Ženy, občas jsem už z toho unavená, malá mě vůbec neposlouchá. Snad všechny činnosti jsou teď s nějakou scénou a já už si začínám říkat, že dělám něco špatně a občas si říkám, že dát jí na prdel by bylo nejlepší řešení a jestli by to i nebylo na místě. Oblékání je problém. Většinou jí musím něco zakázat s tím, že dokud se neoblíkne, nic nebude nebo při odchodu se prostě obuju a zabouchnu dveře a až poté se nechá bez protestů obléct, že jde se mnou. To samé poutání do sedačky, řev, kopání, nedá se připoutat, tak jí prostě vyndám z auta, zavřu dveře a jdu startovat, že jedu bez ní. Jenže začínám mít pocit, že tímhle jí akorát dávám prostor dělat scény a vynucovat si a že k tomu, aby mě začala poslouchat mi to asi nepomůže. Taky ne všude tyhle odcházecí divadla jdou že ... Jakmile není po jejím, hned sebou flákne o zem. Připadám si jako nejhorší matka, že ani neumím zvládat své dítě. V nevýchově nedávno říkala takovou myšlenku, že si rodič tohle vztekání dítě sám naučí, neboť když udělá scénu, dostane něco navíc, tudíž se mu to vyplatí tohle dělat. Tak si tak říkám, že to zřejmě bude náš případ, protože ona dělá scény a já s ní vyjednávám a čekám, co zabere. Jenže jak z tohohle ven? Ona tam tvrdí, že milým a klidným přístupem, kdy jí budu opakovat, jak jí chápu to zázračné přejde, což teda u nás fakt nepomáhá a krom toho jí teda dát na prdel už mě nic nenapadá. Jenže to bych jí musela mlátit pořád a to nechci 😩
@jednaholkaa 😀 u nás to naštěstí zatím funguje, ale začala teda teďka dělat to, že dělá něco co nemá, třeba stojí u televize a plácá do obrazovky. Tak na ní nejdřív s klidem volám, ať toho okmazitě nechá, pak houknu, pak zařvu a řeknu, že jestli toho okamžitě nenechá přijdu a dostane na prdel a čím víc na ní řvu, tak tím víc se tomu směje a přijde jí to jako hrozná sranda a plácá do telky o to víc. Dokud teda nepřijdu a neplácnu jí. 😀
@izzylka tak jako občas na prdel dostane. Ale když dělá něco o čem ví, že nemá a moc dobře rozumí, co se po ní chce a přesto to stále dělá. Teďka teda začala dělat i to, že ze vzteku začala kopat do věcí a házet s věcma, tak to už dostala taky. Nejdřív jí vždy upozorním, opakovaně nebo jí to vysvětluju a když nic, tak jí taky po zadku plácnu. Pak znovu vysvětlím, proč se to stalo. Ale mě jde spíš o to, že jsou teď teror i běžné situace. Nebudu jí přeci mlátit pokaždé, když si odmítne obléct tričko. 🙄 Nebo prostě chce jít někam, kam to nejde a ona si hned lehne na zem, že tam prostě chce jít, jde vymetat do špajzu a když tam nic nedostane nebo jí místo sladkosti nabídku třeba jabko, tak už to taky jede. To je prostě pořád nějaký problém a po celém dni už z toho jsem chvílema docela nešťastná. 🤦
@cherie24 chápu, máme to za sebou 3x, brzy k tomu dojde i čtverka, k tomu čekám pětku. Za mě - nejvíc mi pomohlo si ujasnit, že děti se nevztekají proto, aby mě naštvaly a vytočily, ale protože mají přetlak emocí. Osobně děti nebiju, vím, že kdybych jim vrazila, když mají zrovna amok, ulevím si, ale efekt pro příště je nula nula prd. Ještě jsem neslyšela o dítěti, kterému jednou lepnu a pak už nikdy "nezlobí". Och, kéž by to bylo tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že jednička má 11 a dvojka 10 a jsou to super děti, usuzuji, že se nám to (zatím) podařilo i bez bití.
