Pořídit si dítě z "rozumu"
Ahoj všichni, je mi 31, jsem dva měsíce vdaná za toho nej chlapa, a mám teď poslední dobou hrozné dilema. Kvůli zdravotním problémům bych asi měla zkusit mít dítě co nejdřív, pokud to vůbec půjde, nebo ho nejspíš nebudu mít nikdy. První problém je naše situace, manžel je cizinec a společně teď bydlíme a pracujeme ještě v jiné zemi, kde se mi ale vůbec nelíbí a prozatím jsme se dohodli, že sem budeme tedy jezdit jen na půl roku na sezonu a pak zbytek pracovat z dálky, od jeho nebo mých rodičů, nebo cestovat. Takže nemáme jeden stabilní domov a ani není jasné, v jaké zemi se nakonec usadíme, manžel by v ČR asi špatně hledal dobrou práci a já zase v jeho zemi, navíc v jeho zemi je mateřská jen max. pár měsíců. Nemáme tedy našetřené peníze, a ani nevíme, co bude. Druhý problém je, že já jsem nikdy děti nechtěla a ani pořád nechci. Všichni mi pořád říkali, že to přijde, ale je mi 31 a NIC. Děti vyloženě nesnáším a nevím, co s nimi dělat, když už se s nějakým setkám. Ano, říká se, že s vlastním je to jiné, ale tam mě zase děsí úplně všechno od těhotenství, porodu, to že by se nedejbože narodilo postižené, po péči o něj, výchovu, že se můj život úplně změní, bude o dítěti, budu se o něj muset nonstop starat, ohlížet se na něj, všechno mu podřídit, vědět co zařídit, co potřebuje, všechno ho učit atd. Vůbec mě neláká být máma. No prostě v tomhle rozpoložení je to pro mě momentálně jasné NE. Jenže, nejsem sama, manžel by děti rád, i když zároveň je mu doopravdy jedno, pokud je mít nebudeme, byl by ale úžasný táta. A taky si oba říkáme, že nás to možná jednou bude mrzet, že nám to dojde ke stáří, atd. No a rozhodnout bych se měla asi brzo. V podstatě jsme se včera večer rozhodli, že doberu prášky, což bude někdy březen/duben, a pak to nechám být, a uvidíme, zda to půjde nebo ne. Jenže už dneska ráno bych si to nejradši zase rozmyslela, jak mi vířilo hlavou, co to všechno obnáší, a je mi z toho úplně zle. Máte někdo zkušenosti s něčím podobným, že jste se na děti necítili, ale z rozumu nebo jakéhokoli důvodu do toho šly? Změnilo se to po porodu? Nebudu nešťastná, až spadnu do shonu s dítětem, nevyspalá, unavená, ztrhaná, s pocitem, že tohle jsem neměla dělat?
@theia86 Stejně jako ty, děti nemám ráda - vlastní trochu a cizí vůbec. 😀. Od mala jsem se s miminy vlastně nesetkávala, nevyhledávala jsem to a nevěděla jsem, co si s nimi počít. Nedovedla jsem si představit, že budu děti mít, ale bylo absolutně nemyslitelné je vůbec nemít. Rozhodování, kdy si je pořídit, bylo naprosto rozumové, biologické hodiny postrádám. Při mé zdravotní anamnéze jsem taky nemohla čekat věčně, i tak to nakonec bylo až ve 33 a 36 letech.
Negativa života s dětmi jsi docela dobře vyjmenovala, ale polož si zásadní otázku - opravdu nechceš NIKDY mít děti? A pokud se teď rozhodneš, že ne, nebudeš toho později opravdu nikdy litovat? Ne? Tak OK a zůstaň bezdětná a jistě prožiješ plný a spokojený život. Děti nejsou pro každého smysl života, pro mnohé spíš jen jeden z mnoha.
Každopádně radost, když se z davu ostatních vyhrne tvůj potomek, rozběhne se k tobě a skočí ti kolem krku... nebo když pozoruješ, jak si spolu sourozenci hrají - jak se jeden druhýho snaží rozesmát... To jsou okamžiky, které si bezdětný člověk nedokáže představit, dokud je na vlastní kůži nezažije.
