Šílená únava a úzkost po porodu. Máte tenhle problém?

tea80
6. pro 2008

Ahoj maminky,
chtěla jsem se zeptat, jestli tu někdo nemáte podobný problém jako já. Už několik let se léčím s úzkostnou poruchou, která se po porodu neuvěřitelně zhoršila a přidala se k ní šílená únava. Musím dvakrát denně spát, nic neudělám, nejsem schopna pořádně se postarat o dítě, chodit ven atd. Mám neustále úzkost, pocit že se zblázním, že zešílím, nemůžu dýchat, dusím se. Nyní beru asi týden zoloft a seroquel, jen půl tablety z 25 mg a je mi potom ještě hůř, jsem jakoby mimo, vše se mi míhá, jak když nemůžu zaostřit, únava ještě větší.
Prosím všechny co mají něco podobného, zda by se se mnou nepodělily o své zkušenosti.
děkuji 🙂

sue
6. pro 2008

Tea, keďže berieš lieky, pravdepodobne si pod dohľadom lekára - čo on na to? 😕
Ja osobne som sa s tým nestretla - únavu som cítila až nejaké 4 mesiace po pôrode, ale asi to nebolo ani zďaleka to čo zažívaš ty... jediné čo laicky viem poradiť je, že ... vyprdni sa na poriadok, pranie, žehlenie, varenie a tak... zapoj do týchto činností čo najviac partnera, mamku, prípadne si najmite nejakú paniu na upratovanie a varenie a kočíkovanie drobca a ty si zatiaľ poriadne oddýchni. Podľa mňa na tom, že žena po pôrode 2x denne spí nie je nič zlé a má na to plné právo...
....ešte napíš odkiaľ si, možno sa tu nájde mamina, ktorá je z toho istého mesta ako ty a budete môcť sem tam kočíkovať spolu, alebo si sadnúť na kafčo alebo zájsť ku kozmetičke, kým budú decká strážiť manželia 😉 😵
Držím ti palčeky a prajem, nech sa čím skôr z toho dostaneš... prežívaš nádherné obdobie a je škoda, prejsť ho s úzkosťou 😔

elitera
6. pro 2008

tea, poradit ti neumím, ale poruchu mám stejnou, takže jsi mě lehce vyděsila (nebo aspoň rozhodně nepotěšila). Na mě vždycky antidepresiva zabíraly hned, ale možná je to po porodu změněný (přecejen hormonální koktejl atd.). Možná po slabším krátkodobým zhoršení projevů pak přijde to zlepšení, podobně fungujou bylinky - vyplaví nejdřív ten binec a pak to začnou napravovat.
Každopádně moc držím palce! 😵

amina
6. pro 2008

tea,
a zkusila si někdy ty speciální terapie pod vedením odborníků v psych. centrech, které úzkostné stavy odbourávají, nebo alespoň minimalizují? Já to řešila na začátku těhu, neb jsem se těch nepříjemných stavů chtěla zbavit před porodem. Zabralo to, dva roky jsem ok a bez léků. Tenkrát jsem měla stejné pocity, jaké popisuješ.
Asi to teď nepůjde, když máš mimi, ale určo bych tam brnkla a zeptala se na postup, třeba bys tam mohla docházet, dojíždět. Vím, že kvalitní terapie probíhají v Praze, v jiných městech ale nevím. Tenkrát se tam sjížděli lidi z celé republiky.

tea80
autor
6. pro 2008

já jsem to možná napsala špatně, jsem po porodu už cca 1,5 😀 , ne krátce po porodu, ta únava začala tak půl roku po porodu. Jinak mám perfektní rodinu, se vším mi pomáhají, bez nich bych to nezvládala, ale i tak je to hrůza, nemůžu si vůbec užít mateřství, chodit na plavání atd. Nejvíc mě štve, že tím trpí malá, chtěla by chodit ven, plavat atd., hrozně jí vše baví a nemůže, musí se mnou sedět doma a nudit se ☹

tea80
autor
6. pro 2008

no, chodila jsem k psychologům, ale nic nepomohlo, terapie jsem zatím žádné nezkoušela, tady u nás nic není 😖 A kam jsi chodila Ami, ty? A jak to probíhalo?

tea80
autor
6. pro 2008

mě řekli, že bych musela na cca 2 měsíce do nějakého centra, ale jak to mám asi udělat s dítětem?

