Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

ja to delam uz ted, napr. potrebuju odejit a vsecko vysvetlim, kdyz se vzteka, oblecu sebe a proste jdu, jak zabouchnu dvere, pockam min a vratim se, uz ho ani nenapadne protestovat, pekne se necha oblict a sam jde.... napr. dneska, sli jsme k autu, spechala jsem a zasekl se, tak jsem proste sla sama nakladat do auta a kdyz jsem se pro nej vratila, uz sam cekal za brankou hned bezel za mnou a sel se mnou k autu 🙂

@brisalek - máš to přesně naopak než my v té době. Já jsem nechtěla napsat, že mám se synem špatný vztah, jen to zůstalo od těch 20M rozdělené na to, že za tátou utíká, když mu je ouzko. Se mnou si hraje, ode mě chce pohádky...A manžela chce ráno...a zajimavé je taky to, že ráno, když jsem k mání jen já - tak je to bez brečení, bez knikání a prostě vstane, má doboru náladu, sedne si na gauč, povídá, čeká na mlíko nebo ho ani už nechce...a je to pohoda. Je tam mažel, tak kníká, chce nosit, pomalu, pomaloučku se jakože probouzí...a mě cche nejdříve až po mlíku - tedy že mu jsem schopná dát pusu, aniž by měl odtažitou reakci...Jinak tě ale možná uklidním, u nás to má sestupnou tendenci jak roste, už je to mnohem lepší, měli jsme ty role ještě více rozdělené...
@takyja - já se taky zasekla na kojení, hormony byly šíelné, doma jsme měli jednu funkční místnost, ostatní byly v rekonstrukci, mytí žádné, jen lavor a wc...a spousta práce před náma...takže bylo to náročné..stejně vím ale že to byla chyba...ale nechci se zaseknout v tom, že jsem udělala chyby na začátku, stejně dělám další pořád a stále...ale to víš, že to mrzí...
@lucyje.k - já to dělám tak jako ty - řeknu předem dost s předstihem - i den předem - že další den půjdeme např. k lékaři. Je to proto a proto a to je moc důležité. Ráno se nasnídáme, oblečeme a půjdem. Je nutná spolupráce, protože nám pojede autobus...takže dávám si bacha, aby ta smysluplnost toho, že jdeme pryč a proč byla velmi jasná dítěti (ale pokud možno tak jen 3 věty max, podle toho, jak moc ho to bere poslouchat...). A pak prostě trvám na tom oprávněném požadavku -ani neprosím, ani nežádám. Jen s dostatečným předstihem začnu chystat. KDyž ani ve finále nechce se např. oblíkat - řeknu - ok, máš důvod asi k tomu. Beru ti věci sebou, když se nechceš převlíkat. Jdeme...a pokud bude pořád brečet, kopat, nebude chtít - vezmu ji na ruce, odnesu - prostě se musí jít, ale nemusím křičet nebo tlačit slovně...jen konám, vysvětleno bylo předem - to jsou situace, kdy nutnost odchodu je jasná - lékař, bus...pokud to je jen klasický nákup - tak tak bych to neřešila radikálně, tady ta nutnost odchodu není daná a nemůžu chtít po dítěti, aby šlo se mnou ven, když se mu nechce...pokud jsme se předtím na tom nedohodli, ale i tak bych pak postupovala mírněji než u odjíždějícího busu k lékaři... ...Nestalo se, že by někdy šel neoblečený, po tom se většinou odebral oblíkat...a já jsem připravená ho vzít i v pyžamu takto ven (tedy ne na mráz..). To bych už pak v chodbě začala, že je venku zima, mrzne..to pyžamko se zdá nedostatečné...Ale u nás to nikdy nedošlo dál než do chodby v bytě, u bot se vždy začal oblíkat a spolupracovat...S tím, že tam jsem mu třeba řekla (když už byl klidný), já chápu, že jsi měl ještě práci, ale jede nám autobus a tady není prostor čekat až práci dodělaš. Jedeme k lékaři..Snažím se zachovat při tom klid, mít věcný ton, říct klidně, že mi to vadí, protože jsem říkala, že tohle je důležité a že potřebuji spolupráci v tomto..

