Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

Zdravím Vás maminky, jdu si k Vám pro radu, dcera nyní necelé dva roky, je v období vzdoru, začalo to polehounku cca v 18ti měsících a od té doby se to stupňuje, jsou situace, kdy mě už dovádí k šílenství, mě i manžela, a přestože jsme toho názoru, že děti se nemají trestat plácnutím přes zadek, tak nám to již ulítlo, mám z toho šílený výčitky svědomí, že jsem selhala 😒 jsme v situaci, kdy se nám v tomto období narodila dvojčátka, takže se ke vzdoru bohužel přidala i žárlivost...
dcera ačkoliv od konce šestinedělí spí celou noc, tak teď se budí i co hodinu a chce mlíčko, přestože přes den jedla normálně, nebo jsou situace, kdy se s ní prostě nedá normálně domluvit, jakoby nesylší, přestane úplně vnímat a jen hystericky křičí - začala si dost vyřvávat - cokoli vidí, tak musí mít v ruce taky a nepřestane plakat / křičet, vztekat se, dokud to nedostane, samozřejmě se snažíme vydržet a neustupovat, nebo nabízet jiné alternativy, ale v tom je právě problém, dcera se pne na tu jednu danou věc a ostatní neslyší, nevidí. dneska nekončící scéna před poštou, kdy se zasekla a nechtěla jít kamkoli, že chce nosit, já jsem chvilku po porodu, nejsem ještě fyzicky úplně fit, a tak ji prostě ještě nenosím, navíc ji prostě nechceme učit, že ji budeme nosit, měla s sebou odrážedlo, takže bych nesla i to..a tak vznikla hodinu a půl dlouhá hysterická scéna, kdy jsme stály na jednom místě, vůbec neposlouchala, co jí říkám, spíš mi přišlo, že začala ještě víc plakat a křičet, snažím se s ní komunikovat v klidu, snažím se nepoužívat negativní výrazy, snažím se jí nabízet alternativní řešení (pojedeme domů busem, když Tě bolí nožičky, zastávka je kousek tamhle na dohled, apod.) nezabralo však nic :(

vůbec už si nejsem jistá, kdy můžu ustoupit a kdy musím trvat na svém
budu ráda za každou vaši zkušenost a radu

