Křičím na děti. Jak zvládnout situaci?

@te_reza nebydlime spolu? Zrovna u nas probiha kapesnikova anabaze…

Taky mám problémy se vztekem, ale do nábytku a věci nekopu, to už je docela dost. Mě tenkrát psycholožka radila, ať nechám děti řvát a jdu někam za dveře, kde se vydýchám, uklidím a pak se teprve vrátím řešit situaci. Četla jsem tenkrát i knížku mám vztek a nestydím se za to. Je tam celkem pěkně popsáno, kdy je vztek ok a kdy už vůbec ne. Docela si i chválí knížku maminko nekřič.

Hele uprimne, za me je super ze si to uvedomujes, ja mam taky okamziky kdy vypenim, kdyz byly deti maly tak sem je pak objala chvili si septaly a vysvetlovaly. Dneska uz si s detmi zakricime spolecne emoce jdou ven a je pak klid…bylo by hezke zvladat vsechno s klidem ale jsme lide, jsme nedokonaly a jeden z prvnich kroku na ceste ke zlepseni je uvedomneni si, ja jsem treba zjistila, ze ze me promlouvaji zazitky z detstvi a od te doby lepe ustojim synovy afektini ataky, ziskala jsem silu celit jeho slzam, vzteku, fruatraci protoze ma na ty emoce a prozitky ma pravo i kdyz me dana situace prijde naprosto iracionalni, vec ci situace kvuli ktere jeci tak ze se trese sklo v lince je naprosta titernost (ale aby to nebylo tak jednoduche jsou zatim dva roky terapie), navic muj tata je extremni cholerik, takze ja mam to co je jeste snesitelny emocionalni vybuch posunute, verim ze pro spoustu lidi jsme uz rodina psychopatu co by se mela jit lecit (taky obcas do neceho prastim, ona ta vygenerovana bolest dokaze vcelku dobre usmernit vylev zase do “projatelnych” mezi

@cherie24 Teď jsem si koupila knížku Maminko, nekřič, ale jsem teprve na začátku, tak nemohu posoudit. Je třeba si k té knížce v klidu sednout, číst pomalu a pečlivě, vzít si papír a tužku, dělat si poznámky. Těším se na ní, ale nemám právě ten čas, kdy jsem schopná vnímat (večer už mám taky vybitý baterky vnímání). A proč jsem si ji koupila? Křičím totiž taky a taky mě to neskutečně štve. Podle mě je super, že si to autorka uvědomuje a chce s tím něco dělat. Je to asi dlouhá cesta, ale už jsem se taky naučila některé situace řešit jinak a líp. Ale vždycky přijde nějaká další nová situace a já bouchnu, pak si to uvědomím a příště se snažím reagovat jinak. Nechci, aby si děti nesly do budoucna takový vzorec chování, ale nemůžu si v tu chvíli pomoct. Kolikrát tu starší chytím a mám chuť jí "utrhnout hlavu". Třeba zrovna dneska v noci. Starší se ve 4 vzbudila a chtěla jít za mnou do postele. Fajn, s tím nemám problém. Jenže ona si vlezla do mojí postele a ne do manželovy, byť vždycky spí v manželově. Nemohla jsem ji za žádnou cenu přesvědčit, aby šla vedle, že tady spím já. Jasně, kravina, ať si spí kde chce, ne? Jenže v tu chvíli já rozespalá, ona zaseknutá a já v tu chvíli naštvaná, že mě nechce poslechnout. Takže jsem ji odšoupla na druhou postel. Ona začala fňukat, což mě naštvalo ještě víc. Dostala vynadáno, že tu nebudu ve 4 hodiny ráno řešit její umíněnost, že se mi chce spát a ať už mě nesere. Fakt jsem byla sprostá na 4letý dítě, blbá jsem. Takže jsem si lehla do svojí postele, ona fňukala vedle a když dofňukala, tak jsem jí řekla, ať si teda jde lehnout do tý mojí postele. Nechtěla jsem, aby dosáhla svého, ale na druhou stranu jsem si říkala, že jde jen o blbou postel. Příště už vím, že ji nechám v mojí, když bude chtít, popřeju jí dobrou noc a lehnu si do vedlejší.

