Chování 2,5letého dítěte na hřišti 😶. Jak se na to díváte vy?
Zdravím všechny, jdu si k vám opakovaně pro radu, názor, zkušenosti. Vždy mi poradíte a já aspoň získám lepší pohled na situaci.
Několikrát jsem zde psala o naší 2,5leté dceři, která je neskutečný živel, vzteklá, uječená ale zároveň i miláček a moc šikovná. Je hodně dominantní a tvrdě si vždy stojí za svým. Takže hodně a hodně ječí, vzteká se. Snažím se s tím pracovat a najít nejlepší řešení pro všechny, i když to né vždy je jednoduché. Holt někdy nervy ujedou, nebudu říkat že ne. Do dvou let byla hodná, pak začalo peklo. I když perfektně na svůj věk mluví (v celých, dlouhých větách) není úplně snadné z ní vždy dostat to co by situaci pomohlo. Poslední době řeším situaci na hřišti. A jsem z toho fakt unavená a snad i trochu nástavná. Chodíme hodně ven, mezi děti. Má to ale několik problémů, s kterými nehnu ani kdybych stála na hlavě.
Někdy si stoupne před děti, natáhne ruku a řve na ně že nesmí (nesmíš na písek, nesmíš na schody, nesmíš na houpačku). I když říkám co a jak, vystřeluju, je schopná mě obejít a dělat to znovu a někdy do dítěte, které si jde dál i lehce strčí a to pak spadne třeba na zadek.
Další věc je, že chodíme ven často se stejnými dětmi. Např má tady jednu kamarádku, stejný věk ale úplně jiná povaha(holčička je hodně hodná, skoro nemluví, nevzteká se, často u maminky). I když se znají od malá v poslední době je z naší strany šílený boj. Bere jí hračky na pisek a nechce půjčit svoje. Když si vezme její, tak raději začne utíkat než aby jí je vrátila. Když se snažím o kompromis... Půjčíš svoje, ona půjčí její.. tak sebe všechno a frkk, či začne ječet. Někdy se stane, že se začnou přetahovat a ta naše jí prostě majzne lopatkou, dá facku, hodí po ní písek, vzteká se.
Začínám z toho být už fakt unavená protože to řeším denně, někdy i několikrát za den. Tyhle maminky co nás znají jsou ok, s nima se o tom pobavim, vysvětlim... Ale jak jsou to lidi co neznám, tak jsou kolikrát nepříjemný. Já to samozřejmě chápu. Taky bych byla naštvaná. I když já jsem taková, že to chápu. Taky se občas setkáme s dítětem co terorizuje naopak nás. Ale chápou to většinou rodiče, co mají podobné děti. Problém je že já už nevím jak jednat, jak vysvětlovat. Přijde mi že furt mluvím, furt vysvětluju, furt ukazují a zbytečně 😶. Jednou situaci zvladnu a za 5min jedeme znova. V září má jít do školky a já se úplně děsím co bude. Jen bych ráda řekla.... Ona takhle neútočí na všechny děti ale spíš na takové ty hodné, slabší... Co se nebrání 😶. Je blbé to takhle říct. Ale ano, ne každé dítě si to nechá líbit a občas narazí na stejnýho rváče.
Nema hranice. Co udelas, kdyz reknes ne a ona te obejde? Je milion teorii jak vychovavat dite, respektovat osobnost, ale porad je tam zakladni pravidlo - nastavit hranice. Najdi si jak se proti ni prosadit. Ona ted zkouma svoji "silu" a objevuje, ze si muze vynutit co chce, kdyz se bude chovat hnusne, ale jakozto dite samozrejme nevidi nasledky - nebudou si s ni chtit deti hrat. To mozna plati ted, ze maminky co vas znaji jsou s tim ok, ale jestli se situace nezmeni, tak nebudou (nebo uz ted mozna nejsou, jen ti to jeste nerekli) radi, ze na hriste prisla zase ta problematicka holcicka, co ostatniim bere hracky, krici na ne a maminka s ni nehne. Ty bys byla rada, kdybys mela klidne dite a nekdo by mu "skodil"?
