Zvládneme to s miminkem? Nepokazí se náš vztah?

zuzakova
4. únor 2018

Ahoj holky, s přítelem jsme se rozhodly, že se budeme snažit o mimi. Ale mám z toho takové smíšené pocity.. Strašně to chci ale na druhou stranu se bojím. Mám strach jaký bude náš vztah, jestli se to celé nepokazi. Mám strach,že už nebudeme mít čas pro sebe, že si jen tak nezajdeme s kamarádama sednout, že si nezajdem do kina,na večeři,na dovolenou,že ztratíme veškeré hezké volné chvíle kdy jsme spolu.. Měla jste takové obavy některá také? Případně jaký byl váš vztah když se narodilo mimi, zašli jste si někdy někam s partnerem sami?

dc2015
27. bře 2018

@blackhole Já vím... Já fakt vím :D Já těch krizí měla hodně. Právě teď řve v postýlce jako tur a já mám chuť utéct :D Ale opravdu bude líp! Slibuju 🙂 Ten první rok je šílenej záhul a šílenej zápřah na psychiku. Pamatuju si, syn pořád řval a řval... prdíky, zuby, něco z toho... Nemohl usnout, bylo půl 12 v noci a já jen seděla na zemi a brečela... a pak už jsem toho měla tak dost, že jsem potřebovala s něčím praštit. Švihla jsem mu s hračkou a ta se rozletěla asi na sto kusů. No, pak jsem ještě obrečela, že jsem děsná matka a rozbila jsem mu pejska... Já to fakt chápu. Ale i tak... pak se to zlomí, začne mluvit, víc se mazlit a i když je to pořád náročný, už je to mnohem víc krásný. Dneska ráno jsem mu přinesla mlíko, on se usmál a řekl: "Děkuji ti, maminko." A lípnul mi pusu... Čekám druhé... jsem zvědavá jak ten první rok dám... ale ono se to vážně snáší líp, když člověk ví, že bude líp... Já vím, že jsem někdy měla pocit, že už snad nikdy nebudu žít normálně. A teď je to paráda, i když samozřejmě jsou dny, kdy je to mazec... Fakt přísahám, že to světlo na konci tunelu je, i když ho třeba ještě nevidíte.

verinka88hb
27. bře 2018

@dc2015 Díky za Vaše slova, jsou povzbuzující, doufám, že to tak bude 🙏

zmrzlinka
27. bře 2018
blackhole
27. bře 2018

@dc2015 taky děkuji za povzbuzení 🙂 Moc mi pomáhá, že tady můžu potkat mámy, které to mají podobné jako já, protože mám někdy pocit, že jinak je koník plný sluníčkového rodičovství bez mráčků a nikdy nekončící euforií ze zamilovanosti do potomků :D

verinka88hb
27. bře 2018

@blackhole Přesně, já se občas až stydím, že nesdílím to mateřské nadšení, které tady pořád pryští.... No, jsme prostě jiné! 😉

priefi
27. bře 2018

@verinka88hb bude lip, potvrzuji, ze ano. Od toho roku ditko krasne vnima a jak ma rok a pul, tak je to luxus a vnimam to stesti, ze muzu byt pri nem a koukat, jak se vyviji. Moje mamka to stesti nemela a musela do prace, kdyz jsem mela 8m a diky tomu si uvedomuji, jake to je stesti, ze muzu byt u nej celou dobu. Ale na zacatku? Dite rvalo a ja plakala s nim, mlela jsem z posledniho, pak se pridruzily i nemoci a pomalu jsem nevedela, co to je spanek, ale vse jsme ustali, velkou oporu jsem mela v manzelovi. Dokonce jsem mela obdobi, ze jedno dite bohate staci a i tak jsem mela pocit, ze zesilim, byla jsem chodici zombie 😂 a ted? Ted se snazime uz nejaky ten mesic o druhe mrne. A uz ted si rikam, vydrzet ten start a pak to bude jen dobre (uz se tesim na pubertu ha ha ha 😂).

dc2015
27. bře 2018

@blackhole Já myslím, že jsme normální 😃 Synovi jsou dva a tři měsíce a dneska se mi asi milionkrát vystřídal ten pocit rodičovského blaha se stavem "dýchej, ať ho nepřerazíš". Roste mu stolička a cokoliv se mu nelíbí, řeší tím, že řve jako tur a pak si na protest lehne na zem a zavře oči a dělá, že spí 😃 Ale to už jsou prostě jen takový dny, kdy ho třeba něco trápí... Jinak už je to fakt fajn 🙂 A dokáže být i k zulíbání... Já myslím, že nejdůležitější je si v sobě zpracovat, že není reálné být tou vysmátou matkou z reklamy 🙂 A když to člověk přijme, je mu líp. Já jsem první těhotenství trpěla pocitem, že jsem asi špatně já, když nejsem ta vysmátá těhule a naopak mám strach, všechno mě bolí, furt brečím... Teď ve druhém těhu už jsem na sebe to očekávání přešťastné těhule neuvalila a víte co? Je mi zle, všechno mě bolí, jsem utahaná jako pes a rozbrečí mě téměř i reklama na psí žrádlo a stejně si to užívám.

