Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

blandik
29. led 2011

ahojte, zakládám tuto diskuzi s tím, že bych tady ráda vytvořila prostor pro trošku jiný přístup k výchově dětí...objevují se tady diskuze o vzdoru a zlobení děti a jak na to...nicméně jejich účelem asi není hledat jinou cestu, ale spíše si ulevit a vypovídat se...což naprosto chápu, rozumím - je to náročné s batoletem. A příspěvky o tom, jak se to dá dělat jinak jsou spíše kontraproduktivní a dokážou více naštvat než povzbudit. Nicméně mě osobně takový prostor na koníkovi chybí, protože si myslím, že všechny chceme vycházet s dětmi po dobrém, mame na to své způsoby a možná by bylo fajn se o to tady podělit....

fender
11. zář 2012

@betelgeuzz juuuuu tak to je pozitivní 😵 u nás se teda ještě ráno pořád brečí, ale je to určitě lepší, než minulý týden 😅

cervena_vila
11. zář 2012

@lynks Ty jo, vůbec jsem nepochopila smysl tvé odpovědi o mocenské hře (že by mlíko na mozku? Zrovna kojím 😅 )

Leuška má vždycky přednost před prádlem, nikdy neskládám místo toho, abych si s ní hrála (proto mám pořád takovou hromadu nestíhací), ale netoleruju, aby mi ho rozhrabala a rozházela po celém pokoji, protože pak není v mých silách ji přimět k tomu, aby to zas posbírala. Ona se dostane do takového rozhazovacího tranzu, že pak nevidí-neslyší. Není obvyklé, abychom spolu o prádlo bojovaly, byla to ojedinělá situace.

lynks
11. zář 2012

@cervena_vila ahá, asi jsi nečetla Naomi Aldort, to je podle toho, jestle chceš vysvětlím později.Jedem s malým na kolo.

cervena_vila
11. zář 2012

@lynks Nečetla, jen chytám o čem je z ostatních příspěvků.

verbalinka
11. zář 2012

@betelgeuzz vyuziju priklad s kaminkama od @lynks . Jak reagovat, kdyz neprestane, i kdyz je mu receno, ze to nema delat a je nabidnuta nahradni varianta? Tohle mi prave chybi, co delat? U nas nastane me zvyseni hlasu a zopakovani co a proc. No a potom zarvu, a nekdy i odtahnuti apod. Nevim, jak jinak ☹

pelmisek
11. zář 2012

@verbalinka u nás taky bohužel zarvu a už v tu chvíli vím, že je to špatně - potřebovala bych nějakou vlastní fintu na zvládání svých emocí - to je u mě problém číslo 1. Máte někdo takovou fintu? Naomi jsem četla a tohle tam zrovna je, ale nejde mi ti a nejde a tento druhý týden ve školce zase začala krize, pže ráno fofr a já nervozní že nestíhám atd.... ale vím, že je to celé jen o mě. Sakra asi potřebuju psychoterapeuta, pže knížky nějak nepomáhají 😀

betelgeuzz
11. zář 2012

@verbalinka já bych buď vypustila bazén, nebo ho odvedla dovnitř. Prostě tam musí být nějaký důsledek, na který ho předem upozorním.
@pelmisek to bylo u nás minulý týden taky, že byl ráno stres, už jsem taky byla nervozni, malá kňourala, že do školky nechce, takže jsem si od čtvrtka začala natahovat budíka, jiné řešení asi není. Pokud je potřeba nachystat nějaké věci na ráno, tak to udělat večer, ať se pak člověk nemusí zdržovat.

lynks
11. zář 2012

@verbalinka přesně, taky nevím co a řvát se mi zdá zbytečné (zařvu jenom pokud jsem unavená nebo hladová-tj moje potřeby strádají) no a tak ho nechávám být, a pak mám strach, že nejsem důsledná, že hranice kterou jsem právě stanovila, jsem zas nechala smáznout jeho vůlí.I když co říká @betelgeuzz dává smysl. nedodrží pravidlo - následuje důsledek, ale i za cenu toho řevu? Nějak mi je proti srsti, aby dítě plakalo, to mám zase z knížky koncept kontinua - zůstal ve mě přesvedčení, že spokojené dítě NIKDY nepláče. Je potřeba tohle klubíčko různých přesvedčení a praktik rozuzlit tak , aby jsem já i dítě byla spokojená.

