Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@cervena_vila no to se ti nedivím. já měla ze školky úplnou fobii. hned u domu máme jednu, která je zářným příkladem všech hrůz. učitelka nechává děti samotné ve třídě a jde hrát hry na pc vedle, venku je jenom okřikují, hned druhý den školky letos zamkly ve třídě nového chlapečka když odcházeli na zahradu, protože si prostě NEVŠIMLY, že jim jedno dítě chybí... maminka si ho přišla vyzvednout ven a dítě nikde,že... totálně vytresované a uplakané ve třídě... atd....

my jsme měli na školku strašné štěstí. ne že by byla nějak vyloženě rabr, ale k dětem se chovají opravdu hezky, věnují se jim, zvýšenou pozornost věnují těm novým,.... učitelky jsou tam fakt zlaté a já za ně každý večer držím doma děkovné seance, protože to je prostě k nezaplacení.

je na houby, že ta situace je dneska taková jaká je, ve školkách nejsou místa, tak si prostě nemůžeš jich pár obejít a vybrat, ale aby byl člověk rád, že mu dítě vezmou aspoň někam 😒

@ava nejste náhodou naši sousedi? 😉 😀 jak popisuješ malého, tak přesně takového máme souseda... náš matěj je o půl roku mladší, půl hlavy menší a pár kilo lehčí než on... a musím říct, že máme krásnou (společnou) zahradu, na kterou nechodíme jenom proto, aby se naši kluci nestýkali, protože matěj byl vpodstatě jeho otloukánek, nebo tam jdeme jen když bezpečně vím, že jsou pryč 😔 a jak píšeš, asi to nemyslí zle... ale prostě TO udělá... a ve finále je jedno, co za tím bylo... jsem naštvaná, protože opravdu nevím, co mám dělat... jeho maminka mu akorát řekne (mírným hláskem) - jáchymku, matýska neboucháme/nestrkáme, takhle s tebou nebude kamarádit... toť vše... ale milému matýskovi/jáchymkovi je úplně putna, zda budou nebo nebudou kamarádi (aspoň zatím)... ale spíš mi vadí laxní reakce jeho mámy než samotnýho kluka, který za to vpodstatě nemůže... promiň, nedočítala jsem daleko, tak nevím, zda jsi říkala - jak reaguješ ty? vezmeš třeba malého pryč apod.? jsem zoufalá, ptže náš matěj je opravdu mírný při hře s dětmi, hodně nejdřív čeká, rozkoukává se, potom se přidá... a když ho někdo napadne, neumí se bránit... jediné, co začal používat je - jáchyme, dost/přestaň/ nech toho - ale na to on vůbec nereaguje... přemýšlala jsem, zda mu neporadit, aby ho odstrčil, když se mu něco nelíbí - ale nechci aby provokoval další násilí a hlavně je proti němu fakt drobnej a asi by ho ani neodstrčil, možná spíš naštval, jáchym by to vrátil, a možná důrazněji... jsem fakt bezradná...

@cervena_vila
@fender holky, taky jsem zrovna minulý týden přemýšlela o školce... taky to zatím nehoří... ale prostě mne to napadlo, ptže jsem shodou okolností vyslechla rozhovor učitelek na dětském hřišti a řekla jsem si, že těm bych své dítě svěřit nechtěla ☹ už jenom to, jak se o dětech baví, jak je kastují na hodné/zlobivé chlapečky (pokud teda mluví slušně), šikulky a nešiky, posluchy a neposluchy... a taky jakým způsobem jednají s nimi... je to prostě tak nějak na hony vzdálené tomu, o co se snažíme doma...
máme celkem v dosahu dvě alternativní školky, kde základem je rabr a v jedné už mám domluveno, že se můžeme přijít podívat... ale zase nevím, jak obstojí dítě z takového prostředí v klasické škole... no, na druhou stranu si říkám, že výchova dle rabru buduje skutečnou a silnou osobnost, která si dokáže pak poradit i s tím, že se liší... jak to vidíte vy?