@brisalek -

@blandik Ty jo, napsalas to super. 🙂 Máme doma jednoho začínajícího vzteklounka a druhého staršího, který už má svojí hlavu a už "ví" co a jak. Je to dost záhul, když se do sebe pustí a říkat jim co a jak. Většinou to řeším tak, že malé bitky neřeším. Páč bysme se všicí zbláznili. Jenom teda s tebou nesouhlasím s tím počítáním. Myslím, že je lepší si chvíli počítat, aby právě reakce byla přiměřená situaci. Možná těch pár vteřin, výdech a nádech pomůžou nezvýšit hlas a tak.

@lucyje.k Ahoj, doporučuju knížku "Respektovat a být respektován" Napsali to čtyři osoby. A je to naprosto úžasná věc. Dost toho popisuje blandik. Je to v podstatě o tom, aby děti za svoje rozhodování převzaly odpovědnost. Aby se chovaly "dobře" i ve chvílích, kdy se na ně nekoukáme. Fakt doporučuju přečíst. Jsou i semináře. A fakt to funguje. Já s tím začínám a učím se spoustu věcí i jsem zjistila, že (kupodivu) spoustu věcí děláme tak, jak tam popisují. Ale dost často je to o hooodně velký sebekontrole. Přeci jenom je člověk zvyklej používat pár vět naprosto automaticky.

@katschka - u mě právě to počítání nepomáhá, já se dost rychle rozčílím a pak cítím, že jen stojím a snažím se uklidnit, ale roste to ve mě jako puma, jako vodíková bomba a pak zaječím, je to silné...takže mě právě pomohlo totálně změnit pohled na dítě tak, abych vůbec nemusela se uklidŇovat nebo držet...ale chápat...Neříkám, že se to nestane..

Souhlas, rabr je úžasný.

@blandik Právě že vím, že to mrzí. Já jsem teď určitě lepší matka, než jsem byla. Ne, že bych tehdy byla horší - kolem malé jsem lítala stejně tak, záleželo mi nad ní odmalinkata, lítala jsem kolem ní pořád, ale ... teď mám jakoby empatičtějsí, vnímavější přístup k ní. Tehdy jsem jí víc opečovávala jakoby fyzicky (a hlavně jsem se to učila a neuměla). Do toho trable s kojením, malá hospitalizovaná (já teda s ní) - byla jsem jakoby úplně mimo. Přičítám to trochu své nezkušenosti (první dítě) a dost hormonům.

@blandik Rada si procitam tve rady. Zni to tak pohodove, jen to bohuzel neumim uvest v praxi.

Syn je dost tvrdohlavy, umineny a rozcili ho malickost a prechazi do velkych scen. Jestli to chapu dobre, tak mam vyjadrit porozumneni, ze je nastvany, ale pres to si trvat na svem? Jenze on je opravdu tak mimo, ze me v tu chvili vnimat nebude. Priklad, nedam mu dalsi susenku, rve hodinu. Musime odnekud odejit, udela scenu. Fakt ta klasika, svihne sebou na zem, ma uz silu, nedostanu ho nikam. Nastesti si uz neublizuje, ale odchazi, je mu vse jedno, nevnima. Kope, sedne si a nehnes s nim. Ja ho teda nechavam nejakou dobu, aby to ze sebe dostal a pak teprve se snazim ho uklidnit. Nekdy to jde, ale vetsinou spis ho uklidni nekdo jiny. Ja jsem dle neho asi ta zodpovedna osoba, jindy manzel a nebavi se se mnou/s nim. Je to dost vycerpavajici, protoze se to vzdy nejak nahromadi a zrovna ted ma narocnejsi obdobi. Uz vyvadi jen co vstane. Kolikrat ani nevim proc. 😖

