Ve 3 letech začínám dceru vychovávat

baterie
21. říj 2015
Ahoj, potřebuju se spíš vypovídat, než poradit. Mám dvě holky (31M a 6M) a mám nějaké krizové období, mám pocit, že jako matka totálně selhávám. Ke starší dceři jsem měla odmalička ten přístup, který je dnes "moderní". Moje máma by řekla, že jsem se s ní moc patlala. Všechno jsem podřizovala jí, byla hodně náročné dítě od narození a já jsem jí ve všem ustupovala, aby byla spokojená. Neřekla bych, že jsem jí vyloženě rozmazlila, celkem jsem byla důsledná v tom, co jsem po ní chtěla. Problém ale je, že jsem po ní defacto nic nechtěla, všechno jsem jí dovolila, všechno jsem si odůvodnila. O všem jsem s ní diskutovala, dávala jí vybrat co chce jíst, co chce dělat, kdy chce jít spát, jestli se chce koupat, k ničemu jí nenutila, snažila jsem se jí prostě ve všem vyjít vstříc. Čekala jsem, že se mi tenhle přístup vrátí v podobě spokojeného, rozumného a sebevědomého dítěte...... A ono ne 🙂 Místo toho mám doma absolutně nesamostatnou, přecitlivělou, bojácnou a neposlušnou holčičku. Na nočník se naučila chodit teprve teď a to jen čůrat, bobek neustále pouští do gatí. Když chci, aby se najedla, musím ji krmit a bude jíst jedině u zapnutého PC a pohádek, každé poledne a každý večer uspáváme třeba hodinu zpíváním nebo držením za ručičku, dudlík samozřejmostí. Všeho se bojí, všechno jí rozhodí, všechno je problém. No a když je v pohodě, tak zase poslechne, jen když chce, že to nakonec dopadne, že jí čapnu a odtáhnu kam potřebuju, ona se tlemí,protože nechápe, že to není sranda. Nevím, kdy přesně přišlo tohle moje prozření, jestli po narození druhé dcery když vidím, jak je to s ní náročné, nebo když vidím ostatní děti, které fungují úplně jinak. Takže jsem k ní změnila totálně přístup, protože si myslím, že je za 5 - 12, kdy s ní můžu ještě něco dělat, aby z ní nebyl rozmazlený parchant. Samozřejmě se nesnažím změnit všechno za noc, ale spíš ten postoj, že ona není chudinka citlivá, které musíme všechno ulehčit a když mě neposlechne, prostě dostane na zadek. Když brečí, že se nechce koupat, prostě jí tam hodím. Začala jsem jí dávat do školky na dopoledne, aby měla aktivitu a naučila se fungovat v kolektivu, už je tam dva měsíce a každé ráno pláč a přemlouvání, že tam nechce - neřeším, nediskutuju s ní, prostě jí naložíme do auta a jedem. Problém je v tom, že nemám podporu rodiny. Manžel a tchýně jsou hrozné citlivky a neustále mi vyčítají, že jsem na ní zlá. A já pak nevím, jestli teda dělám dobře nebo ne. Ujíždí mi nervy, protože ani jedna holčička v noci nespí, mladší kojím i 5x za noc, do toho se budí starší, takže jsem nonstop nevyspalá. Pracuji z domova, takže i nervy, abych všechno stíhala a když mi pak začne dělat scénu, že nechce to, či ono tak vybouchnu a řvu na ní a vyhrožuju, že dostane na zadek. Nejsem na sebe pyšná, ale zase si nemyslím, že je to něco tak trestuhodného, obzvlášť když vím, jaký je to malý neposlušný zmetek 🙂 Když vím, že jsem to přehnala, omluvím se jí. Třeba včera nechtěla jít spát a furt dělal čurbes, čím nemohla spát ani ta mladší a měla jsem na ní takový vztek, že jsem jí praštila polštářem. Dneska ráno - po naprosto příšerné noci s mladší - jsme zaspali a nestihali vyrazit včas do školky, takže všichni v nervu kmitáme a ona zase svůj plačtivý hysterák, že nechce do školky. Jakékoli diskuze na tohle téma jsou marné, takže na to už nereaguju, ale dneska to zase bouchlo a zařvala jsem na ní, ať přestane, nebo že jí seřežu. Manžel se na mě naštval, jak se k ní chovám. A dostala jsem přednášku, jak jsem na ní zlá. Takže mám výčitky a říkám si, jak jsem hrozná matka, že ona pláče, nechce se jí tam a já na ní křičím. Nebo že se na ní zlobím, když se jí nechce spát, za to přece nemůže..... Ale pak se zase uvědomím, že takhle jsem jí omlouvala vždycky a kam to dospělo. Takže se v tom patlám a nevím co s tím. Mladší dcera je ještě malinká, ale mám k ní úplně jiný přístup, neustupuju jí - není už totiž kam, všechen prostor zabere starší dcera. Děkuju všem, kdo si to přečetl a kdo mi napíše svůj názor, nebo zkušenost.