@petruskaz Ted nevim, jestli to je uplne rabr, ale kdyz je nejaky takovy agresor a rodice nereaguji, tak proste reaguju ja tak, jak by podle myho mela ta mama - nevim, jestli jsem to tu psala, ale jednou v restauraci byla veleagresivni holcicka, co ostatni deti mlatila a skrtila (do modrin) - Tak jsme pak nastoupily normalne my mamy a rekly holcicce, ze se to nedela, ze deti to boli a ze se nam to nelibi, pak ji i treba vzaly a odnesly dal od deti, chytli ji za ruku apod. . .... pokud je to silny kalibr, muzes zkusit vety typu "jak by se to libilo tobe, kdybych te ja - vetsi a silnejsi - takhle strcila?" (je to veta spis i pro ty rodice, pokud se do ty doby tvari nezucastnene, tak tohle je snad vyburcuje 😀 ) Nastesti jsem tohle musela resit vlastne jen takhle jednou, ale obcas si takhle s kamaradkama usmernujem deti navzajem, nebo kdyz je na hristi nejaky vetsi a treba agresivni dite, tak staci jednou takhle rict a oni i na ciziho lip reagujou a pak uz nebyl problem.

@petruskaz Co o tom promluvit s tou maminkou, ať si ho nějak usměrní?

Já si myslím, že se ve školce přizpůsobí jejich řádu a doma budou fungovat normálně. Ale co já opravdu nesnáším, jsou ty "školkové manýry" co vidím občas na hřištích. Jak jsou děti podlézavé, jak žalují, jak používají věty "nesmíš, nehraješ" a tak. Rozhodně nebudu ustupovat ze svých názorů jen proto, že to někde dělají jinak. Už jsem přemýšlela i o tom, jít do školky později než v tom 3 nebo 3,5 roce, když mám i menší dítě a do práce mě to nežene. Ale třeba si to rozmyslím. Kolem mám samé státní školky, ta, kde je Lea "zapsaná" vypadá docela slušně, ale musím si to ještě očíhnout.

@petruskaz v klasické škole, kde se potírá jakákoli individualita a děti jsou nuceny k tomu, aby akorát biflovaly, nediskutovaly a hlavně držely hubu a nerušily učitele, který si tam přije znuděně odvykládat předepsanou látku, takové dítě rozhodně neobstojí 😝

@petruskaz - mít v okolí školku, která se o rabr byť jen snaží, s tím, že učitelky vůbec ví o čem je řeč a co je ideální stav - tak neváhám a snažím se tam prodrat za každou cenu. Myslím, že ty předškolní děti moc, moc vnímají chování okolí, stačí jim, aby jim někdo jednou řekl něco a ony to opakují a co pak když ty děti jsou osm hodin denně s nějakou klasickou účou, která vyzvedává tu poslušnost a kárá tu neposlušnost, která vlastně netuší jak děti vnitřně fungují a že i ona má jít vzorem a která jim de facto předává velmi ubohý model naší společnosti...Stačí si jen představit, jak je vlastní dítě terčem útoků paní učitelky a je jasno...myslím, že když se dítě v předškolním věku setká ve školce s rabr přístupem od učitelky, i když se to nedá čekat od všech dětí, co tam budou chodit, tak i tohle je pro něj velké plus...

@ava - já moc nevím, jak na to - zdá se mi, že je třeba vysledovat, kdy se cítí bezmocný, proč takto útočí...zkuste ty mocenské hry, mají prý skvělý účinek na agresi, protože dítě si tu moc zažije při hře..A jak reaguje na dceru? Přeci jen už pomalu bude mobilní...

Aha, začínám pochybovat o tom, že náš laskavý přístup připraví Leušku na život mezi dětmi. Na hřišti do ní strčil stejně velký chlapeček a ona se rozplakala hůř, než kdyby si rozbila koleno. Citlínka moje.

@blandik já zase nesouhlasím s tím, co píšeš ty. Když dítěti řeknu, že se něco nedělá a vadí mi to, tak opravdu očekávám, že to dělat nebude. Pokud by mi to házení kamínků až tak nevadilo, tak to vůbec nemusím komentovat. Jaký je potom rozdíl, mezi tím, když řeknu, že se kamínky nehází a tím, co píše @petruskaz , když matka dítěti řekne, že nemá druhé bít, ale stejně ho to nechá dělat? Nebo to je taky v pořádku?