@kacikaci Ahoj, u nás je něco podobného s tím nechozením venku. Syn začal chodit později. Kolem roku a půl se začal drát s kočárku, ale ještě nebyl jistý v chůzi, takže chtěl jen na ruce. Často jsem ho domů nesla a tlačila ještě kočár. V tom období jsem uvažovala i o koupi nějakého nosítka, ale nakonec se to přes zimu uklidnilo a dál jezdil v kočárku. Chodit se mu moc nechtělo. Na jaře jsme začali zkoušet chodit více bez kočáru (to už měl dva roky), pořídili jsme i odrážedlo a já se těšila, že už ho nebudu muset nosit. Nakonec jsem domů nesla jeho i s odrážedlem ☹ Jeho největší zábava byla, že mi utíkal do cesty a když jsem mu to nechtěla dovolit, tak si prostě sednul na chodník a protestoval, případně ječel, že chce na ruce. A naprosto odmítal chodit za ruku. Vždycky jsem se snažila mluvit na něj klidným hlasem, vysvětlit mu to nějak atd., ale nic. Nakonec jsem zjistila, že tohle dělal venku jen mi. Když šel s babičkou, s dědou, nebo s přítelem, tak prostě šel, nebo jel na odrážedle (teď už teda jezdí i se mnou, má 2,5 roku, tak už tomu asi přišel na chuť...). Jsem s ním celý den a zkouším s ním jednat metodou po dobrém, což prostě někdy nefungovalo. Teď už si myslím, že všeho moc škodí a nějaké plácnutí přes ruku, či zvýšení hlasu neuškodí, bohužel to už teď na malého neplatí, takže si říkám, že jsem měla být důraznější dříve. Takže abych se vyhla tomu, že zase nebude chtít chodit, vybírám kratší trasy, které vím, že újde. Když jedeme dále, vezmu kočár (u vás to nejde, když máte ještě miminka v kočárku, tak bych to asi řešila nějakým stupátkem...). Jinak se snažím vyhnout místům, kde ho to táhne, když zrovna spěchám a nechci tam jít (jako pískoviště atd.). A ze začátku jsem taky nechávala směr cesty na něm, nenutila jsem ho, kam chci já. Teď už se to hodně zlepšilo a už chodí i za ruku a do cesty neběhá (musím zaklepat 🙂 ). Nikdy bych nevěřila, že se dostaneme na tenhle level 🙂 Čím je starší, jde to líp. Nechá si už vysvětlit, že mě bolí záda, že ho neponesu, případně mu slíbím, že ho ponesu na chvíli a pak zas půjde sám. (Ale když jdeme kratší cestu, tak to zvládne celé sám). Když má občas den, kdy chce jít už potřetí do obchodu, nebo po x-té koukat na bagry a já už potřebuju jít domů a vařit, tak jdu prostě bez něj. On pak přiběhne, sice ječí na celé kolo, ale vysvětlit si to nenechá, takže prostě jdu. Posledně nám pomohla uvědoměla paní (většinou lidi jen blbě hledí), která se ho zeptala proč pláče a ať poslouchá maminku, a on najdenou přestal a šel se mnou. Na cizí to on dá. Ale to asi všechny děti, posledně jsem viděla takový případ v obchodě, kdy se chlapeček něčeho domáhal, ječel na celý obchod a mamá mu to chtěla dát, až zaplatí. Nakonec jí pomohla prodavačka, která ho furt uklidňovala, kluk sice pobrekával, ale na ni celkem dal. (Tohle třeba můj syn chápe, že věc dostane, až se zaplatí). Asi bych něco podobného aplikovala venku a snažila se malé vysvětlit, že když tu bude takhle křičet, vyleze paní pošťačka a bude se zlobit, nebo něco... U nás je problém v podstatě jen s tou chůzí, jinak je doma hodný, občas se vzteká, když se má oblékat, ale dá se mu to vysvětlit. Jinak na mléko se v noci budí pořád, ale to je u nás jiná kapitola, on totiž nespal nikdy celou noc).

@kacikaci ahoj Kacikaci! Jak je to líto mamince když uhodí svoje dítě, vid, ale odpust si, vysvětli co se v tobě dělo. Já říkávám (stává se mi to taky 🙂 , že se pořád učím -svůj vztek projevovat jinak. A vždy mu řeknu, že to nemělo co do činění s ním, ale se mnou a jeho mám ráda.
No a za ty moje 3 krátké roky se synem, jsem zjistila, že je snadná výchova, když je maminka v dobré náladě a hlavně když SE SNAŽÍ POROZUMĚT svému dítěti. Dělám to tak, že se na něj zahledím a vcítím se do jeho potřeby a pak slova jdou samy.Ale jak říkám, musím být odpočatá a moje potřeby uspokojeny a v rovnováze (dost nabourává pohodu u mě rozkoly s partnerem)
No a tvoje situace před poštou - možná už byla zoufalá, že ji maminka nechápe už dlouho, i v noci se budí a chce maminčinu pozornost a ona se za to na ni hněvá.Děti potřebují blízkost milovaného člověka neomezeně, tím jsem si jistá, nemůžeme je rozmazlit tím, že je nebudeme nosit nebo tulit. Toho se neboj.
Asi u vás probíhá těžké období, dětičky malé a všechny 3 chtějí tvoji pozornost.Pamatuj jak se říká v letadle - nejdřív si nasadí kyslikovou masku máma až pak může pomoct dětem. Posílám energii a odvahu..

