Strach a obavy mít dítě po 30. Měl jste to někdo podobně?
S přítelem ještě nejsme svoji. Ne moji vinou, ale příteli to nějak trvá, ač máme vyjasněno, že oba chceme děti až po svatbě. Už jsme spolu přes 6 let, vše klape. Příteli je 33 a já oslavila 30. Miminko, které by přišlo po svatbě, jsem si moc přála poslední roky, ale nechávala jsem příteli čas, chtěla jsem, aby to bylo vše spontánní... Cestovali jsme a nebyl čas to nějak řešit. Celému svému okolí jsem říkala, že dítě zatím nechceme a že je čas.... Z části to byla pravda, protože prvně měla přijít ta svatba.
Problém je, že teď už místo touhy po mateřství začínám cítit spíš obrovský strach a stres, že by mohly nastat nějaké komplikace, postižení dítěte apod. Velkou roli v tom hraje to, že jsem profesí porodní asistentka, tedy mám tyto nepříjemné situace denně před očima. A vím, že čím starší budu, tím tam bude větší a větší pravděpodobnost nějakých problémů.
Kromě strachu je tam i nějaká zloba a vztek na přítele, protože nám dobrovolně zvyšuje riziko na nějaké komplikace. V poslední době už jsem teda taky začala kolem tohoto časového presu i dost stresovat a o svatbě doma mluvit... Vždy jsem si totiž taky přála, abychom i jako manželé ještě mohli cestovat a miminko nějak "nehrotit". Prostě tomu nechat volný průběh a taky si užít trochu toto nechráněného sexu. 🙂 Teď je mi ale víc než jasné, že, jestli někdy k té svatbě vůbec dojde, že už budu muset od prvního měsíce po svatbě řešit plodné/neplodné dny, protože každý měsíc už bude hrát roli. Je mi z toho až úplně špatně, do breku, jak můj život nejde podle plánů, když všem okolo to jde a už děti třeba dávno mají, nebo jsou už min. manželé. Vím, i z práce, že spoustu žen po 30 má děti bez problémů, ale já prostě cítím, že se "něco" stane. Zdají se mi kolem toho i zlé sny a jsem skleslejší a skleslejší. :( Už si i někdy říkám, že snad už pak žádné dítě chtít nebudu! Přítel říká, že to chce, ale ne ještě teď. Ale že do nějakého roku určitě. Přijde mi to zoufalé takhle si nechat "ničit" MŮJ život a "čekat". Ale co jiného má holka po 30 dělat? Hledat nového partnera? Když toho nynějšího milujete?
Měl jste to někdo podobně? Můžete mě uklidnit, že po 30 se ještě furt nic neděje? :(
@teckadvojtecka Spíš vzpomínal s úsměvem jako "je to za námi, bylo zbytečné se stresovat, už je to nyní jiné a je to super" 🙂
Ja bych se spíš bála, že přítel to bude pořád oddalovat. Teď říká za rok, za rok bude říkat zase za rok a ty budeš čekat jak trotl... A on pak za 5 let přijde s tím, že si našel 25letou milenku.
Ja bych to asi tak cerne nevidela. Sama jsem mela deti 30 a 33 let a niceho nelituju. Nejake zdr.problwmy mam, ale deti jsou zdrave a to je pro ke nejvic. Svatbu jsme meli az kdyz prvnimu byl rok. Navic kolem sebe mam hodne holek co deti vubec nemaji nebo prvni my ve 32 apod.
Ale urcite bych si o spolecne budoucnosti s partnerem promluvila. Jak to kazdy z vas vidi. S minulym pritelem jsme taky planovali, ale z jeho strany se jednalo opravdu jen o to planovani.po 6 letech zadne spolecne bydleni, ani v dohlednu o detech nemluvne.
S manzelem jsme se sestehovalu po 3 mesicich a dite jsme meli za dva roky. Pro me nejlepsi co jsem mohla udelat 😊
Jeste dodatek- i mladsi maji problemy otehotnet.