Jaky mas vztah se svym partnerem??

Ahoj, taky mám problém se vztekem. Ted jsem v 7tt a upřímně bych rozkopala celý svět. Jsem jak nějaká zaporácká postava z Marvelovky 😆🙈😆
Před těhotenstvím jsem se s tím naučila celkem dobře pracovat (díky psychoterapii), ale byl to beh na dlouhou trať. Mela jsem hodne problem s tím, že jsem byla furt připravena na boj a bránit se. Pomáhalo mi: jit se projít, jit křičet do vedlejší místnosti, vztek jakoby ze sebe setrast fyzicky (proste vyklepat z tela), vědomě prodychat, uvědomovat si tu emoci vzteku a dýchat do toho - nechat ji jakoby vědomě projít... vsechno naraz delat idealne, ale to chce trochu cviku, takze jsem to zkousela po jednom.
No a teď hormony a jsem zas na začátku 🙈 dneska jedu na terapii a tohle určitě bude téma. Bohužel to odnáší můj muž a nezaslouží si to.

Neni to spravne, ale ty nervy ma clovek jen jedny. Diky bohu mam deti uz vetsi (funguje to tak od 2,5 let?) , ale kdyz citim, ze je toho na me moc, ze se to prevali a citim, ze bouchnu, tak na to deti upozornim.

Snazim se, abych ten krik neventilovala primo na ne, kdyz uz jsem vytocena do bela, tak reknu, ze ted budu uz ale fakt kricet, otocim se k nim zady a doslova kricim (nekdy nadavam, snazim se alespon v jinych jazycich aby se nereklo 😅 ), ale ono to pomuze. Ve chvili co mi dojde dech, tak se otocim na komunikaci zpatky s ditetem, mam pocit, ze mi jdou oblacky pary od usi, ale jsme pak schopne spolu komunikovat. Ja vypustim nastvanost a dite vyhodnoti z jedne strany vaznost situace, ze uz se fakt nebavim, ale z druhe strany se nijak neboji a je taky schopne se mezitim uklidnit. Kdyz mi "jen" rupnou nervy a kricim na ne, tak pak stejne komunikace neni mozna, protoze se rozplacou a ja se nenavidim 😔

(dam tomu jedinny pozitivni aspekt - kdyz na ne nekdo nedej buh krici "venku" tak to moje deti nerozhodi, ale s naprostym klidem cekaji, nez se dana osoba vyrve. Jedno melo cholerickou ucitelku, tak se to docela hodilo 😅 )

Rozumím ti, i když tedy s boucháním do věcí to neznám, mám s tím zkušenost ze svého okolí a bojím se toho. Mít doma rozbité věci ze vzteku je pro mě velmi citlivé téma, je to už za hranicí toho, co jsem ochotna snášet. Já na sobě pozoruju, že třeba v práci jsem schopna mnohem více udržet profesionalitu a na děti téměř nekřičet (ne, jakože nikdy, ono to sem tam potřeba jednoduše je), zatímco doma už je to jiné... Ale daří se mi s tím postupem času pracovat. Funguje mi pochváli se. Za jakoukoliv situaci, kterou jsem zvládla, promítnout si ji a uznat svou trpělivost, pokrok. To posiluje právě ty kladné reakce. Když se něco nepovede, zkusit si to přehrát, jak by to šlo příště vyřešit lépe. Taky mi hodně pomáhá vlastní odpočinek. Nevyspaná, ve strestu, reaguju podstatně hůř, vím to o sobě, takže si na spánek dávám hodně pozor. Klidně si zdřímnu o víkendu po obědě... Nějakou činnost přehodím na někoho jiného, abych si mohla odpočinout. A pomáhá mi podpora partnera, to dělá taky fakt hodně.

