou vhodné. Konkrétně ty, kterými se může dítě umazat (pomazánky, čokolády, marmelády apod.). Těm se raději vyhněte, ušetříte si spoustu starostí. Naopak nic nezkazíte pokrájeným ovocem (raději tvrdším) nebo zeleninou, kukuřičnými/pohankovými/rýžovými křupkami, rýžovými chlebíčky apod. I jídlo totiž dokáže velmi dobře upoutat dětskou pozornost a na nějakou dobu zabavit.

Pokud potřebujete pro dítě speciální jídlo od letecké společnosti (ještě nejí to stejné co vy nebo máte jiné preference) informujte se a rezervujte je předem. Obvykle při rezervaci letenky, některé lety umožňují výběr dětského menu až 24 hodin předem. Přibalit nezapomeňte lízátko/bonbon/žvýkačky, které zmírní nepříjemné pocity v uších v okamžiku vzletu a přistání. 

Nápoje o větším objemu než 100 ml budete muset odevzdat při bezpečnostní kontrole. V duty free zóně vám ale nic nebrání v tom, abyste dětem na palubu letadla něco zakoupily. 

Speciální podmínky mají kojenci, respektive kojenecké mléko v lahvi. To můžete přepravovat bez problémů, nevztahuje se na něj limit bezpečnostní kontroly 100 ml. Jen můžete být požádáni, abyste se z něho vy, nebo váš drobek, napili.

Podělte se s námi o vaše zážitky z letadla a nezapomeňte připojit tipy, jak děti zabavit! Krásné léto a příjemné cestování, ať pojedete kamkoli!

S obecnými pravidly vám může pomoci také koníkovská wiki. 

Máte doma půlroční mimino? Člověk tak nějak tuší, že se v dítěti toho musí spoustu "odehrávat" a to nejen na poli řečového vývoje. A i když dítě ještě nemluví "opravdovými" slovy, každý rodič ví, že dítě komunikuje už dávno před tím, po svém. Než ale spustí se slovy, musí řeč nebo jazyk, chcete-li, doslova nasát. 

Víme, že děti jsou v kontaktu s jazykem už v prenatálním období /předčítáme břichu/, tedy v 6 měsících už jsou to zběhlí posluchači. Děti totiž v tomto období disponují mimořádnou fonematickou citlivostí, což znamená, že rozlišují i ty kontrasty jednotlivých hlásek, které my dospěláci už NEjsme schopni zachytit i kdybychom se snažili sebevíce.                                         

(fonematická od slova foném = zvuková podoba hlásky)

 Citlivost k hláskám dětí okolo 6. měsíce je omračující.

naše malá "houba" v 6měsících ;)

Pokud máte doma dítě tohoto věku, věřte, že je nyní "ultrahoubou" na hlásky. Werkerová a Tess (1984) svým výzkumem prokázali, že děti 6-8 měsíční dokáží například zachytit a rozeznat hlásky, které vůbec nejsou obsaženy v jejich mateřštině. Citlivost se dále vztahuje třebas i na nuance jedné hlásky  (př. slovenská a česká varianta hlásky L).

Tu nejsilnější citlivost děti začnout ztrácet přibližně od 8. měsíce.  Objevilo  se ve vás "cukání", zda by nebylo od věci vašemu "superdítěti" už v půl roce pouštět pohádky v cízím, nejlépe exotickém jazyce? ;) Nebo povzdech,  že tuto "supervlastnost" ztrácejí? 

Neplašte se, jedná se o jev typu "využij nebo zapomeň". Mozek totiž potřebuje volnou kapacitu a dítě se tak může věnovat třeba samotné produkci slov.

A vůbec, v prvním půlroce se děti mají co nejvíce mazlit s rodiči, má se jim zpívat ... a ne jim nabízet k poslechu nahrávky cizích jazyků nebo jim platit čínskou chůvu ;)  Není snad důležitější, že z dítěte vyroste harmonická osobnost s tématy k dialogu, než že umí v pěti jazycích mluvit o počasí? (trošku přeháním)

Onu fonematickou citlivost ztrácí dítě nejdříve u samohlásek, které zodpovídají za akcent, dialekt. Pokud chcete mluvit co nejvěrněji nějakým akcentem, třebas britskou angličtinou, musíte dokonale zvládnout samohlásky, souhlásky totiž nejsou tak podstatné. A tak se už v půl roce začíná klubat např. malý "severomoravaček", který dokáže vnímat, že samohlásky lze vyslovovat i dlouze, ale nakonec upotřebí do svých slov to, co slyší od rodičů a v nejbližším okolí nejčastěji - tedy "všeckokratce".

Následně se vytrácí citlivost u souhlásek, ta klesá pomaleji a vyhasíná mezi 8 až 10 rokem.  Tedy nějakou citlivost děti využijí ještě při učení se cizímu jazyku i na základní škole.

Co dalšího dokáží děti "nasát" z oblasti řeči, před tím než promluví, zmíním i v některém z příštích příspěvků. Je obdivuhodné, v jak krátkém čase si děti dokáží řeč osvojit.  Nechtějme po nich více, nechme je hrát si a přirozeně vnímat. Zaslouží si to a nutně to potřebují.

více článků k tématu vývoje řeči/ logopedka matkou zde pro slova

#blogujeme(24)  #mk_blog_academy(18) #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

Opravdu to jde? Existují vážně rodiče, kteří necítí tu bolest, kterou dítě prožívá? Miminko křičí na celý svět, zalyká se, je celé rudé, zpocené a unavené a maminka stojí nad kočárkem, povídá si s kamarádkou. Chvílemi se otočí na miminko a povídá:

‚‚No jo, to se nám to nelíbí, co? To křičíme na celé kolo, ale já tě na ruce nevezmu, ne ne ne. To musíš vydržet.‘‘

Miminko pláče víc a víc, pláč už to vlastně není, je to spíše už jen zoufalé volání, které jakoby říkalo:

‚‚Mámo, no tak, ty mě neslyšíš, já tě potřebuji! Něco mi vadí, něco se mi nelíbí, udělej s tím něco! Kde jsi?‘‘

Máma ale moc dobře slyší, jak její miminko křičí, jenže jí jedna paní povídala, že když nechá dítě vyřvat, naučí se vystačit si samo. Přeci na mamince nemůže být závislé.

Jenže tato paní, časopis, článek nebo psycholog nejsou máma ani táta vašeho miminka, a proto nemohou tušit, co se vašemu dítěti děje. Nikdo třetí nemůže říct, co s vaším miminkem máte dělat. Jediný spolehlivý rádce je srdce a intuice.

Nechat miminko vyřvat? – Ne!

Dětský pláč má několik stovek důvodů a jedině máma nebo nejbližší člověk, který se o dítě stará, se může naučit signály miminka rozpoznávat. Ano, není správné někoho soudit, ale denně vídám rodiče, kteří nechají své miminko řvát v kočárku a utěšují ho slovy: „To musíš vydržet.“

Zkusme se ale zamyslet a rozebrat si, co asi miminko cítí. Miminko je taky člověk, i když ještě malinký, a člověk potřebuje ke svému životu komunikaci.  Protože miminka ještě nemohou komunikovat slovně, komunikují skrze pláč.

Pro tyhle človíčky je máma nebo člověk, který se o ně stará, středobodem světa. Je to osoba, se kterou se miminko cítí v bezpečí, osoba, kterou potřebuje, a svým pláčem dává najevo, že je něco špatně. Miminka nepláčou proto, aby nás provokovaly, pláčou proto, aby s námi mohly komunikovat. Zkusme jim více naslouchat a pokusme se naučit jejich pláč rozpoznávat.

Co se opravdu stane, když dítě necháme vyřvat?

Chtěla bych se ještě vrátit k tomu, jak jsem psala, že když necháme dítě vyplakat, naučí se vystačit si samotné. Ano, tohle je pravda, ale naučí se to až po dlouhých minutách a v mnoha případech, po hodinách usilovného pláče.

Jenže s tímto se i naučí hledat bezpečí v nějaké „náhražce“, například  to může být plenka, usínáček, plyšák či jiná oblíbená věc. Nechci tímto říct, že všichni rodiče jsou takoví, jen vás prosím, zkuste na dětský pláč reagovat jinak. Připusťte si, že vás vaše miminko potřebuje, a když pláče, něco se vám snaží říct.

Kdysi to bylo běžné dnes, ale jsou i jiné možnosti

Pokud vás napadá, že kdysi tohle bylo normální a vás také rodiče nechávali vybrečet, pak ano, máte pravdu. Přežili jste a dnes dokážete normálně žít. Jenže dnes už je doba jinde, komunikace nabrala úplně jiné obrátky, vědci a psychologové zjistili, že mnoha nepříjemným věcem se dá předejít.

Lidské jednání a chování je dnes už vnímáno jinak, je dokázáno, že s otevřenou komunikací je mnohem snazší problémy a situace řešit. S miminky můžeme komunikovat neverbálně, můžeme rozpoznávat druhy pláče, můžeme vyjádřit pochopení.

I když to některým přijde hloupé, ale i miminko vnímá naši intonaci, gesta a miminku. Je jedno, co miminku říkáme, ale když se naučíme soucítit s druhým, naučíme se pak rozumět i tomu, co není vysloveno.

„O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říci. Odstěhovali se proto na druhý konec republiky. Já nic netušila, jen jako malé holčičce mi vrtalo hlavou, proč nemají fotky od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.“

Jak se asi cítí člověk, který část svého raného dětství strávil v ústavní péči? Je vůbec možné, aby události, které se staly v době, kdy mozek ještě nezaznamenává a neuchovává vzpomínky, zanechaly na člověku nějaký následek? A může to být následek zásadní, takový, který ovlivní vnímání sebe sama a světa kolem nás na celý následující život?

Na všechny tyto otázky Vám, myslím, odpoví následující příběh, za který děkuji dnes už dospělé ženě, kterou její náhradní rodina přijala z kojeneckého ústavu v pouhých osmi měsících života…

Jak začal můj příběh?

Narodila jsem se na velikonoční pondělí před mnoha lety. Na svět jsem tenkrát nepřišla sama. S mým bratrem – dvojčetem jsme se narodili velmi předčasně, což se mu bohužel stalo osudným. Moje biologická matka pak zemřela jen několik málo měsíců poté.   

Prvních osm měsíců svého života jsem tak strávila sama v kojeneckém ústavě. Když mě poprvé uviděli moji adoptivní rodiče, neuměla jsem vůbec nic z toho, co takhle velká miminka mají umět. Jen jsem tak ležela v postýlce, aniž bych se usmála nebo zaplakala.

Rodiče velmi překvapilo, že jsem odmítala fyzický kontakt. Nechtěla jsem se s rodiči vůbec mazlit a ani později doma jsem to nikdy nevyhledávala. Naopak jsem byla stále jakoby ve střehu a nejraději se spoléhala sama na sebe.

Dětství

O tom, že jsem adoptovaná, mi rodiče neplánovali nikdy říct. Proč vlastně? Nevím. Asi se báli mé reakce. Odstěhovali jsme se proto až na druhý konec republiky. Já nic netušila, žila jsem si úplně normální dětství jako mnoho mých kamarádů. Jen mi tehdy vrtalo v hlavě, proč nemáme doma moje fotky jako úplně malého miminka - od mého narození, jako tomu bylo u mé mladší sestry?  V té době mi ale stačilo prosté vysvětlení, že ještě neměli foťák, a proto mě nemohli vyfotit.

S adoptivním tatínkem jsme měli moc prima vztah. Vždycky jsem měla pocit, že mám oči po něm a vůbec že jsem mu moc podobná. S adoptivní matkou bylo vše bohužel mnohem komplikovanější. Měla jsem pocit, že mě nemá ráda takovou, jaká jsem a snaží se mě výchovou změnit, a to mi vadilo. Navíc po narození mé mladší sestry, biologické dcery mých rodičů, se vše ještě vyhrotilo.

Když se totiž sestra narodila, bylo to pro mě velmi těžké, protože nešlo o pouhou rivalitu mezi sourozenci. Pro mě to byl boj kdo s koho – boj o moje místo v rodině. Soupeřila jsem tenkrát o máminu pozornost, a bohužel prohrávala. Buď tam pro mě jako máma nebyla, nebo mě poslala za tátou. Navíc jsem tenkrát velmi intenzivně vnímala, že má matka k sestře mnohem blíž než ke mně, a to bolelo.

Puberta

Jak už to v životě bývá, ani velká vzdálenost od původního bydliště nezaručila mým rodičům dostatečné bezpečí. Do okolí se po letech přistěhovali otcovi známí z práce. Jejich dcera řekla mé sestře, že jsem adoptovaná a ta to následně sdělila mým rodičům. Naši tak museli s pravdou ven.

Tehdy mi bylo asi jedenáct let. Co jsem v tu chvíli k rodičům cítila? Dodnes si to vybavuji velmi přesně – byla to nenávist. Nenáviděla jsem je za to, že mi tolik let lhali.

Následná puberta byla pak pro mě i pro mé rodiče velmi náročná. Například se naši báli pouštět mě na diskotéky, tak jsem jim na ně prostě utíkala. Nebo mi neschvalovali mou tehdejší známost, což dnes s odstupem času velmi dobře chápu, ale tehdy jsem s ním chodila vlastně jim natruc.

Při sporech nebo hádkách jsem pak jako dobře mířenou střelu využívala faktu, že jsem adoptovaná. „Nejsem Vaše, tak co mi máte co zakazovat.“

Samozřejmě jsem si vyzkoušela nějaký ten alkohol a cigarety, ale naštěstí jsem nešla přes nějakou pomyslnou hranici. Při tom všem jsem se zvládla vyučit a nekonalo se ani žádné neplánované těhotenství nebo něco podobného.

S tátou jsem pak později vše urovnala a měli jsme výborný vztah. Horší to bohužel bylo s mámou, protože té jsem už nedokázala věřit. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych o všem vědět už od mala a také bych si přála, aby mě máma přijímala přesně takovou, jaká jsem a nesnažila se mě změnit k obrazu svému.

Hledání kořenů…

Později, když už jsem se od rodiny osamostatnila, jsem chtěla vědět podrobnosti o mém původu. Problém byl, že moje adoptivní matka mi nechtěla žádné další informace dát. Každý rozhovor na toto téma končil jejími slzami a slovy: „Ty mě nemáš ráda!“

Nenáviděla jsem to.

Tatínek bohužel před mnoha lety zemřel, takže tam jsem oporu hledat nemohla.

Poté, když jsem se vdala a měla už svou vlastní rodinu, začala jsem znovu za pomoci internetu pátrat po mé biologické rodině sama. Tenkrát se mi podařilo najít na facebooku svou sestřenici. Myslím, že to byl šok i pro ni.

Díky ní jsem zjistila, že mám několik dalších sourozenců, po kterých dodnes velmi intenzivně pátrám.

Tenkrát jsem toto téma znovu otevřela před svou adoptivní matkou. Připustila, že o existenci mých biologických sourozenců celou dobu věděla. A dala mi do rukou pro mě velmi cenný dokument – původní rodný list a dále dopis od biologické matky. Po více než čtyřiceti letech. Věřte mi, to zabolelo!

Dopis bohužel nebyl adresován mně, ale zamrazilo mě, když jsem ho četla – zjistila jsem totiž, že mám s biologickou matkou skoro totožný rukopis!

Vykořeněná

Co mi všechny ty zkušenosti s pobytem v ústavu přinesly? Naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe. Nikomu jinému nedokážu opravdu intenzivně důvěřovat. Dodnes nevyhledávám fyzický kontakt a vím o sobě, že jsem stále jakoby ve střehu – neumím se uvolnit. Adoptivní rodiče bohužel nikdy nevyhledali pomoc psychologa, takže jsem se s tím vším musela nějak naučit žít sama.

A také je tu stále přítomný pocit, že nikam nepatřím – nikde nemám kořeny. Neznám svou minulost ani osoby v ní žijící, asi právě proto je pro mě tak moc důležité, abych jednou našla své biologické sourozence.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Kdo chodí na logopedii, ten ví, kdo ne, možná bude překvapen, že součástí celého procesu není pouhý nácvik jednotlivých hlásek a slov. Pro tento nácvik je velmi důležité správné postavení mluvidel, práce s hlasem i správné dýchání. To si ale málokdo uvědomuje. Pokud má dítě v některé z této oblastí potíž, projeví se to. Proto jsou součástí nácviku výslovnosti i tzv. průpravná cvičení.