Nebudu reagovat na vaši situaci s bydlením a prací, protože tomu moc nerozumím, ale jakmile případně otěhotníš, ono vás to donutí tyto problémy vyřešit. I kdyby jen dočasně. Snad to brzo vymyslíš ke své spokojenosti. 😉
Jo, ještě dodám komentář, který mi kdysi řekla moje kolegyně a který se mi hodně líbil: "Děti jsou super, ale dokud je nebudeš mít, nebudeš vědět, o co přicházíš." Ergo když děti nebudeš mít vůbec, nebudeš se trápit, protože nepoznáš, co ti chybí (já zatím říkám, že až taková nálož to teda není, dítě prostě není svatý grál, někdy je líp, někdy hůř, je to hnusný, ale je to do určitý míry stejný jako štěně - taky bys ho už nedala, když se mu něco stane, položí tě to, ale život - předtím - bez něj byl o dost jednodušší).
@theia86 pokud jde o to,jestli se tvé pocity změní...
Změní...hned,jak zjistis,že jsi těhotná...někdo v tobě poroste,jestli se něco změní v pozitivním slova smyslu,těžko říct,snad kdyby tu promluvila žena,které je 60+ a je bezdetna😀
😀😀😀jednoduše...hele,tebe zeru poslední dobou!👍
Pokud cítíš, že dítě nechceš..tak si ho hlavně teď nedělej 😏 užívejte si života, a až se usadite, třeba ta touha přijde
@janulkakraniska anoooo ?!?! 😉😀
Já - odmalička chováním spíš chlapeček, než holčička. Pouze klučičí kamarádi, zajímala mě auta, zbraně, lítání po lese a stavění bunkrů. Panenky jsem nesnášela, zavírala jsem je do skříně. :D Od školky jsem tvrdila, že nechci být maminkou. Když mi bylo šest, narodila se mi mladší sestra - horor, mimino, fuj. Ještě víc to ve mně zadupalo jakýkoliv pomyšlení na to, že bych někdy takovýho usmrknace měla mít.
Drželo se mě to celý dětství, celou pubertu, část dospělosti. A pak se stal průser - prasklá šprcka, Postinor, za 6 týdnů překvápko, jste v 9. týdnu, něco se pokazilo, budete maminka! Totálně jsem se složila, bylo mi dvacet a jen pohled na dítě ve mně vyvolával absolutní negaci. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se za pár měsíců měla starat o něco co jen tupě čučí, slintá a vylučuje. Ale stalo se, času na rozmyšlenou taky moc nebylo, tak teda jo.
Celý těhotenství jsem se topila v tom, že jsem udělala chybu, a že jsem to dítě neměla mít. Strašně jsem se bála. Po porodu blbý, žádný ty pocity všeobjímající lásky. Všechno špatně. První 3 měsíce byly absolutně na provaz - a to upozorňuju, že dcerka byla skvělý a v podstatě bezúdržbový dítě za odměnu - stejně jsem byla psychicky v hajzlu a jen myslela na to, jak chci zpátky svůj život před tím vším.
Ale po těch cca třech měsících se to začalo lámat. Dcera začala vnímat a reagovat, smát se, hýbat se, začala projevovat lásku. A najednou to tam prostě bylo. Nedala bych jí za všechny volný dny světa. Prostě ne. Cizí děti pořád nemusím (jsem trochu tolerantnější, protože už chápu, že jsou věci, se kterýma rodič nic moc neudělá, ale že bych se rozplývala, to fakt ne-e), ale moje dcera je prostě báječná a já jsem strašně šťastná, že je. Čím je starší, tím je to lepší. Budou jí tři a každej den mě dojímá, jak je suprová a jsem na nás obě jednoduše pyšná. Nevrátila bych to zpět, už nikdy.