amina
6. pro 2008

to máš kliku na rodinu, vážně. Já tu svoji mám daleko a tchýně hlídací není.
Já tenkrát svoje trable dusila v sobě a navenek hrála, že je vše ok. Jenže jednou to bouchlo, už jsem nemohla, takže jsem to probrala s manželem, našla si v Praze terapie, zavolala, oni mě jako těhuli okamžitě zařadili.
Jinak se na přijetí do ambulantního projektu čeká i klidně půl roku. Mám s tím nejlepší zkušenosti, vážně mohu doporučit. Tak až bude nejhůř, najdi si Psychiatrické centrum a brnkni tam, určo poradí.
Nebo změň lékaře a vyhledej někoho, kdo praktikuje KBT (kognitivní behaviorální terapie - snad si to dobře pamatuji), změní léky apod.
Fakt si prcek zaslouží maminu v pohodě, nepodceň to 😉

amina
6. pro 2008

Je fakt, že to bylo na 6-8 týdnů. Já mohla naštěstí dojíždět, i když nejsem z Prahy. Každé ráno nástup v 8.15 konec v 16 hodin. Mimopražští tam byli ubytovaní. Ale když máš podporu v rodině, tak by třeba hlídali, no ne? O víkendech bys byla doma. No zvaž to po poradě s odborníky.
Hodně to bylo o skupinovém programu, pak individuálky s lékařem, různá cvičení, která mají úzkost odbourat. Člověk musel vše, co má v hlavě házet na papír, rozebírat podle určitých pravidel, aby se dobral k meritu věci a zjistil, proč ho úzkosti tak svazují.

tea80
autor
6. pro 2008

Ami, myslíš to PCP, nebo jak se to jmenuje v Bohnicích?
Takže na víkedny můžeš být doma? No manžel by si musel vzít asi ošetřování, jinak všichni ještě dělají, naši i tchánovci, bojím se, že by ztratil práci. ☹

tea80
autor
6. pro 2008

já to teda v sobě nedusím, celá rodina to o mě ví, nejvíc mi pomáhá máma a manžel i brácha jsou taky super, ale bohužel s tím mým stavem mi nikdo nepomůže.
Myslíš, že ty terapie by pomohly i na tu únavu? A co jsi měla za stavy ty?

amina
6. pro 2008

S tou únavou nevím, musela by ses zeptat. Prostě tam brnkni, mají tam moc ochotné sestřičky. Jo, jde o PCP.

Léčili se tam lidé s různými stavy, od sociálních fóbií, přes nutkavé jednání, deprese atd. Každý jsme však měl svůj origoš plán léčby, svoje úkoly k plnění, jen zkrátka část sezení byla společných.

Je fakt, že je to těžké, když není, kam dát prcka. Ale asi by člověk měl vyzkoušet všechno, jen aby byl v pohodě. I proto jsem to chtěla řešit dříve, než porodím, teď bych byla ve stejné pasti. Taky nevím, zda by manža mohl na tak dlouho v práci vysadit 😒 Popřemýšlej o různých variantách a uvidíš, třeba by si to v rodině mohli rozložit všichni tak, že by se na dovče mohli prostřídat. Ale to se mi to radí, stejně se musíš rozmyslet ty dle momentální situace.

Já měla úzkostné stavy, občas panická ataka. Stupňovalo se to, nemohla jsem vydržet v práci, cesta mě stresovala, doma jsem se nemohla uvolnit. Taky jsem měla pocit, že se zblázním, zešílím, rozskočím se na milion kousíčků, potila jsem se, bušilo mi srdce, nemohla jsem dýchat...No fakt hnus. Kdysi jsem to měla v mírnější formě, ale na začátku těhu se to děsivě rozjelo, že jsem to musela řešit.
Já měla v sobě bloky, styděla jsem se za to, neb vlastně jsem neměla být z čeho úzkostlivá. Měla jsem pocit, že se přiznáním shodím, všichni mě odepíšou, udělají ze mě blázna. Byla mi diagnostikována generalizovaná úzkostná porucha,

tea80
autor
6. pro 2008

mě nejdříve řekli, že mám panickou poruchu, teď jsem byla v Praze v nemocnici znovu a diagnostikovali mi nějkou somatoformní poruchu osobnosti a smíšenou úzkostnou a depresivní poruchu.

