Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.
ahojte, zakládám tuto diskuzi s tím, že bych tady ráda vytvořila prostor pro trošku jiný přístup k výchově dětí...objevují se tady diskuze o vzdoru a zlobení děti a jak na to...nicméně jejich účelem asi není hledat jinou cestu, ale spíše si ulevit a vypovídat se...což naprosto chápu, rozumím - je to náročné s batoletem. A příspěvky o tom, jak se to dá dělat jinak jsou spíše kontraproduktivní a dokážou více naštvat než povzbudit. Nicméně mě osobně takový prostor na koníkovi chybí, protože si myslím, že všechny chceme vycházet s dětmi po dobrém, mame na to své způsoby a možná by bylo fajn se o to tady podělit....
@cervena_vila dobrá zpráva, dík, že jsi se ozvala, a přeji, aby už takový situace ani nebylo potřeba řešit...
@petruskaz Naprosto s tebou souhlasím, chtěla jsem napsat pro @petra49 skoro to samé, ale už nemám co dodat, taky mám velice divoké a živé dítě a vím jak je to složité. Bohužel už jsem ho párkrát plácla, ale pak se mu omluvila, protože vím že to je jen pro mou úlevu, ale jemu to do budoucna nic nedá. A hlavně ten pohled v jeho očích, ten zmatek v nich jak mu tohle může uudělat jeho milovaná máma mi vždycky vehnal do očí slzy a mám ho pořád před sebou. Teď se hodně učím se zastavit a přemýšlet než něco udělám nebo řeknu. No a to stou liberální a demokratickou výchovou, jsi mi úplně vzala z úst. Přesně to u nás taky vnímám.
@lynks No tak nějak to dělám, jenže čapnout ho a jít je lehké, ale čapnout ho a narvat na něj oblečení je horší a o to mi jde. Jinak jsem to do teď dělala taky. Na okolí už jsem se jakž takž naučila kašlat. Obzvlášť ti co mě znají ví, že mám svůj styl výchovy, tak mě schválně pozorují a řekla bychže i přes počáteční dohady a mé obhajoby, se mě snaží napodobovat 😀, ale sami se mě nezaptají. Akorát prost to blékání už nevládám.
No já se včera docela přsvědčila ptrotože být tam s ním každý večer pomalu do 11ti fakt už nejde. Vím že nás tam potřebuje, proto hledám nějakou nenásilnou a přirozenou taktiku, jestli něco takového vůbec existuje.
K jídlu jsem ho nikdy nenutila, ale právě on mě nutí k tomu abych se na ro začla víc upínat. Vím, že se nenechá umřít hlady, ale tohle mi přijde moc. Teď prostě nachvíly asi stáhnu to sladké a i křupky a uvidíme. Ne že by se tím dřív přejídal,ale přeci jen si dával. A popravdě včera jsme byli na návštěvě a já kamarádce rovnou řekla oč jde, tudíž nic nedostal a jak mu večeře chutnala ( i když jen rohlík s Lučinou ) Akorát je prpstě složitý mu vymýšlet co vařit, jelikož mu vůbec nic nechutná.
@lusy82 taky je pro mne těžké se zastavit a vnímat ho... někdy to trvá dlouhý minuty, než si k němu zvládnu sednout a obejmout ho... do té doby to ve mně vře jako v kotli... ale ta úleva potom... a za ten pocit, že vpodstatě soupeřím s malým nezralým dítětem kdo s koho, se kolikrát (když je po všem) docela zastydím... hodně moc mi v tomhle otevřela oči knížka do nitra dětských emocí... v mnoha situacích tam vidím sebe - jako malou holku... a asi i díky tomu mne spousta věcí tam dohání až k slzám... prostě tím čtením se ve mně otvíraj starý rány, na který jsem už zapomněla a uzavřela je v sobě, nechala si na dětství jen ty hezký vzpomínky ( a že jich je dost)... ale to špatný, zapomenutý, vytěsněný - i z hodně ranýho dětství - najednou začalo vyplouvat napovrch... ale pomáhá mi to udržet si přesvědčení, že takhle to dělat chci... že to dlužím i tomu dítěti v sobě...