Co jsou průpravná cvičení

Průpravná cvičení jsou velmi důležitou součástí celého procesu nácviku správné výslovnosti. Mohou je však s dětmi provádět i rodiče doma, i učitelé v mateřských školách v rámci pravidelných aktivit. Stačí pár minut. Je však nutné provádět je správně a zábavnou formou. Do těchto cvičení řadíme dechová, fonační a artikulační cvičení.

To,  že logopedické cvičení není pouze o samotném nácviku hlásek, potvrzuje i jedna z maminek: "Logo není, že tam jdeš, dítě sedí a něco opakuje. To je souhrn činností, které vedou k tomu, aby se dítě vyvíjelo správným směrem - k dobré výslovnosti. Pracuje se s přiřazováním obrázků, logickým uvažováním, kreslením, musí ovládat motoriku - nejen ruce, ale i ústa, obličej...“

Dechová cvičení

Dechová cvičení mají navodit klid a koncentraci. Zařazují se tedy na začátek hodiny. Lze je provádět vleže i ve stoje, vždy dbáme na správné držení těla, aby docházelo ke správnému nádechu a výdechu. Cílem cvičení je prohloubit správný nádech a výdech a umět s ním pracovat – prodloužit ho a usměrnit.

K dechovým cvičením využíváme různé pomůcky např. brčka, píšťalky, frkačka, bublifuky, větrníky, foukací harmoniky atd. Existují i různé hry, které lze koupit např. foukadlo, foukací lotto či logopedickou turbínku. Je dobré je provádět ve vyvětrané místnosti a kombinovat s cvičeními fonačními či pohybovými. Pozor u epileptiků, pro ně nejsou dechová cvičení vhodná.

V rámci dechových cvičení lze procvičovat především:

Prodloužený nádech nosem bez zvedání ramen - čichání ke květině, využití vonných polštářků a čichání k nim.

Postupné prodlužování a zpomalování výdechu - foukání na zrcadlo, do vlasů, na chmýří z pampelišky, využití bublifuku, foukání brčkem do sklenice s vodou, foukání na zapálenou svíčku tak, aby nezhasla.

Usměrňování výdechového proudu - foukání do peříček, foukání do míčku z papíru, který se snažíme fouknout do brány, foukání do lístku na vodě a jeho posouvání vpřed, rozfoukávání barev na papíře.

Nácvik dechové výdrže - přenášení drobného a lehkého obrázku brčkem z místa na místo, např. na strom z papíru přeneseme brčkem jablíčka z papíru a opačně.

Hospodaření s dechem - vyslovování slov či slabik na jeden nádech, bublání brčkem do vody, fajfka s míčkem.

Fonační cvičení

Jak již bylo zmíněno, s nácvikem dýchání se současně provádí cviční fonační. Jejich cílem je nácvik správného hlasového (mluvního, pěveckého) projevu. Důležité ale je dodržet hlasovou hygienu a tím předejít poruchám hlasu. To znamená nepřepínat hlas a zbytečně nekřičet, používat měkký hlasový začátek, dodržovat pitný režim a pít nápoje v pokojové teplotě, při nachlazení hlas nepřepínat, snížit hlučnost tam, kde pobýváme, aby nás to nenutilo se překřikovat a mluvit a zpívat ve vhodném rozsahu.

V těchto cvičeních se uplatní, zejména u malých dětí, nápodoba hlasů a zvuků zvířat či různých předmětů. To známe všichni, např. hůůůů, bééé, mééé, túúú atd.

Vhodné jsou také jednoduché říkanky ve spojení s hrou na tělo, např. Paci, paci, pacičky…, Vařila myšička…, Hlava, ramena, kolena palce… atd.

Patří sem i vyslovování několika slov na jeden nádech či postupný výdech a přidávání intenzity v hlase při výslovnosti hlásek, např. ééé, ííí, óóó.

Artikulační cvičení

Tato cvičení jsou velmi důležitá, a nezbytná, pro motoriku mluvidel. Pouze pokud jsou mluvidla správně pohyblivá, dokáží zaujmout správné postavení pro danou hlásku. Není to otázka pouze rtů, ale i jazyka, tváří, čelistí, měkkého patra a mimického svalstva. Všechny tyto oblasti je nutné procvičovat. Jen při jejich správné souhře lze hlásky správně vyslovovat.

Tato cvičení se provádí jako hra a je zde nezbytné zapojit i zrakové vnímání. Dobré je provádět jednotlivé cviky před zrcadlem. Existují i různé pomůcky, například logopedická hra s ústy ve formě kartiček, podle kterých děti opakují pohyby rtů a jazyka.

K těmto cvičením patří následující cvičení:

Cvičení pro pohyblivost jazyka – např. kroužení jazykem, rychlé vysunování a zasunování jazyka, olizování horního i dolního rtu z jedné strany na druhou, vyplazování jazyka, houpání vypláznutého jazyka zprava doleva, kreslení kroužku vypláznutým jazykem, mlaskání jazykem o patro, olizování řezák ze strany na stranu atd.

Cvičení pro pohyblivost rtů – např. špulení rtů a vtahování tváří, posílání pusy, zívání, vytahování koutků do stran, schování jednoho rtu, frkání koníka, střídání úsměvů, brnkání prstem o spodní ret atd.

Cvičení pro pohyblivost tváří – např. nafukování tváří a jejich splasknutí rukama, předávání vzduchu z jedné tváře do druhé a jejích střídavé vyboulení, vtlačování jazyka do tváří, vtahování popleskávání a poklepávání na tváře prsty atd.

Cvičení pro pohyblivost čelistí – např. kroužení čelistí, otvírání čelistí, vysouvání dolní čelisti a předsazování horní čelisti atd.

Cvičení pro pohyblivost měkkého patra – např. šeptání, využití bublifuku, pití brčkem či kloktání.

Cvičení ro mimické svalstvo -  např. různé šklebení se, střídání úsměvu a smutku atd.

Uvedené příklady všech cvičení jsou pouhou inspirací, rozhodně zde nejsou uvedeny všechny možné cviky a jejich varianty, to by bylo na velmi dlouho. Mějte však na paměti, že je nesmírně důležité tato cvičení brát jako hru, ne jako přísný nácvik. Dítě to musí bavit, aby spolupracovalo a rovněž dítě by mělo být na určité úrovni, aby bylo schopné spolupracovat a cvičení vedla k úspěchu. „Lauře třeba trvalo, než byla schopná olizovat si rty kroužením nebo dávat jazyk na horní a dolní ret, přejíždět jazykem zezadu přes zuby atd.“, příklad jedné z maminek, která to potvrzuje.

Různé zkušenosti maminek můžete najít například i ve fóru Jdeme do první třídy a máme špatnou řeč

Použité zdroje:

Metodická příručka logopedické prevence pro účastníky kurzu, Asociace logopedů ve školství, o. s.

Šimonovy pracovní listy 10, Markéta Mlčochová

Zdroj obrázků: pixbay.com

Člověk by řekl, že když je 24. prosinec ještě ták daleko (asi půl roku a nějaké drobné), věty typu "Co by jim tak udělalo radost?" nebo "Já už nevím, co pořád kupovat", jsou otázky, které vyslovuje jen ten, kdo sedl na lep zelenému ufonovi z "největšího e-shopu s počítači a elektronikou". Jenže ani půl roku před nejoblíbenějšími rodinnými svátky, s výhledem na letní exotické dovolené či pohodové pobyty na chalupě, nejsou mnohé z nás ušetřeny těmto těžkým otázkám, i když na mimozemšťany a letního Ježíška nevěříme.

To, že ale existují svatí, nebo alespoň mnozí se svatou trpělivostí, to víme zcela jistě.

Svěřujeme jim náš největší poklad a často také naše obavy, podezření a prosby. Ony (nebo oni) pečují o naše děti a během týdne s nimi tráví někdy více času než my. Někdy s nimi nesouhlasíme, ale častěji je obdivujeme. "Takové nervy bych na ně neměla, mně stačí ty dvě moje", říkáme si někdy v duchu (nebo kamarádce nahlas). "A ony jich mají ve třídě patnáct!" (Nebo také dvacet osm.)

Dostávají za svou práci sice plat, a jak jednou nějaký vtipálek řekl: "Od té doby co byly vynalezeny peníze, se za práci neděkuje." Ale my, vděčné za to, že si od našich školkových či dětí školou povinných můžeme na pár hodin odskočit, ať už na hřiště s nejmladším potomkem nebo do práce za výdělkem, jim přeci jen ke konci školního roku poděkovat chceme. Leckdy je obdivuhodné, co všechno se pod jejich vedením za celý školní rok všechno zvládnou ve škole či školce naučit. A tak hledáme, googlíme, radíme se, jaký dárek by paní učitelce nebo panu učiteli udělal na konci školního roku největší radost.

Jsou uživatelky, které se tendenci obdarovávat vyučující více než jen obligátní květinou podivují: "Za mých mladých let se nosila vždy na konci roku pěkná kytka a nic víc. Nějak nechápu ten trend, co teď již delší dobu pozoruju, že se dávají dárky i kolikrát v podobě šperku atd."

Pamatuji si to nějak podobně. Bydleli jsme na malém městě v domku se zahradou. Maminka vždy poslední školní den vyběhla ráno před dům a ze záhonku uřízla několik růží, které svázala barevnou stužkou a měla vystaráno. Už tenkrát za nás ušetřila nemalé peníze. Jako matka tří dětí už naprosto chápu! Jak si ale i dnes, po letech a ve velkoměstě, všímám, růže ze záhonků mají koncem června vždy již to nejlepší za sebou. To mívaly i tenkrát. Na maminku jsem se vždycky za to zlobila a záviděla dětem, které měly tu čest stát den předem frontu se svými rodiči v jediném vesnickém květinářství, kde pan Procházka sekal do celofánu jeden čerstvý karafiátek za druhým.

Od dob našich školkových a školních let se změnilo ledacos. Možná i pohled maminek na to, jak alespoň "symbolicky" projevit učitelkám ve školkách a školách svůj vděk. Pokud je paní učitelka sdílná, otevřená a během roku je s ní rodič mnohokrát v přátelském kontaktu, je výběr dárku nebo jeho společné tvoření s dětmi spíše radostí než nějakou "povinností" a celá rodina si to umí užít.

Tvoří celá rodina

Mnohé maminky do výběru či tvorby zapojují i své děti, jako třeba uživatelka @monika2662: "Já se vždy domlouvala se synem, co by se mu líbilo dát paní učitelce. Řekl mi pár tipů, něco jsme vybrali a měl z toho radost, že se na dárečku podílel a nemohl se dočkat, co na to paní učitelka řekne až jí to bude dávat. Samozřejmě to bylo něco jako čokoláda, kaktus, "bomboška", jednou něco vyrobil... Je mi jasné, že ty výrobky si asi doma neskladují, ale ten pocit, že je syn šťastný, že se mohl na dárečku podílet... k nezaplacení!"  Zvláště pokud je vyučujících více, lze spojit jakýkoliv "praktický", i koupený dárek s vlastní tvorbou dítěte, které může ozdobit obálku nebo jmenovku, či přikreslit přání s poděkováním.

Do mnoha koníkovských diskuzí na téma "poraďte dárek na konec školního roku" se zapojují samotné obdarovávané paní učitelky, jejichž tipy mohou být zárukou nevětšího úspěchu.

Když potěší vše

"Já jako učitelka mám radost z každé drobnosti, ať už je to kytička nebo malá keramická blbůstka, vážím si opravdu toho, že jsem někomu stála za to, aby moji práci odměnil pozorností navíc. Opravdu pro mě není důležité, co dostanu, ale to, že si na mě někdo vzpomněl. A nějakou dobrotou se nezkazí nikdy nic", píše uživatelka @apacheee.

Co potěší paní uklízečku

"Kytička určitě potěší. Loni jsem dostala napůl kytičky a čokolády. Kytičky jsem si všechny nechala, ale čokolády jsem některé poslala dál. Byla to zásoba snad tak na deset let..." svěřila se uživatelka @cervenejablko.

Maminka dvou dětí, uživatelka @maia74, přidala svůj postřeh ze školy: "Nikdy jsme to neřešili jinak než kytkou. Jen když končili základku, složily se děti učitelce na dárek... Jeden rok jsem dělala ve škole jako vedlejšák úklid a vím, že většina učitelek si domů nenesli ani kytky, nechali je ve škole, ať si je klidně vezmou uklízečky, školnice atd. "

Podobný názor má i moje někdejší spolužačka, současná paní učitelkaz prvního stupně:

"Mně pořád děti nosí kytky a já je fakt nemusím, takže je stejně rozdám všem, i uklízečkám, a je to potěší, na ně si nikdo nevzpomene... ".

Ženu ani květinou...

Osobně si myslím, že kytička paní uklizečce či kuchařce od paní učitelky vlastně vůbec není špatný nápad. Každopádně ne každá paní učitelka obdarovaná květinami je posílá "dál".

"Jsem učitelka, a nikdy jsem kytky, co jsem dostala, nikomu nedávala, naopak, měla jsem z toho vždy velikou radost a těšila jsem se z nich i doma. Takže nějaká pěkná kytička určitě moc potěší", říká uživatelka @78marcela.

"Klasika je klasika, květiny miluji a vždy potěší", přidává se paní učitelka@nelam.

"Kytička není vůbec nudná, to je moc milé a dojemné, když tu kytičku jdou předávat ti maloši a snaží se ji schovat za zády. To jsou hezké chvilky." dodává uživatelka @zuzaida.

Manžel paní učitelky kávu a čokoládu také rád

I paní učitelku @l_baruska květiny potěší a přidává další tipy: "Také jsem učitelka, většinou dostávám květiny, rozhodně je nikomu nedávám, mám je pěkně doma, vyzdobím s nimi celý dům. Jednou jsme dostala osušku, tak tu používáme a pak nějaké hrnečky, něco mám ve škole na tužky a pastelky, něco pak doma na pití, svíčky se vypálí v zimě a drobné sošky apod. mám sice schované v krabici, ale nevystavuji si je. Pro mě je opravdu nejlepší pozorností květina. Manžel preferuje čokoládu, je na sladké a během týdne není doma nic."

Paní účitelka, uživatelka @baca píše: "Uvítám květiny, čokoládu a jiné sladkosti. Čaje, kafe nepiju, ale manžel jo. Rozhodně ne keramiku a jiné pracholepky."

Hezky pohled na tuto problematiku shrnula uživatelka @pavly z pohledu maminky i paní učitelky:

Jako rodič - řídím se pravidlem, že ráda ocením (potěším) kohokoliv, kdo se dobře stará o mé děti, když já nejsem poblíž. Proto mi přijde samozřejmé dávat kytičku (tu koneckonců dávám za pomoc, radu, pro potěšení i jindy lidem ze svého okolí).
Snažím se také, když je příležitost a důvod práci učitelek, vychovatelek,... pochválit. Ne jen na konci školního roku.

Potom také je pravda, že do školy a hudebky dávám dáreček. Většinou se mi daří vymyslet něco, na čem se malá podílí, nebo koupím nějakou dekoraci - co se dá dát na stůl, domů nebo jako dárek poslat dál. Ano, i s touto možností počítám, i to beru pozitivně - pomůžu vyřešit nějaký její dárek.

Jako učitelka oceňuju, když mi děti nic nenosí 🙂 a potěší mě jen ta kytička. Hodně milé pak spíš je, když rodiče jdou pro děti a zastaví se i u mě a poděkují nebo řeknou, že si toho, co dělám váží.

Čaje, kafe nepiju, čokolády teda miluju (což děti i většinou zjistí), kosmetiku mám také svojí. Keramiku neschovávám, nechala jsem si pár kousků z prvních let. Leží to v krabici, nevystavuju si doma nic (nemám vůbec nic vystaveného doma ráda).
Jediné, na co opravdu vzpomínám a co jsem si poctivě uložila, jsou dopisy od rodičů s poděkováním. Většinu jsem dostala, když jsem nějakou třídu opouštěla.
A protože je kytiček hodně, tak já občas děti pak posílám, aby dali kuchařkám, vychovatelkám (pokud na ně sami nemyslí). Pokud ale nechtějí, donesu to pak sama, když děti odejdou. I ostatní podle mě pro děti dělají víc, než "musí".  A to, že po nich ochotně třeba vytřou, když něco rozlijí a neječí po nich, netváří se naštvaně - to beru jako velké plus."

