Neustále se u všeho čeká na dítě. Je to normální nebo nevýchova?
Mám 25 měsíců starou dcerku a všechno nám teďka hrozně dlouho trvá. Já teda většinou čekám, když to jde a vyloženě se nikam nespěchá, ač mi z toho někdy nervy tečou taky. Než se třeba oblíkne ven, tak si ještě hraje a tam se potřebuje podívat, ještě támhle to a tohleto a než se vypravíme je z toho hodina. Nebo i při vysedání nebo nasedáním do auta má občas hodně věcí na práci, když jí to přeruším, tak je to hrozná scéna a řve jak pavián, nenechá se připoutat, ale když teda čekám, sama naleze do sedačky a v klidu odjíždíme. Mají to tak všechny děti nebo jí mám fakt prostě popadnout a jít? Partner by si asi představoval, že člověk zavelí a dítě prostě jde a neodmlouvá, (v okolí to tak i vidí), takže teďka dost často řeším scény, protože on jí právě popadne a jde se. K tomu už přestala spát po obědě a zejména k večeru je to s ní jak pohybovat se po minovém poli. Údajně se pořád přizpůsobuji dítěti a nechávám jí dělat si co chce, tímto přístupem. Nevím co mě nebaví víc, jestli vysvětlovat partnerovi, že to pro ní asi bylo důležité, co chtěla udělat nebo na ní pořád čekat. Fakt bych měla být přísnější nebo je to normální období?
Tak je rozdíl, jestli jdeme na procházku, netlačí nás čas, nebo když jdeme k doktorovi na určitou dobu, popř. potřebuju nakoupit a navařit na nějaký rozumný čas, to není moc prostor na blbiny. Samozřejmě se vždy chystáme s předstihem, ale hodinu na hraní fakt někdy nemám, takže musím trochu tlačit na pilu. A dítě se naučí, že existuje doba, kdy se čas může řídit dle něj, ale existují taky situace, kdy jsem pánem situace z nějakého důvodu já a určuju rytmus, protože to je tak prostě potřeba. Počkej, až ti za rok půjde do školky a ty ráno budeš ještě stíhat práci🙂 Ano, když spěchám, je to někdy o nervy a se řevem, ale popravdě, považuju za důležité naučit dítě i na tyto situace.
Děti jsou malé, aby se daly vzít a odnést, kam je třeba. Pokud už teď bude vše po jejím, co chceš dělat za 2/3roky, bude Tě řídit školkové dítě? Ty jsi dospělá, Ty máš rozum a jsi tam, abys ji zatím vedla životem.
Ja vždy říkám, že si vybírám svoje bitvy "Eagles don't catch flies", takze kdyz nepospicham, klidně počkám, nebo jdu místo doleva doprava, nemá cenu stresovat sebe, ani děti. Ale pokud je třeba vyrazit včas, tak nevyjednavam, nevysvetluji a nečekám, prostě konam, s 16mes a 11letou bych se z toho taky mohla zbláznit.
Navíc tím sama shazujes vlastni autoritu, protože pokud něco řekneš a chceš, a nakonec je stejně po jejím, dokazujes ji, že nemá cenu Te poslouchat.
@zuzkasim tak samozřejmě, že když fakt spěchám, tak i přes protesty nečekám. Ale trošku mě unavuje, že s ní o tom pořád musím diskutovat. Nikdy to není tak, že bych řekla pojď se obléct a jdeme, vždycky je to na dýl nebo s řevem. Do školky ani já do práce příští rok nepůjdeme. Já čekám sourozence a ve školce u nás je takový nátřesk, že ač jí budu hlásit, tak vůbec nepočítám, že je šance, aby ji vzali. A vozit jí do vedlejšího města, když budu doma se mi úplně nechce.