Preji to, aby se vse vydarilo.🍀
Děkuji všem za reakci. Věřím, že to přítel myslí vážně s naší společnou budoucností, ale je mi prostě líto, že to nepřišlo dřív, když jsem na to byla už nastavená... :( To mi nikdy nepřestane být líto. Ale holt, musí to chtít oba stejně. Příteli se před pár měsíci narodila neteř a celkem si to užívá, tak si myslím, že ho to trochu popostrčí. Moje mladší sestřička je také těhotná a vdaná už dávno... Ale přesto mě to bude mrzet pořád, že to mělo být dřív, ještě jsme mohli cestovat (ted to nepůjde :( ), mohli jsme být v pohodě s počínáním dítěte a ne se bát, co a jak. Tomu se bohužel nevyhnu. Profesní deformace to určitě je, ale nic s tím neudělám. Snažím se na nic negativního nemyslet. Ale dnes se mi opět zdál šílený sen o svatbě... :(
Ti chlapi fakt mysli uplne jinak.. rekla bych, ze tak ty roky nepocitaji jako my, protoze nemusi. A maji ruzne obavy ze zavazku, i kdyz ve skutecnosti na zadni vratka nemysli. Jde jen o ten pocit "konce sveta".
Ja te chapu, taky manzelovi tohle vycitam, jak jsem uz psala..
S přítelem jsme se rozhodli nechat tomu volný průběh na začátku podzimu, je mi 32. Za 14 dní jsem byla těhotná, aniž bych věděla, kdy mám plodné dny, prostě to vyšlo napoprvé. Jsem v 7. měsíci a vše je v pořádku. 30 fakt nic není.
Já měla první v 26 letech. Druhé čekáme na listopad a to mi bude 31... 🤗
Já jsem měla vždy tohle nalinkované v hlavě. Jen se teda původní plán 25 změnil na 27-29 :D
Nakonec v 26 svatba, 28 první dítě, druhé snad stihnu do 29. Ale s přítelem jsem tohle řešila na rovinu, šla jsem si za tím a s návrhy a argumenty jsem vždy přišla já. A fakt mě to nemrzí. Představa toho tanečku, že až se pan princ rozhodne, tak přijede na bílém koni je mi fakt cizí a dala jsem dopředu jasně najevo, že žádat o ruku se nenechám, nejsem majetek svých rodičů a prsten nechci. Svatba byla nakonec ale podle jeho - bez rodiny a oslavy. A jsem za to moc ráda. Udělala jsem to z lásky a ráda vzpomínám na to, že to sice bylo krátké a neobřadní, ale jenom pro nás a o nás.
První dítě jsem měla ve 29 a druhé skoro33 a jsou v pořádku tyhle zbytečné stresy svagrova bude 38 a děti žádný
@lucimia tohle je cesta k rozchodu a ne ke svatbě. Příteli svoje pocity vysvětli, jasně, že se mu líbí svoboda a volnost, jemu je jedno jestli bude mít dítě za 3 nebo 10 let....ale tobě ne. Musíte najít kompromis, abys ty nebyla takto vystresovana..... O tom partnerství je, o kompromisech, dnes a denně, v drobnostech ale i ve velkých a důležitých věcech jako je třeba dítě.
Tak se hlásím zase po delší době a nic se u nás neposunulo. Resp. já mám pocit, že brzy zešílím. Hádáme se kvůli kravinám a já mu jeho "nerozhodnost" skrytě zazlívám. Je se mnou opravdu k nevydržení. Jsem si toho vědoma, ale nedokážu být v pohodě, když jsem to chtěla jinak a on si dělá, co chce a na mě nebere ohledy.
