18měsíční holčička venku často řve
Ahoj maminky.. Mám takový problém a potřebuju radu...
Máme 18 měsíční holčičku.... Problém je v tom, že když to tak řeknu,bojím se sní vyjít ven....
Doma ji dám do kočáru a vycházíme..To není problém.. Jenže po půl hodině začne řvát, že chce ven...Pustím ji na zem, cupká hraje si atd... Ale už nemám šanci ji do kočárů zpátky dát... Jsme třeba na nějakém výletě a začne dělat toto.. Začne řvát jak turek,fialová... Udělala mi to i dnes co jsem šla od doktorky... Tak jsem jí dala na zem, lehla si na chodník,začla se kroutit a šíleně řvát, to samé v kočáru... Lidi se na mě dívali jak kdybych ji týrala nebo co...... Jednoho dne jak sme šli z výletu,tak ji přítel musel tahat celou cestu až domů.. Protože v kočáru prostě nepřestala řvát.. šílený řev.. Můžete mi prosím poradit,co za to může???.... Děkuji.. :(
@marie100 k cizím jsem tolerantnější než k vlastním.
Snaha pochopit motivy dítěte a neodsuzovat ho za projevené pocity NENÍ rozmazlování. To, jestli danou věc získá nebo ne, už je něco jinýho....
Máte dost smutný pohled na svět a lidi: "ale s povahou dítěte moc nezmůžete - každé dítě je jiné, ostatně jako dospělí lidé, také jsou dobří, zlý, zákeřní, milí apod. jen dítě to neumí ještě tak dobře skrývat "
Taky mi to malá dělala, a to jsem si říkala, jak jsou takovéhle děti nevychované, moje to nebude dělat nikdy, a nikdy... A dělala 😀 Do obchodů jsem chodila celá opocená, zda bude výstup, nebo ne - a byl 😀 Jednou jsem čekala u kasy, než zaplatím její nové legíny, a svíjela se tam vzteky na zemi. Poprvé v životě jsem vrátila zboží, vzala jí do náruče a odešla z obchodu. Rudá až na zadku 😀 Vrátila jsem se pro legíny už bez ní (zůstala doma). A od té doby jsem chodila na nákupy jen sama, když mi jí manžel mohl pohlídat. Bylo to období, přešlo to, ale ufff! 😀 Přeju, ať vám to taky brzo přejde 🙂
@lufjocek Nečetla jsem celou diskuzi,asi už bylo řečeno,ale je to normální,prostě sedět v kočárku je nuda. Moje obě dcery měly takové období,u jedné zafungovala tříkolka s vodící tyčí,druhou jsem nosila. Před druhým rokem se uklidnily,venkovního chození asi nabažily a najednou si i rády poseděly v golfkách.
@marie100 Ach jo, chtěla jsem se na to vykašlat a nic nepsat, ale já trubka prostě musím.
Ad. vzdory a vztekání dětí. Někdy si zkouším představit sebe v kůži malého dítěte. Chce se mi něco dělat nebo se mi naopak nechce. Někdy má člověk den, že je unavený, nebo se už probudí s blbou náladou, špatně se vyspal a nic se mu nechce. Nejradši by třeba zůstal doma a nikam nechodil. Nebo se mi naopak hrozně chce ven, protože jsem plná energie a chci něco dělat, něco zažít. Nebo mě něco rozhodí, protože se mi třeba něco nepovede, naštve mě to. Nebo třeba jídlo, my dospělí považujeme za běžné, že jíme, na co máme chuť. Mám chuť dneska na rybu? Tak si nebudu dělat (nebo dávat v restauraci) vepřovou pečeni přece.
A teď si představte, že to, co budete dělat, kam půjdete nebo nepůjdete, co budete jíst a kdy to budete jíst podléhá 100% rozhodnutí někoho jiného a vy to nemůžete skoro nijak ovlivnit, protože vaše slovní zásoba je buď nulová nebo, když dobře, čítá později pár desítek slov. Když se vám něco nelíbí, jediný prostředek, jak to dát najevo je slovo "ne". A když nevidíte žádnou reflexi, tak vztek a křik, do kterého zároveň promítnete svou frustraci z toho, že to nijak nedokážete ovlivnit.
Docela blbá představa, ne? I to dítě je člověk a zaslouží si, abychom hledali cesty, jak se s ním domluvit a snažili se dosáhnout kompromisu. Ve fungujícím partnerském vztahu se taky přece neřídí všechno jen podle jednoho, probíhá tam diskuze a hledání kompromisu, který by vyhovoval oběma nebo aspoň ani jednomu nevadil.
Ad. s čím se děti rodí či nerodí a "zlé" a "zákeřné" děti. Já mám zase dost nepěkný názor na část populace dospělých. Potkávám lidi, z jejichž chování nebo názorů mám husí kůži. A ti lidé mají děti. Dítě je jako houba. Od nejútlejšího věku sleduje chování rodičů a svých nejbližších, od chvíle, kdy začíná rozumět, poslouchá, co říkají. Nejen tomu dítěti, ale i mezi sebou. A učí se, co je "normální". A co se naučí, když vidí a slyší, že i rodiče se třeba vyjadřují o ostatních lidech bez úcty, slušnosti a snahy o pochopení? Ne, nevěřím, že se dítě narodí zlé a zákeřné. Narodí se s určitými dispozicemi. Každý z nás má vrozenou nějakou míru agresivity, vnitřního "náboje" či jak to vystihnout. A s tím se musí naučit pracovat. Pokud není vedené k tomu, že agresivita se nevybíjí na ostatních lidech, zvířatech, rostlinách, věcech, ale dá se třeba vybít pohybem, ano, takové dítě už od útlého věku může ubližovat a ničit věci, pokud nebylo naučeno úctě k nim. Dítě má své strachy, všechno co na světe potkává, je nové, neví, co si o tom myslet, musí vše poznat, pochopit, bojí se. Některé je nebojácné, vrhá se do všeho po hlavě, některé je bojácnější, nejistější. Hledá jistotu a ochranu, kde jinde, než u rodiče. Pokud nenachází, rodič reaguje s nepochopením, ať už na ten strach nebo na jiné jeho pocity, stupňuje se frustrace, strach se umocňuje. A ano, takové dítě se od útlého věku může začít chovat jako "zlé a zákeřné".
Zkusilas nosit treba v manduce nebo v necem podobnem?
@veronikav31 pardón, přehlídla jsem se
i přesto opakuji: dokud dítě nezvládne jednoduchou vkládačku, pak není schpno manipulace
A opět se dostáváme k problému "promítání svých motivů do činností druhých osob": nejčastěji "vidí" manipulaci ti, kteří sami manipulují. Dítě nám nastavuje zrcadlo a kopíruje chování, které mu (třeba i nevědomně) ukazujeme - prostě se učí nápodobou.
Tato manipulace dětí rodičema je dost běžná a říká se jí "ochotná spolupráce" - i já jí zažila a nyní se jí těžko zbavuju...
Z dlouhodobého hlediska je ovšem mnohem přínosnější jednat (nejen) s dětmi narovinu, Jenže mnozí z nás to neumí, bojí se nepochopení a odmítnutí, nevěří svým dětem....