Hele, mě přijde, že je to tím, že jsi prostě na své dítě "napojená" (a možná klidně bez uvozovek). Dítě křičí - má přetlak nějaké negativní emoce a ventiluje ji křikem. Máma přispěchá na pomoc a "stoupne si do toho proudu" ... mno a on teče na ní a za chvíli má i máma vantum negativní emoce a co s ní bude dělat? Ne, ani máma ji nemůže držet v sobě donekonečna, zvlášť když přitéká další. Ale máma má obvykle víc možností, než to dítě. Jedna z podstatných věcí v dané chvíli je za mě dítěti tu negativní emoci nevracet (neřičet na něj) ... ale způsobů, jak ji poslat "dál a pryč", je hodně. Klidně fat i křikem, ale ne na dítě, ale prostě křikem/řevem ... teda pokud to zvládnou sousedi. Někomu dobře funguje proud vody - ať už studená na obličej, nebo horká na předloktí/ruce. Někomu pomáhá fyzický aktivita: jít běhat v tu chvíli asi nepůjde, ale jít mlátit do polštáře klidně... Osatatně to mlácení do polštáře spoustu lidí doporučuje ty děti učit...
Mno a pokud nefunguje technika "vzít proud a poslat dál", je ještě možnost "nestoupnout do proudu" - to neznamená, že za dítětem nepřijdeš, ale že si uvědomíš, že ono nekřičí přímo na tebe. Ono křičí do prostoru. Ten křik se tě vlastně netýká: tvým úkolem v něm je zkontrolovat, jestli jsi schopna odstranit příčinu a pokud ne, tak prostě jen zahrnout klidem. Protože ano, děti křičí/brečí... ale ne nutěn na nás. Je na rodiči, zda to bude brát tak, že to je na něj, nebo že je to prostě spuštěná poplachová sirena řvoucí do okolí... Ostatně tahle varianta zahrnuje i to "odejít z místnosti a jít se vydýchat, pokud víš, že to sám nedáváš".

Ps: jsem chytrá, jak rádio. Samozřejmě že jsme na své řvoucí batole ve tři ráno kolikrát řvala zpět, nebo prostě už jen brečela vyčerpáním a syčela "zmlkni a spi". Jo, prostě každý to občas "nezvládne". Ale techniky popsané víše mi pomáhají "zvládnout častějš".

@87pavlina já tuhle knížku nečetla, ale slyšela jsem na ni dobré recenze. Doma mám tu o vzteku, tam je třeba hezky popsáno, že někdy je vztek důležitý a křičet na děti je žádoucí, když je potřeba opravdu důrazně dát najevo, že tohle ne. Například situace - dítě neposlechlo a vlítlo do silnice. Tak tam je v pořádku řvát jako harpyje a ne dítěti klidným hlasem vysvětlovat miláčku tohle se přeci nedělá, vždyť tě mohlo srazit auto. Ale tyhle nepodstatné výbuchy, kdy já toho mám plný brejle, tak křičím na děti, to je špatně... Ale paradoxně nejvíc mi pomohl dětský psycholog. 😀 Docházíme k němu se starší kvůli ADHD a naposledy jsem dostala spoustu úkolů na zlepšení v chování nejen dcery, ale i mého. A můžu říct, že mi ten dětský psycholog velmi prospívá. 😄 Já bych klidně zvážila autorce návštěvu psychologa, pokud to takto hodně nezvládá. Ono jen to nasměrování na nějakou cestu člověka neskutečně nakopne a pomůže. Často to bývá začarovaný kruh, ze kterého se těžko vystupuje.