@lynks díky moc za odpověď, tohle si taky snažím říkat, ale někdy prostě člověku dojdou síly a člověk nevidí a neslyší, jen ví, že je v koncích, že si neví rady, jak dál, najednou má černo před očima :(
snažím se jí věnpovat tolik pozornosti, kolik můžu, přemýšlím, kde bych ještě mohla ubrat a jí přidat, mrzí mě, že to nestačí, vůbec nevím, jak tohle řešit, nechci jí způsobovat stavy zoufalosti, nejistoty a pocitu, že je sama, protože není

@kacikaci Těžko radit, nemáš to jednoduché, když je starší vlastně ještě dost malá. Výčitky za plácnutí hoď za hlavu, každá to děláme, jak v tu chvíli nejlíp umíme. Hlavní je, že víš, že to chcete dělat jinak.
S tím chozením-nechozením já to řešila vždycky šátkem. Tak volně jsem střídala, které dítě se veze a které nese, případně větší seděla na okraji kočárku, stupátko opravdu není k zahození, mají z toho výhled, odpočinou si... Říká se, že dítě je schopné za den ujít přibližně tolik kilometrů, kolik je mu let. Někdo je má vytrénované od malička, ale moje taky není moc chodící, nemůžu po ní chtít ani výkony ani rychlost, na sílu to už vůbec není možné zkoušet. Chce to se podívat na svět z jejího pohledu, i ta "banální" cesta na poštu je dost náročná. Přiznejme si, nejsme superhrdinky. Leckdy je snazší si domluvit hlídání i na ty obyčejné pochůzky, než se vyšťavit a do večera být z únavy protivná. Taky se mi zpočátku vyplácelo plánovat na jeden den jen jednu pochůzku. Takže ne na poštu a nakoupit, ale jen na poštu. Pro to dítě je to únavné a nudné a žádná "disciplína" nebo hrubé jednání s tím nic nenadělá.
V tomhle věku taky na moji Lelku docela platilo, že šla do vzdoru, když jí klesl krevní cukr - prostě začínala být hladová a najednou každá nevinná záminka spustila tornádo - řev, odmítání se pohnout z místa, kousání... Jakmile jsem zjistila, že na ni jde taková jako roztěkanost, vytáhla jsem hroznový cukr, kousek rohlíku, čokolády nebo jablka - prostě cokoliv, co má "rychlé sacharidy" a občas to ten nával emocí rozehnalo, nebo se to dalo zvládnout.
Budí se mi dítě, musím jít-

@kacikaci Mimochodem s tím hladem to platí i pro tebe, coby vytíženou matku. Když ti začnou ujíždět nervy, zastav se na chvilku a analyzuj sebe. Nevyšiluješ náhodou proto, že už je to dvě hodiny od oběda a ty bys potřebovala pauzu nebo sušenku? V takových chvílích je dobré nechat děti dětmi, na chvilku odejít, opláchnout si obličej, ať smyješ ty negativní emoce, uvařit si třeba čaj, než začne vřít voda je to taková minutka pro tebe, kdy nemusíš vůbec nic. A pak se k nim vrátíš posilněna na duchu i na těle a všechno jde snáz...

S tím nočním nespaním není žádná rada univerzální, ale moje starší začala spát celou noc doslova ze dne na den - po nočním odstavu. Bylo jí skoro dva roky, budila se tak, že jsem to ani nepočítala, ale víc než šestkrát za noc. Jednu noc odstav ořvala a druhou spala jako dudek a já nechápala...

Ještě mám taky mantru "do maturity se to naučí" nebo "z toho brzo vyroste" 😉
Přeji ti hodně sil!

k výchově trochu jinak se můžete inspirovat na Laskavém rodičovství - jsou tam videa a články.

Ahoj holky, ráda bych se poradila. Chodila jsem trochu do RABR diskuse a že už má malej 2 a 1/4 roku, tak to zkusím tu.

Sam měl od narození Sáry potíže s pocitem nedostatku pozornosti, žárlivost apod., i když jsem se od začátku všemožně snažila se mu maximálně věnovat, neupřednostňovat miminko tak, že jsem malou někdy i nechala chvíli pobrečet, abych se Samem dodělala činnost... a poslední dobou se to s ním podle mě i hodně zlepšilo.