Zdravím, dámy, vím, že píšu jen tehdy, když potřebuju radu, ale já vás průběžně čtu, leč neumím své myšlenky vyjádřit nějak smyslupně a aby to mělo hlavu a patu, tak se nezlobte....
Můj problém...starší dcera dnes parafrázovala paní učitelku (resp. paní ředitelku) ze školky....a teda rvalo mi to uši...absolutně autoritativní až diktárkorské, dítě absolutně podřízené, srovnávání výkonů dětí (ty "šikovné" chválené přede všemi, ty "nešikovné" a "zlobivé" napomínané přede všemi s tím, že jestli nebudou pěkně kreslit, nebude jejich výkres vystaven na nástěnce, pokud nepřestanou zlobit, půjdou do koupelny a tam se můžou vybrečet), to, že je vše provázeno zvýšeným hlasem asi nemusím ani psát...Jako jsem dost v šoku...To, že mi přijde opravdu zvláštní, že se ještě v dnešní době takto k dětem přistupuje, ale víc mě děsí, že dcerka začíná tyto manýry tahat domů...A teď k otázce - jak 4leté dceři vysvětlit, že takovýto přístup není správný, ale podat to tak, aby se její případný komentář ve školce (dcera totiž co neví, to nepoví) o tom, že takhle se nemluví, neotočil proti ní.
Jako je to už několikátá věc, co se mi na té školce nelíbí, a dost začínám litovat toho, že jsem si jí z těch 4 u nás na sídlišti vybrala. Slyšela jsem na ní totiž od rodičů z okolí jen samou chválu, ale tak nějak začínám pochybovat o soudnosti oněch lidí, protože mám pocit, že jsem se vrátila do doby, kdy já sama chodila za totáče do školky. takže se mi v hlavě mele představa dát dcerku jinam, ale zase se bojím, že to jednak nepůjde, a jednak že dcerka bude opět začínat od nuly....
A teď babo raď....a to nemyslím, doslova....Díky !
@petruskaz Já to mám taky tak, nečetla jsem sice knížku o ktetré píšeš, ale stačila mi Naomi a pár příspěvků tady a taky s mi otvírají vzpomínky a bohužel to v mnoha případech ovlivnilo i můj vztah k našim. Obzvláť když stejný přístup ke mě má moje máma dodnes a zároveň i kJiříkovi. O to víc mě mrzí když se k němu chovají jako se kdysi chovali ke mě. A já jim pak ukážu jak to jde jinak a i jsem jim od svých ai čtrnácti říkala, že budu své děti vychovávat jinak ( když jsme se hádali ) a oni mi to samozřejmě nevěřili a říkali, že jim dám jednou zapravdu. Jenže se tak nestalo, ba naopak. Pamatuju si totiž že jsme měli na základce v občanské nauce pár hodin o výchově a mě to tenkrát dost zaujalo a jako správná puberťačka 😀 jsem to našim hned vlepila. Jenže tenkrát jsem byla jen hloupé dítě a nubudu jim mluvit do výchovy mé osoby 😀 a paní učitelka ležela našim dluho v žaludku. No a dneska jsem jim to připoměla. Jenže dokud se rodič nesnaží pochopit dítě a stále bude myslet za něj, tak nemůže pochopit ani tenhle způsob výchovy. A bude tvrdit, že " na mé dítě RaBR nefunguje", protože o tom to přeci není. RaBR je spíše o nás rodičích a ne návod jak manipulovat s dětmi.
