Proč mít miminko?

moon10
28. lis 2013

Ahoj holky, prosím vás, možná sem tento příspěvek tak docela nepatří, ale stejně mi to nedá. Snažíme se o mimi, zatím první dva pokusy neúspěšné. Vím, že je zbytečné dělat po tak krátké době závěry. Ale...Napadlo mne, co když se nebude dařit i nadále proto, že já vlastně ve skutečnosti nevím, proč to mimi mít? Jsem teď spokojená a miminko mi vlastně nechybí. Uvědomila jsem si, že jediný důvod pro to, proč je mít, je ten, že je to tak nějak normální, že se to v mém věku a po svatbě jaksi očekává, a taky, že "všichni" okolo mě už děti mají. Ne, že bych dítě nechtěla, i manžel si ho moc přeje, ale já už jsem prostě taková, že ke všemu potřebuju nějaký hlubší důvod a tady prostě nevím. Mohly byste prosím napsat vaše zkušenosti s tímto, jak, proč a kdy jste se rozhodly si dítě pořídit? Děkuju 🙂

liss_durman
1. pro 2013

@olaj ehm... Teď trochu odbočuji, ale co je prosím špatného na tom jít do práce po půl roce? Nemyslím, že bych byla horší matka, když pracuji 😀

vlckulka
1. pro 2013

mě otázka "Proč mít dítě?" přijde vlastně dost zvláštní. Dítě není věc, je to velký závazek na celý život a prostě buď chci nebo nechci a nemusím hledat důvody. Děti jsem vždy chtěla, jen v prvním manželství, které bylo jeden velký omyl, jsem děti mít nechtěla (asi jsem nějak podvědomě tušila, že je to vše omyl) ve druhém, které je dobré a spokojené, byla touha daleko silnější, prostě jsem věděla, že s manželem děti mít chci a dělali jsme vše možné a i nemožné, abychom je měli 😀 Po problémech se povedlo a holky jsou to nejdůležitější v našich životech. Je mi jedno, že dříve jsem měla více času pro sebe, mohla jsem si jít kamkoliv a kdykoliv jsem chtěla, měla jsem dostatek peněz na všechny moje rozmary. Nyní má můj život daleko větší smysl, je bohatší, pro holky dýchám, vše se točí kolem nich a já nelituji. Není nic krásnějšího, když ke mě přijde moje dítě, omotá se kolem mě a řekne mi, že mě má moc ráda 😵

olivazelena
1. pro 2013

ženy, tak já si nepřipadám duševně v nepořádku, ale žádná extra euforie nepřišla. Po svých aktivitách toužím jako dřív, ale je to teď složitější a určité omezení vnímám. Připadám si pořád stejná. Čekala jsem, že přijde nějaká bomba, že se "něco" ve mně musí změnit, když to ženské říkají, ale nic takového nepřišlo (jsem pořád stejně spokojená). Takže pro mě to je jen další mýtus (ale chápu, že někdo si to tak vsugeruje, že tomu sám věří a pak se tak i cítí), jako např. tikání biologických hodin - neznám...

spíš než jestli mít děti pro mě byla důležitější otázka s kým je mít. Když to bylo super, byla i myšlenka na děti (tak nějak automaticky). Když nebylo, no tak jsem se plácala v nějakém neuspokojivém vztahu a měla jinou náplň života, která mě ale taky bavila.

chris_n
1. pro 2013

jinak vám tu manžel vzkazuje, proč mít miminko:

- protože bagr
- protože si pak může tatínek beztrestně kupovat lego pod záminkou, že to kupuje dítěti 😀

ivular
1. pro 2013

@moon10 Na sociologii jsme se učili, že děti uspokojují specifické lidské potřeby, které většina lidí má. Je samozřejmé, že tyto potřeby jsou u různých lidí různě silné (a intenzita se mění i s věkem). Někteří lidé tyto potřeby přitom nepociťují vůbec - za celý život.

