Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@pet.s Drsný příběh! Je fakt, že my se tu patláme většinou s takovými dětmi, co nám dávají čas o věcech přemýšlet. Kdybych měla jedno dítě spící ve stoje a k tomu kojence, nechodím si nikam diskutovat...

@prom Já taky miluju prázdné stěny, představuju si, čím je zaplnit. Ale někdy plány váznou na čase, nebo dítěti pověšeném na noze 😀
@fender ad shazování - Moje Lea měla období, kdy přišla u babičky k polici s cédéčky, je jich tam třeba 200, možná víc... A všechny je shodila na zem jedno po druhém. Byla teda maličká, tak 3/4 roku, takže vysvětlování bylo jako hrách na stěnu. Pokaždé jich 200 vyházela a pokaždé je babička trpělivě uklidila zpátky. Po čase to přešlo, asi už jí to přišlo pořád stejné. Což není žádná rada, ale je mi to důvěrně známé...

@cervena_vila jo holka, já už to období, kdy jsme přemýšlela jestli vyskočím z kůže já nebo zabiju děti mám za sebou a věř mi, že až ti bude 14 letý puberták vykopávat dveře vzteky, protože ho odmítáš pustit na mejdlo v 11 v noci a nebo budeš běhat od okan ke dveřím, protože se ti domů bvrátí ve 3 ráno místo slíbených 19 hod večer, tak ti tohle všechno bude připadat jako úsměvná záležitost.
Nevím jestli je Terouše klidná od přírody nebo je to tím, že se na ni většinu dne usmívám, laskavě ji 1000x za den pohladím, nebo jen na sebe u práce, u hraní s úsměvem koukneme, vzteklosti neřeším,ale odcházím, za vše ji chválím, víc než NE,nesmíš používám POJĎ, MÁMA UKÁŽE. Ale když už řeknu NE, tak to myslím smrtelně vážně a vlak přesto nejede. Nevím, ale funguje to. Tohle mě naučila kolegyně ve školce. Vše se dá řešit v klidu,s láskou ale pevně.
Jak to tu někdo psal, když je dítě zlobivé, tak je to chyba výchovy,ale když je dítě hodně, tak je to od přírody.-)))))

Nechtěla jsem se tu chlubit nebo exhibovat.jen pomoc jiným. Taky jsem před 17 lety tápala a neměla kolem sebe nikoho, kdo by mi poradil. Styděla jsem se za svoji dceru, protože když zlobila,řádila, vyváděla, tak to byla TA ADOPTOVANÁ(tzn bůhví z koho vyšla!)

Přitom syn je taky adoptovaný, a je to zlaté suprové dítě od narození. I pubertu má vcelku pohodovou.

@jitka90 my jsme chodili vyprovázet k brance. Mávání z okna je taky dobrý. U nás to bylo spíš, když ji brala babička na procházku, že brečela, že nechce ode mne. Šla jsem s ní k brance nebo ještě kousek a vyprávěla, co budu dělat, než se vrátí. Pak se to zlomilo, udělala pápá a dobrý. Nebo můžete trénovat návraty - že někoho pošleš pryč a on se vrátí za pět minut, za deset minut. Aby pochopila, co znamená slovo vrátit se, i když to ve skutečnosti je za dlouho. Když to funguje na pejsky, proč ne na děti? 😀
@majatob na tuhle situaci mě napadlo, zaměstnat babičku dětmi 😉 poslat je do kuchyně, ať mlátí pokličkama, nebo něco takového. A až by bylo z nejhoršího, poprosit ji, ať je nestraší, že "to se dnes už nedělá" - tahle formulace funguje na moji babičku stoprocentně - už je ve věku, kdy uznává, že některé věci se časem mění.

@pet.s A ty máš všechny adoptované? Můj děda vždycky říkal, že je jedno, čí to dítě je, hlavně když ho mají rádi. Má pět dětí a ještě přemýšleli, že by si šesté adoptovali, ale pak byla babička dýl nemocná, měl jich "na krku" sám všech pět, tak to pak už nerealizoval. A na mě jde takový pocit, že až moje odrostou, určitě budu dělat pěstounku v rané péči (nebo jak se to jmenuje), protože ze mě roste pěkná kvočna, i když mám zatím doma jen jedno.

