Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

Jeee,ahoj holky,taky miluju Respektovat a byt resp.Sice to jeste nemam doctene,ale ten pristup k detem se mi moc libi.Bohuzel to na okoli pusobi casto tak,že "nevychovávám",a že bych měla malemu dat nekdy na zadek,apod.dokaze mě to na nekolik hodin vytočit,fakt.zatim jsem tuto diskuzi ještě neprocetla,ale doufam,že se k tomu dostanu 😉

@blandik diky za odpoveď. RaBr jsem si přečetla, ale teď si říkám, že si to přečtu ještě jednou, aby se mi to dostalo vic pod kůži. Mně se ten přístup líbí, ale někdy nevim, jak to správně říct. Když jsme spolu sami, tak on je uplne zlatej, hezky se na všem domluvíme a ani se tolik nevzteká. Ale jakmile někdo přijde, tak uplne obrátí a je s nim těžký pořízení. Co se toho nočníku týče, tak asi máš pravdu, že není ještě uplně zralej ( i když plenu po spaní v noci má suchou - ale to se asi nemuže davat do souvislosti s tim, že je na to zralej rozumově a aby si o nočnik říkal).

@judith.von - to znám ten pocit, ono si to všechno musí sednou a postupně se začít vyvíjet. Taky jsem měla milion nejasností, jak se zachovat tady a tam, jak řešit tohle a tamto - co je ještě nucení a co je už opr. požadavek, jak vzdorující batole přimět se oblíknout nebo jít ven, když ho nechci nutit a evidentně neřeší to, co mu říkám - prostě se nechce mýt...Mám ale jednu zkušenost - ono v podstatě jde o slušnost jednání ve vztahu ke druhému, není to hned vidět, dokonce to může někdy působit, že občas je dítě rozmazlené (když nemá svůj den) a rodič nezasáhne, nebo má období, kdy neutře ani loužičku a řekne - mama sama...ale jak dítě stárne, tak je to neskutečné..náš bude mít tři a já vidím, jak moc se vyplatilo být k němu slušná, děkovat a říkat za co děkuji, nabízet pomoc, chápat jeho bolískty a vzteky...říká se, že kolem třetího roku dítě začíná se zajímat o soc. vztahy, a to až do šesti let...a my to teď máme doma úžasné - malý mi nabízí pomoc, chápe, když se zlobím, sám říká - já zlobím, ty taky zlobíš? Už omlouváš? Já taky omlouvám, nechtěl. Děkuji a prosím...Nevím, nedá se to popsat, ale vlastně z něj slyším to, co jsem mu předtím říkala a tak by mě zajímalo, co bych slýchala, kdybych po něm minulé tři roky křičela, nadávala, ignorovala, vyhrožovala /malý mi ani jednou neřekl nějakou výhružku/, ani se neptá po odměnách, že jestli něco dostane, pokud to a tamto, když mi chce něco ukázat, tak řekne - mami poj'd podívat, něco tam mám...a ne mami poj'ď podívat, jestli to mám hezké...Ale úžasné na tom je, že to roste s dítětem...

@jankapavol - já mám tu zkušenost, že když je malý v pohodě, tak všichni nadšení (ne z přístupu, ale jeho chování) a když nemá den, tak všichni začnou kolem okamžitě vychovávat. Nemůžou pochpit, že to je přístup, kdy ocením dobré chování, a hlavně si všímám toho, co se daří, co je dobře a to, co se nedaří jen okomentuji informací, event. dříve odnesu pryč, vysvětlím, dám empatii - to okolí okamžitě začne vypichovat chyby, že tohle takto nemůžeš a tamto nesmíš a důležitě vychovává, manipuluje, kritizuje. Moje zkušenost je taková, že když se to daří, tak to ostatní berou, že je to tím, jaký náš malý je, že prostě je takový poddajný a rozumný a hodný a klidný...a když se to nedaří, tak začnou okamžitě vychovávat...KOlikrát jsem slyšela, no ale to ty nemůžeš znát, MIška je úplně jiný než ten náš zlobivec...

@blandik Když jsem to četla, pořád jsem jen souhlasně kývala 🙂 . Malá taky říká- zlobíš se, protože jsem se vztekala? Když se zlobím, zlobíš se taky? A vždycky přijde a zeptá se "Už jsi hodná, už se nezlobíš?"
Taky jsem od malé neslyšela žádnou výhružku a že by za něco chtěla odměnu. Odměny jsme u nás nikdy nezavedli naštěstí. Když vidím u synovce, jak rodiče vydírá, že chce bombonek zato, že sní maso nebo zato, že jde odpoledne spát. Už chybí jen aby chtěl odměnu, že chodí 😒 .
A moc se mi u malé líbí, že začíná popisovat svoje pocity a to jí taky ještě nejsou 3 roky. Už zvládne vysvětlit, proč se vztekala. Akorát nevím, jestli se to někdy povede bez scény a jen s tím popisem pocitů. A to musím říct, že tyhle pokroky jsou u nás i přesto, že mé reakce nejsou vůbec 100%, jsem hodně nervák a často vyletím.
A přesně jak píšeš-milionkrát jsem slyšela v rodině nebo od kamarádek - Ale to ty neznáš, Týnka je přirozeně hodná a klidná. Při takovém tvrzení mi vstávají vlasy hrůzou.
A chtěla bych se zeptat, je u vás méně scén ze vzteku? Třeba když to srovnáš dřív, než jste začali praktikovat Rabr?