@lusy82 mluvíš mi z duše 🙂 a to, že jsem si od dětství říkala, že já budu jiná jako rodič (když mne štvali) - tomu se samozřejmě smáli a říkali, že oni to svým rodičům taky říkali (nebo si to mysleli) a že pak zjistili, že to opravdu jinak (než manipulací a tresty) nejde... a ted vidí, že jo... jen je pro ně (hlavně pro tátu) těžké to přiznat... takže ten furt jede ve svých kolejích, kritizuje, hubuje, neguje, opravuje, radí a mám pocit, že kdyby nevěděl, že bude mít se mnou zle, tak ,matěje klidně občas i plácne... ... je schopnej mu celou návštěvu připomínat, že ho ještě nepozdravil a že si s ním nebude hrát, dokud ho nepozdraví - jakokdyby čekal, že tím ho dovede k pozdravu... a po oku kouká na mne, jestli já mu řeknu - no tak koukej pozdravit dědečka, ty malej nevychovanče... - ale já nic... matěj pak za mnou přijde a povídá - matěj nepozdravil dědu!!! a já se k němu sehnu a říkám mu - vím... ale taky vím, že až bude pro tebe ta správná chvíle, pozdravíš ho... a co se stalo? matěj šel a vlepil dědovi pusu... máma ta zase dělá hrozně nešťastnou z toho, když se s ní nepřivítá... až mne někdy napadá - kdo je tady vlastně ten malej a nezralej 😉 posledně, když jsme od nich odcházeli a matěj se nechtěl oblíkat a zdrhal, vševědoucně s potměšilým úsměvem prohlásil - asi by to chtělo přitvrdit, co? (co na to říct že)... máma se trochu snaží jednat s matějem jinak, ale vidím v tom takovou křeč... prostě je to nějaký automatický opakování určitých věcí po mně, bez pochopení... ale díky aspoń za to...
právě v tý knížce jsem si přečetla, jak je důležité dořešit si v sobě vlastní dětstvi a rodičům odpustit... dělali ve své době to nejlepší, líp to neuměli a už se nedá nic měnit... co se dá změnit je můj současný pohled na to... prostě to, že se na někoho zlobím, není problém dotyčnýho člověka (tys mne naštval), ale můj... jenom já můžu za to, že se nechám vytočit, je to moje volba, nikdo jiný není zodpovědný za to, co cítím... ale stejně tak je to i obráceně... takhle teoreticky to zní krásně a jednoduše... ale praxe je horší... nicméně to aspoň zkouším a asi je to znát... ještě nedávno jsem v sobě měla vůči tátovi takovej blok, že pro mne byl problém s ním mluvit o běžnejch věcech... teď se to nějak zlomilo a cítím víc vřelosti z něho...
a s tím, jak říkáš, že je často slyšet "že na moje dítě rabr nefunguje", souhlasím beze zbytku 😉
@sarihy ahoj🙂. k té školce - nechci být nějak negativní - ale to si nevybereš. státní, zaběhlé školky, kde se jede po celé genrace učitelek stejně, to tak prostě je. jediná šance je oběhnout pár školek, vybrat nějakou případně soukromou, s mladými lidmi, kde už trochuu jinak jednají s dětmi, nebo nějakou alternativu - ale jestli jsou u vás čtyři státní školky, budou hodně podobné. nechci ani náhodou nějak shazovat starší generaci paní učitlek, ony za to svým způsobem nemůžou, protože tímhle způsobem jsou zvyklé jednat a vychovávat -a to hodně dlouho.
u nás - naštěstí - zabralo to, že během lonska se vystřídaly paní učitelky - odešly dvě už do důchodu, nastoupily tři mladé, takže tam mají všechny jakoby "nové", a je to znát - vloni mi to trhalo uši, co jsem slyšela z jídelny, při čekání na petu, letos je to už jinde, i to vidím,když s pterem mluví, když mluví se mnou....prostě - hledej mladou poučenou krev🙂)) držím palce.
@petruskaz tohle je klasika - přesně tohle trápí asi víc lidí - ten střet se starší generací, my to děláme jinak, a oni si myslí, že špatně. o té babičce, dědovi - úplně dtto u nás před časem. já jsem mámu poprosila, jestli by to nemohla zkusit jinak - řekla jsem jí jak, ukázala na konkrétní situaci. urazila se. ale pak to zkusila, asi se jí to rozleželo, a hele - ono dobrý, šlo to i bez ťuťu ňunu děj baičce pušinku nebo....a petr byl úplně v klidu a za hodinu se s ní šel mazlit sám od sebe - a ona štastná. ted už mi víc věří. je to o komunikaci - nevyčítat, nemntorovat, ale ukázat, jak jo, jak to jde. třeba se chytí.🙂
@lusy82 hezky jsi to napsala, rabr fakt není návod....chce to změnit trošku myšlení a náhled na dítě a všechno jde snáz🙂, pro všechny.