marii90
27. bře 2018

Tohle me vubec nenapadlo,kdyz jsme se rozhodovali pro mimco... beru to jako prirozeny vyvoj vztahu ☺ A i kdyz to urcite nebude jako driv, prijdou jine momenty,ktere bez ditete nezazijeme. A ty momenty, kdy prcek bude treba u babicky, a budeme mit chvile jen pro sebe budou alespon vzacnejsi 😊

priefi
27. bře 2018

Ja prcka treba nechci dat z ruky, jak je mi vzacny 😂 kdyz je maly je kazdy okamzik nenahraditelny 😍 a kdyz nekam chci, tak ho chci s sebou 😅

linbrno
27. bře 2018

Zakladetelko, neboj se. Ono se to po porodu vždycky nějak utřepe. Hodně ale dávej pozor na to, abys nechtěla všecko udělat sama, vozit sama, uklízet, vařit, prát, protože to tě sežere (fyzicky i psychicky). Nebo možná ne, jsou takové ženy, které nic jiného než domácnost a dítě nepotřebují. Ale jinak je důležitý, aby se partner hned od začátku zapojoval. Jasně, bude se bát, ale to ty taky jako prvorodička. Protože když si zvykne na nějaké činnosti (koupání, krmení), tak ti to časem hrozně ulehčí a budete mít na sebe víc energie (teda hlavně ty). Dobrý je taky, jak se na to budeš cítit, zapojit babičky. A můžou třeba vozit, když spí,a vy si třeba jen v klidu dáte kafe, zajdete na rychlý oběd nebo tak.
Jinak naše první bylo uřvané, já jsem taky ta, která šla ze 100%aktivního života (joga, kapela, tancování, hodně zajímavá práce) na 0% s náročným dítětem a dost mě to semlelo. Hlavně ze začátku ta sociální izolace, manžel sice pomáhal, ale jít ven na 2h znamenalo, že jsem si jen o to víc uvědomovala, že se musím vrátit a stejně jsem si to neužila. Takže jak to šlo, zapojovali jsme tchyni (naši se do toho moc nehrnuli), švicu a švagrovou. Ono už jen společná procházka dala hodně. A nikdy jsem neměla ten pocit (a ani u druhého), že je nemůžu dát z ruky a že musím hlídače každých 15min kontrolovat. Ale tohle zjistíš až po porodu;).

margarithka
28. bře 2018

@linbrno Vam zavidim, ze jste mela koho zapojit. Myslim, ze je spousta zen, ktere jsou nuceny vsechno delat samy uz jen proto, ze manzel travi dny v praci, aby zabezpecil rodinu, a pribuzni bud nemaji zajem, nebo jsou daleko.

amazonka.k
28. bře 2018

Nebudeme si nic nalhávat, když jsou děti malé, tak to tak prostě je. To jestli si později dojedete na večeři, nebo do kina záleží na tom, jaké máte hlídání. Ale už to nikdy není tak, že máte náladu, tak jdete, většinou je nutné domlouvat několik dní předem hlídání a potom teprve vyrazit. Je to to nejméně sobecké období v mém životě, finančně , fyzicky i psychicky nejnáročnější, ale nikdy jsem nelitovala, naopak, není nic hodnotnějšího, čeho by se dalo v životě dosáhnout, nepřemýšlejte o tom tolik do hloubky. Pokud se máte rádi, jeden v druhém máte oporu, zázemí, tak není důvod, abyste to nezvládli 🙂

zmrzlinka
28. bře 2018

@margarithka my taky nemáme hlídání a je to teda mazec. Rok po narození druhého dítěte jsem uz myslela jsem půjdeme od sebe. Naštěstí jsme to zvládli. Není to jenom o partnerském vztahu. Taky jsme protridili kamarádi... ne každý měl pochopení že všude sebou tahame děti nebo sedíme doma 😁

margarithka
28. bře 2018

@zmrzlinka jj, to znam. My uz vlastne zadne zname ani nemame. Ti bezdetni to s nami taky zabalili a ti detni maji vlastni programy a problemy. A ja se priznam, ze bych si radej povidala o vecech mimo deti a tlachani o plenach, kojeni, apod. me moc nebere...vzdyt toho si dost uzivam realne...

zmrzlinka
28. bře 2018

@margarithka proto moc nechodím do různých materskych center. Predstava debaty o kojeni atd. mne ubyji 😂 Doufám že až dcera bude větší že najdeme někoho na hlídání a aspon jednou měsíčně vypadneme sami na večeři nebo tak 👍

linbrno
28. bře 2018

@zmrzlinka přesně, mám jen jeden oblíbený "hlídací" klub, kde potkávám dvě dámy s dětmi podobné krevní skupiny. S kamarády, i dětnými se bavíme nejen o dětech. Nedětné potkávám míň, ale vzhledem ke společnému koníčku máme stále co řešit.