Ahojky maminy.
Děti kolem tří let můžou vyhrožovat nebo si říkat o odměnu 😕 ?????????

Jdu si trochu pro radu, pochopení...ani sama nevím....
Nám se trochu začala Rabr vzdalovat po narození druhé dcery. Určitě se nám mnohé povedlo, a něco ne. A nevím jestli se to negativní začalo odrážet na nynějším chování starší dcery. To, že do dneška nemůžu ukočírovat žárlivost je jedna věc, prostě někde děláme chybu...nevím kde. Ale Luci se teď (na starý kolena) začíná vztekat, že se válí po zemi, chce po nás, aby jsme jí dělali věci, která dělala automaticky sama. Pravděpodobně když to vidí u mladší sestřičky, tak vyžaduje asi to samé..., nějak nevím jak s ní komunikovat, kdž jí to chytne. Před časem Nelince hračky jen nechtěla půjčit, teď jí je dokonce vytrhává prudce z ruky, nemůže se k ničemu přiblížit...když by to bylo jednou začas...budiš.., ale je to několikrát denně a mě už dochází trpělivost, energie..., dokonce u nás přestalo fungovat co kdysi zabralo - např. výběr, odměna v podobě "budeme pak mít víc času na...".

Mám pocit, že nefunguje ani Rabr, v horším případě když už jsou emoce v pytli ani tradiční výhrušky. Mám se nějak vrátit zpět a začít znovu?? Ale jak u tříletého dítěte??? Než se narodila segra, bylo to ok, fungovalo spoustu věci..., ale byla ještě malá.....

Moc díky za názor

@kopretinka84 - to se krásně čte. My jsme byli kupovat boty a prodavačka malému slíbila, že když si bude hezky zkoušet boty, dostane pak lízátko...a přišli jsme te'd do obchodu asi po měsíci a malý hned u dveří, dostanu lízátko? A pak paní prodavačka začala výchovně působit, a jsi hodný a ráno pěkně snídáš a nezlobíš maminku? Tak to jo, to můžeš dostat lízátko...a k tomu se přidala druhá prodavačka, že její děti za odměnu slíbí cokoliv 😖

Já mám pocit,že věkem to vztekání slábne a přibývá toho verbálního projevu nějaké nevole, nebo možná se to vztekání zkracuje co se týče trvání...Přiznám se, že poslední dobou řkám často na jeho vztekání (a ono to často není ani vztekání, jen takové mrčení, mrčí to co chce, neby tedy rovnou křičí), že tohle se mi neposlouchá dobře, že se to dá říct i klidně, že mi tento tón při diskuzi vadí...a že se taky snažíme nekřičet a v klidu se domluvit. Malý to pak většinou zopakuje klidně a přidá i to prosím - převede to z rozkazu do prosím, můžeš...Já taky ztrácím trpělivost, nestává se až tak že zaječím (to už pak fakt se neovládám a jediné, co se snažím ukočírovat je, aby nedostal na zadek, a tak pak místo toho prásknu dveřmi s tím, že se musím jít uklidnit...a pak na sebe pyšná nejsem...). Spíše jsem pak podrážděná, vrčím nebo řeknu malému ,že to může udělat se mnou ted nebo pak sám, že se jdu už chystat (někdy rostu do země, než se začne oblíkat - tu ho zaujme to a tamto, pak zase tohle... - ale taky se to lepší, jen přibyla školka, no jsem zvědavá na svou trpělivost, až začnu chodit do práce za nějaký ten týden).

@dagina - máš toho hodně, dvě děti, malé a pak k tomu představu, jak by to mělo vypadat...Prý je výborná knížka ohledně žárlivosti - Sourozenci bez rivality, znáš? Já to nečetla, a nemám s jedním takovou zkušenost...Ale myslím, že není nikdy pozdě se do toho více ponořit, tak jak by sis představovala..určitě toho spoustu už děláš...já nevím, mě pomáhá prostě říct, jak to je a počkat, jestli se podle toho zařídí ¨/dát mu chivlku čas, pokud něco přímo nedemoluje.../. A pak pokud to prostě nejde tak, jak chce, tak to klidně řeknu, pak ještě jednou a trvám na tom, zarazím ho v tom, co dělá. ..sice se vztekne, ale pak zase uklidní a už to neopakuje....Nevím, asi by více poradily ženské se dvěma dětma..ale bude určitě zase líp, a jestli jsi nečetla ty sourozence, tak třeba to pomůže...