Moje reseni takovehle situace by bylo asi, ze bych dite vzala a odesla z hriste a sla misto hriste treba na prochazku, ktera dite bavi o neco mene nez pobyt na hristi. Zmenit model, kdy svym chovanim opravdu dosahne toho co chce. A ano, bude se vztekat, ale nekdy ten okamzik, ze narazi a nebude po jejim prijit musi. A cim pozdeji to prijde, tim hur pro ni, protoze vubec nebude chapat, co se deje
Píšeš, že pořád jen vysvětluješ..no tak vysvětli jednou - dvakrát a nastav hranice. V určitém věku na určité děti zkrátka nefunguje vykecat jim díru do hlavy s prominutím a donekonečna si povídat o nesmrtelnosti chrousta. Chce to jasně, věcně - a co bude, když se tak chovat nebude/bude a proč. U nás bylo (a je, i když ted už nepotřebné) pravidlo, že pokud se nebude k dětem chovat hezky a slušně, bude na ně ošklivý, tak si s nimi nebude moct hrát a půjde domů a bude přemýšlet, proč to není v pořádku. A tohle stačilo do puntíku dodržovat. Jedna epizoda s nějakým hozením lopatky po Aničce a šel okamžitě z hřiště pryč, bez debat. Řval, kopal, ale prostě jsme šli domů. Zhruba za týden, co jsme takto chodili domů i po pěti minutách venku, začal šlapat jak hodinky. Pak už jen občas stačilo připomenout a bylo vyřešeno. Neříkám, že je to vhodné pro všechny, nebo že to je to jediné správné, ale u nás to v tomto věku fungovalo. Teď je mu 6 a je naprosto pohodové zlaté dítě, nemusím po něm půl hodiny řvát, ať jde domů. Zná pravidla a dodržuje dohody. To samé samozřejmě platí i pro nás, rodiče.
@kacka1994 však ale já tady píšu, že to řeším a že mi kolikrát rupnou nervy. Nesedim v koutě. Snažím se tu situaci řešit 😉. Když nespolupracuje dostane, když pokračuje odcházíme.
Jen dodám, že to, že dostane, není řešení, to je jen vybublání tvých emocí a ukázka toho, že když se naštve, je ok někoho praštit..pravidla je potřeba nastavit už před příchodem na hřiště. A při prvním porušení se jde pryč, jak bylo dohodnuto. I kdybyste tam měli být dvě minuty🙂
Já z úvodního příspěvku nevyčetla, jak to přesně řešíš kromě domluvy a že ti občas ujedou nervy.. píšu jen obecně pohled z mé strany. Někdy to maminky vůbec neřeší, jiné sedí a domlouvají dítěti, které ale odmítá třeba hračku vrátit a pak se na nás omluvně usmějí - tehdy jsem naštvaná. Protože jak to mám já vysvětlit svému dítěti, no 🙂 Já mu sem tam klidně řeknu, že už si s tím pohrál a tak ji půjčíme tomu druhému dítěti a půjdeme si raději hrát s tím super velkým bagrem (a nejednou se nám stane, že nám jde to dítě vzít i ten že), ale on je taky jen dítě, které si zrovna s něčím hrálo a někdo mu to vzal a nechce vždy ustupovat (ačkoliv ustoupí, protože jinak to neumí), nebo ho někdo bezdůvodně bouchl, hodil po něm písek... jen to v sobě zpracovává jinak. Pak si třeba kvůli tomu nechce hrát s jinými dětmi. Nebo se v noci budí a pláče, že chce balonek (nebo něco). V životě se mu stane víc příkoří, takže to neberu jako tragédii, ale taky nevím, jak se třeba k tomu postavit z té druhé strany, abych ho neučila, že si to má nechat líbit, ale ani nebyla příliš angažovaná a neřešila každou blbost na hřišti.
zkus jí to podat obráceně
jak by se ti "zlatíčko" líbilo, když by ti holčička/chlapeček bral hračku... křičel na tebe...zakazoval jít na houpačku...atd.
nelíbilo. a těm druhým dětem se to taky nelíbí, a protože hřiště je pro VŠECHNY děti, musíme se podle toho chovat.
a když ne, musíte jít pryč.
vysvětlovat v principu ano, akorát, krátký, fakt, stručný jednoduchý věty, kterým dítě rozumí, a který jsou stejný. jestli mi rozumíš.
ty hranice nastavuješ ty, jako rodič, ne ona, jako dítě, i když by chtěla a chce, proto se tak chová.
