Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@reruna 😀 ja prave stejne jako sova33 hrozne bojuju s lidma z venku, i myma rodicema a hlaskama o vychove, nevychove, atd...no musim rict ze je to drina...diky moc za podporu, moc si toho vazim!

@imzadi prostě jim řekni, že 80% toho, jak se malý chová, je vrozený temperament a že to má po vás všech - tedy i po dědovi, babičce, tchýni atd. 😀 ať se zamyslí nad tím, jací byli oni jako děti, ať si vzpomenou, jaké to bylo, když oni měli děti a pak ať něco říkají - nevěřím větám - to za nás nebylo apod. jen si to nepamatují a idealizují - a do cizích lidí ti nic není, oni nic neví o tvém dítěti, tak ti to může být jedno

@reruna jeste k memu dotazu...mam na nej spustit to, ze chapu ze ho nastvalo ze nemuze vylezt na zidli uz ve chvili vzteku nebo pockat az se uklidni?? Diky

@imzadi já bych to zkusila i při tom vzteku, ale mělo by to být v krátkých větách, žádný dlouhý vysvětlování. Podle Nejšťastnějšího batolete v okolí (výtah mám ve fotoblogu) stačí opakovat pár slov, např. nejde to, nejde, spadlo ti to a až se začne uklidňovat, můžeš začít trochu vysvětlovat, že to zkusíte znovu, že mu pomůžeš apod. U nás tenhle postup zabíral.

@betelgeuzz dekuju! Mrknu na to...

@imzadi - v té chvíli, když se vzteká je dobré mu nedávat vysvětlení (žádné důvody, proč to nejde, proč něco nemůže mít atd..tím ho namíříš proti sobě, a jeho vztek ještě zesílí..stačí si předtavit sebe, když it něco nejde, jsi naštvaná...a někdo ti začne radit, proč to nejde..to je na ránu..). Takže při tom vzteku je dobré říct něco, co mu dá najevo, že ho chápeš - jak píšou holky - a nejde to a nejde.. a ty jsi smutný, naštvaný, rozmrzelý, že ta věž padá, chápu, já vím.....Vysvětlení se dává když tak až po uklidnění...nedávnou jsem ale narazila na zajímavé pojetí - a to je ,že s těmi vysvětleními moc neplýtvat, stejně tak ani moc nenabízet pomoc, nebo odvádět pozornost - že jde o to, že dtíě potřebuje naší přítomnost, když se vzteká, je ve emocích, mít to bezpečné prostředí pro vyjádření jeho emocí..ale když si takto za naší přítomnosti /která neodvádí pozornost..) projde a prožije tu emoci, tak má dítě velkou schopnost buď se dále věnovat dané činnosti a samo uspět nebo danou činnost opustit a jít se věnovat něčemu jinému..když je pak dítě starší, tak vlastně je schopno si najít řešení na svůj problém samo, nepotřebuje vlastně naší asistenci (že my mu budeme radit, jak má postupovat, proč to nejde...atd.), že tímto roste silně kompetence dítěte (a že dítě to má v sobě, ale když mu nabízíme řešení, vysvětlení, odvedeme pozornost, aby byl zase šťastný...), tak se dítě učí, že nemůže zvládnout svůj problém.. 😉

@imzadi - ještě jsem si přečetla tvůj úvodní příspěvek, že mláttí hlavou o zem..a že má rok a půl, to je začátek období vzdoru, ta holčička možná ještě ve vzdoru není...nebo prostě věci prožívá jinak. Hele, mě neskutečně na emoční záchvaty pomáhal tento postup - je to způsob jak nerozjet jeho záchvat ...př. kubík chce něco, co mu nechceš dát nebo dělat něco, co ty vnímáš jako nebezpečné...takže důležité je, jakou první větu vypustíš z pusy - měla by začínat pomyslným ANO - ano, chceš napít z mé skleničky, chceš skákat na gauči...libí se ti skákat na gauči, lézt tam, zajímá tě, co piju já...já to chápu...když chceš skákat na gauči, můžeme to udělat SPOLU, já budu u tebe...tohle pití je jen pro mámy (a mimochodem, dětem se hodně špatně vysvětluje, že něco je jen pro dospělé, a oni nemůžou...asi bych tu colu nepila před ním, pokud mu nechci sama dát..)...NO, jde o to, že ty jako první reakci řekneš to, že ANO, ty chceš tohle a toto, já to chápu, chceš si to zkusit..tím mu dáš porozumění, pro něj je ta činnost v danou chvíli moc důležitá, a když mu třeba rovnou řekneš - NE, tohle nemůžeš, nesmíš, spadneš...atd..tak to je jako červený hadr na býka..takže pokud začneš tím ANO, chceš to a to..tak on se na tebe naladí, cítí, že ho chápeš a že mu rozumíš, co on chce..pak můžeš jemně nastavit hranice - že SPOLU, U STOLU, je to křehké, opatrně..takže osobně bych vyměnila hodně zákazů za to ANO, a ono tě to pak nutí přemýšlet o tom, jak by se to dalo udělat, aby on si to mohl zkusit, udělat a současně to bylo bezpečné...jestli mi rozumíš....
Psychiatr není potřeba, jen bych trošku upravila vaše reakce na jeho potřeby, aby vám vaše dítko nešlo do extrémního projevu jeho pocitu bezmoci v reakci na něco, co mu zakážete (zákazy zrušit)..