@blandik
@dagina Ja Sourozence... prave ted ctu a principy jsou fajn, proste zase, empatickej, respektujici a klidnej pristup... Uz mam z toho prvni vysledky 😵 Starsi z bujnosti nebo jindy zarlivosti ublizuje mladsimu - tuhle ho prasti, tuhle kousne, tuhle pichne do oka... driv jsem se obracela proti nemu, napred klidne, pak i jecela (ono tezko zachovavat klid, kdyz nekdo masakruje vase malicke miminko) a prave v techhle situacich pouzivala NE, TOHLE NESMIS, coz jinak nevypoustim z pusy... V knizce je ale popsane a vysvetlene, ze se nemame obracet k agresorovi, ale ignorovat ho a venovat se postizenemu... a taky je tam popsane, jak deti pasujeme do nejakych roli a pak je v nich upevnujeme, takze ony se pak chovaji tak, jak se od nich ocekava, i kdyz uz ani nechteji ("hodna holcicka", "zlobivej kluk"...)
Jako tohle mi hodne pomohlo, nevenovat pozornost Radovi, kdyz Risovi skodil, ale jakoby si ho nevsimat a mluvit k Risovi, ze se nema ceho bat, ze bracha umi i hladit, ze to vim... (trosku manipulativni, vim, ale ucinne 😎 )

Ahojky,
díky holky.
Jj, Sourozence už jsem četla, četla jsem asi 4 další knížky..... . U nás to prostě začalo NEfungovat - a to si myslím vydržím dost dlouho být klidná. Empatie, popis...nic. Ještě jí to víc rozzuří...., nechápu a nevím už jak na ní. Vše myslím souvisí se žárlivostí. Dává tím zřejmě na jevo, že něco není OK, já nevím co a jak směřovat k nápravě.

Ahoj, jdu pro radu. Nebo spíš napsat, jak nám najednou klidný a vysvětlující přístup přestal fungovat. Will si prostě vše teď dost vynucuje a nefunguje nic.
Zkusím popsat situaci. Včera večer - vařím polívku, do toho se syn vrátí s manželem z venku a začne nejdřív jen lehce nahlas, že chce, abych si s ním šla umýt ruce. Klidně řeknu, že zrovna vařím polívku a že ať chvilku počká. Jenže on začne šíleně ječet a brečet, že chce hned teď a začne do mě mlátit. Já do toho stojím u vařící polívky, zkusím znovu relativně klidně, že zrovna vařím, že pokud chce hned, ať si řekne tátovi a on stupňuje řev a ječí, že chce s mámou. Nakonec to dopadne tak, že mi rupnou nervy, zaječím na něho, že se může opařit a odtáhnu ho pryč. ALe on se hned vrací a řev tlučení mě pokračuje. Já dovařím, řeknu, že už můžu a on přestane ječet a jdeme si v klidu umýt ruce. Další příklad - strašně rád něčím hází, takže může papíry, míč (jen v chodbě) atd. Hrajeme si s autíčky a on s ním najednou hodí a třeba mě lhece trefí. Já mu řeknu, že me to bolí a on zaječí "nebolí" a háže dál. Nebo jsem teď po hospitalizaci v porodce a musím dost ležet a odpočívat. Domluvíme se, že po hraní (máme i domluvený časový úsek hraní) si půjdeme lehnout na půl hodinky do ložnice. Po hraní samozřejmě následuje řev, že nechce jít spát. Já mu řeknu, klidně, že nemusí, že si lehnu já a on si může hrát. Nebo si může vzít hračky do postele do ložnice. Ale on jen pokračuje a vzdorovitě brečí, že nechce spát.
Prostě poslední cca 2 měsíce je to utrpení a jak jsem byla ráda, že ho vzali do školky a já si dopoledne odpočinu. Fakt s ním nejde se domluvit. Prostě očekává, že my budeme skákat, jak on píská. A jak některé jiné děti se jdou vztekat třeba do pokojíčku, nebo je to za chvilku přejde, tak on prostě pokračuje, dokud se mu nevyhoví. už si říkám, že na nás pošlou sociálku. Prootože moje nervy nejsou ze železa a včera jsem na něho šíleně zařvala, a pak v ložnici brečela, že už to nezvládám. Ještě k tomu nesmím teď ven, takže musíme být odpoledne doma a nikdo nemůže pomoct. Manžel je do večera v práci, babička zase nefunguje ☹
Od jeho cca 8 měsíců mu vše vysvětluju, snažím se neječet, nebít. Respektovat jeho názory, netlačit ho do něčeho, co nechce. Tím nemyslím mytí zubů a různé "životní nutnosti". A teď se to úplně zkazilo a nevím, jak z toho ven. Asi zase zajdem k homeopatce, už jsme byli na jaře, když se jeho chování najednou z ničeho nic zkazilo 😖