Jen mne zaujala tva poznamka o spani, ze litujes, ze jsi driv trvala na samostatnem usinani. Jak to praktikujete ted? U nas byl problem s usinanim vzdy a pak i se spanim v noci. I ted se casto budi, klidne co 2-3h a breci. Manzel prave chtel, at usina sam. Jinak je ve sve posteli v pokojicku. To nakonec fungovalo donedavna, pak mu vzal dudlika a od te doby usinal za revu a v noci zase. Pak je unaveny a protivny i pres den. Vysileny, vse je spatne a cely den taky. Jen me to prijde drasticke, aby se urval ke spanku a pak v noci zase. Takze asi jdeme opacnou cestou nez ostatni a ted u nej lezime, dokud neusne a v noci taky. Slycham, ze si s nama dela co chce, ze rve, protoze vi, ze prijdu. Ale dle me to neni spatne, kdyz ho neuklidni nic jineho, nez pritomnost rodice, ne? Jine reseni u nas proste nezabralo. Mazlika na spani nechce, to vztekle vyhazel uz jako miminko. Usina s autickem, ale i tak nas tam potrebuje.

@takyja - to jsi vystilha přesně to, co bylo u mě - jakoby mohla jsem se přetrhnout, snažila se, pečovala, ale nějak jsem to brala hodně na jeho potřeby fyzické...nějak jsem se nedokázala tolik do něj vpíjet a zamilovaně koukat..jakoby ho prožívat jako osobnost a radovat se...možná to bylo i těmi podmínkami u nás...nevím, nezkušenost, nevědomí, co mám očekávat...jakoby jsem v něm málo viděla budoucího člověka, duši? Nedokážu to popsat...U druhého bych to myslím měla hodně jinak...
@zmuzle - výborná knížka o tom je Respektovat a být respektován - tam je o komunikaci s dětmi, co ano a co ne...i o emocích, trestech, vnitřních hodnotách a to, co tady píšu z ní hodně vychází - plus takovy kompilát zkušeností...ale ty emoce ve zkratce - když je rozrušený, nevnímá, co mu vysvětluješ - v té fázi se dává empatie (a výše jsem psala, jak to docílit, aby člověk tu empatii skutečně cítil a ne jen potlačoval zlost a předstíral empatii)...takže tady se říká - chápu tě, jsi naštvaný......až se dítě sklidní, jde i k tobě, tak pak se dá vysvětlení - stručně, pozitivně formulované - chtěl jsi jít s tátou, táta ale šel do práce a tam potřebuje být sám...tady už jeho mozek je připravený na rozumové vysvětlení...Takže v emocích se nevysvětluje, jen se může nabídnout empatie, protože to dítěti moc pomáhá - že ho máma chápe, co se v něm děje /pocit bezpečí, pochopení.../- tohle je všechno v té knížce, co jsem psala výše.

Trvat na svém - to záleží na tobě. Ne vždy musíš trvat na svém, to záleží na okolnostech. Ale v tom, co jsem psala - je to oprávněný požadavek -musíme k lékaři, bylo vysvětleno, bylo řečeno s předstihem, je to nutnost - pak ano - a dá se to právě udělat tak, že nemusíš docílit okamžitého souhlasu dítěte nebo jeho podovolení - nenutím oblíkat, ale prostě se jde...a jak se bude chtít oblíknout, dám mu prostor, obleču jej...
Teď usíná sám a už dlouho usíná sám...my jsme bohužel to ne až tak dobrovolné usínání aplikovali asi do těch 20M, pak jsme přečetli rabr, dali velkou postel a naštěstí se nám podařilo mu říct, že kdykoliv bude nás potřebovat, může zavolat a my hned příjdeme, takže první noci volal i 50x než usnul, pořád jsem tam chodila a pak se to rychle zredukovalo, ale neutíkal z postele, to byl malý zázrak, podařilo se nám navodit neskutečný pocit důvěry, před rozloučením jsme se moc mazlili a říkala jsem mu všechno to, co k němu cítím, to ho moc uklidňovalo.....občas nás potřebuje, tak u něj zůstaneme...teD je nemocný, tak spí s námi v posteli /poprvé v životě.../...V noci je to různé - mě nechá hned odejít, manžela ne vždy..