lindaaax
21. říj 2015
Myslím si, že je fakt ve 3 letech na čase, jinak by to později mohlo být ještě horší a už nezvladatelné. Kamoška se synem také "přitvrdila", nejdřív stejně, ale naučil se ve škole hlášku: "nebolí, nebolí, bába ti to osolí" a smál se tomu, když ho mírně plácla po zadku, aby se vzpamatoval (rozhovory a diskuse nikam nevedly). Taky na něj občas řvala, když jí už ujely nervy a nekonec byla ona ta špatná. Tak změnila taktiku a když zase po sté neposlechl jemně mu střihla za ucho - lekl se a začal spolupracovat. Ona na něj teď už vůbec neřve, když něco řekne a nefunguje to, následuje jemné střihnutí a hned vše běží jak pomásle. Řešila to s psycholožkou a ta jí řekla, že daleko horší pro děti je rozmazlování. A také začala být důsledná - když mu něco řekne, tak si dohlídne, jestli to fakt splnil (jsou ruce opravdu umyté mýdlem? hodil kapesník do koše nebo vedle? apod.). Teď mě tady uklidně ukamenujte, ale já s tím naprosto souhlasím 😎
bubbi
21. říj 2015
@baterie já myslím, že nervy občas ujedou každému, tak si nic nevyčítej, taky jsi jen člověk. Na druhou stranu se ale dceři nediv, tři roky byla zvyklá na určitý přístup, takže během pár týdnů se to nezmění 😉 Je dobře, že začala chodit do školky a je v kolektivu, však ono si to sedne, neboj. Jen asi potřebuje víc času 😉
evaamy
21. říj 2015
Přijde mi, že skaces z extrému do extrému a dcera z toho je pak zmatená. Co poradit..ja mam 8 mes dítě a jako prevenci půjdu do kurzu Nevychova. Mají i nějaké články a videa zdarma, tak se tam můžeš inspirovat. Snad jsem aspoň trochu pomohla.
hanim
21. říj 2015
Myslím, že je supr, že jsi přišla na to, že je něco špatně a snažíš se to změnit. Ve výchově myslím tápeme všichni.. I když myslím, že dítě by mělo poznávat hranice. Hranice ho neomezují, naopak mu vymezují bezpečný prostor. Za překročení těchto hranic (neposlušnost, vztekání apod..) by měl vždy následovat stejný trest. Určitě ne křik (i když je to pro nás nejznažší). Já jsem spíš pro plácnutí na zadeček, u vztekání nechávám dítě samotné v místnosti, aby nemělo diváky. Snažím se být na děti (mám děti 4 a 6let) důsledná, vyžaduji poslušnost, netoleruji odmlouvání, drzost.. Na druhé straně se jim snažím hodně naslouchat, porozumět jejich potřebám, vyjadřovat jim lásku. Pak to někdy vypadá tak, že se na ně kvůli něčemu rozzlobím, potrestám je, a oni za chvilku přijdou jak mě mají moc rádi, že už budou hodné a že jsem nejlepší maminka na světě. Samozřejmě je trestám nerada a někdy brečím s nimi, ale spíš jsem asi na dnešní dobu přísnější.. I když je opravdu moc miluju a oni to vědí, cítí. K rodičům si děti prostě nemůžou dovolit všechno.. V životě vše nepůjde podle nich, děti se nerodí dokonalé, je třeba je vychovat, naučit je co je dobré.. Mladší dceru se nám podařilo trošku rozmazlit a už se to těžko vrací zpátky. Tak přeji hodně moudrosti do výchovy a radosti z dětí! H.
baterie
autor
21. říj 2015
@evaamy No tohoto přístupu jsem se právě držela vždycky - diskutovat, nabízet alternativy, vysvětlovat a přístup je to určitě rozumný, ale bohužel asi nefunguje u každého. Tím, že jsem s ní vždycky o všem diskutovala, tak teď prostě automaticky neposlechne, bez nějakých cirátů kolem. Třeba příklad a řekněte mi, co je správné: Volám dceru, ať si jde vyčistit zuby. Ta se směje a říká ne, volám podruhý, potřetí a ona pořád cha cha, nepůjdu. Do toho se vloží tchýně a říká jí, hele pojď mi ukázat, jak jsi šikovná a jak umíš tu maminku poslechnout. A ta malá potvora se sebere a jde a tchýně se tváří jako mistr světa. A pak jí chválí, jak je hodná a šikovná a já jí zase vyčítám (nebo spíš tchýni), že hodná by byla, kdyby poslechla okamžitě, když jí zavolám. Pak se s tchýni dohadujeme, ona že na ní musím takhle od lesa a já zase si myslím, že v tomhle věku už musí poslechnout, když na ní volám bez nějakého divadýlka kolem.