Řekli mi, že kdyby toto nepomohlo, že bych musela do toho PCP, ale já se zblázním bez malé, dva měsíce, to je hrůza. Prý je docela těžké se tam dostat, ty jsi se tam objednala sama? A to jsi tam byla v těhotenství?
To jsi fakt dobrá, že jsi to absolvovala 😉

tea80
autor
6. pro 2008

taky se za to stydím, teda teď už tolik ne, protože zjišťuju, že to má čím dál tím víc lidí. Ale když řeknu někomu, kdo o tom nemá ani páru, že mám psychické problémy, tak se na mě podívá, jak na blázna, a kdo ví co si o mě pak vedle vyprávějí, že jsem blázen atd. Prostě kdo si to nezažije, neví co to je.

amina
6. pro 2008

Přesně, kdo to nezažije, neví, co to je.
Jsem si kolikrát říkala, že fyzická bolest je proti tomu sranda. Vezmeš pár pilulí a bolest je fuč, s psychikou je to náročnější boj, tedy dle mého.

Jsem ráda, že jsem do toho tenkrát šla, ale bylo to fakt kvůli začínajícímu těhu, jinak bych se s tím sama prala asi mnohem déle a hůře. Jen tak by mě ke zvednutí sluchátka a vytočení čísla do Bohnic jen tak něco nepřimělo. Chtěla jsem mít dítě v poho, aby se nežralo se mnou.

Dostala jsem se tam sama, na netu jsem objevila čísla na doktorku z PCP, brnkla tam, objednala se k ní a ta mě hned jako nejúčinnější řešení nabídla terapie u nich. Nejdřív jsem nechtěla, ale sama říkala, že s léky a docházením k psychiatrovi to bude na dlouho a takhle se to vyřeší do dvou měsíců a možná jednou provždy. Na léčbu jsem nastoupila za tři týdny.
Já měla největší strach, říci to v práci. Bála jsem se toho, že uvidí na neschopence razítko z Bohnic,brrr. No a bylo to nakonec v poho.

Do PCP se jinak lidi objednávali fakt tak kolem půl roku a to ještě je tam musel jejich psychiatr nominovat.

Je to s malou těžké, taky nevím, jak bych nesla nevidět dva měsíce prcka. Ale zase si člověk asi musí říkat, že pak už to bude jenom dobré a užijete si spolu konečně všechno krásné. A ty víkendy fakt jezdili pacienti, kteří tam bydleli, domů.

tea80
autor
6. pro 2008

tý jo, neumím si to představit a jak to vysvětlit kamarádům atd., kam to pořád jezdím? Už teď mi jich plno říká, ať jedu na hory a jdu s nimi tam a tam a já je musím pořád odmítat, bojím se, že je kvůli tomuhle ztratím.
A tak mohla by jsi mi třeba popsat co tam s tebou dělali?
Neumím si představit být s někým cizím na pokoji, jak na táboře, brrr 😅
Nebo teď jsem si uvědomila, že bych mohla bydlet u kámošky a dojíždět tam, to by taky šlo, ne?
A hradí to všechno pojišťovna?

tvarohacek
6. pro 2008

tea80, a proč nechceš zkusit docházet k psychoterapeutovi ambulantně? Obvykle se chodí jednou týdně a většinou to hradí pojišťovna. 🙂

amina
6. pro 2008

Myslím, že bys od kámošky jezdit mohla, prostě jen se musí dodržovat nástup po té osmé.
Pojišťovna to hradila, byla jsem na neschopence.
No, ty se mi zdáš vcelku otevřená, tak prostě řekneš kámošům, že se musíš zbavit úzkostí, které Ti komplikují život a znemožňují vyrazit si s nimi. Ti správní to určo pochopí.
Já už si ten program zase tak úplně nepamatuji. Ráno se nás tam sešlo cca 20, museli jsme přede všemi říci, jak se nám podařilo zvládnout úkol, který jsme museli předchozí den po odchodu splnit. Pak následovaly přednášky, co je to KBT, jak nakládat se svým myšlením, jak přijít na to, co nás trápí. K tomu se vyplňovaly spešl formuláře, zapisovaly se stupně úzkosti, kdy nás přepadají, co děláme, když se úzkost dostaví atd. Byly též hodiny, kdy jeden z nás musel jednou za pobyt vyprávět svůj životní příběh přede všemi, ostatní posléze připomínkovaly to zajímavé, kladly dotazy, snažily se sami vyhodnotit, co za našimi trably stojí. Byly též hodiny relaxace, cvičení. Do toho tak dvakrát za týden sezení o samotě s lékařem. A ten jeden je tam fakt expert, hodně se objevujel v telce, píše odborné práce, knížky. Jednu o úzkosti jsem teĎ půjčila kámošce, je zajímavá.
Prostě fajnový tábor, doufám, že už tam nebudu muset, ale bylo to bájo 🙂 Přehodnotila jsem názor na Bohnice, tam je prostě dobře, klídeček, pohodička, venku frmol a stres, ble.