Díky všem za diskuzi, i to mi pomáhá, vidět to lépe.
@cilkat díky to je přesně ono, pomohla jsi mi to uchopit. Myslím, že se asi chci naučit nestoupnout do proudu. Jsem na ní hodně napojená a jako miminko skoro nebrečela, protože když knikla hned jsem věděla co potřebuje a splnila jsem to, nic ji tedy nebolelo , ale teď právě nevím co se jí přesně děje. Ani teda už ty potřeby nejdou tak snadno naplnit.
@zuzkasim ano je to nejvíc daný tím, že jsem nevyspalá,
že tu není uklizeno, tak jak bych si představovala a že jsem nezvládla udělat tisíc věcí, ale to neovlivnim. Potřebuju se naučit nereagovat jak lev, přestože nemám naplněné tyto potřeby.
@cherie24 psychologa bych brala, ale problém nevidím tak závažný, abych ztrácela energii hledáním nějakého dobrého. Kdyby mi někdo řekl tuten je fajn, tak bych neváhala.

Moje děti mají uz asi pet let mantru "honem ukliď to/udelej to nebo přijde máma a umře na křičení". Dostala jsem se do fáze smíření - jsem uječená a vzteklá, moje děti jsou uječené a vzteklé. Nechtěla bych nás mit za sousedy, vážně ne ☝️ Na sebeovládání intenzivně pracuju a jsem na sebe mnohdy pyšná - už neřvu na kretény za volantem 💪 Ani na jiný kretény, co potkám potkám, teda vetsinou ne 😅 Deti zvládám hodit do ignorace, takze i na ne křičím méně často, ale i tak se v nepravidelnych intervalech měním v běsnící fúrii 😀

@martinka_33 A jaké jste měla dětství? Já si vždycky říkám, že na mě rodiče nekřičeli, nemlátili mě, tak proč jsem sakra na ty svoje děti hnusná, když to neznám z dětství?

Jsme cholerik s melancholikem - velice blbá kombinace. Vyletím hned, zároveň se rychle zklidním. Ikdyž je pravda, že to vyletění je mnohem méně, co máme syna. Mám více trpělivosti. Ale zároveň jsem taky jen člověk. Respektuji, když syn projevuje emoce, ale pokud je toho už hodně, tak to nedávám. Každý můžeme vstát prdelí napřed, ale musíme s tím umět pracovat. Zrovna teď u oběda mrňous neposlouchal a křičelo se u nás. Občas mu udělám zrcadlo, když je to neúprosné a on se uklidní. Teď pomohlo jen to, že jsem odešla vedle. Tohle mi funguje i s manželem, ale rozdíl mezi synem a manželem je ten, že syn je hned jak sluníčko (to má po mně), ale manžel z "hádek" (nekřičíme, jen výměny názorů) dokáže žít klidně do druhého dne. A to ikdyž se přijdem omluvit a promluvíme si.

Mně v tomto směru paradoxně hodně pomohlo mé toxické dětství, pro které jsem se zařekla, že fyzické tresty a dennodenní řev nebudou součástí mé výchovy. Jinak by to děti asi neměly se mnou jednoduché, protože jsem od přírody cholerik.
Nemohu se pyšnit tím, že by mi nervy nikdy nepovolily, párkrát se to za těch 11 let stalo, ale když k tomu došlo, tak jsem se dětem omluvila, vysvětlila jsem jim, že ta emoce nesouvisela s nimi, ale s ... a ubezpečila jsem je, že je miluji a že se vynasnažím, abych to příště lépe zvládla. A totéž umožňuji těm dětem. Uvědomuji si, že i ony mohou být v přetlaku a že i ony mohou bouchnout a že když křičí nebo bouchají dveřmi, tak to vlastně není o mně. A s tím se nám fakt žije lépe.
Jinak mně na zklidnění pomáhá odchod do jiné místnosti, normálně dětem řeknu, že v tomto okamžiku je toho na mě moc a potřebuji chvilku jen pro sebe. Dceři zase pomáhá práce s papírem - buď do něj ryje pastelkami, nebo ho trhá na kousky, které rozhází po místnosti. To ji uklidní, ona si to po sobě uklidí a pokračuje v činnosti. Když mě čas tlačí k netrpělivosti a mám tendenci tuto její fázi urychlit, tak mě upozorní na to, že ale i ona potřebuje čas, používá k tomu zpravidla větu "Nech mě bejt, já mám právo být naštvaná, potřebuju se uklidnit."
Věř mi, jak děti porostou, bude líp ;)