Pokud mám čas tak cekam, řeknu ať dodelaji co delaji a jedeme, napr, nebo jdeme snídat, nebo cokoliv jiného. Snažím se respektovat děti jako partnery, je mi nepříjemné někoho popadnout a jít. Navic to jde jen do určiteho veku. Takže s nimi od mala mluvím, když potřebujeme někam jet, říkám co potřebuji, proč to potřebuji a jestli hned nebo mají trochu času. Co bude a jak bude. Do auta tedy nastupují od mala samy, do auta táhnou výbavu, ale to je par minut navíc. A pokud to jde, tak respektuji i to co mi řeknou ze potřebuji oni. Je mi v téhle pozici lépe, než si pořad hrát na někoho nadřazeného, nemyslím si ze moje potřeby jsou důležitější než potřeby děti. S dcerou to bylo snadné, teď je ji 6 a je to super bezproblémová partacka, fungujeme na takovéhle příjemné vlně od malinka, syn 3 roky to je jiný rizek a je to těžší s nim, je tvrdohlavý a svérázný hoodne 🤪
No to já vjsem asi krapet přísnější teda, kdybych měla čekat než se slečinka uraci teda.. Navíc chce vše, co nemůže a to je teprve řev
Je to dost o temperamentu dítěte, některé děti jdou hned a jiné se potřebuji "připravit". Za mě je hodina připravováni se na cestu už moc. Já funguju tak, že když syn nechce jít a místo toho si hrát, tak hledám alternativu - například, že si může vzít toho panáčka, se kterým si chce hrát, s sebou či ho navnadim na triko s oblíbenou postavičkou (u nás mimoni teď). Nebo když si chce hrát, nejde aby si to vzal s sebou, tak spís určím do kdy - například dostavíme koleje a jdeme. Jde vždy o situaci. Nejsem zastánce toho vzít za každou cenu, ale podřizovat se úplně dítěti taky ne. Syn má 27 měsíců.
Kdyz mam cas, tak klidne cekam, ale hodinu mu to netrva. Ale ja si umyslne nedavam zadny velky cile, co musim stihnout. Mali jsou jen jednou a tolik casu jako na rodicaku uz nikdy mit nebudu.
Kdyz spechame, tak se musi prizpusobit.
A teda kdyz se dite citi pod tlakem, tak vetsinou schvalne vsechno sabotuje
@barmil tak není to fakt o tom, že bych někde potřebovala být a čekala hodinu na ní. To jí samozřejmě řev neřev popadnu a jde se. Ale partner nečeká v podstatě nikdy ani když je čas. Prostě řeknu a jde se, auto zastavilo, tak vystupuji. Jestli něco chce já to udělám ať se nezdržujem. Dcera si chce dát sama hračku nebo odrážedlo do auta, já ji vezmu a dám to tam sám, ať je to rychlejší. Pak malá ztropí šílenou scénu a on peskuje, že si rozkazuje. Prý by měla poslechnout prostě.
Tak z tohohle co popisujes, "chudak" dite. Tady teda rozhodne nema pravdu chlap. Ackoliv takovych, ktere musi dite v kazde situaci bezpodminecne poslechnout proto, ze je dite, je hodne
Co syn zvládne už sám, tak ho necháváme dělat samotného - on to tak chce a i když mu to teď trvá o trochu déle, tak se postupně zrychluje a nám to v dlouhodobém hlediska pak pomůže, bude samostatnějsi.
Jo, chápu, mám dojem, že je to o tvém nastavení. Do školky nepůjde, i když spěchám, diskutuji s ní... Jako jo, ale to dítě máš připravit na život, podle mě, prostě jsou situace, kdy nediskutuju, pokud dítě neposlechne ani napodruhé, řeknu to hodně důrazně, dítě prostě chápe, že jsou situace, kdy se nediskutuje. Pokud mi ani na tohle nereaguje, beru dítě a situaci skutečně řídím já (buď ho nesu, obleču já, nebo prostě zařídím, aby bylo po mém). A pak je hromada dalších situací, kdy se můžu přizpůsobit jeho režimu já. Mám dojem, že tvůj muž se zase umí přizpůsobit dítěti míň, což chápu, chlapi to tak mají, navíc s dítětem netráví tolik času jak ženská a vlastně jeho potřebám tak dobře nerozumí. Musíte najít nějaký kompromis, ty budeš nejspíš jeden extrém, on zase druhý, ustoupit budete muset oba. Ostatně z auta může vztekající se dítě klidně vyndávat sám, třeba přijde na lepší alternativu🙂
hele cherie, ty to tady resis porad. Tvuj pritel ma ocividne na vychovu jiny nazor ZASADNE, dlouhodobe to bude jen vetsi a vetsi problem. jit po hlave do vztahu s clovekem, co nesnasi me decko a upect si s nim dalsi, tvl. Kazdy sveho stesti strujcem, ale ta mala je chudak.
Já si říkám, že jak přijde druhý prcek, tak malá bude mít problém, že nebude vše dle ni a bude se muset přizpůsobovat - jo casem to zvládnete, ale zpočátku to asi bude dost drit - usuzuji ale jen z toho co tady píšeš.
