Potrat a úzkosti

Nejsem příznivcem toho, že někdo za mě vyřeší morální dilema, ale přiznám se, že už na to sama nestačím. Už je to skoro dva týdny, co vím, že jsem těhotná, a asi brzy zešílím, protože se neumím rozhodnout. Vím, že ať už se rozhodnu jakkoliv, je tu poměrně velká pravděpodobnost, že to psychicky neunesu. Abych tedy o své situaci něco řekla, tak mi je skoro třicet, mám dvě velmi malé děti (kluk přesně 2 roky, holčička pouhých 5 měsíců) a minulé pondělí jsem zjistila, že jsem těhotná (myslela jsem, že otěhotnět mohu max 3 dny před ovulací, my měli nechráněný styl 4-5 dní před ovu, v den ovu jsme použili s manželem kondom, který nepraskl; antikoncepci nechci brát kvůli hormonům a tělísko také nechci - kamarádka s ním má strašné zkušenosti). První dny jsem se doslova musela doprošovat manžela, aby dítě přijal, nedokázala jsem si představit, že v sobě to maličké zabiji. Ale začala se mi stupňovat moje psychická porucha a úzkosti, nechci nikoho zabíjet, ale pořád mám jen v hlavě situaci, že se ze tří dětí zblázním (už teď jsem se dvěma brzy po sobě na pokraji svých sil a moje porucha se hlásí častěji a častěji). A když se zblázním, co si počne můj manžel se třemi dětmi? Své děti miluji nade vše, ale nejsem typicky mateřský typ, potřebuji své soukromí, svou svobodu a prostor k seberealizaci a ačkoliv se ze všech svých sil snažím dvěma dětem poskytnout, co mohu, vím, že už jedu jen jako "stroj na baterky" a těším se na den, kdy půjdou do školky (alespoň jeden). A nedokáži si představit, že přivedu na svět ještě třetí, budu neustále jen otrokem tří malých batolat (synovi ještě ani nebudou tři, malé bude jen rok a měsíc), vidina jakékoliv seberealizace v nedohlednu a k tomu asi stupňující se úzkosti. Jsem si téměř jistá, že nyní se objevují tak často, protože už je toho na mě moc, strašně moc... Přiznám se, že po porodu malé jsem druhý den byla odvezena na psychiatrii a celé šestinedělí jsem se modlila, ať se nezblázním, ať to vydržím, že to jistě bude lepší... Je to lepší, ale ne o moc... Jsem pořád podrážděná, více se s manželem hádáme a každý týden v pondělí se modlím, ať to zvládnu, ať to vydržím, ať to "nevzdám"...někdy jsou chvíle, kdy už mám pocit, že zkolabuji... ☹ A pak si představím to třetí a povalí mne totální úzkost... Ale zároveň vím (nebo si myslím), že pokud půjdu na potrat, tak to neunesu také a sesypu se... Trochu se znám a myslím si, že bych se celý život nenáviděla a vyčítala si svou slabost a to, že to dítě mohlo žít a já ho zabila... Nevím, co mám dělat, připadám si jako mezi dvěma mlýnskými kameny...ať udělám cokoliv, asi to bude v obou případech špatně ☹ Proto se ptám, co byste v mé situaci udělaly (asi) Vy? Děkuji všem mockrát za jakoukoliv odpověď...