Nejvic zabrat mi dala trojka, dítě v pěstounské péči, které k nám přišlo v roce a půl a zažilo si opravdu ošklivé věci. Takové dítě neuhodíš (tam to ani nemá smysl....), ovšem jeho projevy byly šílené. Třeba dvacetiminutové poutání do sedačky za neskutečného řevu a jeho útěků, bil mě, kousal... Prostě zoufalé. Já jsem se naučila být relativně v klidu směrem k němu (dobrá zpráva je, že už to dávno skončilo), ale hodně nepříjemné mi bylo, když na mě lidí čuměli, to jsem měla chuť si to vylít spíš na nich. Někdy jsem si i přestala všímat děcka a hleděla na ně stejně, jak oni na mě... 😆 Jsem ráda, že jsem ho nikdy neuhodila, protože mám pocit, že bych tím zničila vše, na čem jsme pracovali.
Prostě jsou to děti a děti se vztekají, jinak to se svými emocemi neumí. Jasně, určitě je jde silou "vypnout", ale důležitější pro ně je, dát jim najevo, že je milujeme pořád a jsme tu pro ně a bereme je takové, jaké jsou. V nebezpečných situacích (u silnice atp.) dítě prostě chytnu a eliminuju možnost úrazu. Tam, kde to jde, si trpělivě a pevně stojím za svým a jedou se to zlomí. Je to trochu hra kdo s koho, a když ustoupíš, dáš signál, že příště stačí vydržet déle a ono vyhraje. Ale hlavně - neexistuje žádná zázračná rada, každej rodič to zažil, někdo víc a někdo míň, každej rodič je jinej, každý dítě taky 😊
@cherie24 tak to je jasné, že ji nebudeš plácat za každou kravinu ☺...hele tohle bude prostě období 🙂 chce to hlavně pevné nervy a nezbláznit se 🤣 s oblékáním bylo jeden čas taky peklo 🙈 ona na tohle asi moc rada není, jelikož na každé dítko platí něco jiného 🤷🏻♀️ u nás třeba pomáhalo, aby si oblečení vybral sám...ale někdy ani to nepomohlo 🙈 nejhorší je, když člověk fakt chvátá a to dítě se zrovna šprajcne...vlastně jeden čas jsem to zkoušela jako závody ...to jeden čas fungovalo na vše 🤣 "kdo se první obleče,bude vítěz.....kdo první dojí jídlo, bude vítěz....kdo bude dřív tamhle u toho stromu, bude vítěz" 🤣🤣 hrozně chtěl furt vyhrávat, tak ho to bavilo 🤣 jo a s tim leháním na zem to u nás bylo jen jednou 🤣 jsem ho překročila a řekla, že jdu teda sama, ať si tam leží 🤣 tak to rychle vstal a běžel za mnou 🤣
@marimanta ❤
@marimanta tyjo, tak to je jiný level, já se fakt obávám, jak zvládnu i to druhé 😀 To je právě nejhorší, ty pohledy kolemjdoucích. Občas si říkám, co si asi myslí, já tam s pupkem a dítě válející se mi u nohou. 🤦 No snad to teda přejde. Ze zoufalosti a taky na nátlak okolí jsem to taky asi 2x zkusila jí dát na zadek, když měla amok, ale velmi rychle jsem zjistila, že to fakt žádný efekt nemá. Ona to asi ani nevnímala, akorát jsem chvíli popustila svým nervům a pak mi to bylo líto, ale jinak účinek žádný. Ale zas když mi třeba úmyslně kopala do břicha a dostala plácanec, tak to pochopila velmi rychle, že tohle teda ne. Ale vidím na ní, že je hodně citlivá. Když jí třeba lupnu, tak je vidět, že je to na ní už takový moc silný trest. Spíš si právě myslím, že bych jí tím víc uškodila, kdybych se to z ní "snažila vymlátit", ale některé ty situace jsou fakt náročné. Jako jít na nákup a bát se toho, jestli bude zlatíčko a pomáhat mi s nákupem nebo se tam zas bude válet po zemi. To aby byl pořád člověk ve stresu, že nastane něco, co zas spustí lavinu. 🙈 Přitom kolikrát stačí fakt úplná blbost a už to jede 🙄
1) nejsi zadna hrozna matka a mas uplne normalni, zdrave vyvijejici se dite v obdobi vzdoru.