@hanim
@bubbi
@lindaaax
jjustyna
21. říj 2015
Já jsem teď v podobné situaci. Až tak do extrému jako ty jsem ze začátku nešla. Spát, jíst a koupat se chodil kdy já jsem řekla, nějakou tu povinnost občas taky měl, ale byly situace, kdy jsem povolovala. Syn má teď tři roky, začíná být rozumnější a tak začíná mnohých situací zneužívat, i když do teď to fungovalo. U nás platí např. Pojď si uklidit hračky. NE! Když si neuklidíš hračky, nepřečtu ti večer pohádku, protože je budu muset uklidit já. Kupodivu opravdu fungujeme. Chce to důslednost a pevné nervy. Do školky chodí rád a já velebím učitelky - má to tam na něj neočekávaně výborný vliv.
naomi6
21. říj 2015
@baterie Sama vím, jak je těžké vychovávat děti. Dcerka byla také dost náročná, uřvaná, hodně jsem se s ní patlala, jak píšeš ty. Ale bojím se, začít vychovávat ve třech letech je dost pozdě. Každopádně držím palce, ono se to časem určitě upraví, je fajn, že chodí do školky.
elu
21. říj 2015
@baterie měla jsem stejný přístup k dceři jako ty a věř , že ti to vrátí jak si psala, ale až tak v peti letech....kolem třetího roku byla taky na zabití a ted je to nejhodnější holka široko daleko, samostatná, pomůže mi s malým, prostě perfektní človíček...samozřejmě se najdou chvilky, kdy se šprajcne a vztekne se...ale to také přisuzuju, že se jí narodil brácha....já bych vydržela, tři roky je nejhorší období, to jsou fracci všechny děti 🙂
betelgeuzz
21. říj 2015
Jak už bylo řečeno výš, jdeš z extrému do extrému. Nejdřív vlastně nevychovává a teď čekáš, že tě dítě poslechne na slovo, a když ne, tak ho seřežeš 😞 V první řadě bys měla hodit do pohody sebe. Máš dvě děti, pracuješ, to je pak jasný, že jsi ve stresu, děti to cítí a to hůř se chovají. Pokud to nezvládáš, vykašli se na práci, nebo si najmi nějakou pomoc- úklid, nebo hlídání.
Taky si stanov nějaká pravidla, co je důležité, o čem se nediskutuje a o čem může. Je zbytečné křičet za každou kravinu. Dítě si nechce mýt zuby? Vezmu ho a zuby umyju i přes odpor, ale nebudu za to dítě bít. Nechce jít do školky, no chápu, že se jí nechce, tohle prožívá spousta dětí, ale myslíš, že seřezání v adaptaci pomůže? Ber to v klidu, projev pochopení, že tam nechce, proberte spolu, co je za problém, třeba se neumí seznámit, poraď jí, jak na to, ale trestání rozhodně není na místě.
A taky doporučuji si o výchově něco zjistit, přečíst, poslechnout, protože očividně tápeš. Doporučuji např. knížku Respektovat a být respektován, nebo Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, nebo na stránkách Nevýchovy najdeš články, videa, případně i tady na koníkovi jsou skupinky o výchově.
lawazzaa
21. říj 2015
Já bych ti doporučila si přečíst nějakou knížku o výchově dětí, celkem dobré jsou :
Respektovat a být respektován
Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly
Koncept kontinua
Jak žít a nezbláznit se
Co říkají děti než se naučí mluvit
Děti potřebují hranice
Nejšťastnější miminko/batole v okolí
Nečetla jsem všechny ale pěkně napsána je ta Respektovat a být respektován 😉
vecernice
21. říj 2015
@baterie upřímně mi to přijde z extrému do extrému. nejprv je dítě zmatené, protože nemá žádné hranice, a má rozhodovat věci, na které ještě nemá (kdy jít spát, zda se koupat,....), najednou obrat o 180 stupňů a má poslouchat jako hodinky a žádné vysvětlování 😞 dle mého půjde víc do vzdoru, protože neví co se po něm chce a proč. málokteré dítě dle mého poslechne na čištění zubů na první zavolání, hjo kdyby šlo třeba o televizi či čokoládu ....
takže já bych zkusila někde ubrat. neřvat, neplácat (to jako krajní řešení, já to řeším většinou, když si ublížej navzájem, nebo je někde zlý úmysl).
