Panická porucha a jiní strašáci v těhotenství

Prosím chtěla jsem se zeptat,zda je to doprovázený taky pícháním na hrudi,třesem rukou a nohou,bolestí a křečem v žaludku,,pocitem omdlévání,motání hlavy,vyhýbání se určitým místum a podobně?Děkuju

@monkapa Ano, je.

A řešili jste to hned,nebo mám počkat jestli to nepřejde?Jsem v 9 tt a přijde mi,že nemám radost z toho,z čeho bych ji ted mít měla,to je hruza...a řešili jste to s gynekologem,nebo s obvodačkou...jsem z tohho taková špatná

@monkapa Já jsem se léčila už před těhotenstvím, ale v těhotenství jsem normálně dál brala léky. Nejhorší byly ty první tři měsíce, tam se ty hormony nejvíc houpou a bylo mi taky dost úzko. Pak už to bylo lepší. Bylo by dobré se o tom zmínit gynekologovi a poté případně najít dobrého psychiatra. Zkus si taky nastudovat tohle: http://www.lundbeck.com/upload/cz/files/pdf/Bro...

Děkuju moc za odpověd...

Ahojte, chcela by som sa vas sksenejsich opytat, ci sa moze panicka porucha prejavovat takto: uz asi tyzden a pol mam poci ze mi stale trpne hlava na temene, plus piska mi v usiavh. Pred dvomi dnami v praci sa mi stala takato vec, sedela som za PC a citila som divny tlak na spankoch, isla som sa prejst, ze mi to hadam prejde, ale strpla mi uplne cela tvar a hlava, citila som v nej strasny tlak, sadla som si na zem, lebo som cakala ze kazdu chvilu stratim vedomie. Pocas nasledujucej pol hodiny sa to stalo este 3x, isla som ns pohotovost, tam to uzavreli, ze je to panika. Som objednana k psychologovi a psychiatrovi, ae bojim sa aby lekari nezanedbali nieco vazne. CT mi robit nemozu, lebo som tehotna v 23tt. Moze byt teda takyto panicky zachvat? Necitila som pred tym ako sa to stalo paniku ani strach, snazim sa s tym vnytorne bojovat, srdce sa mi rozbuchalo az potom, tlak som mala normalny. Po pol hodke som sa ako tak ukludnila, ale slabe trpnutie citim stale. Dakujem za akukolvek radu.

Zdravim, jestli chcete diskusi obnovit, rada se zapojim

@zuhra Ahoj, já ráda pokecam, jsem na začátku těhotenství a zatím bez atak, ale jsem chodici negativista, mámppocity deprese a vše mě hned rozhodi. Byla bych celé dny v posteli a nevyšla z domu ☹

@vanilkovazmrzlina
@zuhra ahoj devcata. U me ataky vymizely v tehotenstvi, pak to bylo nejakou dobu dobre.... Bohuzel muj chlapecek byl uz 2x hospitalizovany v nemocnici (s jakoby anginou).. No a vlivem stresu jsem opet rozhozena. Bojuji s tim statecne, je to zas lepsi. Zatim to vse zvladam vzdy sama a bez leku. Stale kojim... Drzte se. Bude dobre. Musime vyhrat i kvuli nasim detem

@pistalinda35 Ja se PP snažím vůbec nepripoustet ke slovu. Někdy , kdy jsem měla horsi obdobi, jsem sama se sebou vedla až cynické rozhovory, když jsem byla sama, tak i nahlas, např "jasneee, teď zrovna já s nizkym tlakem v 25letech dostanu infarkt, budu světový unikát a to vše jen proto, že mě to dokonce předem napada, jasně holkaa" ..teď to zní možná jako kravina, ale zlehčovat to, udělat si z toho černý humor, hnusný sarkasmus.Ono to na tu senzibilitu celkem zzabírá. Jinak já to poprve dostala někdy ve 20ti, v 21jsem to nevydržela a šla se vybrecet obvodní , že umírám (několik atak v autobuse, v obchodacich + hyperventilace a brnění celého těla). No a dala mi slabe AD a změnil se mi život. Už jsem i několikrát vysadila, jednou, jak už jsem měla pocit, že je po všem, pak přišla zima a zas, potom vysazení s prvním tehu a letos v lete s druhým. Takže užddobrých 6let. A co se spouštěčů týká, já jsem hypochondr, takže když si na sobě najdu sebemenší blbost , musím s tim hned běžet, Pac studuji internet a tam jaksi banální diagnózy příliš nenajdes. Neumím to pustit z hlavy a řešila bych to tak dlouho, dokud by mi PP nezačala v rámci atak a falesnychh priznaku potvrzovat me diagnozy a stejně bych k dr musela jít a rovnou i pro AD. Takže má rada - řešit problémy HNED, čelit tomu HNED a pokud se nic nepotvrdí, udělat si z toho p*del a vona dá pokoj. 🙂 držte se