2) proboha zadnou,,nevychovu"🙄
3) omezila bych svoje pozadavky a prikazy na minimum. Skace do louzi a bude mit zablaceny boty? No tak at, pak se umyji. To za scenu nestoji.
4) pospichate k doktorovi a nechce se oblekat? Reknu oblikej se jednou, dvakrat, trikrat, pak dite popadnu a proste ho proste ustrojim, at si u toho klidne rve. Nechce nastoupit do auta? To same. Popadnu a prikurtuju do autosedacky. Dvouleté dite snad snad jeste fyzicky premuzes.
5) utika do silnice a neposlechne ze ma na tebe pockat? Jednu vychovnou lupnout na zadek. To neni zadny bití. Pres nebezpecne věci nejede vlak.
6) hodne chvalit, kdyz naopak poslechne.
7) flakne s sebou v amoku na zem? Pokud je to na bezpecnem miste a je na to cas, tak ji prekrocit, zamavat, ze pockas tamhle na lavicce a ingorovat. Jinak vzit a odnest. Bez divaku casto neni divadlo. Nejaky vysvětlování to dite fakt nevnima.
S těma malýma prťatama je problém a člověk tak nějak musím přijít na to, co na jeho dítě konkrétně zabírá. Každé dítě funguje jinak, některé je skoro jako pes po cvičáku a jiné si prostě bude prosazovat svou, i kdybys ho měla umlátit... Hele, je malá, prostě jí všechno do zblbnutí opakuj. Když to jde, dej jí na výběr - buď se oblékne pěkně sama, v klidu, vybere si treba tričko, které chce mít, ale když to neudělá ona, tak to holt uděláš ty, rychle ve spěchu a možná jí to pak bude nepříjemné. Uznala bych její právo se vztekat, protože to nechce dělat - pochopíš, že se jí nechce, že je naštvaná, ale holt v životě to chodí tak, že některé věci se udělat musí a není na výběr. Tak ať se teda vyřve, když jí to pomáhá. Scén venku jsem si užila dost, já si prostě trvala na svém, lidi ať si klidně čumí a mají blbé kecy. Když sebou dítě fláklo s řevem uprostřed silnice, tak jsem ho holt čapla pod rameno a odtáhla. Na rozjeté žábě na silnici jsem pak vysvětlovala důsledky toho, když někdo při přecházení nedává pozor nebo skočí autu do cesty.
Pokud by mě dítě kopalo, tak bych po vysvětlování kopla taky - ne kvůli trestu, ale kvůli názorné ukázce, že se to nemá někomu dělat, protože to bolí a jak to bolí.
Seš úplně normální matka a máš úplně normální dítě, jednou tohle šílený období přejde 🙂
Četla jsem po "nevýchovu" a odkazy na ni a jsem se jen rozčílila 🙂. Jako jo, pokud si něco dítě začne vynucovat, ty řekneš "ne" a pak povolíš, tak fajn, naučí se, že vynucováním si něco "vyřve" a dobrý. Ale teda koukám, že další věc, kde mi nevýchova fakt nesedla a asi nesedne. Já teda celkově tu nevýchovu fakt nemusím. Přijde mi, že si bere klišé "našich babiček" a vysvětluje, jak nachází mnohem lepší cesty. Jako bychom nebyli o 50 let dál.
Ale já jsem prostě zase velký zastánce Montessori a tak můžu přijít občas fanatická já 😀.
V Montessori batoleti jsem četla úžasný koncept, že tohle všechno je znak nevyzrálé psychiky. Oni třeba i ví, že to nebude, že to nedostanou, ale mozek to prostě neumí zpracovat. Je to krásně vidět na mnoha příkladech, kdy jim něco nejde a oni se vztekají, protože jejich mozek nedá, že jim to nejde.