@majatob moc nepřispívám, ale tohle mi nedá 😀 To je šílená situace a závidím, že jsi vydržela v klidu. Já mám jen jedno 3leté a jedno v bříšku a tyhle netrpělivé výlevy mám skoro každodenně. Přijde mi, že čím víc jsem s ním v těhle vypjatých scénách zkoušela diskutovat, tím je to horší. Takže absolutně nerabrovsky zaječím, nebo odcházím a klidně i babičce řeknu, že tohle nemá dělat (říkat...) a zaúkoluju.

Holky, chtěla jsem se zeptat - teď čtu knihu Malý tyran (nevyděste se, je to kniha, která spojuje Koncept kontinua a klasickou psychologii i rabr) a právě jsem tam našla dost příkladů, které na syna sedí. My jsme asi ten rabr pojali dost volně, nebo nevím, ale Willík každý den dost zkouší hranice a třeba na nás ječí jen proto, že třeba něco chce hned a my mu nemůžeme hned vyhovět (v klidu mu řeknu, že třeba domyju talíř a pak mu udělám pití..-nefunguje to). Nebo nás omylem bouchne, my mu řekneme, že to bolí a on zařve nebolí a bouchá nás dál. Už jsem mu musela párkrát opravdu fyzicky ukázat, že to bolí 😖 A právě v tý knize píše Prekopová, že tahle "volnost a diskutování" došla až tak daleko, že si děti neváží rodičů a lidí okolo. On ale s lidma okolo problém nemá, jen s těma nejbližšíma. Asi jsme moc měkcí v hranicích. Ale třeba, když je v klidu, tak se mu krásně dá vše vysvětlit, ale je dost únavný pořád jen vysvětlovat dokola, proč si má mýt zuby (vždyť už si je myje 2 roky 🙄 ) apod. Prostě nějak očekávám, že některé věci už snad nemusím pořád dokola okecávat a bude je dělat automaticky.
Jak se na tohle díváte vy?

@cervena_vila Ne. mám adoptované jen ty dvě první. Terezka je po předlouhém snažení mnou porozená. No v mateřské lásce není rozdíl. Řekla bych, že jsem dokonce Báju(tu nejstarší)milovala ze všech nejvíc. Asi protože zlobila a tím, si hnala všechny lidi proti sobě. asi, proto, že jsem věděla, že to v životě nebude mít lehké. Nebo protože kluk byl téměž bezproblémový. Prostě jako máma instiktivně chráníš víc to slabší mládě. Báru máme od 10 měsíců, Dandu od 3 měsíců. Takže jsem si je užila od miminek.
Ale nevím jestli bych zvládla mít prvně svoje děti a pak si adoptovat. Jak jsem psala. Geny neumlátíš. A ty děti, které jsou v kojeňáku pochází většinou z asociálních vrstev. Bohužel s tím se musíš smířit. Brát je jaké jsou, nechtít od nich moc. Počítat s tím, že najednou zjistíš, že i když jsi do nich vkládala plno sil a snahy, tak ty děti mají jiné hodnoty, jiné představy o životě. Musíš je milovat i s tím.

@verbalinka hahahaha..já synáčkovi v 15 letech musím připomínat zuby ráno i večer, vždycky se mě zeptá a proč? Jooooo holka a taky si je čístí zhruba 14 let.-))))))))))))))))

Děkuji všem za reakce 🙂 Dřív to tak nebylo, udělala pápá, řekla ahoj a bylo. Ale teď, jak se někdo přiblíží ke dveřím, tak už ječí. Pořád říká pápá a chce jít ven. Mám spíš pocit, že chce jít s tím odcházejícím než být doma 😅 Začneme víc vysvětlovat a eliminovat situace u dveří a uvidíme. A nějaký rituálek s odnášením věcí, to se mi líbí 🙂

Ještě se zeptám, v tomhle věku (14 měsíců) je na RABR ještě asi brzo, mohly byste mi doporučit nějakou lépe praktikovatelnou variantu - knižku?

@majatob smekám, že jsi to ustála 😵 já stále jen prarodičům opakuji, že výrazy spadneš, zlobíš, nedělej to to to se používat nemají a proč a stejně mi to není nic platné 😒

@jitka90 Můj děda říká "nespadni!" - jako kdyby nějaké dítě chtělo spadnout, že? 😀 Ale je to stereotyp, už ho nepředělám.