tea80
autor
6. pro 2008

tvarohacek, já bydlím 150 km od Prahy, tady nic moc není, teď jsem ležela týden v nemocnici v Praze, za týden jedu na kontrolu k psychiatričce. Chtěla bych chodit ambulatně, ale tady fakt nic není a do Prahy daleko.

U mě je komplikovaný to, že ty stavy mám jak ve stresu, tak v úplným klidu, fakt nedokážu říct, z čeho to mám. A hlavně ta únava. Ráno po prospaný noci vstanu a cítím se, jako bych vůbec nespala a musím se starat o malou, už mi nechce spát 2x denně, ale jen jednou, což je pro mě hrozný, protože já bych spala pořád

tea80
autor
6. pro 2008

Ami, myslíš Praška?

amina
6. pro 2008

Napadlo mě, nebude ta únava z těch léků? Mají sedativní a podobné účinky, ne?
Já jen, že na té terapii z počátku byla spousta lidí pod léky a ty působily podobně, oni byli hrozně unavení, ospalí, občas tam i někdo na hoďku usnul. Během léčby jim léky měnily, vysazovaly.

tea80
autor
6. pro 2008

já ty léky beru týden, před tím nic, únava je už cca třičtvrtě roku, takže z léků to fakt není. Jinak mám všechny fyzický vyšetření v pořádku až na imunitu, píchají mi injekce, netvoří se mi protilátky, ale to vše prý patří k těm mým stavům, z toho únava být taky může, ale spíš je to psychického rázu,fakt nevím, jsem už bezradná. A teď po těch práškách ještě jsem celý den taková jako v mlze....Já se práškům dlouho bránila, nechtěla jsem je, ale nakonec to dopadlo takto, protože to už bylo neúnosný, uvidím, jak s tím budu pokračovat, zatím je to s prášky horší než bez nich

amina
6. pro 2008

Ano, myslela jsem Praška. Byl to charizmatický, chytrý, vtipný lékař. Hlavně uměl všechny metody perfektně uvádět do praxe. Jeho přednášky byly super, hlavně on se vždy dokázal zapojit do akce.
To je mi líto, že je Ti tak zle, ale snad se to časem vyřeší. Vyzkoušej všechny kapacity - lékaře v dohledu a třeba i tu PCP, i když je od Vás daleko.
Jdu spát, dobrou noc a drž se, teo. Kdybys ještě cokoli potřebovala, písni mi do interní pošty. Hlavně se ozvi, až se problém začne obracet k lepšímu. Držím palce 😉

tea80
autor
6. pro 2008

jj, já taky moc díky, jsem ráda, že jsi tu 😉

kili
6. pro 2008

nečítala som si to celé, ale napadlo ma, že či neskúsiš cvičenie. Ja viem, že je to ťažké, keď si unavená, ale skús sa dokopať a cvičiť každý deň nejakú 3/4h. Cvičenie vylučuje endorfíny, tak by to mohlo zabrať.

elitera
7. pro 2008

kili, to jsem zkusila, když jsem se v práci rozsypala 🙂 dokopala jsem se jednou. Dobrej nápad, ale opravdu k neuvěření obtížnej. 🙂 Nicméně skvělá je na tohle jóga!
Teo, jednak k tomu, co na to bude říkat okolí: dokud se my, co s tím bojujeme, budeme stydět o tom mluvit, tak se to "tabu" prostě neprolomí. Já jsem na antidepresivech už 4 roky, většina lidí to ví. Kdo na to reagoval stylem "jéé, když chodíš na psychiatrii, to jsi teď ten blázen, ne?", u toho se mi obvykle jen potvrdilo, že to je člověk, kterej nestojí za to, abych si z něj něco dělala. Takže kamarádům to úplně klidně řekni. V nejhorším případě je vyselektuješ.
a za druhý - přemýšlelas někdy o kineziologii? Nebo teda slyšelas o ní někdy? To, co já dělám se svým kineziologem, v podstatě odpovídá tomu, co popisuje amina ze skupinových terapií, ale je to šitý na míru (nicméně je potřeba najít opravdu kvalitního kineziologa - to je jako se vším jiným).
Držím palce 😵

tea80
autor
7. pro 2008

kili, je fakt těžký se k nějakýmu cvičení donutit, ale určitě máš pravdu. Vytáhla jsem rotoped, tak to zkusím.