@berenika39 no, právě... asi nechci riskovat to "uražení se"... spíš jsem měla pocit, když jim to ukážu názorně jak - jak jsem popsala výše... že uvidí, že to funguje a zkusí to tak příště... ale to je to - oni to asi nevidí, nevšímají si, nechtějí to zkusit jinak nebo nevím... taky jsem před časem řešila, zda je nechat, at dělají, co umí a neřešit to nebo poprosit o změnu v konkrétní situaci (bez povýšeného poučování - to je jasné)... tak ted fakt nevím, co je lepší 🙂
@petruskaz tak ono asi záleží na četnosti kontaktu 😉 , kdyby byli prarodiče 300km daleko a stávaly se ty situace 1x za dva měsíce, no at se stávají, ale my k mamče jezdíme min jenodu týdně a jednou týdně byla ona smutná, já naštvaná a petr ukňouranej...a mamču znám, ona je taková "urážecí", ale hned je to zase dobrý, prostě taková je, tak jsem to riskla🙂.
@berenika39 máme to stejné... bydlíme nedaleko... taky se vidíme jednou do týdne (často bych to klidně oželela 😅 )... a taky se umí našpulit, zahrát divadlo a za chvíli ok 🙂 tak já to asi taky zkusím... aspon v těch zásadních věcech, co mne fak t točí 😉
@petruskaz Tak to jsme na tom stejně. Akorát na našich je vidět že se mou výchovu snaží respektovat a i napadobovat, bohužel právě tím spůsobem , nenásilné manipulace. Ale taky je vidět že si myslí svý. Horší je to s tchánovci. Těm ani malýho nechci dávat na hlídání. Oba si myslí že májí patent na vše a na malýho bývá až hnusná ale zároveň by ho klidně od rána do večera ládovala sladkým. To jak jsi říkala s tím odpustit rodičům, se taky snažím. Jenže je to hrozně těžký. Obzvlášť, když máma je ke mě stejně pochybovečná jako dřív. No ale to je nadluho. O to víc vím, že já budu jiná...
@petruskaz dík za tip na knížku, píši si do seznamu.
@betelgeuzz 😉 mně osobně tahle dala spolu s naomi (vychováváme... a rosteme...) asi nejvíc... tak at se líbí a pomůže 🙂
@petruskaz u nás ji mají v knihovně, tak si ji můžu půjčit. Ráda čtu knížky o výchově dětí, akorát kdyby mě ty děti od čtení nezdržovaly 😀
@petra49 no chtěla jsem ke tvému příspěvku napsat - já mám zas pocit, že to nemusí být živou povahou dětí, že se setkáváš s negativními přístupy ke tvému synovi. Jestli pak jsi ty podvědomě nemyslíš o něm totéž,(že je zlý/nevychovaný) co ti lidi okolo a oni jenom řeknou nahlas tu tvoji myšlenku.Nebo takovou reakci očekáváš od okolí a pak i přijde.
Nojo, já se takhle koukám na věci, co se kolem mě dějou, ale jestli je to příliš "klep, klep na čelo" pro tebe tak jakobych nepsala 🙂))
@lusy82 k tomu jídlu - pokud opravdu striktně nedáš žádné sladkosti a nic mezi hlavními jídly - předpokládám, že jíte pravidelně 5X denně, ve stejnou dobu a u stolu a pokud nenastane zlepšení, i když ho přestaneš nutit, a dokonce začne hubnout, tak je určitě namístě navštívit dr. protože to může být způsobené i nějakou chorobou - neprodělal například nějakou infekci atd. například po prodělané mononukleoze může být dlouhodobé nechutenství - ale pokud je jinak jak píše aktivní a v pohodě si hraje, nemá žádné problémy například zácpu apod. bude to nejspíš jen tou chutí na sladkosti atd. a reakce na tvoje nucení, tady opravdu pomůže jen důslednost, znám to z vlastní zkušenosti, bohužel od té doby, co chodí do školky už to prostě nemůžu kontrolovat, kolik tam toho sní.... a bonbony dostává u babičky, kde je pečenej vařenej...