Myslela bych si, že po několika letech ve školství jsou již paní učitelky k roztomilosti neumělých dětských výrobků (a vzhledem k jejich množství, které již doma musí mít) imunní nebo lehce v opozici, ale ne vždy je tomu tak, jak potvrzuje uživatelka @lusynkova: "Já jsem učitelka v MŠ pátým rokem a každý rok dostávám opravdu hromadu dárků a kytiček. Jde o různé bonboniéry, hrníčky, upomínkové předměty. Mám radost z každého dárku. Možná to někomu přijde hloupé, ale je mi trochu líto, když někdo nedonese nic (ani kytku natrhanou venku). Myslím si totiž, že s kolegyní děláme pro děti a jejich rodiče i spoustu věcí navíc na úkor našeho soukromého času (např. spaní ve školce o víkendu, víkendové výlety aj.). Největší radost mívám z jedlých dárků (spíše suché plody) a výrobků od dětí.  A samozřejmě z kytek."

Fixy, ovoce, šampon: tipy od samotných učitelek

"Jako učitelka bych ocenila výtvarné potřeby (barevné fixy s úzkým hrotem, dekorativní raznici, pastelky,...nebo něco na parádu-lak na nehty, krém na ruce,...). "

"Já svým žákům vždy říkala, že místo kytky chci sáček třešní🙂 Mňam!"

"Jsem učitelka a hodně mile mě překvapil košíček s ovocem. Byl jednoduše ale krásně ozdobený a v něm ty šťavnaté nektarinky, mňam."

"Já su mlsná, takže je to jasné. Cokoli sladkého-kytičku sladkou či cokoliv! Rozhodně nesnáším takové ty dárky jako hrnky, svíčky, a jiné serepetičky na prach. To prostě vyhazuju, nevím, co s tím. To je totiž dost těžké, protože zrovna já su na ty praktické dárky, jako třeba propiska -může být s nápisem "pro učitelku" ale i obyčejná mě potěší, tu potřebuji POŘÁD!! A rozhodně jich za rok pár vypíšu! Také toaletní věci, ty jsou potřebné pořád. Ať už je to pěna do koupele či mýdlo. Já mám např. strašnou spotřebu šamponů. To chce také třeba vědět, co učitelku potěší, v dnešní době je i spousta poukazů a kdyby se třída dohodla a dal každý desetikorunu - tak má z toho paní učitelka poukaz do kina, drogerie či cukrárny. Mně by se moc líbil poukaz do knihkupectví, to bych vážně ocenila, knihy jsou drahé a i ta dvoustovka na knížku je dobrá a já bych si toho opravdu vážila - velmi ráda čtu. "

"Mně udělají děti největší radost, když nepřinesou nic. Pak si s tím nemusím lámat hlavu. Ale když dárek, tak něco užitečného, co snadno spotřebuji (typ - červená propiska, sešítek, krém na ruce). Nevím, jestli to tak můžu říct, ale mezi nebezpečné dárky, které zaplní prostor, řadím vázičky, sošky, keramické ozdoby. Pak mám skupinu neutrálních dárků, které se snadno spotřebují a mohu s nimi udělat radost jinde (květiny, bonboniéry, mýdla)."

Na ozdobu a na památku

Poslední dvě paní učitelky se dotkly dárkůz z oblasti "dekorační předměty a upomínkové výrobky", vůči kterým panují smíšené pocity nejen v řadách učitelek ale i mezi samotnými maminkami. V diskuzích se někdy objevují tipy především na vlastnoručně vyrobené drobnosti "na památku" od dětí, s dobrým úmyslemrodičů věnovat něco osobního. Jak již bylo zmíněno výše, některé paní učitelky mají radost z každého dárku. Někdy se z řad maminek ozývají zprostředkovaně i tyto (ne vždy neopodstatněné) názory:

"Jakožto lektor a svého času i učitel bych se vyvarovala podomácku dělaných věcí, fotek, hrnečků, svíček a vonných tyčinek. NIKDO nemá kapacitu to vše skladovat."

"Já bych jako dárek volila víno, kytku, kosmetiku....vlastní tvorba půjde brzy do koše... to se nedá skladovat. Navíc vaše děti mohla mít paní učitelka ráda moc, ale přicházejí nové a navíc, pokud mají vlastní děti, tak vlastní tvorby mají až až."

"Já si taky myslím, že hrnečky, svíčky apod. nejsou moc vhodné, spíše něco, co se spotřebuje - kvalitní sypaný čaj, káva, dobré víno, lepší bonboniera, ta kytice z oříšků nebo sušeného ovoce je třeba super. Přesně tak, výtvorů má paní účitelka za celý rok až až. A fotka dítěte na památku? No nevím, děti se za rok fotí minimálně 2x, vánoční foto a na konci roku, naše školka pořádá spoustu akcí, kde se fotí, vede se kronika, takže fotek na památku je dost. My jsme taky měli úžasné paní učitelky, syn je měl moc rád a ony jeho, ale zase jen proto si nemyslím, že si paní učitelka dá foto mého dítěte do rámečku v obýváku🙂"

Pánů učitelů je jako šafránu a proto rady "co potěší pana učitele" je možné získat spíše zprostředkovaně, třeba skrze jeho sdílnou ženu:

"Mám doma učitele a každý rok kveteme z darů, které nejsou k jídlu🙂 Sice ho vždy potěší třeba fotka toho dítka se vtipným vzkazem, dojme ho, když je tam napsáno díky za všechno, jste nejlepší 🙂 Ale doma nám to na lednici visí maximálně do konce prázdnin, pak už při nejlepší vůli nelze ta přáníčka a děkovné dopisy skladovat. Skvělé jsou dárky jako dobrý čaj, lahev vína, hezký hrneček, ČOKOLÁDA ... Klidně něco vyrobte, ale nevěřte tomu, že to bude mít trvalou hodnotu, to by takových dárků měly učitelky doma kufry. Nemusíte mít obavy, že na vaše dítko nezůstane památka, zůstane v srdíčku. Ale pokud chcete paní učitelku opravdu potěšit, kupte něco jedlého nebo pitelného, zajistíte jí hezkou chvíli v létě, až bude mlsat, nebo se o dárek dělit s přáteli. Obrázků a jiných děl vašeho potomka viděla desítky🙂
Pokud jí chcete dát najevo, že ona byla pro vás ta nej, co třeba poukaz ke kadeřnici, na masáž, pedikůru, atd., nebo na lístek do divadla, kam půjde, až se jí to bude hodit??? Ten samozřejmě musí být 2x. A netrapte se tím, že třeba alkohol není vhodný dar od dítěte, poděkovat jí chcete přece celá rodina."

Sypaný čaj, poukázky, "jedlé květiny": tipy od samotných maminek

"Upekla jsem jim bochníky kváskovejch chlebů. Sice jsem celou noc nespala, ale prej to byl ten nejlepší dárek, neb kytky a čokolády jim už lezou krkem - jak mi řekla kamarádka ředitelka."

"Já dávám balíček kosmetiky (krém na ruce, tuhé a tekuté mýdlo například) teď naposledy od Weledy."

"My jsme loni koupili propisku v krabičce s nápisem "bezvadná učitelka".

"Já kupuju sypaný čaj. Kytka je sice pěkná,ale jak jich dostane 20 už to není tak hezké, spíš se řeší problém kam s tím, umře to a je to. Čaj si může hezky večer vypít třeba u dobré knížky a je to. Loni jsem dávala kytku, ale v květináči. "

"Dáváme poukázku do knihkupectví, ať si paní učitelka vybere na léto něco dle sebe na čtení. Na obálku, ve které to bude, pani učitelku syn namaloval🙂 Loni jsem dávala kytku ze sušených plodů, takové ty oříšky, rozinky, moc pěkně udělané - originální kytka a udělala radost... "

V emocemi nabitých chvílích posledního dne školního roku potěší jistě každý dárek. Jedlé dárky se snědí a vypijí, nebo "pošlou dál". Stejně tak mnohé květiny ještě tentýž den potěší více lidí než jen prvního příjemce. S tím je třeba v případě obdarovávání učitelů zřejmě počítat, stejně jako s variantou, že ne vždy se i s nejlépe zamýšleným darem trefíme do vkusu, a nebo že i nejdokonalejší výrobky našich dětí mohou skončit dříve či později v krabici od bot nebo v tříděném odpadu. Ruku na srdce, to se jistě děje i v případech, kdy jsme my dárci či obdarovaní v mnohem užším kruhu - třeba v tom rodinném. Věřím, že pozdější osud dárku tu radost ve chvíli obdarování v nejmenším nezkazí.

Abychom skončili vesele, přidávám historku jedné paní učitelky, pro pobavení i výstrahu. Kdo někdy nepředal nějaký obdržený dar dál, nechť první hodí kamenem.

"Můj kamarád učitel dostal od deváťáků lahev vína. Jenže jich dostal víc - místo kytek, takže jednu z nich pak vzal a šel ji darovat knězi jako poděkování za křest či za cosi takového. No a kněz lahev vyndal z té taštičky a zespodu byl přilepený kondom... Takže prosím, nejdřív si dárek pořádně prohlédněte, než ho někomu darujete🙂 Jeho manželka se studem málem propadla do země, když kněz zkoumal, co to vespod je přilepené, než mu to došlo🙂"

                                    A jaký dárek se kdy nejvíce povedl Vám?

fotografie: pixabay.com

Máte doma malého nadšeného sportovce nebo naopak knihomola, který se fyzické aktivitě vyhýbá, jak může? Pro každého z nich se určitě najde vhodný sport i ohledem na to, kolik mu je, co ho baví a v čem je dobrý. V každém případě se české děti hýbou málo a dvě hodiny tělocviku ve škole jim rozhodně nestačí. Dbát by se mělo na různorodost a bezpečí, aby děti rovnoměrně zatěžovaly svaly a nehrozilo jim nebezpečí úrazu.

Malí profesionálové

Pokud vaše dítě touží po profesionální sportovní kariéře, v některých oblastech musí začít už od opravdu útlého věku. Malé fotbalisty nebo hokejisty sdružují sportovní kluby už od zhruba 5 let. S baletem, gymnastikou či tancem se doporučuje začít dokonce už od 3 let.

via GIPHY

Společné zážitky s rodinou

Rekreačních sportů se dnes pro děti nabízí nepřeberné množství. Pro všechny zdravé děti jsou vhodné procházky, běhání, cyklistika nebo jízda na inlinech. Zkrátka veškeré aktivity, které můžou provozovat na čerstvém vzduchu. Určitě se vyplatí je naučit také zimní sporty. Že umí na lyžích, snowboardu či zimních bruslích ocení nejen, až budou moct jezdit na dovolené do hor. 

V kolika letech začít a jestli skutečně platí pravidlo nejdřív sjezdovky, potom běžky, se dozvíte například tady. Dále tu maminky řeší, jestli pro dětské lyže jít do půjčovny nebo do bazaru: "My jsme taky mysleli, že malé půjčíme lyže (vloni) jenže nakonec se ukázalo, že se vyplatí je koupit použité."

Záleží samozřejmě, jak často na hory jezdíte, ale pokud to není jen jednou za rok, určitě se vyplatí, aby děti měli vlastní.

via GIPHY

Samostatnou kapitolou je plavání, opět zdraví velice prospěšná aktivita. Plavat můžou i kojenci a batolata. Větší děti potom mají děti plavání povinné v mateřské i základní škole. Nic ale nezkazíte, když s nimi budete chodit plavat i sami. V zimě se nabízí spojení s oblíbenou saunou a welness, které navíc posilují imunitu.Vířivka a sauna je vhodná i pro předškolní děti, ale vždy jen v doprovodu dospělých. V létě zase není nic lepšího než dopřát celé rodině alespoň 10 dní u moře.

via GIPHY

Aktivity s vrstevníky

Vaše dítka by určitě měla mít dostatek vyžití se svými spolužáky a kamarády. Hlavně těm starším zařiďte i kroužky a pohybové aktivity, které absolvují bez vás. Užijí si tak dostatek zábavy a vy budete mít chvilku času pro sebe navíc. Při kolektivních sportech (fotbalu, volejbalu, streetbalu, florbalu apod.) si pak snáze najdou kamarády a naučí se týmové spolupráci. Tu výborně využijí ve škole a později nejspíš i v práci. 

A do jakého sportovního oddílu děti přihlásit? Podle průzkumů se stále rozhodujeme hlavně podle ceny. Srovnání si můžeme udělat odborně sportovním analytikem, na internetu nebo přímo ve sportovních klubech.  Mezi nejdražší sporty patří tenis (10 000 Kč ročně), k nejlevnějším naopak volejbal nebo kanoistika (4500 Kč ročně). Se všemi těmito aktivitami můžou děti začít už v mateřské škole. Pokud ale neplánují patřit k nejlepším na světě, můžou si je klidně vyzkoušet později.

via GIPHY

Rodinné a dětské běhy

S běžeckými závody se v poslední době doslova roztrhl pytel. A platí to i pro dětské a skupinové rodinné běhy. Kromě toho, že s celou rodinou strávíte příjemné odpoledne v přírodě, na děti čeká spousta překvapení, výher a hlavně nezapomenutelných zážitků. Běhání je velmi levný sport a ani cena startovného na menších závodech nebývá vysoká. Se stále vzrůstající popularitou se navíc závody konají ve všech regionech, takže nemusíte jezdit daleko. Jediné, do čeho investujte raději víc, jsou boty na běhání.

via GIPHY

Bezpečnost na prvním místě

Kromě sportů vyloženě nevhodných pro děti, jako jsou nepřiměřené posilování nebo adrenalinové aktivity, je i u ostatních pohybových aktivit nutné dbát na bezpečnost, všestrannost a přiměřenou zátěž. Vyplatí se také kvalitní vybavení a oblečení.

Dnes téma klasické a možná s jedním malým tipem pro rodiče v poklusu, pro rodiče dětí, které odmítají knížky.

Probouzet dětskou řeč lze různě. Čtením, se kterým, jak se můžete dočíst v mém prvním článku předčítáme břichu, můžete začít ještě dřív, než se dítě narodí. Pro někoho možná přehnané, pro někoho kdo se už moc těší, radostné.

Na stará dobrá říkadla nedám dopustit nejen já - náš Toník říkadla doslova hltá.

nad Toníkovou postýlkou

Nejen jako zaklínadlo proti pláči a chmurům poslouží zpívání, v refrénech pomocí rytmu a melodie mohou tolik vyznít očekávaná slůvka. Popisováním obrázků v knížkách můžete taky přispět k tomu, aby dítě "rozvázalo" a možná nejjednodušší způsob k rozvíjení řeči je

                                                           komentování. 

Komentovat můžete cokoli: vybalování nákupu, dění na procházce, oblékání dítěte. Ano, i obyčejné komentování, je velmi důležitým a logopedem doporučovaným pomocníkem v rozvíjení řeči. Komentovat nemusíte jen věci, které  jsou hmatatelné či viditelné. Komentujte i to na co těšíte, ale i to co vás zlobí, mrzí... Komentování emocí neslouží jen k nabídce slovní zásoby. Právě ono komentování zejména negativních emocí, kladně hodnotí i kolegové psychologové. Pokud se na dítě nebo před dítětem rozčílíte, komentujte to. I když vaše "maličké" zcela neporozumí, předáváte energii, atmosféru sdělení. Dítě pak může lépe komunikovat v emočně vypjatých situacích později až bude samo řečníkem. 

V naší době, která je tolik orientovaná na výkon, můžou mé následující rady znít poněkud málo efektně - zachovejte si autentičnost. Dítě se narodilo vám, do vaší rodiny, bude komunikovat s vámi a bude s vámi muset vyjít ;) Je správné chtít být lepším člověkem, lepším rodičem, ale přirozenost komunikace je podstatná.

Ale především buďte spolu, a povídejte si!  Není nic lepšího a důležitějšího. 

další tipy, jak probouzet slova na

www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vychova_vzdelani #vyvoj_ditete

Obezita je fenoménem poslední doby, bohužel však v negativním smyslu. Stále více se dbá na zdravé stravovací návyky školáků, ze škol mizí automaty s nezdravým jídlem a sladkými nápoji, pořádají se vzdělávací besedy, ovšem výsledek takovýchto opatření je bezvýznamný. Dětem nedělá problém koupit si nezdravé jídlo nebo sladké nápoje kdekoli jinde. Problém je potřeba hledat v rodině.

Podle posledních průzkumů trpí nadváhou každé čtvrté dítě, každé sedmé je obézní.

