Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@blandik diky. Slo hlavne o to, jdyz mela odejit beze me s manzelem nebo hlidaci pani. Kdyz jsou doma a ja odchazim tak to zatim bylo dbre i kdyz v prubehu te doby take pry knourala. Ale kdyz jsem ji oblekla a sebe ne a tatka rekl, ze jdou na houpacku(jeji zamilovana mohla by se houpat cely den...) tak rev a rev arev. Dneska me nechtela nechat jit ani vykoupat🙂, musi me mit u vseho🙂.

A myslis, ze uz v tomhle veku pochopi kdy je obed?nebo kdy znamena, ze jde spinkat? Myslim casove, ze vi, ze je treba driv nez vecer...???

@brisalek - ono docela vychází se dítěti intenzivně věnovat hned na začátku dne (jak o to dítě projeví zájem)...na všechno ostatní se vykašlat...a dítě se pak "nasytí" pozornosti a nechá tě po tom intenzivním hraní více dýchat... S tím chápáním - chce to zkoušet, nejde napsat, kdy něco dokáže už pochopit, chce to s tím začít...Ono platí to, že čím více dítěti dopřeješ tu jistotu, že tě má, kdy potřebuje, tím dříve bude připravené se od tebe odpoutat - je to docela paradox - čím více se jí věnuješ a vyhovíš ji, když tě potřebuje (že ji vezmeš na ruce, když se necítí před někým..že všeho necháš, když tě potřebuje, tím více bude pak zdravě samostatná...)

@brisalek ahoj, no ja mam kluka o fous mladsiho a muzu ti bezpecne rict, ze vi, kdy se co bude casove dit. Ma proste vsobe hodinky 🙂 Navic znakujeme (jeste porad nemluvi), takze po veceri za mnou prijde a ukaze mi znaky presne v souslednosti, jak pujde vecerni ritual koupat, curat, mlicko, spinkat 🙂 Deti v tomhle veku zcela urcite vedi kdy je rano, kdy se ji, kdy se jde spat (pokud samozrejme je zavedeny nejaky rezim)

@blandik jo diky blandik, ale ja to delam urcite hodne...ona je hodne bojacna...vzdy ma obdobi kdy mene a ted zase vice. Vzdycky ji hned vezmu...rikam sice, ze se nemusi bat, ze pani nebo pan jsou hodni a ze mamka je u ni, ale drzim ji a hladim...kdyz jedeme ve vytahu a nekdo pristupuje hned ji ber za ruku, protoze vim, ze jak se k ni nakloni abudou na ni mluvit tak zacne mama, mama....
Rano se s ni mazlim v posteli, pak jdem udelat snidani a pak si hrajeme. Samozrejme jsou dny, kdy chce rano retecka, tak ji ho rada pustim a balim treba veci sebou na tanecky....
Ale odmalicka se ji venuju skoro porad protoze si nikdy nechtela hrat sama. Ted se mnou vari, vse uz chce delat, takze mi sype sul do brambor, hazi brambory do hrnce , kdyz je skrabu...ma svuj hadr a utira nabytek kdyz uklizim....Hraje si sama tak 2x 5 minut za den.
@sussanah no u nas rezim ted urcite je, ale az tak od 11 mesicu. Do te doby at jsem delala co delala, tak kazdy den bylo vse jinak, takze myslim, ze nejake vnitrni hodiny nema, nektere deti si rezim zavedou v podstate samy a jedou jak hodinky. Ona jede spis podle slunicka a toho jak je opravdu unavena, takze kdyz vstava o pul hodiny pozdeji, proste v 1 neusne po obede i kdybych se zblaznila a vecer take ne , proste neni unavena tak je jedno, ze jsem precetla jednu pohadku a zhasla a vse bylo stejne jako kazdy den proste usne o pul hodiny pozdeji a v lete kor, kdyz neni tma.

@blandik A s tim odpolednim spanim, do 8 mesicu usinala jen u prsa, pak nastesti i v kocarku, takze zasadne musim jen s kocarem po obede jinak by ted v zime usnula az v 5 kdy zacne byt tma, v lete to vydrzela cely den byt vzhuru uz ve 13 mesicich , kdyz jsem se snazila , aby spala doma.

No budu se snazit, ale spis zustanu ted chvilku s ni a pani doma, aby se nebala a budu treba uklizet. Kdyz bude mit jit s tatkou tak bude zkouset, ze prijdu tehdy a tehdy.

@brisalek asi je to fakt dite od ditete, muj kluk je rezimovy v podstate od narozeni, mnohdy jsem se ani nemusela divat na hodinky, vedela jsem presne kolik je, kdyz se prihlasil o kojeni. Kazdopadne s pani na hlidani se u nas taky oplatilo zustat s nim a se slecnou parkrat doma, hrat si s nima, pakje chvilku nechat a delat si svoje a porad takhle dokola. A potom uz to slo, ale taky k tomu musel dojit sam, kazde dite ma proste svuj cas odpoutavani od maminky a urcite to nestoji za to uspechavat.