@verbalinka já bych řekla, že má prostě typické období vzdoru už od jara kdy, jak píšeš, se jeho chování "zkazilo", navíc začal chodit do školky teď v září že? To je pro něj určitě velká změna a reaguje asi takhle agresivně se zaměřením na tebe, ty jsi těhu a musíš najednou více odpočívat, nemůžete ven, jsi na něj většinou sama, je toho prostě moc najednou asi... zkus prostě pokračovat stále ve výchově, jak jsi to začala v jeho 8 měsících, tohle obodbí zase přejde (a přijdou jiná 🙂 ). Jasně vytyčit hranice se ale musí - například k tomu s tou polívkou, udělala jsi dobře, že jsi mu nevyhověla hned, když jsi vařila, tak prostě musí počkat, vysvětlila jsi mu to - taky dobře, ale nechat se od něj mlátit - tak to v žádném případě ne! Stát u vařící polívky a nechat se mlátit hysterickým dítětem určitě není sen žádné matky, takže snad ostatní napíšou taky své rady, jak by se zachovaly, já za sebe napíšu, že bych polívku v tomto okamžiku odstavila a k dítěti si klekla, držela bych ho tak, aby mě nemohl bít nebo kopat a dívala bych se mu do očí a důrazně řekla, žádné bití a bouchání! až by se uklidnil, tak bych zopakovala, že si může jít ruce umýt sám nebo s tatínkem, ale ty že te´d dovaříš tu polívku, abyste měli co k večeři. A pak to ještě třeba znovu probírat v klidu a že třeba teď máte večeři později, protože tě rušil atd.

@reruna díky moc za reakci 😉 Právě myslím dle zkušeností, že právě, pokud se mu nevyhoví, tak i několikeré zopakování a jeho "odstrčení" (že musí počkat) ho zase rozčílí a situace se bude celá opakovat. On, jak řve, tak má neskutečnou výdrž.
On má teď i jakoby "autistické období", kdy se musí některé věci opakovat. Že třeba chtěl rozsvítit v koupelně, ale uvědomil si to až uvnitř, já nevědomky rozsvítila (jak bych taky měla vědět, že zrovna by rád rozsvítil a ptát se ho pokaždý mi přijde ujetý) a on se začne vztekat a musíme vyjít ven z koupelny a celou akci zopakovat s tím, že on rozsvítí.
Před chvvilkou ho manžel přivezl ze školky a už jsme měli 3 výstupy, takže jsem se rozhodla zkusit se mu více věnovat a doufat, že mimi v břiše to vydrží 😒

@dagina u nás se taky střídají období lepší a horší, te´d jsme o prázdninách zažívali spíš to horší, starší se pořád nějak nemůže naučit s mladším vyjít, bojí se ho a má pocit, že nemá smysl mu něco říkat, že tomu nebude rozumět a že ho nebude poslouchat, neustále před ním utíká, nechce si s ním hrát, schovává před ním hračky, takže mladší je tím tuplem chce získat... někdy ječí od rána do večera a nestále se honí a berou si hračky.... v takových chvílích si taky někdy říkám, že všechny ty knížky jsou na nic. Pak si zas něco přečtu a jsem plná ideálů, jak to budu krásně zvládat.... takže tě povzbudím, že nejsi sama, snad to neděláme všechno špatně a i snaha se cení

@verbalinka o tomto - to jsem chtěl udělat já - se tady zrovna psalo na této a předchozí stránce. No jo, u nás by to taky asi nezabralo hned s tím vysvětlováním, zachovat si v takové situaci klidné nervy asi moc nejde, mě jedině pomáhá to, že někdy mi to vztekání přijde až směšné, začnu se smát a kluk se hned uklidní,, co že se to jako děje 😀