Vím o čem mluvíš, já tohle měla s nejstarší dcerou a teď to mám i s nejmladším,aspoň že ta prostřední byla hodná. Je to blbá situace , taky jsem z toho nešťastná i když to teda nemáme tak jako vy, ale podobný. Maminky si občas musí myslet jak jsem na něj přísná,ale já prostě vím že je jak tank , nemusí to být úmyslný ( i když i to občas udělá) ale prostě třeba jen k nim běží, chce je obejmout a oni spadnou, nebo spousta dětí maji rádi svůj prostor a on chce jen pohladit ale dětem to vadí ,couvaji před ním a když je neodbytny tak začnou pobrekavat. Radu nemám dcera to postupně pochopila že tohle dělat nesmí,ale nějakou dobu to trvalo. U syna s tím valčíme už několik měsíců.
Když mně moje dítě "obcházelo" nebo nějak nemělo v plánu na mé napomenutí přestat s nevhodnou činností, upozornila jsem že odejdeme z hřiště a když pořád nic, tak jsme pak hned odešli. Prostě přes to nejede vlak. Jednou jsem jí chtěla odvolat k sobě, abych jí vysvětlila vše v "soukromí" - dělala že neslyší že ji volám - no šlo se hned pryč. Vždycky řev na celý okres, ale co jiného s ní...
Zároveň se přiznám, že můj brácha má právě holčičku, co nic neřekne a jde nanejvýš brečet k mamince. Stalo se mi s ní, že jsem odběhla od stolu na rodinné sešlosti a když jsem se vrátila, ležel na mém místě perníček - ptám se všech přítomných (byla mezi nima), čí to je, pak jestli to můžu sníst, nikdo se neozval. Snědla sem si to. Za chvíli přišla švagrová se řvoucí neteří. Že ona si prostě neřekne. I když to chápu (byla jsem stejné dítě), tak si zároveň myslím, že v tomto případě je i na těch rodičích, aby dítě podporovali a učili jak "za sebe bojovat". To ale píšu spíš mezi řádky - toto ani nemusí být vidět přímo na tom dětském hřišti, jen mám za to, že u takového dítěte to opravdu není jen a jen na rodiči "dominantnějšího" dítěte aby něco dělal, ale díl práce má i rodič toho "nesebevědomého".....
Jinak prý můžou pomoct i "výchovné pohádky" - kdy neříkáš přímo dítěti Jak by se tobě líbilo, kdyby ti někdo bral hračky / křičel na tebe - ale vyprávíš pohádku, jak nějaké dítě bralo hračky, křičelo na druhé dítě a jak to druhé dítě z toho bylo smutné, nebo nějak emotivně podat jak se cítilo. A to je všechno. Nedodávat - "ale ty to děláš" - ono by si z pakrát takhle zopakované pohádky mohlo vzít co vlastně tím chováním vyvolává... Brala bych to jako doplněk k těm ostatním postupům... nezkoušela jsem to teda osobně..
Za mě, jako matku divokého dítěte, asi takhle: Choď s dítětem jen tam, kde se děti už znají a jejich maminky ví, že neděláš chybu ve výchově, jen prostě dítě nemá v hlavě dozrálé to, co ostatní v jeho věku již mají. Protože pokud budeš jen vysvětlovat, tak tě matky "hodných" dětí pomluví za to, že nedokážeš nastavit hranice. Pokud tedy nastavíš hranice a budeš na dítě trochu přísnější, budou na tebe zase koukat jako na tu, co nerozumí respektující výchově a blabla... Prostě bych počkala, až dozraje, samozřejmě bych stále zkoušela domlouvat, ale u nás třeba tohle nefungovalo, musel se dát jasný pokyn a to se zvýšeným hlasem, aby to do toho mozku vůbec došlo. Nakonec nám tohle psycholožka odsouhlasila. Pokud nezabralo nic, sbalila jsem věci a odešly jsme domů. A nejradši jsme se scházeli s dětmi, které byly tak trochu odolnější, míň bojácné, které neřvaly, když si třeba v písku bez cizího přičinění kecly na zadek. 🙂
Syn je něco mezi. Na hřišti občas někomu něco bere, ale celkem už se nám daří, že stačí slovní upozornění, že ne, že to není naše. Pokud neposlechne, beru mu danou věc z ruky. Když je to druhé dítě rychlejší a hračku si vezme zpátky, tak se to obejde bez řevu (našeho). Pokud hračku vezmu já (syn třeba neposlechne, aby hračku vrátil, tak to udělám sama), tak je někdy řev. Ale prostě pokud nereaguje na slovní upozornění, zasáhnu fyzicky. Pokud se vzteká, pohrozím odchodem. Nepomůže? Jdeme. Většinou teda stačí jenom kousek stranou.