A najednou, v posledních pár dnech, má nový "hit". Mlátí mě. Většinou hlavou. A docela dardy. Nejhorší je to, když ležím a kojím malou, tak mě mlátí do kyčle tak, že tam mám modřiny. To bych "pochopila" - jakože pochopila bych ten důvod. Ale pak jsem třeba v kuchyni, on si hraje v obýváku s autíčkem, najednou přiběhne, jednou do mě majzne tou kebulí a zase si jde hrát 😕 (ale to aspoň je většinou jen jednou-dvakrát a konec, takže se to dá vydržet a ne jako když ležím, nemůžu ani vstát a odejít, protože kojím malou a on to do mě mydlí a just pořád do stejného místa a fakt vší silou, jak gumovou palicí 🤐 ) A tak podobně... No a nic na to nepomáhá, když mu v klidu říkám - nebouchej, tak odpoví bouchej, řeknu mě to bolí, tak odpoví nebolí... a podle nálady se u toho případně ještě rozeřve... Dvakrát třikrát už jsem to nevydržela s nervama a nějak jsem ho usměrnila fyzicky, ale jako že trochu drsněji, že jsem ho fakt chytla za ramena a namáčkla na postel, aby mě nemohl bít, a to pak na mě začal, že "máma Samíka bude bouchat!" A já, že ho nebudu bouchat, a on jakoby trval na tom, že budu... nebo tahat za vlásky... Přitom doma programově tělesné tresty nepoužíváme, i když bohužel výjimečně mi to ujede, protože jsem dost velkej cholerik, ale rozhodně ho doma za trest netaháme za vlasy apod., nebo nevím, odkud to vzal ☹ a prostě nevím, co s tím. Jediné, co na chvíli zabere, je nějaká "výhrůžka" jako že když např. nepřestane to dělat teď v ložnici, když kojím, tak půjde na chodbu - tak přestane, ale třeba naschvál hned zase začne, a když ho na chodbu fakt vystrčím, tak tam má hysterický záchvat... Už fakt nemůžu.

Jediné, co jsem ještě nevyzkoušela, je totálně to ignorovat, ale nevím, jestli 1) mu tím dám dobrou zpětnou vazbu a 2) to vydržím, pač to fakt docela dooooost bolí - nechápu, že to nebolí jeho.

A ještě se bojím, aby ho nenapadlo začít ubližovat Sáře, naštěstí ťuk ťuk zatím žádnou agresi proti ní neobracel, ale kdyby jí natáhnul takovou jako mně, tak ji snad zabije 😔

Díky moc.

@romcovaklarka Jsem sem ještě před spaním zabrousila, takže bez rozmyšlení: Pevné objetí jsi zkoušela? Myslím ve chvíli, kdy se rozhodne zjistit, jestli vydrží víc on, nebo ty, by tě to mohlo zachránit od modřin.
Obvyklé doporučení je chytit ruku včas (hlavu?) a obrátit to na pohlazení. Ale když má takovou silovou potřebu, možná správná odpověď je taky silová - láskyplně silová. Možná potřebuje přeprat a obejmout. Jistěže pevné objetí není nikterak respektující metoda, ale stojí za zamyšlení. Může to být docela očistné.
Říká se "negativní pozornost je taky pozornost". Když kojíš, snaží se přitáhnout tvou pozornost na sebe. Odstrkávání a vyhánění do chodby dle mého není řešení, jen odsunutí problému.

Kdyby tomu šlo předejít, co takhle "Samíku, jdu kojit, pojď se taky pomazlit" a vzít ho k tomu s sebou, úplně obrátit tu emoci, co to doprovází. Pro něj je teď kojení samota. Ale mohlo by být kojení-tulení. Takhle se to vyrovnalo u nás zpočátku. Na každé kojení se na mě Lea nalepila, strčila mi hlavu pod tričko a tak. Nebo jsme si u toho četli.

Co na to maminky chlapečků?

@kacikaci zkoušela jsi uznání emocí? To zabírá u nás. Místo, abych vysvětlovala, že to nejde, proč to nejde a nabízela řešení, jenom říkám: Ty bys chtěla nosit, já vím. Ono to dost často stačí, aby se dítě dostalo z toho největšího záchvatu a pak už se mu to dá i vysvětlit.