betelgeuzz
11. zář 2012

@lynks Podle mě i za cenu, že je řev, on tak vyjadřuje, že se mu něco nelíbí, to je jeho právo. Ale jsou věci, které prostě dělat nejde. Jako nebudu se dohadovat, jestli si vezme červený, nebo modrý tričko, ale když jde o bezpečí, nebo ničení věcí, tak tam si myslím, že ta hranice potřeba je. V KK to spíš beru u malých miminek, nenechávat mimčo vybrečet, radši ho chovat, nosit, ale u těch větších dětí, které už hranice zkouší, si myslím, že už je to jinak.

pelmisek
11. zář 2012

@betelgeuzz jj taky jsem si říkala, že to je asi jediné řešení - prostě je vzbudit ještě o 15 minut dřív. Chjo to buzení je teda u té starší velmi velmi náročné 😒 Vždycky si vzpomenu na kámošku co má tříletý dvojčata a ty už jsou oblečené a naopak honí maminku, že už chtějí do školky a teda kde to vázne? 😀 Nejhorší je, že já mám tolerantního šéfa a v podstatě v té práci ani tak na čas být nemusím, ale mám to tak prostě dané a nějak se mi nejde předělat a přepnout se do klidovějšího řežimu. Už mě to cca 5 let štve, že jsme všude ale prostě všude pozdě!!! Vypněte mě někdoooooooo prosííííím 🙂

ava
11. zář 2012

@blandik uff, jestli kolem 4.roku bude mít ještě víc testosteronu než teď ve 3a 1/4, tak se máme na co těšit 🙂
Je fakt, že člověk udělá nejlépe, když se "přeladí", ale tomu se sama musím učit a pokud jsem zrovna nevyspaná apod., nejde mi to, či jsem líná. Nejvíc mi v poslední době pomáhá, když vidím, že se učí empatii - říkám si, že jsme na dobré cestě. Snažím se ho v tom podporovat, ale přes všechny snahy potřebuje i zkoušet, co sestřička vydrží (kopance do zadku a žduchutí, kdy ji shodí na záda, když se nedívám).
BTW, jak reagovat, když mám zpětnou vazbu ze školky, že tam zlobí jiné děti (což je taky normální, ale on ve zvýšené míře) - doma to rozebíráme, jak se asi děti cítily (řekne, že jim to bylo líto) atd., ale nevím, zda to pomůže - časem to pochopí a omezí nebo to chce nějaký jiný fígl...

hamma
11. zář 2012

@lynks Nastavení nějakých hranic taky docela řeším, i když se mi vlastně to slovo hranice ani moc nelíbí, mám pocit, že většina "hranic", které dávají dospělí dětem jsou uměle vytvořené a navíc je potom většina dospělých sama nerespektuje. Já si spíš myslím, že je potřeba řešit každou situaci zvlášť a zhodnotit, jestli se může někdo zranit, něco poškodit a jak moc to vadí. Pokud vyhodnotím, že nechci, aby to dítě dělalo (což může být pokaždé jinak - například, když se vracíme domů z procházky a už jsme blízko, nevadí mi, že syn skáče do louže - stejně se doma musí převléct, ale když jdeme třeba do města, tak mu to nedovolím), tak (úměrně věku) vysvětlím, proč to nejde, nabídnou alternativu a když to i přesto chce dál dělat, tak ho obvykle vezmu do náruče, odnesu (ale ne vztekle), uznám jeho pocity, že to chtěl dělat a že chápu, že ho to baví a že je teď naštvaný, nechám mu čas, aby se z toho vzpamatoval a dál pokračuju jakoby nic.
Čas spaní jsem nikdy neřešila, my vůbec nemáme pravidelný režim, takže Jojo chodí spát, když je unavený a vstává, až se vyspí. Například včera - ukládala jsem ho, protože už chtěl mlíčko, v tu chvíli se vrátil manžel z práce, takže Jojo samozřejmě chtěl být s ním - neřešila jsem to, nechala ho být, ať si dělá co chce a za hodinku šel normálně spát sám.
Samozřejmě, pokud by musel třeba ráno vstávat do školky, tak bych to asi musela řešit nějak jinak, ale naštěstí nemusím 🙂

fender
11. zář 2012

my ráno vstáváme taky brzo, právě aby nebyl stres. do školky z domu vycházíme v půl 8, takže by stačilo vstávat bohatě v 7, ale vstáváme už o půl, ať máme čas se v klidu nasnídat, ještě si ráno pohrát, malovat, nebo prostě co chce dělat.... odbouráme tím takové to "rychle se najíst, rychle se oblíkat", všechno rychle rychle, což mě akorát stresuje, že nestíháme a malýho to stresuje třikrát tolik.