Zároveň ale nemá úplně problém se rozdělit, ať už půjčit hračku, natrhané kytky nebo třeba odrážedlo. Minule sám nabídl chlapečkovi svůj bublifuk. Nicméně hřiště je pro mě prostě o tom, že jsem mu neustále za zadkem, hlídám, aby si neublížil, aby někomu něco nevzal, neustále vysvětluju... Víc v pohodě jsem, když jsme u kamarádky, tam si kluci hrají spolu a pokud nejde do tuhého, zasahujeme minimálně, ať se to kluci učí vyřešit...
Ještě teda dodám, že syn zatím skoro nemluví, takže prostě o hračku nepoprosí, nedomluví se s tím druhým dítětem. Takže třeba v tom je u nás opravdu velký problém, no.
Proste bych s ni na hřiště nechodila. V případě, ze se takhle zachová, vzala bych ji a šlo by se domu. Žádná velká věda. 🤷♀️
Asi by si měla nastavit hranice důsledněji.Kdyz zacne na hřišti " zlobit" tak zbalime věci a odcházíme a bez debat.At pochopí ,že takhle se chovat nemá.
Ve školce to bude jiný.Nebude Tě mít za zadkem ,tak si tolik nedovolí.
Asi schytam hejt, ale to u nas neexistuje. Neposlechne, odchazime. Proste nemuze ublizovat ostatnim, co je na tom za vysvetlovani. Je tisic dalsich veci, kde lze delat kompromisy a diskutovat o nich, vypravet a vysvetlovat, ale terorizovat cely hriste mezi ne za me rozhodne nepatri
Zkusila bych nastavit pevne heslo, aby pochopila, ze to co dela v te situaci uz je prilis. Ja rikam STOP - to uz je moc! Jasna uderna veta, ktera vyjadri ze chovani uz je pres caru. Narozdil od vysvetlovani, jsou to deti schopne vnimat i ve vyhrocene situaci.
Uprimne, pokud by toto delalo moje dite, tak by proste na hristi nebylo a slo by se domu nebo jinam. Tam bych se pokusila vec vysvetli. Zkusila bych to zase priste a pokud nebude respektovat pravidla, odchazime. Takove chovani k druhym detem je za me neakceptovatelny i u tak malyho ditete, musi vedet, kde jsou hranice.
@xxx3d to 2,5r dite nema sanci pochopit. Jako chapu ze to je z tve strany dobre minena rada, ale koncept otoceni situace “jak by se libilo tobe, kdyby ti nekdo delal to same”, je pomerne narocny na schopnost abstraktniho mysleni a pobere ho dite tak v 5 letech treba. Do te doby to nema cenu pouzivat, protoze dite nema kapacitu videt veci z jineho nez sveho uhlu pohledu a predstavit si tak abstraktni vec jako “kdyby se takto choval nekdo k tobe” 🤷🏻♀️
Mám tiché děti, které se snaží domluvit. Tvoje dítě na hřišti je pro mě noční můra. Z hřiště jsme vždy s pláčem odcházeli my. Matky byly v mobilu nebo družném hovoru a la "však jsou to děti, to si musí vyřešit samy".
Za mě docela jednoduché, uděláš jednou, vysvětlím, řeknu, že ještě jednou a jdeme pryč. Pokud zopakuje, klidně řvoucí, válející se sebrat a důsledně trvat na svém a odejít. To jsou jasně nastavená pravidla. Důslednost. Výhrůžku vymyslet splnitelnou a dodržet ji. Nic víc, nic míň. Vykecáš jí díru do hlavy, ale sama vidíš, že to nikam nevede.
Vše tu už padlo, já jen dodám, že pokud jí dáš na zadek (píšeš, že dostane), tak ji tím jen učíš, že bít slabší je v pořádku. Ve 2,5 letech je opravdu jediná šance, jak ty mantinely nastavit, odejít, pokud neposlechne jednoduchý jasný pokyn. Povídat si o chování na hřišti pak má smysl doma nebo někde mimo.