@cervena_vila Díky moc. nezkoušela jsem pevné objetí přímo v této situaci, ale zkoušela jsem to dříve v jiných situacích a nevím, buď jsem to nevydržela dost dlouho anebo nevím, ale výsledkem byla spíše velká hysterie a neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit 😕

Jinak já povídám při tom často pohádku, třeba si o ni i malej řekne, ale stejně pohádka skončí a zas to dělá. A přitulit jsem mu nabízela, jenže on chce spíš blbnout v posteli, skákat, přeskakovat mě, lézt na mě a padat ze mě atd., prostě si hrát, ale musím v tom mít aktivní roli. Což při tom kojení až tak nejde. Ale snažím se, jednak si vždy zablbnem v posteli před / po kojení, třeba i hodinu tam jsme... a druhak i při tom kojení s ním hraju hry jako že se schovává a já ho "hledám", nebo na něj házím peřinu, lochtám ho volnou rukou a tak... takže není to jako že jdeme kojit a já si ho úderem toho přestávám všímat 😒 Mimoto jak říkám mi to dělá i v jiných situacích úplně z ničeho nic (i když míň).

Kromě toho si nejsem úplně jistá, jestli mu mám dávat informaci, že když chce pomazlit, tak má někoho praštit 😔

@romcovaklarka No jé, to by bylo dost blbé, že? 😀 Představila jsem si, jak na prvním rande praští slečnu, aby dostal pusu. (Promiň, že to zlehčuju, nedalo mi to)

Ahoj holky, jestli můžu, taky bych si ráda ulevila. Syn má sice teprve dnes 19 m, ale vydá min. za 3 dvouleté děti. Je to velmi aktivní, zvídavé a divoké dítě. Když to někde nadnesu, tak mávnou rukou a řeknou mi, no jo, to jsou děti. Teprve až to vidí, tak naznají, že to s ním není opravdu lehké. Na jednu stranu mě samozřejmě těší, že je šikovnej, vše ho zajímá, na všechno vyleze, ale někdy jsem na pokraji sil. Nepomůže nic. Můžu vysvětlovat jak chci, můžu zvyšovat hlas a i plesknout, i když tomu jsem se chtěla ze začátku úplně vyhnout. Prostě má svou hlavu a hotovo. A pak tomu nasadí ještě korunu maminky, které mi začnou vysvětlovat, jak mu mám něco vysvětlit apod. ....Momentálně nejnáročnější je, že mi všude utíká. I ze hřiště, kde si hrají děti. Nehrozí, abychom někam šli bez kočáru, protože lítá na všechny směry jen ne tam, kam máme jít (to samozřejmě jde někde v přírodě mimo vodu, ale ne ve městě v blízkosti silnice). Když mu chci dát ruku, sedne si nebo lehne. Další lákadlo jsou židle a jejich přisouvání kamkoliv (nejčastěji k lince), aby dosáhl i tam, kam nedosáhne. Když by si u linky hrál, nevadí mi to, nechám ho míchat i jídlo u sporáku, jenže on po chvilce začne vše vysypávat a házet na zem, což mi už vadí. Všechno musí chytat do ruk, když někama prochází nebo když ho nesu (nejlepší je, když si jdeme umýt do koupelny špinavé ruce od oběda úzkou chodbičkou kolem bund). Když se chystáme ven, on během toho, co já se obouvám, mi vyháže věci z kabele. Když chystám na stůl pro návštěvu, všechno z něho stáhne...prostě vše mu musí projít rukama. Popsala jsem jen pár příkladů. Tohle se nestává 2x-3x za půl dne, ale tohle je nepřetržitý řetězec podobných činností. Ošálit se nijak nenechá. Univerzální rada asi není, spíš jde o to, že už jsem často hodně "vyšťavená" a nevím, kde mám brát energii. (K tomu stavíme, takže jsem na syna víceméně sama).

@romcovaklarka - no tak to je sranda, protože miška začal mít taky bouchací období..a mě pro změnu plácá po zadku rukou..Můžu ti napsat naší zkušenost - nějaké vysvětlování, omezování se jaksi míjí účinkem...jediné, co mi vychází je - brát to jako srandu, začít dělat srandu a neřešit to..mít doma dobrou náladu...a když mě plácne, tak se tomu smát, jakože "hrozit", prosit, prostě to brát s humorem...pak se dá i říct, že jéé, tohle mě už fakt bolí, můžeš mě plácat, ale méně..a když to takto začnu brát s humorem, tak se pak jde domluvit během dne téměř na čemkoliv..