mne pocitani naopak pomaha, uklidnim se a vztek ve mne neroste.... ale jeste lepsi je si v duchu predstavit tu prvni vybusnou reakci (jako si v duchu odehraju, ze na nej treba zarvu - Sakra nech uz toho!!!grrr ), tim to jakoby "vybiju", ale hlavne vidim, jak je to hnusny, ze bych toho pak litovala a hned me napadne, jak to udelat jinak 🙂

@takyja ja jsem tohle mela taky, myslim ,ze jsou to fakt hormony. Clovek vidi jen to, ze musi kojit🙂, ze chce aby dite spalo a je silene unaveny a nejak se nejde nastavit na to hezke z matrstvi. Me to aspon takhle s odstupem prijde.
@blandik ja jsem k tomu zapomnela pripsat, ze jsem sice byla skoro 24 hodin u ni, porad ji nosila atd. ,ale hrozne me to stvalo. Porad ve me byl pocit, proc nemam normalni dite, proc nemuzu jit ven na prochazku s kocarkem, proc prohoha uz zase rve...a take z toho mam ted spatny pocit, ze jsme sice u ni byla fyzicky, ale nedava ji dost lasky☹.

@blandik s tim oblekanim a odchazeni. U nas je ten problem, ze se treba i domluvime, ze az se nasnidame a zajedi si s vlackem, jdeme se obleknout. Ona i jde, ale pri oblekani ponozek si vsimne hracky a jde si s ni hrat...jdu se oblekat sama s tim, ze jdeme tam a tam a je dulezite , abychom tam byly vcas a kdyz ona nechce ja ze s emusim obleknout...ona rekna mami Anna uz se oblika...necha si dat treba kalhoty a triko a zase znova si vzpomene, ze musi mit sebou krtka akde je krtek...a takhle treba 10x. Mezitim jeste knoura, ze ji "boli" ponozky, triko, kalhotky(jakmile ji nekde neco skrabe, je tam sef...u vseo knoura, ze to boli) takze uz tohle me vytaci a dochazi mi trpelivost, vse navic jeste chce delat sama a o to dele to trva, takze pak hur snasim,kdyz od oblekani uz po 4 odejde☹. Davam si vetsinou tak pul hodiny az hodinu cas , kdyz mame jit nekam na cas, ale vzdy to dojde k tomu, ze uz ho mame malo☹.

dagina: Koncept kontinua si určitě přečti, primárně si teda myslím, že je to pro mámy malých miminek, jakože potřebujou blízkost mámy, nosit v šátku a přitom dělat běžné denní práce, nenechat vyřvávat a tak. Ale i pro starší jsem tam našla spoustu inspirace, třeba nezakazovat jim zkoumat svět - nechat je sáhnout na hlínu, vylézt někam atd, že přehnanou úzkostlivostí je vlastně brzdíš ve vývoji. Autorka žila nějaký čas mezi indiány a oni problém se zlobením dětí nemají, velké + je určitě ten život v komunitě, to je takový přirozený.
Místy mi přišel ten styl psaní takový až "hysterický", ale za přečtení to stojí.
Jinak já mám děti skoro 3 r. a skoro 1 a starší měla taky někdy tendence ubližovat mladší, tak mně se osvědčuje té starší si v tom okamžiku vůbec nevšímat, vzít do náručí mladší a pomazlit, zeptat se třeba: "ono tě to bolí, jak tě štípla, viď, tak to pofoukáme" a starší vidí, že je odsunutá na druhou kolej a nezískala tu pozornost, o kterou jí šlo, tak to neopakuje. vesměs když starší "zlobí", tak na sebe chce upozornit.