@blandik já tak ráda čtu Tvoje příspěvky 🙂 moc mi to pomáhá při řešení situací doma s dětma 😉 je to s dvouletýma dvojčatama doma často vážně oříšek 😝 😅 Ještě že znám Rabr, Aldortovou a Tvoje přispěvky 😉 Dneska mi došla knížka Sourozenci bez rivality, tak se těším. A na netu jsem si stáhla Koncept kontiuna, jsem v druhé půlce, taky dobrá knížka.

@blandik super příspěvek 😉 😉 já jsem někde četla že se to má vzít jako ve fast foodu - tzn. nejdřív zopakovat co zákazník chce a pak teprve reagovat....
máš s tím stoprocentní pravdu, mně jakmile se podaří na tohle nezapomenout, tak se tím eliminuje hodně konfliktů... staršímu už je 4.5 takže s ním se domluvím skoro vždycky v pohodě už ale mladší to samozřejmě zkouší hodně naostro a prosazuje se víc a víc.... což ale beru, oni si chtějí vybojovat taky respekt a ukázat co nového se naučili.... a oni se učí jak si o ty říkat postupně taky v klidu, bez ječení, slušně, ale mezi 1.5 a tak 2.5 rokem je to náročné, protože emoce jednoznačně vedou.....
u nás hodně pomohlo když malá pochopila někde před 2. rokem posloupnost, že třeba "nejdřív maminka, pak Bella".... to eliminovalo hodně jejího brečení, kdy jsem pak už byla tak zničená z jejího neustálého fňukání a vynucování pozornosti, že jsem na ni vylítla zbytečně nebo na někoho kdo byl poblíž, protože celý den se to nedá vydržet... teď už si sama někdy řekne "nejdřív Matýsek, pak Bella, čekáme".... a sice třeba naštvaně ale řekne si to třeba 2x, 3x a zklidní se sama....
a poslední měsíc jsem ji několikrát přistihla že se začne vztekat, že něco chce a já jí řeknu třeba Ano, později.... ona na to Teď, chci!!! ale už to neřekne třeba 10x a nehodí sebou o zem ale třeba jen 3x a tečou jí slzy....

občas je to vtipné když třeba lítá všude s jídlem v ruce, pak se zarazí a než já něco řeknu, tak z ní vypadne třeba "Jíme u stolu." a jde si tam sednout... vydrží jí to jen chvilku, ale je prostě vidět, že když se to opakuje do úmoru, tak ty děti si to zapamatují... bohužel to platí stejně tak o tom negativním a je tak těžké neopakovat to co říkali rodiče 😔

no je to náročné s dětmi, jsou opravdu zrcadlo.... jakmile člověk není v pohodě tak se to odrazí na všem, takže hlavní úkol je, aby byla máma v pohodě..... což mi připomíná, že dneska mám po skoro měsíci pár hodin volno 😵 😵 😵

jinak musím souhlasit, že jsem si taky všimla, že hodně vysvětlení taky nikam nevede... ani když jsou pozitivní a trpělivá... často se divím, že třeba jedu z posledních sil, teď jedno dítě se začne vztekat kvůli něčemu a já u toho ještě něco dělám, tak se zhluboka nadechnu a počítám, abych zůstala v klidu a občas se stává jak rostou, že než řeknu nějaké vysvětlení tak se dítko dovzteká, řekne třeba "potřebuju kapesník" apod. a hraje si dál jako by se nic nedělo.... 😅 ono pak když je těch vysvětlení moc, tak to stejně nevnímají..... a hodně opravdu poberou z neverbálních projevů