@blandik to, co píšeš pro @jjaanca by u nás nefungovalo, i když její dcera je skoro tříletá, tak to už možná jo. Ale Willík by klidně šel nahatej, pak by oznámil, že je mu zima a když bych ho oblíkla, tak by si pamatoval, že příště to oblečení budu mít taky s sebou. Prostě u některých věcí teď nepomáhá žádný vysvětlování a je to s řevem. Třeba chce pohádku v tv, ale žádnou nedávají. Tak mu klidně řeknu, že bych mu ji ráda pustila, ale že žádná zrovna neběží, ale on se přesto dožaduje a pořád opakuje "pohádka" a stupňuje hlasitost. Většinou se lehce rozčílím,řeknu, že bych mu ji ráda pustila, ale neumím ji vykouzlit a odcházím. Nebo se dohadujeme u příchodu domů a svlečení a umytí rukou, přebalení. Člověk by si řek, že po dvou letech přebalování to už bude v pohodě a bude zvyklej a nic. Je to každý den, pořád dokola. Takže už jeho řev neřeším a snažím se vypnout sluch 😀 Ale jinak se na něho nemůžu stěžovat a tyhle "drobnosti" přehlížím a snažím se nedělat drama. A s tou maximální pozorností máš pravdu - funguje to. Kromě situace, kdy je unavený, nebo hladový, to nefunguje nic 😀
A vyplatí se být důsledný. Včera jsme byli v IKee, pořád utíkal, tak dostal varování, a pak nedobrovolně skončil v mojí náruči a nepustila jsem ho dolů. Na fyzičku dost náročný, ale vyplatilo se a pochopil, že buď vedle nás a sám, nebo omezený nahoře. Stejně s utíkáním v obchodě, nechce do vozíku. Takže chodí a drží se vozíku a ví, že při prvním útěku následuje varování, a pak už skončí nahoře ve vozíku.

@verbalinka - máme stejné cíle, opačný přístup...já jsem více benevolentní...ty hranice omezuji na to nezbytné a spíše kladu důraz na kooperaci a věřím, že se v rámci svých schopností zachová co nejlépe, nepodmi'nuji - když budeš utíkat, vezmu tě na ruce a nepustím tě...spíše mu řeknu - ten obchod je veliký, musíme se držet u sebe. Kdybychom se ztratili, jak se pak budeme hledat?...to víš, že občas se někde vzdálí, jakoby se zapomene...tak mu to připomenu...ale klidně...ve vozíku v obchodě nebyl min. půl roku, od doby, co to odmítl..vážíme spolu, nabíráme do sáčku...jde to. Nechci roztáčet boj o moc, ale posilovat spolupráci a dohodu (a tak od dvou let dohody funguji dost dobře, ale zkoušeli jsme je už od toho 1,5 roku)..Chození a držení se vozíku mi příjde dost nepřirozené pro dítě...to mi příjde už jako poslušnost vynucená hrozbou trestu - ještě větším omezením pohybu...a nic ho to krom poslouchání neučí...tedy nedělá to z vnitřní motivace (že by se mohl mámě ztratit - z pochopení, že obchod je veliký), ale na základě vnější motivace - když se nebudu držet vozíku, u mámy, půjdu násilím do vozíku nahoru a to se mi bude líbit ještě méně...Oblékání - když ho budu silou nutit se oblíkat, tak malý bude bojovat za svá rozhodnutí, ale nebude zvažovat, jestli ta jeho rozhodnutí jsou správná, ale půjde spíše o to, prosadit jeho vůli proti tvé...takže nakonec venku nebude fungovat, že mu je skutečně zima, ale to, že si nenechá tu bundu nasadt...pokud se do toho boje nepustím a skutečně to nechám na něm, jestli si tu budnu nebo rukavice, čepici obleče a budu se od počátku tvářit, že mu věřím, že mu není zima /budu to brát v klidu - že nechceš čepici, bundu - ok, až ti bude zima, tak ji můžeme spolu nasadit...) a samozřejmě dítě se může "zapomenout" pozorovat, může na chvilku ten chlad ignorovat...tak je dobré se ho občas optat..ale ne hned na začátku, až když vidím, že mu asi už fakt je zima...prostě se chovám, jakože jen on může rozhodovat, jelsti mu je zima nebo ne...
OBlíkání, přebalování, mytí - to se mi zdá jsou základní věci, proti kterým se děti bouří v období vzdoru - a nemá to žádnou souvislost s tím, že předchozí dva roky to dělali a že by už mohli být zvyklí...když byl malý, tak se nám oplácelo netlačit, te'd, když už je větší, tak více pomáhá dávat na výběr - jestli se chce umýt v umyvadle nebo ve vaně, jestli ho umyje táta nebo máma...a když nechce, tak máme dohodu, že jednou za den zadeček myjeme a že to je večer, občas se mu nechce, ale nakonec jde...je to bez breku.....Abych tě potěšila, před nedávnem nám nastalo období, kdy najednou všechno, co bylo trošku problematické - jako mytí, oblíkání, spaní po obědě, předání kartáčku k dočištění zoubků - všechno najednou funguje bez protestu.
Takže souhlasím s tebou, že být důsledný, ale u mě to se ta důslednost omezuje na to, že některé činnosti musí proběhnout (bez výjimek), ale používám jiné nástroje na dosažení toho, že se věci udějí...nepoužívám donucení, omezení svobody..spíše tu dohodu, spolupráci, informace o tom, proč něco děláme, pravidla a dohody - které se snažím vytvářet v době klidu a při problému je zopakuji...

