Neočekávané těhotenství. Nechat či nenechat?

moni32
5. říj 2013

Nikdy by jsem neverila ze zrovna ja - planovaci typ, budu toto resit. Vim ze rozhodnout se musime sami, jen me zajima zda mel nekdo z Vas obdobne pocity pri neocekavanem tehu jako my dva ☹ jsem cca ve 2tydnu, o tehotenstvi jsme se dozvedeli z testu po vynechani menzes. Od te doby resime co dal. Zazemi nemame zadne, bydlime v jednom pokoji ve sdilenem dome- Velka Britanie, s pritelem se milujeme ale zname se necely rok a jeste jsme chteli cestovat a trochu si uzivat nez se usadime a budeme mit zazemi pri zalozeni rodiny, moc uspor take nemame a ja momentalne bez prace. Na samostatne bydleni nemame, mit dite na sdilenem dome si ani nedokazu predtavit, 5 spolubydlicich na jednu koupelnu, kuchyni a o cistote ani nemluve...... 😒 ja ani nemam materske pocity, treba to prichazi casem, zatim jsme jen vydeseni a brecime jak zelvy, mozna je to stejne pro vsechna neocek tehotenstvi????? Chteli by jsme rodinu ale az budeme mit zazemi, ale zaroven se bojim ze toho oba budeme casem litovat.

paolin
7. říj 2013

@xveronikaxx tvoje životní názory mne opravdu nezajímají. neztotožňuji se s nimi, ani nechci, natož abych na ně reagovala 🙂 o co mi jde? zajímalo mě, na základě čeho jsi získala svůj názor ohledně diagnostiky, už je mi to jasné. a ještě jedna věc - nemáš tušení, čím si hansed musela projít a bohužel ji vědomě či nevědomě velmi ubližuješ. a opravdu nechápu, proč to děláš 😒

bolekat
7. říj 2013

@leni78 zakladatelka nepsie, protoze se to totalne zvrhlo, od snahy poradit ji jste to otocily v debatu nad postizenym ditetem a potratem, coz je uplne mimo! ani jedna strana tu nema pravo moralizovat, ale zejmena Vy, ktera se tu objevujete nejvice, a snazite se brojit proti potratum postizenych deti, mate jedny z nejagresivnejsich komentaru! uz toho nechte, nikomu ta debata nepomaha a akorat to delate horsi a horsi!

januzza80
7. říj 2013

Tak teda nevim,ale zakladatelka uz nenapise.Psala jsem uz ji ja a pisu dal.A nechapu,proc tu resise postizene deti,kdyz je tu tema uplne jine.Ona ma uplne jinej problem.Ona se rozhodne tak jak uzna za vhodne a jak uz se rohodne,tak bude jeji problem.Jinak ji v Anglii pomuzou dobre a lip nez kdekoliv jinde.

xveronikaxx
7. říj 2013

@paolin to že se s nimi neztotožňuješ jsi jasně dala najevo ve svých příspěvcích, tudíž si odporuješ, že na ně nereaguješ. ohledně diagnostiky jsme si to tedy očividně vysvětlili, beru to od tebe jako nenápadné přiznání, že o možnosti diagnostiky autismu jsi nic nevěděla, takže díky této diskuzi jsi si rozšířila obzory - rádo se stalo 🙂
a tušení čím si hansed prošla mám, ale určitě neznám konkrétní podrobnosti. právě proto, že díky svým získaným zkušenostem a přečtení různé literatury to tušení mám, jak ta péče je náročná, proto mě to vedlo k názoru jaký tu zde uveřejňuji. Jestliže to hansed ubližuje, je to svéprávná žena, která se rozhodla do diskuze zapojit a není nic snažšího, než se dále nezúčastňovat. Pokud mám nějaký názor, musím nutně počítat s tím, že se najdou oponenti a pokud je to pro mne citlivé téma, musím počítat s tím, že se mě dotkne, potom by bylo na místě uvážení předem, zda si ty příspěvky chci číst... je to dost podobné jako u jiné diskuze, kde se rozebírala potencionální nevěra partnera a její ověření z mobilního telefonu (slídění v sms, emailech atp.). Pokud do mobilu vlezu, musím počítat s tím, že se dozvím i věci, které se mi nebudou líbit a které mě mohou zasáhnout a musím předem zvážit, zda se je dozvědět chci... je to stejný princip jako s hansed a touto diskuzí...

