Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@anehap tak jsem zvědavá co se dozvíme, mám něco podobného.

@petruskaz děkuji moc, to mě právě taky napadlo a zkouším to, vlastně jsme to malé vždycky říkali, že půjčovat nemusí, když nechce, takže to ví, ale opakujeme jí to pořád(u nás na hřišti a písku se to hodně dělá tak, že si každý vysype hračky a ostatní si půjčují, většinou se ani neptají, jen někdy jim některé maminky nařizují, že se musí zeptat, tak pak řeknou: půjčíš? A na to malá vždycky kývala, nedělalo jí to problém a doma pak říkala - pučím aničce, danečkovi atd, říkala to s radostí). Spíš mi připadá, že vidí problém v těch samotných dětech, třeba včera, jak byla zoufalá z té roční holčičky, kterou přitom zná a hrály si spolu už několikrát- začala hrozně plakat a křičet, ať jde ta holčička pryč a ta si samozřejmě chtěla hrát dál, tak naše malá začala sbírat svoje hračky, brát jí je z ručiček...a my jen koukali....dnes jsme šly ven a malá jen opakovala jméno holčičky a ujišťovala se, že tam nebude(což nemůžu slíbit, protože to nevím). Nebyla tam, ale byly tam jiné děti a opět problém....po čase jí začala jejich přítomnost vadit...ještě jsem si říkala, jestli jí nevadí, že se bavím s ostatníma maminkama, ale to taky nebyl dřív problém a zase si myslím, že se malé věnuji opravdu jak jen to jde a ona to ví....v podstatě jsem většinou jediná z maminek, co sedí v písku s dětma 😅

@lynks fakt?... to jsem ráda(vím, teď to zní divně 😉 ), že nejsem sama.....a taky ze dne na den nebo už delší dobu? Já právě nechápu tu náhlou proměnu....

@betelgeuzz tak pevné nervy 😅
myslím, že to nevyslýchání pasuje spíše na starší děti,.... já vyloženě nevyzvídám, jako že by byl pod křížovou palbou, spíš se ho snažím popostrčit... dneska bylo hezky, to jste byli asi venku.... nebo se ptám třeba co bylo dneska ve školce nejlepší, co se mu nejvíc líbilo.... ne že bych z něj dostala harmonogram dne, ale člověk se něco dozví. Nebo povídám, co jsem dělala já a on mi zas do toho pak skáče, co dělal on.... Nechci na něj moc tlačit, už tak je to pro nás náročné až až 😅

@anehap s tou proměnou to u nás není. Spíš, bych chtěla najít odpověď na ty reakce na křik a nepůjčování ničeho a dokonce i žárlivost na mne, když se s někým bavím, nedejbože abych jiné dítě na chvilku pochovala! mě dnes zaskočila reakce Vika na stejně starou holčičku co bya u nás na návštěvě. koukala jsem s otevřenou pusou nevědíc jak zareagovat. Pěkná zkouška.Asi proto, že už jsem si začala myslet, jak mám výchovu zmástrovanou 🙂

Teď mě napadlo ke tvému případu: Projdi si v hlavě krok po kroku, co se stalo pár dnů před změnou - nějaká událost, něco mohla zaslechnout, někde viděla podobné chování?Nebo dokonce hádka s partnerem? napětí někde v rodině? Může to být nějaka nezpracovaná událost v té malé hlavičce..

@anehap @lynks to je vývojová fáze, mezi 2-3 rokem mají děti sice zájem o vrstevníky, ale hrají si spíš vedle sebe a ne spolu, dokud si nezačnou brát jeden druhému hračky, tak je to v pohodě, ale běda, jak někdo šáhne na něco, co dítě vnímá jako své, v tomto věku ještě nedokáže půjčit ani počkat, když něco chce a zároveň si už uvědomuje, že něco je jeho - to neznamená, že se to nemůže učit, ale má prostě své limity, mě to tenkrát taky přišlo jako náhlá změna, najednou, když přišla dětská návštěva do pokojíčku, tak Míša začal křičet - to je moje, nedám atd. přitom do té doby mu to naprosto nevadilo, no a pak začal brát hračky i sourozenec a takové věci řešíme od té doby neustále...

