Děti 2+ a výchova trošku jinak. Podělme se.

@blandik "soutěží s patníkem" haha, to je super příměr.

Si pro toho Líného rodiče snad zajdu hned v pondělí 😀, sice mám co číst, ale toto mě láká. Nevím co s píše o pohádkách právě v línem rodiči, ale jinde jsem četla, že pohádky ano, ale jen o zvířátkách, ne o princeznách, Karkulce atd. Naše holky mají příběhy o zvířátkách moc rády. Luci si ze školky "donesla" Šípkovou Růženku, úplně se v ní vidí, na karneval chce za Růženku, Barbii Růženku si přeje od ježíška.... no děs.

K těm kroužkům....Luci chodila v létě na týden do takové taneční dílničky, vedla je profesionální tanečnice, na konci pro rodiče byla půlhodinová ukázka co všechno se děti naučily a bylo to nádherné. Nenásilné, přirozené...LUci nikdy nespolupracuje jako cvičená opice, ale tohle jí prostě sedělo a bavilo, takže od září bude pokračovat. Já teda na kroužky nedám dopustit, samozř. si vybírám, a děti to musí bavit.

@blandik Míša vůbec nebude chodit do školky??? NEbyla jsi ty i Míša spokojeni???? Byla na způsob Monntessori pokud si dobře pamatuji..., ani to není OK??

@dagina - já bych taky ráda nějaký kroužek pro Mišku, aby mě společnost dětí, ale přesně jak píšeš - musí to být dobrovolné, nenásilné, žádné hecování, že udělej tohle a tamto..ostatní to taky dělají..těžko se hledá..Miška nechodí od února do školky kvůli mému rizik. těhu a pak už nechtěl chodit...v těch třech letech na to nebyl zralý, děti ho nezajímaly..ted už ho zajímají, je úplně jiný v sociálním kontaktu..jenže pořád nechce..no držíme si školku, není v našem městě, mimi bude na podzim, moc to nevidím, že by se tam nějak extra často dostal..chce tam jít jen na slavnosti..nebyla to montessori, ale waldorf..koncept se mi líbí, jen personál moc ne..vystřídaly se tam čtyři učitelky..myslím, že do školky půjde pořádně až od pěti let..

Ahoj. Občas sem nakouknu, protože bychom určitě rádi vychovávali "trochu jinak" - respektujícím způsobem a tak... Ale nejsme 2+, tak jen nakukuju a nepřispívám. Tentokrát mě ale zaujalo, co psala @reruna , že kolem 9. měsíců je kritické období (tuším že podle Malého tyrana) - to se nás právě týká, tak si jdu pro radu. Já vnitřně bojuju s tím, že u malého miminka to bylo hlavně o citlivém vnímání jeho potřeb a reagování na ně (nejsem zastáncem přístupu nechat dítě vyřvat) a teď najednou máme nějak "vychovávat" (respektive nastavovat nějaké hranice)... Určitě nechci rozmazlené dítě, které smí vše, na druhou stranu bych nerada pořád dítě okřikovala a udílela nějaké pokyny... Poradíte, jak tedy takové stanovování hranic v takhle nízkém věku vypadá? Napadá mě, že asi člověk zváží, co jsou ty věci, které fakt dítě nesmí (zásuvka ne, kabely ne např.) a na těch trvá? Reruna psala o nerozehrávání bojů o moc - jak si to mám představit? Jak vypadá takový typický boj o moc v tomto věku? Jediné s čím - mám dojem - opravdu bojujeme, je zabalení mrskajícího se miminka do plíny, a to tedy fakt nevím - zkouším ho nějak zabavit, aby chvilku vydržel, ale ne vždy to jde... prát se s ním nechci, ale na druhou stranu mu tu plínu dát musím...

S těmi pohádkami, jak tu píšete, mi to přijde dost zajímavé...v podstatě se mi taky nelíbí to podsouvání, chtěla bych nějaké pohádky o svobodě, o zkoumání a objevování... na druhou stranu si říkám, že je dobré znát ten "kánon" - mít takový ten všemi sdílený základ, že všechny děti znají Popelku, Šípkovou Růženku atd.
@dagina Pohádky o zvířatech bych brala, ale většinou mi přijdou horzně hloupé... máš tip na nějaké dobré?
@blandik S tím sportem mě to taky štvě - dneska je strašně málo možností, jak může dítě sportovat a nezávodit... Já si třeba v dětství vyzkoušela opravdu širokou škálu sportů, považuji to za skvělou průpravu, ale mám pocit, že dnes je vše hrrr, hrrr do závodění.