ahoj holky,
já sem ještě moc nepatřím... mám chlapečka 14m... rabr jsem četla asi před rokem a asi se do toho budu muset znovu ponořit...
jen se chci zeptat... myslíte, že má cenu s principy z knížky pracovat už takto "brzy"? myslím tím hlavně vysvětlování - může z toho mít i takto malé dítě už rozum? hodně k tomu tíhnu a snažím se o to, mám pocit, že to někdy funguje, někdy ne... jinak u nás doma se věci vyřizují v klidu, nekřičíme na sebe... prostě tady panuje pohodová atmosféra... takže matěj to možná už teď odkoukává od nása projevuje se jako opravdu "hodné" a vnímavé dítě... pak miluju, když slyším kamarádky: když ty máš štěstí, že je matěj takovej... už ale není vidět, co je za tím... a myslím, že ani nemá smysl to vysvětlovat...
a ještě mne zajímá jedna věc: četla jsem tam o odměnách a pochvalách... že když se děti moc chválí, tak pak věci nedělají samy pro sebe, ale pro radost např. mamince apod... jak to máte vymyšlené vy? já i když tohle nosím v hlavě, často se přistihnu, že když mi udělá opravdu radost, že říkám: paráda, ty jsi ale šikulka a ještě třeba zatleskám 😅 jak tedy dáváte jinak pozitivní zpětnou vazbu?
děkuju 🙂

@petruskaz - ahoj, určitě odkoukává, odkoukává ten tón, jakým doma mluvíte (už miminka si doma jakoby filmují všehcno do svého mozku, kdo jak zavře dveře, jak se mluví.....). Já bych se u tak malého zaměřila na určitý systém typu - místo NE - spolu, křehké, opatrně, nebezpečné...a tohle používat pokud třeba bude brát něco skleněného...tedy jakoby používat podobná slova pro určité situace...Pak samozřejmě určitě říkat to, co může dělat jako první reaci namíto negace (tedy zákazu)...takže namísto neskákej, mu říct - spolu, můžeme skákat spolu...Myslím, že tvoje dítě tak do dvou, tří měsíců příjde do vzdoru (+-) a pak se ti to hodně přidá, tento trénink, krom toho, že vlastně už i teď to odkoukává...

Odměny a pochvaly, co vím, tak ne všichnci, co znají rabr a používají tyto principy, ty pochvaly a odměny převzali...mě to dává velký smysl a vidím to i na malém...že věci dělá proto, že to má smysl, že to tak cítí a ne proto, že dostane lentilku za vyčůrání...byli jsme v obchodě, paní mu řekla, že dostane lízátko, pokud bude dál zkoušet boty (malý nechtěl) a když jsem tam přišli po měsíci, malý na prahu obchodu volal, že chce lízátko (a paní prodavačka mi tak soustrastně povídala - moje děti slíbí cokoliv, když za to něco dostatnou - takže tohle opravdu doma nechci, takové křivení osobnosti...). POchvaly - dá se to říct i tak - že řekneš- jé, to máš radost, že se ti to povedlo. Tady jsi postavil dvě kostky na sebe a ony drží ---tak to tedy říkám já - že mu dám ten pozitivní popis -zpětnou vazbu - popíšu to, co vidím, radost na mě jen svítí, a pak řeknu - že to máš asi radost, že jsi nakreslil kolečko a je kulaté..a malý pak i sám říká - mám radost, povedlo to..nebo já bál a zvládnul...říká to za sebe a neptá se mě, jestli já jsem ráda, že on to zvládl...já v tom vidím skutečně ono souzení něčích výkonů, když řeknu - jé, ty jsi šikulka, to mám radost...nebo to jsi hodný, že jsi mi to podal...ne, to mi vadí osobně...raději řeknu - děkuji, že jsi mi to podal, to mi pomohlo. A malý mi řekne - já pomohl rád 😉
tak hodně zdaru.

@blandik moc děkuju 🙂
asi to chce jen cvik, abych spíš situaci pozitivně okomentovala než vychvalovala jak moc je šikovnej... snad se mi to podaří...
naše generace byla holt většinou vychovávaná systémem zákazů, odměn a trestů... více či méně... a myslím, že v naprostý většině se to praktikuje dál... v žádným případě to nesoudím... taky to nějak fungovalo... jen mně se ta filozofie dle rabr prostě líbí a budu to dál zkoušet... i když někdy to chce velkou dávku sebezapření... 😀
můžeš mi ještě říct, jak se na to dívají třeba tví rodiče? můj táta si třeba trochu v duchu ťuká na čelo - je to na něm vidět, ač nic většinou neřekne... ať už se to týká výchovy, nošení, jídla apod... mamča je daleko pokrokovější... ale taky myslím, že spoustu věcí by dělala jinak... ale plně mne respektuje... což je pro mne důležité... setkala ses třeba s negativními reakcemi ve svém okolí?

ahoj holky... snad neva, že si sem jdu pro radu i když mýmu Kubíkovi je jen půlrok... je to celkem čerstvě, co se začaly objevovat situace hodný "výchovy" a tak přemýšlím, jak nejlíp na ně. Jedna je, když si s něčím hraje a spadne mu to a on to nevidí a rozbrečí se. Váhám, jestli k němu jít a podat - doteď jsem všechno řešila tak, aby nemusel plakat, ale tohle si myslím, že není správně. Zkoušela jsem že jako přijdu a pomůžu mu to najít (slova zatím nerozumí, i když u toho mluvím)... druhá věc je když spadne na čumes a leknutím se rozbrečí. Pohladím ho, říkám: "bolí to, viď" ale nechci z toho dělat zbytečnou kauzu, za kterou to nestojí... Procházím psychosociálním výcvikem, kterej je podobnej RABR, jen trvá 3 roky 🙂 a tam všechno podobné řešíme, ale není to zaměřený na děcka a u malýho Kuby váhám, jak je to správně...