@reruna no ano, to chápu, že to je fáze, hledám radu, jak na to mám reagovat já 🙂

@lynks můžete před návštěvou společně probrat, že někdo přijde, bude si chtít něco půjčit - co nechceme půjčit, tak schovat, co chceme ukázat a půjčit tak nechat, pokud nebude chtít nakonec nic půjčit, tak nenutit, jen zabránit násilí a učit věty typu - můžu si půjčit? teď si hraju já, pak ti půjčím, učit děti se střídat, stát třeba v řadě s ním, můžete si spolu hrát hry na půjčování - učit se poprosit a poděkovat formou hry s plyšákama atd. a hlavně to chce čas, většina dětí by to měla zvládnout do nástupu do školky, teda kolem těch 3 let, ale někomu to trvá dýl 😅

@reruna děkuji, děkuji, dá se ale něco dělat s tím, když už to propukne? Když pláče a strká a nechce pustit holčičku na naši klouzavku, na houpačku, a ječí, já stojím jak solný sloup a nevím co. A pak začne bouchat věcma o stůl, do mě a já nevím jak mu uznat emoce, já jsem zaskočená a pak následují pochybnosti o mém stylu výchovy.Tohle se děje jenom s jeho vrstevníkama u nás doma, jinak na hřišti je vnímavý a přizpůsobivý.
Kdyby tě napadli koknretní věty/reakce, byla bych vděčná.

@lynks když se jen vzteká a řve, tak prostě nechat, až to odezní, tak stručně okomentovat stylem, ty ses teda vztekal, měls vztek, příště to spolu zvládnem...když ale chce někoho bouchnout, něčím hodit, tak zadržet - máš vztek, ale děti neboucháme, můžeš křičet, dupat, skákat, bouchat do polštáře, trhat papír, muchlat papír, cokoli, ale nebouchat děti a neházet věci, můžou ublížit. Házení pak zkoušet - do vody kamínky, kouličky z papíru, balonky, atd.

@reruna dobře, dík, blížíme se tam 🙂 a pokouším dál - nechávat děti natahovat se o hračku, nebo kdo má právo ji mít? jak to rozdělit?

@lynks dokud se nebijou, mají se nechat

@lynks přemýšlela jsem o tom fakt hodně, díky čemu by to mohlo být, hádky u nás doma ne, dusno, napětí, to si neuvědomuji,ale podobné scény na hřišti viděla, to vždycky přeruší hraní a s otevřenou pusou kouká 😕 Naposled se pěkně mydlil bratříček se sestřičkou kvůli pošlapané bábovce, ale teda pořádně, lopatkou po hlavě ☹ Jenže takovým scénám se vyhnout nedá...malá to vždycky pak okomentuje: miminko plaká(miminko je i dítě starší jako ona) a hraje si dál....
@reruna malá si ani tak nehlídá ty svoje hračky, tím to většinou skončí, že je začne shánět, sbírat, a chce domů, ale spíš je tak nějak nešťastná - nebo jak to nazvat - z těch některých dětí....doslova zoufalá, není agresivní, nikoho nebouchá(zatím 🤐 ), ale jde vidět, že si s tím neumí nějak poradit, prostě je v tu chvíli kolem sebe nechce....doma jí vykládám, kdo tam možná bude a že jí minule půjčili to a to a měla radost a ona na to sama, že ona půjčí to a to, ale potom v reálu obrat o několik stupňů, prostě se kousne..... 😒 A reaguje tak právě zase venku, na hřišti, houpačkách...

@anehap dobrá, tak můžeš vyloučit vlivz domácího prostředí.
Přečetla jsem znovu tvoje příspěvky. Vidím tam tyhle věci:
1) bouchnutí lopatkou (1letá holčička, i sourozenci navzájem)
2) náhlá reakce tvé malé
3)vaše vysvětlování co by měla dělat (písek patří všem, půjčovat může ale nemusí)
Tak jak to vnímám já - pravděpodobně měla zážitek, který ji zaskočil (toho jsi si všimla) neumí to teď zpacovat a má strach, že ty silné emoce co děti projevili mezi sebou a proti ní, se budou opakovat.Brání se tím, že jakmile by taková situace měla nastat, chce jí zabránit - začne sbírat hračky a chce pryč a brečí (odstrašuje ostatní děti)
Jedna z možností - uznat její emoce (po funuse) a probrat celou situaci "máš strach, že tě děti budou bít lopatkou?" "všimla jsem si, že někdy na pískovišti pláčeš a chceš pryč..." " Teď půjdeme na pískoviště, kdyby se ti tam přestalo líbit, řekni mi a půjdem hned pryč"