Stále častěji se ukazuje, že špatné stravovací návyky, které jsou příčinou obezity u dětí, si školáci osvojili právě doma. Stravovací návyky jsou totiž záležitostí celé rodiny. Je tedy prakticky nemožné, aby dítě ve školním věku jedlo zdravé potraviny a dodržovalo zdravou životosprávu, když zbytek rodiny ho v tom nebude podporovat. Kdo jiný by měl jít dětem příkladem, než právě jejich rodiče.

Je vaše dítě obézní?

Především je dobré si uvědomit, že obezita, a zvláště pak obezita u dětí, není normální. Jedná se o onemocnění, které s sebou přináší řadu zdravotních rizik. Obezitu klasifikujeme jako stav zvýšeného množství tukové tkáně, který převyšuje normální hodnoty.

Množství tuku v takovém případě stouplo nad obvyklou úroveň a poškozuje zdraví. Mezi normální hmotností a obezitou je ještě nadváha, kterou trpí většina evropské populace.

Jestliže váháte nad tím, zda je právě vaše dítě obézní, nebo má jen nadváhu, můžete využít takzvaný Body Mass Index (BMI). Jednoduše ho vypočtete pomocí vzorce

hmotnost [kg] / (výška [m])2

nebo si můžete práci značně ulehčit a využít nějakou z online kalkulaček pro výpočet BMI. Normální hodnota je mezi 19–25 BMI. Mějte však na paměti, že Body Mass Index je pouze orientační, zvláště u dětí se může realita a výsledek výpočtu lehce lišit. Přesnější posouzení tělesné váhy provede lékař, ten ve výpočtu zohlední i další parametry, jako například věk, pohlaví, typ postavy, objem svalů apod.

Obezita u dětí a její rizika

Obezita u dětí je ještě rizikovější než v případě dospělých, protože děti jsou stále ve vývinu a obezita tak může způsobit nejen fyzické obtíže, ale také psychické, které jsou zvláště u dětí s obezitou velmi propojeny. Navíc si dítě často stravovací návyky zafixuje, takže je pro něj velmi obtížné v budoucnu začít žít zdravě a přejít na zdravý životní styl.

Držení těla

Častým rizikem obezity u dětí ve vývinu je negativní vliv na pohybový aparát. Nadváha nadměrně zatěžuje celou kostru a klouby, velmi často tak dochází ke špatnému držení těla, od kterého se mohou odvíjet další problémy. Navíc dítě s obezitou prakticky nesportuje, protože sport pro něj představuje obrovskou zátěž. Dostavuje se svalová ochablost, která má opět fatální vliv na držení těla, ale také v mnoha případech na pohyblivost.

Dýchací obtíže a srdce

Pokud dítě nemá žádnou fyzickou kondici, velmi často se potýká s dýchacími obtížemi. Při jakékoli fyzické aktivitě, klidně i při chůzi do schodů, je nadměrně zatěžován jeho krevní oběh, zvláště pak srdce, které je navíc oslabeno zvýšeným cholesterolem.

Tělo se tak ve velmi nízkém věku musí vypořádat s obtížemi, na které mnohdy není vůbec připraveno. A nakonec, všechna tato zátěž se projeví ve stáří. V neposlední řadě způsobuje obezita další onemocnění, jako třeba cukrovku, vysoký tlak, vysoký cholesterol, problémy s trávicím ústrojím, a mnoho jiných. Velmi často se objevují i kožní problémy – ekzémy, akné, strie.

Poruchy příjmu potravy

I když to může na první pohled znít až paradoxně, dalším rizikem obezity je vznik poruchy příjmu potravy. Ano, i obézní děti mohou trpět poruchou příjmu potravy. Název sice sám o sobě napovídá, že postižený v tomto případě není schopen přijímat potravu.

Ovšem mezi poruchy se řadí také nadměrné přejídání, noční přejídání nebo třeba kontinuální jedení. Všechny tyto poruchy samozřejmě zapříčiní obezitu, protože příjem energie převažuje výdej.

Jak se tedy poznají obézní děti, které trpí takovouto poruchou?

• jedí až do nepříjemné plnosti (přejídání)
• konzumují velké množství jídla i bez pocitu hladu
• jídlo konzumují velmi rychle
• velkou část denního příjmu konzumují po večeři
• v noci se budí a mají potřebu jíst

Všímejte si těchto signálů, které poukazují na možnou poruchu příjmu potravy. K rozvinutí poruch potravy přispívají také diety, které dětem „naordinují“ rodiče, aby nějak redukovali jejich tělesnou hmotnost.

V mnoha případech však může takové, na první pohled neškodné opatření velmi ublížit. Nejen, že často způsobuje ještě větší přejídání, ale také spouští pocit viny a deprese po každém jídle. A odsud je jen krůček k mentální anorexii nebo bulimii.

Psychické problémy

Právě psychické problémy jsou s obezitou velmi těsně spjaty. Jak už bylo naznačeno, mohou být spouštěčem dalších, často ještě rizikovějších onemocnění, které opravdu ohrožují život. Může za to především posměch, kterému je obézní dítě v kolektivu ostatních dětí vystaveno a nedokáže se přes něj přenést, což může způsobit až trauma.

Takové dítě nemá prakticky žádné sebevědomí. Posměch a vyčlenění z kolektivu, pocit viny a znechucení vlastním tělem často vede až k mentální anorexii, bulimii a jiným poruchám.

Obezita a hyperaktivita u dětí

Obezita a hyperaktivita jsou dva rozdílné termíny, ale nemají k sobě zase tak daleko. Nedávný průzkum provedený na poměrně velkém vzorku dětí ukázal, že právě hyperaktivní děti mají sklon k obezitě. A stejně tak obézní děti mohou být hyperaktivní.

U prvních za to mohou převážně dospělí, protože neposedné děti často uplácí sladkostmi, aby je alespoň na chvíli uklidnili. Zároveň samotné děti jedí, když zrovna nevědí, co mají dělat, když se nudí.

U obézních dětí je příčina ještě jednodušší. Samozřejmě za to může přebytek energie, kterou tělo na základě přijatého jídla vytvoří, ale děti pak nemají žádnou aktivitu, kde by ji zužitkovaly.

Mohou za to především cukry ze sladkostí, z limonád, ale i obyčejného jídla.To způsobuje především poruchy pozornosti, ale také celkovou hyperaktivitu. Samozřejmě to neplatí vždy, ale lékařské studie ukazují, že je to jedna z příčin.

Jakým potravinám se raději vyhnout

Vyhnout se nezdravým potravinám, které nepřímo způsobují obezitu a nadváhu, je skvělou prevencí. Především by vaše děti neměly konzumovat v nadměrné míře tyto pochutiny.

Kdy je dítě ideálně připraveno na letní tábor? Na tuto otázku se nedá odpovědět jednoznačně. I když u většiny táborů je v podmínkách hranice způsobilosti stanovená věkem, je to jen hrubá směrnice. Tu správnou chvíli musíte umět stanovit vy sami.

Letní prázdniny jsou dlouhé a často bývá problém, kam děti o prázdninách dát, když rodiče musí chodit do práce. Jako ideálním řešením se může jevit i dětský tábor. Děti se zde něco naučí, užijí si, „vyblbnou se“ a rodiče nemusí řešit po dobu pobytu žádné hlídání.

Kdy můžete poslat dítě na letní tábor?

Dětské tábor nejsou určitě vhodné pro příliš malé děti nebo takové, které nejsou zvyklé být nikde delší dobu bez rodičů. Obecně se dá říci, že vhodná doba pro nástup na tábor je okolo 7 let. V tomto věku se děti rádi seznamují se svými vrstevníky, mají mnoho energie, poznávají sami sebe v kolektivu ostatních.

Někteří lidé, zejména milující maminky, považují dětské tábory za nutné zlo, ale není tomu tak. Tábor, pokud je dobře vedený, umožní objevit dětem nové obzory, nové druhy sportů, naučí se být v kolektivu, objevují přírodu. Získávají přátelství na celý život.

Mnoho dětí se dostane k činnostem, které nemají jinak možnost poznat. Jezdí na kánoi, naučí se pracovat s mapou a orientovat se v přírodě. Stanou se samostatnými, osvojí si různé znalosti. Všechny tyto činnosti mají velmi pozitivní vliv na sociální cítění dítěte. Některé tábory jsou zaměřené i na různé výukové činnosti, například jazyky. Velmi oblíbené jsou tábory s anglickým jazykem.

Věk tak akorát

Na tábor neposílejte děti předčasně. Když je to příliš brzy (před šestým rokem), tábor si vůbec neužije a navíc si ho zařadí mezi nepříjemné vzpomínky a možná se do budoucna ochudí o mnoho úžasných zážitků. Stejně tak není dobré ani otálet (po desátém roce). Po desátém roce už se možná dítě ani neodhodlá nebo si zvykne, že tábory nejsou pro něj. Jestliže máte opravdu strach poslat své dítě na tábor samotné, můžete zkusit letní tábor pro rodiče s dětmi.

Co má dítě zvládat před odjezdem na tábor?

Dítě musí zvládat určité věci, aby pro něj nebyl pobyt na táboře spíše stres a zklamání. Musí se umět obsloužit, dojít si na záchod, obléknout se a najíst. Počítejte s tím, že i dítě, do té doby bezproblémové, může mít na táboře určité problémy. Nikdy nedostanete jednoznačnou záruku, že vaše dítě je už na tábor připravené, ale můžete si uvědomit, že něco je ještě potřeba zlepšit. Zkuste si udělat následující krátký test. Jestliže na většinu otázek odpovíte ANO, je vaše dítě nejspíš připravené na pobyt na táboře, pokud budou vaše odpovědi spíše NE nebo OBČAS, ještě možná nenadešel ten správný čas a je potřeba na některých věcech zapracovat.

• Dokáže dítě přespat u kamarádů či příbuzných bez problémů?
• Nebude se v noci?
• Spí celou noc?
• Je rádo v kolektivu dětí?
• Umí si říct o pomoc či podporu?
• Dokáže se sblížit s novými lidmi?
• Umí se vypořádat s různými situacemi?
• Má rádo nové zážitky?
• Dokáže si najít snadno kamarády?
• Dokáže se postarat o své věci a zavazadla?
• Umí respektovat pokyny lidí, kteří jsou jemu nadřazení?

Co dělat, když se dítěti stýská?

Je velmi pravděpodobné, že v prvních dnech se dítěti bude hodně stýskat. To je normální. Po pár dnech už by si ale mělo zvyknout a začlenit se do táborového režimu. Ten bývá velmi nabitý i právě z těchto důvodů. Pamatujte si, že většinou snáší odloučení děti lépe než rodiče. Proto ho před odjezdem podporujte, vynechejte plačtivé loučení. Nejhorší, co můžete udělat je to, že si ho ve chvílích stýskání odvezete z tábora.

Letní tábor by měl být pro dítě skvělým zážitkem, na který se budou těšit. Najdou si nové kamarády, naučí se mnoho nového a velmi často se jim ani nechce nakonec domů. Jen si vzpomeňte na své zážitky, kdy jste pomalu brečeli, když si pro vás rodiče na tábor přišli. Určitě tento zážitek dítěti dopřejte. Stojí to za to.

Zdroj obrázku: www.pixabay.com

Máte před sebou cestu s malými dětmi a dopředu se bojíte, že to bude cesta plná utrpení? Připravte se na všechny eventuality a cestu si dobře naplánujte. Sedět doma určitě nemusíte!

„Mami, kdy už tam budem?“ Kdopak by tuhle otázku někdy během cestování nezaslechl. Menší děti ji sice ještě nepokládají, ale také se umí velmi dobře ozvat, pokud je cesta podle nich už nudná a vyčerpávající. V první řadě je tedy důležité si klást cíle cestování, které jsou dětskému věku skutečně přiměřené a zhruba do pěti let dítěte myslet hlavně na jeho zájem. Mladšímu dítěte je totiž zcela jedno, v jak exkluzivním prostředí se nachází. Daleké cesty tedy raději do toho věku vypusťte a soustřeďte se na bližší cíle.

Buďte psychicky připraveni na vše

Cestování je mnohdy náročné pro dospělého, dítě pak unaví a mnohdy otráví dvojnásob. Neplánujte tedy dlouhý přesun, klaďte si reálné cíle. Nehoňte rychlost, naopak počítejte s tím, že s dětmi vám bude vše trvat mnohem déle, neboť se musíte přizpůsobit jejich potřebám a nikoliv naopak. Navíc jsou děti naprosto nepředvídatelné, počítat je možné opravdu zcela se vším, ba dokonce i s krajní variantou, že se odjet z nejrůznějších důvodů nepodaří. Buďte tedy psychicky připraveni na úplně všechny možnosti a nenechte se rozhodit a otrávit. Hlavní přece je, abyste byli spolu a v pohodě!

Autem je to nejlehčí

Cestování s malými dětmi je vždy nejsnazší v osobním automobilu, kdy jste vlastním pánem svého času a také itineráře. Vy sami si určíte, kde a kdy chcete zastavit, na cesty cesty se vydáváte sami, takže nebudete trpět tím, že pobrekávání vašeho dítěte by mohlo rušit někoho jiného. Pokud se vydáváte autem na cestu, dopředu si zjistěte, kde jsou jaká odpočívadla, kde je třeba alespoň mini hřiště pro děti. Určitě za ně budete vděčni. Přebalovací pult a jídelní židlička pro dítě se už dnes naštěstí stává samozřejmostí.

Nenechte je se nudit

Dopředu si připravte dostatek vhodné zábavy pro děti. To znamená jednak cédéčko s dětskými písničkami, dále vhodné hračky, což jsou variabilní plyšáci, kreslící tabulky, falešné mobily, či třeba interaktivní tabulky. Hračku dítěti nějaký čas před cestou zabavte, nebo pořiďte před cestou novou, aby ho zaujala. Připravte si také zobání pro dítě, které by mu zachutnalo, ale přitom jeho žaloudek nezatíží, ideální jsou třeba ovocné křupky, namíchejte několik druhů. Nestresujte se, že musíte ujet určitý počet kilometrů, cestu berte jako dobrodružství a nikoliv jako povinnost.

Autobusem to chce pevné nervy

Cestování autobusem s akčním batoletem je jen pro velmi odolné a odvážné jedince. Zhruba do věku tří let lze totiž jen těžko předpovědět, jak se zde bude dítě cítit a zda se nerozhodne celou cestu probrečet a snažit se autobus opustit. Takto se tedy raději přepravujte jen na krátké vzdálenosti, věřte, že snaha udržet dítě na sedačce, když ono chce prozkoumat celý autobus, je opravdu velmi vysilující. To samé platí o cestě letadlem. Cesty nad dvě hodiny raději neplánujte a počkejte si na ně, až bude dítě větší.

Speciální vagony usnadní cestování

Cestování vlakem může být naopak v některých případech celkem zábava. Některé vlaky totiž na děti myslí a připravují pro ně speciální oddělení, kde je například i místo pro kočárky, děti zde lze přebalovat a kojit. Takový servis najdete v dálkových spojích. V některých z nich se nachází dokonce i dětské kino a děti se mohou za jízdy dívat na pohádky. To potvrzuje i tatínek Tomáš: "Mám 24 měsíčního syna a cestujeme s ním už od 4 měsíců a všude. Nejlépe se nám ale jezdí vlakem. Jsme sami v kupečku pro dítě a matku a máme pohodlí. Malý se může i proběhnout. Autobus není moc pohodlný."

Vrátili jsme se z víkendu na severní Moravě, kde máme celou naši rodinu a kde, jak se říká, je kraj razovity a tvrdý. A tak i lidé tam mluví krátce a tvrději a často třebas slovy, kterému člověk z místa jen o pár kilometrů dále už nerozumí. Každý region a nářečí má to svoje, ale ať už jde o babičku z Ostravy nebo dědu z Prahy, u všech najdete  něco společného. Všichni v povídání si se svými vnuky použijí zdrobněliny a snad už jen v mizivé míře šišlají.

O faktu, že na dítě nešišláme se zde nechci nijak rozepisovat, ale někdo by mohl mylně k šišlání řadit i užívání zdrobnělin. Zdrobnělin se netřeba bát a v rozumné míře patří do slovníku při komunikaci s dítětem.  (Rozumím tomu, že máme rozumnou míru každý jinde ;)

Užívání zdrobnělin má kromě svého emočního náboje, i pro děti užitečnou vlastnost pomocníka ve skloňování našeho krásného, ale také poměrně složitého jazyka, jak už jsem před časem psala na blogu.