@cervena_vila už toho tady bylo popsáno dost - jen k té vodě, ono opravdu to někteří psychologové při afektivních záchvatech doporučují - ale pozor - ne sprchovat oblečené dítě, ale stříknout trochu vody do obličeje, aby se dítě probralo - někdo tu psal o tom, že dítě může mít až takový záchvat vzteku, že nedýchá a modrá - ano to se stává a kdo takhle vzteklé dítě nemá, tak to těžko chápe, dokáže to fakt vyděsit, ale k tomu probrání stačí trocha vody - nebo dítě dát na chvíli hlavou dolů, aby začalo dýchat a spíš pak uklidńovat a nechat, a´t to odezní. Jen mě ještě zaráží - jak vlastně dojde k takovému záchvatu v noci? to třeba neznám - přes den to chápu - určité činnosti prostě dítěti nejdou a už je tu záchvat, modrání jsem párkrát zažila u mladšího taky - ale v noci? spíš mě zajímá, proč to vzniká a jak by se tomu třeba dalo předejít?
@reruna Poté, co jsem to jednou zažila, zpětně vím, jak tomu předejít... Byl to vzdor z únavy po náročném dni. Místo toho, abych byla důsledná a dostala dítě do postele dřív, jsem vycházela vstříct ještě pohádkou atd, pak už byla přetažená a ve vychladlém bytě nechtěla ani pyžámko ani přikrýt. Když mě tak kopala ledovýma nohama, převážily ve mně zasuté názory babiček a do pyžama jsem ji navlíkla násilím. Následoval amok na půl hodiny.
Tzn. předejít jsem tomu mohla, kdybych ji nechala usnout a oblíkla ji spící. Příště...
S tím stříknutí do obličeje mi to připomnělo zážitek mojí mamky s mou malou sestřenkou, má sytý jazzový hlas a rozeřvala se bez zjevného důvodu v autě. Rezonovalo to tak, že všem málem uši upadly. Její maminka ji konejšila, pak vzala lahev s vodou a postříjala ji. Sestřenka přestala řvát, řekla naprosto rozumně "maminko prosím už na mě nestříkej", když maminka položila lahev, spustila sestřenka druhé kolo a řvala až domů. 😀
@cervena_vila ha ha, tak sestřenka ji teda převezla 😀 ale tohle bych tedy já nevydržela a na chvíli bych asi zastavila, možná by pomohlo se projít, někde se najíst, protáhnout, nevím, nedokážu si představit cestu s řvoucím dítětem. Hlavně že už víš, jak se dá předejít těm záchvatům, mám taky vyzkoušeno, že takové ty extrémy vznikají vždy, když je dítě unavené, přetažené, hladové, nebo nemocné
@reruna Tak malej dostal střevní chřipku, ne moc silnou, ale asi to nechutenství byl malý předvoj. Uvidíme až se z toho dostane. Teď jsme jen na piškotech a trochu rohlíku a kousku okurky. A snažím s do něj dostat smektu. Ale to jak se strácí před očim aje děsivý. Snad se to brzy spraví. Nerada bych s tím šla k doktorce.
@cervena_vila
Můj syn je jako Tvá sestřenka. Taky mívá šílené záchvaty řevu kdy se chvěje, skáče, a když se ho v tomto stavu zeptám např. jaký je den (abych ho dostala z toho řvaní), tak řekne klidným hlasem např. pondělí a řve hystericky dál. Poslední dobou už je to bez hysterie, ale je schopný řvát klidně hodinu. Abych ho z tohoto dlouhého řevu a před tím i hysterického dostala, tak mu po nějakém čase (kdy si myslím, že to bude fungovat) řeknu, ty řveš protože máš soplík. A on řekne jo, a proto mamko brečím. Manžel mi říká, že to není správné, když ho takto lstí z toho dostávám, ale já nevím jak na něho. Co myslíte? A máte někdo taky takové dítě, které rádo a dlouho brečí? Co děláte, aby přestalo?