@rebelie to psala Prekopová, že dítě asi od toho 9-10 m začíná zjišťovat hranice a uváděla tam hlavně příklady s jídlem a spaním, děti například zjistí, že si můžou rodiče omotat kolem prstu kvůli odmítání jídla, odmítání léků, nechtějí jí spát, uváděla tam příklady - například se to vyvine až v tom, že dítě pak kolem 2-3 let se nenají, dokud mu tatínek nedá jídlo po žebříku oknem s kloboukem na hlavě a maminka při tom bude ležet nehnutě na skříni - opravdový příklad z praxe. Jenže ona tam v té knížce nedávala bohužel moc rady, jak na to, aby se tohle nám nestalo, ani tam bohužel nebyla popsaná práce s touto rodinou, jak zajistila nápravu. Dávala obecnou radu, prostě do 1 roku má dítě spát s rodiči a rodič mu má dát vše s láskou, která má být bezpodmínečná. Ostatní knihy o výchově v tomto věku radí hlavně dát dítěti pocit jistoty, protože vrcholí separační úzkost, kdy je hodně navázané na maminku, nějaké zákazy ani nejsou moc potřeba, pokud je domácnost upravená a bezpečná - záslepky, zábrany atd. Ohledně přebalování, zkoušela jsi to vestoje? Jinak naši u toho většinou neprostestovali, ale když jo, tak jsem to udělala jak nejrychleji to šlo

holky, chci se zeptat...je to teda trochu mimo mísu, ale vezmu-li v potaz, jakého "složení" jsou návštěvníci této diskuse, mám pocit, že by to někdo z vás mohl vědět 🙂 nedávno jsem u někoho v albu viděla takovýho textilního panáčka, kterýmu se dá "otevřít" bříško a uvnitř jsou orgány... nevíte, kde se to dá sehnat nebo aspoň jak se panáček jmenuje...
díky

@petruskaz Malý pacient Erwin 🙂

@rebelie U nás to stanovování hranic bylo, jak píšeš (a taky proto, že obzvlášť na Tygry se musí opatrně) - pár pevných pravidel, na kterých se trvá. Fungovalo to dobře, chce to jen najít ty důležité věci... U nás v podstatě bylo jen pejsek není hračka (zformuloval manžel, já jsem to líp neuměla, nějak bez toho ne... ) a aby v kuchyni a koupelně byl vždy s někým dospělým. Později se přidávaly hranice už spíš vysvětlováním... S přebalováním bojujeme jak kdy, zabavení už nefunguje 😝 někdy když ho nechám vybrat, kam udělá hají, abych ho mohla přebalit, jestli na puzzle nebo na sedačku, tak je to ok, jindy ne - teď ale snad hlavně proto, že přestává být spokojený s plínou a já ne vždy mám energii na to, abych ho "hlídala" ve slipech...

@reruna Hm, a nedávali snad ty rodiče, co nosili jídlo na žebříku a s kloboukem na hlavě bezpodmínečnou lásku? Je fakt škoda, že tam Prekopová nepíše, jak na to... S jídlem se u nás naštěstí nebojuje, zkoušíme BLW, bereme to spíš jako zábavu, nikam nespěcháme... Se spaním je to horší, ale stejnak moc nevím, co s tím tedy dělat (Estevill se mi moc nelíbí a jinak nevím, jak na to). A co se zákazů týče, nemáme skoro žádné, B, se volně pohybuje pokojem, hraje si se vším možným, jen jsme si řekli, že kabely a zásuvky ne. A přebalování - B. ještě nestojí ani nesedí, občas to zkouším, když leží na břiše, ale moc to nejde.
@ameliejulliette Nepochopila jsem to s těmi Tygry? To je nějaké znamení? S tím přebalováním je to dobrý nápad - dát vybrat, jen on zatím na tohle nereaguje, ale za čas třeba jo...
Ještě by mě zajímalo, jak reagujete na pláč, když a) se o něco bouchne (malý objevitel, stává se mu to často), b) když se mu třeba seberou právě ty kabely, nebo mu řeknu, že brýle ne (protože brýle mám jen jedny a bez nich nevidím)? A jak se škrabáním, ev. boucháním? Malej nás teď docela často škrabe v obličeji, podle mě v tom není nic zlého, jen nemá odhad, co jeho prsty a nehty dokáží...