školka je dobrá, ale teď by to chtělo mluvit! chápat pocity, přiznat jí právo na pocity, ano najednou je odloučená, potřebuje si zvyknout, do toho sourozenec, ten je doma, možná ten pocit, že kvůli němu musí do školky. takže mluvit, opakovat, vysvětlovat, snažit se dítě na školku navnadit. ne jí dávat vybrat, být důsledná, ale třeba lákat na nějakou společnou odpolední aktivitu.
je to náročný, kor s málo spánkem, malým děckem, k tomu druhé vzdorující, snaha něco stihnout ... 😞
jak někdo psal, komunikovat a vysvětlovat jo. přesně tak, když si neuklidíš hračky /budeš jíst pomalu/ neodneseš po sobě ani hrneček, tak to musím udělat já, ale nebudu mít pak čas si s tebou ještě pohrát /přečíst pohádku/ jít na hřiště. dávat hodně příklady, ale připodobněné na jejich svět. pokud jsou síly, vymýšlet pohádky a do toho zakomponovat ten "problém" (nechodí včas spát, neposlouchá venku ......), to dětem pomůže chápat. promluvit si pak po odeznění emoce v klidu a třeba si vymyslet nějaké heslo, když by příště šla do vzdoru, říct heslo (ideálně, ať si to slovo sama vymyslí).
snad to trochu pomohlo
audrey44
21. říj 2015
@baterie Úplně tě chápu, hodně v tom vidím nás. Moje dcera měla teď 3 roky a už před pár měsíci jsem začala mít pocit, že něco bude špatně. Přesně jako ty i já jsem s ní o všem diskutovala, byla jsem téměř schopná honit jí po bytě s jídlem, jen aby se najedla a tak. No a dítě bylo pořád uvztekaný, ufňukaný, i se se špatnou náladou budila... Strašný prostě. Všimla jsem si, že s manželem má úplně jiný vztah. On na ní byl vždy přísnější, důslednější. Paradoxně dcera s ním byla veselejší, poslouchala ho téměř hned... Po tom co jsem otěhotněla, uvědomila jsem si, že takhle to dál nepůjde. Až se narodí sourozenec, nebudu mít čas lítat pořád za ní a do všeho jí tlačit a tak, to bych se z toho zbláznila. A tak jsem začala být přísnější i já. Ne teda že bych ve výchově obrátila o 180° okamžitě, ale pozvolna. A má to výsledky!!! Teď je to super parťák, je samostatnější, veselejší... Navíc od poloviny září začala chodit do školky a je tam moc spokojená, vidím, že na ní má dobrý vliv. Myslím si, že nejdůležitější je v tomhle případě ale souhra obou rodičů. Pokud nemáš podporu u manžela, pokud on bude holčičku rozmazlovat dál, budeš to mít těžký 😞 Chtělo by to si doma o tom pořádně promluvit.

@hanim Souhlasím ve všem, krásně napsáno!!!
ililina
21. říj 2015
Myslím, že je moc dobře že jsi si uvědomila, že je "něco špatně" ve výchově starší holčičky. Já s dětmi 6 a 4roky ve výchově nediskutuji, prostě už vědí, že určité činnosti se dělají a berou to jako samozřejmost. Je pravda, že ze začátku, to zkoušely, jestli to projde. Pokud nechtěly, udělala jsem i přes jejich odpor, prostě se to udělá. Ty to máš těžší v tom, že jsi vlastně do věku tří let nechala dceři naprostou volnost, budeš to mít o dost těžší. Ale je opravdu za minutu dvanáct! Taky doporučuji nějakou knížku o výchově.
berenika39
21. říj 2015
.....jenže to není tím, jak jsi malou vedla dosud, to je tím, že jí jsou tři roky a přibyl sourozenec do rodiny.
To si myslím já. Musí být teď opravdu zmatená.