@blandik je to moc hezke jak to pises a urcite to funguje a je to ispravne. Rada bych take tak postupovala a videla, ze to funguje.Snazim se. ale mylim, ze to za prve musi vychazet z charakterua temperamentu rodicu a za druhe podle povahy ditete. Pokud se jen snazi dodrzovat nejaka pravidla, co si precetli a neumi to postupne aplikovat na jine situace, protoze jejich natura je trosku jina, myslim, ze to ztraci ucinek A myslim to obecne ne na nikoho konkretne🙂.
A stejne tak je to s detma, kazde je jine. Na jedno tohle bude platit a ve vychove mu to pomuze, ale na druheho treba jen minimalne.
Ja jsem z dvojcat a mamka vzdycky rika, ze na sestru platilo, kdyz dostala na zadek nebo se jen pohrozilo🙂 ale ja jsem se pak "vztekala"(my jsem byly obecne dost hodne a poslusne proto ty uvozovky a ja jsem byla sice jakoby ukaznenejsi, nevymyslela jsem zadne lotroviny, delala jsem vetsinou co se ma sama od sebe, ale take jsem byla o to uminenejsi...) jeste vic a platilo na me , kdyz me dala do vedlejsiho pokoje a prisla jsem az jsem se uklidnila a kdyz jsem uz mluvila tak jsem to i rikala, ze se jdu uklidnit a pak prijdu🙂. U sestry by timhle ale docilala to, ze by si myslela, ze se nic nestalo a muze zlobit dal🙂. Je to jen muj postreh nemusi to byt uplne tak jak si myslim....jen me to pri cteni poslednich prispevku napadlo.

@blandik Aha, nechat jí jít ven neoblečenou..... tak musím uznat, že tohle jsme ještě nezkusili. A to jí pak mám převlíkat v mrazu před barákem, nebo se vrátit domu? Co když tohle budem muset dělat ob den?
To je jak se smrkáním, pořád dokola vysvětluju že jinak bude nemocná a bude jí bolet hlava a ucho, že nudle musí ven - nechce smrkat. Pak řeknu, že když nechce smrkat, že odsajeme vysavačem. Tak to uděláme, ona se pak 2x dobrovolně vysmrká a pak zas taháme vysavač.

To že musíme na nákup aby měla co jíst k obědu jí vysvětluju pořád. - Nefunguje to.

No a s tím spaním - moje přítomnost je komfort, na který je zvyklá, tak asi nevidí důvod proč by se to mělo měnit. No ale musím říct, že teď spala 3 noci za sebou bez probuzení 😀

Jo a taky říká že zůstane doma sama - nevím jak jí vysvětlit že sama doma zůstat nemůže - nechápe proč. A opravdu na chvilku odejít.... to by na ní nefungovalo, protože 5 min. už sama doma bývá třeba když jdu pro návštěvu dolu, a déle jí nechat bych se bála.

No a ještě k tomu oblíkání, když pro ní přijdu po práci k babičce, tak je moc ráda, ale nechce se oblíkat. Vždycky jí nabízím, že když se nechce oblíkat tak tam může zůstat přes noc. A to myslím vážně, (ne v naštvání), snažíme se jí přemluvit aby tam tak 1x týdně přespala. No a to nechce, tak se jde oblíkat, ale různě se u toho kroutí, odbíhá, natahuje se pro hračky, kňourá, nespolupracuje.

Jo a teď se snažím jí naučit aby odpověděla kolik je jí let. Myslím že to ví, ale vždycky mi odpoví "nevím" nebo "pavouk" 😀 No tak doufám, že se jí na to nebudou ptát příští tejden u zápisu.