@eliska_f no, ono neni uplne jasny, jak to vlastne je. Protoze v uvodnim prispevku to vypada, ze se na dite jen ceka a vse je po jeho, ale pak zas, ze ma jen uplne prirozeny obdobi "ja sama" a vsechno ji trva dyl a chlap pro to nema pochopeni. Tak ji radsi bude do 6 let krmit a oblikat, aby ho nezdrzovalo, ze ma dite.
Tak u nás je to něco mezi. "Chceš si něco udělat sám dobře, ale nedělej u toho jiné další věci, co tě zdržují. Chceš jít ven, tak se vyprav hned, za hodinu už nikam nejdu, protože (má pršet, bude tma, se už musí něco jiného....)". Dítě má prostor na seberealizaci, ale nenechám po sobě dupat.
@eliska_f tak já se právě taky snažím hledat kompromis - nechat vybrat, co si obleče, nebo co budeme pak dělat, co si vezme sebou. Spíš jde o to, že bych taky někdy chtěla prostě zavelet a ona aby šla a ne vymýšlet, jak věci, co nejrychleji udělat bez mého nebo jejího řevu. Tak si právě říkám, jestli je toho dítě ve 2 letech schopné a je teda chyba na mé straně nebo je to normální období v jejím věku.
@janedv nějak nechápu. Obě děti jsou naše společné. Ano, názor jiný občas máme, přesto ho dcera miluje, hrají si spolu, doma se jí věnuje a ruku by na ní nevztáhl.
@zuzkasim je pravda, že já asi dost ustupuji. Ale tatínek by taky mohl trávit více času s dcerou, aby trošku rozuměl jejím potřebám. Ale zas když zařvu, tak poslechnout umí. Pak mě ale mrzí, že musím pořád ječet, aby se poslouchalo. Na můj vkus teď ječím až dost.
Hele popravdě ty ses máma a dítě by ti nemělo velet
Ja mam teda už kluky 5 a 10 let , ale od mala jim říkám s předstihem, že někam jdeme . A to stylem přijdu do pokoje a řeknu "dohrajte si za půl hodiny odcházíme". Pokud za tu půl hodku si stále hráli ,tak jsem prostě zavelela nebo vzala , řev ne řev. Teď už jsou zvyklí, že když to řeknu tak opravdu za tu půl hodiny jsou připraveny jít.
A přitom většinou stačí dítěti s dostatečným předstihem říct, že po něm něco budu chtít.
Půl hodiny předem poprvé upozorním, že budeme muset odcházet. Několikrát připomenu a dodám, že je potřeba dokončit, co dělají, a budu chtít, aby šly dělat, co chci já. A když pak přijdu, že už je čas, ve většině případů se to obejde bez řevu. Začíná to chápat už i 19m dcera, samozřejmě postupně, ale dělám to tak s dětmi opravdu od nízkého věku.
Po pravdě, mně by se taky nelíbilo, že mi někdo bez varování přeruší činnost v půlce - prostě jen tak. Takže to nedělám ani svým dětem.
Určitě bych s ní stále nediskutovala. Čekám páté a jak tu už stojí, kdybych doposud s každým diskutovala a čekala, až se určí, jsem už v blázinci. Jak tu stojí, říkám dětem dopředu, ať ukončí činnost, dokoukají pohádku... A když to nejde samo, klidně může do školky v pyžamu...
Je to normální, ale tvůj partner asi nemá úplně zkušenost. Takže odjeď někam alespoň na vikend, ať tu zkušenost získá. Vysvětlování nefunguje, to musí zažít, alespoň ty dva dny v kuse.
Jinak třeba můj tchán se nikdy o děti nestaral, když byly malý. A reď si taky nedavno myslel, že 20 měsíční dítě chodí zpusobne po pravé straně chodníku a proste jde ve stabilním tempu na prochazku, nepřekáží, na nic nesahá a mlčí. 😄
Podle mě si to přítel představuje trochu jako Hurvínek válku. Tráví s ní čas? Ty jsi těhotná, mohl by ji vzít třeba na nákup nebo na výlet, ty si odpocines a on mezi tím zjistí, že #detijsoutakylidi 🙂 Tvoje dcera se chová adekvátně svému věku. Na druhou stranu nedovedu si moc představit, že děti budu pohánět tím, že na ně budu jecet. Má jiné vnímání času, ona neví, že má spěchat. Když vím, že je "bezpodmínečně nutne", aby si věci do auta dala sama, tak když nic nehoří, počítám s tím, a vypravuju se tak, aby se to stihlo (priklad).