Jinak jsem zjistital, že jak jsem začala brát věci s humorem a přestala je výchovně řešit, tak si miška začal znova říkat o to, abych já s ním dělala to a to, šla spát atd..což po mně nechtěl od roku a půl, protože ve všem chtěl manžela, když byl doma..cítím, že takové to napojení, přijetí dítěte (i když dělá něco negativního) je hodně důležité..pokud v člověku sedí "nesouhlasím s tím, co děláš, vadí mi to, nech mě..- takové to odmítání", dítě to cítí (aspoň tedy miška ano) a je s ním horší domluva..

ale je to někdy tedy na palici..nedávno mě začal plácat po zadku v obchodě, zrovna jsem brala něco od pultu a do toho mi volal manžel, že linda mu doma vřeští, že máme jít okamžitě domů...a prostě mišku nejde v té chvíli zastavit..chce se vyloženě prát...

Ahoj všichni, ráda bych se k vám přidala... řeším výchovu malé, skoro 4leté dcerky, k tomu 1,5roční klučík, oba zlatí, bystří, ale taky někdy nároční 😀 ale proti tomu, co jsem přečetla ted na poslední straně,tak nic extrémního...
Jde mi spíše o sebe, jdu si vás počíst.... jsem totiž křičící maminka.... a chci to omezit... i to plácání bych omezila... je to tak, že mi přijde, že můj rozum říká, že plácnutí není řešení (někdy ano, když je nutné stanovit nějaká pravidla,hranice), že nechci děti bít za každou prkotinu... ale jakmile je nějaká vyhrocená situace, zatmí se mi před očima a už letím a plácnu a křičím....
100x vím, že bych to neměla,že mám napočítat do 10,nebo jít do jiného pokoje, nebo se zastavit a vcítit do dítěte....ale v tu chvíli to prostě nezvládnu a je to.... ☹ jsem z toho neštastná a vubec nevím, jak se mám naprogramovat - resp. změnit své naprogramování, které mám dané asi genově ☹ pač ne že bychom byli s bráchama mlácení, to né, ale u nás se hodně křičelo, plácalo a tak... ☹ ☹ jsem z toho neštastná....
Tak se jdu inspirovat, jak to tady zvládáte, jak se ovládat, zastavit, nedělat to....

@jancip Jako byste psala o moji dceři. Je neskutečně šikovná, bystrá, ve všem rychlá...ale tím jak chce všechno dělat a mozek bystrý ji nabádá k akci a motorika není ještě nejdokonalejší je jak devastační četa 😀
Dnešní akce - 5x vysypala kolíčky na prádlo z kyblíčku a pokaždé mi odmítala je pomoct posbírat a rozkopávala je po celé koupelně... Ale vyšla z toho jako vítěz, já řvala a ona se mi smála = dostala mně (zpětně si říkám že asi zkoušela jak budu reagovat)
Minule vylila konvičku na parapet (dostala se na něho z gauče) a jako bonus vyhrabala hlínu z květináčů, (chtěla asi zalít a přesadit kytky 😀 ), ale pak ji došlo, co vyvedla, tak abych na to nepřišla, vše důkladně poutírala polštářkama z gauče. A jak na sebe byla pyšná, že to uklidila. To se ani nešlo na ni zlobit, i když všechno bylo mokré a špinavé od hlíny.
Ale taky se snažím o trošku jinou výchovu, avšak někdy je těch jejich "akcí" na mně fakt tak moc, že řvu, vyhrožuju a plácnu ☹ pyšná za to na sebe nejsem, musím na sobě ještě hodně zapracovat.

@tanak Já právě tyhle všechny věci musím dávat z dosahu syna pryč, což už jde těžko, když si všude vyleze. Ale vysypal/vylil by to pokaždé, když by šel kolem. A to jsem si myslela, že ho postupně od malinka naučíme, co ano a co ne. Ale po chvilce jsem zjistila, že to opravdu nejde. Někdy jsem z toho fakt už zoufalá. Nejhorší je, když vařím a on mi vše stahuje z kuchyňské linky, takže musím být furt jak ostříž.