Oba jsme v době pandemie byli v karanténě a pomáhali jeho rodičům se zahradou. Já ještě jak ta blbka okopávala všechny záhony na jejich zahradě. Nějak jsem tu svatbu přestala řešit... Zvládli jsme to bravůrně, ikdyž jsme spolu byli pořád. Já jsem si sice přála někam vyjet do přírody alespoň na výlet, ale příteli se nikdy nechtělo, měl práci. Celkem to nakonec uteklo, měli jsme tam i půlroční neteř, takže jsme měli o zábavu postaráno. Celá přítelova rodina si k mému překvapení myslela, že přítel už by dítě chtěl (podle toho, jak se má k neteři), ale že asi jen já trvám prvně na svatbě (kdysi jsem o tom, že chci prvně svatbu, něco prohodila). Tak jsem je velmi rychle vyvedla z omylu. Dítě ani svatbu zatím nechce. Furt jsem věřila, že to ještě všechno dobře dopadne, že to bude spontánní, jen holt dítě budu mít po 31ce, ale žádost nepřišla ani za další měsíce. Já pak zase začala chodit do práce. Přítel pracoval a pracuje pořád z domu. A nastala děsná ponorka. Přítel se věnuje jen sportu, ve kterém se sice zlepšuje, ale na mě si neudělá absolutně čas. Kdy jsme byli naposledy spolu někde "na rande", ani nepamatuju. Je mi z toho zle. Totálně přechozený vztah. Spíme spolu málo a když už, tak nám při vší vášni (jakože je to i po těch letech pořád super) praskne kondom. 🙏🙄 Úplně. Takže, ač jsme si prvně říkali (i sám přítel), že to nebudeme řešit a uvidí se, já si nakonec nechala v práci udělat UZ a protože to bylo těsně před ovulací, tak jsem si radši vzala Postinor. Nechci to tak. Ani jeden to takhle nechceme. Nehledě na to, jak by to vypadalo přede všema, že jsem to na přítele "ušila". Takže jsem teď hormonálně úplně rozhozená, furt brečím a hádáme se. Vyčítám mu svatbu, děti, postinor, že jsem si zkazila život. Rozhodla jsem se a řekla mu, že další sex chci mít až po svatbě. Že nebudu jak idiot brát po 30ce Postinor. Už jsou to 3 týdny a přítel je s tím úplně v pohodě. Že prý se umí ovládat! 🙈 Navíc jsem začala bezdůvodně žárlit. Je to prostě v háji. A to byl náš vztah vždycky tak super a fajn. 😕 V práci/rodině už se mě "radši" taktně nikdo neptá, protože ta doba, kdy to všichni očekávali, je dávno pryč. Občas si připadám jako největší zoufalka na světě. Někdy uvažuju, že se odstěhuju (bohužel bydlím u přítele v jeho bytě, což mi taky na klidu moc nepřidává). Koukám i po bytech, že bych si nějaký malý v Praze koupila, ikdyž ty ceny jsou teď neskutečně vyšponované. Vůbec nevím, jak se mám rozhodnout. Přítele miluju a můžu ještě "čekat", ale když on nemá vůbec žádnou snahu, abych měla pocit, že mu na mě záleží. Ale miluju ho a představa hledat ve 30,5 letech nového chlapa je pro mě nemyslitelná. Snad bych už pak radši dobrovolně zůstala sama/bezdětná. Jak to píšu, nechápu, proč se mi tohle musí dít. :( Nepřipadám si špatná, ošklivá, blbá... Je to hrozný... Říkám si, proč?! :( Nečekám radu, jen jsem se potřebovala svěřit...
@lucimia Likvidovala jsem si vztah podobně jako ty, plněním svých očekávání, tlakem na přítele, aby se dostal rychle někam, kde ještě nebyl. Myslím, že jsem si tím tlakem prodloužila čekání minimálně o pár měsíců, ne-li let, nikdo nechce dělat taková rozhodnutí de facto z donucení. U nás to naštěstí dopadlo dobře, respektive vzali jsme se, pak si ještě chvíli cestovali a teď sice přes tři roky čekáme na potomka, ale vím, že čekám s tím pravým. A nelituji ničeho, prošli jsme spolu lecčíms a vím, že s nikým jiným bych ani dítě nechtěla. Samozřejmě jsem si prošla různými fázemi, obviňováním sebe i jeho, že jsme čekali moc dlouho, ale brzy jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Život člověk nenaplánuje, sice mít dítě dřív, k čemuž jsem směřovala já, možná bychom ho už měli, ale možná bychom na oplátku byli rozešlí či rozvedení.... to jsou rozhodnutí, ke kterým musí prostě dojít oba. Pokud se to nepodaří, je jistě na místě zamyslet se nad tím, jestli se nevydat jinou cestou, žena nemá bohužel tolik času, jako muž. Promluvila bych s ním narovinu, ale bez tlaku. O tom, co to pro tebe znamená, z čeho máš obavy, co tě trápí, proč nejsi šťastná. Co by sis přála. Buď pochopí, nebo ne. Ale ty pocity, které jsi popsala výše, podle mě do láskyplného vztahu moc nepatří a upřímně brát ve chvíli, kdy se nejede dle “svatba-děti” postinor, jen kvůli Plánu, mi přijde dost symbolické. Nechci se přítele nijak zastávat, spousta mužů dopustí tohleto přechození vztahu a pak se diví, když to žena nevydrží, a hrozně mě ta jejich zabedněnost rozčiluje, ale tak nějak mám pocit, že ty už jsi mu válku vyhlásila.