@blandik jenže já se přesně takhle, co píšeš k synovi chovala. Všechno jsem vysvětlovala, jsem hodně benevolentní, dovolím skoro vše, neřeším běhání, skákání na gauči, jen hlídám, aby si něco neudělal, maximálně ho varuju a kdyžtak si nabije "čumák" (samozřejmě u hiodně nebezpečných věcí ho hlídám). Doma od doby, co lezl měl dovoleno vše, kromě sporáku a myčky. I když na popud babičky jsme koupili ohrádku, vůbec jsem ho tam nedávala a nechala mu prostor, ať si leze, kam chce. A hodně jsem vysvětlovala, povídala apod. Časem jsem přešla k tomu, že myčku může zapínat se mnou, to samé pračku, vždycky ho volám. Jenže on tu myčku zapíná i jindy, když není potřeba. A i když v klidu upozorním, že ji nemá zapínat, že to děláme spolu a že je prázdná, tak v 90% případů neposlechne a pokračuje. Takže logická rekce je podmínění - nezapínej, nebo nebudeš zapínat ani se mnou. Ale jak jsem benevolentní, tak ho většinou nechám chvilku mačkat a podmínění následuje až třeba po dvou minutách, pokud nepřestává.
A u těch obchodů - dopředu bylo několikrát vysvětleno, že je to nebezpečný a že se může ztratit, ale takhle malé dítě nemůže pochopit, že se ztratí, nebo ho někdo unese. Tomuhle nemůže rozumět. Takže je jasný, že po čtvrt hodině, kdy ho opravdu nemůžeš najít a máš srdce až v krku, tak následuje podmínění. Myslím, že u těchto věcí opravdu nelze očekávat, že dítě pochopí, jak moc je to nebezpečný. Já ho nechávám v obchodě chodit volně, pokud ale utíká a běhá mezi regály, může na sebe něco shodit, nebo ho někdo srazí, tak je logický, že po něm chci, aby se držel blízko u nás, když nechce do vozíku. Naposledy v Albertu někdo ukradl někomu celý vozík i s nákupem, volala se ochranka... Prostě u mála věcí očekávám bezpodmínečné uposlechnutí. A není od věci, když dítě ví, že musí poslechnout. Že prostě některý věci ví rodiče líp, protože jsou starší. Ale samozřejmě musí následovat vysvětlení, proč se rodič takto zachoval.
A oblíkání, přebalování apod., jak píšeš je problém dočasný. On se ten vzdor dost mění a třeba dneska to bylo úplně v pohodě. A umytí rukou po příchodu domů. U Willa dost závisí na tom, jestli je dobře vyspaný. Vím, že před spaním (tedy po poledni a večer) je dost "cáklej" a je těžší se s ním domluvit.
Ale je to dost záběr na mozek pořád vymýšlet nějaké "úkoly", kterými odpoutat pozornost a nedostat se do boje. Třeba od jeho cca 15 měsíců odemyká dveře, dokáže i v cozím svazku klíčů najít naše klíče od domu a bytu. A teď nově máme dveře do bytu ucpané, aby neprofukovaly a je dost težké je otevřít a Will nedokáže pochopit, že je to těžké a že to musíme udělat my. Ale vymyslela jsem hru, že on odemyká raz a dva a máma tři a u toho Willík musí strašně moc zatlačit na dveře, aby mi pomohl otevřít a funguje to 😀

Blandik, podobný přístup jako ty jsem měla taky. Všichni chválili Willíka, jak je moc hodný, všechno chápe. A já jsem si říkala, že takhle to jde přece u každýho dítěte, ale teď už si tím nejsem tak jistá. Opravdu záleží, jak píše @brisalek - hodně záleží na temperamentu a povaze dítěte. Prostě na každý dítě platí něco jinýho 🙂

@jjaanca nedělej z ní cvičenou opici, když nechce odpovídat, tak prostě neodpoví 🙂 Na zápise se na to ptát nebudou a když jo, tak prostě bude mlčet. Já vždycky řeknu, že se syn stydí. Ale ty ukázky - udělej pacipaci, zamávej atd. mi přijdou jako strašný soutěžení 😅
A u toho oblíkání přece nakonec se oblíkala, ne? A to je důležitý, že pochopila, že se má oblíknout 😉 Ale právě si myslím, že dítě nepochopí důsledky něčeho, co nezná, třeba u toho smrkání. Bolest v uchu nezná, tak nepotřebuje smrkat 😅

Neboj se, cvičenou opici z ní nedělám! Jen bych ráda kdyby uměla obvyklé věci. Ty neučíš Wildu básničky, jeho jmétno atp?

No to se teda neoblíkla, já si to představuju tak, že mi v tom nebude bránit, a bude mi pomáhat jako že třeba sama strčí ruku do rukávu který jí nastavim. (Správně by se měla oblíkat sama s tím že jí třeba jen zapnu zip nebo tak.)

@jjaanca ahoj, jen ti chci říct, že to "řekni jak, řekni co...udělej to a to..." funguje naprosto obráceně, oni reagují v rámci svého vzdoru přesně opačně, na výzvu neřeknou...když nechtějí, a ty se pak zbytečně trápíš...x krát za den jí zopakuj, že se ty jmenuješ xxx a ona se jmenuje xxxx. Neptej se jí. Sama si to do hlavičky uloží a pak použije, ani nebudeš vědět jak. Petr dlouho na všechny tyhle duchaplné otázky od příbuzných opovídal "bagr", později "kombajn". Schválně. A věděl, kolik mu je, jak se jmenuje atd. Fakt se tím nezabývej, dej jí tu informaci a nech to na ní.
A s tím samostatným oblíkáním - taky se petrovi moc nechce, máma pomůže....ted mu někdy nachystám věci a honem honem letím něco nutného udělat - poprosím ho, jestli by se zatím neoblík, že mám práci...a on se snaží mi vyjít vstříc🙂)). Sice mu to nejde všechno, ale snaha se cení.....fakt si myslím, že není potřeba je něco učit, jen to prostě nabídnout, zkusit...