@verbalinka Ja len kratku poznamku ohladne toho opakovania - podla mna deti miluju svoje stereotypy, nielen tie zazitkove, ale aj tie verbalne - ja sa s malym denne x-krat bavim o tom, ze lampy svietia/nesvietia a preco, ze takou elektrickou chodime do mesta a takou z mesta, ze voda po splachovani tecie do kanala apod., 100x denne a stale ho to bavi a je spokojny...

@cervena_vila ech 😅 😅 😅 😀 no aspoň to není jenom u nás 😀 ještě jsem nevymyslela, čím to nahradit. máme nějakou mateřskou demenci nebo co 😅 😀

@majatob já jsem našim doslova nerabrovským fyzickým násilím 😀 vnutila jak rabr, tak Jak mluvit...... protože jsem při každé návštěvě u nich fakt lezla po zdi a ohryzávala stoly, jak jsem to nemohla poslouchat. výsledek je, že se snaží.
samozřejmě pořád jedou v tom svém zajetém, ale oproti tomu, jak mluvili (zejm. můj taťka, mamka trochu k rabru tíhla tak nějak intuitivně, i když ne úplně) a jak mluví teď, je opravdu znát. dokud jsem jim to jenom reprodukovala, vysvětlovala, bylo to bez efektu a ještě na mě koukali (táta) jak na blbce. potom, co si to přečetl, má sice ke každé straně milion výhrad 😝 ale je to opravdu sto a jedno.

@pet.s Ahoj, já se do tohohle bráchovi nepletu, protože by z toho stejně byla hádka a byla bych já ta špatná. Už jen proto že nepoužívám tu původní výchovu, která je "nejlepší". Jediný že občas něco nenápadně podotknu, naznačím, když už mi přijde, že to fakt přehání a zastanu se malýho a pohladím ho. Je mi ho fakt líto. Ona švagrová je vůbec případ sám pro sebe, ale to by bylo na dlouho... Dost je mi líto i bráchy.
No a s tou omluvou, já se mu omlovám za to že jsem ho praštila, protože to fakt neuznávám, jako výchovný prostředek. Jinak to co udělal mu samozřejmě vysvětlím, že nesmí atd. Pro mě je to prostě selhání a zrada ze strany matky ( To sed samozřejmě nechi navážet do tebe, abys to špatně nepochopila, je to prostě můjpohled ) Sama jsem byla v dětství byta a vím jaký to byl pocit ( hnusný, ponižující a celý dětství jsem nevěděla jestli mě mají naši vůbec rádi 😢 ) a že to vůbec nezabíralo.

@fender Náš malej tohle taky dělá.Když máme návštěvu, tak nám rozsype všechny křupky, brambůrky, no prostě co se dá. Dřív mi to aspoň pomohl sklidit, dneska ani to ne. Když to sklidím já tak do pěti minut to všechno zase letí. Takže musíme dávat tohle vechno do výšky a každý se pro to musí zvedat 😝 . Taky jeho hračky uložené ve skřínkách a poličkách lítají vzduchem, taže ty uklízím až večer. Míček už mi taky ne vždy zabírá. Už jsem to tu jednou také psala a někdo mi radil ať to nechám být, že ho to přejde, že je to jen období, tak to neřeším a dávám mu do těch skříněk něco nerozbitnýho. Teda jen v určitých případech zasahuju. Třeba když u našich mrsknul svým plastovím hrnečkem na stůl a trefil dva porcelánový. Tak mu řeknu že mohl rozbít babičce hrnečky a že se to musí hezky položit a dám mu ten hrneček zpátky do ruky aby ho položil a většinou to udělá. 🙂

Dobrý večer nebo spíš dobré ráno 🙂

@majatob Ani nevíš, jaký máš můj obdiv, 3 háďata takhle rychle po sobě 🙂 Fakt klóbrc dolů....
K babičce - asi neporadím jak na ní, ale zkus si s ní sednout a vklidu bez emocí jí vysvětlit, že si nepřeješ aby děti strašila. Je to naprosto mimo mísu a děti stejně i tohle strašení prokouknou 😉 Jen ti radím, udělej to co nejdříve!! Bude tě to rozčilovat čím dál víc a ona sama nepřestane, protože je prostě zvyklá děti strašit (nepřijde jí na tom nic divného, protože dříve to bývalo běžné). A o co déle to budeš odkládat o to budou větší emoce a hlavně - babi bude v šoku - třeba po letech, co si to jako dovoluješ. Prostě máš jiný názor a zatím si stůj. Jsou to tvé děti a nikdo nemá právo je strašit!!! 😉
Naše babi taky říká mému synkovi, že je mrkev KOKO a přitom on umí říct zcela regulérně mrrrrkev i s krásným R 😉 Asi nějaký babičkovský syndrom nebo co... Babi ho vidí jen občas, byla proti abychom si pořídili další dítě, takže nějak jiskřička nepřeskočila, ale já si říkám, že její chyba, ne?