Zdrobněliny jednoho rodu se totiž skloňují stejně. Dítě má u zdrobněliny možnost se zorientovat snadněji, než když slyší slovo v základním tvaru a skloňování tak pro něj bude čitelnější. Zkuste si to!

příklad:

• slova ženského rodu

VODA bez vody, o vodě, s vodou                

VODIČKA bez vodičky, o vodičce, s vodičkou    

POSTEL bez postele, o posteli, s postelí  

POSTÝLKA bez postýlky, o postýlce, s postýlkou

• slova mužského rodu

POLŠTÁŘ  bez polštáře, o polštáři, s poštářem            

POLŠTÁŘEK bez polštářku, o polštářku, s polštářkem                                          

KLOBOUK bez klobouku, o klobouku, s kloboukem  

KLOBOUČEK bez kloboučku, o kloboučku, s kloboučkem 

U malých dětí, které se slovy teprve začínají, používám spíše slova v základním tvaru, jsou kratší a pro dítě tak "stravitelnější". Až později, kdy u dětí očekáváme, že začnou tvořit věty a taky ovládat gramatiku, se zdrobněliny mohou hodit.

více článků o vývoji řeči a radostech z mého světa - logopedka matkou

na www.proslova.cz

#blogujeme(23)  #mk_blog_academy(18)  #vyvoj_ditete #vychova_vzdelani

Zřejmě už začátkem příštího roku budou mít novopečení tatínci možnost čerpat sedmidenní placenou otcovskou dovolenou. V novele o nemocenském pojištění to v dubnu schválil senát. V úterý 2. května 2017 ji podepsal prezident. Pojďme se trochu detailněji podívat, co nás vlastně čeká a jak to chodí ve světě.

Pravidla otcovské dovolené

Podle novely budou muži moci na týdenní volno nastoupit do šesti týdnů po narození potomka a to i tehdy, pokud bude žena s dítětem v nemocnici. Nárok na otcovskou budou mít muži, kteří jsou v rodném listě uvedeni jako otcové nebo které jako náhradní rodiče určil soud. V takovém případě by mohli tuto dovolenou čerpat až do sedmi let věku dítěte. 

Pokud tatínci odváděli nemocenské pojištění, budou z něj dostávat 70 % vyměřovacího základu svého příjmu (což je stejně jako dostávají ženy na mateřské). 

Od otcovské se očekává, že posílí vztah mezi rodiči a potomkem. Předpokladem je, že bude muže motivovat více se do péče o dítě zapojit.

Názor maminek ve fóru

Většina maminek, které se zapojily do diskuze ve fóru, se shodla na tom, že by otcovskou dovolenou v období po porodu bývaly uvítaly zvláště pak u předčasně narozených dětí nebo po porodu císařským řezem, kdy se žena zotavuje déle. Vyřešil by se tím problém s čerpáním dovolené v období po porodu, které ne vždy zaměstnavatel umožní.

Muži navíc musí často dovolenou hlásit dlouhou dobu dopředu. Ve finále tak hrozí, že se její termín s termínem porodu takřka nebo úplně mine. Velké plus otcovské dovolené vidí maminky především v tom, že by měla rodina více času se sžít. Maminky, které už doma potomka mají, by zase ocenily tatínkovu pomoc s obstaráním staršího sourozence, popř. sourozenců.

betelgeuzz: "Já tomu fandím. Muž učí a čerpání dovolené mimo prázdniny je problematické, takže u obou holek jsem byla od prvního dne sama a bylo to dost náročné."

horsiee: "Bylo by to super. Přítel měl sice dovolenou slíbenou, ale nakonec ji nedostal a to se malý narodil téměř v termínu, takže žádná neočekávaná situace. Já byla naprosto vyjukaná prvorodička."

blecha94: "Přijde mi to jako super vychytávka, zvlášť pro ženy, které jsou po sekci, nebo prodělaly nějaké vážnější porodní poranění a mají co dělat se sebou, natož aby se plnohodnotně staraly o čerstvé novorozeně."

Otcovská ve světě

Ve světě je otcovská dovolená běžnou záležitostí. V rámci Evropské unie má otcovskou dovolenou 23 z 28 zemí. V celém světě je to pak 80 zemí. V asi polovině zemí EU, kde je poskytována otcovská dovolená, je proplácena v plné výši. Nejdelší otcovskou dovolenou v rámci EU mají ve Francii (28 týdnů) a v Lucembursku (26 týdnů). Nejkratší dovolenou po narození dítěte mají otcové v Itálii (1 den), Nizozemsku a Řecku (2 dny).

Nejčastější model je dvoutýdenní otcovská dovolená. Ve vyspělých zemích se v rámci OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj; zkráceně OECD z angl. Organisation for Economic Co-operation and Development; mezivládní organizace 35 velmi ekonomicky rozvinutých států světa) jedná o běžný standard. Nejdelší otcovskou dovolenou si dle žebříčku sestaveného v roce 2015 mohou vzít po narození dítěte otcové v Jižní Koreji (53týdnů) a Japonsku (52týdnů). Česká republika zatím v rámci OECD stále patří mezi 9 zemí, které otcovskou dovolenou nemají. 

Photo credit: pexels.com

Použité zdroje:

https://www.irozhlas.cz/zpravy-z-domova/schvaleno-otcove-budou-mit-narok-na-tydenni-placenou-dovolenou-po-narozeni_1704191055_bar

https://www.modrykonik.cz/forum/materska-dovolena/otcovska-dovolena-bude-jaky-je-vas-nazor-na-ni/

https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/oecd-otcovska-dovolena-ve-vyspelem-svete-cesko-je-na-konci/r~2557fc9ee12e11e593630025900fea04/?redirected=1493405530

http://ilom.cz/novinky/info-servis/otcovska-dovolena-ve-vyspelem-svete-cesko-je-na-konci-zebricku/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_pro_hospodářskou_spolupráci_a_rozvoj

http://zpravy.idnes.cz/zakony-materska-otcovska-dovolena-vyhody-pro-otce-hasici-nemocenska-1jn-/domaci.aspx?c=A170502_160037_domaci_ivbe

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Termín zápisu dětí do mateřské školy se dozvíte na internetových stránkách zařízení, nebo přímo v něm. Dítě se boduje, čím více bodů obdrží, tím se jeho šance zvyšují. Tím zásadním kritériem je trvalé bydliště v místě školky. Školky totiž zřizují a platí obce a je v jejich zájmu, aby dotované zařízení využívali v první řadě ti, kteří zde také platí daně. Dále má na přijetí vliv věk dítěte, čím starší, tím je postrčeno na žebříčku ostatních uchazečů výše. Dále pomůže, pokud již do školky dochází sourozenec dítěte a také to, zda chce dítě navštěvovat školku na celý den a nikoliv jen do oběda.

Rozhoduje počet bodů

O tom, zda bude vaše dítě do školky přijato rozhoduje vždy ředitel zařízení, a to na základě přidělených bodů. Dítě obdrží při zápisu číslo, pod tímto číslem se lze nakonec na internetových stránkách  zařízení  dozvědět ve stanoveném termínu, zda bylo dítě přijato. Každé zařízení vypisuje minimálně dva termíny zápisu, můžete to tedy zkusit i na více školek, abyste své šance zvýšili.

Nepřijali vás? Co teď?

Speciálně u tříletých dětí se vám však může velmi často stát, že dítě přijato není, neboť dostali přednost starší uchazeči. Pokud vám končí rodičovské a vy se musíte vrátit do práce, nastane problém. Ten je možný řešit využitím soukromých školek, které jsou však mnohem dražší než školky obecní, a to i desetinásobně. Tipem tak může být nějaké polostátní zařízení, typumateřského centra, které získalo dotaci na svůj provoz a může tak nabídnout nižší ceny. Zde ale většinou nenabízejí celodenní hlídání.

Léto už se nezadržitelně blíží a vy možná přemýšlíte, na jaký tábor děti pošlete. I v letošním roce je pro ně připraveno široké spektrum prázdninových pobytů, od těch pro nejmenší, přes speciální, až po rekreaci u moře. Chcete vybrat svému dítku tábor na míru, na který bude ještě dlouho vzpomínat? Připravili jsme pro vás jednoduchý přehled, díky kterému se v letošní nabídce rychle zorientujete.

Klasické tábory jsou vhodné pro děti všech věkových kategorií, které hledají zpestření prázdnin se spoustou zážitků uprostřed přírody. Vyzkoušejte například tábor s organizací Medusa, na kterém si vaše dítě bude moci libovolně volit aktivity a program, který se jim bude nejvíc zamlouvat. V nabídce jsou dva turnusy.

Pokud máte malé dítě, které touží objevovat svět, přihlaste ho na tábor pro nejmenší. Tyto akce jsou určené pro děti od 4 do 10 let a od běžných táborů se liší především tím, že se o děti stará více dospělých a děti nejsou fyzicky přetěžovány, takže vaše ratolest bude mít zajištěný individuálnější přístup a dostatek péče. Můžete vybírat z pestré nabídky různých témat, například Mimoňové, Angry Birds nebo Scooby Doo.

Máte doma akčního kluka nebo holku? Vyzkoušejte adrenalinový tábor, který naplní jejich představy o dobrodružství. Díky velkému množství aktivit zapomene vaše dítko na čas a možná se mu ani nebude chtít domů.  Dobrým tipem je například Březová, kde mají děti k dispozici lanové centrum.

Těšíte se, až s partnerem strávíte romantickou dovolenou ve dvou u moře, ale chcete zdravý vzduch a slanou vodu dopřát i svému potomkovi? Vyberte si z nabídky táborů v přímořských letoviscích. Například s cestovní kanceláří Topinka se vaše dítko může vypravit do Chorvatska, Černé hory, Španělska a dalších jižanských destinací.

Chcete, aby se vaše ratolest vzdělávala zábavnou formou i během prázdnin? Vyzkoušejte jazykový tábor, na kterém si dítě vyzkouší, jaký je to pocit, když musíte komunikovat v cizím jazyce. V dnešním době se mu tato zkušenost jistojistě bude hodit. Jednou z možností je třeba jazykový tábor pro začátečníky a středně pokročilé v rekreačním středisku Kymevo Hrachov. 

Nechcete své dítko opustit ani na minutu z dohledu a rádi se s ním vrátíte do dětských let? V současnosti existují i tábory pro rodiče s dětmi, na kterých si v klidu užijete rodinnou dovolenou ve společnosti ostatních dospělých  a vaše děti si mezitím zpestří zábavu se svými vrstevníky. Vybrat si můžete třeba z bohaté nabídky rekreačního střediska Orientka. Tento typ táborů už také řeší maminky na našem diskusním fóru. 

Váš teenager už odmítá jezdit s vámi na dovolenou, ale nechcete ho doma nechat samotného? Řešením může být tábor pro teenagery v podobě pobytu u moře, klasického táboru nebo adrenalinového kempu.

Nevybrali jste? Možná vás zachrání některý ze speciálních táborů určený pro mladé výtvarníky, milovníky koní, vědátorky, tanečníky, herce, cyklisty a další.

Zdroj: pixabay.com

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný… Asi nejčastěji odříkávaná velikonoční koleda doprovázející chlapce/děti, kteří drží pomlázku a těší se na vykoledované vajíčko, sladkost, drobný peníz, ti dříve narození na panáka. Ne všude jsou však Velikonoce stejné. Víte, jak to chodí ve světě?

Austrálie

Není lepší místo kde začít, než u protinožců. Austrálie je země mnoha národností a tak vypadají i velikonoční svátky. Nezřídka se stává, že v jednom domě dodržují jiné zvyklosti než sousedé. Přesto je možné najít několik styčných bodů. Jedná se o nejdůležitější svátky v zemi. Tomu pak odpovídá okázalost výzdoby a to, že regály v obchodech se doslova prohýbají pod velikonočním zbožím (dekorace, barevná vajíčka, zajíčci). Australané tyto svátky vnímají jako prázdniny – mají volno stejně jako my, na Velký pátek i Velikonoční pondělí. Celé rodiny se v tomto období scházejí a společně navštěvují mše. Také se peče tradiční pečivo – podobně jako u nás mazance. To má podobu kříže a nazývá se hot cross buns. Z Austrálie se přesuneme trochu severněji, konkrétně na Filipíny.

Filipíny

Jako bývalá španělská kolonie (ještě později americká) jsou téměř výhradně křesťanské. Z toho vychází i velmi nábožensky pojaté oslavy na Velký pátek.

V ulicích hlavního města Manily se v tento den objevují průvody, které napodobují poslední cestu Ježíše Krista. Účastníci nesou na svých ramenou kříže, nechávají se bičovat (případně se bičují sami) a na konci této cesty dochází k ukřižování, a to zcela reálnému. Filipínci si tak připomínají utrpení Ježíše a vykupují své minulé hříchy. V kontextu této zvyklosti se najednou naše šupání pomlázkou už nezdá tak barbarské.

Čína

Oslavy Velikonoc jako křesťanského svátku jsou v obecně Asii záležitostí spíš komunitní. Tak například v Číně je lidé s křesťanským vyznání využívají k tomu, aby se v místním křesťanském centru nechávali hromadně pokřtít. Zbytek Číny slaví v tomto období Quing ming jie – Svátek čistoty a jasu, který má s našimi svátky pramálo společného. Je založen na legendě o princi, který se po vyhnání do exilu vrátil zpět do své země a stal se císařem. Následně odměnil všechny, kteří mu zůstali věrni. Jen jeden voják odměnu odmítl a se svou matkou se ukryl v lese. Císař nechal les zapálit, aby světlo z ohně pomohlo v hledání vojáka, ale požár se rozšířil a vojáka s matkou zabil. Tuto událost si v Číně připomínají v tzv. Den studeného jídla a zahajují jím právě tyto svátky, kdy si připomínají své zesnulé.

Rusko a další pravoslavné země

Velikonoce podle juliánského kalendáře se nazývají Pascha a začínají později, než u nás. Tradiční je pečení velikonočního pečiva, které se nazývá kulič. Kulič má podobu mazance, jen je vyšší (čím vyšší, tím lepší, není výjimkou, že je mezi sebou ženy porovnávají) a má useknutou špičku. Useknutá špička je symbolikou Kristova otevřeného hrobu. Na důkaz vzkříšení Ježíše si lidé vzájemně darují barvená vajíčka, která jsou velmi často červená. Při návštěvě kostelů, které jsou v tomto období přímo nutností, si lidé nechávají jídlo světit. A protože Pascha je ukončením 40 denního půstu, nechybí jídla na stolech požehnané množství.

Amerika

Je známé, že Američané se pompézních oslav nebojí. A tak je tomu i o Velikonocích. Nechybí pompézní výzdoba, barvení vajíček a všudypřítomný velikonoční zajíc. Tento symbol má svou historii v amerických pohádkách a nosí vajíčka již od nepaměti. Velikonoční zajíček je oblíbený zejména u dětí, protože jim tradičně schovává koledu (barvená vajíčka a sladkosti) po domě a v zahradách. Výjimečné nejsou ani veřejné akce v parcích, kde děti hledají vajíčka hromadně. Trochu překvapivé je (vzhledem k tomu, že v USA je poměrně hodně věřících), že Velikonoce zde nejsou až tak brány jako křesťanský svátek, ale většina rodin si ho užívá spíš komerčně.

U sousedů

U našich slovenský sousedů bychom se setkali s velmi podobným průběhem Velikonoc, jako u nás. Hoši chodí s řehtačkami, které nahrazují zvony, co odletěly do Říma, ženy pečou mazance a barví vajíčka. Velikonoční pondělí je poté ve znamení pomlázek a šupání dívek. Tento zvyk má zajistit, aby dívka zůstala zdravá, plná energie. Zkrátka aby neuschla. Dívky pak za to chlapce odměňují vajíčky, sladkostmi, případně něčím ostřejším. Směrem na východ se tento zvyk mění. Chlapci nechodí s pomlázkou, ale hází dívky do potoků, nebo je polévají vodu či speciální velikonoční voňavkou. To má zajistit "jarní osvěžen" dívky, zkrátka tedy to, aby neuschla a po zimě se pořádně probudila. Taková je pak tradice v Maďarsku.

V Německu se velikonoční tradice často liší podle toho, ve které spolkové zemi se zrovna nacházíte. Všude se ale barví vajíčka (čím pestřejší, tím lepší), nechybí tradiční výzdoba a oblíbené velikonoční trhy. Děti si vyrábí slaměná hnízda, do kterých jim přes noc naklade vajíčka zajíc/kohout/čáp/liška – to už podle zvyklosti v dané oblasti. Rodiče pak hnízdo schovají a ráno ho děti hledají. Také dostávají drobné dárky. Obvyklé je, že i nevěřící rodiny v tomto období zavítají do kostela.