Možná jste to už dělali? Jak to dopadlo? řekla/ vysvětlila vám něco?
Všimla sis, co tomu předchází, jaký je impulz, kdy začne shromážďovat hračky a křičet? dá se to vypozorovat, opakuje se tam nějaký vzor?Mě se opravdu zdá, že má strach ze silných reakcí dětí, asi je takové citlivé srdíčko, viď 🙂

@lynks jo, vidím to podobně, snažila jsem se o tom s malou mluvit, ale i když mluví krásně, tak takhle vysvětlit to ještě nedokáže - jako co ji trápí, proč má strach.....budu se snažit to dál vypozorovat,nějak jsem si prostě ještě nevšimla, který okamžik to vyvolá... dneska s ní jde ven manžel, tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat 😉
A citlivou povahu má hodně, ona je tvrďák, co se týká fyzické bolesti(nějaké pády ji nerozhodí), ale jinak je citlivá....

@ava je logické, že mezi tolika dětmi se dítě chce prosadit, akorát některé to vezmou trošku zhurta 😀 Ale musí se to pohlídat, aby to nepřehnal.

@lynks není to ani chyba rabru, ale těžkého přechodu od autoritativního zvyku (např. moje matka) k chápajícímu rabru. Takže jsem vysvětlovala a krásně to fungovalo, ale nějak to asi syn pochopil, že může vše a začal posouvat hranice (které jsme vlastně ani neměli). Skončilo to jeho dlouhým řevem, který nešel ničím zastavit a tím mě deptal a prosazoval svou. Ale jen doma. Jenže jsme nepochopili, že chce hranice a pořád se v tom plácali. Až se narodila dcera a mně došlo, co vše jsme za něho dělali, co vše přecházeli. Najednou ubyl čas, síla a trpělivost a vše bylo jasně vidět. Tvrdá výchova určitě neee! Jen důslednost. Např. ve 20.00 odcházíš spát s tátou a bude pohádka. Ale musíš bý hotový /umyté zuby, pyžamo, vyčůraný...). No a on běhá po bytě, kňourá, že chce pomoct (což už odmítáme, protože to jen hraje a vše umí), my jen občas proneseme, že se čas blíží a když čas nastane a on není hotový, tak jde spát sám a bez pohádky. Tohle se stává někdy i 3x týdně, ale zlepšuje se to. Prostě se snažíme nepolevit, podpořit druhého v jeho rozhodnutí (i když je někdy zcestné, což manželovi řeknu v soukromí). Občas ho třeba obleču, ale snažím se, aby to nebylo po jeho kňourání a řvaní, ale jen tak z mé nálady. Potom mu vždy nevycházíme vstříc s tulením. On se totiž mazlí jen jednostranně, a to když chce on. Ale nepřipustí potřebu druhých. Takže občas řekneme, že zrovna nemáme náladu na mazlení. Ale ještě musíme nějak vyřešit jeho reakce typu - já řeknu, že mě něco bolí (plácne mě) a on zařve, že nebolí. Nebo tvrdí, že nespadne, neopaří se,... a to mu neříkám "spadneš", ale "můžeš spadnout, dej pozor" a stejně jde proti...
Ale stejně díky rabru je z něho moc šikovný kluk a všude je většinou chválen, ale na nás to zkouší 😀 A ještě máme problém s babičkou (mojí mámou), která má "divné" chování a on si myslí, že je vtipný a říká to i nám. Na to mu říkáme, že u babičky ano, u nás doma ne. Výchova je těžká, ale nějak mám pocit, že je lepší být trošku tvrdší, než totálně měkký. Pak se dítě nemá o koho opřít a celá rodina spadne 😖 Promiň, jsem se rozepsala 😅