@vanilkovazmrzlina Normálně taková nejsem, ale teď v těhotenství, jako by bylo všechno špatně :( Vůbec si tohle období neužívám a je mi to líto ☹

@kryndy já ale taky, navic, porad v očekávání na potvrzení od dr, že je vše jak má, jsem 7+2 a min týden ještě nic moc nešlo vidět, za týden jdu na kontrolu. Takže ještě taky žádná euforie.. já jsem ale takový typ, ze kdyz uz neresim nic "vážného", tak se deptam s kilama nebo nedostatkem peněz a dluhy co máme. Zatímco když jdu k dr, že mám strach z rakoviny toho nebo onoho, vždy si reknu, že něco tak povrchniho jako kila řešit nebudu. Co mi kdy nejlépe pomohlo z takových těch smutných dnů, depkovych nálad a tak, bylo prostě vstát, namalovat se, uklidit a zacvičit si někde podle úžasné cvicitelky na YouTube yogu nebo jít ven se provětrat. Mám pak pocit, že jsem vpohode a co vše jsem nestihla. Jde ale o disciplínu a ta mi na mateřské chybí. Takové ty pyzamove dny až do odpoledne, polehavani u tv, místo abychom se pořádně oblikly a šly s malou ven. Musíme překonat ty démony v hlavě dělat pravý opak. Ale chápu tě, jak já si slibovala, az otehotnim podruhé a naposledy, užiju si to, chci si zapamatovat vše kolem. A místo toho jen pplehavani, nastvanost na váhu a sebe samu. Napadlo mě si pořídit nějaké motvacni knihy a mít kam nahlédnout. Ale nikdy jsem nebyla čtenář, bojím se, že bych opět nevytrvala.. no asi jsem ti moc nepomohla..ale mě často i utesi pouhé vědomí, že nejsem blázen na odstřel, kterému nikdo nerozumí. 🙂

@vanilkovazmrzlina Chápu Tě. Můj největší problém teď je, že strašně pochybuju o příteli. Že jsem si nevybrala dobře. Nic už s tím neudělám a teď si to furt vyčítám. Přitom nedělá nic moc špatně, jen prostě neumí bejt ta správná opora, jakou bych teď potřebovala :( Až přijdeš na něco, co ti pomáhá, dej vědět. Já už se neumim zabavit absolutně ničim.

@kryndy tohle jsem řešila taky a CASTO. Většinou zkusím vyhmatnout správnou chvilku a promluvim s ním o tom, co se mi nelíbí nebo co bych chtěla změnit. Taky byvam často nespravedliva a tak zkus pouvažovat o tom, v čem naopak přítel vyniká.
Jinak k tomu co jde a nejde měnit - právě fatální diagnózy, nehody , nemocné děti...nechci zní tak negativně , ale prostě si vždy snažím uvedomit, jaké mám štěstí, ze tu jsem a jsme zdraví. Takže byt tebou, promluvim s ním, a i kdyby to vše dopadlo nakonec zle, což se mimochodem může stát komukoliv z dnes harmonicky působících párů, tak co, stejně musíš jít dál.

Tak se drž, hlavně nic neodkladej, jinak ti to preroste přes hlavu.
Dobrou noc :🙂

@kryndy jsi na samém začátku těhotenství... první trimestr je dost náročný pro to tělo, fyzicky i psychicky... buď na sebe hodná 😉
nedělej žádné velké závěry, ono je to trošku jako při PMS - člověk nemůže někdy jasně uvažovat... pokud člověk navíc měl nějaké potíže před těhotenstvím, tak teď můžou být dočasně silnější...

takže pokud to tak máš (taky jsem to měla u prvního dítěte), tak fakt buď na sebe hodná, nehodnoť sebe ani okolí a prostě to nech proběhnout, ono se to pak překulí a zase se budeš cítit jinak 😉
druhý trimestr je už jiný, mnohem stabilnější...

jinak na psychiku vřele doporučuju taky Bachovy květové esence, je to výborná věc 🙂

ahoj, patřím mezi vás "bohužel" taky :/ jsem těhu velmi krátce, ale moje PP se mnou pěkně cvičí. Těhu přišlo už poměrně nečekaně a teď mi z toho "hučí" v hlavě. Jak to všechno zvládnu, jestli to vůbec všechno zvládnu, je mi 39 a PP mám s přestávkama už 14let. V začátcích kdy jsem si s tím absolutně nevěděla rady jsem skončila i v léčebně. Hrozně se bojím, aby se to nevrátilo až tam a tím se přitom přivádím do úzkosti. .... Nejhgorší je, že člověk ví, co by měl dělat a jak s tím bojovat ale jde to ztěžka :/ kor když máte žaludek na vodě .... 😖

Asi dva roky zpet jsem trpela PP, dostaa jsem AD, ktera zabrala a po pul roce jsem je mohla vysadit. Do ted bylo vse ok, jsem v 27+5 tt a zachvaty jsou zpet. Mam strach kvuli male, vim, ze bez prasku to zvladnu, protoze se tomu nepoddam natolik, abych je potrebovala. Ale jestli ji i ta spatna psychika neublizi. Mozna to ovlivni i tvorbu mleka? Nevim, jestli zajit k psychologovi, ci ne. Mozna je toho ted na nas moc, stehujeme se, hypoteka apod. Ale mam z toho strach...