V Rakousku je nesmírně důležitým dnem už Zelený čtvrtek. Ženy vaří něco zeleného a na vejce, která jsou v tento den snesena, se dělá značka. Rakušané věří, že když takové vejce snědí na Velikonoční pondělí, přinese jim to štěstí na celý rok. Peče se tradiční pečivo – věnce z preclíků. Ty slouží zejména k ozdobení stolů. Jiné tradiční jídlo – klobásy, maso, chléb, se nosí vysvětit do kostela a následně doplňuje preclíkový věnec na prostřeném stole. A bez hry, kdy se soupeři vzájemně snaží nakřápnout vajíčka by to nebyly pravé rakouské Velikonoce.

Naším posledním sousedem je silně věřící Polsko. Velikonoce přicházejí po 40 denním půstu, který je v Polsku často dodržován. Jedná se tedy o svátky „plných stolů“, na kterých nechybí hlavně masité pokrmy. Tato jídla (nebo alespoň kousky z těch, která budou na Boží hod velikonoční na stole) nechávají Poláci posvětit v kostelech na Bílou sobotu. Po celém Polsku tedy můžete vidět procesí košíků, mířících do kostela. Mladé dívky pečou kynuté bábovky. Věří se, že podle kvality bábovky se pozná i kvalita nevěsty. Tradičním pečivem (bez ohledu na to, kdo ho peče) je pak na velikonočním stole mazurek – moučník s náplní a polevou. A stejně jako u nás, i v Polsku se peče beránek. A protože jsme v Polsku, nesmí na stole po tak dlouhém půstu chybět lahev vodky.

Ať už u vás vládne Velikonocím zajíček nebo pomlázka, ať pečete beránka nebo kulič, přeji vám, ať si ty letošní Velikonoce užijete plnými doušky!

Zdroj obrázků: pixabay.com

Policie bije na poplach. V Česku se prý rozšířila nebezpečná hra Modrá Velryba, která se šíří po sociálních sítích a přišla z Ruska, kde pod jejím vlivem spáchalo 150 dětí sebevraždu. Máme se čeho bát?

Podle původních zpráv děti vysílají po Instagramu, nebo Facebooku zprávu o tom, že se chtějí do hry zapojit. Na základě toho se jim prý ozve „kurátor“, který jim pošle seznam 50 úkolů, na každý den jeden. Mezi úkoly jsou třeba takové záležitosti, jako chození na střechu, poslouchání depresivní hudby, řezání se do ruky, nebo vstávání každý den kolem půl páté (čas 4:28 je dalším z kódů pro zasvěcené). Vše má vyvrcholit tím, že bude dítěti oznámen datum a čas, kdy má jít na střechu vysoké budovy a vzít si život…

Název hry pochází od zvířete, které v sebevražedné misi migruje na pobřeží, odkud se již nedostane a zde umírá. Hra má původ v Rusku, což je jeden z základních faktů důležitých pro pochopení celého problému. Rusko je totiž značně problematická země, alkoholismus, špatné sociální podmínky si vybírají svou daň, bohužel velmi často i na dětech. A právě pro to je v tomto státě opravdu vysoká míra sebevražednosti dětí. Pro srovnání, zatímco u nás páchá sebevraždu půl dítěte na 100 000 obyvatel, v sibiřské části Ruska je to ale až 20 dětí na 100 000 obyvatel, tedy čtyřicetkrát více než u nás!

V takových podmínkách v Rusku na ruské sociální síti Vkontakt vzniklo několik skupin, které měly Modrou velrybu v názvu a kde děti sdíleli příšerný obsah, který se právě sebevražd týkal. A zde se také hra Modrá velryba začala původně hrát. Její úkoly byly nejdříve neškodné, správci skupin ale postupně přitvrdili. Je faktem, že je zdokumentovaných hned několik sebevražd dětí kolem patnácti let (šlo o dívky), které byly s danými internetovými skupinami spojené, posléze se ale ukázalo, že dívky přišly do skupin už rozhodnuté k sebevraždě a spíše zde zjišťovaly informace, jak ji „úspěšně“ dokonat, což se jim také podařilo.

Policie České republiky vydala nedávno varování s tím, že se tato hra rozšířila i u nás a že by si rodiče měli dát pozor na zvláštní chování svých dětí, ke kterému patří také sebepoškozování. Proti tomu se nedá nic namítat, je určitě dobré s dětmi o nebezpečích mluvit.

Varování Policie a to, že zprávu přebralo mnoho médií ale mělo zatím jeden velký efekt. A to sice značnou publicitu této hry. Pokud se podíváte třeba na Instagram, vepíšete heslo „curatorfindme“, zjistíte, že se zde nachází obrovské množství dětí, které se chtějí do hry zapojit a to asi není dobrá zpráva, i když většina dětí tak činí z nudy, nebo z touhy po něčem zakázaném. Kolik z nich asi čelí skutečným problémům, takže uvažují třeba i sebevraždě?

Berme tedy Modrou velrybu ani ne tak jako skutečně reálné nebezpečí, kdy někdo cizí chce přimět naše dítě k sebevraždě, ale spíše jako příležitost důkladně si o všem se svými dětmi pohovořit. Nejenom o Modré velrybě, ale hlavně o tom, zda je něco netrápí…

Jsou  rána, kdy vstávám, zatímco bych ještě ráda spala. Není to moje volba, vstávat v půl sedmé ráno každý den, kromě víkendu.

Jdu dolů po schodech do kuchyně, která by měla být čistá, ale není. Na stole jsou drobky ještě od večeře a pětiletá dcera odmítá snídat

.Následující hodinu dohlížím na všechny dcery, aby nepřišly pozdě do školy a snažím se probrat.

Jakmile odejdou do školy a já odvezu pětiletou do školky, v hlavě se mi honí myšlenky na to, co dnes musím udělat.

Nekonečný seznam nudných věcí a povinností.Taky Vám to tak přijde? Domácí práce, jak můžou být zábavné?

Každý den to samé. Utřít, zamést, uvařit, prádlo, koš, prach...pořád se to bere jako podřadné práce, které zvládne každý.

Nejsou zábavné a nejsou ani moc vidět. Někdy mi přijdou zbytečné.Zodpovědnost za někoho jiného, kdo je navíc tak strašně bezbranný. Pocit osamění. Odloučení. Ztráta svobody, téměř žádný čas pro sebe. Domácí povinnosti, které mě nebaví. Stresové situace, které mě vyčerpávají. 

A tak už zhruba v deset dopoledne jsem vyčerpaná, frustrovaná a v takových chvílích se mi prostě nelíbí být mámou.

Nesnáším nedostatek spánku.

Dny, kdy jsem byla vzhůru do noci a mohla vstávat v deset dopoledne. Spala celou noc bez přerušení.

Už je to ale tak dávno, že nevím jaký je to pocit, být vyspaná naplno. Už si to prostě nepamatuji.

Věděla jsem, že po porodu budu muset vstávat s miminkem, ale netušila jsem, jak moc to bude náročné. Nespat několik dní v kuse a přesto muset fungovat.

Pokaždé, když se z dětské chůvičky před půl nocí ozval dětský pláč, věděla jsem, že to není normální a se sevřeným krkem jsem se šla podívat na některou z dcer.Když byly úplně malé, bylo to nejhorší.

Někdy nevím co dělat a jak se zachovat, aby to bylo správně.Došlo mi to hned po porodu. Nevěděla jsem co dělat. A nevím to dodnes.

Roční dítě s horečkou 39 stupňů nejde utišit a tak kromě strachu, co jim je, jsem zažívala i stres.

Stres z pláče, který neměl konce a stres z další noci, která prostě bude hrozná.Zní to sobecky, ale pokaždé, když byly dcery nemocné, jsem myslela i na to, že se zase nevyspím.

Měla jsem strach i o ně, každá máma by nejraději na sebe vzala všechno, co naše děti trápí, ale bála jsem se další noci, nevěděla jsem jaká bude.

Spánková deprivace je rozhodně to, co nesnáším na tom být mámou, úplně ze všeho nejvíc.

Po těch letech mám někdy pocit, že už to nikdy nedospím.

Možná bych se ale vyspala lépe, kdybych věděla, jak a co dělat.Nesnáším nevědět, co dělat.

Ano, určitě existují vzácné případy žen, které vědí, proč jejich dítě pláče, jak ho mají utišit, nakrmit, přebalit a celý jejich den je zalitý sluncem.Tedy měly bysme si myslet, že existují, protože je máme stále na očích a všude se na nás usmívají a nadšeně mluví o mateřství.

Děsí mě i ony. Jejich úsměvy, dokonalé outfity a hlavně jejich pohledy. Jakoby říkaly: ty to nezvládáš, přitom je to taková brnkačka!

Ale ony mají pravdu.

Pro někoho je to snadné. Ráno vstát v šest, udělat dětem palačinky, zabalit svačiny, políbit na čelo a těšit se na celý den uklízení, praní a stavění kostek. Ano, znám takové matky, vím, že jsou.

Zatím já, vstávám ráno nejpozději jak to jde, vyndám z lednice jogurty nebo nasypu cereálie. Když se vrátím domů po té co odvezu pětiletou do školky, jdu si udělat presso a těším se, jak si pustím k snídani oblíbený díl seriálu. Ten je několikrát přerušen hrou nejmladší dcery, takže to po čtvrt hodině vzdávám a pouštím jí pohádku, abych si mohla aspoň na chvíli něco přečíst.

Jenže víte co? Myslím si, že je to normální. A naprosto v pořádku. Někdy nemít ráda "být máma".

Chtít si v klidu pustit film, dát dobré jídlo, projít se s manželem, dát horkou vanu a nebýt nikým rušena.

Je to normální, všichni to chtějí. Jenže jako mámy bysme vlastně měly být rády, že nemáme tolik příležitostí, jako ostatní.

Mělo by nás těšit, že můžeme celý den měnit plenky, pozorovat rostoucí zoubek a mixovat dětský oběd. Završeno plodným výletem na dětské hřiště, kde s ostatními maminkami budeme vesele tlachat o dětských potížích, skvrnách a plánech na nedělní oběd.

Nesnáším dětská hřiště.

Jen si na to vzpomenu, naskočí mi husí kůže. 

Začalo to už doma. Hledáním báboviček,chystáním pití a potřebných věcí, naložení motorky a vyrazily jsme.

Už při procházení brankou jsem se rozlížela, jestli neuvidím někoho, s kým si budu moct popovídat.

Většinou ale bylo hřiště plné párů, které byly rádi, že jsou spolu, matek s telefony přirostlými k ruce a jasně vysílající signál: "nemám chuť se bavit." 

Prvorodiček, které nadšeně pobíhaly a klouzaly se s dětmi a nakonec party několika maminek, evidentně každá měla více dětí a tak se snažily působit starší a uvědomělejší, než zbytek lidí kolem.

Vždycky mě zajímalo, kde jsou ty obyčejné mámy, které přijdou na hřiště se svými dětmi, nechají je hrát si a povídají si. Nikdy jsem je neviděla a to jsem hřišť s pěti dcerami prošla desítky.

Nakonec jsem dětská hřiště nesnášela.

Snažila jsem se zapadnout, opravdu. Kolikrát jsem se i pokusila bavit o tématech, která mě nezajímala jen proto, abych se necítila tolik osamělá. Nepovedlo se mi to a tak jsem se začala stranit.

Vybavená kávou a časopisem jsem každou návštěvu hřiště pojala jako relax. Byla jsem sice připravená kdykoliv to odložit a zahájit nějaký smysluplný rozhovor, ale nikdy jsem neměla příležitost.

Nesnáším stresové situace.

Začne to hned porodem.

Jakmile klesnou hormony štěstí, s prvním pláčem přijde stres. A hned tak neskončí.

Každodenní stres je to, co nás jako mámy vyčerpává a dostává do situací, kdy klečíme na zemi a chce se nám plakat.

Nebo chceme bušit do zdi, házet věcmi, křičet na děti, na sebe do zrcadla.

Jestli jsem něco jako máma nechtěla, tak to byly situace, které mě stresují.

Když stojím vedle dětské lékařky a domlouvám se s ní na lécích a do toho začne nejmladší dcera kňourat a protože se jí nemůžu v tu chvíli věnovat i vztekat. V tu chvíli se cítím pod stresem, modlím se, abysme už mohly jít pryč, protože se cítím hrozně. Když přijdu do prodejny s obuví a věnuje se nám milá prodavačka. Místo, aby si moje dcera stoupla na měřič velikostí, začne se mě chytat za nohy a odmítá si i boty vyzkoušet. Nevím co s ní a nevím co s touhle situací.

Je tisíc a jeden okamžiků, které nás zaskočí a my nevíme, jak dál. Ohromí nás, vyčerpají a dostanou až na dno.

A ne, není to stejné jako běžný náročný den v práci.

My totiž ještě máme neustále kolem sebe nevypočitatelné dítě, které se v jednu chvíli směje a v druhou, kdy potřebuju něco řešit s úředníkem po telefonu, začne chytat záchvat křiku a pláče.

Každá se se stresem vyrovnáváme po svém. Ale je důležité ho dostat ven a nedusit v sobě.

Nesnáším ztrátu soukromí a prostoru.

Upřímně, většinou o všechno co máme rády se musíme dělit. Když si dělám snídani, automaticky mažu chleba navíc pro tříletou dceru. Vím, že bych se jinak hned, když dosednu, musela zvednout. Když si chci dát vanu, pustím dcerám pohádku, která trvá alespoň půl hodiny. Je mi totiž jasné, že stejně nejméně dvakrát se přijdou ty dvě nejmladší podívat, co dělám. Případně si budou chtít dát taky masku na obličej.

A film? Kdysi jsem měla představu, že dítě usne a já si v klidu něco pustím a u toho se najím. Pak jsem měla děti a představa, zůstala představou.

Když už jsou větší a povede se, že si hrají v horním patře a já si skutečně něco pustit můžu, většinou je stejně kolem takový hluk, že se nemůžu pořádně soustředit. A tak si dál pouštím filmy až večer, když už všechny jsou v postelích.

Nesnáším omezení.

Omezit se pro někoho, koho milujete nejvíc na světě by Vás mělo těšit. A někdy možná těší, ale většinou ne.

Nikdo se nechce omezit, všichni chceme být sobci, ale když jste matkou, sobecká už moc být nemůžete. Alespoň ne, když jsou děti malé. Tehdy musí být na první místě ony.

Nejdřív se nají ony, pak usnou, nastane čas na úklid a pak si sednete teprve Vy. Pořadí se moc nemění prvních pár let a to je hodně frustrující.Být mámou je hlavně o omezení.

Těšíte se na klidný večer s mužem, ale Vašemu synovi nebo dcerce zrovna dnes rostou zoubky. A nebo chce pořád chodit na záchod, pít a další neodkladné věci.

Já své dcery miluji nade vše a kdykoliv bude potřeba, budu u nich spát na zemi, držet je za ruku a poběžím je uklidnit, když budou mít zlé sny. Ale proč bych měla předstírat, že když pětiletá dcera jde po páté na záchod a po třetí se napít, mám z toho radost?

Nemám a ani nevím, proč bych to měla tvrdit.

Nastavení hranic je s dětmi podle mě důležité. Nikdy jsem nebyla matkou, která nechává děti ještě v deset večer dle libosti vzhůru a mění režim podle toho, aby byly spokojené. Vždycky jsem věděla, že musím nastavit režim a hranice a že takto to musí být. Možná je to mou povahou, která nesnáší změny a jakékoliv vykolejení mě stresuje, spíš je to ale jen snaha zachovat si trochu zdravého rozumu a prostoru.

Vsadím se, že se hodně maminek teď bude cítit dotčené, ale podle mě, obětovat dětem všechno, všechny své zájmy, plány, sny i čas, nikomu nemůže dělat radost.

Dobře, někomu snad ano, ale i tak věřím, že je nás víc, které to cítíme opačně.Dokáži se omezit, hodně, ale ne navždy.

Dcery jsou mým světem, ale nejsou středobodem mého Vesmíru jen ony. Mám také sebe a svého muže.

Nesnáším předstírat.

Je totiž snazší dívat se na všechny ty roztomilé obrázky šťastných rodin z časopisů nebo sociálních sítí a chtít je následovat. Dělat spoustu hezkých věcí každý den, k tomu pracovat, zvládnout plné nasazení kolem rodiny a tvářit se spokojeně. A když se někdo zeptá, jak se máme, odpovídáme vždycky stejně: "Máme se dobře."