Já se s tím vůbec netrápím, jen jsem to sem napsala jaká je to vopice že schválně odpoví blbost 😀 Asi sem to sem vůbec neměla psát že se toho všichni tak chytáte.

No snaha se cení, to je jasný, mě štve že se odmítá snažit. Já se vždycky snažím vyčíhat kdy má dobrou náladu a zeptám se jí jestli si zkusí oblíknout kalhoty. Párkrát se stalo že to zkusila, omylem dala obě nohy do jedné nohavice, v tom okamžiku s tím sekla a konec. ☹ Chtěla jsem jí pomoct, ty nohy nasměrovat, ale jak to nezvládla okamžitě, tak byl konec. No a taková situace nastane tak 1x za 3 týdny že je ochotná to zkusit.

@jjaanca ale ne, jen v dobrým, abys jí nechala, že stejně odpoví podle sebe, a ne podle tebe...kdybys viděla, jak mi bylo trapně, když petr veřejně prohlašoval, že se jmenuje bagr, že táta je bagr, máma bagr....ted se tomu směju.

Mě to ani nepřijde, je to sranda. Lucka si nás pojmenovala po mašince Tomášovi: ona je Emili, já Jindra, táta je Eedward, babička pan Hendl atd. Tak jsem jí jenom řekla že když se jí bude někdo ptátna jméno, že má řict Lucka a ne Emili, ale jestli to fakt řekne....... 😀
Ale teď jsem si uvědomila, že mě trápí jedna věc - zlozvyk. Lucka si škrábe horní ret, až má prsty od krve. Je to fakt děs, snažím se jí to pořád mazat aby to měla vláčný, aby jí to nelákalo něco sloupávat, ale pomáhá to jen trochu. Když o ní chvíli nevim, je někde potichu zalezlá, tak už vim že bude mít rozškrábanou pusu. ☹

@jjaanca promiň, nemyslela jsem to zle. Willa tohle skoro neučím. Sám se naučil příjmení a pořád to opakuje, maximálně pacipaci a samozřejmě mu opakuju, že je William, ale neučím ho to.
Aha, tak to s tím oblíkáním asi neporadím. U nás momentálně funguje, že chce dělat vše sám, takže stačí říct, že když se nechce oblíkat, že ho teda obleču já a obleče se sám a dobrovolně, ale ve chvilce náznaku mého rozčilení nebo netrpělivosti se roztočí ten boj o moc a pak už nepomůže nic.
A škrábání je vnitřní neuróza a doporučila bych homeopata, nebo kineziologii. Můj manžel to taky občas dělá a je to šílený, to vidět.

@verbalinka - je to někdy těžké...mám pocit, že mluvíme o něčem podobném...že jakoby je potřeba inovace v tom přístupu od určitého věku...mě jednou strašně vytočil v obchodě...domluvili jsme se, že půjdem nejprve nakoupit, zaplatíme a až pak na takové to autíčko na mice a on mi utelk z obchodu přes ten "kolotoč" na to autíčko a neviděl, neslyšel (což chápu, tak malé děti nedokážou čelit pokušení i přes slib)...a já volala, nic. Musela jsem celý obchod oběhnout...a vytáhla ho z autíčka ven, ječel...venku jsem se s ním nakonec domluvila, jak se uklidnil, že můžeme jít buď do auta nebo to můžeme zkusit podruhé..že nejprve spolu nakoupíme, pak spolu zaplatíme a pak spoulu půjdem na auto..že to podruhé třeba zvládnem, že chápu, že to auto ho tak lákalo, že utekl...(jakoby používám uznání jeho potřeb, pohnutek, emocí - nediskutuji je, ani nezpochyb'nuji, nekoriguji jen je pojmenuji, že to chápu, chtěl to a to...)...a podruhé to zvládl...a byl na sebe hrozně pyšný a od té doby v tom obchodě nemáme problém, ale vždy mu to zopakuji, jak to uděláme - možná ti to pomůže - že jak malý něco udělá, co nemá - tak zkusit to udělat podruhé s tím, že se mu znova vysvětlí, co od něj chceš a proč a asi je dobré tam dát ten výběr - můžeme jít domů nebo to můžeme zkusit znova...tím se podle mě dá budovat smysl pro spolupráci a posílit pozitivní chování.
U těch dveří - mě příjde, že nechat ho vyzkoušet, třeba i opakovaně, že to nejde, že to jde těžko...sám si na to příjde...