dagina: a ještě k tomu ubližování - je dobré tomu předcházet. Např.vidím, že starší si staví komín, mladší jí k tomu leze, je jasný, že to zbourá, tak použiju empatii se starší - "ty si tady stavíš a nechceš, aby ti to bořila" a mladší zaujmu jinak, popř. odnesu atd., aby staší neměla pocit, že jsem pořád jen proti ní.
Doma už nám to funguje, ale teď jsme byli u babičky a tam to zkoušela nanovo, jak budou reagovat babí s dědou. Samozřejmě křik a vyhrožování - takže to byla voda na její mlýn :-P

@brisalek buď při tom oblékání u ní. dokud se neoblékne. ona to nepovažuje za tak důležité jako ty 😉 , cokoliv jiného je zajímavější. vydrž to, bud trpělivá a jen řekni: oblékáme se. a znovu, znovu. v klidu. dokud nebude mít na sobě všechno oblečení. když to takhle budeš dělat týden,při každém oblékání. pořád stejně, pochopí to. když to necháš tak, bude to pořád stejné. Tohle se dá "naučit".
Já vždycky nachystám oblečení petrovi tam, kde jsem já. chystám u něj snídani, on se obléká. když vidím, že se zaseknul, jen ho oslovím.

@jezina to, co popisujes s tim starsim sourozencem, tak to je i v Sourozencich bez rivality 🙂 urcite ji hodlam pak poridit 🙂

Ahoj holky. Můžu vás poprosit o radu ohledně chození na nočník u naší holčičky (2,5roku)? Takřka od narození jsme používali látkové plenky. Na nočník jsem jí posazovala od devíti měsíců. V pohodě, většinou jsme si spolu četly knížku a ona si na nočník krásně zvykla a ve 14ti měsících si i občas řekla, že chce čůrat, ale pořád měla přes den i v noci plínu. Letos v lednu jsem jí na den plínu přestala dávat a když se počůrala, tak to bylo třeba dvakrát za týden. Ale hlídala jsem jí já. Když jsem usoudila, že už nebyla dlouho na nočníku, tak jsem jí tam posadila. V půlce června si sama říkala, že potřebuje na nočník. Od konce června nemá plínu už ani na noc. Marně vzpomínám na okamžik, kdy se to zlomilo, ale vím, že už v půlce července na vodě se zase přes den počůrávala. V noci ne, to jen občas výjimečně, tak jednou do měsíce. A teď jsme ve fázi, kdy už mám problém jí vůbec na nočník dostat. Když se jí zeptám, jestli potřebuje čůrat, tak vztekle zahodí, co má v ruce a začne hystericky brečet. A pak se v mezičase počůrá. To trvá asi týden. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že je pro ní lepší se vyčůrat do nočníku a zase si můžeme jít hrát, než když se počůrá a musím jí zdlouhavě převlíkat. A být v mokrém oblečení jí vůbec nevadí. Pokud si já nevšimnu, že má mokro, tak ona to neřeší. Nevím, čím jí mám namotivovat, aby si sama řekla, že potřebuje na nočník. Na velkou chodí sama v pohodě. To i když u ní nejsem, tak se sama svlíkne a dojde si. Už z toho začínám být zoufalá.
Nechci na ní být zlá, ale stane se, že se třeba během pěti minut dvakrát počůrá (dvakrát jí převlíkám) a přitom mi tvrdí, že se jí čůrat nechce a když jí dostanu na nočník, tak se vyčůrá (a to dost). Už mi párkrát ujely nervy a dostala na zadek. Vím, že je to špatně, ale já prostě nevím, jak na ní.
Mohl by mi někdo poradit, co s tím? Za jakoukoli radu budu vděčná.

@brisalek - asi to člověk jakoby si dokáže promítnout až zpětně, to bude mít spousta mamin a s druhým dítětem už je to jiné, protože dokáže za tím stvořeníčkem vidět "člověka" a ne jen tu organizace péče kolem, k tomu ta únava...já taky byla jak najatá, všechno jsem chtěla dělat jen já, nebo manžel tedy...byla jsem s ním furt, to ano...ale dneska bych si s ním víc povídala, hladila a mazlila...