olaj
1. pro 2013

@liss_durman nechtěla jsem, aby to vyznělo blbě... samozřejmě na tom není obecně špatného nic, už vůbec jsem tím nechtěla nikoho urazit, každý žije jinak atd., ale já bych prostě nešla a to mateřství beru trošku subjektivně, jinak se to asi nedá a já když bylo mému miminku 6 měsíců, jsem si neuměla moc představit, že ho dám cizím lidem - nebo i klidně mojí mamce - a nechám mu tu sunar a poletím někam pracovat proto, abych měla peníze nebo snad nepřišla o místo nebo cokoli. Neodsuzuju nikoho, každý má jiný život, jiné priority, jinou finanční situaci, ale mě by za ten čas, o který s ním přijdu a který mi zpátky nikdo nevrátí, nestály žádný peníze světa ani žádný místo, o který bych přišla. Subjektivní názor, každý může mít jiný. A před porodem jsem taky měla trošku zkreslené názory o tom, jak nebude mamánek a já si budu dál žít po svém, jen jsem si po porodu uvědomila, že to hrozně letí a že ty chvíle, který s ním nestrávím v tomhle nejčasnějším období už prostě nebudou 🙂.

karotky
1. pro 2013

@olaj ,...................ona nemusí být nastávající a ani novopečená maminka psychicky narušená-bohatě stačí,když pak zjistí,že jsou psychicky narušení lidé z jejího blízkého okolí.Ono plačící novorozeně,které není k utišení,dokáže rozhodit i zdánlivě vypadajícího pohodáře.Když pak začne novopečnou maminku(místo nadšení z prvorozeného a vytouženého vnoučete)obviňovat z toho,že je to její vina,že není doma klid a všechno už není,jako dřív a maminka nemá nikde oporu,tak to vážně může skončit tragicky.U nás to naštěstí nedopadlo nejhůř,protože jsem si zavčasu uvědomila,že já a dítě jsme v pořádku,ale okolí není schopno si na novou situaci zvyknout - "pouze" mi to zarazilo laktaci,která se pak už zpátky nenastartovala. 😖
Po narození 2.dítěte jsem(už po zkušenostech z předešlého šestinedělí)věděla,koho si můžu nechat připustit k tělu a koho ne.Kojila jsem pak v pohodě 9,5 měsíce a na imunitě obou dětí je to hodně znát.Holt starší syn doplatil na vstřícnost své matky vůdči nárokům jejího příbuzenstva a s imunitou je na tom a bude hůř-mrzí mě to do dneška a vyčítat si to budu celý život. ☹

kamino
1. pro 2013

@olivazelena naprosto s tebou souhlasim. Ja po diteti vylozene netouzila nikdy,ani hodiny netikaly,i kdyz asi mely,ovsem kazdeho partnera jsem dost kriticky zkoumala,jestli bude vhodnym otcem pro me potencionalni dite. A az kdyz se nasel ten pravy,tak jsem do toho ciste rozumem sla. A ta rana do palice,kdy jsem zacala citit neco jako materskou lasku nastala az ve 3 mesicich prcka po ockovani. Do te doby prevladala povinnost a strach z toho,ze neco pokazim,pred radosti z ditete. Nikdy jsem mimino nechovala,ke kamaradkam s detmi nejezdila,dokud jim nebyly alespon 3 roky a i to jsem protrpela..ae je fakt pravda,ze s vlastnim je to jine. I kdyz nezastiram,ze se nemuzu dockat jeho rekneme 5 let,kdy uz to bude doufam vic o zabave a normalni komunikaci..

