Pocity ve 25. týdnu těhotenství

Takže je tu začátek 25. tt (podle UZ tedy 26.) a jak se cítím? No tak už rozhodně velmi vnímám své dítě. Pohyby už jsou velmi zřetelné, už ne jen to neznatelné šimrání, a často je pociťuji už i při běžné činnosti když se to nesoustředím (předtím jsem musela ležet na zádech když jsem chtěla zaznamenat pohyb a nebo se přikrčit v sedě). Pokud ležím na boku tak už krásně ťuká i do toho boku a někdy mám dokonce pocit jako bych ho cítila až na zádech 🙂. Samozřejmě jsou tu i pauzičky kdy je úplný klid a to mě přepadají trošku úzkosti když to trvá déle. Jinak jsem si na pohyby tak zvykla, že mám pocit jako že jsem je měla odjakživa, to soužití už tu začíná být opravdu velké a připadá mi že před těhu jsem musela být šíleně sama. Pokud opravdu půjdu na toho císaře docela by mě zajímalo jaký je to pocit být po zákroku a mimi nemít ani u sebe, když jsem na něj po těch 9 měsících tak zvyklá. Myslím na malého co asi zrovna dělá, na internetu jsem četla že v tomto období se mu začínají tvořit plíce a brzy se nadechne plodové vody, že už má stisk v ručičkách a umí uchopit pupeční šňuru a taky už objevilo že lze cucat prstíky 🙂 získává sací reflex. A taky očička již končí svůj vývoj. Myslím že je to velmi důležité období v jeho prenatálním životě.
A jak se cítím já? Přichází období kdy už těhotenství přestává být příjemné z fyzického hlediska. Velmi lehko se nadýmám (stačí i jabko) a pak mě dlouhou dobu bolí bříško a mám ho nafouklé a vyloučit to nejde, jako by nebylo co. Podobně nafouklá jsem se cítívala při menstruaci, ale to bylo ještě horší. Občas se mi taky šije těsně pod žaludkem a to taky není nic moc pocit. K tomu se někdy přidávají záda a prsa, takže v průběhu celého dne mě v různých časech postupně bolí celý člověk 😀. Bříško mám stále malé ale příjde mi že v posledních třech týdnech se vyboulilo nejvcíc za celé těhu. Ale zatím ještě netvrdne.
Mám z miminka radost a na porod se moc těším a už vůbec se nemůžu dočkat až bude na světě a budu se o něj starat. Střídají se u mě chvilky, veselosti, těšení a radosti z toho že nosím miminko se stavy úzkosti, kdy mám pocit že vše bude špatné, strachy zda budu vždycky zvládat být dobrou maminkou a nebo se mi chce brečet jen tak pro nic za nic. Na druhou stranu ve mě ustoupil vztek, už se nerozčiluju tak snadno jako v první části těhu, nemám už tolik nutkání křičet a taky jsem mnohem příjemnější na své králíčky. Předtím si odnášeli můj vztek a teď jsem naopak strašně něžná. Často se rozbrečím u pasáží filmů které mě předtím tak nedojímaly. A zakázala jsem si koukat se s manželem nahorory, to jsme praktikovali před těhu a nijak mi to nevadilo, ale teď mívám z hororů depku a necítím se při nich dobře, dostávám strach o miminko atd... tak jsem se rozhodla je vypustit akoukat se raději na něco veselého.
Jsem každopádně ráda že už mám za sebou všechny ty nejistoty, 1. trim., důležitá UZ vyšetření a tak a že už prkovi nic nehrozí. No tedy hrozí vždycky, ale myslím to tak že prostě teď už se ví že bude v pořádku a už se nedá potratit apod. Dokonce i kdybych náhodou zvedla něco těžšího či spadla tak už bude šance na jeho záchranu, už by mohl přežít v inkubátoru. Na druhou stranu stráta miminka po 24. týdnu už musí být velmi krutá a vůbec si neumím představit jestli bych jí ustála, je to pro mě taková noční můra, ale říkám si že teď při opatrnosti už by nic vážného hrozit nemělo. Takže si to už více méně užívám a odpočítávám každý den a každý mezník, který nás přibližuje k tomu velkému dni