Nevím, jestli budu mít další dítě, moc se mi do toho znovu nechce, ale za dceru jsem fakt šťastná.
Takže jo - zlomit se to může. To, že nemáš ráda děti, nemusí nutně znamenat, že to svoje nevydejcháš. Příroda je fakt mocná čarodějka. :D Na druhou stranu - neumím si představit, že bych se šla v tomhle stavu dobrovolně snažit o mimino. Jsem ráda, že to za mě vyřešila náhoda.
@odula platí příspěvek ode mně výš...vždycky mě úplně rozsekas svou upřímností😀
@janulkakraniska jo uz to vidim 😀 👍
@barumat To mě taky vždy dostává, když někdo děti nechce, necítí to, tak je divnej, nenormální.. a měl by a příroda se postará, city se probudí..jen nevíš, o co přicházíš... a když se tak nestane, tak je to svině, a proč ty děti teda měla, když je nechce? Děs běs.
Já jsem na ultramatky ve smyslu musíš mít dítě, protože tak to má být, naprosto alergická.
Zakladatelce radím si říct , že děti teda ne. Pokud se ti tím uleví, tak paráda. A pokud to pořád bude hlodat v hlavě, tak vysadit ha a nechat volný průběh.
Jak jsem psala mám taky smíšené pocity, ale že teda dítě asi jo.. a nechtěla jsem to nechat zajít do stadia, kdy mi třeba hrábne ,budu si měřit teploty, sex na povel v plodné dny atd..
no...podle mě neexistuje jakože "muž by děti i chtěl, ale vlastně je mu to jedno"..... jen aby ses nedivila, že to muž taky přehodnotí a ty děti jednou bude opravdu chtít tak, že tě opustí. já vim, milujete se...ale tohle je něco jinýho. podle mě to dlouhodobě takhle nefunguje, že se vzdáš dětí kvůli partnerovi, že jako nechce. (ne, že to nejde, to je jiná)
jako určitě neradim pořídit si dítě z rozumu. musíš prostě sama zjistit, co sama chceš. prvně vysaď HA a chraňte se nejdřív jinak, třeba se u tebe hormonálně něco změní a uvidíš to jinak. nebo taky ne.
ale co chci říct, je spousta lidí, který těhotenství neplánovali, přišlo, a ejhle, nějak se s tím rychle sžili a ano, svoje dítě opravdu dokázali milovat a všechno to snášet a bejt šťastný. asi to nebude 100% takovejch případů. ale myslim si, že velká většina jo. protože prostě svoje dítě miluješ, a miluješ ho doopravdy, bezpodmínečně a to omezování jde tak nějak dost samo, resp. dobře se snáší, z lásky k dítěti. i když je ta péče o mrňata někdy fakt dost hardcore (ale myslim, že by tobě bůh takovou čočku nenadělil🙂)), tak to ty rodiče kupodivu snášej dost dobře..protože ta láska je prostě víc.
takže může se taky stát, že nakonec budeš sama a ještě bez dětí...nu, ale to je riziko podnikání.
já nevim, no... prostě bych se koukla daaaleko do budoucnosti, jak se vidíš. máš dítě? někoho, komu stojíš za návštěvu, když stárneš? s kým můžeš prožívat jeho život a bejt mu průvodcem, mít z něj radost, ale i řešit starosti - prostě žít a mít jako nějakou ehm...náplň žití:D? opravdovou, ne, že si jdu zaběhat, páč mě to baví?
pokud jo, pak se vyser na strachy ohl. těhotenství, porodu a péče o mrně. páč to tak strašně lidí, že z dlohodobýho hlediska je to úplný hovno. a jsou to pořád jen strachy. co ti řekne strach o tom, jak co doopravdy bude? vůbec nic. no a dál, já nevim, no..to prostě nejsou důvody pro to si nepořídit dítě. to, že ho budu rodit....tak jinak to asi nejde, žejo:D takhle nejde uvažovat.