@jancip Napadá mně, co mu na Vánoce pořídit jeho kuchyňku, kde by mohl "vařit". Vybavit ji spotřebiči (na jedněch internetových stránkách jsme dokonce našli dětskou rychlovarnou konvici a je nachlup stejná jako naše opravdová), nádobím, atrapami jídla... a možná by přestal chtít pomáhat na vaší pracovní ploše 🙂 U nás bude kuchyňka hlavní dárek na Vánoce, a taky si od toho slibuju že uvařím trošku v klidu 😀
Ale cítím s vámi 😀

@tanak Kuchyňku má svoji 1 m od moji a dávám mu tam svoje nádobí a nic. Moje je prostě lepší. ...a teď se chystám na šití jídla...ale nevím, zda to pomůže

@romcovaklarka
Klári - novinka u nás - mlácení mamiky, resp. různé skákání, tlačení a pod..- vše co největší silou. Do poslední tečky stejně jako píšeš ty. Včera našel mop a začal mi s ním bouchat po zádech. Popadla jsem ho a zavřela v pokojíčku. Na truc se počůral, poplakal si a bylo to. Za 2 minutky jsem šla za ním, utřeli jsme to spolu a řekla jsem mu proč jsem ho zavřela. Řešení to není dobré, ale fakt v poslední době nemám sílu. Žádný rabr na něj nefunguje a humor a ignorovat to mi už nejde. Na úterý jsem se objednala k dětské psycholožce, abych se s ní poradila, jak na něj 😠 ☹ Tak to jen abys veděla, že v tom nejste jediný 😉 Jinak Vláďovi to téměř vůbec nedělá - pouze mě. Dám vedět co se v úterý dozvím. Jako chápu, že je to normální v tomhle období, ale je to už trochu moc a hlavně pořád se to stupňuje. Zkouší to i na malou ☹ . Konfliktů máme tak 10-15 denně a mezitím je úplně super zlatý, hraje si povída, pomáha... Prostě žije tady a teď. Jen ve mně se to pere a nedokážu tak rychle přepnout...chjoo..

@lolelole Tak to je u nás jak přes kopírák, jedině že Sam to zatím na malou nezkouší, ale on se jí vůbec tak nějak štítí 😀 Jako třeba sedí u stolečku a ona mu tam přileze, tak hned začne volat: "Máma odtamtud Sáruli vyndááááá!" 😅 I ty reakce. Taky nějak nemám na to, mu to x-krát denně vysvětlovat po dobrém, ještě já řeknu, nekopej mě, on na to - kopej, já řeknu - mě to bolí, on na to - nebolí a takhle je schopnej pokračovat zřejmě do aleluja. Jinak budu ráda, když mi řekneš, co ses dozvěděla nebo co ti poradili. Já už jsem o tom taky přemýšlela a pak mi to zas přišlo divný, s takovým prckem. Ale je fakt, že prostě nevím, co s tím.

@romcovaklarka přesně tahle reaguje i Kvido - bolí - nebolí a pod..já jsem našla možnost jít na konzultaci přes rodinné centrum v Zbraslavi za lepší peníze, tak jsem si říkala že to využiju. Nemyslím si, že by byl malý nějaký divný, spíš já potřebuji poradit jak na něj abych mu nezpůsobila nějaké tramata výchovou a abychom se prostě spolu domluvili 😕

@lolelole Jasně, no to je super. Budu strašně ráda, když mi pak dáš vědět, co ti řekli, anebo jestli ti to vůbec přišlo přínosný a měla bych s ním třeba taky zajít. Akorát u nás nevím, jak by to dopadlo, pač Sam na rozdíl od Kvida je ještě takovej hodně rezervovanej k lidem, tak nevím, zda by z něho ta psycholožka vůbec něco dostala.