@fender to píšeš o škole před 100 lety ne? 😀 Jako jasně, není všechno ideální, ale tvůj popis je značně přehnaný. 😝

@betelgeuzz - pro mě je to otázka vnímání toho, jestli dítě má něco dělat nebo nemá něco dělat jen proto, že se to mámě nelíbí...pro mě to je jednoznačné - nemá to dělat, protože to má svůj důvod a pokud se mi jako rodiči nepodaří zprostředkovat ten důvod tak, aby to dítě pochopilo, tak nemám právo ho k tomu vést na základě věty - mě se nelíbí, co děláš...(v podstatě pro mě to je tlak na poslušnost bez zvnitřnění, nebo pochopení).

@cervena_vila přesně jako naše malá, může spadnout, rozbít si koleno, zvedne se a jde dál, ale stačí, aby do ní někdo strčil nebo kolem ní jen nějak ječel a honil se a spustí pláč....ale myslím, že to není jen výchovou, je to i povaha, můj manžel byl jako dítě hodně podobná povaha(na kluka v té době divný, razilo se heslo: nebreč, jsi chlap) a to byl vychováván přísně a autoritativně 😕

suhlas s @betelgeuzz myslim, ze je spravne, ked dieta berie ohlad na to, ze matke nieco vadi. Jednak by tak ludia normalne mali fungovat, ze beru jeden na druheho trochu ohlady, ale hlavne si myslim, ze je uplne prirodzene a spravne, ked je rodic pre dieta autoritou a vzorom. Pri uplne malych babatkach je to az biologicka prirodzenost, ze sa babatko obzrie na matku a podla vyrazu jej tvare usudi nieco o bezpecnosti zamyslanej akcie. Postupne by sa samozrejme dieta malo osamostatnovat a pouzivat viac a viac vlastny usudok, ale rozhodne nie este vo veku nejakych troch rokov. Pri detoch je prave dobry vztah medzi dietatom a rodicom skvelym nastrojom, ako drzat dieta v rozumnych hraniciach - dieta nieco bude/nebude robit uz preto, ze pozna rodicov postoj a chce konat v sulade s nim (idealna situacia, samozrejme), a netreba siahat k drastickejsim prostriedkom. Myslim, ze to je prirodzena sucast kazdeho dobreho vztahu, ze ked je pre mna niekto prirodzenou autoritou, tak mam tendenciu preberat jeho hodnoty, samozrejme ako dospely clovek po urcitom kritickom zvazeni, ale tendencia tam urcite je. Tak presne tak isto by to asi v idealnom pripade malo fngovat aj medzi rodicom a dietatom. S tym, ze cim je dieta starsie, tym viac zapaja uz aj vlastny usudok, ale opakujem, nie tak male dieta, o akych sa tu bavime.

@blandik to zní, jakoby rodič neměl právo nic po dítěti chtít, aby ho nemanipuloval a naopak dítě má právo dělat si, co chce, protože jedině ono ví, co je pro něj správné, s tím nemůžu souhlasit, mnohem bližší je mi pohled @johanka.

vždyt ale holky- nemusíte souhlasit s ničím a s nikým 😝 každá máme svůj přístup k výchově, který se nám zamlouvá, a je pro nás ten správný.

@lynks však jasně, že nemusíme souhlasit, ale můžem tady o tom diskutovat, ne? 😉

@blandik a když vezmem to dítě, co bije ostatní děti, tak když matka nedokáže dítěti vysvětlit důvod, proč děti nebít, tak je správně, že ho to nechá dělat dál?