blandik
autor
11. zář 2012

@verbalinka, @lynks - příklad z kamínkama - ono je to o tom, že pokud to člověk od začátku nastaví, že nemůže házet kamínky i když je to řečeno rabrovsky, a dítě neposlechne a člověk pak zvýší hlas a vyžaduje dodržení a poslechnutí nebo třeba je rozlazený, že dítě neposlechlo, tak vlastně nepřímo dává zákaz a o tom není rabr. Rabr není (v mém chápání) návod jak přinutit dtíě udělat to, co my chceme - není tady proto, aby nám umožnil, že když to řekneme jinak, tak dítě poslechne, protože mu nerozbouříme emoce - rabr je o svobodě dítěte, o tom, že dtíě dostane důvody, proč, co a jak a je na dítěti, jestli se podle toho bude chtít zařídit... nemá být o tom, že jinou formou (která tolik nedráždí) řekneme - tohle nesmíš...
Osobně bych řekla důvod proč tam ty kamínky neházíme a pokud je tam nahází, tak bych ho nechala a řekla jen - tobě se asi hodně líbí je tam házet...tak a teď tam jsou kamínky..co s tím? Tak je zase vyndáme...a nechala dítě vyndat kamínky. Kdyby to neudělalo, tak bych to udělala já s komentářem, že kamínky je třeba vyndat, protože při koupání by se mohl bazén roztrhnout ...
@lynks - já nemyslím, že spokojené dítě nikdy nepláče, ne v našich krajích a taky si myslím, že spokojené dítě má být cíl rodiče, dítě potřebuje i frustrace..současně nesouhlasím s tím, aby rodiče sami uváděli v život přirozené důsledky - že vypustím bazén = bohužel to dítě bude vnímat jako trest, i když mu rabrovsky neřeknu - ták a neumíš poslouchat, tak tě potrestám...ono je to vše o pojetí, o komunikaci - můžu samozřejmě ho nechat naházet kamínky a pak říct - tááák a teď máme bazén se špinavými kamínky, voda je špinavá..takže musíme bazén vypustit, kamínky vybrat a napustit novou vodu...Ale pokud řeknu - tak naházel jsi tam kamínky, bazén je jen na koupání, takže ho vypustíme a nebude žádné koupání - tak tohle už vnímám jako trest...
Já s tebou souhlasím, že nemá cenu dítěti bazén vypustit jako logický důsledek, ale současně si myslím, že dát info, proč kamínky ne a kam ty kamínky ano ..a pak nechat dítě "bez" komentáře je tam naházet..tak tohle si myslím, vyžaduje trošku více následné komunikace - nechat ho to klidně udělat, uznat jeho potřebu, ale pak okomentovat výsledek - voda je špinavá, s kamínkama se nedá koupat..prostě zverbalizovat ten důsledek, pokud dítě není schopné ten důsledek dohlídnout samotné, což dvouleté asi není...

blandik
autor
11. zář 2012

@hamma - velmi se ztotožňuji s tím, co píšeš - taky vnímám hranice spíše flexibilně a ne jako systém pravidel na které já musím dohlížet.. Jsem odpůrce hranic ve smyslu logických důsledků vytvořených rodičem, že když ti nestačí moje info, co a jak, tak nebude nic, nepůjdeš, nebudeš moci..atd. Spíše to vnímám tak, hranice jsou prostě všude kolem nás, vytváří náš životní prostor, s tím, že mladší dítě potřebuje více osobních zkušeností s tím, že nedá na info rodiče (nebavím se nebezpečných situacích..)...O tom spaní ráda slyším, protože já se k tomu "svobodnému" uléhání do poslete dostatla pořádně až letos, ne že bych trvala přes protest na tom, že se jde spát a někam ho silou odnášela nebo tlačila, ale více jsem ho směřovala..a ráda slyším, že to jde i u batolete..u druhého to rozhodně vyzkouším...žádné spaní podle hodin, ale dle jeho denního cyklu..

blandik
autor
11. zář 2012

@ava a v jakém smyslu je "zlobí" , co ty myslíš, že za tím je?

lynks
11. zář 2012

@blandik ty můžeš jít rovnou školit Rabr 🙂)) myslím to fakt v dobrým, máš to už pod kůží.