@zpevacka - co takhle ji dát nočník na nějaké pevné místo a říct ji - vidím, že ti není příjemné, když se tě ptát, jestli se ti chce čůrat (mě by to taky točilo). Takže tady je nočník, až se ti bude chtít čůrat, půjdeš tady a můžeš mě k tomu zavolat (nevím, jak to zvládá - sama?). A pak bych to už neřešila. Prostě i kdyby se počůrala za den pokaždé, tak bych jen řekla - já vím, učíme se to. To se stane. Jsi mokrá, převlíknu tě. To je v pořádku...žádné průdké reakce a nechat to na ni...Uvidíš, jestli to někam povede...Náš měl jedno období a pořád to doznívá, že /ač si sám říká o čůrání od začátku, nikdy se ho neptám), tak jakoby nemá čas se jít vyčůrat, tancuje a nejde...já ho nechávám, když se počůrá - má to zkušenost, že je třeba jít čůrat. Takže pokud tvoje holčička už chápe a umí čůrat na nočníku, tak bych to nechala na ni. A možná se ji můžeš omluvit, že jsi na ni byla dříve nepříjemná, když se stala nehoda. Že tě to mrzí...nevím, jestli není zacyklená s tím čůráním, tak to by mohlo pomoct.

ahojky holky...

@blandik tu knizku si chci uz nejaky cas koupit 🙂

zrovna dnes jsem se bavila s jednou maminou-desne svy dite reze, fakt zbytecne, ptala se co ma delat, tak jsem ji rikala, vysvetlovat, mluvit s nim a ne hned mu dat na prdel ☹ , slsyim porad on same ne ne, jak mu rika, plesk pres zadek a zase nene... jsem s ni dve hodiny tydne a fakt mi je ouzko, kdyz vidim ji, jeji dite...

.

@blandik Děkuji za rychlou reakci. Nočník má stále na stejném místě. Jen na noc jí ho dávám k posteli, protože si mě ještě většinou jednou za noc na čůrání vzbudí. A pokaždý, když na ní vylítnu, tak se jí pak omluvím, protože já sama jsem z toho špatná. No, zkusím to takto a uvidím, kam to povede. Právě se zase počůrala. Ale ona se nepočůrá durch. Ona si jen učůrne a když se mi podaří jí v klidu dostat na nočník, tak se teprve pořádně vyčůrá. Ale třeba dnes se mi to nepodařilo ještě ani jednou.

@brisalek
@berenika39 Já se trochu zastanu Brisalka, u nás to funguje tak jako u Brisalka s tím rozdílem, že malá mi uteče (je malá, neumí se oblékat, takže ji oblékám já), popřípadě se se mnou začne prát, že se nechce oblékat. Řeším to tím, že odvedu od vztekání a praní se pozornost třeba tím, že ji polechtám, ona zapomene, já obleču. Dnes jsme se oblékaly od 8 hodin ráno a autem jsme odjížděly přesně v 10hodin. Zkoušela jsem rozhodnutí o tom, že se obleče, nechat na ní, ale nejde to - není na to zralá. Vracím se k rituálu, kdy je jasné, že hned po ranním mléku se oblékáme. Bohužel žádné vysvětlování, ani připravování nepomahá (až na to, že v autě mi odpověděla, že ví, kam jedeme 🙂 ).

@takyja no rituály pomáhají- po snídani se oblékáme a dítě má jasno, jinak u nás ještě pomáhá, když neustále vyprávím, ptám se třeba na blbosti, ale odvedu tím pozornost, mezitím obleču dítě a jdeme, ale neřeší to zase to, když bych chtěla, aby se naučil skutečně se oblékat sám... myslím tím teda mladší, ten to ještě neumí, toho oblékám já a většinou se nevzpírá... no a u staršího, když se mu nechce, tak je potřeba fakt hodně mluvit a mluvit ( a to se přiznám, že ne vždy se mi chce, mám náladu, čas....)

@blandik Je možný, že to funguje takhle rychle? Malá si teď sama došla na nočník. A byla na sebe strašně pyšná.
A ještě se zeptám. Jaká použít správná slova na "pochvalu"?