U každé věci se tak vždycky ptám, jak to konkrétní pomůže v tom, aby dítě lépe zvládlo stav, do kterého se dostalo. Ne v tom, jak vyřeším, že si něco vynucuje, ale prostě jak jemu pomůžu zvládnout jeho emoce, které má a které ten mozek nedává.
Má to pár pravidel:
- nesmí nic ničit - dvouleťákovi snad umím (fyzicky) zabránit v tom, aby něco ničil
- nesmí příliš obtěžovat okolí - pokud ječí v místnosti, odnesu jej ječet jinam
- to, co dělá, nesmí být nebezpečné (např. hysterák uprostřed silnice)
Ale zbytek? Leží na zemi a ječí? No a co? Čemu to vadí? Mně? Prostě nechám být, nabídnu pomoc, až bude chtít - a on si to časem zpracuje.
Velmi často si chvíli leží a pak natáhne ruce, že chce pomazlit.
Jo a když se nechce oblíkat, protože ... (doplň cokoli), tak mu klidně řeknu i něco ve stylu: "Potřebuji jít do práce, k tomu potřebuji, abys šel do školky, tak tě prostě oblíknu." Ale v neděli jsem udělala normálně to, že jsem mu řekla, že já ven fakt nepotřebuji, že mám práce dost, že on chtěl jít ven a pokud nechce, zůstaneme doma - najednou přišel, že chce oblíct. Ale on ví, že když řeknu, že pokud se neoblíkne, tak to myslím vážně. Nikdy mu neříkám, že "pokud se neoblíkneš, zůstaneme doma", pokud to nemyslím vážně. Už to na něj pár lidí zkoušelo a divili se, že to vůbec nefunguje - prý ho chtěli motivovat. Ve dvou letech to vůbec ale nechápal, co se po něm chce, ve 2,5 to asi pomalu chápe, ale tím spíše prostě nikdy neříkám, že pokud něco, tak něco, pokud to nemyslím vážně. Zdůvodňuji.
A hodně se teda i ptám, co chce. Když jdu ven s ním, tak on má docela dost rozhodovací pravomoci, kam půjdeme a co tam budeme dělat - prostě on je v tu chvíli ten, co chce ven a jsem tam já s ním jenom jako doprovod. A na oplátku sem-tam máme třeba schůzku s kamarádkou - "chtěl jsi Aničku? Tak teď pojď, Anička už na tebe čeká."
Nevím, zda to pomáhá tak moc s výchovou, ale určitě to pomáhá s mou psychikou 😀. Prostě dítě leží na zemi a řve, já stojím nad ním a opakuji si cosi o nevyzrálé nervové soustavě. 😀
@meropee popravdě nevýchova taky vůbec nesedí. Ta ženská na mě působí, že ty své rady poddává tak, že to ví všechno nejlíp a že snědla Šalomounovo h*** 😄 Tenkrát jsem koukala na to jak uspat dítě a ona tam tvrdí, že stačí i malému miminku vysvětlit, že mám ještě práci a už začínám být nervní a vysvětlit své pocity a potřeby a najednou miminko zázračně usne. Jako dost dobrý vtip ... Jenom mě spíš zaujala za myšlenka, že dítě se třeba vzteká, že chce hračku, já mu hračku nekoupím, ale koupím třeba sušenku pro miminka nebo pitíčko. Tím pádem já mám pocit, že jsem situaci vyřešila, ale vlastně je v plusu malá. Ač nedostala, co chtěla má něco navíc, tudíž se jí scéna vyplatila a podpořila jsem jí v tom, že je dělat má. Tak si tak říkám, jestli za to právě nemůžu i já, za to že je takhle vzteklá a umanutá 🙄
@cherie24 jo, tenhle prvek mi přijde docela pravdivej, ale zrovna na ty situace, co popisuješ (autosedačka a odchazeni), mi to nesedí.
Podle mě je nevychova jen byznys založený na kultu dítěte a naši nedůvěře ve vlastní instinkty a selský rozum. Hlavně, dokud se tím budu řídit jen proto, že to paní řekla, ale nemám to zvnitřněné, nemůže to přinést výsledky.