lynks
11. zář 2012

@blandik
to co píšeš znamená, že už rabr taky dobře používám! 🙂 to byla přesně naše konverzace.." kamínky by mohly roztrhnout bazén" a tak jsem je vyndala, on taky pár, ale příští den to samý - házení dovnitř. A já ho nechala, protože mi bylo jasné, že nemá šanci pochopit co znamená roztrhnutý bazén. Cítím se líp, když to říkáš ty, že jsem vlastně nepochybila a hranice zůstala neporušena 🙂 Dík za zpětnou vazbu.
Víš co jsem dnes pozorovala? Dítě mojí sestřenky, vychované "klasicky" 3 letý, byl jako duchem nepřítomný, když jsem i já na něj snažila mluvit a uznávat jeho pocity, všímat si ho, tak to bylo jako bys mluvila na hluchého.Už přestal dospělé poslouchat, stejně nemaj o něj opravdový zájem. Tak jsem to vnímala já.

ava
11. zář 2012

@blandik já přesně nevím...trápím se s tím už dlouhé měsíce...cca od necelých 2 let. Zlobí tak, že nasírá, hlavně děti, ale i nás rodiče. Je takový nevypočítavý, čitelný, není podlý, je to nevykalkulované, nepromyšlené a spotánní jednání. Ale nasírá a nasírá. Omlouvám se za slova, ale to jediné vystihuje, jak to cítím. Jde a sebere hračku, jde a žduchne do dítěte, kousne, když není po jeho (nás ne, jen děti), plivne atd. Jakoby zareaguje tímto způsobem kdykoli, když je v nějakém krátkodobém stresu, který vznikl tím, že není po jeho. Ale je-li sám obětí podobného chování od dětí, rozječí se jako pominutý a jde do rvačky. Nebo přiběhne s ukrutným řevem za mnou. A já se snažím vysvětlovat, že se teď cítí stejně, jako se cítí děti, když jim ubližuje on. Zatím bez úspěchu. Za radu i zkušenost budu vděčná....

lu777
11. zář 2012

co se týká 4 let, tak já zase můžu říct, že s Matýskem to do 3 let nebylo vůbec jednoduché, byl takové zvláštní a dost náročné dítě, pak měl období které popisuje
@ava něco podobného.... u nás to asi byla žárlivost, zažili jsme si dlouhé období brutálního kousání a jednu dobu jsme skoro nemohli na hřiště 🤐
a pak najednou okolo 4. roku se vyloupnul úžasný kluk 😎 byla to hrozná úleva a teď mě denně překvapuje, dokonce se i začal hodně tulit (dřív nechtěl ani trochu, natož aby přišel sám!, asi rok jsem ho učila nechat se obejmout apod.).....
teď si užívám jak mu to pálí a jak je něžný.... je mu 4.5 a úplně se u něj dobíjím, protože mi říká věci jako "maminko, sedni si vedle mě, já Tě mám moc rád"... "pojď blíž, já si Tě chci hladit" ... a včera mi připravil krásné překvapení kdy jsem byla doma sama a měla narozeniny a on mi natrhal kytičku a ráno mě k ní dovedl se zavřenýma očima "vím že máš narozeniny, to je pro Tebe, moc mi na Tobě záleží" 😵 😵 😵
no kolikrát si pobrečím dojetím...
píšu to protože člověk opravdu neví jak se ta dušička vyvine dál a někdy ty děti udělají neskutečný obrat 😉 😵
takže hlavu vzhůru

jinak nedávno mě dostal když mi tekly nervy v ranním spěchu a nebylo mi dobře, tak jsem na něj křikla a on hned zareagoval a šel se teda obléknout a u toho mi s úsměvem povídá "taky Tě mám rád" 😲 😅 😀 😀 😔
no málem jsem se propadla do západního Německa, to vám povím!! 😔 😅

ava
11. zář 2012

@lu777 moc ti děkuju, to mi fakt pohladilo duši.
A moc ti to přeju, to jsou pro mámu ty největší odměny 🙂