Ale je to vždycky pravda?

Schválně, kdy naposledy Vám nějaká kamarádka, kdokoliv odpověděl: " Stojí to za houby, synovi rostou zuby, takže v noci nespí. Nebo se vzteká a válí po podlaze a já se cítím jako v pasti a totálně vyčerpaná."

Nikdo.

Nikdo totiž nechce mluvit o pocitech, které jsou sice reálné, ale nejsou hezké.Kdy jste tohle řekla někomu Vy? 

Neříká se to.

Nahlas nepřiznáváme, že se cítíme osamělé, neschopné a že být celý den s dětmi je někdy nejenom otrava, ale i vyčerpávající. Že se těšíme, až půjdou do školky a my budeme moct jen tak ke kadeřníkovi nebo na kávu s kamarádkou.

Zvlášť když kolem nás jsou mámy, které zamačkávají slzu už jen při zmínce o školce, která je čeká až za dva roky. Ony pláčou, protože se jim bude stýskat. Já se na to naopak těším.

Mám radost nejenom proto, že si budu moct vydechnout, ale i nad tím, že si dcera bude moct pohrát se stejně starými dětmi, něco nového se přiučí a hlavně se zabaví.

Nesnáším se srovnávat s ostatními a cítit vinu.

Bohužel nejsem schopná vymýšlet denně 12 činností, abych jí bavila, rozvíjela a posouvala. Takže si myslím, že od určitého věku se děti doma s matkami nudí a potřebují do kolektivu. Nevidím na tom nic špatného.Ale to také moc často nahlas neřeknu, protože hned mám tendenci klopit oči k zemi a stydět se za to, že jsem ráda, když je pondělí a děti jdou do školky a školy. 

Srovnávám se s těmi nadšenými matkami, které dýchají a žijí pro své děti a i když vím, že děti potřebují být samostatné a spoustu věcí si vyzkoušet, stejně pořád přemýšlím nad tím, kde dělám chybu.

Jak to že mě to tolik netěší? To je nemám ráda, když chci, aby byly samostatné a poznávaly nové věci beze mě? Neměla bych neustále s nimi být, aby neměly pocit, že je nemám ráda?

I když nechci, stejně mě takové otázky napadají a pokaždé, když si hrají samy a já se dívám na film, hlodá to ve mě.

Nesnáším neustálý tlak na to být perfektní a čelit všem těm očekáváním.

Mateřství je bláznivé místo plné stresu a očekávání, že náš domov bude krásný, plný smíchu a radosti, sedm dní v týdnu.

Očekávání, že se nemusíme nadechnout, zastavit ani nabrat sílu.S radostí objíždíme školy a školky, uklízíme a vychováváme děti, které poslouchají všechno co jim řekneme.

Pořád bysme měly přemýšlet, co zdravého dáváme dětem k jídlu, kolik to obsahuje éček, barviv a dalších jedů.

Když jsem byla malá já, natřela mi babička chleba sádlem. Bylo to něco, na co jsem se těšila pokaždé.Vím, že teď někdo by mohl namítnout, že dnes už víme, jaké věci jsou škodlivé a jaké ne.

Ale opravdu je nutné jít do extrémů? Nutit děti jíst jáhlové koláče a dušenou zeleninu a nic jiného?A kromě přemýšlení nad nutričními hodnotami, bysme měly být upravené, veselé plné energie i nápadů a máme se radovat.Nevím jak Vy, ale já často stáhnu vlasy do culíku a nasadím sluneční brýle, abych se nemusela líčit.

Ráda se upravím a hezky obléknu, ale někdy je to prostě nad moje síly. Když v noci špatně spím a necítím se dobře, poslední na co myslím je make-up a boty s podpatkem.

Zůstat ženou je pro mě důležité, ale také přiznávám, že někdy mám dny, kdy je to nesplnitelné.

Nesnáším ideály Supermatek.

Všechny je známe.

Mají vlastní mateřská fóra, vlastní kostýmy i jazyk a nad námi, obyčejnými matkami ohrnují nos. Nebo ještě hůře.

Kritizují naši výchovu, styl stravování a vyjadřování. Když už neví co by řekly, počastují nás výroky jako: "dřív ženy neměly tolik moderních spotřebičů a i s osmi dětmi to zvládly." nebo "kdybyste neseděly celý den na facebooku/internetu, tak byste to zvládly."Pravda je, že kdybych neseděla často na internetu, tak bych se asi zbláznila.

Nehledám recepty ani výlety pro děti. Hledám další mámy, které se cítí stejně jako já, u nich najdu pochopení a pocit, že v tom nejsem sama.

Pravda je, že my všechny potřebujeme skutečné mámy, které si stoupnou v davu a řeknou, jaké to doopravdy je. Kolik úsilí je stojí upéct s dětmi koláč. Jak moc se musí ovládat ve chvíli, kdy se všude sype mouka, padají vajíčka a vylévá mléko. Výsledný koláč je opravdu zasloužený.

Chtěla bych zbořit tenhle smyšlený a nereálný ideál supermatky, která je stále šťastná a miluje každý moment a den a nemůže se dočkat, až ráno vstane s dětmi. Hned po té co jim naservíruje zdravou snídani z pohanky a jáhel, je připravená ladnými pohyby poklidit celý byt, aby už v devět byla na cestě do tělocvičny. Celý den proplouvá ve vlastním světě radosti, s čerstvými květinami na stole každý den a teplou večeří.Přesně tahle nesmyslná představa nutí nás všechny cítit se podřadně, neschopně a pochybovat o sobě každý den.Kvůli takovým obrázkům se cítíme provinile, když zakřičíme, zavíráme se v koupelně s rukama v dlaních nebo prostě jen máme chvíle, "kdy nejsme rády matkami".

Ze všeho nejvíc, ale nesnáším někdy samu sebe.

Trvalo mi deset minut, než jsem tuhle větu napsala. Několikrát jsem ji vymazala a znovu napsala a znovu smazala.

Nesnášet samu sebe se může zdát jako hrozné, ale nejde o přímo o mě.Nesnáším na sobě tu část povahy, o které jsem nevěděla, že ji mám.

Vždycky jsem se považovala za klidného člověka.Když by na ulici někdo zkolaboval, patrně ten člověk, co by nad ním v klidu klečel, volal záchranku, případně ho oživoval, bych byla já.

Nechápu, že se ale takto snadno nedokážu vyrovnat se stresem jako máma.Když mi padají věci z rukou nebo z kuchyňské linky nebo pravidelně, když řídím a nastane nějaká nečekaná dopravní situace, panikařím a často vybuchnu. Hned vzápětí toho lituju a vím, že jsem měla reagovat jinak, ale nejde to.

Nevím, jestli je to tím, že jsem máma a nebo prostě jen tím, že je to už stá věc ten den, která mě prostě vykolejí. Když pak zezadu slyším dvě z dcer jak se dohadují, nejmladší chce napít, prostřední si stěžuje na horko a na přechodě mi skáče pod auto pes, prostě to nezvládnu.

Nejste špatné mámy, když máte takové chvíle.Pokud dnes máte zrovna jeden z dnů, kdy nejste ráda mámou, ať už k tomu máte jakýkoliv důvod, chci abyste věděly, že nejste samy.

I já a další maminky takové dny máme.

Nesrovnávejte se s ostatními matkami.

Ony mají svůj život a Vy nevíte jaký skutečně je. Ani jestli ten šťastný obličej, který všude ukazují, není jen maskou, pod kterou se skrývá smutek, frustrace, panika a strach.

Strach, že by někdo odhalil, že nejsou tak spokojené, jak chtějí vypadat.

Strach, že by jim došlo, že být máma je někdy prostě jen nudné a ničím nezajímavé.

Strach, že cesta po které jdou, je stejná jako ta naše.

Je to cesta.

A jako na každé cestě i tady jsou dobré dny, špatné dny, nudné dny, náročné dny, dny, které nemáme rády a to vše společně s úžasnými dny, šťastnými dny a dny, kdy jsme vděčné za to, že jsme matkami.

Zvládnete to.

Každý jeden mateřský den za druhým.

S Láskou,

Monika 💟

Můj blog: http://zaslouzilamama.blogspot.cz

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv... No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: "Protože ho nemám ráda." Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře... Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: "Tohle nechci. Nechutná mi to." Zhluboka jsem se nadechla: "A co bys tedy ráda?" "Polívku." Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: "Já nechci polívku!" Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: "A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?" Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: "Tak špagety." Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik "To je moje" slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: "Já chci..."

5. Nechce se mi spinkat... Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce! 

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  "Děda Mira se dívá" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě, co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .

Hodiny se měnily > bylo období, kdy chodil spát i v 18h > jenže to ho manžel neviděl, chodil z práce na 19h > později jsem kolem té 19h kojila > takže ho také neviděl >

posuneme mu večerku > asi druhá chyba.

První dny - týdny naplněná eufórií a radostí ze syna jsem nijak neprotestovala a vše dávala s přehledem. Ovšem postupem času mě noční kojení začalo vyčerpávat a já usínala v křesle s malým v náručí. Tak jsem s ním lehávala do postele a pak přesouvala do postýlky > ale přesun se né vždy zdařil, to pokládání ho probudilo a začal plakat.

Začala jsem s ním občas spát > chyba číslo tři

Možná si řeknete, není chybou spát s dítem - je to přirozené > nebojte čtěte dál 🙂

Ale né všechny matky jsou na to stavěné

- večer jsem chtěla mít svůj klid > ano jsem sobecká?

Čas plynul a mně začalo vadit, že syn je na mně závislý,

začalo mi vadit, že se stále v noci budí.

Začalo mi vadit, že jsem nevyspalá > protivná, nabručená, utahaná . . . 

Vyřešilo by to, kdybychom dali postýlku zpět do ložnice? Už spinkal v pokojíku.

Manžel byl proti - ať si zvyká, není tu místo . . .

Vyřešilo by to společné spaní?

Manžel byl proti.

Syn měl kolem 18 měsíců nastavený režim(takový který vyhovoval nám oběma)

Ráno budíček kolem 6h.

Koukali jsme na pohádky (zkoušela jsem dávat snídani, ale bez spěchu)

A v 7h vyrazili pro čerstvé pečivo do obchodu.

Posnídali jsme. Začali jsem uklízet nebo si hrát.

Kolem 10 jsme chodili ven pak domů na svačinu a v 11 h chodil spát.

Spal jen 30 min > všichni víme, že to je hrozně málo, to mně kluci spali 3h po obědě a pak celou noc, kamarádka ho dává spát až déle, spí 2h a v noci se nebudí .... > 

v člověku to hlodá, člověku to nedá > proč naše dítěte nemůže přes den spát alepsoň hodinku a pak v i večer zalehnout a spát až do rána? Kde jsem udělala chybu? Je to skutečně výchovou? Podřizujeme se synovi?

Když se vyspal tak jsme zrovna obědvali - posadili ho k nám (občas brečel). Něco pojedl s námi, ale on nikdy nebyl velký jedlík.

Pak jsem si s ním hrála, četli jsme si .... kolem 15-16h jsme šli ven.

V 18h večeře, koupání a mezi 19-19:30 usínal u "večerníčku" > ano celé odpoledne byl vzhůru - k večeru už byl unavený.

Mojí další chybou bylo, že jsem "pod nátlakem" okolí chtěla, aby i přes dne spal déle - abych mohla pracovat, odpočívat ... > spal déle, ale se mnou nebo jsem ho naučila v kočáře > což v zimě (jakože letos byla zima) nebylo vhodné.

Začal spát 1,5 přes den > prostě báječné! (no nevím ... )

 V noci se stále budil cca po 3h > v 18 měsících jsem ho přestala kojit > že to pomůže a bude spát celou noc > nepomohlo.

Tím, že vstával a usínal brzo, byl odpoledne unavený > doma jsem ho zabavila - ale nastal vánoční čas > návštěva sem , návštěva tam > kolem 11h jsme vyráželi a usnul v autě ale jen na 15 minut a kolem 16h nám usínal v autě na cestě zpět.

Jak se vyspinkal takto pozdě odpoledne, posunul si večerku > alespoň se domnívám, že to je tím.

Jak začal spát se mnou, tak jsem musela chodit spát s ním.

V současné době chodí spát kolem 22:30 hodiny se mnou.

ANO, TAKTO DLOUHO

V současné době spí s námi v posteli.

(ano i na protest manžela, který povolil > jemu věci trvají déle 🙂 )

ANO PŘED 2 ROKEM JSEM SI HO NASTĚHOVALI DO LOŽNICE

(docela se roztahuje)

Ráno vstává mezi 8-9h a odpoledne chodí spát kolem 13-14h na cca 1,5h a spí v kočáru venku pod pergolou)

KONEČNĚ ZAČAL SPÁT CELOU NOC

> STAČILO SI HO NASTĚHOVAT DO POSTELE 🙂

To chodí spát moc dlouho! Jak to budete dělat až budeš chodit do práce (od března nastupuji). Jak to budete dělat až bude chodit do školky?

> Upřímně? Nevím, zatím nám vyhovuje to, jak to je teď.

S manželem jsme se "trápili" 21h a on nespí to je chyba ... a když jsme se s danou situací smířili a prostě si řekli "no tak bude chodit spát dlouho." Tak to začalo fungovat, začal spát, začal se ráno probouzet veselý. Skončilo večerní uspávání - horor. Přesvědčování, aby spinkal ... a když náhodou usnul, tak za půl hodiny byl vzhůru a pak už nezabral.

NAŠE DÍTĚ. NAŠE STAROST 🙂

Co jsem chtěla tímto článkem říci? 

Naslouchjte potřebám dítěte.

Nedejte na řeči druhých (oni vaše dítě neznají)

Každé dítě je originál - každé dítě má jiné požadavky a jiná přání.

Některá chodí spát déle, jiná dřív, některé potřebují blízkost rodině a jiné zase svůj klid.

Vyslyšte je. Snažte se aby situace, která je vyhovovala vašemu dítěti a vám.

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE UROVNAT SI TO V SOBĚ.

Zamyslete se - snažte se vcítit do vašeho dítěte 🙂

Dobrou noc a sladké sny 🙂

Máte za sebou už první odchod do školky? Není totiž od věci pořádně se na něj připravit!

Už se to blíží! Kryštůfek nastupuje do školky. A protože jsem matka, která je ráda připravená, tak i na nástup jsme poctivě trénovali. Chodili jsme jednou týdně do adapťáčku, pouštěli jsme si ovečku Timmyho (pokud neznáte, tak před školkou doporučuji, protože je to právě ze školkového prostředí), mluvili jsme o školce. Zkrátka jsme s mužem udělali vše, aby ten přechod byl co nejjednodušší. Bohužel jen pro Kýšu, na sebe jsem nemyslela....

Nezačíná to ránem odchodu, ale mnohem, mnohem dřív. Řvu jako debil asi týden před odchodem do školky. Samozřejmě děsně tajně, až když usne, protože když ho briefuju, jak to bude super, tak před nim přeci nebudu brečet. Teda jako před mužem to netajím, protože mooooc potřebuju, aby mě někdo politoval a řekl mi, že to bude v pohodě.

5 dní do odchodu do školky. Pro změnu večer fňukám a pochybuju o tom, že ho tam zvládnu tak bezbranného nechat. Zafunguje to tak, že mě Lukyn ubezpečí, že nás tam odveze. Alespoň tak, může mi vyrvat to dítě z náruče a poslat ho dovnitř.

Dva dny předem přichystám velikou tašku, kam poctivě nosím všechny školkový věci - spoustu náhradních punčoch, tepláčků, mikin. Prostě se logicky bojím, aby mu něco nechybělo. A protože u toho řvu, tak to dělám při poledním spánku. Naštěstí je všechny podepisuju lihovkou, takže nápis KÝŠA se nerozmazává. V tu chvíli si uvědomuju, že ho posílám někam, kde ani nepoznají jeho věci. Ježiši, už jsem skoro rozhodnutá, že nikam nejde!

Večer před tím se snažím dělat cokoli jinýho, jen abych nemyslela na to, že zítra to naše dítě udělá obrovský krok do samostatného života plného důležitého navazování sociálních kontaktů a sbírání cenných životních zkušeností. Jsem nepřirozeně veselá a hravá, takže to samozřejmě drahému mému přijde divný a začne o tom mluvit. Brečím, dokud neusnu.