já bych se třeba dost nudila a ubíjel by mě život, kde bych akorát řešila, co si koupim za vydělaný prachy z práce, kam jako chodim, ale vlastně nevim, na co pořádně si vydělávám, dkyž z toho nic jako pořádnýho "nevzniká", jen nějak živim sama sebe.
tyhle všecky věci, jako těhotenství, porod, péče o dítě a vůbec výchova v dlouhodobým horizontu je mega dobrodružství, výzva a ŠKOLA! zkušenosti, prožitky, radosti.......
a dělej jak myslíš a vykašli se na kecy okolí. pokud tě děti tak moc děsej, neměj je. využij toho, že žiješ na poměrně dost tolerantním místě v tolerantní době🙂
a nevim, jesi sem se vyjádřila jasně..no asi moc ne...
jako takovýto, že seš z dětí posraná a koukáš do kočárku..tomu neříkám, že tikaj hodiny, to je pošahanost:D mně taky vadily a vaděj cizí děti, který řvou, vztekaj se atd...nicméně to považuju za svůj problém. u tvýho je to úplně jiný.
a jinak jak psala barumat.. nejde o to se z toho dítěte rozplynout, ale když už tady je, tak ho prostě miluješ a tak to je. aspoň většinou:D i když si upřímně umíš přiznat, že život bz dítěte byl jednodušší atd...
takže ty bys měla oddělit ten strach od toho zjištění, jestli fakt chceš, nebo ne. jestli chceš, porod, těhotenství, strachy..to není důvod do toho nejít. to spíš vypdaá, že hledáš důvody, aby sis ospravedlnila, proč nevystoupit z toho komfortu. ale jestli chceš, tak ty strachy a nepohodlí tomu prostě obětuješ a neposereš se z toho, páč to mrně miluješ a přijde to tak nějak samo, to omezení. nebude ti to tolik vadit, protože pochopíš, že tak nějak i musíš. a že stejně tak se kvůli tobě omezili třeba tvoji rodiče. a takhle je ten rodičovskej svět. a pak se na tebe jednou to děcko usměje a pak tě obejme a řekne ti mami a ty budeš cejtit nějaký to místečko nějaký něhy v sobě, který si ještě necejtila. a to je pak to, co za to stojí a přebyje ty všecky PŘÍPADNÝ nepohodlí.
@theia86 No já osobně jak to tak čtu, tak být tebou bych do toho asi nešla, pokud děti nechceš a nesnášíš je, tak nevím jestli se to tak změní jen tím že vysadíš prášky. Dítě je závazek na celý život, alespoň podle mě. A pokud si ho jednou uděláš, tak to už nezměníš. Já bych do toho být tebou nešla.
Já mám kamarádku, která nikdy, ale opravdu nikdy nechtěla děti. Je dost kariérni typ, ale rozhodla se ,,z rozumu", že ditě bude a to jen kvůli příteli, který
O dítěti mluvil snad už 5 let. Za odměnu dostala dvojčata a po porodu se u ni absolutně nic nezměnilo. Děti jsou pro ni jen na obtíž. Při každé možné příležitosti je šoupne na hlídání. Všichni byli strašně chytří, že se po porodu v ní vzn
Vzbudí mateřský cit, ale skutek utek. Takže pokud se na to necítíš, nešla bych do toho. Mateřství není povinnost.
Dítě je neskutečně náročný i pro toho, kdo ho chce, miluje a roky plánuje...🙂 Natož pro někoho, kdo ví dopředu, že dítě nechce. Život není přeci jen o tom mít dítě. Takže se na to vykašli a užívej si života jinak. Nikdo Ti hlavně do toho nemá co mluvit a soudit tě!!!