@rebelie lásku určitě dávali, ale stali se otroky dítěte a vyhověli každému jeho rozmaru, i když tím třeba utrpěla jejich lidská důstojnost a dítě j e tak přímo tyranizovalo, protože když mu rodiče nevyhověli, tak bylo schopné i nejíst, dokonce tam dala příklad dítěte, které muselo dokonce do nemocnice na kapačky, protože nejedlo jen proto, že hrálo s rodičem hru kdo s koho a za každou cenu chtělo vyhrát, nebo děti, které měly třeba cukrovku a nechtěly brát léky, i když jim hrozila smrt atd.
Když se o něco bouchne, tak pofoukat a jinak z toho nedělat žádnou vědu, přehnaně nelitovat, ale taky neříkat věty typu - vždyˇto nemohlo tak bolet! raději prostě jen říct, to bolelo, že? brýle nosím taky a šáhnout si na ně nedám, vysvětlení, že bez nich nevidíš, je správné, prostě uhnu nebo jemně vyndám z ručiček, i tak brýle došly několikrát k úrazu, raději mám čočky

@reruna A tušíš, jak to tedy ty rodiče měli zarazit? Jak tu mocenskou hru nerozehrát?

@rebelie myslím, že prostě nerozehrát je to, o co tu jde... ale na tohle asi nejde dát nějaký návod, protože každé dítě je jiné, rodiče jsou jiní, v každé rodině může jít o něco jiného, někde dělá problémy jídlo, jinde spaní, mytí vlásků, čištění zoubků... podle Jana Uwe-Roggeho je na tom všem krásné to, že my jako rodiče máme v ruce obrovský svazek klíčů k otevření jakéhokoli zámku (přeneseně tedy - my musíme zkoušet různé metody řešení problému, až konečně najdeme správný klíč, když nejde jeden, máme zkoušet další a další způsoby), proto i my tu můžeme psát jen to, co třeba zabralo na naše dítě, nebo co obvykle zabírá, ale ty si stejně budeš muset najít cestu k vlastnímu dítěti sama a výchova bude na tobě

Od Prekopky louskám teď Prvorozené dítě..... 🙄

@rebelie Hloupé????? Docela by mě zajímal konktétní případ 😉, třeba mají holky právě v oblibě ty hloupé 😀 . Jsou to různé knihy o lesních zvířátkách, medvídek Pu - u toho mě dost překvapilo jaké pěkné příběhy to jsou. Ale jede u nás i Malá princezna, jednu dobu ji Luci chtěla číst pořád. Nebo zajdi do knihovny, tam ti určitě poradí.

@reruna @rebelie - co se týče jídla, tak mě příjde, že tu hru nerozehraji tehdy, když nebudu vnitřně řešit, kolik toho dítě sní, když budu mít víru v to, že dítě sní přesně tolik kolik potřebuje a nebudu ho nijak motivovat ani "nutit", aby snědlo více..když se nenechám vystresnout, že nejí nějakou potravinu, kolik toho sní ani nepořádkem kolem...a nebudu ho ani chválit za to, co sní..když to ponechám plně v jeho rozhodování, děti to pak budou brát přirozeně....Myslím, že pro děti je přirozené sníst tak akorát, jestli to jsou dva kousance nebo půl talíře, to je individuální a mění se to ze dne na den...jinak si myslím, že hlavní věc je klidná atmosféra a pokud dítě třeba má období, že hází lžičkou..tak hází, brát to s humorem..Prekopovou jsem nečetla, ale co tak slyším od ní, tak se mi nelíbí..myslím, že je za zenitem..její metoda pevného obětí pro mě je týrání, omezování svobody, je fajn, že rodiče tak možná naváží kontakt s dítětem, ale základ je ten kontakt neztratit od narození, dneska jsou na to jiné metody - viz kontaktní rodičovství..chápu, že původně to bylo vyvinuto na autisty, a pak se to rozšířilo na ostatní děti..no, ale to jsem ujela pryč..

