Rozchod s partnerem po neúspěšném ivf. Máte zkušenost?

Nevím, zda Ti to v něčem pomůže, ale já jsem nad tou otázkou přemýšlela už před tím, než jsem si manžela vzala, co by kdyby. Já jsem se vnitřně rozhodla, že kdyby byl problém, tak bych s mým manželem zůstala, i kdyby to znamenalo, že bychom třeba dítko adoptovali. Před svatbou jsme ale o tom nějak spolu nemluvili a já měla za to, že manžel to vidí stejně. Když jsme dali zelenou miminku (po svatbě), nadhodila jsem to téma a z manžela vypadlo, že do adopce by nešel ani náhodou, řekl, že nad tím uvažovat nechce a že vše bude v pořádku. Měl pravdu, vše bylo v pořádku. Máme 2 děti. Když se narodil druhý syn, byl tady jeho bratr, co už má několik let snoubenku, která má na děti čas a samozřejmě s ohledem na čerstvý porod nějak se otevřelo téma, co by kdyby nemohli mít děti a on (ona tady nebyla) bez váhání řekl, šli bychom od sebe. Mi spadla brada... A já na něj, co kdyby byla chyba u Tebe, on řekl něco ve stylu, že to určo ne. Já se zeptala, zda i ona toto ví. Řekl, že jo... Já jsem byla z toho totálně přešla, protože jsem tohle nedovedla pochopit. Když miluješ, tak se vším, bez podmínek... Nedalo mi to a jak odešel, zeptala jsem se manžela na totéž, co by kdyby se nedařilo... To, co mi řekl, mě překvapilo a zároveň hodně zabolelo. Řekl, že by odešel, že by bez dětí nemohl být... No a kdyby byla chyba na jeho straně? Odpověď víceméně stejná jako jeho bratr, že on je ok, jakoze je, má 2 děti... Ale... Ale zabolelo mě to... Nestala bych mu za to, aby se mnou zůstal bez dětí... Ale z druhé strany, chápu... touha po vlastním dítěti je velká... Neodsuzuji... ale i když o nic nešlo, bylo to jen hypotetické, zabolelo to. Děti máme, nemá cenu se v tom patlat... Jen jsem Ti chtěla ukázat, že každý to má jinak a je na čase, abyste si o tom s manželem promluvili...

Dneska jsem o tom taky přemýšlela, s manželem se snažíme asi 5let, různá vyšetření apod. máme za sebou.Nikde nám nic nenašli. IVF kliniky se mi znechutily, je to jen o penězích, továrna na prachy na lidech, kteří sou zoufalí. Já měla včera hrozný stavy úzkosti, přemýšlela jsem, že manžela opustím, i když ho miluji. Pořád řeším to stejné dokola. Jsem těhotná/budu těhotná/chchi dítě, ale nechci být těhotná a trpět 9měsíců a pak ještě porod. Už jsem z toho fakt unavená, proč na to pořád myslím?! A rady tipu nemysli na to jsou opravdu k ničemu. Včera jsem se na muže rozčílila když přišel z práce a řekl, zavolej tomu novýmu Dr. (už jsem byla asi u 4.) už na to prostě nemám. A když jsem chtěla adopci,tak mi muž řekl,že by chtěl raději svoje. Tak ať si otěhotní sám a odnosí a porodí si to sám 😀 Asi budu muset vyhledat odbornou pomoc. Protože stále asi nevím co chci a nemůžu se najít. Jendo vím určitě chci rodinu ♥ Držím pěsti snažilky a hlavně pevný nervy. Je to fakt těžký období ♥

Kvůli neplodnosti bych ho neopustila, pokud by byl ochoten mi to dítě dopřát jiným způsobem. Takže když by to nešlo přes ivf, tak holt spermie od dárce. ALE zakladatelka diskuze píše, že se hrozně odcizili a skoro to zní, jako by se už ani neměli rádi. Pokud je tedy vztah definitivně zničený, tak nemá smysl to protahovat a nejlepší je se rozejít.

Myslím, že bys měla následovat svůj instinkt. Až po letech zjistíš, že je to často ta jediná správná věc. Pokud cítíš, že potřebuješ naplnit své potřeby, jdi a udělej to. Existuje důvod proč vy 2 nemůžete mít děti. A ačkoliv je jakkoliv bolestivý, až s odstupem času to člověk pochopí. Já jsem svému muži řekla, že když nebudu schopna mu dát jeho první děti, má vždy možnost odejít a pochopím to. Člověk s omezením jako já s tím musí tak nějak počítat. Bylo by ode mě nesmírně sobecké držet ho ve vztahu se mnou, kdyby mohl jít a založit svou rodinu se ženou, která by mu dala po čem on přirozeně touží. Hodně štěstí.