blandik
autor
11. zář 2012

@lynks - já myslím, že děti potřebují opakování té činnosti...je fajn, když si dospělý řekne - vždyť mi to vlastně nevadí...tak místo klasického koupání vyndáváme kamínky 😵 AspoŇ mě se zdá, že dítě se učí respektu z toho, jak my se chováme s respektem k němu -- ne, že já budu cíleně dítě vést k tomu, aby mě respektovalo - to je už vlastně boj...a dítě jak se časem vyvíjí, tak začne být empatické, respektovat, ale myslím, že by to mělo vycházet z něj - ne, že já budu vůči němu prosazovat svoje zájmy a vlastní hodnotu..současně je i důležité, aby rodič přesto měl pocit své hodnoty, aby tak vystupoval vůči ostatnímu dospělému okolí...
Je docela možné, že ten tříletý tě i vnímal, jen to bylo pro něj tak neobvyklé a citové, že neuměl zareagovat..známe to i my dospělí, někdy narazíme na tak otevřeného člověka, citlivého vůči nám, že ani nevíme, jak reagovat a tak raději mlčímé..my máme v rodině taky hodně okřikované děti, opravdu děs..a už jsou v pubertě.. a je hrůza pozorovat, jak ty děti ztuhnou, když zjistí, že na ně koukáš - snaží se splynout se zdí..a když se zeptáš na cokoliv - tak slyšíš hlavně - nevím, nevím..a krčení ramen...

lu777
11. zář 2012

@ava ono to může být žárlivost, u nás trvala do víc jak 2 let a nejhorší byla v období 9-12 měsíců, kdy se malá začla pohybovat ... až v asi jejích 2 letech a 3 měsících jsem měla pocit, že si plně uvědomil a akceptoval sourozence 😕
a taky se víc srovnal sám se sebou, ta psychika je jinde, má ze sebe lepší pocit a tak nemá potřebu tak útočit asi

blandik
autor
11. zář 2012

@lu777 - taky se mi to krásně četlo a myslím, že mám podobnou zkušenosti i když z opačného konce..naše dítě zase bylo hodně ukňourané, navázané, a rozmrzelé, nepůjčovací a nemělo rádo dětskou společnost...a pak jako mávnutím kouzelného protku se změnilo, taky tak po tom tři a půltém roce. TAky si užívám každý den, překvapuje mě..bylo to jako když z kukly vyleze motýl..a co mě fascinuje a zač jsem vděčná, že to nebylo na popud nějakého mého měnění ho, nebo snahy ho korigovat, přijímali jsme to, jaký byl (jsme se snažili)...
@ava - já fakt nevím,možná bych mu neříkala, když je v těch emocích, že vidíš- takhle se cítí děti, když něco podobného uděláš ty..protože to ho vrhá do pytle s nálepkou - chováš se tak, jako ty děti..jemu podle mě stačí ta zkušenost, že je to nepříjemné, nepotřebuje to jetšě posílit tím, co ty mu řekneš..myslím, že stačí mu jen uznat emoce - není to příjemné, když tě někdo bouchne, vidˇ? A pak bych zkoumala, proč syn nebývá v pohodě, jestli jsou nějaké situace, které jsou důvodem jeho bezmoci..Zkusila bych mu posílit pocit moci - někdo tady zmiňoval mocenské hry - že pomáhají vyrovnávat pocit bezmoci, který je zdrojem agrese (zdrojem agrese může být i nejistota, třeba při příchodu sourozence)..a ty hry spočívají v tom, že necháš dítě mít moc - ve smyslu, třeba ho honíš a nemůžeš ho dohnat a stupňuješ své žadonění, aby už zastavil, že už nemůžeš, proší, žebráš...prostě hraješ divadlo..a dítě se řehtá a schválně ti utíká..my teď hrali takovou hru u stolu, že malého napadlo, že mi sebral všechny okurky z talíře a že mi nedá a já ho začala prosit, škemrat, žadonit, že aspoň kousíček..a nééé, on je fakt všechny sní..důležité je, aby dítě bylo režisér a ty jen herec, ono vedlo a ty jsi tu hru neukončila dřív než ji opustí dítě...protože to pak hatí ten efetk pocit u moci..prý, když si dtíě zažije takto pocit moci, tak to vykompenzuje jeho občasný pocit bezmoci a dítě pak přestává být agresivní...takže je třeba sledovat signály (třeba nechce jít spát, umýt se, něco udělat) a můžete to převést na srandu, že se jakoby chytneš a zaujmeš "tu podřízenou" roli a dítě vede...Naše dítě to miluje a první hry můžou trvat velmi dlouho, na hodiny...takže je dobré to zkusit o víkendu:o))))

blandik
autor
11. zář 2012

@ava -a ještě píšeš, že spouštěčem bývají situace, kdy něco není po jeho, takže bych možná podumala nad tím, jak reaguješ, když něco není po jeho, jestli mu dáváš jen empatii (bez řešení), a jak máte nastavené hranice, jestli nejsou příliš pevné..NO jsou to jen podněty..