@anehap já do toho vlezu se svou úvahou 😅 Dle mého názoru jen má období, kdy jí došlo, že není na světě sama, že jí taky někdo může ublížit a prostě se bojí, má v hlavě zmatek. Vůbec bych to neřešila, neopakovala pořád, že má půjčovat a nepůjčovat a nechala to na ní. Jsou to její hračky, její čas hraní. Když bude chtít odejít, prostě se zvednout, říct, že ona se rozhodla odejít a že to respektuješ a jít pryč. Třeba někdy jen jít kolem, kouknout na děti a ani na písek nejít. Najít jiné místo a jiné hraní.
Já taky vždy jako jediná matka seděla na písku, nebo kdekoli na hřišti se synem a přestali jsme tam chodit. Strašně mi vadilo, jak mě hned jiné děti začaly "otravovat", co staví atd. Jejich matky si jich ani nevšimly a já je měla bavit. Synovi to vadilo (neřekl to, ale bylo to na něm vidět). A já teda řešila všechny bitky. Syn si nechával vše brát a neuměl se bránit. Takže já vždycky těm cizím dětem řekla, že se mají zeptat a ne brát násilím z ruky a vrátila to synovi. Přestala jsem s tím kolem 2,5r. Pak šel do školky a je vidět, že mé stálé vysvětlování, že se má bránit, nepřišlo vniveč 🙂

@anehap: Já bych to viděla z té druhé stránky: jak píšeš, tak si nejsi vědoma hádek a jiných stresů doma. Takže se tvá dcerka taky může chovat tak proto, že prostě na tyhle situace vůbec není zvyklá a proto se bojí a neví, jak na to vlastně reagovat. 🙂 My máme trošku hlučnější rodinku a naše děti v pohodě a švagrová má rodinu, kde všichni mluví hodně potichu, žádné hádky atd. a stačí, že jde klepat maso a její dcera se už schovává a nebo si rovnou zacpává uši. 🙂
A jak píše verbalinka, prostě bych to nechala na ní. Jestli chce jít pryč, tak běžte. 🙂

@verbalinka jasně, máš pravdu s těma maminama, taky "bavím"všechny děti na hřišti, maminky klábosí opodál na lavičce a někdy je těch dětí opravdu moc, hlavně jak teď byly prázdniny 😖 A připadá mi, že malá asi i žárlí, začne si hned vynucovat pozornost, říkat mi, kam si mám sednout a tak....zkusíme to trochu změnit, už jsem si všimla, že dopol. je to tam klidnější, děti už jsou ve školkách, tak třeba to bude lepší....

@leg tak zase tak ticho doma nemáme 😀 Jasně, že si vyměníme názory, ale snažíme se, aby u toho malá nebyla, což ne vždy jde, ale Itálii doma nemáme 😉 ALe je fakt, že na "bitky", co zažívá mezi dětmi na písku, zvyklá není určitě....ale nevyhne se jim do budoucna - školka atd, takže nějaká izolace není možná - jen vysvětlovat a vysvětlovat, že prostě někde se problémy řeší jinak než je zvyklá.... 😉
Díky holky za postřehy 🙂

@anehap chcem ťa upokojiť, máme asi rovnaké deti 🙂 Ale - aj keď to znie neuveriteľne - časom sa to zrejme zmení. Ešte pred dvomi mesiacmi neexistovalo, aby syn bol s niekým na piesku, aby niekomu niečo požičal apod. Ale postupne sa to zlepšuje, zlepšuje... aj u vás sa určite bude. U nás (ASI) pomohlo vysvetľovanie, nekonečné vysvetľovanie situácií, v ktorých nastala kríza (samozrejme bavili sme sa o tom až v dobrej nálade a keď bola vhodná doba).

@anehap
@nae - mám trošku jinou zkušenost a to tu, že si myslím, že dítě prostě potřebuje mentálně na některé věci dozrát..že situace v tom batolecím věku (a i později) se spirálovitě opakují - děti mají fáze, kdy jim nevadí, že si někdo půjčí hračku, pak jim to vadí..náš měl poslední velmi silné období, kdy si naprosto hlídal svoje hračky ve dvou a půl letech, ale to bylo až legrační, protože mi říkal, že mu mám věci hlídat i na prázdném pískovišti...a tak skutečně mu přestává vadit, že si někdo půjčí jeho věci až teď tak před čtvrtým rokem...Takže vysvětlování je fajn, dokáže vyřešit spoustu věcí, ale může to v té sociální oblasti vést k tomu, že dítě to "nějak" cítí - tedy v rozporu s dospělou normou (půjčit, rozdělit se, nebít, nebýt agresivní) a rodiče mu v té situaci tvrdí opak = dítě ale není mentálně vyzralé na to, reagovat jinak na situaci a rodič mu tvrdí, že má jednat jinak = dítě si přebírá vzor chování, že někdo jiný ví lépe, jak se má chovat a to si může pak uchovávat do budoucna (ne tu sociální normu, ale ten vzor - někdo jiný mi může říkat, že to necítím správně, mám to dělat jinak..)..takže jsem určitě pro vysvětlení situace, ale současně pro naprosté uznání jednání dítěte - ve smyslu - asi ti nebylo příjemné, že tohle a tamto..aby dítě mělo pocit, že jeho jednání je kompetentní..

