Zabil se mi syn. Nedokážu tomu uvěřit

Holky, jste moc hodné.
Děkuji všem.
Včera to bylo týden, co měl Jiřík pohřeb a mě příjde, že je to horší a horší. Nemůžu ani nic sníst, už jsem schodila 8 kilo. Nic mě nebaví, nic se mi nechce. tak pomaloučku něco dělám, ale s takovým odporem....

Ahoj Siwama, moc moc s tebou soucítím, je to strašně bolestné a jen čas tu ránu trochu zacelí. vyplač se a vypovídej(vypiš) se z toho. S Jiříkem si povídej, pokud to tak cítíš, já tomu věřím, že ty duše na nás někde čekají a my se s nima určitě potkáme. Posílám ti alespoň touto cestou pohlazení a hodně síly.

Ahoj Siwamo. Je to moc smutné ☹ Snad ti pomůže, když budeš vědět, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá. Mě se nedávno zastřelil táta. Babička to dodnes hodně těžko nese a vůbec my všichni. Udělal to, taky z velkého zoufalství a to měl něco málo přes rok po svatbě a sotva roční dvojčata. (manželka začala chodit za jiným...) A chudák babička, aby mohla dvojčata vídat, tak musí dělat jako že "za to jeho manželka nemůže", prostě když je chce vidět, tak se s ní musí snažit vyjít a je to strašně těžké. A my jsme taky nedávno přišli o jedno z našich dvojčátek.... 😢 a řeknu ti, že je moc těžký se s tím smířit a přijmout to. Pohled na tu malinkou rakvičku byl moc smutnej 😢 Pořád s tím bojuju i když už to budou skoro 2 roky a o to hůř, že byly jednovaječný (úplně stejný) a malá nosí na hrobeček kamínky, hladí ho a já odtamtud vždycky utíkám se slzama v očích. A řeknu ti, že ani skoro po dvou letech to není o moc lepší. Pořád je mi moc smutno. Jen si říkám, a to mi hodně pomáhá, že by mohlo být ještě hůř. Setkala jsme se s maminkou, které zemřely obě dvojčátka.... my máme aspoň jednu holčičku a te´d čekáme další. Nebo mladej chlap od nás z vesnice zabil v autě kvůli chvilce nepozornosti svou těhotnou manželku a ani ne 3 leté dítě. Jak se asi žije s takovou vinou 😢
U starých lidí člověk už "počítá" s tím, že můžou brzy přijít smutné zprávy, ale u maldých je to "nějak mnohem smutnější" Jediné, co nám zůstává jsou vzpomínky. Proto se snažme žít tak, aby naše vzpomínky byly co nejhezčí a hlavně se nesnaž vzpomínky na syna vytěsňovat ze své mysli. Sice to teď moc bolí, ale je to jediné, co máš a všechnu svou lásku, co bys mu věnovala dej svým nejbližším a važ si každé chvilky s nimi. Uvidíš, že to půjde 🙂 Snaž se hodně se zaměstnat a plánuj věci do budoucnosti. Nejhorší jsou večery, kdy si jen tak lehneš do postele.... ale máš rodinu, co tě potřebuje, tak hodně síly, ať to zvládneš.
PS: nerada bych aby to vypadalo jako že píšu senzace a zprávy z černé kroniky. Jen myslím, že by ti mohlo pomoct, když uvidíš, že nejsi sama, kdo něco takového prožívá a hlavně si říkej, že vždycky může být i hůř 😉 A za syna se modli, ať se jednou zase na věčnosti setkáte 🙂

ahoj všichni.Jsem tu nová a dlouho jsem přemýšlela,zda mám napsat moje velké trápení.Plácám se jak to jde,byl to rok,co se mi v autě zabil syn.Nejhorší je,že téměř u baráku.Denně okolo musim vozit dalšího syna do školy.Je mi stále strašně a jezdit na hřbitov sama stále nemůžu.Mockrát jsem chtěla,ale nemůžu.Mám strach.Stýská se mi,zdá se mi o něm.

@anta tady jarka.je to pravda.Rodiče když přežijou svoje děti,tak toje takový trest,taková bolest že větší není.

@klenovice - já se občas naprdnu na toho svýho jedinýho synátora, že zlobí, ale na druhou stranu, když vím, že ostatní maminky a tatínkové trpí tím, že ztratili své dítě, si uvědomím, že mám štěstí, že ho mám a opravdu každý večer před spaním děkuji tomu nahoře, že mi ho nechává, že můžeme být spolu 😔 Jsem šťastná, že je zdravý, že ho mám a i když nejsem věřící, modlím se, aby vše zůstalo tak, jak je. Bolest těch, kteří ztratili své děťátko, nechci nikdy zažít, neumím utěšit, umím jen naslouchat a držet jen palečky, ať se rány v dušičce zhojí, i když jen tuším, že se nezahojí ☹