@lucimia Chápu, že tě štve, mě taky nerozhodnost vytáčí. Já bych si zkusila s přítelem v klidu promluvit, i když zachovat klid, bude nesmírně náročné. Teda jak se znám, tak by to u mě úplně jako klidný rozhovor neskončilo 🙂 Chtěla bych vědět proč nechce svatbu a dítě, v tomhle věku by měl vědět co chce a co nechce a také bych mu řekla, co chci já a proč, je to pro mě důležité.
Já úplně nechápu, že jsi si vzala postinor, kvůli tomu, že by to vypadalo blbě přede všema. Navíc on to věděl, že praskl, tak jaké pak ušití... Jestli to dobře chápu, chceš napřed svatbu a pak dítě, ale by to bylo přirozené, ne že teď musíte nebo se konečně rozhoupal se žádostí o ruku.
Chceš ten vztah zachránit nebo chceš odejít?
S muzem jsme spolu velmi dlouho,prace,cestovani,budovani zazemi..Prvni dite ve 33 a druhe ve 37 letech a vse je v poradku..Dokonce obe pocaty hned prvni mesic..Asi je to i zazrak...ale ty jsi hodne ovlivnena i svou praci..z toho i ten stres...bud v pohode👍👍
@vineta My spolu mluvíme. Tvrdí, že to chce, ale když blázním, že to fakt nejde. Chápu ho. A vím, že to musím přestat řešit a taky jsem si dřív (cca 3 roky zpátky) říkala, že o tom NIKDY NEPROMLUVÍM a dlouuuuho mlčela. Cca ty tři poslední roky. No, ale to jsem čekala, že to bude tak do roka určitě. Myslela jsem, že to cítí stejně. I jsem měla pocit, že to na poslední dovolené chtěl udělat, ale všude bylo mega lidí (NY) a já už o tom v poslední době holt mluvila. Říkám si, že tohle nemám zapotřebí. Aby se každý na mě soucitně koukal a už jen taktně mlčel (v práci, rodina). Je to strašně deprimující.
@levandule_k No, nemyslela jsem ušití na přítele, ale, že by si to ostatní mysleli, když si mě furt tak nechce vzít... Asi bychom to lidem a rodině moc neříkali, že nám praskl kondom 😀. A celkově nám to přišlo prostě divný mít dítě takhle neplánovaně z "nehody" a před svatbou (zajímavý, že to chceme oba tu svatbu, ale on ne a ne se vyjádřit). Ráno po nehodě jsme oba chytli paniku, že ještě opravdu nechceme, ikdyž jsme šli spát s tím, že to "nebudeme řešit". Chtěli jsme taky ještě někam na líbánky, atd. A já se na to dítě teď fakt moc necítím (míň než před lety).
@lucimia Chápu, měla jsem to podobně. Doporučila bych asi prostě soustředit se na váš vztah, na to, co k němu cítíš, na vás dva. Uvědomit si, proč tohle všechno chceš právě s ním. Pomůže ti to zvolnit a užívat si vztah a jemu to dá prostor “to” udělat. Pokud nemáš pochybnosti o jeho úmyslech, což chápu-li správně, nemáš. Já se pak dostala do fáze, kdy jsem je opravdu začala mít, a on to tehdy naštěstí správně pochopil, že už nejde o nátlak, ale o existenci vztahu, a rozhoupal se.
@vineta No, tady jde už taky o existenci vztahu bohužel. Resp. to, že to neudělal dosud je pro mě, jak kdyby mě srazil na kolena a řekl - budeš čekat! Strašně ponižující! A teď já mám zůstat a doufat, jak ta slípka?!
Miluju ho, ale už opravdu dlouho čekám, fakt tak dva roky určitě. Tak si říkám, kde je ta hranice, kdy by si člověk měl zachovat už nějakou vlastní sebeúctu? A jestli je to ještě zdravý vztah? Když mi švagr, v dobré víře, řekne: "ty jo, tak to až tě požádá, tak to ho musíš nechat pěkně vydusit.." WTF! To fakt chceš slyšet... Vždycky jsem mu chtěla skočit kolem krku a křičet "ANO!" Už zase bulím, když to píšu...😢
Xkrát jsem mu v záchvěvu lásky říkala, že to chci nechat na něm, až to sám bude cítit, tak ať to udělá. A pak se snažila mlčet... Dokonce jsem mu, už dřív, xkrát říkala, že se chci vdát maximálně ve 30 (před 31. narozeninami). Vždy řekl, že to bere na vědomí. No a to už nestíháme... Je mi z toho úplně na zvracení.