@lu777 - jé ten příměr s fast foodem se mi líbí. A používám ho pořád..zjistila jsem, že pokud na cokoliv odpovídám pomyslně "ano" a zopakovala vlastně to, co mi říká..aniž bych dávala nějaké svolení nebo zákaz nebo vysvětlení, dítě se rychle zorientuje a spousta věcí se sama vyřeší. 😎

@blandik jj, přesně tak... já myslím že jsem to četla v knížce Nejšťastnější batole v okolí....
hlavně já tím získám i trošku času, opakuju to často i 2x a pomaleji a u toho si myju ruce, piju nebo přemýšlím jestli to povolit nebo ne v tu chvíli...
prostě je to takový kratičký time out, aby nedošlo ke konfliktu mi přijde

@lu777 - taky mi to tak připadá, protože moje automatická odpověď v momentě překvapení by byly NE, ne a chci mít pokoj..tak mu to zopakuji, začnu tím "ano" a pak už to jde samo, protože se mi mozek a myšlenky převekslují na to, že vlastně ono by to šlo, vlastně ani nejsem tak unavená, neochotná, vlastně proč ne..

@blandik jj, to znám, já často zjistím, že vlastně plno věcí jde... jen třeba to není hned ale musí počkat až něco dodělám apod., ale když se snažím vyjít vstříc já, tak ty děti se to taky postupně naučily víc....
většinou ze mě vypadne kategorický NE a následuje konflikt, když nejsem v pohodě, když jsem unavená, nenajedená, přetažená, máme všichni den blbec apod.... takže vlastně zjišťuju, že nejdůležitější je sledovat sama sebe, abych byla v pohodě a tím pak vydržím i lecjakou scénu v klidu a přežene se to mnohem rychleji....
ještě tak se to naučit s manželem 😀

Tento dotaz je i v diskuizi o knize Rabr, omluva těm, které navštěvují obě diskuze, ale roztahuji sítě, abych dostala více odpovědí. Také chápu, že pročtením celé diskuze bych si odpoved možná dala dohromady, ale číst to celé není v mé moci🙂

Ahoj všem báječným pisatelkám🙂 Čtu knihu N.Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, ovšem řešení svých konkrétních situací zatím nenacházím, a jaksi si obecné neumím zkonkrétnit, pomůžete mi prosím? Náš Jeník (2apůl roku) si nechce čistit zuby. Pastu hezky spapá, kartáček okouše, ale nenechá si pomoct, abych mu zuby vyčistila (ano, JÁ CHCI, aby měl zuby čisté, bojím se kazů, ne toho, že se to nikdy nenaučí). Další věc: jdeme domů z pískoviště, Jenda proběhne předsíní a v botech rovnou do naší postele, děsná legrace. Já zuřím, přede dveřmi vždy říkám, sedneme si na židli a zujeme si boty....nějak to nefunguje, nevidím jiné řešení než ho přidržet a boty a kalhoty z něj dostat, třeba i mírným násilím.... To samé s mytím rukou. Vím, že se to jednou naučí, ale co do té doby? Na písku strká do ostatních dětí,štípe je, bije, není to boj o hračky, spíš tak reaguje, když se bavím s jejich maminkami - mám přestat krafat a věnovat se POUZE jemu? Nemusí si s nimi hrát, ať jim ale nevěnuje takovou negativní pozornost emoticon Děkuji za rady, jak na to, v duchu koncepce paní Naomi.