@blandik ještě prosím o radu ve zcela konkrétní situaci: od doby, co matěj chodí, se potýkám s tím, že funguje jako uklízeč ulic... všechno sebere nebo se o to aspon pokusí... jak to udělat, abych nemusela používat: nesahej, nesmíš? je to první, co mne napadne, kdyý vidím, jak k pusince bleskově míří ruka s vajglem apod....

@ofelieee já teda povím jen, jak to chodí u nás 🙂 když matěj žuchne, tak z toho nedělám vědu... jasně, když vidím, že to bylo fakt zlý, tak ho vezmu a utěším a pořádně zjistím, zda je ok.. ale když spadne třeba jen zadek, ještě vycpanej plínou nebo se lehce o něco ťukne, tak to buď vůbec nekomentuju nebo (a to většinou) řeknu: to jsi sebou trochu plácnul viď, ale nic to nebylo, příště dáš pozor, bolí tě něco? (my znakujeme, takže mi už často ukazuje, když ho něco bolí)... ze začátku často zkoušel naše reakce a nejdřív s lítostívým výrazem a slzama na krajíčku na nás koukal, co my jako na to... a když viděl, že to bereme v pohodě... že se nad ním nerozplýváme, jakej je chudáček apod... tak už to taky bere v klidu... ale i tak pokaždý mrkne očkem, jestli se náhodou situace nezměnila a my nebudeme litovat... no, zkoušej to na nás 🙂

@ofelieee Ahoj, já mám teď už skoro ročního syna, ale od malička to s ním zkouším podle rabr a jsem zatím docela spokojená s výsledky. Ale k tvé otázce s padáním věcí - jestli se nepletu, tak šestiměsíční dítě ještě nemá vědomí o trvalosti předmětu (to se vyvíjí tak kolem 8 měsíce a první "předmět", o kterém zjistí, že existuje, i když ho zrovna nevidí, bývá maminka), takže když mu teď něco spadne a nevidí to, tak si myslí, že to přestalo existovat - takže bych zvedala a nenechávala plakat, protože z toho ještě nemůže mít moc rozum. Za pár měsíců začne házet věci na zem cíleně, to už pak je třeba trochu něco jinýho. Ale děti to nedělají proto, aby nás nutily to zvedat, ale protože je fascinuje, že věci padají a musí se vyzkoušet nejlépe s každou věcí několikrát jestli gravitace funguje za všech okolností 😀 A já jsem podávala a podávala - teď už to moc nedělá, jenom občas něco pustí a pak ukáže na mě a na tu věc, abych mu to podala, což se mi líbí jako komunikace, tak mu to zase podám.
A pády jsem od začátku řešila tak, že jsem utěšovala v náručí (když teda brečel a on byl uplakánek dost), i když to byl jenom malej ťukanec. Nikdy nemůžeš vědět, jak to prožívá dítě a i kdyby plakalo jenom z leknutí, tak taky potřebuje utěšit. A u nás to teda zafungovalo, a teď, když se praští opravdu, tak pláče a chce se chovat, ale poměrně rychle se uklidní a když se jenom lekne nebo to moc nebolí, tak už ani nezapláče, jenom se na mě koukne, já řeknu něco jako "to ses asi lekl" a je to v pohodě. Nemám ráda utěšování typu "neplakej, vždyť to nic nebylo", protože kdyby to nic nebylo, tak přeci nebude plakat.

ahoj holky poradíte? malou jsme nechali bez plínky na noc, protože pár dní už ji měla suchou, takže dvě-tři noci spala v pohodě, suchá.. a od té doby pořád převlíkám, každou noc se počůrá. Teď jak na ni (má 25měs.), dát znova plínku, nebo třeba v jednu ráno jít, dát ji na nočník a uložit zpátky, a totéž opakovat třeba v 6 ráno? co byste dělaly?

@petruskaz Náš taky všechno sbírá a ochutnává - nejedovaté přírodniny ho nechám ochutnat, u ostatních většinou funguje že řeknu "dej" a nastavím ruku a poděkuju (ale Jojo má teď dávací období, takže chce dávat všechno všem). A když to nefunguje, nebo je potřeba zasáhnout opravdu rychle, tak přijde nene, ale snažím se to neříkat moc často, protože na to zatím poslouchá, tak to nechci zneužívat.