@rebelie Jo, podle čínského horoskopu, Tygr... Jedna z nejdůraznějších rad zrovna u výchovy mylých Tygříků byla, že potřebují jen málo pravidel, ale pevných... S pláčem po bouchnutí - přitakám mu, Ty ses bouchnul, nabídnu pofoukání. S pláčem kvůli kabelům, brýlím apod. řeknu, Ty sis s tím chtěl hrát, a on kývá že jo a brečí... Když kvůli něčemu vypadá, že ho to fakt vzalo, vyjádřím se i k tomu pláči, že vypadá, že si kvůli tomu chce chvíli poplakat (nevím, jestli to je dobře, ale připadá mi, že se tím uklidní a už ani tolik plakat nepotřebuje...)

Neměla jsem na mysli "milých Tygrů" 😀 ale "malých" 🙂

chodím sem načerpat pozitivní energii...

@cervena_vila i ja...nekdy i jen tu energii...

A rada bych zase jednou poprosila o radu...starsi syn prochazi klasickym obdobim vzdoru, nekdy ho zvladame lepe, nekdy hur...jsem si vedoma toho, ze neni z tech "tezkych" pripadu (nehaze sebou o zem, nekouse, nebije, "jen" krici a place), ale kdyz to rozbali poradne, je to sila, vsak to znate. Uz jsem se o tom neco nacetla, chodim se inspirovat i k vam, vim, ze nema smysl v tu chvili cokoliv resit, jen byt s nim, snazit se porozumet a pockat, az to prejde. Nekdy je to zatracene tezke, no, snazim se...ale...vetsi problem ma muj muz...nezalezi na tom, kolikrat jsme se o tom vsem uz bavili, on to proste nezvlada. Nezvlada slyset, kdyz syn breci, natoz kdyz rve jako tur. Vydrzi to po dobrem par minut a pak proste vyleti. Bere si to osobne, jakoze Tonik mu to dela schvalne, rika mu, at okamzite prestane brecet, kdyz (samozrejme) neprestane, nastve se jeste vic, Tonda rve o to vic, klasicky zacarovany kruh. Mne je ho pak hrozne lito (vlastne obou), ale nemuzu nijak zasahovat - a kolikrat bych moc chtela - Tonik me v tu chvili vubec neakceptuje, veskerou pozornost, i svuj vztek, staci na tatu...
On to vlastne dela i kdyz se uplne nevzteka - a to je ten problem, se kterym bych chtela poradit snad jeste vic, zachvaty vzteku holt budou a musime je preckat, ale tohle je neco, s cim si nevim rady. Kdyz jsme sami doma, je Tonik vetsinu casu v pohode, na spouste veci se domluvime, pomaha mi (sam od sebe, ne ze musi), kdyz se u neceho zasekne, nejak to spolu (vetsinou) v klidu vyresime. Ale kdyz je s nama doma tata, najednou je veskera pozornost uprena na nej (chapu, nevida ho tak casto), ale velmi casto se tahle pozornost transformuje v negativni - Tonik knoura, najednou je v nenalade, porad se na tatu vesi, veci, ktere normalne dela a treba i rad, se najednou stavaji problemem, chce aby je delal tata...takhle to (ne)funguje uz delsi dobu, ale ted se to jeste zintenzivnilo na dovolene u manzelove rodiny - porad jen tata tata, ja jsem na nej skoro nesmela sahnout (pokud se teda nerozhodl prijit pomazlit), casto se zlobil, fnukal, hned se vztekal - manzel to nejdriv zkousel po dobrem, jakoby az prehnane mu vyhovet, jen aby byl v pohode a kdyz to neslo, tak se zase rozcilil...doslo to tak daleko, ze jsem se prestala tesit na spolecne chvile, protoze Tonda se pred tatou menil z pohodove ditka na ufnukanka. Pak manzel na dva tydny odjel domu (do prace) a jako kdyz mavnes kouzelnym proutkem - byl klid. Na tyden se vratil a cele se to rozjelo nanovo. Odjel domu tri dny pred nama - tri dny klid. Ted jsme se vratili domu a je to zase zpatky - rano a vecer. Pres den, kdyz je tatinek v praci je Tonik v klidu. Mate nekdo nejaky napad PROC to tak dela a hlavne co s tim? Tusim, ze naprava by mela vyjit od manzela, ale on netusi, jak reagovat a ani ja mu nedokazu poradit. Probirame to skoro kazdy den, jsme z toho unaveni a otraveni, bere nam to energii...mozna kdybych aspon vedela, proc se to deje a snazila se to pochopit (jako ty zachvaty vzteku), snaselo by se mi to lip.... moc dekuju za jakoukoliv radu...
Jo - uz jsem nam objednala na Amazonu How to talk so that children will listen..nemate jeste nejaky jiny tip? Manzel nemluvi cesky. (Nicmene Naomi Aldort uz by na nej byla az prilis alternativni). Dekuju.