@kazy asi to nebude moc v duchu Naomi, já to praktikuji s tím "mírným násilím" jak jsi to popsala, prostě dopředu vysvětlím, co bude a když prostě nechce, tak ho mírně přidržím - boty vyzuju, zuby vyčistím, bundu obleču ... chápu, jak to Naomi myslí - ano děti se to naučí nápodobou, ale co dělat do té doby? Ptám se stejně jako ty a prostě nechci a nebudu čekat, až bude mít kaz, jen proto, že má svou hlavu a nechce si čistit několik měsíců zuby a já ho podle Naomi nemám právo nutit k něčemu, co nechce. Jak ti napíšou ostatní - je to problém nás rodičů, že chceme, aby dítě dělalo věci správně hned a tehdy,kdy my chceme a že je potřeba se od takového myšlení oprostit,s tím souhlasím, pokud se jedná o věci, které když se nad tím zamyslíme, nejsou vlastně tak životně důležité - učení na nočník, samostatné usínání, hraní s druhými dětmi, zdravení apod - to se děti naučí nápodobou a není třeba na ně spěchat - no podle mě jsou situace, kdy by to bylo na škodu dítěti a čištění zubů, hygiena, braní léků apod. jsou takové věci, kdy rodiče mají právo nutit děti i do toho, co nechtějí dělat. To co píše Naomi mi trošku připadá, že rodiče se pak bojí po dětech vůbec něco chtít, aby nenarušili jejich přirozený vývoj, ale na druhou stranu si pak člověk přečte třeba Malého tyrana od Prekopové a to je ten druhý extrém - dítě pak manipuluje rodiči a nedělá nic, co nechce. Ono to chce asi najít zlatý střed, zamyslet se, co považuju za důležité, jaká pravidla a ty důsledně vyžadovat

@lu777 - 😀 ha, ha přesně tak - to je moje vroucí přání - ještě tak se to naučit i s manželem vůči sobě, abych ho dokázala vždy tak chápat, a nesoudit a nekritizovat a dávám tu podporu a porozumění..ale pozitivní je, že víme kudy vede cesta..jen srazit svá očekávání a vlastní představy ...Musím říct, že dítě mi nastavuje pěkné zrcadlo, vlastně na něm vždy poznám, když jsem přestřelila, moc zatlačila...a navíc mi to už řekne - že ho nutím a to není správné, to se nedělá...(hm, 😅 )

@blandik je dobré, že se dokáže ozvat, ale popravě nevím, co budu dělat, až se vrátím do práce a kdyby mi některé dítě řeklo, že ho nutím se naučit slovíčka, zrovna když se mu nechce a že to se přece nedělá, někoho do něčeho nutit 😀 😀

@reruna 😀 no to taky nevím 😵 Ale ty je přeci nebudeš nutit se učit 😵 budeš jim zprostředkovávat užitečnost ovládání jazyka 😅

@blandik ale když se nenaučí, tak jim dám pětku (ale vlastně to je přirozený důsledek, ne? )

Tak jsem se po třech dnech vrátila z návštěvy od mamky. Že se vracím od tchýně s nulovým sebevědomým, to jsem si zvykla, ale tohle tedy byla síla!: " Jaktože neposloucháš mámu, nebreč, nesahej na to, zavři to, neber to...... "Jsi na něj měkká, proč mu jednu neplácneš, co se s nim bavíš, já už bych mu jednu flákla" Ještě teď se mi třesou ruce. Po ix měsících jsem přesně od tohot způsobu "výchovy" odstoupila a začala jsem k synovi přistupovat jinak. Říkám: "Ano, chápu, že potřebuješ nebo chceš dělat to a to, ale tady a takhle to nejde, ale uděláme to jinak..."Ano, jsi smutný, že Ti máma tohle nedovolila, můžeš plakat" a blabla však už to tady znáte nazpaměť. Musím říct že efekt byl téměř okamžitý, rapidně klesl počet breků a záchvatů, bráchu začal pusinkovat místo aby ho jen "fackoval", mě zas rodičovství začalo bavit. K prvnímu konfliktu "se starou školou" došlo ještě než jsme naskládaly věci do auta a pak už jsem si tři dny přišla jako desetiletý neposlušný spratek a zároveň jako nepoučitelná neschopná mladá blbá matka, která nezvládá své děti, od kterých si nechá "eat" na hlavu. A už to ve mě hlodá...nemá přece jen pravdu?neobrátí se to jednou proti mně?Připravuju se na to, že to bude asi ještě těžký, ne jen doma ale všude jinde, kde takovýto přístup k dětem neznají...neb na první pohled to může vypadat, že se vše přizpůsobuje dítěti a že se skáče jak ono píská. Vlastně ani nevím, co po vás chci. Asi se jen "vypovídat" a dodat zpátky odvahu a jistotu, že je potřeba poslouchat víc své srdce a své dítě, než lidi zraněné tou samou výchovou kterou praktikovali na nás a chtějí použít na naše děti. Ona moje mamka měla už v životě mnohokrát pravdu, kterou jsem nechtěla slyšet, ale ke které jsem nakonec také došla. Doufám, že v tomto se ale mýlí.