@petruskaz - to je docela zajímavé, ten vývoj u okolí...moje máma je takový přirozený rabr, samozřejmě používá pokyny, občas trošku zkouší manipulovat nebo zakáže, ale to je normální pro tuhle generaci...ale její filozofie je hodně podobná rabru, dává prostor a svobodu...A hodně spolu o výchově mluvíme, ví oč se snažíme, máme stejný pohled na to, že není potřeba hodně hraček, že děti mají vlastní důstojnost a není třeba jim věšet bulíky na nos, manipulovat atd. atd...Myslím, že v období vzdoru občas nechápala, že co to děláme, ale čím je Miška starší, má možnost (a ví od nás co děláme) srovnání toho, jaký je rozdíl v tom, jak s malým jednáme my a jak někdy jiní rodiče. Taky má kolem sebe lidi s dětmi a slyší o čem ostatní povídají, jaké mají problémy s dětmi a má srovnání s námi. Takže bych řekla, že u ní to s věkem Mišky narůstalo - tedy její důvěra v to, co děláme.
Druhou kapitolou jsou tcháni. Tam je to horší, nemám vůbec pocit pochopení nebo nějakého zájmu o to, co děláme. Oni se jakože snaží respektovat to, co děláme, tedy nenabouravají se nám před Míškou do výchovy, že by nám do toho kecali..ale to je asi tak všechno. Nemám pocit, že s němi můžu něco probrat...snažím se jednat jemně a mluvit obecně, pokud mě něco "namíchne", tak řeknu, jak nám to funguje nebo úplně obecnou formulku, a bu'd je ticho nebo se začnou bránit - že si dělali srandu nebo že to nemám brát tak vážně... Jsou bohužel zvyklí s dětmi manipulovat - výchova stylem - jsi hodný, zlobivý, omluv se, až tohle sníš, dostaneš tamto, nemají potiž malému lhát...prostě pro mě je to fakt jiný svět, někdy se smiřuji s tím, že nemají kapacitu to změnit a že spíše budu rezignovat já jak MIška postupně poroste než že oni se změní...No, to by bylo na dlouho...ale celkem doporučuji, pokud máš doma zázemí, že tě poslouchají, tak objas'novat občas proč děláš to nebo ono, protože až příjde dítě do vzdoru, tak i prarodiče najednou začnou vychovávat, ty praktiky potlačování a nucení rostou s dítětem.

@ofelieee - ahoj, to by mě zajímalo, co tam probíráte, když je to podobné rabru? No s těmi emocemi - já bych tedy vůbec neříkala, když by plakal - že to nic není, že nemá plakat - protože jeho to může bolet...Jakoby když žuchne, tak bych to možná komentovala s humorem - ták, žuch. A jsi na zemi, to je co? A pokud by ho to bolelo, tak bych ho přivinula, řekla - bolí, bolí, to se stane....Jakoby bych se snažila reagovat podle situace..

zdravím vespolek,
občas si pročítám diskuzi, je velmi podnětná a potřebovala bych poradit :

Byli jsme se synem na hřišti, skluzavka je usazena do kamínků, oblíbená činnost dětí je teda hodit si kamínky před sebe a sklouznout se. Starší děti začnou a mladší se hned opičí. Syn nastupuje do školky, tak mu nechci stát "za zadkem", ať se naučí vycházet s dětmi.
Po chvíli se děti rozprchly a syn byl pořád nahoře v domečku skluzavky. Šla jsem za ním a hned na mě vychrlil, že mu paní řekla, že dostane na prdel, že háže kamínky. Byl rozhozen a začal se projevovat počátek vzteku.
Na skluzavce jsme byli delší dobu sami, v pohodě. Pak zase hodil kamínky na skluzavku a co čert nechtěl, šla kolem ona paní, babička s vnukem. Vnuk chtěl na skluzavku a babička začala vyřvávat (stála metr ode mě), že na skluzavku nepůjde, že jsou tam zase kamínky a že některé děti můžou všechno. Odtáhla ječící dítě pryč.
V klidu jsem synovi navrhla, že kamínky odstraníme, že se chtějí ostatní děti klouzat a kamínky tlačí.

Po chvíli se na skluzavku připojila mladší holčička s rodiči. Chvíli v pohodě, pak Mikeš nechtěl holčičku pustit nahoře na skluzavku, že nechce, aby se klouzala. Snažila jsem se to v klidu řešit, nicméně tatínek holčičky na syna houkl, ať ji pustí, jinak dostane na zadek. Zabejčil se už úplně. Tatínek opět, ať ji pustí nebo dostane na zadek. Maminka vyběhla nahoru a holčičku skrz něj protlačila na skluzavku.