Nějak mám stále častěji pocit, že když se dítě nechová správně, rodiče ho opravují..a opravují ho tak dlouho, až to dítě začne správně dělat..pak rodič "slaví", že jeho výchova zabrala..jenže to asi i často bývá tím, že dítě prostě dozrálo..viz zvykání na kolektiv -dítě se necítí dobře mezi ostatníma dětma, nebo se nezapojuje, bije děti..a pak najednou to odezní..rodiče to přípíší nutnosti jejich vlivu a zásahu, nepřipustí, že dítě se prostě posunulo..
No, jen takový postřeh.

@verbalinka ne, v pořádku, já bych přivítala i delší slohovou práci 🙂 děkuji za popsání situace

Pro všechny - tolik názorů, to je skvělé! kolik věcí z toho by mě nenapadlo, vau, jsem nadšená tímhle forem.

Holky můžete mi prosím doporučit nějaké knížky? Bellinka je sice ještě prcek, ale ono to tak rychle letí, tak abych vůbec stihla něco přečíst než to budeme potřebovat:o))

@blandik ďakujem za vysvetlenie a tvoj názor, parádne to vieš popísať.

díky moc holky za vaše názory, je fajn vidět to z několika úhlů a popřemýšlet o tom 😉

@blandik máš pravdu, že v tom batolecím věku se některé situace opakují - malá nesnesla kolem toho roku a půl, aby jí někdo bral hračky, nenutili jsme ji, vždycky jsme nechali rozhodnutí na ni....pak se to změnilo a sama od sebe i hračky nabízela.....teď je to zase zpátky, o půjčování mi nejde, spíš až o ten strach z dětí, který se objevil - nebo jak to nazvat, strach asi přímo to není, protože když ji nabídnu, že půjdeme domů, tak to nechce....snažím se najít příčinu, hlavně z toho důvodu, abych ji pomohla to překonat, protože vidím, že v té situaci je zoufalá....rozhodně nechci, aby z ní byla cvičená opička, stroj, který reaguje na naše pokyny nebo jsme ji vychovávali k obrazu svému, vím, že k určitým věcem musí dojít sama a dozrát...určitě na ni nechci tlačit, aby něco dělala "na sílu", ale jak to sama cítí...snažím se projevit pochopení, ale někdy to pro mě je těžký, když sama nechápu, proč tak jedná, co to vyvolalo atd 😅 ....snažím se teď i při příchodu na hřiště, když vidím, že se nějak zarazila, zeptat se, jestli chce jít jinam, kde děti nejsou a hrát si sama, ale chce vždy za dětma....i doma říkám, jestli se jí nebude líbit to a to, můžeme jít jinam, máme tu poblíž víc možností...děkuji za tvůj pohled.... 😉

@anehap mě se chce napsat - nesnaž se to pochopit, protože ono to mc nejde...smiř se s tím, ulož si, že je to tak a tak a ber to. to je celé. než se dopátráš příčiny, bude to jinak....mě se to moc osvědčilo, někdy jsem si dělala starosti, proč dělá, resp. nedělá to a to...a v tomse to změnilo. to vnitřní uklidnění - mám zdravě vyvíjející se dítě, které v tom kterém obdboí má jen SVOJE potřeby - to je moc důležité. nebude tě to pak nutit jít proti ní - a ted nemyslím ji předělávat, píšeš moc rozumně, ale ani o ní nepochybovat. tak, jak to má v tomhle věku nastavené, je to správně. tečka.