eemilka
21. říj 2015
Hmmmm ... složité téma. Já si myslím, že z ničeho nic takto obrátit list a na dceru přitvrdit, musí být pro dítě strašný stres, který vůbec nedokáže pochopit. Osobně bych měla strach, že jí to v hlavě sepne a řekne si, že příčinou je nedávno narozené miminko, a začne proto sestřičku nenávidět. Jak tady napsala @elu , v určitém věku jsou skoro všechny děti fracci. Být důsledným rodičem je důležité, ale vztek a bití nejsou žádné řešení, tím ji jenom ukazuješ vzor, který možná jednou sama převezme a začne jej používat (na sestřičku?, na spolužáky ve školce? ...). Měla bys ráda někoho, kdo po tobě neustále řve a když s ním, nesouhlasíš, praští tě? Jak by ses v její situaci chovala ty? Zkus si o výchově něco načíst, na fóru ti x-matek napíše, že děláš dobře, a dalších x-matek ti napíše, že děláš špatně, to ti nic nedá. Zajímavá je např. kniha Respektovat a být respektován, a nebo Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Pokud jsi hodně zoufalá, zkus se sejít s nějakými současnými odborníky na výchovu. Např. formou kurzu Nevýchova. Je o tom skupinka i tady na Modrém koníkovi. Jde o tvoje dítě, a chceš pro něj to nejlepší, to všichni víme. Když se ti podaří najít výchovný model, ve kterém omezíš svůj stres a vztek, myslím, že i tobě se bude žít mnohem lépe. Nebo snad chceš následujících osmnáct let doma denodenně řvát jako otrokář? Uff, myslím, že to by bylo dost na palici.
nonnni
21. říj 2015
@baterie patlas se v tom, protoze ses unavena...z tveho popisu tva dcera nedela nic, co by neodpovidalo chovani trilete a z tebe ma srandu, protoze nevi, co po ni vlastne chces, neni u tebe zvykla na duslednost a pres noc se to nenauci...to se nauci tak maximalne se te bat, nebo prudit jeste vic, pekne natruc, jako vlastni podvedomou obranu...

Byt dusledna nutne neznamena dite mydlit, nebo na nej rvat...ac te plne chapu a sama jsem s tim revem nekdy dost na odstrel., tak taktez vim, ze je to cesta, ktera nikam nevede...

Zkus s ni travit vic casu jen ve dvou a venovat se ji a "vychovavat" v tomto case....v klidu...a kdyz s ni mluvis, tak jdi na jeji uroven oci a pokud si z tebe dela fakt dobry den, tak se kousni do jazyka a proste (v hranem) klidu se s ni nebav, ale udelej, co si slibila...jo a vyhrozuj jen tim, co jsi schopna/ochotna splnit...ne treba tim, ze nepojedete na vylet, kdyz na to cela rodina cekate, jak na smilovani bozi apdobne vyhruzky. Jo a uvedom si, ze je to beh na dlouhou trat, dala bych tomu minimalne pul roku, na viditelne zmeny...
andysebesta
21. říj 2015
Vubec bych si nepripoustela nejakej vycitky nebo prednasky o tom,jestli jste takova nebo makova.Jasne,taky me mrzi,kdyz bouchnu a spustim na kluky.Ale u nas uz je to o necem trochu jinem.Kazdopadne to chce malou nejak usmernit,aby s vama a prckem spolupracovala.Aby jste byly sehrane,tym.Ja jsem na tomhle pracovala pokazde od porodu,uz v tehu pripravovala starsiho a pane oba,ze bude mimi.Musi to byt na budku,alr jedtli z vas ma srandu,je to asi na dyl.Nenechte se ale zvyklat recma....manzel ani tchyne s vami nejsou,kdyz tohle vsechno musite zvladnout a stihnout.Manzel se taky vzdycky divil proc jsem do bela a blabla.....ale co o sobotach na tri hodky ms vsechny kluky "na krku"a u toho vseho stihnout to co ja nez se vratim z prace......uz se nedivi 😃 .pokazde se jen omlouva,ze vladtne nestihl vubec nic.a to ma jidlo predchystane,ma jen pohlidat a poklidit.Takze.....nenechte se zdeptat,cim driv se starsi nauci byt samostatna a treba vam pomahat,hrat si se segrou,nevytrapovat...tim driv vy budete klidnejsi a vsechno uz pak samo bude klapat jako hodinky.chce to ted jen cas a pevny nervy.drzte se Andy 😉
terinda
21. říj 2015
Chudák holka, takový zmatky =-)
S výchovou se mělo začít dřív a ne rovnou tvrdě...
Holčička je v období vzdoru, do toho se jí narodil sourozenec a začala chodit do školky. Příliš mnoho změn na tak malého tvorečka.
Nemyslím si, že je velká na to, aby tyto změny pobrala a chápala.
Fyzický trest a řvaní nejsou řešení, chce to klid a trpělivost (ale chápu, že občas nervy ujedou... chce to vybít si vztek jinak a jinde).
Večerní rituály a uspávání si třeba rozdělte s manželem. Jděte na ni pomalu. ..