Zajímalo by mě, jak v takové situaci reagovat. Upřímně moc dobré pocity z dnešního odpoledne nemám ....

@deyana Já teda neporadím jako rodič, ale jako malá jsem byla zvyklá, když jsem ještě spala v postýlce, že když jsem se v noci vzbudila, tak jsem zavolala, že chci čůrat, taťka mě odnesl vyčůrat, uložil a bylo.

@ilci - musím říct, že to je hustý... nedokážu si představit, že by u nás na hřišti někdo cizí řekl našim dětem, že dostanou na zadek... Já bych reagovala tak, že si to se svým dítětem vykomunikuju sama - jako nevadí mi, když někdo mému dítku řekne, tohle a tohle se nedělá, protože... ale tohle je silný kafe 😝

@paajinka stalo se mi to dnes poprve a docela mě to zaskočilo.
Zajímalo by mě právě, jak nejlépe reagovat : na jedné straně cizí rodič, chce aby syn pustil jeho dceru na skluzavku, vyhrožuje bitím na zadek a na druhé straně syn, který začíná být vzteklý a v takové chvíli mě prostě "neposlechne", nepůjde to "po dobrém".
Sice se ohradím, ale nevím, jak dál, na domluvu nereaguje, odtáhnout násilím? Bude ještě víc vzteklý, bude řvát, kopat. Nevím, co je nejlepší.

@ilci Iluš, Tonda samozřejmě dělá némlich to samý, tak se snažím mu důrazně vysvětlit, že to nemá dělat, aby se nepoškrábali. Ale s tím tatínkem mi zůstává hlava stát. Teď mě sice napadá, poznamenat jeho směrem něco ve smyslu, že "má zajímavé metody výchovy" a že s tím ať nepočítá ani ve snu, v klidu, věcně, ale asi bych zůstala v ten moment stejně stát a zírat. ☹
Je fakt, že když Tonda někde svým chování obtěžuje a ostatním se to nepozdává, tak se snažím být nejdřív důraznější a vysvětluju a když to nezabírá, tak ho odtáhnu a opět vysvětluju, že teď už děti jezdit mohou a jestli chce, že se k nim může připojit.... Kdyby měl amok, tak to radši psát nebudu - rozhodně by se tam ale nevrátil. 😝

@ilci tyhle situace na hřišti jsou hrozně nepříjemné, takhle v klidu doma si člověk přemýšlí, co by udělal, jak by to měl správně vyřešit, ale kdyby se něco podobného stalo mě, tak bych v té situaci asi zůstala stát s otevřenou pusou, jak si někdo může dovolit takhle vyhrožovat mému dítěti a ještě k tomu přede mnou a ve finále bych tomu pánovi asi nic neřekla. Ale určitě by se hodilo mít to pro příště nacvičené, určitě by se hodilo říct pěkně nahlas svému dítěti, neboj se, nikdo tě tu bít nebude, to nepřipustím, ale holčička se chce klouzat. Kdyby ovšem neposlechl ani tentokrát, tak bych asi nejspíš syna odtáhla stranou a nechala ho vyvztekat se, pak znovu vysvětlila, že klouzačka je pro všechny a on nerozhoduje o tom, kdo se bude a nebude klouzat, že se na klouzačce stojí fronta a děti se klouzají postupně a že se tam kamínky nehází, protože to pak tlačí atd. a vyprávěla bych o tom při každé příležitosti, jak se to má dělat správně na klouzačce a taky bych asi mluvila o tom, že ten tatínek se asi na něho zlobil a tak mu vyhrožoval, ale že to s tím bitím neměl říkat, protože lidi se mezi sebou nebijí atd. atd.
A kdybych byla v opačné situaci, tedy že by nějaké jiné dítě na klouzačce bránilo mému nebo ho strkalo či něco jiného, tak to bych určitě taky zasáhla, ale ne v tom smyslu - pusť ho, nebo dostaneš na zadek, ale prostě v tom smyslu - žádné bití, žádné strkání, klouzačka je tady pro všechny a kdyby to dítě pořád nechtělo moje pustit a jeho rodiče by nezasáhli, tak bych ale asi udělala to co ta maminka - šla bych nahoru na tu klouzačku a ještě jednou řekla tomu bránícímu dítěti do očí, že se moje dítě chce klouzat, kdyby zase nic, tak bych tam moje dítě prostě asi taky šoupla a víc už bych si toho vzdorujícího nevšímala asi, možná bych se na rodiče usmála a prohodila něco v tom smyslu, že se vzdorujícími dětmi je holt těžké pořízení a pak bychom asi šli raději jinam.... Asi máme štěstí, že takovéto situace se nám zatím celkem vyhýbají, na hřiště tak často nechodíme, tak asi proto....