Já bych řekla, že po třicítce se ten pocit může z "nechci/nevím jestli chci" změnit na "okamžitě chci" velmi rychle. U mě se to otočilo o 180° právě v těch 31 🙂 nikdy předtím jsem po dětech netoužila, ale s partnerem jsme to brali tak, že až to přijde, budeme to řešit. Tomu obratu hodně pomohlo i to, že jsme se začali usazovat, rekonstruovat rodinný dům, plánovat svatbu. Teď jsme půl roku manželé, rekonstrukce finišuje a za pár měsíců už tady s námi bude syn, na kterého se neskutečně těšíme 🙂 Takže pokud můžu radit z vlastní zkušenosti, nesnažte se teď o dítě, ideální věk na první těhotenství je už stejně dávno v tahu a užívejte si, ale možná si začněte pomalu začněte přemýšlet o tom, kde a jak se usadit, abyste pro miminko, až po něm začneš toužit, měli podmínky a zázemí 🙂
Sama takovou zkušenost nemám. V 31 letech jsem rodila svou druhou dceru. Ale narozdíl od tebe jsem po dětech toužila, měli jsme vyřešené bydlení, práci atd. Být tebou, do ničeho se neženu. Nevím, jaké máš zdr. potíže, ale v dnešní době nejsou prvorodičky v 35 letech nic neobvyklýho.. Myslím, že nějaký čas ještě máš..
Já bych do toho nešla...momentálně u sebe řeším to samé s druhým dítětem...a to jsem ještě před rokem chtěla tři, první dcerku milují nade vše a z ostatních dětí jsem "hotova", ale ta touha a pocit, ze chci další zmizela...bylo by to nyní pouze kvůli touze manželově a tomu, ze dřív jsme se tak "dohodli" a přijde mi to tudíž vůči němu nefér...a to navíc máme zázemí, manžel stabilní práci a s první dcerkou chci být ještě min dva roky doma, z toho přes rok to bude zadarmo, pomohlo by nám to tedy i finančně...ale to nic neřeší, za mě dítě z rozumu určitě ne...
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
Ahoj,já mám obě děti nechtěně.Obě jsou "defacto" nechtic.Obě jsou se stejným mužem a nyní už i manželem.Brali jsme to doslova,jak to přišlo...o to víc tuším,že je miluji všechny 3 ještě víc...nikdy jsme s manželem nic neplanovali...
ALE....napíšu úplně volně...
Už jako fakt malá holka jsem věděla,že jednou budu MÁMA...prevlikala jsem panenky a na mámu si hrála...máma jsem se narodila,můžu si to dovolit,máme se dobře,peníze nějaké jsou...
Mám je,jsou přesnou kopií mně i mého muže,vychovavam je,podle svého...vyloženě mi to dělá dobře "být mámou" a miluji je nade vše...a líbí se mi,že žijí stejný život jako my,protože jsme ho jim takto představili...žijeme ze dne na den,nikdy nevíme,co bude o víkendu...máme takové zaměstnání a oni jsou schopni se do jisté míry a od určitého věku i sami o sebe postarat a všimla jsem si,že do jisté míry a od určitého věku jsou schopni i náš život akceptovat a přizpůsobit se...nikdy však nesmíme ztratit kontrolu!
Umím si představit,že jsou děti,které nevyrustaji s "pevným zázemím","domovem"...oni se ti jakoby do jisté míry přizpůsobí...
Ale mám i kamarády a kamarádky,kteří určitě ví,že děti nechtějí-umím to pochopit a nezní mi to nijak extrémně neuvěřitelně...jsou takoví a rozhodně nejsi sama!!
Jsou lidé,kteří mají radši zvířata,zaměstnání,cestování...dítě je prostě příliš velké riziko....kdo napíše,že ne,kecá...Stojí to peníze,čas i iluze a kariéru-já si to ale tak vybrala a nelituji minuty strávený s nimi...kariéru dělá manžel,peníze vydělá a já je brzy vydělám také a ne že ne...jde to,musíš si ty děti přizpůsobit,ale já jsem ochotná jim spoustu obětovat...pokud nejsi takto schopná,nikdo ti to nemůže nařídit.
Jdi si za tím,kam tě srdíčko táhne,i kdyby tě to mělo stát ty děti...protože,když nebudeš "připravena" nebude to podle tebe...a NIKDY TO NEPŮJDE...
Přeji hodně štěstí,ať je jak chceš!😘