"Nevychovaný" děti byly vždycky, protože kdekdo nejlíp ví, jak se mají ty cizí vychovávat 😎
@marimanta tak sousedovic děti se vždycky vychovávají líp 😄 Já mám takovou i v rodině. Ona měla dítě až ve věku, kdy její kamarádky už měli děti odrostlé a takové ty poznámky typu no kdyby moje dítě předvedlo takovou scénu kvůli bonbónům, no to by bylo teda, to by si moje dítě nedovolilo nebo takové chování, no to teda neexistuje. Tak teď se jí to vrací. Kam se na její hrabe moje malá. 😀
@cherie24 Jsou jí dva. Je vzteklá a umanutá. Takže docela normální dítě. Zvrací ti, jak se vzteká? I to by bylo normální. Pokud je to moc, doplň ji Pyridoxin (jeden z B-vitaminů, na dozrání nervové soustavy). Pokud to bude dělat ještě v 5 letech, už to není tak normální, ale je to pořád u některých dětí běžné. Každé dítě je trošku jiné. Pokud ty budeš v pohodě, dítě bude víc v pohodě taky. A že to řeší někdo kolem? Když ty to řešit nebudeš, tak oni taky ne, resp. ne tolik. Protože pokud dítě leží na chodníku a ječí a já stojím u něj a usmívám se na okolí, většinou moc neví, čím to komentovat. Matka problém nemá, dítě má nějaký problém, ale s tím oni neví, co dělat, tak mlčí.
Problém byl, když jsem s ním potřebovala popojet kus tramvají - to jsem ho vždy naložila do tramvaje, začal tak do další zastávky ječet, tak jsem popojela další zastávku a zase vystoupila. Tam jsem měla štěstí, že nastoupila paní, co ho zaujala a jela kus s námi (jinak bych tam popojížděla dodnes 😀 ). Ale tam jsem měla problém i já / ostatní spolucestující - potřebovala jsem popojet tou tramvají a ječící dítě přecejenom obtěžuje. Na ulici to beru, že není moc lidí, které by to fakt obtěžovalo.
@merope to naštěstí nezvrací, ani nemá záchvaty, kdy by přestávala dýchat. Ale dost často si nějak ublíží. Jak sebou hází na zemi kolikrát se praští o něco nebo už se mi i několikrát stalo, že při oblékání před spaním chce v protestu skočit a rozplácnout se na posteli a skočila přímo proti zdi. Boule jak Brno z toho. 🙄 Nebo sebou kolikrát řízne na zem až to zaduní, hlavou samozřejmě. 🤦 Kolem roku měla dokonce období, že se mlátila hlavou o zem až z toho měla boule a modřiny po čele. To jsem teda nenechávala a snažila se fakt řešit. Tenkrát jsem si uvědomila, že bych jí měla více naslouchat, v ubližování jsem jí bránila a pak to přešlo. Ale to lehání na zem při každém příkoří provozuje už snad od 11ti měsíců.
@cherie24 To mlácení hlavou, že to až zaduní, postupně trošku polevuje, už je vidět, že si uvědomuje, že to bolí a hlavu si začíná hlídat ... 2,5 roku 😀. Jinak ano, okolí je potřeba hlídat i aby do toho nenapálil hlavou, ale teda můj drobek si většinou poodejde a mlátí sebou ve volném prostoru - a taky když vidím, že si jde "ustlat na zemi", občas ho trošku přidržím a pomůžu mu se položit do "správné polohy", aby s tou hlavou tak nepraštil 😀.
Takže - jak bude starší, tak se to trošičku lepší + já víc vnímám, jak moc je "mimo" a podle toho i řeším to lehání si na zem - prostě mu pomůžu se položit tak, že tou hlavou nepraští tolik.
Je to jen období, to přejde 😀. Aspoň tak si to pořád opakuji. Teď mi při některých příkořích začal prostě odcházet pryč, tak si venku říkám, co bylo lepší 😀.