@takyja jemine já proti@brisalek ani nepípla 😕
možná jsem napsala něco nesrozumitelně. chtěla jsem říct, že u nás taky nefunguje nějaké samostatné dobrovolné, z vlastního přesvědčení svědomité oblékání 😉 . to snad ani nejde 😉 . ale že zrovna s tím se dá pracovat - ukázat prckovi, jak na to - že když se nebude rozptylovat a zdržovat hraním, že bude to oblíkání dřív hotové. petrovi nestačilo vysvětlení, tak jsem na to šla názorně 😉 - důsledně při každém oblíkání se snažil o všechno sám, ale už jsem ho nenechala dělat nic jiného, bez zákazů, bez hudrání, jen upozorněním - oslovením, otázkou, jestli se oblíká...zafixoval si to, prostě si bere z hromádky jeden kus za druhým a montuje to na sebe, s mojí pomocí... 😉

@berenika39 Jojo, já rozumím a Brisalek určitě taky. Taky se mi stane, že mě někdo přečte jinak než to myslím. 😉

@zpevacka - paráda. Já nechválím, tak s klasickou pochvalou nepomůžu. Píšeš, že malá byla na sebe pyšná, že se ji to povedlo zajít na nočník samotné a vyčůrat se - tak bych řekla - Jé, vidím, že jsi na sebe pyšná/máš velikou radost, že jsi to zvládla/ že jsi sama došla na nočník a vyčůrala se. Supr. To je její radost z toho, že to zvládla a pokud by jsi řekla - jé, to mám radost, že jsi se vyčůrala - tak z toho pak děláš něco, co malá má dělat proto, aby ty jsi měla radost...Takže se snažím držet toho, že popíšu /s velikým nadšením v hlase, svítícíma očima.../ to, co vidím, že malý cítí - že je na sebe hrdý, pyšný na sebe, má radost, že to zvládnul - a snažím se přitom vyjmenovat ty úkony, co se mu povedly - že si uvědomil, že se mu chce, zašel na záchod a zvládnul sundat si věci...atd...ne vždy všechno, aby to nebyl dloooouhééé.
Já myslím, že malé už vadilo, že se ji ptáš. Otravovalo ji se tím zabývat, protože už sama byla schopna si to poznat. Ale děti to tak neumí asi říct - že mami neptej se mě pořád, já si sama poznám, kdy musím...Tak jsem moc ráda, že to vyšlo a funguje to...
Jinak náš si taky nějakou dobu přičurnul, na začátku...to se mi zdálo normální a převlíkali jsme slipky často. Nebo pak při čurání, s pindíkem je trápení více v tomto 😉

@beruskanula - no nejlepší je si tu knížku přečíst /myslím tu kamarádku/...protože to je tak komplexní a s klasickým přístupm těm lidem ani vysvětlování nepomůže, protože stejně budou mít pocit, že tvoje dítě naschvály nedělá a její ano..takže tvoje metody nejsou na to její účinné...

@blandik : knizku si chci koupit sama, ale rekla jsme ji o ni...ja vim, ze moje "rady" nepomohou, ale proste se mne ptala, co ma delat 🙄 , ze ji uz nebavi ho porad placat.... tak jsem ji to rekla 🙂 ze neni idealni davat porad na zadek m treba jenom proto, ze misto nejake cinnosti si hraje

😔 ....

@beruskanula - já jsem to nemyslela, že neradit, že to nepomůže...jen jsem to myslela tak, že to celé v rabru je tak jiný přístup, že moje zkušenost je taková, že to lidi ani nemůžou pořádně jen tak pojmout, protože to většinou přeberou jen přes to vysvětlování, které vypadá pak takto: Ne, to nemůžeš, protože tě to kopne a umřeš - když to zdramatizuji, a na dítě to stejně nezabírá a stejně dál dělá naschvály...Ale určitě je supr, že se ptá a na začátku jsou ty rady k nezaplacení, protože vidí, že něco někde funguje jinak...JSem se do toho zamotala.. 😉