Kamarádky přítel se nechtěl ženit a jsou zasnoubení nakonec dřív než my a to je jejich vztah kratší! Ještě jsem říkala, že se určitě dřív vdá jeho sestra, taky že jo a už mají i miminko, moje mladší ségra je už dávno vdaná a teď čekají. Všechny sestřenice, kamarádky, ani nemluvě. Čekám, kdy přijde další kolegyně zasnoubená a to mě asi už švihne.
@lucimia Upřímně? Tímto způsobem se nedočkás ani svatby ani dítěte. Moc na to tlacis a vztah tak akorát likvidujes. S manželem jsme spolu od našich 24 let, brali jsme se v necelých 30ti letech. Teď je nám 41 a máme 3 děti (9, 6 a 2). Vše má svůj čas a tím, že se budeš chovat takto, nic dříve nepřijde. Omlouvám se, že to píšu takto drsne, ale zkus se zamyslet.
@lucimia Dá se pochopit, že když byla slušná šance, že otěhotníš a nečekala jsi to, že tě chytla panika 🙂
Ty jo kdyby mi řekl, že blázním, tak mě to vytočí do nebes. Já jsem z manžela nenápadně rok dolovala, jak to vidí se svatbou. Tomu tématu se fakt vyhýbal. Pak jsem se smířila s tím, že budeme žít na psí knížku nebo třeba jednou v 50 řekne, že už je dost zralej na svatbu a budeme to mít jen někde se svědkama na úřadě. Rozhoupal se asi 3 měsíce o tom, co jsem se smířila s tím, že žádná svatba nebude.
Uvažovala jsi nad partnerskou "manželskou" terapií? Já bych to zkusila. Počítej s tím, že bude protestovat.
Já jsem si taky myslela, jak si vezmu svou první lásku, budeme mít děti a budeme šťastní až do smrti. Byla jsem s ním deset let, ani ne tři roky po svatbě mě opustil a já zůstala ve 28 sama, bezdětná. Měla jsem panickou hrůzu z toho, že už nepotkám muže a že nebudu mít děti. Ve 31 jsem potkala svého nynějšího muže, za půl roku jsem plánováně na první pokus otěhotněla, když bylo dceři rok a půl, tak jsme se vzali, to už jsem na první pokus čekala druhou dceru. Jako mé plány vzaly za své, ale já jsem teď ta nejšťastnější 35 létá žena se dvěma dětmi. Obě těhotenství krom nevolností úplně v pohodě, holky jsou zdravé a šikovné. Víc bych se bála toho přístupu tvého partnera, že to vlastně stále odkládá, i když ví, že ti na tom záleží..
@lucimia Hm, no o existenci vztahu jde proto, že ho opravdu v současnou prostě ničíš. Copak on ti dává signály, že s tebou nepočítá? Podle všeho ne. Necháváš se semlít nesmyslnýma hranicema (30 let a vdaná) a tlakem okolí. Co to je, že vám do tohohle někdo kecá? Jak se pak má cítit on, kde má prostor pro svobodné rozhodnutí, zastavit se, zamyslet, nebýt tlačený, ať už tebou, nebo blbými poznámkami ostatních, jak má teď vědět, že ti záleží na něm a na vašem vztahu a ne na tom papíru a plnění životních plánů? Já chápu, jak se cítíš ty, ale opravdu myslím, že by ses měla zamyslet nad podstatou vašeho vztahu, a ne ho takhle - promiň mi to, píšu to, protože jsem dělala skoro totéž- hystericky likvidovat. Pokud máš pocit, že s tebou budoucnost neplánuje, tak si rozchod promysli. Pokud plánuje, milujete se, ale jde “jen” o to načasování, tak prostě zkus zvolnit. Ona třicítka je pro spoustu žen v tomhle ohledu zlomová, ale až se pak vzbudíš, zjistíš, že se nic moc nezměnilo. Je to jen číslo. Nedrž se tak strašně fixně svých představ, život se beztak plánům vesměs vysměje. A ta představa, že dítě nepůjde...myslím, že jako PA asi víš, co v tomhle ohledu umí psychika.
@lucimia muzu se zeptat proč tak nutně potřebuješ zásnuby? Domluvila bych se s přítelem přímo na nějakém datu, klidně malá svatba bez toho všeho humbuku okolo. Třeba právě tohle je mu proti srsti....