@johanka - já s tebou taky souhlasím, taky věřím, že právě to napojení mezi rodičem a dítětem funguje tak, že není třeba toho tlaku, nucení, aby dítě bralo inforamci od rodiče vážně ...současně k tomu i věřím tomu, že pokud to není stav ohrožení, tak je možné nechat dítě udělat vlastní zkušenost..plus je to pro mě otázka formy - neřeknu prostě - tohle chování se mi nelíbí, když uděláš tohle, děda se bude zlobit, tamten bude smutný a tohoto to bude otravovat..ale řeknu info o tom, jak ta věc funguje, jak se ta činnost dělá..jestli se podle toho dítě zařídí - to je jeho věc, nepřemlouvám..a právě tohle spolu s tím navázáním s dítětem (které podle mě nucením - přímou kritikou, trváním na něčem) funguje tak, že dítě "lépe" naslouchá tomu, co mu chceme říct a přebírá naše hodnoty, které reprezentujeme, které mu naším prostřednictvím předáváme - ale ve smyslu - já mám takové hodnoty a já se podle toho chovám - NE já tebe donutím se podle toho zachovat, když to nechceš udělat sám od sebe...Myslím, že mluvíme o podobných věcech, jen s tím rozdílem, že mám starší dítě, které mi už ukazuje zpětnou vazbu - ve smyslu nějakého mixu - velmi ohleduplného chování, empatie, starostlivosti o mě a ostatní a mixu toho, kdy potřebuje něco hned, teď, tady a přitom kňučí a pláče...Naomi mi v tom pomohla najít důvěru v to, že když dostane tento stav - hned, teď, potřebuji, chci - dětský sobec, tak nemá cenu ho v té chvíli vychovávat a přestvědčovat o tom, že by měl brát zrovna v tuto chvíli, kdy mu není dobře nebo má silnou potřebu - ohled na mě, ostatní a okolí pomocí toho, že mu řeknu - že tohle se i nelíbí...jenže už dostávám toho krásného chování od něj více, takže se mi to asi lépe realizuje, když vím, že ten den o mě už xkrát projevil zájem, jak jsem se vyspala, jestli mě bolí ještě ten pořezaný prst, donese hodně krát sám od sebe něco,počká, projeví pochopení...atd. Pak se lépe snáší, že někdy něco ještě "nedá" a nepočká...

Takže já se spíše přehoupla do fáze - není třeba dítě vůbec nutit, ne přímo, ne když na to "nemá" v danou chvíli..je třeba dát mu vzor chování, hodnoty...

@reruna - no v podstatě ano v tom smyslu - že nemám právo od něj chtít chování, na které není připravené, ne tlakem - že mu řeknu - teď se máš chovat takto, tohle od tebe čekám...nebo ho nutit, když něco nechce samo udělat..Ale to je jen za mě..každá tady máme své zkušenosti. Nemusíme spolu souhlasit, právě to je na tom to obohacující pro mě.

@betelgeuzz - nemyslím, že je správné ho nechat bít děti dál...u batolete bych řekla - pokud bije děti, není sociálně vyzrálé na to být ve společnosti malých dětí, takže ho brát spíše mimo ně..Pokud je to starší dítě - řekla bych - může tam být něco, jiného za tím - ve smylsu nějaké frustrace, bezmoci, možná větší tlak na poslušnost, možná sourozenec..takže bych se snažila co nejvíce sledovat, co to dítě dělá..náš nebyl svůj mezi dětmi dlouho, do tří a půl let, ale projevovalo se to jinak, nebylo téměř možno s ním jít někam do bytu k někomu - tedy měl děti, se kterými se snesl a se kterými ne, a se kterémi ne, tam byl velmi nesvůj v tom bytě, zaražený, nechtěl nic dělat, pořád kňučel..jiné dtíě to asi řeší bitím, strkáním...nebo tohle bití může být zůsobeno tím, že má v sobě nahromaděnou bezmoc, potřebuje ji vybít a zažít si moc..pomocí těch mocenských her...
Já nejsem proto nechat dtíě růst jako dříví v lese, vlastně velmi velmi často mylsím, na to, jaký vzor chování předávám, aby se to všechno propojovalo..jen jsem proti pevným hranicím..

@blandik na výchově je asi to nejtěžší právě najít tu střední cestu mezi tím nechat dítě vyrůstat jako dříví v lese nebo mu nastavit příliš pevné hranice, v tom se shodneme, že ani jedno není ideální. Já myslím, že hranice jsou potřeba, že děti je svým "zlobením" požadují, aby rodič jim ty hranice dal a chápu ty hranice jako něco, co vymezuje dítěti prostor k bezpečnému pohybu, s tím, že hranice se samozřejmě posouvají tak, jak dítě postupně roste a vyzrává, pokud dítě začne "zlobit", je načase tu hranici společně zase posunout,a by to vyhovovalo rodiči i dítěti. Jenže každý prostě bude asi vždycky chápat ty hranice jinak - co je pro někoho nepředstavitelná volnost a přerůstání přes hlavu, to je pro jiného omezování... důležité je, aby to fungovalo v té konkrétní rodině, pokud není problém, tak je vše ok, ale jakmile nějaký problém nastane, tak právě vznikají ty pochyby, co je ok a co ne.....