Nečetla jsem vše, ale u nás vždycky platilo, že jsem dopředu řekla, co jak na hřišti bude..no a když nebude, půjdeme pryč. Pak nějaký osobní utvrzení domluveného - podání ruky nebo něco takovýho a šlo se. Když se stalo něco co bylo špatně (prostě porušení předem sjednaného), odcházeli jsme. Samozřejmě ne vždy v klidu, ale dítě moc dobře vědělo, co udělalo špatně a proč si nemůže na hřišti dál hrát.
Mohu se zeptat jak dětem něco vysvětlujete? Mě když malej ( necelé dva roky ) chytne hysterak když není po jeho tak si mohu povídat co chci a on mě vůbec nevnímá. Jediné co pomáhá je se snažit předejít tě situaci a rozptýlit ho. Všude čtu jak se má dětem furt něco vysvětlovat proč to tak jde proč ne atd..ale mě přijde že ten můj to prostě ještě nevnímá
@lidija1234 Během záchvatu vzteku nevysvětluju nic, to je úplně zbytečný. Nejdřív zpacifikuju a uklidním dítě, potom krátce a stručně řeknu, co se stalo, co bylo špatně. Odvádění pozornosti nám nikdy nefungovalo.
Ale moc se mi líbí, jak to popisuje @janina228 - syn má dva a čtvrt a myslím, že už by to mohlo fungovat.
@lidija1234 A ten pocit, že syn nějaké vysvětlení vůbec nevnímá, jsem měla ještě kolem druhých narozenin, teď vidím, že chápe mnohem líp. Ale vysvětluju krátce a adekvátně tomu, co je schopný vnímat, žádné dlouhé proslovy, dvě, možná tři věty.
Nějak jsem se nedocetla co to je “ujedou nervy”? Pokud to je křik a dokonce i jedna přes zadek, pak ve skutečnosti opakuje co vidí u vás. Defakto přenáší na jiné děti to, co se děje jí osobně.
@emillyhk určitě bych to zkusila.. já to řešila tak, že čím mladší dítě, tím ta domluva byla blíž k tomu hřišti..(kolem 2 let bych to viděla těsně před vstupem na hřiště 🙂).. Čím starší, tak pak stačilo jen doma říct - hele ale víš co není úplně ok chování, žejo.. no a pak už se časem nemuselo tak nějak říkat nic🙂
Obecně matky moc mluví. Děti pak vypnou a neposlouchají. A v emocích už vůbec neposlouchají. A druhá věc, už takhle malé děti vědí, co je správné a co ne, jen si občas nedokážou pomoct. Takže bych zkusila nevysvětlovat. Prostě jsou nějaká pravidla, ty je nedodržuješ, takže tě beru do náručí a odnáším pryč. Až budeš přpravená mluvit o tom, co a proč se stalo, probereme to. Když budeš dodržovat pravidla, můžeš si hrát na hřišti s dětmi. Když ne, okamžitý odchod. Klidně, láskyplně, ale rozhodně a ihned po takhle zásadním porušení pravidel.
Chovat se takhle moje dítě a nereagovat na vysvětlování, tak na hřiště prostě nechodíme/odcházíme z něj. Nemám tenhle typ malejch diktátorek ráda a vždy přemýšlím nad tím, od koho to asi ta holčička odkoukala.
No z druhé strany... já mám to hodnější dítě :D a často na něj někdo "útočí" na hřišti. On je ten ťula, co je mu líto, že mu někdo sebral hračku a je z toho špatný, ale nic neudělá.... Jako mamince mi to nepřijde fér, abych nad tím mávla rukou, ale výchova toho druhého dítěte není na mě, takže pak čekám, co udělá ta maminka - jak to vyřeší, aby můj syn dostal tu hračku zpět. Byly chvíle, kdy jsem nad tím mávla rukou a navnadila své dítě na jinou hračku, ale upřímně to není řešení, ani výchovné pro moje dítě - neustále někomu uhýbat a koukat na to, že tudy vede cesta k hračce. Takže já třeba nějak extra neřeším, že někdo vezme synovi hračku, nebo na něj hodí písek, bouchne ho, ale čekám jak to rodič toho dítěte vyřeší a upřímně pokud dítě to opakuje a rodič jen vysvětluje, tak jsem pak naštvaná 🙂 Takové dítě podle mě na hřišti pro víc dětí nemá co dělat... chceš být na hřišti? tak dodržuj pravidla, nedodržuješ? - jdeme domů, nebo se procházet a zkusíme to zase zítra, za chvíli, nebo tak 🤷