@87pavlina tohle souvisí všechno se vším. Klidní rodiče s největší pravděpodobností zplodí klidné dítě, ze kterého se jednou stane zase klidný rodič. A nervákům se narodí malí nerváčci, ze kterých pak vyrostou velcí nerváci 😅 i kdyz se bohuzel stává i opak a pak to klidné díte u tech nerváků trpí a naokak klidní rodice malého nerváčka nechápou a on si pak do zivota nese, že je vadnej, protoze neumi ovladat emoce jako oni. Typicky je to muj vztah s mojí mámou, kdy ona je tichý emoce schovávající introvert, zatimco já jsem hlučný emotivní extrovert. Povahu mam po tatínkovi, který se bohuzel v mem detstvi prilis nevyskytoval - byl casto v práci. A jeho mámu, svou babicku, ktera se ve me videla, jsem milovala z celého srdce a vubec mi nevadilo ze se obcas zmeni v besnici furii s vařečkou obtisknutou na mém zadku 🤣

Jo, já mám taky problém se vztekem, ale prozatím ne u dětí, jelikož ještě žádné nemáme 😀 Ale projevuje se to, že když už fakt nemůžu, tak prostě vybouchnu i na přítele a křičím. Teď si sice říkám, že na své děti v budoucnu křičet určitě nebudu, ale znám se a vím, že občas se prostě neovládnu.

Já nekřičím, ale je to povahou. Jsem flegmatik, syn je to samý. Je mi jedno, když něco neudělá, buď to udělám za něj nebo nechám bejt. Všimla jsem si, že nejvteklejší jsou ve školce ti, kteří očekávají od dítěte výkony typu, že se samy a rychle přezují, převlíknou. Já tyhle ambice nemám a jsem v klidu. 😄

Mě hodně pomáhá si uvědomit, že mi mozek právě teď v téhle vyhrocené situaci přepíná do "fight or flight" módu. A že se nejedná o reálně nebezpwčnou situaci, že to je jen obrana těla, že se vlastně vůbec nic neděje, tak pak se dokážu trochu vrátit zpátky a řešit věci v klidu. Ne vždy to samozřejmě jde, to asi nezvládá nikdo na sto procent, ale když se zaměřim na sebe, na vůj pocit, že jsem vytočená a uvědomi si to,t ak s tim daleko líp dokážu pracovat.

Podle mě by ti pomohlo si odpočinout od dětí a celkově tohoto stavu. Já bych zvolila variantu dětské skupiny, jeslí, umístila děti a šla na brigádu, pouklízet byt, uklidnit se a o to více se těšit na děti.

Mě se líbí, jak tu někdo psal, že je to často rodové. Já mám v rodině samé pragmatické realisty. Určitě rodiče, prarodiče a kdoví, kam až to sahá. A my jsme s manželem taky takoví a zřejmě máme i takové děti. A spousta těch rad na ně jaksi neplatí. Nějaké pevné objetí - nejsou až tak kontaktní a proč se objímat, když jsme naštvaní, zlobíme se (často na sebe navzájem). Nebo to bouchání do polštáře, něčeho - proč to jako dělat, když to se situací nesouvisí, nedává jim to smysl a přijde jim to úplně zbytečné a nesmyslné. Případně vykřičet - řvou při vzteku, ale pořád se ovládají a umí to velmi dobře všechno dávkovat, aby si neublížili. A tak dále. Jen pro ilustraci, že to osobnostní nastavení je hrozně podstatné a ty řešení hrozně individuální.

@martinka_33 Máš pravdu i s tou dědičnou povahou. Jedna autorka knih o výchově má extrémně klidné děti (holčičky) a myslím, že si moc neumí představit situace, do kterých se dostává matka aktivních dětí, natož chlapců... 🙂