@anehap - myslím, že je fajn, že se ji zeptáš, jestli tam chce jít a ona tam chce, takže ji tam něco přitahuje, asi potřebuje pozorovat ty děti a ty situace nasát...myslím, že děti mají tu výhodu, že vždy přesně ví, co chtějí a co nechtějí, to je pro nás vodítko..a bacha na to, aby člověk nepřenášel svoje strachy a stereotypy do dítěte ....já myslím, že kdyby tam nechtěla být, tak ti i řekne...Náš měl období, velmi dlouhé, že kdykoliv přišly na hřiště děti, tak si přestal hrát a šel ven z pískoviště, pozoroval je i hodinu, občas při tom vypadal "zoufale" občas jen jevil zájem, ale nechtěl absolutně žádný kontakt..došlo mi až fakt ve školce, že prostě pozoroval, že se tím učil.

@jackey - myslím, že většina z nás se tady na začátku odpíchla od knížky - Respektovat a být respektován, čeští autoři..jen tam nenajdeš přímý návod na batole, ty modelové situace jsou zaměřené spíše na starší děti, ale každopádně mě se osobně moc zamlouvá ta komplexnost popsaných komunikačních stylů a důvodů, proč proč změnit formu vyjádření, opustit určité komun.styly..takže pokud je malinká malá a ty máš ještě čas před obdobím vzdoru, tak bych doporučila tuto na úvod...a pak si holky chválí knížky - Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly (nebo naslouchaly, nevím) a Jak naslouchat, aby děti mluvily, ty jsme nečetla, ale prý jsou více zaměřené na batolata..pak bych doporučila nějaké knížky o montessori, nebo si počíst na netu nějaké principy a o filosofii, a taky báječné nápady na aktivity pro děti mají třeba na montessoridoma.cz, a vůbec se seznámit s filosofií chápání vývojových potřeb dítěte - že dítě jedná jakoby v rámci určitého silného vývojového, pudového programu v mozku, což není vždy v souladu s výchovnou představou rodičů - a tak dochází ke kolizi mezi děti a rodiči a z toho pramenící potřeba rodičů - dítě zlomit a vychovat - př. dítě hází hračkama, dítě skáče, běhá..sype sůl, hází věci na zem..rodiče toto často mylně interpretují jako "zlobení" a mají potřebu dítěti tohle zakázat..montessori nabízí na toto jiný pohled a dítěti tohle umoˇžnuje s předměty, které jsou k tomu vhodné - př. místo házení hračkou, dá dítěti do rukou míč, zmuchlaný papír (mimochodem jen tak pro zajímavost - dítě se "podaří" zlomit až tak kolem dvou a půltého roku, kdy skutečně pod strachem nakonec poslechne rodiče, že třeba nemá vykonat určitou svou vývojovou potřebu..)...tohle spolu s upravenou komunikací (kdy dítěti neříkáš zákazy, příkazy, výhružky, netrestáš atd. a současně mluvít pozitivně - tedy mluvíš to, co dítě může udělat a ne to, co nemá dělat - (př. kaluž se dá obejít - místo - nelez do kaluže - děti myslí v obrazech, vidí to "lezení do kaluže", nedovedou si představit nelezení..takže potřebují vědět, co můžou dělat..) velmi usnadní batolecí věk a neskutečně pomůže dítěti (jak aspoň doufáme) ke zdravějšímu vývoji jeho osobnosti...Pak je spousta dalších knížek..a existuje tady i diskuze - respektovat a být respektován, https://www.modrykonik.cz/diskuse/tema/respekto...

Jinak mě se později hodně líbily knížky třeba - Svoboda a hranice, láska a respekt - Rebeca Wild; Nenásilná komunikace - Marshall B. Rosenberg, nebo Vychováváme děti a rosteme s nimi - N. Aldort - ale tyhle knížky určitě nejsou na začátek a ta první a poslední je dost "volná", a Nenásilná komunikace - není o dětech a komunikaci s nimi, ale obecně o komunikaci - autor je mediátor v konfliktních zónách, působí po celém světě (tuším zakladatel - NonViolent Communication Centre), ta ale rabr rozšiřuje dále, mě hodně pomohla..ale určitě ne na začátek..pomůže se seznámit s rabrem nebo těmi druhými dvěmi, pak si to doma osahat, je to dost nezvyk přestat dítě nutit, začít mluvit jinak, do toho mít doma batole, které vlastně nereaguje vzorově a racionálně..takže proto ti nabízím rabr - pro osvojení komunikační techniky a k tomu montessori pro pochopení mentality dítěte..

@blandik Moc děkuji za vyčerpávající odpověď 😉 Ty první dvě jsem si stáhla na netu v pdf, tak hned začnu číst!