ava
11. zář 2012

@lu777 ano, může. Ale u něj se to projevovalo i tehdy, když byl sám a já nebyla těhotná, když jsem otěhotněla, začal to být mazec - ale to ještě přece moc nevěděl, co ho čeká. A po jejím narození se to hodně zlepšilo! Ne však natrvalo 😒

ava
11. zář 2012

@blandik to je zajímavé, jak to vidíš ty. Ty spouštěče ale spíš neúmyslně vyprovokují jiné děti nežli já...řešení mu dávám, ale nevím, jestli v tom amoku, který mě obestře, jsou zrovna "správné". 😝
Mocenské hry jsou zajímavá věc, určitě to zkusíme. Člověk neví, co v něm hlodá a jak se cítí. To mi vadí nejvíc...že nechci, aby se cítil špatně...protože když zlobí, tak se asi dobře necítí. Chtěla bych tomu přijít na kobylku.
A je fakt, že někdy naše nažívání připomíná boj o moc...díky za podněty!

cervena_vila
11. zář 2012

@blandik Jak taková mocenská hra skončí? Třeba jak dopadla vaše okurková hra?

Já se začínám bát školky (zatím se nás netýká). Vždycky někde potkám nějakou situaci, která mě ještě více znejistí. Byly jsme s kámoškami na hřišti, kam se přivalila školka s třemi vychovatelkami, odhadem třicet dětí. Vychovatelka si je zastavila a řekla, že na hřišti jsou malinkaté děti a nikdo k nim nebude chodit. Ani nesmí chodit na písek, kde ty malinkaté děti jsou, ani na houpačky - prostě zakázala jim půl hřiště, kde si hrála naše těsně předškolková drobotina. Načež si vychovatelky začaly povídat, jedna si zapálila cigaretu a už je naprosto nezajímalo, jestli děti ta nesmyslná pravidla dodržují. Děti se chovaly v souladu se zdravým rozumem a přirozeně se promíchaly... A já si říkám, jestli takovým kravkám v březnu nebo další září svěřím ten svůj poklad 😖

blandik
autor
11. zář 2012

@ava a kolik má přesně syn? Tři roky a kolik? Možná není na ty děti ještě úplně připravený, náš měl období kolem tří a půltého roku, že ječel a odháněl ty mladší děti...JInak - řešení je dobré dětem vůbec nedávat, protože ono stačí, že dostanou pochopení, pak si najdou řešení samy nebo tu věc opustí...(je to tedy z Naomi)..a je fakt, že jsem si pak začala všímat, že když našemu dám v jeho rozčíelní nějaké řešení, tak ho to rozčílí ještě více...když mu dám jen pochopení, tak se povzteká, pobrečí a pak najedou je zase slunce na nebi, buď si najde jinou činnost nebo realizuje svoje řešení...v amoku je fajn dát jen to pochopení, jak on se asi cítí, co chce..popsat tu situaci.

blandik
autor
11. zář 2012

@cervena_vila - já dneska viděla taky takové dva exponáty ve školce..náš tam sice nechodí, ale místo si držíme a prostě tam nastala divná situace, kdy byla odvolaná ředitlka, a je tam nová ř. a nová učitelka - a byla jsem fakt zklamaná, učitelka se speciální pedagogikou dává dětem za odměnu bonbony a nebyla sto pochopit koncept - že odměna za nějaké chování není to, co ve školce cchceme..no bylo toho více, prostě jsem neměla pocit, že těmto dvě osobám (obě tak do třiceti, osolárkované a na 20cm podpadcích - spíše působily, že jdou na veselou noc do báááru) mám svěřit své dítě...

Naše okurková hra skončila tím, že se nacpal hodně okurkou a skončila koncem snídaně a večer to chtěl hrát znova..tak jsme si jen probrali, že je třeba poslouchat bříško, až řekne, že už má dost...takže to byla krátká hra, ale úplně první hra byla, že si hrál na bubeníka a třískal paličkama do bubnu a já ho prosila, aby toho nechal, a on odcházel a já byla šťastná a pak se vracel a já lamentovala, prosila..no, chci napsat, že ty hry hlavně na začáku trvají fakt dlouho, dětem se strašně moc líbí a tak doporučuji si nezvolit nějakou hlučkou nebo hodně fyzicky náročnou aktivitu..protože aby to mělo efekt, jak jsem psala, je třeba nechat dítě, aby ono ukončilo tu hru - tedy dtíě o tom konci rozhoduje, kdy to skončí..prostě přejde k jiné činnosti, do hry atd...a děti se k tomu rády vracejí, opakují a chtějí to znova a znova...