@yellowbanna je to normální, kluci se taky takhle chovají, jakmile dorazí táta domů, tak jako by do nich někdo střelil, stejné je to i s návštěvou. Kňourání a fňukání zastaví tm tak, že malému dá to, co chce - pozornost a nemusí při tom dělat vůbec nic - stačí ho vzít k sobě na klín při večeři, poslouchat ho, nemusí ani nic říkat, pokud je unavený z práce, spousta her se dá hrát i tak, že taťka sedí na gauči a třeba jen udává povely - ke startu, pozor, teď a dítě třeba běhá kolem stolu, lechtání, házení polštářem, zapojit ho do toho, co dělá táta (v dílně, v domě, na zahradě), občas by ho mohl vzít samotného na procházku, když jdou kluci s mm na procházku, tak nikdy není žádný problém nebo vztekací scény jako když jdeme všichni a nejlepší je, když se rozdělíme atd. kňourání je výraz bezmoci, kdy dítě nemá uspokojené potřeby - v toto případě asi pozornost, když táta není doma, tak si to dítě tak neuvědomuje, vystačí si s tvojí pozorností, ale jakmile je doma vzácný táta, tak si to vynucuje a když začne brečet a kňourat, tak sama píšeš, že to tm nevydrží a tu pozornost mu vždy dá, i když bohužel negativní. Takže to chce zastavit - čím více mu dá tm pozornosti, tím by to mělo být lepší

@yellowbanna Jen zkouším:
Když manžel nezvládá Toníkovy vzteky, ať jde do jiného pokoje. Sám se tam uklidní. A mohlo by to vést k tomu, že se Toník vzpamatuje a půjde si tatínka vyhledat už zase jako rozumný chlapeček.
Na kňourání (jako nefunkční způsob komunikace) celkem užitečná rada je říct dítěti, že mu nerozumíš, ať řekne normálně, co chce.
Na tyhle "milostné trojúhelníky" je dobré, když budou nějaké denní chvilky trávit spolu sami. Obvyklé je, že se dítě s každým rodičem zvlášť chová normálně a s oběma najednou tak nějak náročně. Když bude mít manžel možnost být s Toníkem sám třeba na hřišti, najdou si k sobě víc cestu a lépe si porozumí.

@reruna @cervena_vila diky za navrhy...sama si jejich ctenim ujasnuju, jak to s nama vlastne je...co se tyce pozornosti a moznosti byt s tatinkem sam - toho ma Tonule vic nez dost. Obzvlast ted, co mame druheho syna, muj manzel prakticky prevzal starost o starsiho (kdyz jsme spolu), i kdyz se to snazime balancovat, z prirozenosti veci jsem ja ted vic s mladsim a tata se starsim. Po prichodu z prace se prakticky jenom prevlece a pak se venuje synovi, pokud nevari veceri 😝 Jsou spolu i sami (hrajou na zahrade fotbal, jdou spolu na prochazku nebo nakupovat...) Nez se narodil Tom, stridali jsme se po dni v ukladani Tonika ke spanku, ted je to spis manzelova prace, ja v te dobe ukladam mladsiho. Koupe ho taky sam, takze spolu jsou vic nez dost. Ptala jsem se ted manzela a rikal, ze kdyz je s T. sam, je to o neco lepsi, ale jen o neco.
Vysvetlovat u fnukani jsme zkouseli - ze radi pomuzeme nebo splnime prani, ale musime vedet, co se nam vlastne snazi rict, ze kdyz knoura, tak mu nerozumime. To ho nastve a knoura jeste vic :-/
A s tim odchazenim pri vztekani - kdyz manzel odejde (uz to zkusil - i kdyz spis vyhrmel z mistnosti, v klidu odejit se mu jeste nepodarilo 😨 😕 ), Tonik bezi s revem za nim a je schopny se hystericky vrhat na zavrene dvere 😔 Pokud dvere zavrene nejsou, stoupne si pred manzela a breci...