uztotakbude
7. říj 2013

@leni78 Tohle už je trošku moc, ne? Prej "to se máš čím chlubit". Co je Vám po tom? Vy byste se o to dítě starala? Vy byste změnila naprosto svůj život, odsoudila sebe i rodinu k něčemu, co nechcete prožívat? Ne! Musela by to udělat pisatelka. Necítila se na to, nechtěla to tak, tak to vyřešila jinak. A je to jen její věc. Vám po tom není vůbec nic! Já Vám vůbec neberu, že byste si dítě nechala, je to Vaše rozhodnutí. Taky Vás za to neobdivuji, což asi budete velmi špatně snášet, ale je to tak. Já totiž Vás neřeším, já řeším svůj život. Stejně tak neřeším paní, co byla na interupci. Je to její život. Dle mne je mnohem horší proti vlastnímu přesvědčení dítě porodit a proti vlastnímu přesvědčení se o ně starat. Protože jak píšete, ne při každém postižení je dítě "mimo", ono třeba vnímá a když vnímá matku, co k němu nic necítí, nebo je naštvaná, že se musí o dítě starat, nebo z ní prostě cítí něco negativního, tak mu to přece nijak k jeho už tak nelehkému životu nepřispěje ničím dobrým, ne? Ani na tom se neshodneme?

uztotakbude
7. říj 2013

@hansed Mankote, tak jestli na tohle můžu reagovat, tak za mne určitě ne. Nemáte dát své dítě do ústavu a nikdo to po Vás nemůže chtít. Je dobře, že ji milujete, je dobře, že se holčičce dostává toho nejlepšího co jí můžete dát. Jste statečná, to ano. Jen si myslím, že má každá žena právo rozhodnout se o tom, zda to zvládne, zda to tak chce. Protože popravdě každý na to nemá...především psychicky, ale taky finančně apod. Zadlužit se je dobré, pokud to pak člověk zvládne usplácet. Když ne, je v háji, protože žádnou banku nezajímá, že to musel udělat pro své postižené dítě. Já jsem asi trošku moc logicky a realisticky uvažující a do tohohle asi málo pletu emoce. Pak jen vím, že ti lidé často vystupují na Nově apod. a žádájí lidi o finanční pomoc. A je toho čím dál tím víc. PS: Pokud se bavím o ústavech já sama za sebe, tak ne s tím, že děcko odhodím a nazdar. To ne. Nevím zda to pro Vás bude schůdnější, protože vím, že Vy jste v tom jaksi víc zainteresovaná, protože se Vás tohle víc dotýká. Já vím, že bych to nezvládla psychicky a ani manžel by to nezvládl. Prošli jsme si oba v životě mnoha špatnostmi a tohle už by byla asi poslední kapka, která by nás zlikvidovala. Proto bych s největší pravděpodobností volila nějaký ústav s tím, že bych za dítkem chodila co nejčastěji, pokud by to jeho stav dovoloval brala bych ho ven, věnovala se mu. Jen bych u toho chodila do práce a žila co nejvíce normální život. Ovšem dítě by to bylo stále moje a stále bych brala ten ústav jen jako místo, kde se o něj dokáží postarat lépe než já doma. Jenže víte co, člověk se o tom teď baví a ono je to kdyby kdyby. Pak by situace nastala a vše by možná bylo naprosto jinak. Na jednom jsme se ale shodli s manželem: pokud by se na to přišlo ještě v prenatálním období díky nějakým testům, šla bych na interupci. Manžel i já jsme stejného názoru. Přeji Vám, abyste byla šťastná Vy i Vaše holčička a pokud jste se rozhodla válčit, tak ať svůj boj vedete statečně a úspěšně. Toť asi vše, co k tomu mohu říci.

uztotakbude
7. říj 2013

@leni78 Ne, to chápeš špatně. Ona má dvě děti, nyní je matkou už dvou dětí...