@pet.s Tvé příspěvky mi vždy udělají radost 🙂 Je v nich hodně pravdy a lásky k dětem 😉 Možná je to tím, že už taky nejsem nejmladší a na určité věci se kouká člověk po letech trošku jinak než za mlada s prvním prckem 😉

@verbalinka taky jsem četla Malého tyrana a popravdě mě dost vyděsil, každý má strach, aby doma jednoho takového neměl, že... myslím, že to právě je to nejtěžší, nastavit hranice tak, aby to vyhovovalo oběma stranám a hlavně je důsledně dodržovat. Podle Prekopové je prostě nejdůležitější milovat dítě, dávat mu to najevo a láskyplně ho učit, co je a není správné - takhle napsané to zní idylicky 🙂 myslím, že ona není pro autoritativní výchovu, ale ani pro příliš liberální, má to být zlatá střední cesta, prostě rabr - rabr výchova není volná výchova bez hranic...

@eveluska - někde jsem četla, že je potřeba dítě pomalu zvykat - aby se naučilo na slovní obraty typu - vrátím se..a nejprve zkusit odejít z místnosti na minutu, později na více minut...jakoby ho zvykat doma (tak aby dítě bylo v pohodě...) - třeba říct - jdu do kuchyně, vrátím se...při návratu říct - vrátila jsem se, jsem tady...tím oni poznají význam slova - vrátím se...a pomůže jim to později při odchodech pryč z domu...osobně nejsem zastánce toho - zmizet, aby si dítě nevšimlo..je to pro mě otázka důvěry, dítě si pak začne dospělého hlídat, může to pak asi být těžší prolomit a znova nastolit důvěru...

@majatob v takové situaci, jak ji popisuješ jsem parkrát taky byla, akorát mám o jednoho prcka míň, takže jsem to měla jednodušší, poradím ti teda jediné, že je nejlepší takovým situacím prostě předcházet - když víš, že bude při pití malého problém, protože ti ostatní dva budou logicky dělat vše možné a nemožné pro získání pozornosti, tak než ho začneš krmit, tak zavři babičku s těmi dvěma do vedlejší místnosti, ať je zabaví a v žádném případě nepouští za tebou, než dokrmíš, že potřebuješ její pomoc - ať si zpívají, kreslí, dívají na tv, něco, co je spolehlivě zabaví aspoň na 10-15 minut... Nebo ona nakrmí nejmladšího, jestli se nechá a ty zabavíš ty starší, prostě ji zaměstnej. A o tom strašení si promluv raději v klidu, že si to nepřeješ...Když už dojde na krizovou situaci, tak bych prostě asi dost důrazně řekla těm straším, že musí počkat, malého bych položila do postýlky, sundala bych je ze sebe, předala bych je babičce, znovu si vzala malého a pokračovala v krmení. Po krmení bych zase dala nejmladšího babičce a věnovala se těm starším.
Před každým krmením připrav aktivity pro ty starší, obsluž je - čurání, přebalení, nakrmení, pak teprve začni krmit toho nejmladšího, kterýmu to ještě nejdýl trvá...ber babičku jako velkou pomoc, je to další dospělý navíc, to doma nemáš, když není doma tm

@verbalinka - trošku vím, o čem píšeš...u nás třeba najednou ze dne na den proběhlo to, že jak příjde domů, tak si sám od sebe jde umýt ruce, neřeknu ani popel...sám si vyhodnotí po jídle, jestli je potřeba umýt ruce...ale večerní mytí (nechce se mu do toho) je to někdy problém...někdy větší někdy menší...ale u toho mytí rukou po přichodu/jídle krásně vidím, jak došlo ke zvnitřnění...nebo když se nechce převlíkat, tak současně ale nechce jít ven třeba v pyžamu...takže je to spíše u nás o tom, že se mu nechce, než že by měl pocit, že to je zbytečné...Já bych asi zkusila obrátit jeho otázku proč...- na proč myslíš, že je důležité si večer umýt zuby...a nebo ho zkusila nechat na chvíli s tím infem, že je čas si mýt zoubky, pokud nebude chtít, tak mu říct: máš asi nějaký důvod, proč nechceš...nechám tě tady si o tom popřemýšlet, čekám, že se zachováš správně...