@yellowbanna a když je Toník jen sám s tebou, bez miminka, tak taky takhle kňourá a vyšiluje? Je možné, že tm je ve vztahu k Toníkovi příliš direktivní, proto tolik toho kňourání, když je s ním sám - teď zrovna mám rozečtenou knihu Líný rodič a tam autor píše, že kňourání je projevem nesvobody a závislosti a bezmoci, dítě zjistí, že fńukáním dosáhne něčeho, co chce, když děti nemají žádnou svobodu a jsou zvyklé, že my pro ně jako zotročení rodiče uděláme vše, používají právě tyto kvílivé zvuky, kterými nás udolají a dostanou, co chtějí. Reakce tm - nemůžu to kvílení vystát, tak přestaň, přivádí mě to k šílenství" nebo něco podobného jenom zvýší pocit sebelítosti u dítěte - tak všechno je špatně a teď na mě ještě ta´tka křičí! on doporučuje u dítěte podporovat samostatnost a soběstačnost, čím více toho dítě umí, tím méně je závislé na nás a naší pomoci a tím méně kňourá. Toník je teď ve věku, který je náročný, učí se sebeobsluze, všechno mu ještě tak dobře nejde, zároveň si začíná uvědomovat vlastní já a chce se prosadit a vymezit oproti rodiči a jeho nervová soustava ještě není zralá na to, aby se vyrovnala s neúspěchem, proto všechno to vztekání, období vzdoru prožívají všechny děti mezi 2-3 rokem.
Dále ten autor radí - další způsob, jak omezit naříkání u dětí, je omezit naříkání vlastní - je potřeba dostatečně spát a vyhýbat se stresu, méně pracovat - muži ani ženy by podle něj neměli pracovat na plný úvazek, pokud mají malé děti, pokud nám prý práce neumožňuje spánek po obědě, tak z ní máme odejít, má docela svérázné názory...ale v něčem má pravdu - prý než být bohatý a myslí nepřítomný je lepší první 3-4 roky života každého dítěte být na mizině, ale doma.

@reruna To mi připomíná mého dědu: "Ti mladí jsou pořád nespokojení, mají auto byt a pořád něco chtějí. My jsme měli pět dětí, byli jsme chudí a jak jsme byli spokojení!"

@reruna jo, ted jsi na to asi kapla! Muj muz Tonika "diriguje" vic nez ja...ve smyslu, ze mu porad radi, co a jak delat, kdy, proc, i kdyz si treba jenom hraje, ma potrebu mu do toho "kecat" 😅 Ja mu to rikam porad, ze mu ma dat vic prostoru a byt nekdy jen pozorovatelem. Ja ho od malicka nechavam delat spoustu veci samotneho (na mistni italske prostredi az moc 😅 😅 ), i proto, abych se z toho sama nezblaznila, kdezto tatinek mu porad jakoby stoji za zadkem. A presne jsi to vystihla, ze kdyz zacne Tonda mrcet, tata mu hned rika, ze to nemuze vystat, at s tim prestane... 😕
Se mnou je toho knourani mnohem, ale vyrazne mnohem min (a to i kdyz je tam mimino), proste proto, ze vi, ze to na me neplati. Obcas se mi taky povesi na nohu, ze chce nest, ale ja se zasmeju, reknu - vidis, ze ted nesu neco jineho, mas pocit, ze se mi sem jeste vejdes? A je po knourani. Kdezto tatovi se povesi na nohu, ten ho bud okamzite vezme a pokud je unaveny nebo objektivne nemuze a odmitne ho, Tonda stupnuje knuceni tak dlouho, dokud ho tata bud nevezme nebo se nerozcili...pripadne oboji 😅
Lineho rodice bych si taky docela rada precetla. To omezeni vlastniho narikani je zajimavy...je pravda, ze v soucasne chvili nejsme uplne nejspokojenejsi tam, kde jsme - jakoze v miste bydliste. Chceme zmenu, ale ta neni uplne okamzite mozna, tak se v tom trochu placame a asi "knourame" i my...a nekdy zrejme i pred Tonikem..neco na tom bude...