leni78
7. říj 2013

@uztotakbude Aha a ta věta jak pise, ze na interupce byla, kdyz uz byla matkou dvou deti ? Proto se ptám.

leni78
7. říj 2013

@uztotakbude Jsme v diskusním fóru. Napsala jsem svůj názor, ze to se tedy ma cim chlubit, ze kdyz by pocate dítě mělo v testů možnost postižení, zabila by ho. Je to pro me hodné odsouzení, a tento svůj názor sdeluji. Zároveň respektuji, ze ma někdo názor jiný.

bolekat
7. říj 2013

@leni78 prave, ze vubec nerespektujete. Takoveto "matky", co se tvari, ze jim jde nejvice o dite a dobro lidstva, maji ty nejhnusnejsi a nejagresivnejsi komentare. V internetove diskuzi je mnohdy spousta veci nepochopena/spatne pochopena, vim z vlastnich zkusenosti, ale vy tu stale dokola opakujete to same, urazite stale stejnym stylem. Ano, pochopily jsme to vsechny, ze odsuzujete a kritizujete, tak se posunte o diskuzi dal nebo piste k tematu. Vase komentare jsou mu totiz na hony vzdaleny.

leni78
7. říj 2013

@bolekat Ale ale, to je zajímavé 🙂🙂 , ja mam nejagresivnejsi názory ? No to by jste možná chtěla 🙂🙂

leni78
7. říj 2013

@bolekat Ale ale ale, to je ale osobních útoku. Raději se držte tématu.

bolekat
7. říj 2013

@leni78 nejagresivnejsi komentare. Kdyztak si veci lepe ctete, nez reagujete.

uztotakbude
7. říj 2013

@leni78 Já to pochopila tak, že byla na jedné interupci a má dvě zdravé děti. Teď čeká třetí a kdyby byl problém, tak by šla znova na interupci. Chápu ji a neodsuzuji. Někdo jiný by nešel za žádných okolností, chápu a neodsuzuji. Je to každého věc. Ano, odsoudit ji můžete, ale sakra v duchu. Tohle jí přece nemůžete napsat, to nemyslíte vážně? To je jako by někdo vpálil matce postiženého dítěte do obličeje, že je hloupá, když dítě porodila. Může si to myslet, ale nenapíše to. PS: Já si to nemyslím, aby se to zase neotočilo proti mě. Já si myslím, že je to prostě rozhodnutí každého a ve vyspělé společnosti, kde nežijeme mezi opicemi, místo kalhot nenosíme palmový list přidělaný na šňůrku zaříznutou do zadku a nejíme mravence a kořínky, by lidé snad měli být tolerantní a uznat, že jsou věci, po kterých jim prostě nic není.

leni78
7. říj 2013

@uztotakbude Buď v klidu a normálně napis svůj názor. Pokud tu někdo bude agresivní, admin si to ohlida.

hansed
7. říj 2013

@xveronikaxx nezlob se, ale já výchovu svých dětí za mrhání nepovažuju. Navíc se mladší dcera naučí ohleduplnosti.... a nemám pocit, že by trpěla tím, že má postiženou sestru. Než jsem se stala matkou, taky jsem myslela, že to nezvládnu apod., ale naučila jsem se bojovat....

uztotakbude
7. říj 2013

@leni78 Já už ho napsala. Je z většiny protipólem k tomu tvému názoru. Ale to se nedá nic dělat. Každá jsme jiná, na světě nejsou nikdy ani dva lidé, co jsou stejní. Každá jsme zdědila z genetického hlediska něco jiného po rodičích, jsme jiné povahy, jinak vychované, v životě jsme prožili jiné věci. To vše ovlivňuje naše chování, jednání a rozhodování a nikdo s tím nic neudělá. Jsme hotoví lidé, ty nelze převychovat. Abychom se plně pochopily, museli bychom si obout boty té druhé a projít jejím životem. Prožít vše co prožila, být takovou, jaká je. Pak bychom mohly teprve soudit jedna druhou. A dost možná bychom došly k tomu, že soudit nechceme. Já to tak beru. Neodsuzuji nikoho, život je plný křižovatek a rozhodnutí o tom, jakým půjdeme směrem je vždy jen na nás. Nikomu jinému po tom nic není, protože nikdo z nás nechce po žádné jiné diskutující, aby nás vzala za ruku a doprovázela nás naši životní cestou. Tou cestou, se všemi útrapami i šťastnými okamžiky, půjdeme sami. Na konci života se otočíme a budeme bilancovat, jen my sami. To je můj názor.