Oprávněně se ty změny nelíbí ani ostatním. Nejdřív k holčičce přistupujete jako k princezně, nemá žádné hranice a mantinely a pak na ní jak na psa. Chce to něco mezi tím 😉 určitě nebude na škodu si něco přečíst o výchově a snažit se být více empatická 😉

U nás je něco podobného, jen je dcerka o rok starší. Taky nemá ráda změny, u nás to byla rekonstrukce, bydlení jinde, do toho předčasný porod sourozence a můj delší pobyt v porodnici. Teprve po půl roce je s tím srovnaná a v pohodě 🙂
Chce to trpělivost a důslednost. Bouchání polštářem do hlavy teda nechápu vůbec, to je úlet ... co se asi honí té malé v hlavě 😕
blahova_andrea
21. říj 2015
očividně máš výčitky z předchozího stylu "výchovu", tak tě uklidním. já syna "vychovávala" od malička. snažila jsem se ho učit, v něčem byl šikovný, učil se i sám, něco ho nezajímá dodnes. vždy měl pravidla, pravidelný řád, omezení, povinnosti...a stejně bych ho dnes popsala stejně jako ty svou dceru. podle mě je to o věku a je to umocněno příchodem mladšího sourozence. my jsme taky jen lidi. je toho na nás naloženo dost a když děti dlouhodobě nespolupracují, tak nám ty nervy prostě ujíždí. i sebe bych mohla popsat stejně jako jsi popsala ty. snažím se malému stále ustupovat a dělat radosti, když to jde. snažím se ho hodně chválit, podporovat, pomáhat, mazlit ho...stejně efekt žádný. stejně sebemenší věc, co není po jeho spustí šílenou histerickou reakci zakončenou tím, že na mě řve, že jsem na něj zlá, že ho nemám ráda a že se o něj nestarám 😕 je to bolestivé, není dne, kdy by se mi nechtělo brečet nebo rovnou řvát, ale to není řešení. beru to jako období, náročné pro nás oba a oba ho musíme nějak přežít. vím to, protože mám i starší nevlastní děti a v tomto věku jsem byla ráda, že u nás nejsou častěji, že je máme jen na víkend. a to jsou to fakt zlatíčka, máme se rádi a moc dobře spolu vycházíme. takže se tím i uklidňuju. holt ty svoje rarachy zlobivé nemůžu v neděli vrátit mamince, ale musím si to vyžrat celé, ale ono to jednou přejde. od druhých si do toho nenech kecat. mě takto jednou mamka došla zrovna po celoodpoledním zlobení na návštěvu, když se měl chystat spát. už jsem po něm prostě křičela a rozkazovala mu jak vojákovi, žádné smlouvání a mamka po mě vyjela, dokonce před ním, no po velkém výstupu jsme se pohádali i druhý den a bylo delší dobu dusno. museli jsme si vysvětlit, že ona je sice moje matka, ale svým dětem jsem matkou já a její kompetence jako mé matky mají prostě své hranice! nedávno jsme byli půl dne my u ní. už asi líp chápe a nebude mi do toho kecat nebo mě soudit :-N stokrát jsem vše říkala v klidu, prosila, slibovala, prostě jakkoliv, ale po dobrém a nezabíralo nic. i babička už ho pak varovala. dokonce po něm pak i zakřičela dřív než já. nakonec jsem mu jednu lupla, začal nepřiměřeně řvát a babička ho naštěstí neutěšovala, ale řekla mu ať neřve, že mě měl rovnou poslechnout, že jsem ho varovala mockrát 😃 ono to chce, aby to ta druhá strana občas zažila celé a ne přijít až k tomu špatnému konci. pak mají pocit, že my ty děti snad týráme. ale to, že před tím byly hodiny, kdy jsme byly trpělivé a každý pohár jednou přeteče...to už jim občas nedochází 😉
trošku jsem se rozepsala :-N no ale snad tě to uklidnilo...je to normální a nejsi v tom sama a přejde to... 😉 pak bude chvíli klid a pak přijde puberta, berme to jako přípravku :-N
blahova_andrea
21. říj 2015
@baterie tchýni ber s rezervou. ony už nevychovávají. jen se nám v tom lepším případě snaží pomoct. mé nevlastní je 6,5 roku a stále si na ni prarodiče vymýšlejí fígle. občas je to potřeba, občas je to fakt lepší a rychlejší. já to dělávám se synem taky. ale ne vždy to zabere, ne vždy mám na to čas nebo náladu...zas to ber tak, že ty děti neposlechnout většinou ve vteřině, ač bychom si to přáli. já to klidně zopakuju víckrát. vím, že mě nemusel slyšet, že v jeho světě je třeba důležité si něco dodělat ač to já nechápu...ale ne, aby byl drzej, že nepůjde. jedna věc je za chviličku, dodělám a jdu a jiná jsou drzosti a nejít. a to, že mě někdy neposlechne, lumpačí a prarodiče dojdou s něčím fikaným, co ho k tomu přiměje a je klid a jde to bez mého řevu nebo plácnutí...? já to vítám. když je to občas a ne každý den, tak to přece uleví mě i dítěti 😉
milius
21. říj 2015
Klobouk dolů, že jsi prozřela a nehledáš chybu v někom jiném, ale v sobě. Znám spoustu matek, které toto nikdy nedokážou a přitom jejich dětem by to jen prospělo. Můžu popřát jen hodně sil...