Ráno se kupodivu budím v docela dobrém rozpoložení. Pak teda vidím tu velikou tašku a sbalený batůžek, tak to na mě trochu jde, ale Lukyn mě drží! Vysvětluju Kýšovi (spíš teda sobě), že jedeme do tý školky, co jsme tam chodili. Že dneska už tam bude s dětma sám. Že bude jako Timmy, co si ve školce hezky hraje s ostatníma. Začínám nabírat, ale stále se držím. Celou cestu nemluvím, abych neřvala.

Přijdeme do šatny, vyjde paní učitelka, Kýša ji bere za ruku a jde si do třídy hrát. COŽEEEEEE??!!!???? TO MI JAKO NEDÁ PUSU? ANI NEZAMÁVÁ? Jako vážně? Po těch letech? Ty vole, vždyť já ho kojila!!!! Vidím pobavený výraz mého muže a poslední co slyším je, že klidně můžu brečet. Pak jsem upadla do kómatu.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Staráte se o to, jestli dostatečně pije a jestli není hladové, kontrolujete, kam dítě šplhá a leze, zakazujete pro vás nebezpečné dětské atrakce. Vnímáte to, co máte naučené z dětství a důvěřujete dětem jen napůl.

Pro děti důležité situace, ale vy bez rozmyslu soudíte, požadavky dítěte okamžitě odmítáte a pak si stěžujete na to, že ta vaše ratolest je pěkně drzá. Po kom to asi má? Zkuste si sednout a zahledět se na své dítě, co vidíte? Vidíte sebe a tak trochu i tatínka?

Vidíte, jak dítě používá ta samá slova, co vy? Vidíte, že v některých situacích jedná naprosto přesně jako vy? Jak už jednou Katka Králová řekla na webináři, děti se od nás učí čistou nápodobou a není až tak důležité, co jim říkáme, ale co jim ukazujeme.

Proto se zkuste nad tímto pozastavit a všímat si i toho, jak jednáte a reagujete na situace vy. Jaká jsou vaše první slova, jak se u toho tváříte? Zuříte, když se vám něco nedaří?Divíte se, že to dítě opakuje?

Všechny malé děti na světě chtějí být jako máma nebo táta, obouvají si boty rodičů, kluci zkoumají tátovo nářadí, holky naopak vaří v kuchyňce a starají se o panenku naprosto stejně, jako vy o mladšího sourozence.

„Vnímáte sebe jako rodiče a příklad pro své dítě?“

Abych se ale vrátila zpátky k první otázce, „Co vlastně to je, mít mámu a tátu?“ Dle mého názoru je to mít milující mámu, která se rozzáří pokaždé, když své dítě uvidí, která chápe, že jste ještě dítě a skoro každá situace je pro vás poprvé.

Věří ve vás a má s vámi trpělivost, protože ví, že potřebujete především čas. Také milující táta vždy ví, jak vykouzlit úsměv na vaší tváři, dokáže své tělo proměnit v letadlo či jiný dopravní prostředek a postaví vás na nohy i po padesátém upadnutí se slovy, „teď už to půjde lépe, uvidíš“.

Moje zkušenost: Já nikdy nepoznala, co je mít tátu na blbnutí, neznala jsem pocit sednout si tátovi na klín, nepoznala jsem, jaké to je schovat se v tátově náruči a cítit se v bezpečí. Dnes vím, že pro dítě je velmi důležité mít svého ochránce a velkého kamaráda na hraní. Samozřejmě i já máma blbnu a vracím se do dětských let, ale tátu dítěti nikdy nic nenahradí. Proto tatínci, nepřipravte sebe ani své dítě o tyto nezapomenutelné chvíle s vámi.

Mít milující rodiče není samozřejmost!

Mít milující rodiče už není taková samozřejmost, jak si spousta lidí myslí. Dnes se rodiče vymlouvají na styly výchovy, málo času, málo peněz, hodně práce. Nepodívají se sami na sebe, ale soudí to, co dělají druzí, nehledají řešení pro sebe a svůj život, ale pro své okolí.

Více je zajímá to, jak se daří kamarádce nebo lidem na internetu, než to, že ztrácí dětskou důvěru, pocity bezpečí a lásky. Každý si přejeme mít se svým dítětem láskyplný vztah založený na vzájemné důvěře, stejně jako si to přejeme i se svým partnerem, ale ne každý už pro to dělá to, co také očekává.

Většinou se dostávám do kontaktu s lidmi, kteří mají rodiče, co by se pro ně rozdali a oni na ně neustále nadávají. Vadí jim ta přehnaná péče a starost. Stále povídají o tom, jak se chovali, když oni byli malí a že teď to dělají jinak.

Neuvědomují si, ale že rodiče byli také mladí a spoustu chyb už udělali, aby se poučili. Vychovávali vás a dnes už mají jiný pohled, chtějí si svá vnoučata co nejvíce užít. Mají potřebu kontrolovat vás, stejně jako to vy budete dělat svým dětem a vnoučatům za pár let.

Jak by vám bylo bez rodičů?

Představte si ale na chvíli, jaké by to asi bylo, kdybyste rodiče neměli. Bylo by to už dva roky, co byste svou mámu ani tátu neviděli a nevěděli byste o nich vůbec nic. Nepopřáli by vám k narozeninám, nezeptali by se vás, jak se máte, nepozvali by vás na oběd, jednoduše by se o vás úplně přestali zajímat.

Nepocítili byste už nikdy jejich objetí a zájem o vaši osobu. Nedokážete si to představit? Já jsem to zažila. Je to smutné a prázdné, nevím, jak bych to popsala, svým způsobem ke svým rodičům cítím vztek a nenávist, na druhou stranu ale vím, že tyto cesty si zvolili oni sami.

Nesoudím jejich volby, i když bych možná mohla, ale k ničemu by mi to nebylo. Vím jen jedno, kdyby byli mí rodiče alespoň z části, jako jsme pro své dítě my, byla bych ta nejšťastnější na světě. Píšu to hlavně proto, abyste se vy, co rodiče máte, zamysleli nad tím, zda je opravdu tak strašné mít někoho, komu na vás záleží.

K zamyšlení: Ano, možná to někdy přehání a možná se vícekrát neshodnete, ale přece jen máte mámu, která vás miluje a tátu, který vám věří, a to i přesto, že to tak možná na první pohled nevypadá.

Dva lidé, kteří ve vás věří již od narození

Mít kolem sebe dva lidi, kteří vás přivedli na svět a věří ve vás a vaše sny, je k nezaplacení. Mají možná odlišné názory, ale to k tomu patří, oni také vyrůstali a vy také ještě „vyrostete“  Je to možná někdy otravné, ale buďte rádi za to, že to je.

Mít mámu a tátu je v dnešní době vzácnost, a proto buďte vděční za to, že vy jste této vzácnosti součástí a své rodiče prostě jen tak obejměte. Řekněte jim „MÁM TĚ RÁD/A MAMI, TATI“. Snažte se s nimi komunikovat otevřeně a ukazovat jim, že to, co děláte, děláte proto, že cítíte, že to takto je správné.

Nemusíte si hájit svá rozhodnutí, jen se snažte ukázat rodičům, že se chcete řídit vlastním pocitem, a nahlas jim jen řekněte, že věříte tomu, že to takto je správně.

Na internetu najdete spoustu článků a tipů, knížek a názorů, pomůcek a návodů, ale věřte, že článek, tip, ani video za vás nikdy nevyřeší váš problém, může vás jen inspirovat. Musíte se nejdříve podívat sami na sebe, odpovědět si na zásadní otázky a vnímat to, jak jednáte a reagujete.

Jedině TY můžeš ovlivnit svůj život a život svého dítěte

Teď ti budu tykat, protože, chci, abys to vnímal/a ještě víc, než celý článek. Možná ti už někdo řekl, ty jsi špatný rodič, tvoje dítě je vzteklé, rozmazlené, ubrečené, moc velké, moc malé, moc zaoblené, moc vyhublé, drzé, moc špinavé, moc čisté, často nemocné, je mu už rok a neumí paci paci anebo ještě jinou (nedůležitou) připomínku, která se tě dotkne tak moc u srdce, že bys dotyčnému řekl/a něco od plic. 

Víš, být mámou nebo tátou je jako být propojen se svým dítětem, naladěn na jeho vlně, je to pouto, které se nedá slovy popsat, je to něco magického a každý člověk na světě to cítí jinak, ale každý se snaží světu říct, že přesně on miluje to své dítě úplně nejvíc. Ano. Každý milujeme své dítě úplně nejvíc, co to jde, je mezi námi nějaké silné pouto, které je potřeba malinko povolit. Tohle pouto povoluješ tím, že dospíváš, najdeš si protějšek, zakládáš rodinu a začínáš milovat své dítě, tuto lásku nedokáže nic přemoci, proto, když máma, táta, tchyně, tchán radí, cítíš ten nepříjemný pocit, co v tobě křičí (NEEEE, já to chci jinak), a to je v pořádku.

Jen ten pocit nesmí křičet jen uvnitř, nebo se z toho zblázníš. Ten pocit musíš vyslovit i nahlas, to je otevřená komunikace a jedině s ní je možné milovat svého rodiče takového, jaký je. V životě tě potká spousta špatného a dobrého, to čeká každého člověka, možná tvé dítě nebude vždycky nejlepší a nejkrásnější, možná také nebude premiant třídy, ale bude vždy takové, jaký jsi ty sám. Z tebe a tvých reakcí si bere daleko více, než si myslíš, chce být jako ty a velmi rychle se učí, jednej s ním alespoň trochu jako s kamarádem či kamarádkou a budeš koukat.

PS: Měj trpělivost, i ty ji mnohokrát oceníš, když se ti něco nedaří, že jo?

Zdroj: kouzelnavychova.cz

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Stačí říct jednoduché: „MILUJI TĚ“, „MÁM TĚ RÁD“, „JSI PRO MĚ DŮLEŽITÝ/Á“. Jsou to slova, která na děti mají blahodárný vliv, a i když pro dítě děláte první poslední, občas mu to řekněte, i vy to přeci rádi slýcháváte. Jsou to okamžiky, které si děti zapamatují a budou je hřát u srdíčka.

3. Posuzování ostatních rodičů není nejlepší

Rozčilují vás maminky, které na dítě v parku zbytečně křičí, nebo naopak ty maminky, které přehlížejí, že jejich dítě ubližuje jinému dítěti? Nechápete, když někteří rodiče dovolí dětem běhat venku ještě po setmění?

Nebo kritizujete maminky, které do dětí cpou sladkosti od rána do večera? Musíte si ale uvědomit, že všechno tohle jsou jejich rozhodnutí. Vy se můžete rozhodnout dělat věci jinak, třeba i lépe. Nicméně druhé lidi neovlivníte. Zaměřte proto svou energii raději na to, co děláte špatně vy, a ne jiní.

4. Kritika těch, které naše děti milují

Bývalý manžel, soused, tchýně, učitelka, prostě kdokoliv, kdo se vám nelíbí, toho máte tendenci kritizovat a poukazovat na jeho chyby. Jestliže tak chcete učinit, v pořádku, ale dítě by u toho být nemělo.

To totiž nemusí slyšet špatné věci o lidech, které má ono samo rádo. Nechejte to na dětech, dejte jim možnost poznat ty lidi a užívat si jejich přítomnosti. Váš názor je jen váš.

5. Mobilní telefon a internet bez vás pár hodin vydrží

Zamyslete se, kdy naposledy jste prožili klidný a pohodový víkend bez mobilu a internetu? Dnes je naprosto běžné, že rodina spolu večeří, ať už doma nebo v restauraci, a každý se věnuje svému mobilunebo tabletu a nijak spolu nekomunikují.

Této moderní komunikaci propadli všichni, je to dnes už naprosto běžná součást života. Všechno to ale kazí rodičům a dětem jejich vztah. Dejte přednost dětem, čas od času odložte mobil a další elektroniku a věnujte se jen sami sobě navzájem.

Můžete si z toho vytvořit jednoduché rituály. Například se můžete dohodnout, že od sedmé hodiny večerní dáte přednost rodině a mobily odložíte. Něco si s dětmi zahrajte, přečtěte si knihu, jděte na procházku. Všem vám to prospěje, budete se cítit lépe, vztahy s dětmi se zlepší. A čas, který s nimi strávíte, nejde ničím nahradit.

6. Je nemožné mít vše pod kontrolou

Nikdo nechce, aby se jeho děti trápily, byly smutné a nešťastné. Proto se rodiče někdy až extrémně snaží dětem zametat cestičku a ovládat každičkou věc v jejich životě. Dětem však nejlépe poslouží zkušenosti, a to často i ty špatné.

Přehnaná kontrola také může způsobit uzavření dětí před rodiči. Dejte svým dětem prostor, a to i pro dělání chyb. Jedině tak si rozšíří obzory a pomůže jim to i později, až budou dospělé. Dělat chyby je lidské a potřebné.

7. Snažíte se dopřát dětem vše, na co si vzpomenou

Dítě bude spokojeno ve chvíli, kdy dosáhne všeho, co chce. Dostane hračku, zmrzlinu, čokoládu, zkrátka vše. A vy mu to plníte, protože je velmi hezké dítěti udělat radost. Ovšem nemělo by se to stávat denně.

Ne vždycky by dítě mělo dostat přesně to, co chce, okamžitě. Dopřejte mu naučit se, jak danou věc získat. Později dítě nebude zajímat nějaká zmrzlina nebo malá hračka. S přibývajícím věkem bude mít dítě stále větší a častější touhy a NE nebude brát jako odpověď. Nastavte si proto společně limity a uvidíte, že to dítěti i vám jen prospěje.

8. Foťáky máte místo rukou

Mnozí rodiče často fotí a v zásadě je to dobře, protože pak budete mít památku na celý život. Je hezké si po čase fotografie prohlédnout a připomenout si krásné okamžiky. My však máme na mysli spíše přehnané fotografování.

Ano, zdokumentujte narozeninovou oslavu, besídky dítěte, koncerty, rodinnou dovolenou. Pokud ale fotíte každičkou maličkost a pak ji ihned postujete na sociální sítě, kde sbíráte like a diskutujete, tak vám uniká podstata krásného okamžiku. Někdy je prostě lepší mobil či fotoaparát odložit a daný okamžik si užít.

9. Před zážitky upřednostňujete pohodlnost

Je vám špatně na horské dráze, kolotoč, na ten vás nikdy nikdo nedostane a v ZOO vám přijdou zvířata jako ve vězení? Rodiče často děti nepouští k věcem, které jim samotným úplně nesedí, protože by museli snášet trochu nepohodlí nebo vystoupit ze své komfortní zóny.

Jenže vaše dítě může mít z návštěvy ZOO nebo z jízdy na kolotoči skutečně obrovskou radost. Překonejte se kvůli dítěti a objevujte spolu s ním nové věci. Každý by si měl z nových zážitků něco odnést, ať už dobrého nebo špatného. Nikomu, a už vůbec vlastním dětem, nenuťte svůj vlastní názor.

10. Společný čas netrávíte s dětmi kvalitně

Rozhodli jste se, že dnešní večer strávíte s dětmi u dobrého filmu. Na tom přece není nic špatného. Přiznejte si, když dítě hltá film, směje se a vtáhne ho to do děje, vy si vytáhnete mobil, notebook, odepíšete na zprávy, e-maily.

Vyfotíte dětský roztomilý výraz, který ihned postnete na sociální síť a netrpělivě čekáte na like. Poznáváte se? I když se dítě dívá na televizi, cítí, že se rodič na něj plně nesoustředí. Odložte mobil, notebook a další „požírače času“! Místo toho dítě obejměte, ujistěte ho, že tady jste opravdu s ním (vedle něj), a sdílíte s ním vše, co se v dané chvíli děje. Bude to nejen pro vás, ale i pro něj příjemně strávený čas.

Jen pro VÁS

Naše děti cítí, když něco není v pořádku, vnímají, co říkáte, a co naopak děláte. Svými články nechci žádné mámě ublížit, ani se jí dotknout. Spíš vám chci říct: zkuste se na chvíli zastavit a vnímat to, jak se vaše dítě chová, co dělá, jak se usmívá, proč se mračí.

Sedět a koukat na své dítě je to nejlepší, co můžete udělat, abyste svému dítěti porozuměli. Dítě opravdu nepotřebuje dlouhé rodičovské kázání a vysvětlování. 

Dítě potřebuje lásku a pochopení samocítit, ne ji jen vidět nebo o ní slyšet.

Autor: Kristina Farkasová

Zdroj: kouzelnavychova.cz