@lenkalenica ahoj...ja jsem vysadila AD cca ve ctvrtym mesici a uzkosti a panika se taky vatili, ale ne tak moc...byla jsem po zbytek tehu bez AD a i prvni ctyri tydny po porodu...pak se mi to zhorsilo a musela jsem naklusat k doktorce...a mam je zpet...zatim ale jeste nezabrali a to je beru cca 16 ty den...
Male by to ublizit nemelo, tak mi to rikala i moje doktorka, ze tohle je trochu jinej stres...a je fakt, ze nas Kubik je klidas🙂
Za jak dlouho ti zabrali AD a jaky si brala? A byla si uplne brz zachvatu?

Ahoj, PP mi provází 10 let, poslední roky jsem ale byla bez AD, protože jsem to zvládala sama a nechtěla jsem do sebe nic cpát. \v těhu to bylo úžasné, nebylo mi nic. Bála jsem se hormonální smršti v šestinedělí, taky bez potíží. Teď bohužel přestávám kojit a už je to trochu znát, úzkosti se vrací, ale nic, co bych zatím musela řešit léky 🙂

@veru324 a jak zvladas ty ataky bez AD? A pamatujes si jeste, za jak dlouho ti AD zabrali?

@ifet AD jsem brala někdy v 18 letech, když PP přišla prvně. souběžně jsem chodila na terapie, kde mi dr.učil, jak to zvládnout, když to přijde. AD zabrala tenkát asi za měsíc, brala jsem Coaxil.Když se předloni po potratu objevila PP znova, byla jsem na tom tak, že jsem se učila chodit před barák, okolo domu apod. Šílené. Léky jsem nechtěla, chtěla jsem to zvládnout bez nich, protože jsem plánovala časem prcka.Každej den jsem si stanovila kousek pokročit - jet stanici MHD, projít se sídlištěm, pak nakoupit, když je víc lidí apod...trvalo to asi 4 měsíce, a PP mi dala pokoj. Hodně tvrdá dřina, hodněkrát jsem se složila, klepala, brečela, ale měla jsem motivaci - novou práci, kam jsem za ty 4 měsíce chtěla nastoupit a potřebovala jsem fungovat. Nepřešlo to úplně, ale když to přijde, někam zalezu, sednu, opřu, rozdýchám, nebo zatelefonuju,abych přesměrovala myšlenky jinam a jde to. Nevím teď, pokud by se to mělo vrátit v podobné míře a já tady půlroční dítě, možná bych AD zvolila. Snad nebude třeba.

@veru324 a z ceho si mela strach, jako ze omdlis nebo ze jsi nemocna nebo?
Ja mam vzdycky strach, ze se zblaznim a udelam neco hroznyho...
Tyhle problemy v obchode a ve meste a tak jsem mivala driv taky, ale taky jsem je prekonala...to uz mi problem nedela...ted po tom porodu se to vratilo v podobe, ze se bojim negativnich myslenek...ale i to snad brzy pomine...mela si tohle taky?

@lenkalenica ahoj, mne se obcas po porodu ataky vraci, hlavne posledni dobou. Muj klucik je často nemocny a do toho nervy s mojim tatou. Tvorbu mleka to neovlivnuje, kojim doted. Zvladli jsme i 2x moje antibiotika (zapal plic, angina)... Maly mel atb 5x - 3x jsem s nim lezela v nemocnici. PP zatím zvladam bez AD a bez psychologu.

@ifet brala jsem Lenuxin, zabraly asi po 4 tydnech..nejak jsem se to spis naucila ovladat a nepodlehat tomu...ted se snazim taky, psychicky dobry, ale spis kvuli tlukotu srdce jsem nevyspana a unavena :/ Hlavne uz vim, ze neumiram, sem tam si samozrejme myslim, ze muzu dostat infarkt, ale pak si zase uvedomim, ze je to jen ta psychika..no nic prijemnyho, ale asi kvuli tomu jeste AD nechci zacit brat...