Já už jsem si kolikrát říkala, že bych nejvíc potřebovala videotrénink. Celý den bych se se Samem natáčela a pak by to se mnou někdo rozebral. Připadám si občas úplně ztracená. A jak to dělá jenom mě, tak to je voda na mužův mlýn, že jsem si ho rozmazlila a on že je na něj přísnej a jemu to nedělá... 😝

@romcovaklarka Ja tam na první sezení Kvida vůbec neberu 😉 Chyrtý je jak opice, takže by hned pobral o čem se bavíme. Domluvila jsem se s ní, že to zkusíme probrat bez něj a pak se případně ještě sejdeme s ní. Ty "krizové" situace se stejně konají jenom když jsme doma. Jakmile jsme venku nebo ve společnosti, tak se chová úplně normálně, takže nepředpokládam, že by jí tam předvedl svůj stnadrtní záchvat. No jsem zvědavá, co se dozvíme. Muž jde se mnou. Tak dám pak vedět 😨 páá

@evita_ij jako bych slysela a cetla sama sebe... taky vim, jak ano, co rozhodne ne, tisickrat za den a hlavne vecer, kdyz oba usnou 😅 se zaprisahnu, ze zacnu znovu a jinak, ale pak me necim vytoci a je to jak volny pad - nejde to zastavit. Moc neplacam, ale treba vezmu prudceji za ruku, abych syna odvedla, postrcim ho... 😔 Stydim se uz jen, kdyz to po sobe ctu. A samozrejme kricim. Nebo pouzivam naprosto priserny argumenty, vyhrozuju, zakazuju...proste klasika. A uz v tu samou chvili vim, ze je to spatne, ze to k nicemu nevede, ze mi to do budoucna muze vse jen zkomplikovat, ale v tom "rausi" proste nedokazu zmenit smer. Ja kolikrat i odejdu, ale porad slysim vztekly plac nebo krik nebo kluci prijdou za mnou, nemam ten potrebny klid a samotu, abych se vydychala...takze to ve mne bubla o to vic a dyl...
Takze bych taky potrebovala poradit, ne jak na deti - teorii mam pomerne zvladnutou - ale na sebe. Jak se zklidnit, jak se zastavit a uvest tu teorii do praxe. Obcas se zadari, ale prijde mi, ze cim je syn starsi, tim min to zvladam resit jinak nez tim revem. A to jsou mu teprve tri a pul ☹
U nas doma se nijak vyrazne nekricelo nebo neplacalo, ale autoritarska vychova byla, hlavne z tatovy strany. Rozhodne se nijak dlouze nediskutovalo. A tak mam ted problem, ze syn "neposloucha", respektive neposlechne hned, kdyz mu neco reknu (ted me treba privadi k silenstvi s oblikanim a vypravovanim ven). Mam pocit, ze to musim hned resit, jinak mi to preroste pres hlavu. Proste se nad to nedokazu povznest. A tolik bych chtela!!!

@evita_ij Mně pomáhá podívat se na situaci zvenku, řeknu si "bojuješ tu s malým dítětem" a to mi dá tu STOPKU. Pak se můžu jít zavřít do koupelny nebo tak něco 😉 A je to proces, nešlo to hned a občas to pořád drhne...

@evita_ij hmmm, to je, co..jak to ty ostatní mámy zvládají a že vetšinou i přežijí tohle období... no je to záhul..ale nejsi v tom sama 🙂 a druhá věc - jde o to v hlavě hodit výhybku, že nejsem dokonalá, a necítit vinu, když mě to štve, když necítím v danou chvíli ke svému dítěti náklonnost, když bych ho radši zavřela do šuplíku 🙂
Vždyt ono nás vlastně učí nové reakce, no nebuďme mu za to vděční.🙂 Ono to pochopí, že máma se vzteká, křičí, protože sice neví jak dál, ale že ho nakonec i v tomhle stavu má ráda. No mě pomáhá tohle si uvědomit a nevinit se a říct mu to, co cítím v tu chvíli a pak ho přitulit. Ale někdy je den, že ječím i na sebe, a to pak čekám až přejde, s vědomím že zítra to bude zase jiný. Dítě nezměníš, ale sebe jo, věřím tomu. a mně hodně pomáhá joga, to zklidnění, doporučuju.

@cervena_vila to máš pravdu, taky si to říkám, akorát tím "dítětem" nemyslím moje dítě, ale sebe 🙂

@jancip prosím pěkně, budu ted dělat chytrolínu, ale měl syn dostatek příležitostí uspokojit svůj vývojový úkol? přesýpání písku /hlíny, šplhání, hrátky s vodou, běhání a padání...
http://maminator.cz/2012/10/18/4-dil-rr-vyvojov...