@reruna taky mám zkušenost, že k těmto scénám dochází hlavně při únavě a hlavně večer, ale často je to také když něco nechce udělat - např. umýt si ruce po příchodu ze školky (i když to normálně běžně dělá) nebo převléct si tričko.
@pamal děláš to dobře - on má právo řvát, když není něco v pořádku - ale ty ho nemusíš poslouchat - klidně řekni - ty brečíš, protože máš sopel, že, asi tě to fakt štve, ale mě bolí hlava a nechci ten řev poslouchat, jdu si lehnout vedle do ložnice, přij´d za mnou, až dokážeš být potichu - a zkus odejít a nezavírat dveře za sebou úplně, aby se nebál, třeba to zafunguje, nebo mě někdy zabírá prostě si s ním začít povídat jakoby nic - o něčem, co jsme dělali včera, nebo budeme dělat, o něčem, co se mu líbilo - zvlášť pokud na to reaguje, jak píšeš, tak ho vtáhnout do rozhovoru by snad šlo....
@reruna funguje jedině vtáhnout do rozhovoru. Říkala jsem mu, že mě bolí hlava, ať přijde až přestane brečet, dveře nezavírám - to fakt nepomáhá. On je opravdu schopný vydržet brečet přes hodinu. On je hodně vytrvalý. Jenom samozřejmě jsem občas znejistěná, zda je to správné ho z toho takto dostávat, zda by neměl poslechnout a přestat sám. Já cítím že je to správně jak to dělám, ale to okolí někdy .....
@lusy82 s tím natahováním odchodu souhlasím tady s @betelgeuzz , předtím mu to možná říct, že jestli nebude připraven na tu dobu co jste se omluvili, že ho vezmeš do náručí a odneseš. Takto myslím, že se dává hranice.Ví o tom co se bude dít a i když se zlobí, tak je rád, že jsi dodržela ,co jsi mu řekla. V průběhu nesení pryč, bych mu řekla, že nemáš radost , že ho neseš pryč násilím, že jsi doufala, že půjdete spolu. A že vidíš že se mu to nelíbí a že je normální že cítí vztek. Někde jsem četla hezky napsaný dialog na tohle téma odnášení pryč násilím, ale už jsem ho zapoměla.Jenom neměj žádné výčitky ani na něj ani na sebe, že ti dítě pláče.Jistě zvyšuje stres to okolí, které na tebe kouká, jakpak si s tím ta máma poradí, frackem. Nedovol si to myslet taky! že je nevychovaný a zlobí. Tím se jenom naštveš a budeš reagovat antirabr. Okolí jakoby nebylo, jenom ty a syn a vzduch okolo.
K dvoum dalším bodům, tam si zkus položit otázku, co by ti přinesla ta změna a co by přinesla jemu. Je možné že se ti tlačí do popředí rozum, který "ví", že by to mělo být jinak, podle známých pravidel a ty máš jenom strach, že by se ti to v budoucnu mohlo vymstít, když mu necháš svobodu. Je nutné se pořád ptát sama sebe, proč to tak chci a jak se budu cítit, když k té změně dojde? Budu mít radost? No nevím přesnou radu, taky jsem jenom amatér, ale v co opravdu věřím je změnit svoji hlavu a pohled na věc - ne toho druhého a je jedno jestli je to dítě nebo dospělý.
Na jídle si děti nejlíp dokazují svoji moc (u nás to bylo taky, odmítal jíst) ale pak se změnilo jenom to, že jsem se přestala na jídlo dívat jako na nutné pravidlo, kolik a v kolik má co sníst a nechala jsem ho jíst jak to cítí. A víš co? po pár měsících jedl už víc a častěji. Tím nemyslím, že pár měsíců hladoval 🙂 ale ta změna trvala cca takhle dlouho. I v tý mý hlavě 🙂 Tady je možnost zkusit mocenskou hru - právě třeba s tím jídlem, takové to přehnané divadýlko, o tom , že nechce jíst a kdo to bude teď jíst, všechno jídlo se bude muset vyhodit, taková zkáza , bla, bla, bylo to popsaný dřív. A dítě se bude řehtat (to je ideál) a hra skončí až skončí on. Víš co myslím?