@yellowbanna - u nás taky bylo kňourání, a současně neměl příliš zájem o osamostatňování - že by říkal - já sám, on spíše najednou to umí, aniž by to předtím zarputile trénoval...A taky na nás sedí, že největší dirigent je tchýně a tam býval malý nejméně spokojený, kňučel už při příchodu a hodinu poté, a když se mu do toho moc pletla, tak fakt kňučel a odháněl ji..a chtěl manžela. Se mnou taky kňoural minimálně, a když jsme byli s manželem oba, tak kníkal a vyžadoval hodně věcí od manžela..já si to vysvětlila tak, že se mnou má jasně nastavené vztahy, jsme spolu pořád, s manželem ne tak úplně a navíc, já malému dávala hodně přítomné bdělosti, kdežto manžel bývá často myšlenkami jinde.. přišlo mi to, jakoby potřeboval stále ujištění o jeho lásce (ne té - mám tě rád), ale o té přítomné, kdy dítě akceptuješ...což mi trošku připomíná vás, pokud ty dítě respektuješ, dáváš mu prostor a manžel tohle nedělá, tak pak syn na to reaguje kňukáním...Jinak si nemyslím, že u nás to kníkání bylo spojené s nějakým "vykníkáváním" si toho, co by chtěl, oba s manželem vedeme celkem respektující komunikaci, takže nedochází k situacím, kdy mu něco zakážem a on si to chce vykníkat..což zase neznamená, že dostane cokoliv, jen ta forma sdělení je jiná, není autoritativní..Teď bude mít čtyři, myslím, že tak od toho tří a půltého roku kníkání téměř vymizelo..jen někdy po ránu bývá rozmrzelý..

@blandik dekuju...asi mas pravdu, ze se mnou ma Tonik ten vztah i hranice mnohem jasnejsi a tak nepotrebuje knikat, protoze by to stejne nikam nevedlo...a s manzelovyma myslenkama jinde jsi to taky celkem vystihla...snazila jsem se to ted pretlumocit vsechno manzelovi, protoze jste tu zminily dve nebo tri veci, ktere jsem predtim nezvazila a kdyz jsem je ted cetla, tak mi to najednou dava hodne smysl...manzel s tim v zasade souhlasi, jen mi jako vzdycky rika, ze porozumeni tomu, proc se veci deji, automaticky neprinese i napravu, ze on nedokaze ze dne na den zmenit svuj pristup (viz direktivni pristup). No ale pro me je dulezite uz i to, ze se shodneme a ze s tim chce neco delat... uvidime...diky moc