K té myčce - nevím, jak to přesně říkáš - ono dost pomáhá to říct v určitém sledu - že "myčka je prázdná. Můžeme ji zapnout spolu, až bude plná...chvilku počkat...myčka je prázdná. Spotřebičům (myčce) nedělá dobře, když se zapíná a vypíná..."...jakoby neříct první ten zákaz - že nezapínej myčku...protože upřímně - to podmi'nování jednou může začít ignorovat a pak můžete mít doma systém "podmíněně zakázaných věcí - že řekla jsem ti, že myčku nemáš zapínat. Ty jsi zapínal ,tak te'd bude máma zapínat myčku sama...je to taková budoucí past...když nebudete své podmínky plnit, nebudou do budoucna účinné a na druhou stranu plnit ty podmínky je taky vyčerpávající...nechci vůbec trvdit, že malý nidky nezapne myčku jen tak - stane se to...ale když mě to nevytočí, tak nějak pobere ten důvod a dá zase s tím pokoj...

Já myslím, že toto je účinné na každé dítě, jen se to bude lišit v tom, že hodně temperamentní dítě nebude mít tolik trpělivosti vyslechnout celou větu, že tam to bude chtít více trpělivosti ze strany rodiče a taky může být více vznětlivé a citlivé na formu sdělení (že ano - stejný obsah můžu podávat různou formou)...a pak je to hodně, co si tak myslím, o očekáváních rodiče - co dítě v jakém věku už má umět...že už má tolik a tolik, to už by měl umět to a to...to by už neměl dělat dohle, to by už měl chápat to a to....

@jjaanca - jde tam o to, se nenehcat vytočit, nedávat dítěti najevo, že jeho rozhodnutí neberu, že je špatné...ok, nechceš bundu, asi ti je tady doma moc teplo. Vezmu ji sebou a před východem ven ji oblečeme...Venku když si malý sundá čepici (to v zimě nedělá, ale na podzím občas), tak jsem ho nechala -že asi ti je horko, tak na chvilku ochladíme hlavičku...a po chvilce jse mse ho ptala, jestli ještě pořád...někdy jsem měla pocit, že už mu ji prostě musím nasadti, ale vyplatilo se počkat...a jak roste, tak mám větší a větší víru v jeho autoregulaci - že si sám opravdu řekne, že chce nasadit rukavice, že nechce čepku...podle mě je hodně důležité, aby si děti dokázaly samy říct, že jim je horko, zima....tím, že je nutíme, jim tuto schopnost vlastního rozhodování o vlastním pocitu bereme.

S tím smrkáním - dala bych ji na výběr - máš plný nosík, můžeš smrkat do kapesníku nebo vytáhneme vysavač...pokud ten vasavač nechce, tak bude smrkat do kapesníku...
Však tak nejak jsi to udělala u babičky - nechtěla se oblíkat - tak můžeš zůstat u babičky nebo se obléct a jít se mnou domů - už je večer a já jsem na odchodu...dítě má jasné možnosti, může si vybrat...a je to...Používáme to doma furt, abchom ho dostali ven - můžeš jít ven s tátou nebo zůstat doma s mámou...
K tomu nechání doma - já bych ji nevyhrožovala, že může zůstat doma sama...řekla bych ji, že ji doma samotnou nechat nemůžeš, že ale potřebujete udělat to a to... a že jestli se má obléct první máma nebo ona...pokud je možnost výběru, tak bych ji dala na výběr, jeslti che zůstat doma nebo jít ven...pokud ta možnost není, tak bych ji jen sdělila, že musíte ven proto a proto...
A k tomu - že musíte do obchůdku, že nemáte jídlo doma...tak zkusit vypráznit lednici, aby tam fakt nic nebylo - a ukázat ji tu prázdnou lednici a když nebude chtít jít ven, tak prostě nebudete mít oběd...nebo nebude mít něco oblíbeného na svačinku...

@blandik jojo, uznání jeho pocitů používám a je to super. Stačí říct - "já chápu, že se zlobíš", nebo jen "rozumím ti" a on se hned uklidní a je vidět, že je spokojený, že ho někdo chápe.
No, máš pravdu, že Will je hodně živý a větu nedoposlechne, hlavně ve chvíli, kdy má pocit, že mě chce zlobit - jeho výraz zlotřilého kluka je úžasný a někdy se dusím smíchy 😀 Ale právě ta ikea byla důsledek jeho nevyspání po obědě a dalo se čekat, že bude "zlobit".
A ty dveře - on na nás hodí svůj výraz zlotřilce a prostě nechce otevřít. On to neutáhne a nám to nedovolí, a tak stojíme přede dveřmi a čekáme, kdy nás k tomu pustí. Ale vypadá to, že je tenhle problém už vyřešen, tak nemá smysl ho rozebírat. On si brzy najde novej 😀
Právě je blbý, že je ve věku, kdy hodně věcí chápe a rozumí, ale ještě je batole. Takže někdy člověk moc očekává, nebo je dopředu nervózní, jak to dopadne a dítě vše vycítí. Jsou to ty malý radary 🙂 Amanžel mimoc nepomáhá. On je strašně přecitlivělej a bere vše osobně a nemá trpělivost vysvětlovat, ale přitom nemá autoritu a tu jistotu v hlase. Takže hodně věcí doma řeším já.
A obchod jsi zvládla suprově 😉

Dobrý večer,
ráda bych se s vámi poradila v jedné věci. Co dělat v případě, že se vám nelíbí výchovné postupy u příbuzných v rodině? Dejme tomu v rodině bratra? Jedná se o výchova typu mlácení a "dávání na zadek" za každou maličkost. Kdy je očividné, že tím trpí dítě. Já jsem proti fyzickým trestům a myslím si, že to žádný kladný výchovný účinek nemá. My dcerku vychováváme podobně jako zkušenosti a názory výše a většinou se nám to vyplácí.
Jestli máte nějaký nápad, jak tuto situaci řešit, budu ráda. Vím, že je to asi každého věc, jak vychovává své dítě, ale přesto, mě to jedno není...