Ahoj holky 🙂 pp trpím 11 let ale vím že je to ona teprve trictvrte roku. Jsem ve 4 měsíci tehu a jelikož jsem léky brát odmítala chodila jsem ke všem možnym i nemoznym sarlatanum a samozřejmě nepomohlo nic az když jsem se na všechny vysrala a řekla si ze na to ještě nikdo neumřel a nezešílel a ze to stejne neovlivnim a jestli se zblázním tak to tak má byt 🙂))))) je mi každý den divne a myslím na to ale záchvat během tehu byl jen jeden na začátku.

@lenkalenica to buseni jsem mivala taky...a povedlo se mi to prekonat...kdyz jsem uverila, ze mi nic neni...
Ted bych potrebovala uverit tomu, ze vtiravy myslenky jsou jen myslenky a nic neznamenaj..ze je to zas jen psychika...

Ahoj, jsem už dlohodobně panikářka a nyní jsem v 10t+2. Potřebovala bych trochu uklidnit nervy a popovídat s někým ve stejné situaci. Je mi celý dny blbě, jsem hodně hubená a jak zvracím a moc nejím ještě hubnu, energie moc nemám a to se pomalu začíná odrážet na psychice. Jsem v PN, ale být zavřená sama doma mi očividně taky moc nesvědčí. Pomalu se začínám bát chodit ven, motám se, klasika....Už mi začíná pěkně zase hrabat....ach jo. Je tu někdo na tom podobně? ☹

Ahoj holky, taky se k vám řadím. PP trpím už hodně dlouho, jen asi posledních pár let jsem opravdu zjistila o co se jedná a to díky internetu. Když si vzpomenu na dětství, tak už i v tom dětství jsem měla o sebe hrozný strach, bála jsem se spát sama, že v noci třeba umřu atd. Pak to na nějakou dobu pominulo a vrátilo se to, když jsem byla v Anglii a poznala tam svého bývalého muže. Jednou jsem tam skončila na pohotovosti, ale nic mi nezjistili. Po návratu do ČR se problémy vracely 😒 , nová práce, nové bydlení, stále jsem byla nemocná a nemohla se z toho dostat. Tenkrát jsem ataky ještě tak nemívala, spíš byly hodně mírné. V těhotenství vše probíhalo v pořádku, tak jsem byla úplně v pohodě. První taková ataka přišla asi když malé byly 2 měsíce, najednou se mi zatočila hlava, bála jsem se že omdlím, začala jsem se klepat, zrychlený tep. V té době jsem neměla o PP ani páru a říkala jsem si, že to asi bylo únavou, že mi klesl tlak. Jenže ataky se začaly pak objevovat pravidelně, jednou se mi hůř dýchalo, po druhé jsem měla rozmazané vidění díky tomu jsem skončila opět na pohotovosti, kde mi dělali CT mozku,ale vše bylo opět v pořádku. V té době jsem začala pátrat po internetu a našla jsem tuto diagnozu ve které jsem se úplně viděla. Teď už vím, co to vše obnáší,ale i tak mám stále strach. Ataky bývají někdy horší, nekdy slabší, ale prostě to nedokážu ovlivnit. V mé rodině tím trpí i bratr, takže občas mi pomáhá si s ním o tom promluvit, protože vím, že ví, co cítím. Prášky zatím odmítám brát, asi před 2 měsíci jsem byla na kineziologii, kde jsem se s tím psycholožce svěřila a snažila se mi odbourat blok z dětství. Bohužel žádné změny na sobě moc nepozoruji 😒 . Teď jsem momentálně podruhé těhotná a ataky jsem měla zatím jen 2,ale i tak se bojím o mimi a co bude po porodu. 😒 .Nynější manžel mě chápe a snaží se mi být oporou a to mi pomáhá 🙂 . Budu ráda, když se tato diskuze zase obnoví a budeme moci probrat naše problémy a starosti.

@basice Ahoj, je to mrcha tahle nemoc. Zjistila jsem, že je dobré se nastavit na to, že ty ataky prostě budou chodit - přijdou a zase odejdou. A že můžu udělat jen to, že se naučím korigovat jejich průběh. I když chodí často v situacích, kdy to nečekám, pravděpodobnost atak zvyšuje únava apod. Ale už se mi po letech často daří ten záchvat zarazit hned v počátku a když to nejde, tak si vezmu léky. A vždycky to nakonec odejde. Lékům bych se nebránila, zvlášť bych si domluvila případnou kontrolu po porodu, protože panická porucha často spouští i poporodní deprese. Je zbytečné žít ve strachu, který Ti brání normálně fungovat a bát se, kdy zase přijde a v jaké intenzitě. Mnohdy stačí ty léky brát třeba dva roky, pak postupně vysazovat a často se to usadí. Během té doby, co se léky berou, se budeš cítit dobře a poznáš, co je normální, naučíš se, že těm záchvatům umíš odolat a budeš si nimi umět poradit. Získáš zase jistotu sama v sebe a pak už bude zase všechno lepší.