betelgeuzz
21. říj 2015
A ještě bych doplnila, jak už tu několikrát padlo, období kolem 3 let je fakt šílený, taková malá puberta. Starší dcera byla hrozná, vůči mladší agresivní, v tomhle nám pomohla školka, všichni jsme si od sebe dopoledne odpočinuly a nějak se to zklidnilo. k holkám přistupuji podle Respektován a být respektován, něco čerpám z Nevýchovy a knih v podobném stylu a dnes je ta 6 letá úžasná. samozřejmě, že má svoje chvilky, kdy se vztekne, ale naopak pak jsou takové, kdy se příjde domluvit, samotnou ji napadne, jak nějakou věc vyřešit ke spokojenosti všech. Se 4 letou je to trochu horší, časteji vyžaduje, aby bylo po jejím a pak se vztekne, ale myslím, že za 2 roky to taky bude o hodně lepší.
kamila297
21. říj 2015
Tedy upřímně: vaše dcera musí mít ve všem pěkný hokej - předtím vše procházelo, mohla co chtěla, žádné mantinely a po narození ségry nastal druhý extrém - výhrůžky, bití, žádná diskuse... Na jednu stranu chápu, že vám tečou nervy, na druhou stranu je mi jí dost líto. Lítá v tom jak nudle v bandě a jen díky vám... Zkuste se podívat na web Nevýchovy a případně se tam poradit. Každopádně co jste si nadrobila "volnou" výchovou, tak teďka bohužel sklízíte "ovoce". To dítě za to nemůže, je strašně zmatené. Každopádně celodenní pobyt v MŠ by jí prospěl jako každému dítěti. Byla by mezi dětmi, viděla by, jak to funguje v kolektivu, naučila by se samostatnosti, vy byste si vydechla a obě byste byly ve větší pohodě.
ludmmi
Odpověď byla odstraněná
Zobraz
diamanta
21. říj 2015
Tak jenom můj názor: dcerka nemusí být taková jen a jen díky tvému přístupu, některé děti jsou nejedlíci, ubrekánci, blbě spící atd. Nevíš, jak by to bylo jinak. Já zastávám názor, že jsou v tom vždy dva, matka i dítě, takže když je dítě pohodové, matka polevuje, a když je naopak náročné, matka si postupně zvykne a funguje tak, aby s tou náročností mohla žít. A pak ještě jedno pravidlo platí do toho: u prvního dítěte jsou rodiče vždy tak trochu bezradní, pochopitelně, je jejich první, a teprve se svojí úlohu učí za pochodu. Tak, tolik teorie. A teď ti řeknu, že malá je dost malá a můžeš si naopak dovolit jí psychicky trochu upozadit, fyzicky ji máš asi u prsu furt nebo na rukou. Ale psychicky se naopak postav k té starší, vždyť pro ní to není jednoduché, najednou být vychovávána, najednou na ní jiné požadavky, najednou školka atd. Ona potřebuje pochopit, podpořit, ubezpečit, a naopak právě nyní i možná polevit, netlačit na pilu zrovna když je toho na ní moc. Dosud byla jediné opečovávané mimi a šup, najednou si přeješ to změnit. Je dobře, že se za ní staví aspoň táta a babi, takže opuštěná si asi nepřijde. A já bych se osobně nepranýřovala ani za tu volnou výchovu, to jsou takové nálepky: volná je špatná atd. Ale má to spoustu nuancí a individuálních odchylek, jak víte, že to byla ta pravá špatná volná? Ono je to i o dítěti, spousta dětí by z toho naopak vyrostla a tou diskuzí, že jste se na ní obracela vždy aby jste diskutovaly, tak by je to naopak posílilo v zodpovědnosti...je to hrozně indi-vindi. Ale zkrátka: teď je to jak to je, zkuste tu větší pochopit a jít na to s citem, když vás malá zaměstnává fyzicky, více si nechte povídání a psychické podpory pro starší. My si třeba nevšimli, že by kluk trpěl po narození sourozence, protože se k ní choval pěkně a neměl nějaký problémy s výchovou, ale pravda vyšla najevo, že i v sedmi letech se dítě cítí opuštěně, pokud ta máma moc lítá okolo mladšího. A je to jen a jen o povaze dítěte, jak se s tím pere a jak to dává najevo. Ony to ty děti nedokážou ani pojmenovat, co je tíží, jen je prostě NĚCO tíží....
orchidis
21. říj 2015
@baterie Upřímně? Chudák dítě... nejdřív jí ve všem ustoupíš a pak se divíš. Narodí se druhé, ty chceš ještě k tomu pracovat a najednou na holku není čas a ona, světe div se, neposlouchá jako hodinky a na slovo, abys ty mohla stíhat dvě děti, kariéru a domácnost.