@reruna - jasně, hranice jsem řešila velmi, velmi - pořád mi nebyly jasné, z rabru a jiných knížek, ono se to si dost špatně popisuje....jen se zeptám - co vnímáš jako "zlobení", já na to ještě nepřišla, neznám situaci, kdy Miška zlobí--- vnímám jen to, že mívá odlišné nálady nebo potřeby než já - je ve svém světě a já ve svém - mě v tom mém někdy bolí hlava a chci klid, on ve svém větě je zrovna bubeník...před rokem by hrát na buden nepřestal, dneska přestane, nebo ztluímí bouchání - takže pro mě to je o tom, že já jako rodič nemůžu vyžadovat, aby on vnímal můj svět jako důležitější, prostě buď se naše světy střetávají, nebo se zrovna míjí -ale nemůžu to od něj chtít ve smyslu - tohle chování se mi nelíbí...Mám ráda tuhle diskuzi, nemusíme dojít ke koncenzu..to je jasné 😉

@blandik "zlobení" právě asi bude každý rodič vnímat jinak, mě třeba hodně vadí, když se s bráchou perou - fyzicky si ubližují, berou si hračky, nepožádají o půjčení, pak mi vadí, když doma skáčou a dupou a já jsem unavená a chci klid, nebo že si nechtějí uklidit hračky, umýt zuby, obléct se, když potřebuju někam jít, je to spousta věcí, které vycházejí ze mě, z mých pocitů a já právě nedokážu jako ty, se od toho odosobnit, v té určité chvíli se zastavit a přemýšlet o tom, že to je vlastně moje nějaká potřeba, která je frustrovaná - na to vždycky přijdu až potom, až se rozčílím a řeším to špatně, takhle v klidu u compu vím, že jsem to měla vyřešit jinak a nebyla by scéna, ale v reálu mi to tak nejde.....

@reruna - mě v tom pomáhá si říct - co potřebuji já, co mi chybí a to říct nahlas - cítím se unavená, potřebuji klid. Určitě ta situace se dvěmi dětmi je jiná, více hektická....já tohle vnímání vlastních potřeb přebrala trošku jinde než v rabru, spíše to všechno z těch knih zapadlo do sebe jako mozaika, že já a můj svět a druhý a jeho svět - snažím se aplikovat i na manžela, je to osvobozující, protože pak neviním okolí za své stavy, ale dokažu to oddělit (někdy se to daří tedy abych byla přesná 😒 )

a ještě někde jsem četla, že zlobení a poslouchání Toltékové vůbec neznali, znali jen vyzrálé a nezrálé chování, to se mi zdá docela přesné.

@reruna Tak tenhle problém s odosobněním mám taky. A můj přítel ještě větší. On to chápe, ale jen kyž mu to vysvětluju nebo když jsme třeba koukali na Naomi, ale vpraxi je to jinak, takže se před malým hodně hádáme o výchově. Čímž jsme dospěli k tomu, že když malej něco provede a táta na něj vyjede ( hodněkrát dost hnusně ) tak on běží za mnou. No a pak už to jede. Pohádám de s přítelem ( v tu chvíly mám já zase vztek na něj ) a malej u nás vlastně vidí jen agrasy a hádky, no a už se taky naučil říkat "Táto klid!" Prostě takoví kolotoč a všechno špatně.

@blandik taky neuznávám pojmy zlobení a poslouchání, moc se mi líbí přiorvnání na vyzrálé a nevyzrálé chování 😉 Naštěstí s odosobněním problém nemám, ale poslouchat to časté ječení, když si ubližují nebo berou věci, s tím se smířit pořád vůbec nemůžu. Tím, že jsou moje dvojčata na stejné mentální úrovni, je to s nimi někdy opravdu hodně drsné. Ale záleží jak kdy, některé dny jsou klidnější a víceméně bez větších bojů, ale některý dny stojí za to, často z nich mám nervy na dranc. Jakmile jsou rozdělení, jsou tak úžasní, klidní a bezproblémoví, hrají si sami a jistě si taky užívají ten klid. Je to krásné, takové okamžiky. Rozdělujeme si je záměrně a já si pak užívám ten relax s jedním dítětem. Mám dojem, že ty hranice musím používat pořád, ale uvědomuju si, že dřív jsem je někdy nastavovala nejasně. Ale máme je taky pružné, myslím, že oproti ostatním rodičům v okolí nechávám děti dělat spoustu věcí. Nejvíc mi v nastavení hranic pomohl jeden montessori pobyt s dětmi, kde nám jedna skvělá lektorka radila jak se zachovat v určitých situacích a pak ještě knížka Svoboda a hranice, láska a respekt od Rebecy Wildové. Ty jsi tuhle knížku taky četla? Líbila se Ti?