sammaelka
1. pro 2013

@moon10 Musíš sama vědět, co chceš. Pokud se na dítě necítíš, nejsi připravena, nejseš si jistá, jestli to chceš a zvládneš, pak není vhodná doba dítě mít.
Já to věděla už od 15ti, že dítě hrozně chci a že to je můj životní cíl. Prostě jsem taková, nepotřebuju budovat kariéru, cestovat po světě, vymetat diskotéky...dokonce i jako malá holčička, když se mě někdo zeptat, čím chci být až budu velká , jsem odpovídala, že maminkou. 😀
Nevím samozřejmě, kolik je ti let, a nechci tě ani nějak strašit, ale je na místě si uvědomit, že do jistého věku je otěhotnění "snadné" a pravděpodobnější, než ve vyššm věku. Stejně tak ve vyšším věku matky jsou větší rizika vývojových vad, komplikací v těhotenství a u porodu. A neméně důležitý je také fakt, že pořídíš-li si první dítě třeba ve 40letech, tak než dospěje, tobě bude 60. Za předpokladu, že se hned v 18ti nesbalí a nepostaví na vlastní nohy je zapotřebí si uvědomit, že třeba do 26let nebo i déle ho/jí budeš "mít na krku". A jsi si jistá, že v tak pokročilém věku budeš mít energii a chuť pečovat a dospělé dítě, které si bude užívat tvého mamahotelu?
Nehledě na to, jak bude samo dítě vnímat fakt, že má "staré rodiče". Mluvím z vlastní zkušenosti, narodila jsem se, kdzž našim oběma bylo 37 (a půl) a není to zrovna med. Jednak po fyzické stránce už nebyli natolik svěží, aby vydrželi nápor malého dítěte a stačili mu v jeho aktivitách a za druhé, strašně jsem záviděla všem holkám, se kterýma chodily mamky nakupovat, na kafe, ke kadeřnici, do kina, na diskotéku....já nic takovýho nikdy nezažila a mrzí mě to. Vztah s mamkou máme dobrý, ale tenhle "ztracený společný čas" už se ničím nevynahradí. Jedinou výhodu, kterou to teď má je, že mojí mamince je přes 60, je v důchodu, tudíž má čas takřka pořád a když někdy potřebuji hlídání, tak mám hlídací babičku hned u ruky a je mi k dispozici. Ale je to jediné pozitivum, které na tom vidím.
Rozhodni se správně! 😉

terez27
1. pro 2013

@olivazelena mám to úplně stejně jako ty..pro mě byli strašně těžké neustále tady číst jak se člověku změní život,jak svoje dítě okamžitého milujes,sebe upozadis a budeš automaticky šťastná.Já když tady furt četla že to tak všichni mají,tak jsem si připadala dost divná.

moon10
autor
1. pro 2013

@sammaelka no děkuju za postrašení 😵 tohle všechno jsou věci, které jsou víceméně fakt a já o nich dávno vím, ale i když člověk nic neplánuje, tak prostě život tě vede někam, kam ani netušíš a možná až později zjistíš, že ani nechceš. Rozhodnutá jsem, a to už ve chvíli, kdy jsme se s manželem seznámili, věděla jsem, že toto s ním chci prožít, mít s ním děti, jak jsem psala, s minulým partnerem jsem si děti představit neuměla, protože byl 24 hodin v práci včetně svátků a nedělí a hlavně nikdy ani nenaznačil, že by děti se mnou chtěl. Proto jsem ráda, že jsem teď tady v této životní fázi, kdy se cítím být teď šťastná a spokojená a miminko si moc přeju. A budu se opakovat, když napíšu, že ten dotaz jsem vznesla proto, že mne to zajímalo, proč si lidi děti pořizují, proč je chtějí, a jestli nějak nevybočuju z normálu, když pro to mám důvody, jak jsem zjistila víceméně skoro ty samé, co tu holky všechny píšete. A pokud to prostě někomu přijde nenormální, že si tyto otázky kladu a irituje ho to, tak se omlouvám, ale já jsem prostě vystudovaný filozof a sociolog a to je právě proč všechno pořád musím řešit a upřímně, závidím v tom dobrém smyslu všem, kteří nic neřeší a prostě mají celkem jednoduchý život bez zbytečných blbých myšlenek. 🤐 A taky si myslím, že je blbost, že by si lidi, kteří si tyto otázky kladou, neměly děti ani pořizovat, právo na děti stejně tak jako na názor má snad každý.

sweetest
1. pro 2013

@chris_n Tom v týdnu také zajásal u letáku Tesca, že si bude moct koupit to auto na dálkáč a tvrdit, že je pro prcka 😀 😀 😀 😀

santron
1. pro 2013

@chris_n to je přesný..my dali dnes dítě spát a manžel si sedl na koberec a hrál si s legem sám 😀 😀 😀

jinak k otázce..já jsem po dětech nikdy zvlášť netoužila,cizí děti mi neprišly roztomilý ani krásný, prostě jsem měla od dětí vždy odstup.ale náš vztah s manželem dospěl do té fáze,kdy jsem začala pocitovat,že nám něco chybí a strašně začala po miminku toužit. Ted najednou ten svět okolo dětí chápu a opravdu mě to změnilo, začala jsem spoustu věcí vnímat jinak a mít dítě mě udělalo opravdu štastnou. Samozřejme přináší určitá omezení,ale v porovnání s tím,co život s dítětem přináší za nádherné chvíle,je to zanedbatelné.