Mě teda připadá normální, ze 2lete dítě je pomalejší než dospělý člověk. A proč nepockat, než si da hračku kam chce, uklidí odrazedlo do auta atd. Tvůj partner je asi hodně neenpaticky a nevnimavy člověk.
@felixfelicis tak tráví, ale ne tak, že by jeli sami na výlet nebo, že by s ní jel nakoupit. Popravdě si myslím, že by spolu nákup ani nedali. Malá potřebuje nakupovat sama, to znamená, že si hází věci do košíku, nabírá ovoce a zeleninu a má svůj košík, vykládá nákup na pás a člověk krom nákupu musí neustále sledovat dítě, aby do někoho nevrazilo košíkem nebo neházelo do košíku, co nepotřebujeme či nesáhlo na pečivo a podobně. Je to docela bojovka. Že pohlídá, když já někam jedu, to jo. Po práci, si jí třeba vezme ven nebo já hřiště, abych si odpočinula. Jinak s ní jsem já. Nějak mi to nikdy ani nepřipadlo divné, protože mamka si nás taky vždycky všude brala sebou a byli jsme hlavně s ní.
Už tu bylo hodně řečeno. Já se snažím holky připravit na to co se bude dít. Večer před spaním jim říkám co budeme dělat, kam půjdem a co od nich potřebuji. Stejně tak před akcí samotnou. Starší (3,5 roku) je dost tvrdohlavá a vzteklá a když si postaví hlavu, že se neobleče, tak ji prostě násilím obleču a jdeme. Většinou tou dobou už čeká připravená mladší dcera (1,5 roku) v předsíni. Kdybych s ní diskutovala a čekala až se jí bude chtít, tak nikdy nikam neodejdem. Ta příprava před tím je k nezaplacení, podobné scény už nejsou časté.
A taky se snažím nechávat holky, aby si určité věci rozhodovaly samy. Když je na to prostor, tak ať se rozhodnou jestli chtějí na tohle hřiště nebo na jiné, co si chtějí obléct atp. Když prostor není, rozhoduji já. Někdy jako partner, někdy jako autorita. Obojí podle mě děti potřebují.
No, tak rikas, ze kdyby s ni travil vic casu. Tak proc netravi? Muj muz ma malou na hlidani 2x tydne dopoledne. Zcela sami, jen oni dva. Od jedenacti mesicu. Nejlepsi vec na svete. Nasli si svoji dynamiku. Rekla bych trosku jinou nez se mnou, ale velmi funkcni. Muz zjistil, kdy je lepsi byt trpelivy a kdy zmenit pristup, kdy trosku pritlacit a kdy zrychlit a ona zase kdy je to jeste sranda, kdy je cas a kdy uz by mela poslechnout. Proste se spolu naucili paradne fungovat podobne jako se mnou (kdy ji necham jit na hriste jen proto, ze jdeme okolo, kdy ne, protoze se to fakt nehodi, kdy si muze neco udelat pomalu a sama a kdy zase posbiram veci a jdeme...). Kdyz to jde, nechavam ji, at si veci dela sama podle sebe. Kdyz nestiham, tak ne.
Je to úplně normální. Zjistila jsem, že situací, kdy fakt musíme spěchat i za cenu toho, že malého budu někam plačícího vláčet, je naprosté minimum. Že je lepší mu dopřát pět minut, aby si v klidu něco dodělal nebo se připravil sám, než pak se stejně pět nebo i deset minut ho snažit uklidnit nebo někam dopravit v záchvatu vzteku. Akorát to chce se s tím smířit a počítat s tím. Důsledkem je pak i podle mě šikovnější a samostatnější dítě, které lépe spolupracuje, protože ví, že když se někam spěchá, je to vážně důležité a omezení s tím spojená snese líp.
Já mám teda děti tři,10,8 a 18m a kdybych měla čekat až si všichni dodělání co potřebuji tak můžu jen čekat a sedět doma,samozřejmě že jim sdělují s předstihem budem dělat to ci ono,nebo jdeme tam a nějaký čas na přípravu jim nechám,ale potom prostě zavelim ,nejmladší popadnu a jde se.