ceekanka
7. říj 2013

Ahoj,nečetla jsem celou diskuzi a tak nevím,jestli někoho nebudu opakovat. My jsme teda byli s přítelem v jiné situaci - bydleli jseme spolu v rd, já práci sice měla,alemůj výdělek padl z poloviny na benzín a ten zbytek peněz na měsíční žití byl zoufalý a mateřská by pro mě byla ,,vysvobozením" -samozřejmě jsme mimčo chtěli hlavně z důvodu,že děti zbožňujeme a bylo by to krásným vyvrcholením naší lásky. Nicméně,jsme nečekali,že se nám to podaří hned první měsíc co jsem si řekli,že to zkusíme. Potřebovali jsme v baráku dořešit spostu důležitých věcí. Celá situace byla pak složitější a je zbytečné to tu popisovat,ale díky přítelově bráchovi, matce,jejímu ........ příteli jsem o barák přišli a přišli jsem i o miminko. Necítila jsem se do té doby nějak zvlášť jinak,uvědomovala jsem si to a užívala ten fakt,že jsem těhotná,na miminko jsme mluvili,hladili bříško,ale zatím jsem nic necítila. Asi nemusím psát jak strašný a nepředstavitelný pro ženu je přijít o mimčo. Nemohla jsem se dočkat,až budou tři měsíce po operaci za mnou a my se budeme moct začít snažit znovu. Jenže jsem jenom tři měsíce na menzes. A pak čekat další tři cykly.. Teď se snažíme druhý měsíc a já se pořád jenom stresuju,že to nejde,že předtím to bylo hned na poprvé,po potratu se říka,že je to ještě snažší.. Čekám na ovulaci,která ne a ne přijít a zase se stresuju,jestli nemám anovulační cykly. Zpětně si teď sama sobě a hlavně přítelově matce vyčítám co všechno jsem neměla dělat,protože to mohlo být příčinou potratu. A bojím se,jestli teď otěhotním.. Vím,že situace ve vašem případě není lehká, taky jsme to museli nějak razantně řešit,ale teď už bych se mimča nedokázala vzdát.

bolekat
7. říj 2013

@ceekanka nevycitej jim a nikomu nic, protoze jim to neuskodi a tobe ano.. mysli pozitivne a uvidis, ze se veci pohnou. Drzim palce!

ceekanka
7. říj 2013

@bolekat To ne,to já s nima vůbec nediskutuju,snažím se s nimi vůbec nepřijít do styku ,natož s nimi komunikovat. To je všechno jen ve mě. Nemluvím o tom ani s přítelem. Děkuju moc za palce.

skotskaa
7. říj 2013

Přečetla jsem část komentářů a nechci se konkrétně vyjádřit k žádnýmu. Ale všeobecně mě zarazila jedna skutečnost - kolik z nás, žen, má v sobě zakořeněnej pocit, že oběť je hodná obdivu. Kolik z nás cítí potřebu (až povinnost) se pro dítě/rodinu obětovat. Jako bysme si až tehdy připadaly hodnotný a kvalitní jako lidi. A pro zakladatelku tématu: Nikde není psáno, že budete litovat svýho rozhodnutí jít na potrat. Je to zkušenost některých žen, ne všech. Na druhou stranu pokud si dítě necháte, třeba zjistíte, jak moc Vás to naplňuje a jak jste šťastná (ať už by dítě bylo zdravý nebo postižený). Rozhodujte se podle sebe. Je to Vaše rozhodnutí a Vaše plný právo. Mělo by Vám záležet na Vaší spokojenosti a s tou my nemáme co dočinění. Držim palce.

isoldaeva
7. říj 2013

Diskuzi uzavírám, ztrácí původní téma a je už příliš kontroverzní.