@kazy vydrrrrrž!!! sama říkáš, že výsledky vidíš, změnu v chování (třeba ve vztahu k mladšímu) taky pozoruješ... a to je důležité... i já si sem občas jdu pobrečet 😉 , nechat zvednout sebevědomí a nakopnout do dalšího boje...
koukám, že máš podobný rozestup mezi dětmi jako já... my jsme si náš maličký poklad přinesli domů v pondělí a musím říct, že starší bráška je perfektní... maličkého pořád mazlí a je opravdu něžný, až jsem to nečekala - věřím, že to vydrží 🙂 ale taky vím, že to není samo od sebe...
už jsme se tady asi několikrát shodly na tom, že naši rodiče to ve výchově dělali nejlíp, jak uměli... milovali nás... proto by asi nebylo fér je odsuzovat kvůli tomu, že nevědí to, co třeba víme my teď... někdy je těžký principy výchovy, tak jak ji vidíme my tady, našim rodičům vysvětlit... nevidí ji třeba tak efektivní (v daném momentě)... výprask, pohlavek, zákaz apod. podle nich zafunguje hned a nemusíš se s dítětem mazat... ale z dlouhodobého hlediska je spíš neefektivní tohle...
asi neumím líp povzbudit... tak snad jenom - držím palce, abys vydržela!!! 😉

@petruskaz Děkuju za hezkou zprávu a povzbuzení. Jsem KO, pár dní se z toho budu dostávat, ale jak jsem vytrénovaná od tchyně, vím že se seberu🙂 ale z vlastních řad to bolí víc🙂 i když tuším, že mamka to myslí dobře...jen už mi není deset (dokud se vždycky neukážu doma) Zajímavý, že součástí toho starého přístupu je i ten výsledek, jak nám děsně záleží na názoru druhých (jak nás negativní sebere a pozitivní povzbudí) Jak je na základě té staré výchovy to sebevědomí křehké a názor druhých tak důležitý, místo aby člověk věřil ve vlastní síly a schopnosti.

@kazy evidentně to máš sama v hlavě srovnaný 😉
s těmi názory druhých a jejich důležitostí pro náš vlastní dobrý pocit a sebedůvěru to vidím úplně stejně a taky to zažívám dnes a denně 🙂
já to mám asi trochu jednodušší v tom, že moje máma teda maximálně spolupracuje... dokonce když byla na měsíc v lázních, půjčila jsem ji s sebou rabr a ještě mi ho nevrátila 😅 😀 a vždycky když se vidíme, tak mi říká, co se jí tam líbilo nebo probíráme věci, co jí třeba úplně nesedly... anebo je to vidět na tom, jak přistupuje k matějovi... a to je pro mne ještě cennější 🙂
šikulkování ji už asi neodnaučím, to je zakořeněné asi hodně hluboko 🙂, ale co... je to skvělá milující bába a stejně jako já není dokonalá... nicméně jsem opravdu šťastná, že je mezi námi takové souznění 🙂
nepomohlo by třeba s maminkou o tom taky promluvit?

@kazy jako bys mluvila o me mamce, je starostliva a chce pomoct, ale proste ma svuj styl a pres ten nejede vlak...vsechno co reknu, jsou psychologicke kecy, diky kterym z deti rostou nevychovanci...a manzel ji pritakava, takze podpora nula 😖 takze kdyz tam jedeme nebo hlida maleho a ja u toho nejsem, tak neresim, co a jak dela...kdyz u toho jsem, tak do toho vstupuju a sice to je pro malyho asi maglajz, ale proste jedu to svoje...ale musim rict, ze se mamka snazi byt hodna babicka....no uvidime, co bude dal🙂 kazdopadne Tobe chci rict, ze Tve pocity naprosto chapu a zmatek v hlave je pochopitelnej, ten myslim neprejde nikdy 😀 ale chce to fakt se na to vyprdnout a resit to dle toho, jak to citis...