Mám dotaz, jak řešite situace, kdy dítě chce, abyste určitou věc udělali jen vy a nikdo jiny a pak spustí ječák??? U nás se to střídá, někdy chtějí abych udělala něco já a někdy zase tatínek. Zajímá mne, jak to řešíte vy.

@petranela u nás to řešíme tak, že to udělá ten, koho dítě chce. neberu to jako, že si vymýšlí , prostě to tak potřebuje a hotovo. Možná to v tobě vyvolává pocit, že by nemělo být po jeho?

@petranela - tu knížku jsem četla, strašně moc se mi líbila, pomohla mi pochopit věci ohledně hranic a začala jsem toužit po takové svobodné škole u nás...Plánuji si tu knížku pořídit domů...Myslím, že i já stanovuji hranice, jen v tom věku, ve kterém je miška už ty hranice fungují skutečně jen jako informace a pokud je protest, tak už apriori když ty hranice řeknu jako informaci, tak se nedostávám do ultimátní pozice, kdy jakoby buď musím trvat dále na svém nebo se "vzdát" - tažke když je protest, můžu s Miškou dále pracovat stylem - ty by sis hodně přál/potžeboval, aby..? a pak najdem kompromis...nebo prostě je po jeho nebo on uzná to moje (to máme takové nové, že se stává, že už je schopen se vzdát toho, co chce). Takže vlastně hranice nevyžaduji, ale má téměř.
Montessori pobyt musel být určitě hodně inspirativní, prosím, co tam povídali o hranicích? Něco vy smyslu - dětské potřeby, je třeba je chápat, najít vhodnou alternativu, vysvětlit, proč tohle se dělá s tím a tím? Ve smyslu vhodného prostředí a nekladení překážek pro vývoj dítěte?
Jinak - u nás tohle období bylo taky - jen táta, jen máma ...trvalo dlouho, v podsatě ta intenzita oslábla časem, ale pořád vyplývaly situace, kdy chtěl hlavně tátu..poslendí dobou mu to začíná být jedno, občas si jen řekne - že na záchod s mámou, nebo tátou..babičkou...není to moc příjemné, ale stejně jako @lynks jsem to brala, že prostě to potřebuje a když to šlo, tak jsme to udělali podle něj..brali jsme to trošku jako "smysl pro pořádek" - měl věci, které měl dělat zásadně táta a které já...

Vůbec se řídíme teď tím, že když něco chce a my ho odmítnem, a on je z toho smutný, nešťastný, tak najdem kompromis, nebo vyhovíme...a když je s tím ok, je klidný, když ho odmítneme - tak si doděláme, co potřebujeme..opravdu nemáme pocit, že by to zneužíval...

Hilfe! Leuška má novinku - když se jí něco nelíbí v době, kdy je unavená, jde hned do vzdoru (to ještě není ta novinka, to je normální), a tluče se do hlavy ☹ . Občas to dělala i dřív, ale teď skoro pokaždé. Mně to přivádí k šílenství. Co s tím mám dělat?
Nepomáhají prosby, hrozby, zkoušela jsem odvádět pozornost, zesměšnit to, vysvětlit (haha), když jí podržím ruku, kousne mě. Jediné, co "pomohlo", když jsem jí pleskla přes ruku - výrazné odvedení pozornosti, které opravdu nechci dělat. Nějaký tip? Ještě jsem nezkoušela ignorovat, protože jakmile vidím svoje dítě bouchat se do hlavy, jdu rovnou do vývrtky...

@cervena_vila no moc neporadím, starší to dělal taky - bouchal se do hlavy o zem, zkoušela jsem pevné objetí, ignorovat, přidržovat hlavu, vysvětlovat, křičet, zakazavat, po dobrém po zlém, ale nepomohlo vlastně nic, přešlo to časem