@vineta Jak můžu vědět, že se mnou počítá, když mě o ruku nepožádal? Stále je tu ta nejistota. Bohužel už je mi 30,5 let... Opravdu se snažím to neřešit, ale pak jedu z práce a je mi z toho úplně zle, někdy brečím. Vím, že za to může zčásti okolí. Na pracovním večírku do mě snad půl hodinu hustily dvě vzdálené kolegyně, že si máme prostě pořídit dítě a hotovo a nečekat na svatbu. Že samy měli dítě později a teď toho litují. A pak zčásti litování, atd. Já všem tvrdila hrdinsky, že zatím dítě nechceme (ono je to teda i pravda) a tvářila se, že tu svatbu až tak moc neřeším... Ale, ikdyž se na tom z velké části podílí ten tlak okolí, tak i mě samotnou to trápí.. Představa, že pak ukazuju všem prstýnek s tím, že teda jsem se KONEČNĚ DOČKALA. To je fakt super představa. Ponižující. Ale chápu, že nemám na výběr moc no.
@veroniquecz Jednou jsem mu to taky navrhla, že pokud není na tu romantiku, že se teda klidně můžeme na svatbě jednoduše domluvit. Ale z odpovědi jsem pochopila, že to chce udělat. Bylo to roztomilý, protože to nechtěl říct na plnou pusu. Tak mi holt nezbývá než ještě dál čekat, ač je to pro mě tak ponižující, že si to nikdo nedovede představit...
@codal On je pro mě taky osudový partner. Občas to není jednoduchý, ale řekla bych, že k sobě prostě pasujeme... A vše bychom ustáli. Je to nejlepší chlap, jakého jsem kdy poznala a bohužel vím, že nikoho už takhle milovat nebudu. Ikdyž to říká skoro každý, ale tohle vím naprosto přesně. Je až moc dokonalý. Ale taky má chyby... No.. Snad to dopadne dobře. Takhle to moc nevypadá, když mě dosud o ruku nepožádal, ikdyž si člověk myslí, jak je to dokonalý vztah a najednou vidí, že není, tak to bolí... :(
Podobné diskuze
Přečti si vše, co potřebuješ vědět pro zdárné otěhotnění.
Naše maminky sepsaly skvělé rady, jak otěhotnět.
Důležité je také znát příznaky těhotenství.
Zjisti, kdy má žena plodné dny zde.
Kdy a jak používat těhotenský test?
Zjisti víc o svém těhotenství týden po týdnu.
Neznáš termín porodu? Vypočítej si ho v těhotenské kalkulačce.
Modrý koník vám případně napoví i při neplodnosti.
@lucimia Bohuzel nejde vse neplanovat tak jak si prejeme.
Chtela jsem prvni dite ve 23 a druhe ve 25. Mela jsem 8 let partnera. Svatba v planu nebyla a kdyz uz jsem vedela ze nas vztah je u konce, najednou prisel s tim ze by chtel dite. Vsichni se me ptali kdy uz konecne zacneme planovat rodinu. To pomysleni ze privedu dite do neklapajicoho vztahu bylo strasne. Chtelo se mi vzdy z toho zvracet. Rekla jsem si ze bude lepsi vztah ukoncit a ze jednou najdu chlapa se kterym budu stastna i s detmi.
Nyni budu treti rok s novym partnerem, ktery od zacatku vztahu chtel svatbu a potom deti. Ale uvedomujeme si kolik nam je (oba 31) a tak jsme si rekli, ze budeme radi kdyz budeme mit i klidne prvni dite a potom svatbu.
V listopadu me pozadal o ruku a zacali jsme planovat svatbu na cerven 2020. Pred mesicem jsem zjistila ze jsem tehotna a diky tomu co se dnes bohuzel deje, ani mit svatbu nebudeme. Pokud se to uklidni, tak uz budu mit velky bricho a to si neuzijeme ani jeden.
Prala jsem si byt vdana pred ditetem a mit spolecne prijmeni kdyz se narodi, ale osud to tak asi chtel.
Ted je pro nas nejdulezitejsi zdravi prcka a svatba? Ta snad taky bude. Hold si zasnubni prsten uziju delsi dobu.
Promluv si s pritelem o tvych pocitech a pokud to jen pujde, dejte tomu volny prubeh a uvidis co bude prvni. Zda dite a nebo svatba. My se snazili 11 mesicu. Tak se prestan stresovat, protoze urcite stara nejsi. Ja se stara fakt necitim😁