Upřímně si myslím, že je problém v tobě. Srovnej si priority a zamysli se nad tím, co asi prožívá ta malá. Není to její vina.
mandala
21. říj 2015
@baterie Tak musím napsat, že ti opravdu fandím, jednak sis přiznala chybu ve výchově a jednak se snažíš výchovu změnit, i když to jde ztuha. Samozřejmě není úplně dobré na dítě zařvat, ale je to rozhodně lepší, než ho prosit na kolenou, aby už si konečně ty zuby šla vyčistit. Preferuji tu výchovu, kterou se ted snažíš zavést a jsem přesvědčená, že moje holky jsou vychované, spolehlivé a poslušné. I když ne teda úplně vždy, ale to by asi nebyly děti. 🙂 Jediný problém bych viděla v tom, že holčička asi nechápe, která bije, pokud do této doby nemusela a ted musí, tak jí to v té hlavičce asi moc nešroubuje, budeš muset asi hodně komunikovat a vysvětlovat. Co se týká tchýně, to je zas na jinou debatu, poslechla ji zřejmě proto, že je jakoby cizí autorita, na mámu to vždycky zkoušejí nejvíc. 😉
melodygirl
21. říj 2015
@baterie jak už tady padlo, vidím, že jdeš z extrému do extrému. Myslím, že jsi především unavená a vyčerpaná díky nevyspání a je toho na tebe moc, pod tlakem jsi tak sklouzla do opačného extrému a jednáš zkratovitě. Já sama mám velmi náročné dítě od miminka, nebo dnes lépe řečeno měla náročné. Dnes jsou dceři 3,5. Aplikuju respektující výchovu a dnes když to v zásadě shrnu, tak se klube pomalu ale jistě člověk, který je sebevědomý, samostatný a citlivý. Myslím, že když se vám narodila druhá dcerdcera, tak už jenom to je velká zátěž a pokud přidáte ještě najednou plácnutí na zadek, křik a školku, tak není divu, že se dcera ještě více neosamostatňuje, ale spíše stagnuje. Každopádně i když se mluví o respektující výchově, je potřeba správně pochopit její podstatu. Není to o tom, že dítě necháme o všem rozhodovat atd, my mu musíme nastavit pevné hranice. Když dám třeba příklad, u nás byly také vždy obrovské problémy s usínáním, buzením, noční děsy, každodenní hodinový křik před usnutím. Ale vždy je potřeba v danou hodinu dítě nahnat do pokoje/postele. My třeba také usínáme hodinu a je jedno, jestli jde v 7, 8, nebo 10 hodin. Nejdříve čteme 10 min pohádku, pak usíná s tím, že buď mě drží za ruku, nebo jen ležím vedle ní. Každé dítě je prostě jiné, a vyžaduje jiné tempo. Určitě být vámi bych se vrátila rámcově do původních kolejí, s tím, že ještě jednou si přečíst nějakou vhodnou literaturu a snažit se o správné pochopení výchovného přístupu. Nastavit hranice, které regulujete především vy, protože jinak ji naložíte přílišné břemeno. Nechte ji rozhodovat jen v dílčích věcech, jako například jestli si vezme tričko bílé nebo růžové, nikoliv zda se koupat chce či ne. Z mého pohledu plavání plácání na zadek a křik k poslušnosti nepovede.
mandala
21. říj 2015
@melodygirl A jak se ptáš, když je čas na spaní a dítě nechce ? To není rýpání, ale já někdy u některých situací fakt nevím, jak se zeptat. 😉
kamila297
21. říj 2015
@mandala Pokud se stále dítěte na něco ptáte, tak vlastně nemá žádné hranice, které potřebuje, aby se cítilo v bezpečí a cítí z vás nejistotu. To vám řekne každý psycholog. O tom, jestli dítě půjde spát, jíst, obléknout se a další zásadní věci, bych nediskutovala, ale zavedla bych rituály a pravidelný režim dle věku dítěte. Po čase si na to zvykne a bude to brát jako samozřejmost, jako umytí rukou po příchodu z venku nebo použití WC. A hlavně důslednost - to je ta nejtěžší věc na rodičovství.

Sem začni psát odpověď...

Odešli