@kopretinka84 - dobře chápu, jak se cítíš..taky by mi to vadilo..a v podstatě máme podobnou situaci u nás v rodině - jenže děti jsou z jiného manželství, vztah vznikl nedávno a tak nejsme svědky výchovvy od miminka, přesto se mi nelíbí některé postupy a citím, že otevřít tohle téma s nimi by bylo destruktivní...jelikož oni samozřejmě ví, že děláme věci trošku jinak...a já vím, že oni cestu nehledají...možná, až budou mít vlastní děti (tyto děti jsou ze strany partnera sestry) a zapracují mateřské pudy...těžko říct, zatím jsem se stáhla, protože dříve jsem narazila a nechávám mluvit za sebe naše dítě, že postupně vidí nejen tito lidé, ale i pochybovačný děda a babi, že malý není nezvladatlený, že zvládá spoustu věcí a není to hračka na čudlík, který bych musela mačkat, aby dělal věci správně...

a jak je stará holčička? A jak se projevuje, když dostane na zadek - ve smyslu, jestli je spíše poslušná a zkakřiknutá nebo vzdoruje...od toho by se dalo odpíchnout....Ona je potíž v tom, že aby něco mohli změnit, musí mít sami vnitřní potřebu to měnit, necítit se dobře v tom, jak postupují...Existuje dobrá poradna na tuším onaidnes, kde radí psycholožka a docela dobře tam vyvrací fyzické tresty...když tak můžu pohledat link, je tam odkaz i na Respekovat...možná by jim pomohlo si o tom něco přečíst nezávisla na tobě, jen je k tomu postrčit...

.

@blandik Klukovi je dva a půl roku. Právě že vidím od miminka, jaký vliv na něho má jejich výchova. Naší dcerce jsou 2 roky a u nich je to pro mě odstrašující případ, jak se ke svému dítěti nechovat.
Kluk, o kterém mluvím, tak ten hodně vzdoruje proti rodičům a jakmile je příležitost, stejně udělá, to co mu bylo zakázáno a podle mého ví, že za to zase dostane. Myslím, že chvílemi je na něm vidět i strach a to mě právě svírá u srdce a je mi ho líto. A je problém, že malý se už začíná chovat agresivně proti jiným dětem(zato paradoxně taky dostane na zadek nebo přes ruce) bez vysvětlení většinou. A kde asi ten malý vzal takový vzor chování? Když rodiče dělají jemu přesně to co nechtějí, aby on dělala ostatním dětem.
Nevím si rady... Myslím, že s jeho rodiči není řeč a v klidu si to vysvětlit nenechají, tak co s tím?
A hodně mi vadí, že tohoto chování je občas svědkem i naše dcerka(na návštěvě) a nechápe proč ho rodiče mlátí a křičí na něho. A pak se i dcerka bojí, tak se jí to snažím vysvětlovat... A taky si potom s ním nechce hrát, protože už do ní taky párkrát vědomě strčil...

ahoj holky. musím se k vám přidat... postupně dočítám tuto diskuzi i tu samostatnou o rabr. tento přístup je mi velmi blízký, ani už nevím, jestli intuitivně nebo pod vlivem knížky.
mám to štěstí, že mám velmi klidné a asi i chápavé dítě, se kterým se dá domluvit. přesto se někdy vyskytují situace, kdy si nejsem jistá svým postupem.
1. například velmi často používám věty s dovětkem že? nebo ano? např. to tě asi nazlobilo, že? táák a teď umyjeme ručičky, ano? apod. někdy když se tak poslouchám, tak mám pocit jako že s malou manipuluju tím jak si pořád jakoby vymáhám ten souhlas. máte to někdo taky tak?
2. mám strach, jak se malá zařadí do kolektivu složeného primárně z "tradičně" vychovávaných dětí. už tedˇ na mě kolikrát v MC kouká a hledá pomoc, když se dostává do situací, kterým zjevně nerozumí, kdy vidí řvoucí rodiče nebo dítě, někdo jí zničehonic vytrhne hračku apod.
3. a taky příliš chválím 🙂 "šikulka" ze mě vypadne i několikrát za den, ikdyž se už trochu hlídám. ten popis mi nějak nejde z pusy. poraďte mi nějaké nekostrbaté vyjádření, když se třeba sama převleče z pyžama a uklidí si ho, když si sama vylije nočník do záchodu a umyje si ruce a tak
4. co děláte/říkáte, když se prckovi něco nedaří? např. panenka ne a ne sedět na židli 🙂 nabízíte pomoc? nebo říkáte, že to není jednoduché?