@kazy Když se sama cítíš jako desetileté dítě tak už je to jasné - staří se mýlí 😉 - protože jak můžou chtít po svých dětech chovat se dospěle, když i k dospělým se chovají jako k nesvéprávným debílkům? Jestli chceme, aby naše děti byly samostané myslící bytosti, musíme tak s nimi zacházet. 😵

Mimochodem moje malá teď pořád říká, čeho se bojí nebo nebojí. Má to od mé mamky. Najednou se bojí i trsu trávy. Nebo myší díry a to byla vždycky průzkumník-biolog. 😠 Všude ji bere za ručičku a ona to pak vyžaduje po mně. A hlavně - nemůžu s tím nic udělat - to by musela ona překonat svůj strach o malou.

jo tak u nás to samé, poslední 2 měsíce poslouchám jen "bojíš paní"... "bojím broučka".... "neboj se, neboj se" (si říká sobě)
a to já ji k tomu nijak nevedu a ani nikdo jiný okolo, 95 procent času stráví se mnou a zbytek s MM a ten takové věci taky neříká....
přitom ona je dost odvážná, jednu dobu neměla až pud sebezáchovy, je hodně akční, pohybově šikovná, výřečná, společenská.... takže u ní to asi bude zkoušení extrému si myslím 😕

jinak super diskuse... u nás nastal velký posun teď, mentální skok a konečně chápe vysvětlování, doteď jsem měla pocit, že se zblázním často a vysvětlování nevede nikam, neustálé ječení, bouchání všech okolo, házení hračkami po nás a vynucování se kdečeho od rána do večera, kdy jsem neustále jen vysvětlovala, odnášela ji, zamykala hračky apod..... 😝 a taková byla už od malinka.... nedávno jsem přitvrdila a začala s ní mluvit jako mluvím se starším (4.5 roku) a prostě vysvětlím jednou a něco se ve mně zlomilo, může se vztekat ale neustoupím.... dřív by se vztekala třeba hodinu, já bych pořád nevěděla o co jde a skoro nic by nepomáhalo a pak už jsem ji zoufale utěšovaala, jen aby přestala a obě jsme končily vyčerpané zatímco starší chudák mi nemohl ani nic říct, protože ho nebylo slyšet 😖
teď jak jsem přepla a přitvrdila, s tím že komunikaci už jí nepřizpůsobuju a beru ji jako staršího, tak po počátečním šoku a pár scénách normálně komunikuje a nebo se vzteká jen pár minut 😨
dneska přišla ke mně a klasicky začala ječet, já se na ni jen podívala a než jsem stihla něco říct tak pronesla "potřeba křičet ne, řekni v klidu" 😅 což jí hodně říkám tak 3 měsíce.... a najednou to šlo říct, já věděla co chce, zkonstatovala jsem že Bella řekla, maminka rozumí a malá se spokojeně usmívala....
tak se mi moc ulevilo, snad už se dopracujeme do fáze kdy zjistí že hysterie nikam nevede, já jsem si s ní opravdu "užila" od narození hodně...

starší to komentoval "jé, mami, Bellinka nekřičí dneska? to je klid" 😅 😅 😅 už z toho taky musí být unavený

Dobrý den, chtěl bych požádat o radu. Nejde nám nejak zorganizovat čas, máme tři děti, nejstaršímu budou v září dva roky, je plný vzdoru, vyžaduje hodně pozornosti a času. Potom máme šestiměsíční dvojčátka, holčičku a chlapečka, se kterými cvičíme čtyřikrát denne vojtovku, nestíháme s nimi chodit ven pravidelně, což nejde vysvětlit tchýni, která nám to neustále vyčíta a manželku tím vytáčí až k zuřivosti...

@peg23 vítej, obdivuju, jak to zvládáte s dvojčátky a dvouleťáčkem a cvičení vojtovky k tomu, tchýni bych asi navrhla (jestli to chápu dobře, tak je to maminka manželky? ), aby místo vyčítání pomohla, možností jak pomoct se určitě najde celá řada - mohla by vzít nejstaršího ven na procházku, když musíte cvičit s dvojčátky a nemá se mu kdo věnovat, mohla by vám navařit a obstarat nějaké jiné domácí práce, nákupy atd. mohla by vzít dvojčátka ven na procházku ona v kočárku, abyste se vy mohli věnovat staršímu a ne vám vyčítat, že nestíháte chodit pravidelně ven - mimochodem není to nutnost, když spinkají při otevřeném okně, tak to stačí