@yellowbanna - změnit vlastní chování je strašně těžké, v tom mají mámy výhodu, že jsou na své děti neuvěřitelně napojené..v podstatě ví, co jejich dítě cítí, co říká, co prožívá, jak to chce mít..a ostatní to nevidí, dítě je hned vytrhne z myšlenek..kdežto chlapi jsou většinu dne pryč, a mají problém vnímat děti až na takové úrovni, v hlavách jim běží myšlenky...U nás se taky stává, že malý na MM mluví, řekne mu to jendou, dvakrát..manžel nevnímá, pak se vzpamatuje, zeptá se ho, co chce a malý to říká potřetí..no už to dává bez kňučení, ale osobně - já uvnitř kňučím taky, protože vím, že láska je o přítomnosti, kdežto tohle přítomnost není.
Mě hodně pomohlo uvědomění si - že spousta lidí si přeje své dítě učit a rozvíjet a tak vlastně předchází jejich mentální vývoj. Já raději nechám dítě realizovat jeho vlastní myšlenky, i když samozřejmě se svým dospělým mozkem mu dokážu najít lepší, funkčnější alternativu a jetště z toho budu mít krásný pocit, jak jsem ho něco naučila a jak jsem mu vyřešila situaci, ale co tohle to dítě naučí? Dítě je v uričitém mentálním vývoji, v uričtém stádiu a jeho řešení tomu odpovídají a když já mu budu pořád říkat, že to má řešit jinak s tím ušlechtilým úmyslem ho vzdělávat a učit a rozvíjet, tak dítě vlastně budu učit tento stereotyp - moje myšlenky nejsou dost dobré, někdo jiný, větší autorita musí přijít a vyřešit to za mě - myslím, že to je cesta jak dítě ztrácí svou přirozené proaktivitu.. Navíc tohle řešení za dítě, když je dítě v emocích vede jen k tomu, že ty emoce se vyostřují, že dítě ještě více kňučí..př. dítě brečí, protože nemá nějaké auto, a rodič začne pobíhat po bytě, a hledat auto, které by se mu mohlo hodit (př. aby přejelo nějakou překážku, mělo podvozek tak akorát vysoko, nedrhlo) a dítěti, které je nešťatstné, takto nabízí jednou auto za druhým...dítě ovšem není rádo, ale je více a více ukňučené, protože prostě ono nepotřebuje, aby rodič mu našel to správné auto - rodič se téměř nikdy netrefí do nějaké idelání představy dítěte, ale jen dítěti protahuje jeho kňučení a navíc vysílá k dítěti signál - nedokážeš si s tím problémem poradit, musím přijít já a řešit to...dítě, tkeré si prožije tu emoci, tak je schopné si to vyřešit samo nebo tu věc opustit a věnovat se radostně jiné věci..

@blandik to je moc hezky napsane, ja to tady vzdycky po vecerech manzelovi prekladam 🙂
dam vedet, jak se to nase "knuceni" vyviji 🙂

ja bych ted moc rada vedela, jak to udelat aby clovek dokazal byt chapavy a trpelivy, i kdyz nema nejlepsi den (protoze kdyz se dobre vyspime a vsechno klape, jsme dobri tatove a mamy skoro vsichni...🙂 ). Kdyz jsem v pohode, tak uz se mi dari aplikovat respektujici pristup (ci jeho podstatu), ale nedej boze, abych byla unavena nebo ve stresu, protoze zrovna mladsi syn krici, jako by ho na noze bral... kde brat tu silu?? Ja vim, ze bych se mela zastavit a uvedomit si, ze moje frustrace prameni z vnejsich skutecnosti a ne z ditete, ale v tu chvili jsem proste tak v razi, ze sama sebe jakoby zastavit neumim...zkousela jsem i odejit do jine mistnosti, ale starsi syn me nasleduje, mladsiho je slyset i tam, k memu uklidneni nedochazi...
Tady jsem odbehla od tematu knourani, ale je to po cerstvem zazitku z dneska, kdy jsem videla, jak moc se Tonik doma po trech dnech nudi (prselo a navic mel pres vikend teplotu), tak jsem vyrazila aspon na malou prochazku. Jenze se ukazalo, ze Tomovi se nelibi v kocarku a jediny zpusob, jak ho utisit, byl nest ho v naruci, kocar strkat pred sebou a jeste davat pozor na Tonika...do toho zacalo prset, takze jsem ho do kocarku musela dat i pres jeho protesty...Tonik si chtel samozrejme "pocitat" auta (jdeme podel rady zaparkovanych aut a on u kazdeho ukaze na znacku a rekne, co to je), takze moje pobizeni, aby si pospisil, protoze prsi a Tom si muze vyrvat plice, samozrejme nehodlal vyslyset...vim, ze jsem na nej nemela spechat, jenze jak to vyresit jinak? Obecne platna otazka teda zni: jak zachovat respektujici pristup k jednomu diteti, kdyz uz mame i dite druhe a to se taky dozaduje respektu ke svym potrebam?? Asi to zni dneska dost zmatene, ale jsem jeste pod vlivem dnesniho zazitku, tak se z nej snazim vypsat, dokud oba kluci spi... 😕