@hroznatko ahoj.
ad 3, šikulka...to víš, že se nic neděje, když jí to řekneš, nejsme stroje, od ostatních lidí se toho taky dočká, aspon bude vědět, co to je🙂). Ale opravdu stačí jen popis té situace, která se jí povedla. Většinou se snažím petrovi jen popsat, co tak hezky udělal a jak je to pyžamo složený na postýlce, jako se divím, že to dokázal....
ad4 když mu něco nejde, což je ted na denním pořádku, pouští se do nových věcí, zeptám se ho, jestli chce pomoct. Sám se rozhodne, jestli ano. Když se kousne, že ne, zkouší to znovu, zeptám se ho pak znovu. Ale primárně za něj věci nedělám.
ad2 zařadí se, neboj, ten kolektiv má na ně ohromný vliv, petr jen jednou týdně chodí do jeslí a ten den doma je "jiný", většinou v dobrém slova smyslu, vidím ten vliv, a nic špatného se neděje, Jistě pochytí i nějaké negativní nesmysly, ale tak to je. Nemůžou být doma jak ve skleníku, já tedy doufám, že všechno dobré, o co se doma snažím mu pomůže se ve školce rozhodovat, co je ok a co ne.
ad1 jojo, to mi taky přichází na jazyk, a nemyslím si, že by to bylo něco zásadního, pokud výsledek je pro oba v pohodě. Pokud bys ji tím tlačila do něčeho, co nechce, byla by to manipulace, ale jinak to neřeš....

Mě rabr moc pomáhá, ale výchova má tolik aspektů, že ortodoxní držení se těch pravidel si myslím není ani možné. důležité je, aby to dobré převažovalo, ale každý má svůj rozum, svoje názory, a ty jsou od srdce, ty do výchovy taky patří. Klid, život je barevnej.-))))

Zdravím vás všechny 🙂
Moc se mi líbí vaše pohledy a ráda bych se přidala...U nás byla výchova zcela o něčem jiném...ani to nějak neumím popsat a asi to asni nemá smysl. Tak nějak mám v hlouby duše cosi zakořeněného, ale odmítám se takhle chovat ke svému dítěti. Hodně jsem přemýšlela a i teď se snažím věnovat dost pozornosti tomu, jak s holčičkuo mluvím...musím ale přiznat, že občas asi selhávám. Zejm. ve vypjatých situacích ap....
BLANIK, ty jsi tak bravurně zvládnla situaci v obchodě, kdy ti chlapeček utekl. A tak vůbec já bych se takhle uměla chovat za předpokladu, že mám čas si vše rozmyslet a dovymyslet 😅 Jde to skutečně naučit a zažít si to pod kůži??
Jsem ráda, že jsi založila tohle téma...např. jsem si uvědomila jak moc často začínám negativně. Sice to všechno vysvětlím, klidným hlasem si promluvíme, upozorním to všechno ano, ale je pravda, že jsem začínala tím prokletým NE...Už jsem si napsala pát postřehů 😵
HROZNATKO, ještě večer písnu, nějak se přihodila nenadála situace...

@kopretinka84 - tak to je těžká věc, jak na to...nejspíše oni neuznávají tvoji výchovu a ty jejich, je to tak? A musí být pro tebe dost těžké vidět, jak malá reaguje na ten křik na bratrance...Já jsem malému doma povídala, že prostě někteří rodiče neví, jak jinak se domluvit s dítětem a tak občas dostane dítě na zadek, že já s tím nesouhlasím a že takto nechci, aby se u nás řešily spory...protože malý na to taky reagoval taky - zděšením, co se to děje...a něco jsem musela říct, protože se k tomu vracel doma...
Nevím, jaké máte vztahy, možná bý pomohlo jim půjčit knížku namísto nějakého říkání...jestli by je to zajímalo...protože někoho změnit přístup, zejména pokud nechce, moc nejde...Možná tím dáš najevo, že u vás to probíhá vědomě jinak, není to jen tím, že tvoje dcera je "hodná", ale i tvým přístupem...a možná se tím zahájí diskuze...možná jde o to zahájit diskuzi, nějak zasít semínko, aby věděli, že to "nevychází" jen z tebe a není to dané tvým dtětem, ale je to o určitém pochopení fungování dítěte...Myslím ale že už tam mezi vámi možná je i výchovné napětí, ono se moc nedá utajit postoj k tomu, když začnou svého syna bít, je to vidět v obličejí, že s tím člověk nesouhlasí, určitě pak čekali od tebe takové to běžné přitakání - že spárvně, ještě aby ti přerostl přes hlavu, a toho se od tebe nedočkají...takže je asi evidentní, že s tím nesouhlasíš...Možná zajít jen s bráchou posedět a probrat to..že nechceš mu nic nutit, jen to můžete probrat...jestli by ho to zajímalo, že vám to bezva funguje...a říct mu ty obecné věci o tom, k čemu jejich výchova směřuje...citlivě?