@merope no jako už mi taky udělala to, že jsem jí třeba řekla, že jestli si už okamžitě pyžamo neoblíkne, tak jde spát sama a já odcházím pryč. To bývá tutovka pro dlouhém přemlouvání. No a malá prostě šla otevřela mi dveře a řekla jo pryč. Tak se trošku obávám, že to odcházení asi taky nebude zabírat věčně 😄 Nebo jí řeknu, že jestli už toho nenechá, dostane na prdel a ona si dá sama na zadek a pokračuje v té činnosti dál. Občas si říkám, zlatě když byla miminko, bylo to o dost jednodušší, i když jsem byla v noci 12x vzhůru. 😀
@cherie24 To mi pripomnelo mamcine vypraveni, ze kdyz sem kopala do nabytku, tak stala vklidu vedle me a rikala, at si kopnu jeste a poradne a bosky🙂...je nejvetsi klidas co znam, takze ja bych to nedala...a kdyz mladoska zacala predvadet valeci a podobne sceny, pomohlo, ze sem ji zacala natacet telefonem a ze ukazu babicce, co na me zkousi...Nevychovne, lec u nas ucinne 🤷 ...Pozdeji pomohlo pocitani do tri, ale az byla starsi
@cherie24 Však jo - jak jsem "vyhrožovala", že pokud se neoblíkne, tak nikam nejdeme, tak já už si tuším začla i vytahovat svý papíry s tím, že zůstáváme doma. Občas řeknu třeba že mi je jedno, co bude dělat on, ale já jdu spát a bude zhasnuto. A občas i zhasnu. Chvíli tu blbne a pak jde. A s pyžamem ho většinou oblíkám v předstihu.
Výhružky s "dostaneš na zadek" nedělám. Babička ho takhle už tak před rokem plácla přes ruku, když něco vyváděl. Takže pak jsem ho chytla, jak udělal "tytyty", plácl se přes ruku ... a šel otevřít ledničku 😀. Tělesné tresty občas fakt nemají smysl.
Mně by za to zrovna třeba pyžamo vůbec nestalo. Chtějí spát nazí, tak spi nazi. Stejně tak přes den, umím je přimět se obléknout, ale co z toho, když se do deseti minut zase svliknou😀 Máme pravidlo, že stolujeme oblečení, a samozřejmě když máme návštěvu🙂, a ve zbytku času si dělají, co chtějí. Když nemůžu mrnouse přesvědčit, že jdeme spát a bude zhasnuto, tak rozsvitim bludicku a vypnu pojistky🙂 Podám vysvětlení a docílím svého, ale nestojí mi to za to se dohadovat. Ono starší na mě taky už párkrát zkusil: když neuděláš tohleto, tak já ti za to udělám tamto (a nevím, odkud to má, já nevyhrozuju). To opravdu dobře nastavi zrcadlo, že to není úplně dobrá cesta.
@felixfelicis zas bych neřekla, že je nějak extra temperamentní. Ale je od malička hodně vzteklá a umanutá. Některé situace třeba vím, že jsem vyhrotila i já, na tom jsem taky dost pracovala. To pomohlo, ale jak prostě není po jejím, tak to je scéna neskutečná. Do toho teď bojkotuje spánek po obědový, takže někdy spí, někdy ne a to je pak úplně vymalováno. Věřila bych tomu, že to ty děti nějak cítí, že se chystá změna. 🙂 Včera nám třeba ztropila scénu na návštěvě, když jsem s ní pořád někde chodila, ale pak už jsme si potřebovala sednout a ona chytila snad 20ti minutový hysterák, že s ní musím jít do pokojíčku pro miminko, kde ale lezla do houpátka, které by to dost možná nevydrželo, takže tam sama prostě nemohla. Pak vlastně chytne už takovou vlnu, kdy je úplně všechno špatně a pak už asi ani neví proč řve, ke konci jí pomazlím a najednou se směje a jako by se nic nestalo. Ale 20 minut se mi tam na návštěvě válela po zemi a řvala. Bylo mi to docela trapné, ale co s ní může člověk dělat ... 🙄