Elitera, na kinezi jsem byla a děsný. Vůbec mi to nepomohlo, možná proto, že jsem šílený materialista a takovýmhle věcem moc nevěřím, vyzkoušela jsem i reiki atd. a nic. Na té kinezi, to prostě bylo děsný, takový šamanství, musela jsem dupat a bouchat si rukama do kolen, no prostě, kdyby mě někdo viděl, tak by se utkloul smíchy, ta ženská podle mě jen vybríala prachy a dělala si z toho srandu. Hýbala mě rukama a ...., no prostě já na tohle moc nejsem. Možná, že jiný kineziolog by byl lepší, nevím.
A co děláš ty na té kinezi?

kili
7. pro 2008

no ja keď som sa raz dokopala cvičiť každý deň, tak som bola fakt prekvapená, že som konečne mala veľa energie. Teraz som ale zas šialene lenivá, ale furt sa chystám 😅
Treba to asi prekonať a potom bude lepšie.
Ja ináč tiež som bez energie a dosť unavené, nie je to ale tak tragické. Na strednej som si musela po obede pospať. 8h spánok mi nikdy nestačí, musí byť aspoň 9-10h ale problém je v tom, že hore potom chcem byť tých 16h (ale do 24h dňa sa to moc natrepať nedá), takže potom večer neviem zaspať a prevalujem sa aj 2-3h v posteli. No fakt na nervy, keď viem, že o to budem menej spať.
Po pôrode (hneď po pôrode) som bola totál spavá, som buď odsávala, jedla alebo spala. Ešte asi mesiac-dva po pôrode som spávala po obede, ináč by som to fakt nevydržala.

tea80
autor
7. pro 2008

no a já musím spát min. 2x denně, ale malá mi už spí jen jednou, takže se to nedá, je to hrozný, pak ležím jen jak lemra a modlím se, aby už šla spát 😅

hiha
7. pro 2008

Ahoj Tea,ja sa s panickou poruchou potacam 5rokov.Je to fakt sialene,fyzicka bolest pominie,ale s tej psychickej je clovek vycerpany cely den.Mne po porode prisla mama pomoct na 2tyzdne,super,ale ked odchadzala,normalne som zacala hysacit,ze co si pocnem,ze ja to nezvladnem.Kojila som,Adko zle spinkal,bola som totalka nevyspata,unavena.Lenze mamka odisla,priatel je na sluzby,jeho rodina sa o maleho nezaujima,tak som sa musela vzchopit a fungovat.Klop,klop,je to dobre,povedala by som,ze to zvladam super,i ked ma obcas atky chytia,hlavne po neprespanej noci,v obchode atd.Snazim sa to predychat a uvedomit si,ze to robim vsetko,aby sa Adam mal dobre.Musim sa o neho poriadne starat.Ty to mas fajn,ze mas rodinku pri sebe a pomahaju ti,vaz si to. 🙂 Ja som v minulosti brala chvilu antidepresiva,ale mne z nich bolo este horsie.Teraz sa snazim chodit s malym von,zoznamovat s maminkami,byt aktivna.Spim s nim poobede,alebo vobec a vzdy si poviem,co hovori moja mama,ze SPAT BUDEM V HROBE 😀 Treba sa o seba starat,cvicit,tesit sa,vela dychaj zhlboka,ja si to kolkrat x cvicim,aj pocas prechadzky,proste pozitivne mysliet.Atakov sa nikdy nezbavis,len ich pocase vies zvladat 😅

tea80
autor
7. pro 2008

taky chodím hodně ven, s kamarádkama co mají děti máme různé srazy, plavání, chodím i do hospody atd. Teda chodila, ještě před 14 dny, teď po těch práškách jsem úplně mimo, takže už nemůžu vůbec nic. Každopádně i když jsem chodila, tak jsem si vše musela plánovat tak, abych mohla jít 2 x denně spát, protože se to pak nedalo. I přesto, že jsem žila aktivně se to nezlepšovalo. Je pravda, že jsem šílený pesimista, snažím se myslet pozitivně, ale nějak mi to nejde 😅