K tomu velikému diskutování, četla jsem teď, že to může být problém respektujících rodičů, že dítě to vysvětlování zvolí jako strategii zdržovací a rodiče se snaží být trpěliví, a stále a stále se snaží vysvětlit a dítě pak už rozebírá úplně nesmyslné věci...sice tam více doporučovali nevysvětlovat, jen stanovit hranici (to není pro mě akceptovatelné, myslím, že dítě má znát souvislosti, předat mu smysluplnost požadavku..pro mě to je popření rabru), nicméně se mi líbilo, že diskuzi utnout dáním empatie -- osobně se snažím těďkom - dát smysluplnost, odpovědět př. dvě, tři otázky , pokud jsou (ale u nás problém nekonečné diskuze není(zatím možná)), pak dát empatii - jsi smutný, že máš zůstat doma a já půjdu sama...a pak už to utnu...jak ale píšu, nemáme problém s diskuzema...

@blandik @verbalinka Ahoj, já mám prcka ještě malého, ale začínám číst skvělou knížku od kamarádky dětské doktorky: Respektovat a být respektován, Kopřiva, Nováčková a kol. - perfektní kniha, koupila jsem ji i oběma prarodičům.

@kkomtesa na téhle knize je takhle dikusze v podstatě založená a ještě tu existuje diskuze se stejným názvem jako kniha, tak jsi vítaná🙂 ta tvoje kamarádka dětská dr. ti tu knihu doporučila nebo je to přímo autorka?

@reruna Aha, díky. Já jsem diskusi moc nepročítala. Až budu mít nějaké postřehy, tak se připojím🙂. Kamarádka není autorka, ale prodává knížku aktivně v ordinaci🙂

@kkomtesa - paráda 😀 😉 🙂 těšíme se na příspěvky

@fender - ráda jsem si přečetla tvůj příspvěk o tom, že darování rabru přináší ovoce, máme doma jeden výtisk nachystaný pro tchánovce, nakonec jsme nesebrali odvahu jim ho dát přímo pod strom - ať jim nekazíme Vánoce, ale chystáme se jim ho dát jen tak...taky jsem nějak došlo k tomu, že to poteřbují mít doma..jen naše mluvení nikam nevede, není to dostatečné a nemají šanci to pochopit, pak už bude na nich, jak s tím naloží...

@blandik no tam jde podle me o tu miru - mame psa a s tim to je lautr to samy, jak se uci, aby sam nestekal - presne jak pises s tema odchodama na minutu, dve... ale psa potrebujes celkem rychle naucit, aby pak vydrzel treba 5h i dyl sam, takze tam je "dril" potreba - u ditete tohle delame s odchodama do kuchyne, na zachod, kdyz jde muz fakt na chvili do sklepa apod., tak ho nechame to videt a rikame, ze se vratime... pokud ale nekdo jde proste pryc (muz rano do prace, navsteva pryc a nevrati se 3 tydny), tak dite nema sanci si to spojit, ze se dotycny vrati a proto ho takovymahle odchodama "netrapime" 🙂

@eveluska - jak pak dítě vnímá to, že najednou tam táta není nebo návštěva, která tady byla před chvílí, tady najednou není..a vy řeknente - oni už odešli...? Myslím, že pokud jetě vůbec neřeší vaše odchody, tak ok...ale jinak mám trošku strach, aby to v dítěti nevyvolávalo pocit,y že si musí návštěvu hlídat, nebo tátu, protože nevysvětliteně mizí a oni promeškávají okamžik (při hře), kdy k tomu dochází...

@blandik oni se rozlouci, jak jsem psala - v obyvaku treba nebo i v ty chodbe, udelaji papa, on taky, ale pak si jdeme hrat a on je nevidi jit za dvere a neresi to proste vubec

@eveluska - aha, já myslela, že mizí po anglicku...nedorozumění 😉

@blandik nn, louceni i vysvetlovani je, nekdy i mavani z okna - to jsem psala v tom prvnim prispevku 😉 - ale vetsinou proste vynechame ten moment, kdy stoji dite v predsini a pred nim se zabouchnou dvere za nejakou osobou a on za nima nemuze...